pátek 14. února 2020

#99: (Ne)rekapitulace roku 2019 a (ne)předsevzetí do roku 2020

Předsevzetí si nedávám. Zaprvé nechápu, proč se změnou čekat na konec roku a nezačít hned. (O tom jsem jednou napsala vtipnou slohovku. Jakože... fakt to byla slohová práce. :D) Zadruhé mě štve, že i tak obyčejná věc se dneska zkomercializovala a s posledními dny roku se na vás odevšad valí, jak máte být s novým rokem lepší, hezčí a zdravější, k čemuž samozřejmě potřebujete super cool předražené diáře, značkové úbory, permanentky do posilovny, kurzy seberozvoje, detoxikační čaje, zázračné pilulky a bla bla bla. New year, new me, bitch. NASRAT! Tahle dávka hysterie je nově podpořená výkvětem dnešní společnosti, "influencery", kteří vám tu dají kódík na některou ze super vychytávek pro plnění vašich předsevzetí, tu vydají velkou výroční zprávu, kde lidu nastíní, co všechno si do nového roku předsevzali oni. Pokud tam není seberozvoj, cvičení a další obří projekty, "o kterých se všichni již brzy dozvíte", tak to není správný influencer a ihned dejte unfollow!


Ale konec legrácek. Zpět ke mně. Takže i když si předsevzetí nedávám, něco na ten způsob jsem si přece jenom dala. Zařekla jsem se, že už nikdy NIKDY nebudu říkat, že byl nějaký rok nejhorší a horší už to být nemůže. Chápete, že jsem tohle říkala třeba o roku 2018? Samozřejmě, že byl hrozný a stalo se v něm pár špatných věcí, kterými jsem poznamenána dodnes. Proč byl ale teda rok 2019, já v úplně nejhorších sra*kách svého života a zase jsem se nostalgicky ohlížela do toho "pekla" s koncovkou '18? Dobře, 2011 taky nebyl moc veselý, ale ten je už moc daleko, abych mohla porovnávat. Ale 2019? Chci říct: Horší to už být nemůže, ne? (A sakra! Už jsem to "předsevzetí" zase stačila porušit.) Jako jasný...

(Následoval delší odstavec plný negativismu a skryté sebelítosti, který jsem pro vaše i moje duševní zdraví smazala. Není zač.)

Takže tak a pojďme si raději shrnout plány ohledně mého psaní. Na jednu stranu je krásné, že je letos opět mám, ale u jejich napsání s krásnem nejspíš taky končíme. Protože:

1.) Chci být aktivnější na blogu


Začínáme zlehka náhodou. Mám pocit, že jsem takový plán ještě nikdy nepsala, takže to snad nezní tolik trapně. V editoru se mi válí spousta nevydaných článků, ale ještě víc mám v hlavě nápadů. Určitě bych chtěla pokračovat v trendu posledních let a psát více nespisovatelských článků. V první řadě osobnější texty pod štítkem Ze života spisovatele. Ten o overthhinking je na blogu nejčtenější článek vůbec..., což je vlastně celkem smutné a doufám, že na to lidi klikali jen ze zvědavosti či náhodou, ne že by na to taky trpěli (RIP). V druhé řadě chci v sobě resuscitovat sarkastického komentátora a znovu se sem tam vyjadřovat k aktuálním tématům. Na platformu pro tento účel vhodnou momentálně nepíšu, ale potřebu své názory zvracet mám v poslední době celkem urgentní. A taky mě včera napadla rubrika, kam bych prostě dávala nahodilé hluboké myšlenky, ale to je jen takový výhledový námět. Mimochodem, v editoru mám třeba už velmi erudovaný text o mém osobním pohledu na znamení zvěrokruhu. (...) Takže pokud vás už věty výše lehce nahlodaly, nyní je asi ta pravá chvíle opustit řady mých pravidelných čtenářů.


PS: Pokud vás zajímají jen články o psaní, ty by měly stále převažovat. Na konci loňského roku jsem ale chytla nějakou druhou mízu (haleluja) a jsem teď ve stádiu, kdy chci psát hrozně moc všechno. Tak mi dopřejte trochu toho entuziasmu, však on za chvíli zas pomine.

2.) Chci napsat scénář


Také neskrývám udivení, že jsem něco takového napsala, protože dneska ráno jsem o tom třeba ještě nevěděla. Ale věc se má tak: Letos jsem se zúčastnila literární soutěže Knihy Dobrovský, a aniž bych se chtěla chlubit, ta povídka se mi povedla. Neříkám, že vyhraju, to si jenom myslím... Ehm, to byl samozřejmě jeden z mých vtipů! Ale teď vážně. Kdo mě sleduje delší dobu, možná ví, jak věčně nespokojená se svým psaním jsem a jak mi všechno trvá sto padesát let, pokud to vůbec dokončím. Tato povídka se mi nejenom z nějakých záhadných důvodů líbí, ale - ač jsem to všechno nechávala opět na poslední chvíli - psala se mi lehce a lehce se mi taky vymýšlela. Dokonce mi velké problémy nečinil ani konec! Takže i kdybych nevyhrála, jakože z cca tisícovky zúčastněných asi nevyhraju, jednou za celé století zažívám radost a svým způsobem jsem na sebe pyšná. Což je osmý div světa v tomto temném zámku hrůzy nazývající se můj mozek. A tak jsem si říkala, že kdyby to nevyšlo, povídku bych se pokusila přetavit do scénáře. Takové věci se člověku podaří vymyslet jen párkrát za život. Navíc se jedná o krátký příběh, který jsem vlastně už psala filmovým stylem, takže si myslím, že bych to mohla zvládnout. (Pro srovnání: Svou knížku bych se nikdy nepokusila přepsat do scénáře, nejsem sebevrah. :D)


To je soundtrack té povídky, ehm. Jak říkám - najdi si dobrý soundtrack do pozadí a máš půl práce hotovo.

Co se týče povídky, vydám o tom každopádně ještě článek. Zároveň s vymýšlením a psaním jsem si totiž vedla něco na způsob tvůrčího deníčku, do kterého jsem zaznamenávala, jak se povídka postupně rodila. Je vcelku fascinující, jak se příběh postupem času sám mění. A myslím, že to taky může zodpovědět otázku nespisovatelů, jak se to všechno vlastně vymýšlí.

3.) Chci vydat knížku


Bez komentáře.

A taky jsem chtěla napsat, že bych mohla být zase jednou ambicióznější jako publicista, ale jak tak čtu body výše, nejspíš na to kašlu a budu se opět poctivě flákat, prokrastinovat, nepsat a tak no.

A tady je tradiční playlist roku, jehož songy nyní nemůžu slyšet ještě o něco víc než loňské (ty loňské vlastně už slyšet můžu :D). Prostřednictvím songů popisuju to, co jsem chtěla napsat v první půli článku, ale smazala jsem to.

středa 8. ledna 2020

#98: Myslíte si, že být spisovatelem je vysněná práce? Je to spíše horor

Nový průzkum odhalil, že 60 % Britů by chtělo být spisovateli. Takový život může mít svá pozitiva, ale dokázali by se vypořádat s nejistotou, osamělostí a paranoií?

(Autorem originálního článku, který vyšel 20. února 2015 v The Guardian, je britský spisovatel Tim Lott. Odkaz na konci.)



Průzkum, který uspořádala organizace YouGov, ukazuje, že v Británii touží být nejvíce lidí spisovatelem. Až 60 % dotazovaných tvrdí, že by se tím chtělo živit. Je to ještě o 24 % více než těch, kteří chtějí být televizním moderátorem, a o úctyhodných 29 % více než těch, kteří chtějí být filmovou hvězdou.

To je něco, nad čím zůstává rozum stát; nebo by zůstával, kdyby se autoři tak usilovně nepokoušeli vyhýbat otřepaným frázím. Skutečnost, že lidé sní o tom, že by byli spisovateli, jenom dokládá, jak málo ví o realitě tohoto povolání. Nebo jak málo znají práci jednoho z největších učitelů George Orwella. Byl to právě on, který o romanopiscích řekl: "Všichni spisovatelé jsou marniví, sobečtí a líní a úplně vespodu jejich pohnutek leží tajemství. Psaní knihy je hrozný, vyčerpávající boj podobný dlouhému záchvatu bolestivé nemoci. Člověk by se nikdy do takové věci nepouštěl, kdyby nebyl poháněn démonem, kterému nejde ani vzdorovat, ani mu rozumět."

Takový pohled na psaní není zrovna součástí obecné představy o spisovatelích. Na ty se naopak pohlíží jako na klidné, ušlechtilé bytosti, olizující si svá pera a věčně zírající z okna, kde hledají inspiraci, která vždycky přijde. Osoby vznášející se v bublině, pozorující svět z božské perspektivy, nesvázané klasickou pracovní dobou, ale chytající krásné věty ze vzduchu jako poletující motýly, které dekorativně přišpendlují ke stránce.

Kéž by tomu tak skutečně bylo. Uznávám, že někteří autoři zveličují své potěšení z vytváření fikce. Pokud můžu mluvit za sebe, psaní knížek se věnuji už skoro dvacet let, a nikdy to nebylo z důvodu, že bych si to vybral, ale protože, přesně jak popisuje Orwell, jsem byl "hnán démonem, kterému nešlo ani vzdorovat, ani mu rozumět". Už tolikrát jsem zatoužil po jiném živobytí. Jak už ale nyní chápu, bylo to naprosto zbytečné přání, protože žádnou jinou zpeněžitelnou dovednost neovládám.

Dosáhl jsem skromného úspěchu, vyhrál pár cen, získal pár nominací a občas - a ta doba je už společně s tehdejším průmyslem nenávratně pryč -,  jsem od nakladatelů shrábl slušnou zálohu. Nemůžu ani popřít, že by spisovatelství neskýtalo spoustu výhod.

Spisovatelé ostatním předkládají svou představu o světě, která je pro ně z určitých důvodů důležitá, i když to může být, jak rovněž poznamenal Orwell, skoro nerozeznatelné od dítěte, které se svým řevem dožaduje pozornosti. V těch nejlepších momentech se jejich práce proměňuje z řemesla ve skutečné umění. Lidé si jich váží, to je pravda. A daleko lépe kontrolují svůj čas než většina námezdních otroků. Zírání z okna k tomu také bezpochyby patří, a to hodně.

Nicméně, jak zdůrazňuji začínajícím spisovatelům, kteří navštěvují mé kurzy, psaní románů pro obživu je těžké. Nepředstavitelně těžké pro ty, kteří to ještě nikdy nezkusili. Není to o nic méně jednodušší než operace mozku nebo, vskutku, pověstné raketové inženýrství. Zvládnout dialog, popis, podtext, zápletku, strukturu, postavy, čas, úhel pohledu, začátky, konce, téma a mnoho dalšího je herkulovská práce, kterou o nic víc nečiní přitažlivější ani fakt, že vždycky, vždycky selžete.

Každý autor mi dá za pravdu, že umělecké dílo nikdy nedokončujeme, pouze ho opouštíme. A jako perfekcionisté nikdy nedosahujeme svých cílů. Potýkáme se s neúspěchy, a to dokonce i tehdy, když jsme úspěšní, protože na nás stále dopadá tíha literatury, která se nám vysmívá svou velikostí a odhaluje naši bezvýznamnost.

Se spisovatelskou činností souvisí také obrovské množství odmítnutí - všechny ceny, na které jste měli být nominováni, ale nebyli, všechna prodaná televizní a filmová práva za vaše knihy, které se nikdy nenatočily, všechny kopie, které se neprodaly. Mezitím musíte zápasit se žárlivostí při sledování svých rivalů - a autoři vidí rivaly všude bez ohledu na to, jak moc se to snaží popírat -, kteří jsou mnohem úspěšnější než vy (s neviditelnou méně úspěšnější menšinou si starosti přirozeně neděláte). Psaní není přátelská a nápomocná branže. Jak podotkl John Dos Passos: "Spisovatelé jsou jako blechy, navzájem se jen nepatrně vyživují."

Je to převážně osamělá disciplína, je plná nejistot, a nejenom těch finančních. Fakt, že jste napsali jednu dobrou knihu, vám nezaručuje, že se vám to podaří i příště. Ze vztahů vám dělá chaos, protože většina spisovatelů je extrémně introvertní a uprostřed práce si jen stěží všímá okolního světa. Pokud jste úspěšní, snadno se můžete stát domýšlivým a narcistickým. Pokud nejste, zažíváte pocity deprese a beznaděje.

Rozumím tomu, proč si někteří lidé myslí, že mám štěstí, když jsem spisovatel. Vím, že tady po sobě zanechám nějaký odkaz, část práce, která pro mě měla určitý význam. Vím to, protože stále dostávám dopisy, ve kterých mi čtenáři děkují a oceňují, že jsem vrhl nové světlo do jejich života. Pořád věřím, že je to vznešená profese a nic jiného - vzhledem ke svým omezeným schopnostem - bych nemohl dělat.

Pokud mám být ale upřímný, kdyby existovala šance vyměnit si to s Georgem Clooneym, dlouho bych neváhal. Ve skutečnosti i řidič taxi, který v průzkumu skončil se svými 13 % na dně žebříčku, vypadá často lákavěji.

Psaní není volba, je to poslání, a podle mě se za něj platí cenou, kterou všichni ti lidé, kteří v něm vidí jenom onen půvab, nedokážou pochopit. Asi je to tak lepší, protože kdyby to dokázali, nikdy by psát možná ani nezačali.

(zdroj)