úterý 8. prosince 2020

#109: Neumím dělat zázraky


Do tohohle příspěvku se mi moc nechtělo. Nechci se tu litovat ani nechci předávat pochmurná poselství, která by si z toho někdo mohl odnést. Spisovatelská dráha má ale i svou stinnou stránku a taky o té je třeba psát. 

Jak se pravidelní čtenáři mého blogu mohli dovtípit z mého mlčení, ani letošní rok nezakončím jako publikovaný autor. Budu jím vůbec někdy? To je otázka, nad kterou v poslední době raději moc nepřemýšlím. Samozřejmě jsem nečekala, že mi knihu vydá první nakladatelství, které oslovím. Když ale už pošesté nedostanete žádnou odpověď nebo alibistickou "je nám líto, ale nehodí se do edičního plánu", trochu vám to vezme tvůrčí elán a naději. Abychom si rozuměli, nezoufám si nad tím, že česká nakladatelství nedávají začínajícím spisovatelům šanci. Chci tím říct jediné - možná neumím tak dobře psát. V zoufalosti jsem to znovu začala zkoušet i s první knihou, kterou jsem původně nechtěla za debut, ale výsledek je v podstatě stejný.

I to je důvod, proč jsem letos na NIČEM NOVÉM nepracovala. V době pandemie, kdy jsem byla doma ještě víc než obvykle, jsem nenapsala ani čárku. Jsem si vědoma, jak neskutečně plýtvám časem, ale co mám dělat? Mám pokrčit rameny a říct si: "OK, tak to holt s prvními dvěma knížkami nevyšlo, ale to je přece normální, že nikdo není ve svých prvních románových pokusech Stephen King. Aspoň jsem se rozepsala, autorsky se posunula a knížka nr. 3 bude zase o level výš." Nejde tu o to, že bych měla strávit tři měsíce nad psaním nové věci a další tři měsíce nad revizí; vím, že pro normální autory je jeden rok = jedna kniha rutina, ale já to se svou mentální výbavou, čítající chabou pozornost, mizernou produktivitu a neschopnost oddělovat svůj osobní život od tvůrčí činnosti, zkrátka nedokážu. V případě knihy se u mě bavíme o dalších dvou až třech letech práce. Minimálně. Kvůli čemu? Abych strávila další dva roky tím, že budu jednou za tři měsíce, někdy ani to ne, dostávat odmítavé odpovědi? A co pak? Zase jenom pokrčím rameny a strávím další půlku života na mission impossible číslo nekonečno? Protože vám něco řeknu - já to už prostě nevím.

Nevím, jestli umím psát a můj příběh je publikovatelný. Ano, u knížky 1 i 2 jsem si to myslela. Nikdy nebudu patřit k sebevědomým tvůrcům, kteří si myslí, že napsali nejlepší věc ever, ale i já si v závěru myslím, že mé dílo je schopné publikace a lidem se může líbit. Kdyby tomu tak nebylo, nikdy bych ho nenabízela dál, to je logické. Protože se ale zatím nenašlo nakladatelství, které by se mnou tuto myšlenkovou rovinu sdílelo, přestávám si být jistá, na kolik je tento můj názor relevantní. Chápete? Už nevím, na kolik si můžu v tomhle věřit. 

Řeknu vám výstižný příklad z nedávné minulosti. Letos jsem se zúčastnila literární soutěže Knih Dobrovský a stalo se mi něco výjimečného. Napsala jsem povídku, za kterou jsem si stála na 150 %. To říká člověk, který o svém díle věčně pochybuje. Nepamatuju, že by se mi kdy psalo tak lehce. Byl to úplně vesmírny shit, jestli mě chápete. Položila jsem otázku, dostala jsem odpověď. Všechno to do sebe zapadalo, jako dobře namazaný stroj. Většinu povídky jsem napsala 48 hodin před deadlinem a byla to ta nejpřirozenější věc na světě. Na výhru mohli být větší aspiranti než já, ale že bych se nedostala ani do rozšířeného výběru dvaceti pěti nejlepších? Come on! A to teď opravdu nechci znít nějak namyšleně. Přesto - přesně tohle se stalo. A pokud ze sebe vydáte to nejlepší, čeho jste v určitý moment schopni, ale stejně to skončí bez povšimnutí... Třeba to tak dobré nebylo? Nalijme si čistého vína. Jenže já to zase nepoznala. Já si opravdu myslela, že je to dobrý. Pokud nedokážu skórovat ani s výtvorem, o kterém jsem natolik přesvědčená... Neumím dělat zázraky. 

🔺

PS: Tímto textem nechci naznačit, že to snad vzdávám. Budu to zkoušet dát, i když momentálně nemám ani šajnu kde. Jako úplně poslední je tu možnost samonákladu, ale opět: Má cenu jako neznámý autor bez větší propagace a fanouškovské základny vydávat něco, v čem ani skuteční odborníci nevidí potenciál? Z vydávání knížek možná nikdy nezbohatnu, ale prodělávat na tom už vůbec nechci.

pátek 14. srpna 2020

#108: Jak jsem zažila tu nejděsivější spánkovou paralýzu

Ilustrace: Alex Konstad 
"Spánková paralýza je stav mezi spánkem a bděním, kdy si již mozek částečně uvědomuje realitu, ale nedokáže ještě dostatečně odlišit tuto realitu od snu a různých obsahů podvědomí, a zejména dosud nedokáže ovládat svaly, takže člověk má pocit téměř úplného ochrnutí příčně pruhovaného (kosterního) svalstva ovládaného vůlí, včetně neschopnosti používat hlasivky. (...) Ke spánkové paralýze může přispět i nadměrná konzumace alkoholu či drog, také porušení spánkové hygieny. (...)  Tento stav, doprovázený často – ač to není pravidlem – různými halucinacemi a pocitem intenzivního strachu, se vysvětluje opožděním (asynchronicitou) funkce části mozku nazývané Varolův most, zodpovědné za paralýzu příčně pruhovaného svalstva během REM fáze spánku. Je často doprovázena hypnagogickými halucinacemi," říká nám o spánkové paralýze Wikipedie.

Poprvé jsem ji zažila v době, kdy jsem nevěděla, že něco takového existuje. Než jsem upadla do hlubokého spánku, měla jsem nepříjemný pocit, jako by mi vibrovalo tělo a neviditelná síla mě stahovala někam dozadu. Myslím, že ho doprovázely i sluchové a vizuální halucinace. Trvalo to jen sekundu, dvě, ale i tak to bylo pořádně děsivé. To mi bylo šestnáct.

V budoucnu jsem tento stav čas od času znovu zažívala. Kdybych to měla zprůměrovat - cca dvakrát do roka? Někdy to bylo dost strašidelné, jindy jsem se tomu poddala a v podstatě zkoušela, kam se v tomhle stavu můžu mentálně dostat; přirovnala bych to k lucidnímu snění, i když to není přímo snění. Ani později mi ale nedocházelo, že právě tohle je ona obávaná spánková paralýza, o které veřejně mluvila například Billie Eilish (viz její klip k songu "Bury A Friend").



Měla jsem za to, že se projevuje hlavně neschopností hýbat se, což je symptom, který zrovna já nijak zvlášť nevnímám. V šestnácti jsem si dokonce myslela, že to může být astrální cestování, LOL.

Nejděsivější zážitek spojený se spánkovou paralýzou jsem zažila loni v dubnu. Ovlivnily ho tři věci: a) měla jsem brutální kocovinu, b) před spánkem jsem si dala kozlík, to vysvětlím níž, c) nebyla jsem - eufemisticky řečeno - v úplně nejlepší duševní kondici. Nyní se dostáváme k problematičtější fázi, popsat to. I když jsem šla spát celkem brzy, nemohla jsem toho večera usnout a pořád jsem se jen převalovala. Pak přišlo staré známé vibrování doprovázené halucinacemi. Co jsem viděla a slyšela? Já nevím. Nejde to popsat. Jako by se mi v hlavě zhmotnila ta největší hrůza světa. Nebylo to nic skutečného, jenom pocit. Jediné, co jsem mohla rozeznat, byly sirény. Nebo něco na ten způsob. A šílený tlak v očích, jako by mi měly prasknout. V milisekundě jsem si pomyslela: "Panebože, já se fakt už úplně zbláznila." To jediné si z toho jasně pamatuju. Dostaly mě tyhle obrázky. Nevyjadřují přesně to, co jsem zažila, ale přesně tohle jsem zažila, jestli mě chápete. To byl ale teprve začátek noci hrůzy.

Za chvíli jsem upadla do mělkého spánku a prožila jsem to zase. Stejně mě to fascinuje. Okej, řekněme, že halucinace se dají pochopit, prostě nejste úplně vzhůru ani nespíte a váš mozek to nepobírá. Proč se ale přede mnou nevyjeví rapper G-Eazy nebo nemám haluz, že jsem třeba někde u moře? Proč mi mozek nabídne zrovna to nejhorší, co mi nabídnout může? Jedná se navíc o tak realistický přelud... Viděli jste Stranger Things? Spánková paralýza s halucinacemi je Upside Down. Jako by se před vámi na krátký mžik otevřel svět za oponou, který během dne a za normálního stavu nevidíte. Ale on tam někde pořád je. Přesně takový mám z toho pocit.


Znovu jsem se pokusila usnout a pro změnu jsem zažívala stav, který někdy mívám, když nemůžu usnout nebo si jdu lehnout během dne. Lehce spíte, ale zároveň máte pocit, že jste pořád při smyslech a "vnímáte" prostor kolem sebe, ačkoliv technicky vzato už nejste bdělí. Do toho jsem slyšela, jak někdo venku seče trávu, na čemž by nebylo nic divného..., kdyby nebylo zavřené okno a nebyla noc. Vysvobodilo mě zvonění na kostele v šest ráno. Úlevně jsem si oddechla, že je noc hrůzy za mnou, a přestože v šest hodin normálně nevstávám, samou radostí jsem málem vyskočila z postele. Problémem bylo..., ŽE KDYŽ JSEM SE PLNĚ PROBUDILA, NA KOSTELE NIKDO NEZVONIL, BYLA ČERNOČERNÁ TMA A PO ZKONTROLOVÁNÍ MOBILU JSEM ZJISTILA, ŽE JE ASI DVACET MINUT PO PŮLNOCI!

V tom momentě mi ruply nervy. Nepovažuju se za žádného strašpytle, tma mi normálně nevadí, ale tohle bylo už dost i na mě. Rozsvítila jsem světlo a odmítala pokračovat v spánku. A udělala jsem suprovou věc: Vzala jsem si mobil a začala si googlit ještě hrozivější zkušenosti se spánkovými abnormalitami! Doporučuju. Asi tak za hodinu, hodinu a půl jsem si řekla, že to teda zase zkusím. V životě jsem snad neměla větší strach usnout. A i když se to za nějaký výživný spánek považovat rozhodně nedalo (zase se mi zdálo, že nemůžu usnout), naštěstí se to už obešlo bez velkých fantasmagorií. Hrůza nočního dobrodružství se (ne)překvapivě vytratila v denním světle a když pak nadešla noc, zvládla jsem ji bez větších obtíží a strachu. V takové podobě jsem spánkovou paralýzu od té doby nezažila. (A DOUFÁM, ŽE ANI NIKDY NEZAŽIJU.) Z nebe totiž opravdu nespadla a v mém případě se asi stačí vyhýbat kombinaci tří rizikových faktorů.

Teď ještě k tomu kozlíku (potažmo dalším bylinám na spaní), který jsem začala brát loni. Když jsem tehdy už několikátou noc po sobě měla zvláštní sny, vzala jsem si na pomoc Google. A ten mi potvrdil, že se to opravdu může stát: "Kořen kozlíku lékařského navíc inklinuje k navození lucidního snění, z důvodu podpory hlubšího spánku. Kozlík lékařský navíc pomáhá si vzpomenout na své sny. Většina lidí sní, ale většina si své sny nepamatuje. Kozlík pomůže ovládat své sny a navíc si je i zapamatovat. Mějte však na paměti, že kořen Kozlíku zesílí jakékoliv noční dobrodružství, ať už je to hezký sen, nebo noční můra." (zdroj)

Co si představit pod pojmem zvláštní sen? To je opět těžké vysvětlovat, protože sny vnímáme každý jinak. Nebyly to vyloženě noční můry. Svým způsobem to občas bylo parádní. Představte si, že běžný sen je takový film od Filipa Renče, zatímco sen pod kozlíkem může být obří hollywoodská výprava pod taktovkou Jamese Camerona. Někdy ty sny byly natolik intenzivní, že jsem se běžně nad ránem nebo uprostřed noci probouzela. Takže brání kozlíku na dobrý spánek (já ho teda primárně brala na uklidnění, se spaním problém nemám) bylo kontraproduktivní! :D Spánková paralýza byla už jenom třešinkou na dortu a rozhodla jsem se, že po dokončení balení si další nekoupím. (...) Proto jsem si před nějakou dobou koupila Kozlík plus s vitamíny B!

V začátku psaní tohoto článku jsem měla další cameronské sny. Za všechny vám řeknu ten nejintenzivnější. Jeho ústřední dějovou linkou byli zombíci, kteří mě a partu lidí pronásledovali. Jasně, byla to noční můra. Ale bylo to úžasné. Bylo tam úplně všechno. Moje milovaná vesnice mé babičky. Její barák. Nebe plné hvězd, na kterém jsem šli pozorovat Neowise. Nějaký luxusní barák. Zdá se mi, že jsem něco dobrého jedla. A byl tam jeden super kluk (někdo známý, ale fakt už nevím kdo). A jasně, taky tam byli ti zombíci, ale bylo to SKVĚLÉ! Když jsme to s nimi už prohrávali, klasicky jsem otevřela oči. (Nikdy ve snech neumírám, mám silný reflex těsně předtím se probudit.) Jenže ono mě to hned stáhlo zpátky. Tak jsem zase otevřela oči. A pak zase. Tak jsem zase otevřela oči. A pak zase. Takže jsem se nakonec silou vůle uprostřed noci musela kompletně probudit. Takových epizod jsem měla víc, každopádně teď mám už celkem klidné spaní. Takže buď si mé tělo na bylinu zvyklo. Anebo ony bláznivé stavy ovlivnil nějaký stres, i když o žádném nevím. (Je taky pravda, že Kozlík plus má jenom 200 mg léčivé látky, kdežto loni jsem brala tohle s 500 mg asi po dvou tabletách denně. Tip pro odvážlivce.)

Tolik k problematice. V budoucnu se k tématu snění či spánku určitě ještě vrátím. Máte se spánkovou paralýzou či bylinami na spaní podobnou zkušenost? V komentářích se určitě svěřte.Všem, kteří se dostali až na konec článku, přeju dobrou noc! :)

(btw tenhle článek dopisuju po deváté večer, a zase slyším, jak někdo seká trávu. TAK ALE UŽ...)

pátek 10. července 2020

#107: "Kdo má zájem, tak se ozve." Vážně?

Je online, ale nenapíše ti. Nezeptá se, jak ti je. Co je u tebe nového. V podstatě nikdy. Tvůj idol. Kamarád. Příbuzný. Nebo klidně i přítel, se kterým se moc často nevídáš.

"Kdo má zájem, tak se ozve. Tečka," říkají nám všichni vztahoví guru a životem protřelí přátelé. Přečtěte si tu větu ještě jednou. A pak mi upřímně odpovězte na otázku: "A vy se ozýváte?"


Možná ano. Potom jsou obavy či jistá úvaha na místě. Možná jste ale jako já. A já bych se vsadila, že většina z vás je spíš jako já.

Jsem přesně ten typ člověka, který se vás nikdy nezeptá, jak se vám vede. Nevpadne vám random do chatu, jen aby psaním s vámi zabil dlouhou chvíli. A před napsáním nevinného dotazu objektu, který se mu líbí, se musí buď hodně opít, nebo má menší nervové zhroucení. Větší.

Znamená to snad, že mi na mých kamarádech a známých nezáleží? Ne. Copak mě vůbec nezajímá, jak se jim daří? Zajímá. Otravuje mě si s nimi psát? Neotravuje. Ale zkrátka to nedělám. Virtuální small talk není moje oblíbená disciplína. A někdy mi v tom zase brání stud. Nebo je to druh ješitné sebeúcty, kdy se nechci před druhým nebo zkrátka jen sama před sebou ponížit? Chci říct, všichni mají své životy a problémy a nikdo nečeká, až mu vpadnu do chatu a projevím o něho zájem. Pravidlo číslo jedna zní: Hlavně nikoho neotravuj. Tak to nedělám.

Ha! Není to ironické? Protože stejně jsem to nakonec zase já, kdo se trápí, že někdo nepíše jemu a podle populární poučky nahoře si odvozuje, že spoustu lidí vlastně vůbec nezajímá. Jenže... to samé si přece můžou říkat taky oni o mně.


Jak nás vůbec může štvát, že na nás ostatní kašlou, když na ně v podstatě kašleme i my? Proč by se měli věčně angažovat, když my se neangažujeme nikdy? Třeba to nemyslíme zle, ale pokud sami nejsme nejlepšími pisateli nebo nám v napsání druhému brání strach, proč se tolik divíme nad stejným chováním u druhého? Jsme snad nějak zvláštní a nikdo jiný nemůže být jako my? Ne, celý svět se netočí okolo nás a druzí o nás nemusí projevovat neustálý zájem, zatímco my se nijak nesnažíme.

A není to vlastně i trochu smutné? Jakou váhu dnes dáváme zprávám z chatu? Že náklonnost druhého člověka měříme podle frekvence jeho psaní? Na mém příkladě, který rozhodně není nijak ojedinělý, jde přitom krásně vidět, že mě můžete zajímat úplně nejvíc na světě, ale stejně vám nenapíšu. (...) Čímž zase nechci říct, že skutečnost, že vám někdo nepíše, nemůže znamenat i prosté, totiž že jste mu skutečně u prdele; i já samozřejmě některým lidem nepíšu zkrátka jen proto, že o žádné dopisování s nimi nestojím, sorry, jestli si teď někdo dělal naděje. (A vím, že 98 % lidí, kteří mě znají, ani neví, že mám tenhle blog, haha.) Nemůžeme ale všechny házet do jednoho pytle.

K tomuhle textu mě vlastně inspiroval tumblr příspěvek, který tuhle problematiku staví do kontextu karantény.




Líbí se mi jedna z reakcí: "Pokud si děláte takové starosti, že vám někdo nepíše, možná byste mu VY měli napsat a zeptat se, jestli je ON v pohodě. Je rok 2020. Nemáme čas na tyhle stupidní dětské hry!" A tím bych tento článek asi ukončila.

🔺

sobota 23. května 2020

#106: "Je to jen můj názor" je nové "jenom závidíš"

"Jenom závidíš" je nepřemožitelným evergreenem diskuzí, kterým zaručeně knockoutujete každého konverzačního soupeře. Do popředí se ale začíná dostávat také další diskuzní zabiják, který vašemu protivníkovi spolehlivě vezme řeč. "Je to jen můj názor." Ha! A máte vymalováno.

Český diskutér není hloupý a když si dal jedna a jedna dohromady, došla mu fascinující věc - žijeme v zemi, kde máme svobodu slova, a proto ať napíše pod článek nebo fotografii cokoliv, je to přece jen jeho názor, na který má podle ústavy nárok! Takže když třeba vykřikne do diskuzní tmy "Arabáči patří do plynu", obhájí si to slovy, že je to jen jeho názor. Když napíše slavné herečce pod fotku "Jsi hnusné vyžrané prase", všechny výtky smete ze stolu neprůstřelným "Je to jen můj názor". A podobně může zdůvodnit třeba i pobídku zpěvákovi, aby se raději odstřelil, jak otřesně zpívá.

jE tO JeN mŮj NááááZoR!

Názor je, když napíšeš "Nesouhlasím s migrací, protože..." (Doplň si nějaký rozumný, obhajitelný argument bez vulgarit.) Názor je, když napíšeš "Víc ti slušely černé vlasy." Názor (a hluboká pravda) je, když napíšeš "Ed Sheeran je nejpřeceňovanější interpret současnosti." Věci nahoře jsou jenom nechutné xenofobní výroky, urážení a kyberšikana. NENÍ v pořádku takové věci psát. Přehrajme si to na reálnou situaci. Máme tu třeba školou povinnou dívku, kterou její spolužačky slovně napadají a říkají jí, jak je odporná a k ničemu. Předpokládám, že každý rozumný člověk by takovéto chování odsoudil. Nedokážu si představit, že by původci této šikany předstoupili před ředitele a s bezelstným úsměvem mu řekli: "To byl jen náš názor." A ředitel se usmál a řekl: "Aha, tak to je potom v pořádku. Můžete jít." Proč to samé jen v bleděmodrém tolerujeme na síti? Proč dokonce bráníme slovy "Ale vždyť napsal jen svůj názor" autory takových příspěvků, kdy se pak na ně snese vlna oprávněné kritiky?

Samotnou kapitolou je otázka, jestli o naše názory, ty v pravém slova smyslu, vůbec někdo stojí. Mimo mé chápání jdou kupříkladu komentáře narážející na vzhled osoby. A nemluvím teď o vyložených haterech. Mluvím o takových těch hodných duších, které to píšou jen pro dobro oné osoby. "Promiň, Nikol, ale tyhle šaty na tobě vypadají příšerně." "Nezlob se na mě, Týnuš, ale máš tu hrozně křečovitý výraz a vůbec celá ta fotka vypadá hrozně. :(" " Moc se omlouvám, Bereniko, ale tohle vám nesluší. Jdou vám moc vidět vrásky a vypadáte tu na 50 let." Vždy takové komentáře čtu a říkám si...


Jasně. Hyperkorektnost amerických liberálů je druhá věc. Rozhodně si nemyslím, že bychom se v diskuzích měli všichni jenom virtuálně plácat po zádech a psát si, jak jsme úžasní. Ale... Prostě... Co lidi vede k psaní zrovna takových komentářů? Opět si to převeďme na reálnou situaci. Dokážete si představit, že byste vešli do metra a začali k vám přistupovat úplně cizí lidé, kteří by hodnotili váš vzhled. "Nezlobte se, ale v tomhle kabátě vypadáte teda příšerně." "Ježiš, bez make-upu vypadáte jak smrtka, raději se příště namalujte." "Teda z tohohle profilu, jak ke mně sedíte, to je opravdu katastrofa, mladá slečno." Normální člověk by si samozřejmě poklepal na čelo a dotyčného komentujícího poslal někam. Proč je tedy něco takového normou na sociálních sítích? Anebo ještě jinak: To jsme už tak zpitomělí fejkovou dokonalostí, že když se někdo vyfotí trochu jinak, než je tenhle vyfotošopovaný ideál, máme z toho málem mrtvičku a musíme vše uvést na pravou míru tím, že naprosto cizímu člověku napíšeme náš nejapný komentář?

Nejvtipnější je, že autoři těchto komentářů (pokud to nejsou vyloženě anonymní fejky) jsou v 95 % případů hrdinové se zamčenými profily. Asi si moc dobře uvědomují, že by někdo mohl pro změnu vlézt na jejich profil a také jim něco pěkného napsat pod fotku. Není to ironické? Výjimečně ale mají profil otevřený, a to se divím ještě víc, protože tam většinou nacházím vlastně od pohledu úplně normální lidi, kteří dokonce vychovávají děti. Velmi velmi smutné.

Mimochodem, když jsme u těch názorů, populárním nešvarem je také napsat svůj pohled na věc a zakončit ho alibistickým: "Jen názor."


Tak sakra. Buď si za ním stůj a dopředu si ho neomlouvej. Anebo si tenhle svůj ctěný názor strč někam, když máš panickou hrůzu z toho, že by někdo mohl nesouhlasit.

pátek 15. května 2020

#105: ŠOK! Autoři nejsou (většinou) negramotní, jenom trpí autorskou slepotou

Jednou jsem udělala překlep, kterého si nevšiml ani editor. Od ostražitých grammar nazis z řad čtenářů jsem se za to mimo jiné dozvěděla, že si zasluhuji fyzický trest ("Každý se může splést, ale člověk by si to po sobě měl přečíst. Mít takto drastickou chybu hned v úvodu, to je na přesdržku.") či okamžitý vyhazov ("Kdybych byla majitelkou novin a nějaký autor mi tam napsal takovýto paskvil, tak mi už do práce druhý den chodit nemusí!").* Ehm...


Co že to bylo za drastickou chybu? Inu, místo "voda bohatá na živiny" jsem se v popisku úvodní fotografie přepsala na "voda bohatá na živina"... Ale komentářová sekce u článků, to je jiný svět a na jinou debatu. Zaměřme se na onen překlep.

Bylo to poprvé a naposledy? Samozřejmě, že ne. Napsala jsem v minulosti ještě horší kousky? Pochopitelně, že ano. Neovládám snad shodu podmětu s přísudkem nebo správné skloňování zájmen? SAMOZŘEJMĚ, ŽE OVLÁDÁM. Nejsem schopná pochopit rozdíl mezi vymýtit a vymítat? Možná...

Před každým odevzdáním nebo publikováním si svůj výtvor čtu po sobě minimálně dvakrát; ani si nedokážu představit, že bych to nedělala, i když vím, že spousta redaktorů na to s poznámkou "To už je práce editora" kašle. Tak v čem je problém? Problém je v takové drobnosti, které se odborně říká autorská slepota. Prostě tam ty chyby nevidíte. Někdo (většinou ten, kdo nemá s tvořením textů žádné zkušenosti) může říct, že je to jenom výmluva pro odfláknutou práci či neznalost pravopisu. Já bych vám ale mohla odpřisáhnout, že některé texty si po sobě čtu stopadesákrát a žádnou chybu tam nevidím. Stejně se tam ale po sto padesáté první chyba či překlep najde, a to nejčastěji v době, kdy je to už dávno venku a lační grammar nazis v plné polní. Takže co je oním zádrhelem? Autorská slepota. Abych to rozvedla - zkrátka za to může opět náš mozek.

Jak je podrobněji vysvětleno na webu Živě.cz: "Při čtení začíná mozek přecházet na vyšší úroveň abstrakce, i když se snažíme soustředit na jednotlivá slova. Náš mozek už zná jednotlivé věty a myšlenky a snaží se tak rychle dostat ke známému cíli. Nevědomky se snaží doplňovat a opravovat chybějící písmena či slova, protože stejnou myšlenkou už si prošel a dobře ví, jaká má být a co vyjadřuje. Kvůli tomu dochází i k většímu znásilňování jazyků a chyb, které by autor běžně nikdy nepřehlédl. Komplikace navíc nastává i s tím, když v rámci korekce autor ještě doplňuje a upravuje věty. Opravdu si myslíte, že zkušení autoři nevědí, že třeba 'děti skákalY'? Samozřejmě vědí, ale původní věta neobsahovala 'děti', ale třeba 'mladší uživatelé' a po úpravě na děti pak zkrátka přehlédl nutnost změny i slovesa 'skákali', které je třeba jinde a nebo bylo také změněno a při opětovném čtení už mozek takovou chybu přehlušil opětovným přemítáním původní myšlenky 'mladších uživatelů'." 

(Mimochodem, pokud někdy narazíte na patvary typu "skákalyi", tak vězte, že se nejedná o vykutalený překlep autora, který tak kryje svou neznalost, ale spíše o přepisování chybně zvoleného i/y a zapomenuté smazání toho špatného.)

Ze zkušenosti z druhé strany barikády vím, že to stejné se může stát i člověku, který vaši věc opravuje. Mnohokrát jsem sama zažila, že editor mou chybu přehlédl, nebo dokonce svou editací novou chybu (nechtěně) vytvořil. Čím rychlejší a instantnější médium, tím je četnost autorské slepoty bohužel hustější. Chybujeme všichni ve všem, dokonce i my, kteří máme přímo v popisu práce nechybovat a tvořit pravopisně a gramaticky dokonalé články. Není na tom nic chvályhodného, ale je to realita.

A víte co? Nakonec to nejsou chyby, které vypovídají něco o nás, ale přání tělesné újmy či vyhazovu v reakci na ně, které vypovídají něco o autorech takových komentářů.

*Původní komentáře diskutérů byly pro blogové účely upraveny a byly z nich odstraněny pravopisné a gramatické chyby.
 Více na: https://www.zive.cz/clanky/proc-nevidime-chyb-ve-vlastnich-textech/sc-3-a-174975/default.aspx

sobota 9. května 2020

#104: Slavní spisovatelé a jejich spánkové návyky

Očekávání:

Ve svých představách vstávám každý den o půl šesté... Ha ha. Chápu, i představy by měly mít reálný základ. Takže ve svých představách vstávám každý den o půl osmé ráno. Pomalu se proberu, ještě v posteli projedu Instagram, udělám si zelený čaj. S hrnkem teplé tekutiny se přesunu k notebooku. Krátce před osmou začnu pracovat na článcích, jejichž náměty mám vybrané ze dne předešlého. Zapnu Freedom (někteří lidé se nemění ani v těch nejdivočejších snech) a do jedenácti, maximálně do dvanácti mám hotovo. A pak? Mám před sebou pořád celý širý den.

Realita: 

Vstanu kolem desáté. Momentálně mám období, kdy se mi daří probudit se před devátou, ale taky jsem měla předtím třeba etapu, kdy jsme vstávala až někdy k jedenácté. Další průběh dne se odvíjí od toho, zda dělám oběd, nebo sednu hned po probuzení k notebooku a jedu až do poslední tečky. To druhé je nejlepší možnost, protože pak mám do dvou tří hodin hotovo. Když dělám na kratších věcech, mám hotovo i o půl jedné. Většinou ale se psaním pořádně začínám až někdy v jednu a za četného prokrastinování končím v pět šest. Netřeba dodávat, že po několikahodinovém sedánku u PC, který trvá až do večera, je další psací sedánek, tentokrát pro knižní účely, to poslední, co chcete dělat.

Dřív jsem to hodně řešila a svým způsobem mě to štve i dnes. Že prostě nikdy nebudu super produktivní jedinec a nikdy nebudu schopná plně využít potenciál, který skýtá home office. Ježiši, tolik promarněného času... Na stranu druhou - tak co sakra!? Kde jsme vůbec přišli na to, že kvalita člověka se určuje podle počtu věcí, které stihne? A že život je plnohodnotný jenom tehdy, když jsme po jeho většinu vzhůru? Můžu si na sebe uplést bič, můžu si nastavovat budík a procházet si každodenní torturou jako za školních let. Mám dojem, že jsem to i jednu dobu dělávala. Pak zas ale - proč? Protože se to tak prý dělat má? Protože pokud nemakáme na čemkoliv už od rozbřesku (jako všichni normální pracující lidé), jsme flákači a neschopní lemplové? Jenže tak bych se řídila nějakou všeobecnou konvencí, ne svým vlastním rytmem. A co se týče mě, jsem prostě člověk, který si rád pospí, když vstávat vyloženě nemusí. Mám se za to někomu omlouvat? Není to lenost, prostě jsem tak nastavená.

(Mimochodem, řekla bych, že pro lidi trudnomyslné, ehm, povahy, jako jsem já, je to dokonce zdravotní povinnost! Spánek je to nejlepší antidepresivum a navíc je úplně zadarmo.) 

Řeknu vám tajemství, které jsem se kromě dalšího dočetla v této skvělé knize: Každý máme individuální potřebu spánku. To není populistický žvást. To je medicínský fakt, který jen naše prací a penězi posedlá společnost odmítá akceptovat. Ať už je vám přirozené vstávat se slepicemi či ráno vyspávat, nejste ani lepší, ani horší než ti druzí. Jen na tu druhou skupinu si lidé bohužel navykli dívat se skrze prsty a nadávat jim do do povalečů... Toma Hodgkinsona na ně!

Co mě celkem překvapilo - většina slavných spisovatelů patří do skupiny první a jejich den nejčastěji začínal před sedmou hodinou ranní. (Sylvia Plath třeba vstávala ve čtyři hodiny. Teď už chápu, proč se zabila.) Na spánkové návyky některých světoznámých autorů a jejich literární aktivitu se můžete podívat na infografice webu Brain Pickings. (Obrázek se zvětší po kliknutí.) Mně je se svými návyky nejbližší (když vezmu v potaz i průměrný čas, kdy se psaním začínám) asi Bukowski, z čehož mám skutečně radost. To je ironie.



pondělí 27. dubna 2020

#103: Zápisky z karantény II

Přiznávám. V Zápiscích z karantény I jsem lehce podcenila své schopnosti. Mé staré já je samozřejmě zpátky na scéně a dny opět trávím starým dobrým overthinkingem. Ale to se asi dalo čekat.

Na téhle karanténě mě štve jedna věc. I já mám díky sociální izolaci totiž víc času, a děje se mi tahle nepříjemnost - rozhodovací paralýza. Zkrátka nevím, co mám dělat dřív. Výsledek: Většinou nedělám nic!

A plně jsem se utvrdila v jedné věci. Že jsem fakt jiná. Což automaticky neznamená špatná. Ano, jsem introvert, ale jak jsem už vysvětlovala minule, jsem ten druh, kterému nevadí chodit do společnosti, oplývá vcelku solidními komunikačními schopnosti, když má dobrý den, a nikdy by nedal přednost večeru s knihou před večerem venku. Teprve teď si ale uvědomuju, co přesně ta má introverze znamená. Protože zatímco velká část světa pláče nad sociální izolací, já tomu nerozumím. A vlastně mně to i trochu leze na nervy.



Jo, nějakou dobu se teď neuvidíš s přáteli, nezajdeš si na oběd do své oblíbené hipster vegan gender free restaurace a neuděláš si nová selfíčka v posilovně, ALE! Jediné, co se po nás chce, je sedět doma na zadku. Nemusíme rukovat do armády, nemusíme se bát, že nám na hlavu spadne bomba, nemáme potraviny na příděl. Tahle karanténa ani není úplně karanténa. Pořád se můžeme jít projít do lesa, můžeme si jít nakoupit a nikdo se nemusí dozvědět, že jsme se s někým sešli. Čímž rozhodně nikoho nenavádím. Co chci ale říct - není to prostě tak, že by nás zavřeli do atomového krytu a my ztratili na několik měsíců veškerý kontakt s civilizací. Navíc máme neskutečné štěstí, že se tohle neděje v roce 1950, ale v roce 2020, kdy existuje internet a všechny další vymoženosti. Můžeme pracovat z domu, jsme ve virtuálním kontaktu se všemi blízkými osobami a stále se máme čím zabavit, i když je všechno zavřené. Takže sorry jako, ale skoro mě až vytáčí fňukání některých jedinců na téma izolace. Protože i kdybys byl ten nejextrovertnější extrovert, haló. Máme tu takovou situaci, ne úplně ideální, ale ty nemusíš chodit na válečnou frontu, vzdávat se avokádových toastíků ani jsi kvůli blackoutu nepřišel o Netflix. Dokážeš na chvíli zatnout zuby? To ani nemluvím o tom, že někteří lidé musí během tohoto stavu řešit mnohem vážnější problémy.

Chci být tolerantní, jsem tolerantní, ale tohle nechápu. Na stranu druhou..., samozřejmě, že by mě zajímalo, jaké to je. :D Taky bych chtěla, aby mi ze sociální izolace hrabalo a já si z nudy třeba barvila hlavu nafialovo. Chtěla bych se tři dny v kuse přecpávat a opíjet se už od rána. A chtěla bych soucítit se všemi těmi vtipnými memes a tweety. Hm. Možná v příštím životě.

neděle 29. března 2020

#102: 10 filmových tipů do karantény, která kvůli našim spoluobčanům bude trvat pravděpodobně do roku 2025, díky

Poslední dobou zase hodně sleduju filmy, tak mě už před časem napadlo udělat článek s filmovými tipy. V čase karantény, kdy spousta lidí brečí, že nemá co dělat, se to teprve hodí - sledujte filmy! (Anebo čtěte, poslouchejte hudbu, vyšívejte, co já vím. Já prostě nerozumím tomu, jak se někdo může během tohoto dočasného stavu nudit. Tak zkrátka dělejte všechny ty věci, na které jindy dle svých slov "nemáte čas", ne?)

Upozornění: 1.) Následující desítka je tvořená dobrými (4 hvězdičky a výš na ČSFD) filmy, které jsem viděla v poslední době, a to hlavně starými. Je to z důvodu, že jedu "1001 filmů, které musíte vidět, než umřete", takže 85 % toho, co sleduju, tvoří starší snímky. Vím, že spoustě lidem se podobné seznamy protiví a neradi sledují (čtou) něco, co musí. Já ale film zkrátka miluju, chci mít toho nadívaného co nejvíc, takže to beru spíš jako kompas/doporučení, co si pustit. Obecně mám raději starší filmy (stejně jako knihy).

2.) Ze začátku je v tomhle průvodci lehce přegabinováno, ale to neznamená, že bych doporučovala svůj idol na úkor filmu; ty věci jsou dobrý! Má cca půlroční obliba Gabina je vůbec vtipná. Od určité doby jsem sice tušila, že herec s takovým jménem existuje (pochopitelně), ale coby velký filmový odborník jsem s ním neviděla ani jeden film. Hlavně jsem ho měla zafixovaného jako nějakého staršího pána. Netušila jsem, že existuje i něco jako mladý Jean Gabin. A když jsem to díky 1001 konečně zjistila, našla jsem takovou tu životní hereckou crush. Konec pubertálního blogísku. (Lžu, dole bude ještě pokračovat, sorry)

3.) Všechny filmy, kromě Cesty do fantazie, jsem viděla v originále s titulky, tudíž neručím za věci, které jsou předabované. Většina z nich dabing stejně ani nemá.

Den začíná (1939)


François je slévač, typický working class hero. Naděje na lepší život mu svitne, když se seznámí s mladou ženou François. Jestli už ta jména nejsou osud. Problémem je, François-žena chce spíš postaršího cvičitele psů, který je slušně řečeno kretén - nepochopíš. (Jakože nepochopíš, jak mu může dávat přednost před Gabinem, ne to, že je kretén.) Spor mezi oběma muži vyvrcholí v nešťastnou vraždu. A to už se dostáváme k ústřednímu motivu filmu, kdy Gabin sedí ve svém bytě, zatímco venku na něj čeká policie, a vzpomíná na věci, které všemu předcházely... Sakra. Tohle jsem si s hlavním hrdinou protrpěla do jeho poslední cigarety. Z filmu na vás padne tíha osudu, kterému se nejde vyhnout. A den začíná...

Na dně (1936)


Kdo se probrečel předchozím počinem, musí si dát antidepresivum v podobě malého velkého filmu od Renoira. Znovu se zde setkáváme s Gabinem, který je tentokrát (pro změnu) životní loser Pépel, first class zlodějíček ze zavšivené ubytovny s charismatem ovšem tak fatálním, že týpek, kterého jde vykrást, mu nabídne ještě pohoštění a sošku k tomu. Také Pépelovi svitne naděje na lepší život v podobě něžného pohlaví. A také v tomto případe se bohužel jedná o lehce natvrdlou ženu. NEPOCHOPÍŠ. V tomto filmu se ale Gabin dočká konce, který si zaslouží.

Velká iluze (1937)


Do třetice ještě jednoho Gabina, ale teď už to nebude tolik o jeho modrých očích (které si musíte domyslet, páč všechny ty filmy jsou černobílé). Když "Velká iluze" vznikala, nikdo si nedokázal představit, že by svět mohl postihnout další válečný konflikt. Přitom se lidstvo zrovna nacházelo v jeho předvečeru. A další válka měla být ještě ničivější a zrůdnější než ta předešlá... Goebbels tenhle film nesnášel, takže vy si ho rozhodně musíte pustit (pokud jste ho tedy ještě neviděli).

Miluji tě, teď zemři (2019)


A teď něco úplně jiného. A barevného. Pokud čtete americké weby, možná jste zaznamenali případ sedmnáctileté Michelle Carter, která donutila svého přítele Conrada k sebevraždě. Dvoudílný dokument ze série HBO vám ukáže, že nic není tak černobílé, jak vám to prezentuje většina mainstreamových médií, a pokud už někoho soudíme z hlediska morálky, ani oběť po této stránce nebyla nejvzornější. Mimochodem, překvapil mě fakt, že neexistuje důkaz, že by Michelle skutečně dala Conradovi poslední impuls k sebevraždě. Celá žaloba tak v podstatě stála na nepodloženém tvrzení obžalované.

Tenká modrá čára (1988)



V žánru ještě zůstaneme, ale vrátíme se o pár dekád zpátky. "Tenká modrá čára" (neplést s Tenkou červenou linií od Terrence Malicka, ale klidně se podívat i na to) se zabývá vraždou dallaského policisty, ke které došlo v půli 70. let. Po jeho zhlédnutí pravděpodobně ztratíte víru v soudnictví, které muže nahoře poslalo na elektrické křeslo v podstatě bez důkazů. Zato vaše víra ve vyšší spravedlnost bude obnovena.

Na opuštěném místě (1950)


Dixon s tváří Humphreyho Bogarta je horkokrevný scenárista, který nejde pro ránu daleko. Přesně ten typ, kterého obviníte z vraždy, když je ve vašem rajónu objevena mrtvá žena. Když se pak Dixon díky policejnímu vyšetřování seznámí se svou sousedkou, sledujete spíše studii jejich vztahu než temnou noir. Přesto se stejně jako hlavní ženská hrdinka po celou dobu ptáte: "Vraždil, nebo nevraždil?" Konec je brilantní. 

Dědička (1949)


Nikterak atraktivní, nikterak inteligentní a už vůbec ne vtipná. Nic z toho však nepotřebujete, když jste Catherine Sloper, dědička slušného kapitálu. Když této ženě proto konečně zkříží cestu jeden atraktivní nápadník (atraktivní dle příběhu, ne podle mě), průměrného diváka napadne: "Jasně, jde po penězích." Ne tak naivní Catherine, která se do Morrise naprosto zblázní. První dvě třetiny filmu jsou klasické melodrama, kdy budete oscilovat mezi dvěma polohami - na jednu stranu se ve vás bude hromadit žluč stejně jako v otci Catherine (jejich vztah byl skvěle vyeskalovaný), na stranu druhou budete možná pochybovat a říkat si: "Ale třeba mu o ty prachy fakt nejde." I kdyby vás ale tahle část filmu nudila, rozhodně doporučuju počkat si na závěr a velkolepou proměnu hlavní hrdinky ztvárněné (nesmrtelnou, dnes 103letou) Oliviou de Havilland. Inspirující zejména pro autory z hlediska vývoje postavy. "Yes, I can be very cruel. I have been taught by masters."

Cesta do fantazie (2001)


Animáky nejsou můj šálek čaje. Asi proto jim většinou dávám čtyři až pět hvězdiček, když se na některý výjimečně kouknu, ha! Co už ale skutečně jde mimo můj zájmový okruh - japonské animáky. A taky japonská hudba, japonská literatura, japonské filmy atd. Obecně japonská kultura. "Cesta do fantazie" mě ale mile překvapila - byla to nádhera. Pravděpodobně je to další klasika, kterou všichni už znají, jen já, velký filmový odborník, ji poznávám až teď. Vzhledem k faktům popsaným výše je to ale snad pochopitelné. Btw jsem jediná, kdo byl během závěrečných titulků šokovaný, že už je konec, a hledal, jestli existuje pokračování? Protože... takhle to přece nemohlo skončit!
PS: Neexistuje. :(

Ohlédni se v hněvu (1958)


Já tyhle mluvící filmy, které řeší hlavně vztahy mezi jednotlivými postavami, prostě můžu. V tomto případě se jedná o adaptaci stejnojmenné divadelní hry Johna Osbournea. Hrdina Jimmy je rozhněvaný mladý muž, který furt na někoho ječí a furt je nasranej, a diváka možná napadne: "Ale proč?" Myslím, že já to asi věděla. A hlavně ho hraje démonický Richard Burton, takže i kdyby nic jiného, dívalo se to na velmi dobře.

Ivan Vasiljevič mění povolání (1973)


Nepopulární názor, ale sovětské filmy jsou dobré. Vlastně je přímo miluju..., pokud nejsou od Ejzenštejna. Přiznám se ale, že v případě téhle komedie jsem si nebyla tolik jistá. Abych byla přesnější - po prvních minutách to skončilo v koši! Dobré hodnocení na ČSFD mi však nedalo a film jsem z koše ještě zachránila. Dobře jsem udělala. Po úvodní wtf grotesce se to totiž slušně rozjelo a já se dokonce chvílemi smála. Příběh v kostce: Pomocí stroje času se do našeho století dostane Ivan Hrozný, zatímco dva současníci spadnou do carské Rusi, kde vám za každý špatný pohled sekají hlavy. Klasik by řekl - shit happens.

A tady ještě shortlist hodně dobrých méně známých filmů, které jsem viděla už dřív:
Přízračný svět (o té divné životní etapě po konci střední)
Ďábelské ženy (ten KONEC! Opovažte se hledat spoilery.)
Ingrid Goes West (zábava o Instagramu. Jen to vlastně vůbec není zábava.)
Zúčtování  (cool příběh s parádní zápletkou. A hraje tam Punisher Jon Bernthal.)
Tramvaj do stanice Touha  ("Hey, Stelaaaaaaa!")
Pandořina skříňka (i dlouhé němé filmy můžou být super a i nemluvící herečky nemusí přehrávat. A mladší hrdina je velkej fešák, rodák z Prahy.)
Červené střevíčky (méně psychopatická Černá labuť, technicolorové porno)
Welcome To The Dollhouse (fajn drama o dospívání, detaily už moc nevím)

pondělí 23. března 2020

#101: Zápisky z karantény

Ten nadpis je trochu vtip, protože...


Což neznamená, že by mě to vůbec nevzrušovalo. Jsou to ale jen takové malichernosti, třeba že se mi zrušil koncert. Nemohla jsem jet do Prahy. S rouškou si na kole asi moc nezajezdím. No a zelené pivo si letos na zahrádce taky nedám. Myslím, že je více než jisté, že letos jaro nebude. Ovšem jestli mi zruší i léto... Tak tady končí veškerá legrace, vážení! Okej. Humor mě možná přejde, až to já nebo někdo z mého okolí dostane, chápu. Ale do té doby tu máme takové zvláštní mezidobí. Jsem jediná, kdo si to svým způsobem... užívá? 

Pomiňme teď skutečnost, že celá situace je samozřejmě daleko od výrazu "užívat si". Uvědomuji si, jak těžký je momentální stav pro mnoho lidí (a teď ani nemám na mysli přímo tu nemoc) a jak těžký pro nás všechny ještě bude. V tomhle mě vůbec neberte za slovo, mluvím jen o sobě. A já cítím v tomhle období... jakýsi klid? Netřeba tu dlouze znovu rozebírat, jak funguje můj mozek. A když se teď všichni nacházíme v tomhle podivném (ne)bytí, když teď vlastně chvíli nežijeme, ale vyčkáváme, když teď najednou spoustu věcí nejenom nemůžeme, ale rovnou nesmíme. Jako bych zkrátka na moment vydechla a spadl ze mě nějaký tlak. Dává to smysl? 

Nebudu zacházet do detailů, ale v poslední době mi bylo mizerně. Haha, jasný. A kdy mi není mizerně? :D  Ale to je možná to. Že jsem už na chvíli potřebovala z toho řetězce osobních krizí vyskočit. A i když tohle pozastavení života předešlé problémy nijak neřeší, mám pocit, že na chvíli můžu zase volně dýchat. Včera mi došla fascinující věc: že takhle bych se cítila pořád, kdyby můj mozek nejel každý den na overdrive. Takže karanténa je ten lék! Nezbývá než doufat, že ji využiju na 100 %, protože něco takového se v budoucnu už nemusí opakovat, a hlavně nikdo nechceme, aby se to opakovalo.

Jestli si už teď myslíte, že jsem magor (počkat, to jste si o mně podle minulých příspěvků ještě nemysleli?), mám v zásobě vyšší kalibr - během karantény abstinuju.


Vůbec bych to nezmiňovala, protože to podle mě není žádný big deal, ale přijde mi, že velká část lidí v izolaci leje ještě víc než za normálního režimu. Vždycky musím být za černou ovci. A teď vám řeknu něco zvláštního. Je fakt, že v poslední době bylo těch víkendových akcí na mě moc. Říká vám něco pojem kocovinová depka? K tomu si připočtěte můj obecně mizerný stav, o kterém tu už nějakou dobu melu. Kdybych řekla, že mi nebylo nejlíp, bylo by to velmi eufemistické. Nutně jsem si potřebovala dát od společenského života pauzu. Jenže jsem přesně ten typ, kterého vždycky přemluvíte, aby s vámi šel ven. To je ten můj paradox. Jsem sice introvert a sociofob, ale na stranu druhou lidi potřebuju. Takže jdu mezi ně pokaždé, když se najde příležitost. A stejně tak jsem typ, který se lehko nechá unést vírem večera, ehm. Abych to zkrátila; potřebovala jsem společenský oddech, ale netušila, jak na to. A chápete..., že oni teď všechno zavřou a pošlou nás do karantény? Řekněme si, že tohle asi nebude "Tajemství" a "Devět nebo kolik dohod", až takovou moc moje mysl nemá, ehm, ale - COŽE? 

A ještě jedná věc, kvůli které si k mnoha vtípkům o karanténě nemůžu dát hashtag relatable - nepřežírám se a dokonce cvičím. To druhé tedy pravidelně nepravidelně už dělám nějaký rok, ale teď mám víc času, víc energie i víc chuti. Takže nevím, jak vy, ale já se z karantény chystám vylézt s nejčistější hlavou od mých sedmnácti let. A se sixpackem.


Pokud to samozřejmě ve zdraví přežiju.

PS: Co se týče povídkové soutěže Knihy Dobrovský, nevím, jestli už byly rozeslány emaily o postupu do druhého kola, ale v mém případě je to zcela určitě passé. Ne, že by se mi ten můj výtvor náhle přestal líbit, ale asi jsem se trochu... No jelikož je tu ještě 0,1% šance, zatím si to nechám pro sebe. :D

PPS: Pokud se extrémně nudíte, již brzy (možná ještě dnes) vyjde článek s pár filmovými tipy. 

pátek 28. února 2020

#100: RIP Tumblr

Už ani nevím, jak jsem na tuhle stránku přišla. Nebo možná... Haha, zrovna teď jsem si rozpomněla. Na předešlém, dnes již neaktivním blogu jsme se navzájem sledovaly s jednou holkou (velká fanynka The Horrors a Joshuy Haywarda stejně jako já). Právě její článek mě inspiroval k tomu, abych si Tumblr založila. Zprvu jsem ho ale nijak neprožívala a krátce po založení jsem ho na několik měsíců dala k ledu.

Nevím přesně, na jaký popud jsem se vrátila. Vím, že jsem zprvu sdílela gify s The Horrors a The Vaccines (a s Justinem Youngem pochopitelně). Pamatuju si, jak zemřeli hokejisté a já k tomu něco postovala. No a pak se to rozjelo. Přidaly se gify Skins, které jsem v té době hodně sledovala. Gify Pařby ve Vegas. Galaktické obrázky. Gify a citáty z Perks of Being a Wallflower! ❤️A pak spousta takových těch tumblr obrázků plných mladých lidí, zábavy. Radosti ze života... Hm. Zajímavé vzhledem k tomu, že já vlastně nikdy nebyla takhle mladá, jestli mě chápete. A zajímalo by mě, jestli jsou to všechno jenom načančané obrázky z amerických filmů, nebo je opravdu někomu šestnáct, sedmnáct, a tohle reálně zažívá. No ale to je na jinou debatu, zpátky k tématu.

Brzy jsem se také já stala na Tumblr závislou. Až na výjimky jsem nevytvářela originální content, byla to pro mě spíš taková nástěnka plná inspirace. Nebylo ovšem dne, kdy bych tam nezavítala. Protože tam byly všechny ty citáty a slogany, které vyjadřovaly přesně to, co jsem si cítila. Ty úžasné obrázky života, který jsem chtěla žít. A miliony gifů a pičovinek s mými oblíbenci.

Jasně, v mém případě to byla jenom taková blbost pro děcka. Nebyl to skutečný blog nebo tak. Jenže problém je, že jsem to provozovala ku*evsky dlouho. Plus mínus osm devět let? A když děláte něco takového tak dlouho, už to vlastně není jenom debilní nástěnka, ale spíš takový virtuální deníček. A taky, že jo. Člověku zvenčí by nic neřekl, ale já věděla, že třeba tenhle citát jsem adresovala určité osobě. Že tenhle slogan jsem nereblogovala, protože zněl cool, ale protože odkazoval ke konkrétní situaci. A když jsem jednu dobu jela třeba téma Punishera (resp. Franka Castlea, protože to byl ještě Daredevil), bylo to proto, že jsem se s ním tehdy ztotožňovala. Což je legračně dramatické, protože mně rodinu nikdy nevystřílel ani jsem po nocích nevraždila kriminálníky, ale tak to bylo. A já vím, proč to tak bylo. A dnes bych na to už úplně zapomněla, kdyby nebylo Tumblr. Kterého už právě není...


Mimo jiné jsem si postupem času založila pár vedlejších blogů s originálním obsahem. Na první jsem si házela vlastní fotky, druhý jsem krátce vedla jako hudební blog, třetí sloužil jako moodboard pro mou knížku. Před týdnem mě napadlo založit si něco takového i pro svou povídku. Bavilo mě to ale asi tak deset minut, pak jsem se rozhodla, že je to zbytečnost a zase si to smažu. Vlezla jsem do Nastavení vedlejšího blogu (nebo jsem si to aspoň myslela) a vybrala položku Smazat. Přiznávám, že když to po mně chtělo heslo pro potvrzení, milisekundu jsem tu myšlenku opravdu měla. Že tu něco neštymuje, když si mazání vedlejšího blogu musím potvrzovat heslem. Ale napsala jsem ho tam. Když mě to pak vyhodilo z celého účtu, zase mi to neštymovalo, ale myslím, že podvědomě jsem to už věděla - osm let virtuálního života jsem smazala z povrchu zemského. Prostě jen tak. Rychleji a snadněji, než byste luskli prstem.


Zprvu jsem tomu odmítala věřit. I když všude psali, že to nejde vrátit, vůbec jsem nepřemýšlela, že by se to vrátit nedalo. Napsala jsem podpoře. Stejná odpověď. A tehdy mi došlo, že se to asi opravdu stalo. Nevím, co dalšího k tomu říct. A samozřejmě se dějí horší věci, ale jak píšu výš, Tumblr byla nástavba mého papírového deníku. O mém životě (aspoň mně) říkala mnohem víc, než by se mohlo na první pohled zdát. Všechny ty roky, moje nálady, myšlení, zážitky, lidé, které jsem tehdy potkávala. To, co jsem si nezapsala do papírového deníku, bylo právě tam. A teď je to pryč.


Donutilo mě to opět zamyslet se nad tím, jak je naše virtuální existence křehká. Všechny naše fotografie, konverzace a soubory nejsou nic jiného než shluk dat. A ten můžeme jedním kliknutím, jedním potažením prstu, jednou chybou v systému navždy smazat. To, že budete tak debilní jako já a omylem si něco smažete, předem asi moc ovlivnit nemůžete. V jiném případě je tu ale opět má stará rada: ZÁLOHUJTE. Eh, proč jsem ten první člověk, který se jí v žádném případě neřídí?

PS, pro astro nadšence only: Ačkoliv mám OBŘÍ ALERGII na pojem retrográdní Merkur (aka mercury retrograde) a všechny meme s ním spojené (protože nějaká vracející se planeta ani Kalousek fakt nemůže za vaše posrané životy!!), je nějaká náhoda, že se mi to stalo zrovna na začátku tohoto období!?

PPS: Pokud si nemůžete zapamatovat, jak se Tumblr na konci správně píše, mám pro vás mnemotechnickou pomůcku Bože Lij Rum. Nemáte zač.

pátek 14. února 2020

#99: (Ne)rekapitulace roku 2019 a (ne)předsevzetí do roku 2020

Předsevzetí si nedávám. Zaprvé nechápu, proč se změnou čekat na konec roku a nezačít hned. (O tom jsem jednou napsala vtipnou slohovku. Jakože... fakt to byla slohová práce. :D) Zadruhé mě štve, že i tak obyčejná věc se dneska zkomercializovala a s posledními dny roku se na vás odevšad valí, jak máte být s novým rokem lepší, hezčí a zdravější, k čemuž samozřejmě potřebujete super cool předražené diáře, značkové úbory, permanentky do posilovny, kurzy seberozvoje, detoxikační čaje, zázračné pilulky a bla bla bla. New year, new me, bitch. NASRAT! Tahle dávka hysterie je nově podpořená výkvětem dnešní společnosti, "influencery", kteří vám tu dají kódík na některou ze super vychytávek pro plnění vašich předsevzetí, tu vydají velkou výroční zprávu, kde lidu nastíní, co všechno si do nového roku předsevzali oni. Pokud tam není seberozvoj, cvičení a další obří projekty, "o kterých se všichni již brzy dozvíte", tak to není správný influencer a ihned dejte unfollow!


Ale konec legrácek. Zpět ke mně. Takže i když si předsevzetí nedávám, něco na ten způsob jsem si přece jenom dala. Zařekla jsem se, že už nikdy NIKDY nebudu říkat, že byl nějaký rok nejhorší a horší už to být nemůže. Chápete, že jsem tohle říkala třeba o roku 2018? Samozřejmě, že byl hrozný a stalo se v něm pár špatných věcí, kterými jsem poznamenána dodnes. Proč byl ale teda rok 2019, já v úplně nejhorších sra*kách svého života a zase jsem se nostalgicky ohlížela do toho "pekla" s koncovkou '18? Dobře, 2011 taky nebyl moc veselý, ale ten je už moc daleko, abych mohla porovnávat. Ale 2019? Chci říct: Horší to už být nemůže, ne? (A sakra! Už jsem to "předsevzetí" zase stačila porušit.) Jako jasný...

(Následoval delší odstavec plný negativismu a skryté sebelítosti, který jsem pro vaše i moje duševní zdraví smazala. Není zač.)

Takže tak a pojďme si raději shrnout plány ohledně mého psaní. Na jednu stranu je krásné, že je letos opět mám, ale u jejich napsání s krásnem nejspíš taky končíme. Protože:

1.) Chci být aktivnější na blogu


Začínáme zlehka náhodou. Mám pocit, že jsem takový plán ještě nikdy nepsala, takže to snad nezní tolik trapně. V editoru se mi válí spousta nevydaných článků, ale ještě víc mám v hlavě nápadů. Určitě bych chtěla pokračovat v trendu posledních let a psát více nespisovatelských článků. V první řadě osobnější texty pod štítkem Ze života spisovatele. Ten o overthhinking je na blogu nejčtenější článek vůbec..., což je vlastně celkem smutné a doufám, že na to lidi klikali jen ze zvědavosti či náhodou, ne že by na to taky trpěli (RIP). V druhé řadě chci v sobě resuscitovat sarkastického komentátora a znovu se sem tam vyjadřovat k aktuálním tématům. Na platformu pro tento účel vhodnou momentálně nepíšu, ale potřebu své názory zvracet mám v poslední době celkem urgentní. A taky mě včera napadla rubrika, kam bych prostě dávala nahodilé hluboké myšlenky, ale to je jen takový výhledový námět. Mimochodem, v editoru mám třeba už velmi erudovaný text o mém osobním pohledu na znamení zvěrokruhu. (...) Takže pokud vás už věty výše lehce nahlodaly, nyní je asi ta pravá chvíle opustit řady mých pravidelných čtenářů.


PS: Pokud vás zajímají jen články o psaní, ty by měly stále převažovat. Na konci loňského roku jsem ale chytla nějakou druhou mízu (haleluja) a jsem teď ve stádiu, kdy chci psát hrozně moc všechno. Tak mi dopřejte trochu toho entuziasmu, však on za chvíli zas pomine.

2.) Chci napsat scénář


Také neskrývám udivení, že jsem něco takového napsala, protože dneska ráno jsem o tom třeba ještě nevěděla. Ale věc se má tak: Letos jsem se zúčastnila literární soutěže Knihy Dobrovský, a aniž bych se chtěla chlubit, ta povídka se mi povedla. Neříkám, že vyhraju, to si jenom myslím... Ehm, to byl samozřejmě jeden z mých vtipů! Ale teď vážně. Kdo mě sleduje delší dobu, možná ví, jak věčně nespokojená se svým psaním jsem a jak mi všechno trvá sto padesát let, pokud to vůbec dokončím. Tato povídka se mi nejenom z nějakých záhadných důvodů líbí, ale - ač jsem to všechno nechávala opět na poslední chvíli - psala se mi lehce a lehce se mi taky vymýšlela. Dokonce mi velké problémy nečinil ani konec! Takže i kdybych nevyhrála, jakože z cca tisícovky zúčastněných asi nevyhraju, jednou za celé století zažívám radost a svým způsobem jsem na sebe pyšná. Což je osmý div světa v tomto temném zámku hrůzy nazývající se můj mozek. A tak jsem si říkala, že kdyby to nevyšlo, povídku bych se pokusila přetavit do scénáře. Takové věci se člověku podaří vymyslet jen párkrát za život. Navíc se jedná o krátký příběh, který jsem vlastně už psala filmovým stylem, takže si myslím, že bych to mohla zvládnout. (Pro srovnání: Svou knížku bych se nikdy nepokusila přepsat do scénáře, nejsem sebevrah. :D)


To je soundtrack té povídky, ehm. Jak říkám - najdi si dobrý soundtrack do pozadí a máš půl práce hotovo.

Co se týče povídky, vydám o tom každopádně ještě článek. Zároveň s vymýšlením a psaním jsem si totiž vedla něco na způsob tvůrčího deníčku, do kterého jsem zaznamenávala, jak se povídka postupně rodila. Je vcelku fascinující, jak se příběh postupem času sám mění. A myslím, že to taky může zodpovědět otázku nespisovatelů, jak se to všechno vlastně vymýšlí.

3.) Chci vydat knížku


Bez komentáře.

A taky jsem chtěla napsat, že bych mohla být zase jednou ambicióznější jako publicista, ale jak tak čtu body výše, nejspíš na to kašlu a budu se opět poctivě flákat, prokrastinovat, nepsat a tak no.

A tady je tradiční playlist roku, jehož songy nyní nemůžu slyšet ještě o něco víc než loňské (ty loňské vlastně už slyšet můžu :D). Prostřednictvím songů popisuju to, co jsem chtěla napsat v první půli článku, ale smazala jsem to.

středa 8. ledna 2020

#98: Myslíte si, že být spisovatelem je vysněná práce? Je to spíše horor

Nový průzkum odhalil, že 60 % Britů by chtělo být spisovateli. Takový život může mít svá pozitiva, ale dokázali by se vypořádat s nejistotou, osamělostí a paranoií?

(Autorem originálního článku, který vyšel 20. února 2015 v The Guardian, je britský spisovatel Tim Lott. Odkaz na konci.)



Průzkum, který uspořádala organizace YouGov, ukazuje, že v Británii touží být nejvíce lidí spisovatelem. Až 60 % dotazovaných tvrdí, že by se tím chtělo živit. Je to ještě o 24 % více než těch, kteří chtějí být televizním moderátorem, a o úctyhodných 29 % více než těch, kteří chtějí být filmovou hvězdou.

To je něco, nad čím zůstává rozum stát; nebo by zůstával, kdyby se autoři tak usilovně nepokoušeli vyhýbat otřepaným frázím. Skutečnost, že lidé sní o tom, že by byli spisovateli, jenom dokládá, jak málo ví o realitě tohoto povolání. Nebo jak málo znají práci jednoho z největších učitelů George Orwella. Byl to právě on, který o romanopiscích řekl: "Všichni spisovatelé jsou marniví, sobečtí a líní a úplně vespodu jejich pohnutek leží tajemství. Psaní knihy je hrozný, vyčerpávající boj podobný dlouhému záchvatu bolestivé nemoci. Člověk by se nikdy do takové věci nepouštěl, kdyby nebyl poháněn démonem, kterému nejde ani vzdorovat, ani mu rozumět."

Takový pohled na psaní není zrovna součástí obecné představy o spisovatelích. Na ty se naopak pohlíží jako na klidné, ušlechtilé bytosti, olizující si svá pera a věčně zírající z okna, kde hledají inspiraci, která vždycky přijde. Osoby vznášející se v bublině, pozorující svět z božské perspektivy, nesvázané klasickou pracovní dobou, ale chytající krásné věty ze vzduchu jako poletující motýly, které dekorativně přišpendlují ke stránce.

Kéž by tomu tak skutečně bylo. Uznávám, že někteří autoři zveličují své potěšení z vytváření fikce. Pokud můžu mluvit za sebe, psaní knížek se věnuji už skoro dvacet let, a nikdy to nebylo z důvodu, že bych si to vybral, ale protože, přesně jak popisuje Orwell, jsem byl "hnán démonem, kterému nešlo ani vzdorovat, ani mu rozumět". Už tolikrát jsem zatoužil po jiném živobytí. Jak už ale nyní chápu, bylo to naprosto zbytečné přání, protože žádnou jinou zpeněžitelnou dovednost neovládám.

Dosáhl jsem skromného úspěchu, vyhrál pár cen, získal pár nominací a občas - a ta doba je už společně s tehdejším průmyslem nenávratně pryč -,  jsem od nakladatelů shrábl slušnou zálohu. Nemůžu ani popřít, že by spisovatelství neskýtalo spoustu výhod.

Spisovatelé ostatním předkládají svou představu o světě, která je pro ně z určitých důvodů důležitá, i když to může být, jak rovněž poznamenal Orwell, skoro nerozeznatelné od dítěte, které se svým řevem dožaduje pozornosti. V těch nejlepších momentech se jejich práce proměňuje z řemesla ve skutečné umění. Lidé si jich váží, to je pravda. A daleko lépe kontrolují svůj čas než většina námezdních otroků. Zírání z okna k tomu také bezpochyby patří, a to hodně.

Nicméně, jak zdůrazňuji začínajícím spisovatelům, kteří navštěvují mé kurzy, psaní románů pro obživu je těžké. Nepředstavitelně těžké pro ty, kteří to ještě nikdy nezkusili. Není to o nic méně jednodušší než operace mozku nebo, vskutku, pověstné raketové inženýrství. Zvládnout dialog, popis, podtext, zápletku, strukturu, postavy, čas, úhel pohledu, začátky, konce, téma a mnoho dalšího je herkulovská práce, kterou o nic víc nečiní přitažlivější ani fakt, že vždycky, vždycky selžete.

Každý autor mi dá za pravdu, že umělecké dílo nikdy nedokončujeme, pouze ho opouštíme. A jako perfekcionisté nikdy nedosahujeme svých cílů. Potýkáme se s neúspěchy, a to dokonce i tehdy, když jsme úspěšní, protože na nás stále dopadá tíha literatury, která se nám vysmívá svou velikostí a odhaluje naši bezvýznamnost.

Se spisovatelskou činností souvisí také obrovské množství odmítnutí - všechny ceny, na které jste měli být nominováni, ale nebyli, všechna prodaná televizní a filmová práva za vaše knihy, které se nikdy nenatočily, všechny kopie, které se neprodaly. Mezitím musíte zápasit se žárlivostí při sledování svých rivalů - a autoři vidí rivaly všude bez ohledu na to, jak moc se to snaží popírat -, kteří jsou mnohem úspěšnější než vy (s neviditelnou méně úspěšnější menšinou si starosti přirozeně neděláte). Psaní není přátelská a nápomocná branže. Jak podotkl John Dos Passos: "Spisovatelé jsou jako blechy, navzájem se jen nepatrně vyživují."

Je to převážně osamělá disciplína, je plná nejistot, a nejenom těch finančních. Fakt, že jste napsali jednu dobrou knihu, vám nezaručuje, že se vám to podaří i příště. Ze vztahů vám dělá chaos, protože většina spisovatelů je extrémně introvertní a uprostřed práce si jen stěží všímá okolního světa. Pokud jste úspěšní, snadno se můžete stát domýšlivým a narcistickým. Pokud nejste, zažíváte pocity deprese a beznaděje.

Rozumím tomu, proč si někteří lidé myslí, že mám štěstí, když jsem spisovatel. Vím, že tady po sobě zanechám nějaký odkaz, část práce, která pro mě měla určitý význam. Vím to, protože stále dostávám dopisy, ve kterých mi čtenáři děkují a oceňují, že jsem vrhl nové světlo do jejich života. Pořád věřím, že je to vznešená profese a nic jiného - vzhledem ke svým omezeným schopnostem - bych nemohl dělat.

Pokud mám být ale upřímný, kdyby existovala šance vyměnit si to s Georgem Clooneym, dlouho bych neváhal. Ve skutečnosti i řidič taxi, který v průzkumu skončil se svými 13 % na dně žebříčku, vypadá často lákavěji.

Psaní není volba, je to poslání, a podle mě se za něj platí cenou, kterou všichni ti lidé, kteří v něm vidí jenom onen půvab, nedokážou pochopit. Asi je to tak lepší, protože kdyby to dokázali, nikdy by psát možná ani nezačali.

(zdroj)