pátek 19. července 2019

#95: Řekni mi, o čem píšeš, a já ti povím, jaký nejsi


Jeden člověk mi kdysi řekl něco v tom stylu, že jsem jenom velké macho na internetu, ale ve skutečnosti jsem v komunikaci úplně zoufalá. Nebo tak nějak, fakt si to už nepamatuju. Neurazilo mě to. Jednak to bylo řečeno v kontextu dalších věcí, jednak mi to řekl někdo, jehož názor pro mě absolutně nic neznamená. Co je ale hlavní - já to vím. Vím, že moje persona online je odlišná od osobnosti v reálu. Doopravdy nejsem tak výmluvná, nesypu vtípky z rukávu, nejsem tak úžasně pohotová a jízlivá a často vůbec nevím, jak reagovat. Řeknu vám totiž tajemství o nás píšících - většina z nás píše právě proto, že se jinak vyjadřovat moc neumíme. Překvapivé, že?

Velká část z nás není nejlepšími společníky, žijeme ve vlastním světě a komunikace s ostatními, obzvláště s neznámými lidmi, nám nejde. Jsme kvůli tomu snad falešní? Klameme ostatní, když nás pak poznají v realitě a zjistí tu hořkou pravdu, že jsme vlastně absolutně nudní a zakřiknutí patroni? Nemáme právo se na internetu chovat extrovertně, když jsme jinak uzavření introverti? Vcelku chápu zklamání nad instagramovou modelkou, která bez všech filtrů, póz a Photoshopů není v reálu tak nádherná a dokonalá. Ale co čekáte od člověka, který většinu času tráví schovaný za textovým editorem, daleko od skutečného světa? Což takhle se první zamyslet, proč nějaký člověk raději volí písmenka a nehlásá své názory nahlas?

To se samozřejmě netýká pouze spisovatelů a redaktorů, ale umělců obecně. Jeden pěkný příklad za všechny - frontwoman britské kapely Wolf Alice Ellie Rowsell. Na pódiu je to divoká holka, která se nebojí zvýšit hlas a překypuje sebevědomím. Jenže pak ji dosadíte do místnosti s cizím člověkem, který s ní má dělat rozhovor. A najednou před sebou máte mladou ženu, která se drží stranou, odpovídá stručně a odměřeně a kolem a kolem vypadá na strašně prázdného a arogantního člověka. A zatímco takový muzikant-chlap by byl označen za cool frajera, žena je jenom namyšlená děvka, kterou za její vystupování musíme zkritizovat. Respektive jsem se s tím setkala zatím jen u českých "novinařů", což možná taky o něčem vypovídá. Ale zpátky k problematice. Ellie uvádím jako výstižnou ukázku rozporu mezi dílem a veřejným profilem. (A když si pustíte třeba tohle video, pochopíte, že celý zádrhel je velmi prostý - je to zkrátka jen stydlivý a uzavřený umělec. A je po senzaci.)

Báseň, román, skladba, obraz, socha, herecká role - to všechno jsou prostředky, se kterými se mi tišší, uzavřenější vypořádáváme s naším komplikovaným vnitřním světem a konfrontujeme se s tím venkovním. Zatímco ve svých dílech jsme expresivní a otevření, při styku s lidmi můžeme být bezradní a mít daleko k výrazným osobnostem promlouvajícím z našich děl. Berte, nebo nechte být. Ale nedivte se.

pondělí 15. července 2019

#94: Pár věcí, které mě naučila revize

Co je vrchol prokrastinace (kromě psaní o psaní)? Když článek o revizi dokončíte skoro později než samotnou revizi! Je to tak, odpočet stránek se mi zastavil na čísle 39 a víc než dva týdny - i s doplněním detailů, které si nechávám na konec - tomu nedávám. Momentálně se nacházím v nejlepší části celého textu. Což nechápejte tak, že i nejméně opravuji, právě naopak. Moc dobře si pamatuji, jak jsem tenhle závěrečný úsek psala během horkých srpnových nocí loni na dvoře. Události v příběhu nabraly rekordní otáčky a já věděla, že konec je nablízku. A podle toho taky text plný překlepů vypadá. Ale vůbec mi to nevadí. Pokud nemusím něco zvlášť přepisovat, opravování zapomenuté čárky nebo špatného i/y mě baví. A hlavně mě baví ten závěrečný děj. Možná je ta knížka blbost, ale závěr aka mikulášský večírek se mi prostě líbí. Dokonce jsem se přistihla, že hlavní hrdinku chvílemi lituji a upřímně s ní soucítím (!), což je vhledem k tomu, že se mi podařilo vytvořit nesympatickou postavu hyperdramatického fracka s nepřiznanou hraniční poruchou osobnosti fakt divné. Ne. Nepsala jsem o sobě, ehm.

Btw tady je malá ukázka mé pisatelské morálky.

Nechápete? Nejste jediní...

Zatímco většina svědomitých spisovatelů si k příběhu jistě vede pečlivou dokumentaci a má na to kupříkladu nějaký sešit, tohle je, prosím, náhled do mých "pracovních listů" - pár papírů popsaných chaotickými poznámkami, jejichž význam zapomínám hned v momentu napsání. A něco po sobě ani nemůžu přečíst, ha. Závěrečný tuning a dopisování "věcí nechaných na potom" bude ještě hodně hodně zajímavý... Myslím, že jsem už ale jednou vysvětlovala, že mým řádem je chaos a neumím pracovat jinak. A stejně tak NENÁVIDÍM seznamy, to-do listy, rozvrhy a další organizační věci. Ustup, Satane. Ne.


Během revidování jsem objevila svou slabou stránku - nadužívání výplňových slov typu "ale", "ještě", "samozřejmě" atd. Bohužel mi to došlo až někde v poslední třetině knihy. Taky jsem si ale uvědomila pár dalších věcí:

1.) Autorská slepota je skutečná
Ne, že bych to předtím nevěděla. Ale teď se o tom ujišťuji ještě víc. Takové to, když si něco přečtete desetkrát, ale chybu tam stejně najdete až po jedenácté. To přinejlepším. Ale dost možná ji tam ani nenajdete. Najela jsem na techniku, kdy si jednotlivé úseky po sobě čtu dvakrát - jednou nahlas, to abych slyšela, jak to všechno zní, podruhé v duchu, abych doladila "poslední chybky". A stejně v druhém čtením narážím na věci, které jsem měla opravit už ve čtení prvním. A je mi jasné, že při čtení třetím bych narazila na další přehlédnuté chyby. Každopádně to moc nehrotím. Vím, že právě díky fenoménu autorské slepoty (o kterém chci udělat celý článek) to stejně nikdy nebude stoprocentní a podobně rozsáhlé dílo potřebuje pohled druhé osoby. A zopakuji to už asi posté - pokud ten příběh v sobě něco má, editora od vydání neodradí přehlédnuté ji/jí. V opačném případě to může být bezchybný rukopis s nulovou prací pro korektora, ale stejně mi to nikdo nemusí chtít vydat.

2.) Když se už jednou člověk do tvorby knihy pustí, měl by pokračovat bez velkých přestávek
To platí samozřejmě také o revizi. Protože co se většinou stane, když s nějakým textem dlouho nepracujete? Zapomínáte. Týká se to hlavně detailů. Hodně věcí jsem musela mazat/přepisovat jenom kvůli své nepozornosti. Buď jsem se opakovala, nebo jsem třeba načrtla věc, ke které jsem se už později nikdy nevrátila. Naposledy jsem se hodně pobavila nad jménem. Jak jsem už kdysi dávno psala, jména (a taky titulky, podnadpisy apod.) jsou má Achillova pata a vždycky se na nich nejvíc zaseknu. Celou knížku jsem kupříkladu psala bez jména jedné zásadní postavy. X se v mém příběhu objevovala dokonce i značnou část revize. Když byla ale ona postava na straně 130. poprvé uvedena do děje, došlo mi, že by už nebylo od věci ji nějak pojmenovat. Vůbec mě to nezdrželo několik dní a neměla jsem chuť notebook prohodit oknem! Jedno debilní jméno. Ale nakonec jsem něco splácala. Jaké bylo mé překvapení..., když někde na 195. straně ta postava jméno měla! A jaké bylo mé udivení..., když ji na stránkách dalších zase nahradilo anonymní X. Jako by mě zkrátka na chvilku osvítil Bůh, jenže když jsem se k tomu kdoví po jaké době vracela, zase jsem to zapomněla. Ale jinak jsem myslím v pořádku. Doufám...

3.) Že bych si měla víc věřit
Jsem zbrklá. Ve všem ve svém životě. Tedy i v revidování. Když narazím na pasáž, která mi moc nesedí, na divně uspořádanou větu nebo divně vyskloňované slovo, samozřejmě hned mažu a přepisuju..., abych si hned vzápětí přečetla nadcházející text a zjistila, že vše vlastně sedí a vše má svůj důvod. Takže zase dopisuju nebo mačkám ctrl+Z. Stačilo by přitom jenom ubrat páru a trochu víc si věřit. Je to sice těžko k uvěření, ale ani ten člověk, který psal hrubou verzi textu, nebyl úplně blbej.

4.) Mazání je základním kamenem revize
Psala jsem to už na svém Facebooku. Když vám něco nesedí a není to ani žádná důležitá část, která v příběhu musí být - SMAZAT. Můj rukopis je už chudší o cca 5 tisíc slov. U větších pasáží, které jsem musela odstranit kvůli tomu, že se tam vzhledem k budoucímu ději nehodily, mě to fakt mrzelo. (Samozřejmě jsem je nesmazala úplně, ale překopírovala jsem je do jiného dokumentu.) Jinak si ale mazání užívám. Je to stejně parádní pocit, jako když máte přerostlé vlasy a a konečně vás někdo ostřihá. Což mi připomíná, že bych se zase měla trochu ostříhat.

5.) Že se mi vlastně podařilo napsat celkem solidní příběhový mindfuck...
Ale tohle jste nečetli, okej? Ta knížka je samozřejmě skvělá a strašně jednoduchá na pochopení. Vůbec s vaším mozkem nedělá v každé nové kapitole kotouly, to jenom já jsem pitomá. Fakt. Určitě to tak musí být.

úterý 7. května 2019

#93: Když píšu, tak jsem šťastná. Proč tedy (moc) nepíšu?



Jednou jsem psala, že nikdy nejsem šťastná. Není to ale tak úplně pravda. Existuje jeden moment, ve kterém jsem šťastná skoro pokaždé. A nemusíme chodit daleko - ano, je to psaní.

Ne, že bych čirou radost zažívala zrovna při psaní článků, mluvím samozřejmě o psaní knih. Mluvím o těch okamžicích, kdy se necháte unést proudem inspirace. Prsty vám jezdí po klávesnici, prázdná strana se zaplňuje slovy, věty tvoří odstavce a vy najednou už vůbec nevnímáte, že píšete. Na chvíli zase neexistuje minulost, kterou jste zpackali, ani budoucnost, která vždycky vypadá hůř v představách než v realitě. Jste jen vy a svítící editor, přítomnost, která je svým způsobem vlastně vždycky dokonalá. A o čem jiném skutečné štěstí je?

Pro vás, jako pro spisovatele, najednou neexistuje žádný jiný svět než svět vašich hrdinů. A zatímco sami se životem často necháváme vláčet a čekáme, co dalšího si pro nás vesmír, Bůh, osud, říkejtesi tomujakchcete, připravil, ve světě literárních postav existuje jen jedna pravda a vy jste jejím strůjcem. Nic není větší jistota než fiktivní svět, který jste přivedli k životu. Je to jediné místo, které je plně ve vaší moci, a nestane se v něm nic, co byste sami nechtěli. Nikdo z rodiny vám tam nehodí klacek pod nohy, žádnej kámoš vám nebodne dýku do zad a nenaletíte v něm žádnému týpkovi. Chápete mě?

(A úplně nejlepší pocit, který můžete během dlouhé práce na knize zažít, je moment v závěru, kdy do sebe začne všechno magicky zapadat, všechno souvisí se vším a i když vám některé prvky příběhu první nemusely dávat smysl, najednou to všechno smysl dává. Tedy aspoň já jsem to během finiše zažila. Jako by váš příběh byl součástí nějakého rozsáhlého univerza. Jste to ale jenom vy. To vy jste ten Bůh, vesmír, whatever, vy jste všeho příčina i důsledek. Což je i dobrá paralela k životu, ale tam už je to trochu složitější.)

Ehm, no prostě jsem těmahle ezo žvásty à la Tamara Klusová chtěla říct, že když píšu, když chytnu ten proud, jsem šťastná. Další otázka je tedy nasnadě: Proč nepíšu častěji? A jsme doma...

Nebudu vám lhát. Za tu dobu, kdy jsem psaní začala brát vážně a rozhodla se, že chci být regulérním publikovaným autorem, jsem už mohla vydat několik knih. Ně-ko-lik. A nemusela bych mít ani pracovní rutinu Stephena Kinga, stačilo by si nad tím denně s výjimkou víkendů na hodinku sednout. Tu stejnou hodinku, kterou jindy trávím třeba absolutně bezcenným kontrolováním sociálních sítí nebo sledováním videoklipů, které jsem viděla už milionkrát.

Problém je ten, že po většinu roku se prostě víc zaobírám sama sebou než tvorbou. Už jsem to jednou vysvětlovala - nedokážu vesele pokračovat ve psaní, když tam venku jsou jiné věci, které se musí řešit. Okej, ve skutečnosti jsou spíš jen v mojí hlavě, ale pořád jsou až moc skutečné. Denní porci článků v takových etapách roku ještě nějak zvládnu (i když, co si budeme..., kolikrát jsou dny, že se i na to vykašlu a pak je, naštvaná sama na sebe, musím dopisovat), ale pak se můj energetický potenciál vyčerpá. Psaní je pro mě zkrátka ta poslední věc na světě, kterou chci dělat, když se cítím mizerně.

Řeknu vám ještě jednu věc: Upřímně si myslím, že kdyby ze mě byl už konečně publikovaný autor, můj život by se změnil k lepšímu. Vlastně jsem o tom docela přesvědčená. Nejsem naivní. Rozhodně nečekám, že moje knížka bude trhák, statisíce lidí mě bude najednou obdivovat a moje bankovní konto se nafoukne o pár nul (i když, i ta možnost tu samozřejmě vždycky je :D). Ani nečekám, že pouhou knihou snad vymizí všechny věci, které teď řeším; já, hlavní příčina problémů, se nezměním. Přesto... Něco se změní. Konečně za sebou budu mít hmatatelný kus práce. Najednou budu žít v realitě, ve které je skutečně možné vydat knížku, což mi přijde jako dobrá realita. A třeba i nabudu dojmu, že moje existence není úplně zbytečná. I kdyby moje knížka měla udělat radost / pomoci / dát inspiraci jen jednomu člověku, je to úspěch. (A ano, je to staré klišé, ale to nic nemění na tom, že je to pravda!) I kdyby se můj život měl změnit jen o jedno procento k lepšímu, pořád je to neskutečně moc!

Takže znovu: Proč nepíšu, tedy aspoň ne v takové míře, v jaké bych měla? Protože se často cítím špatně. Co mám dělat pro to, abych se špatně necítila? Psát. Proč tedy nepíšu? Protože...

...

čtvrtek 17. ledna 2019

#92: Čtyři lekce, které mě naučil zkur... neotřelý rok 2018

Znáte to. Je konec roku, a přitom teprve včera byl jeho začátek. Ohlížíte se zpátky, chcete vědět, co jste prožili, ale vidíte jenom jeden rozmáznutý flek. Chcete vědět, kam jste se posunuli, ale zdá se, že se za ten rok vůbec nic nezměnilo. Jak by taky mohlo, když od posledního Silvestra uběhl jenom týden...

Ještěže máme ty instagramy. Jenom tak jsem mohla zjistit, že je to iluze. Že také uplynulý rok měl skutečně dvanáct měsíců. A vlastně byl ukrutně dlouhý. Byl plný skvělých koncertů. Parádních setkání. Nevšedních zážitků. Oslav a večírků. A jen tak mimochodem - dopsala jsem knihu.



Byly to ale bohužel i ty horší věci. Rok 2018 bych označila za rok plný extrémů - buď jsem se zkrátka měla hodně dobře, nebo hodně špatně, nic mezi. A spíš převládalo to druhé... Pár věcí jsem se ale naučila:

(každý z bodů mělo doprovázet velmi vtipné meme, ale našla jsem jen jedno :-/)

1. Všechno špatné jednou pomine

Pamatujete si na dobu, kdy jste si naposledy říkali, že teď už to fakt nedáte? Všechno se vám sypalo na hlavu, problém střídal problém a zdálo se, že na konci tunelu žádné světlo není? No ale stejně jste se z toho nějak dostali. Protože tak to je, v jiném případě by to byl už úplný konec. Vždycky to nakonec pominulo, jen tomu v tu určitou chvíli nikdy nevěříte. A tak znovu a znovu trpíte.

2. I na špatné období budete jednou vzpomínat

Nebo je to jenom moje specialita? Nemluvím samozřejmě o vyloženě špatných obdobích, když vám například někdo zemře nebo trpíte nemocí. Mluvím o takových těch klasických dnech/týdnech na nic, kdy vás štvou různé malichernosti a z různých důvodů se nemáte dobře. Jednou to ale přejde, vy se podíváte nazpět a... Prosím, řekněte mi, že nejsem jediná divná a že i další z vás mají tendenci si temná období svého života romantizovat. Za všechny příklady bych uvedla svůj sedmnáctý rok, kde jsem po večerech sedávala ve tmě svého pokoje, v uších jsem měla Pornography od The Cure a prožívala "existenční krizi". Můj nejlepší kámoš seděl za vraždu, ve škole jsem to nesnášela, mezi svými kámoškami jsem si připadala jako outsider a hlavou se mi honila kopa dalších ponurostí. Jenže co naděláte... Ta deska už nikdy nebude znít tak dobře jako tehdy a na ten čas dnes celkem sadomasochisticky vzpomínám. Také v roce s osmnáctkou na konci bych našla několik krátkých epizod temna, na které dnes vzpomínám skoro... s potěšením!? Třeba jsem jenom sebedestruktivní posluchač NIN (jsem!). Ale spíš si myslím, že takhle naše paměť funguje. Špatné věci časem přefiltruje. Utrpení dodá jakýsi sentimentální punc. A přiměje vás tak nějak s nostalgií vzpomínat i na doby, kdy nebylo nejlíp.



3. Vždycky poznáte někoho lepšího

Ten příběh začíná pokaždé stejně. Někoho poznáte. Začnete se bavit. Psát si. Vyjdete si ven. Třeba si spolu něco začnete. Třeba si spolu ani nic nezačnete. Každopádně chci říct jednu věc - prostě se do někoho zamilujete, abychom byli konkrétní. To slovo používám vždycky trochu s despektem. Jenže víte, jak to chodí. Většinou z toho nakonec nic není. Něco se pokazí. Ten člověk se vám začne vzdalovat. Co s tím ale naděláte, když jste pořád zamilovaní? Nejhorší je ta jistota, kterou v tu chvíli máte. Protože byste dali snad i ruku do ohně, že nikoho lepšího už nenajdete. Fakt. Nikdy. Tohle je ten nejlepší, nekrásnější, pro vás nejvhodnější, nej nej nej bla bla bla člověk, kterého jste ve svém životě potkali. (Okej, je to sice debil, je totálně prázdný a otrávený a vlastně i úplně tuctově vypadá, ale pst, to se ještě neví! To by přece bylo moc snadné, kdyby se to vědělo hned!) Takže když to s ním nemá vyjít..., je to tak trochu v prdeli, co si budeme korektně povídat. Ha, kolik jsem už takových nejlepších kluků z celé planety potkala. Mám vlastně neobyčejné štěstí. Ale... pokud to nemá žádnou budoucnost, dřív nebo později na to dojdete. Pokud nejste úplní blázni. U každého to trvá jinak déle, ale vždy nastane ta chvíle osvícení. Rána do hlavy. Moment, kdy toho už máte plné zuby. A všechno vám bohužel dojde... Že jste se zase zamilovali do úplného idiota! V nejlepších případech o vás ten člověk po čase dokonce začne na-jed-nou jevit zájem, ale vy s potěšením zjišťujete, že už vás vůbec nezajímá. Zařeknete se, že příště už takhle nebudete vyvádět. Budete zkušenější. Jenže znáte to... Zase někoho poznáte. Člověka, který bude ještě lepší než ten minulý nejlepší. A zase budete vědět, že nikoho lepšího než tohoto nejlepšího už nepoznáte. Ale poznáte. Tak to je. A pokud ne, tak je to asi konečná a poznali jste toho pravého / tu pravou... Ale tohle není blogísek z červené knihovny, takže žádné happy endy!

4. Musíte trpět, abyste mohli pocítit radost

Tu podivnou pravdu jsem si opět uvědomila před Vánocemi. Bylo 20. prosince, ale já jsem ani vzdáleně nebyla ve vánoční náladě. Už několik dní jsem něco řešila. Toho dne pohár mé trpělivosti přetekl a rozhodla jsem se, že to jedním rázným krokem ukončím. Škoda že nemůžu být konkrétní (tohle není ani humoristický blog), ale prostě jsem udělala jednu věc, která mi konečně měla dát jistotu. K mému štěstí vše dopadlo dobře. A najednou... Trápily mě samozřejmě i jiné věci, ale ty nebyly nic ve srovnání s tímhle problémem. A když jsem ho měla už vyřešený, najednou jsem cítila takovou neskutečnou úlevu. Radost. Štěstí. A blížily se Vánoce, jupííí. Znovu mi došel ten paradox. Že nebýt toho utrpení předtím, tuhle radost bych necítila. Zní to divně, ale musela jsem trpět, abych pocítila štěstí. I když se bezstarostný život jeví jako vysněná utopie, teprve díky starostem a bolesti dokážeme prožívat radost. Myslete na to, až vám v roce 2019 zase nebude do smíchu.

A na závěr je tu další playlist, který úspěšně popisuje můj minulý rok. Bohužel, loni jsem si některé songy spojila s určitými situacemi tak moc, že několik z nich dneska nemůžu už poslouchat. RIP. :(


středa 5. prosince 2018

#91: Dopsáno!

Trvalo to 150 let. Vypila jsem během toho stovky a stovky zelených čajů a Red Bullů bez cukru. Slyšela milionkrát soundtrack Interstellar od Hanse Zimmera. Málem jsem zešílela.

Lidi se mě ptali, kdy to už bude hotovo - to samé zajímalo i mě.
Lidi se mě ptali, jak se to jmenuje a o čem to je - to se přece neříká, dokud to není hotové, odbývala jsem je. Nechápali. Možná ani nevěřili, že jsem to psala.

Fakt jsem to ale psala. Slovo za slovem. Odstavec za odstavcem. Kapitolu za kapitolou. Mohla jsem jenom doufat, že tam někde je v té temnotě i konec. Byla to jen víra, co mě nutilo stále sedat k počítači a psát dál. No, ale jak už jste si mohli z podobně laděného textu odvodit - mám hotovo.


Na šampaňské je ještě brzy. Je to samozřejmě teprve první verze a přede mnou je ještě velmi náročná revize (ale zatím se na ni sebedestruktivně těším, chaha). Ale tak jako jasně, že mám radost. Fakt... Tohle je ta divná věc s lidmi, jako jsem já. Tak dlouho a usilovně se o něco snažíme. A když toho dosáhneme... 



Napsala jsem poslední tečku, vypnula Word, zaklapla notebook a... to bylo vše. Ne, že bych čekala, že budu radostí skákat do stropu, ale stejně. Dopsala jsem knížku, panebože. To aspoň nemůžu předstírat, že jsem šťastná? No nemůžu.

Ale jo. Je to dobrý pocit.

A pokud zdárně dopíšu revizi, nemusíte mít strach, že bych už lehce nešílela. Minimálně se aspoň hodně opiju.

Závěr první verze byl koneckonců očekávaný dlouho. Respektive od července, abych byla přesná, ehm. Nebylo to zas takové překvapení. To správné ukončení příběhu se ale ne a ne vyjevit. Teprve na začátku listopadu (nejhoršího měsíce tohohle roku btw, ale nepředbíhejme, prosinec může ještě překvapit!), když jsem ležela během krátké nemoci v posteli a přemýšlela o knize, mě napadl možný konec. Nijak extra jsem z něho nadšená nebyla, ale rozhodla jsem, že to zkusím. Co mi ostatně zbývalo jiného? Jak to už ale bývá, příběh nakonec převzal velení sám nad sebou a najednou přede mnou byla daleko lepší a hlavně smysluplnější verze závěru. Halelujá!

Možná i z toho důvodu jsem se v úplném závěru nikam nehnala a dopisování jsem natahovala, co nejvíc to šlo. Musela jsem si pak trochu promluvit do duše, ať už toho nechám, sednu si k tomu, sakra, a těch posledních pár stránek dodělám. Tak jsem to teda udělala. Dopsala jsem ty stránky. Poslední odstavec jsem si vyloženě užívala a neodpustila jsem si i nějakou pro mě typickou srandičku. No však si to třeba někdy přečtěte. :)

A co teď? Není čas ztrácet čas.

VZHŮRU NA REVIZI!

Konečně můžu použít obrázek, který mi měsíce až roky hnije mezi oblíbenými příspěvky na tumblr. Já se toho fakt dožila. Neuvěřitelné.


sobota 8. září 2018

#90: Zpátky na začátek

Nadpis zní celkem depresivně, ale výjimečně se nejedná o životní paralelu k textům NIN. Vůbec.

Ve vzpomínkách se vracím do roku 2014. Moje dosud nevydaná prvotina je hotová, zažívám svá první odmítnutí a přemýšlím, jakým směrem se vydat dál. Chci začít pracovat na věci, kterou mám rozpracovanou od osmnácti, ale nakonec začnu (ne)překvapivě psát druhý díl debutu. Nadšení mě ale brzy opouští a já se začínám rozhlížet po něčem jiném. Respektive se pokouším něco vymyslet.

V říjnu jdu ven s jedním klukem. Ušetřím vás detailů, ale stane se jedna podivná věc, kterou prostě nedokážu označit jinak než zásah osudu, klidně se mi zasmějte. V takové, řekněme zvláštní situaci, ehm, dostanu telefonát, který bych rozhodně nikdy nečekala a který mě ze všeho zachraňuje. Až na delší den si plně uvědomím, jak divný deus ex machina jsem zažila a že to fakt nemohla být jenom náhoda. V dalších dnech o tom samozřejmě hodně přemýšlím. Postupně si celý problém přebírá fantazie a moje hlava začíná vymýšlet příběhy. Protože tak to u spisovatelů obvykle bývá.

Ráda bych věděla, kdy se to přesně stalo. Že třeba 11. listopadu ve tři hodiny odpoledne jsem na to přišla. Tyhle momenty ale nejdou zachytit. Tak jsem ale přemýšlela, rekapitulovala jsem si říjnovou událost a pak přišla ta nejelementárnější otázka spisovatele: "A co kdyby?" Co kdyby to bylo všechno jinak? Co kdyby jsem tam tehdy byla z úplně jiného důvodu? Co kdyby... tam byli ještě další lidi, celá parta a dělali bychom nějaké věci?



BINGO!

Námět byl na světě. Původním záměrem bylo napsat temně laděnou satiru. Pak jsem během psaní ale poslouchala soundtrack "Interstellar" a dramatický obrat ve skladbě "Detach" udělal i obrat s celým příběhem. No jasně! První to budou jenom legrácky, ale pak se tam stane něco hodně špatného. Někdo zemře. A už to bude kurva vážný.

SUPER!

Jenže víte, jak je to s těmi příběhy... Krásně si je v hlavě narýsujete, ale oni se pak stejně začnou měnit a psát po svém. Takže nejenom, že jsem onu zápletku nakonec úplně změnila, ale moji hrdinové se jí v syžetu ani přímo nezúčastnili. Scéna s "Detach" v pozadí (lol) byla ale stále aktuální. Jen už měla úplně jinou podobu. Měl to být právě onen velký závěrečný plot twist, o kterém tu už nějakou dobu melu. Po něm bude následovat už jenom epilog..., jehož obsah stále ještě neznám, ale nekažme si optimisticky laděný článek. Jeho účelem totiž bylo říct - jsem tam.


Jednou skladbou to začalo, jednou skladnou všechno také končí. Se svým psaním jsem doslova před dveřmi onoho velkého odhalení. Modlete se za mou hrdinku. Modlete se za mě. Celou dobu jsem vzhlížela přesně k tomuto bodu a nyní ho už konečně převedu do Wordu. Co se stane po něm? Příběh si svou cestu zase najde, na mně to už nezáleží.

A tak mě napadá, že před epilogem se podruhé v životě podívám na Interstellar. 

čtvrtek 26. července 2018

#89: Overthinking - zhouba kreativní mysli

Na první pohled to vypadá jako vysněná životní cesta. Být spisovatelem. Nebo dělat jakoukoliv jinou tvůrčí činnost, při které něco vymýšlíte. Je fajn dostávat peníze jenom za to, že používáte svou hlavu. Jo, je to super. Nestěžuji si. Jen to má určité vedlejší účinky. Aspoň u mě...

Mozek, který dokáže vymyslet smysluplný příběh nebo článek, který má hlavu a patu, dokáže vymyslet i spoustu jiných věcí. Nerada používám v českých textech anglické výrazy a vždy mám chuť zabíjet, když slyším youtube děcka, jak předávají dalším děckám "mesidže", ale bohužel také tentokrát má pro to údernější slovo cizí jazyk - overthinking. Prostě příliš moc řešení všeho. Anebo taky podle Urban Dictionary: Skvělý způsob, jak všechno posrat. Líp bych to už nepopsala.

Jasně. Každý člověk má někdy problémů nad hlavu. Na to nemusíte být umělec, abyste kvůli myšlenkám nemohli v noci spát. Jenže jedna věc je mít takové overthinking jednou za čas, když třeba nestíháte v práci, máte potíže s partnerem nebo vás zlobí pubertální dítě, druhá řešit hodně moc všechno pořád a ve většině případů věci, které ani skutečnými problémy nejsou. Vítejte v mém mozku. Radši se ani moc nepřivazujte, protože z téhle jízdy stejně nevyváznete bez úhony.

Popravdě ani nevím, kdy a jestli existovala doba, kdy můj mozek nejel na 250% výkon. Hádejte, co třeba dělám teď? Ano, píšu článek, ale mezi ťukáním do písmenek se pořád zastavuji a přemýšlím o úplně něčem jiném. Protože na to nejde nemyslet. Pořád dokola si to přehrávám. Analyzuji to ze všech stran. A každý nový rozbor mně přináší novou vlnu zoufalství...


JEŽIŠIKRISTE, PIŠ!

Představte si, že by vám mozek na každou nepříliš čitelnou situaci dokázal vymyslet padesát scénářů, z nichž je jeden horší než druhý a všechny jsou samozřejmě naprosto reálné. Představte si, že uděláte nějakou blbost nebo něco hloupého řeknete a jste schopni to rozebírat ještě rok poté. Upřímně ani nevím, jaké je to o všem hodně nepřemýšlet. To je i důvod, proč si vlastně nikdy nepřipadám šťastná. Nechápejte mě špatně. Depresivní etapa mého života je snad navždy za mnou a dneska jsem víceméně pozitivní člověk. I ty nejlepší životní momenty si ale zkrátka nedokážu užívat naplno, protože za sebou táhnu vak myšlenek. Jonathan Safran Foer v knize Příliš nahlas a k nevíře blízko napsal: "Byl to jeden z nejlepších dnů mého života, den, kdy jsem žil svůj život, a vůbec jsem o tom nepřemýšlel." Souhlasím. Takový den by jistě byl jeden z nejlepších dnů života. Jen jsem ho ještě nezažila.

Uvědomila jsem si to před nedávnem, když jsem se šla sama projít. Venku bylo krásně, všechny povinnosti dne byly splněny, mohla jsem se jenom kochat nádherou a klidem letní přírody (a pochutnávat si na ukradených meruňkách z pole, kvůli kterým jsem si primárně vyšla, hehe). Jo. Byl to super relax v přírodě... Až na to, že vůbec nebyl! Teoreticky jsem neměla žádné akutní problémy, které bych musela tolik řešit. Prakticky jsme byla furt nějaká nervózní, myšlenky mi těkaly od tématu k tématu a kolem a kolem jsem si tu procházku vůbec neužila. A tam mi to i došlo. Že tak je to furt. A že není možné, abych ten procesor ve své hlavě na chvíli utišila a žila momentem. Nedoporučujte mi na to žádné knížky, četla jsem jich mraky. Ale knížky... jsou prostě jenom knížky. Nepřeprogramují vám mozek.

Snad ani nemusím zmiňovat, jakou paseku vám overthinking dělá v hlavě s mezilidskými vztahy. Ty miliony a miliony výkladů pátrajících po opravdových záměrech za činy a slovy ostatních. Ráda bych vám napsala, že to není moc legrace, ale lhala bych vám - je to PEKLO. A nejhorší/nejlepší je, že takové problémy vždycky přejdou. Až na jednu výjimku se mi ještě nestalo, že bych se ohlédla zpět a neřekla si: "Panebože, kvůli takovému idiotovi ses trápila! Kdes nechala hlavu?" Nemůžu to ale zastavit. Znovu a znovu si budu dělat ty největší životní tragédie ze situací, které by byly moc béčkové i na romány Rosamunde Pilcher. Protože můj mozek mi poví stovky důvodů, proč to tragédie opravdu jsou.

Myslím, že je to právě overthinking, které stojí na začátku množství psychických potíží. Člověk, který má úzkosti, vlastně jenom moc vymýšlí co by kdyby a všem těm představám věří. Člověk se sociální fóbií zase moc přemýšlí o tom, jak na druhé lidi působí a co všechno se mu mezi nimi může stát. Kámenem úrazu budou naše mozky, které jedou více než dobře. Ha. Vlastně jsme asi jenom moc zdraví. Když nad tím ale tak přemýšlím, občas bych se téhle superschopnosti klidně vzdala za cenu, že bych měla aspoň chvíli čistou hlavu. A třeba dopsala tenhle článek, aniž bych myšlenkami pořád odbíhala k...


pondělí 16. července 2018

#88: 22 pravidel pro psaní příběhu podle Pixaru

Emma Coats je nezávislá filmařka, která několik let pracovala u Pixaru. Zde se podílela na úspěšných snímcích jako Vzhůru do oblak či Rebelka. Vlastní zkušenosti a rady od protřelých kolegů promítla do následující dvaadvacítky pravidel pro úspěšné vytvoření příběhu.



1.) Svou postavu obdivujte za to, že se stále snaží, ne za její úspěchy.

2.) Pište tak, aby vám to přišlo zábavné jako publiku, ne vám jako autorům.

3.) Je důležité držet se námětu, ale dokud příběh nedopíšete, nikdy nezjistíte, o čem skutečně je. Poté následuje přepisování.

4.) Bylo nebylo... Každý den... Jednoho dne... Kvůli tomu... Proto... Až dokud...

5.) Zjednodušujte. Zaměřujte se. Kombinujte postavy. Vykašlete se na vedlejší příběhy. Bude vám připadat, že se zbavujete cenného materiálu, ale dá vám to svobodu.

6.) V čem je vaše postava dobrá, co jí jde? Postavte ji do opačné situace. Připravte pro ni výzvu. Jak se s ní popere?

7.) Vymyslete konec ještě předtím, než napíšete prostředek. Opravdu. Konce jsou těžké, vymýšlejte je předem.

8.) Dokončete váš příběh, i když se vám nezdá dokonalý. V ideálním světě byste měli oboje, ale jděte dál. Příště se vám to podaří líp.

9.) Když nevíte, jak dál, udělejte si seznam věcí, které by se rozhodně NESTALY. Mnohokrát tak přijdete na to, jak pokračovat.

10.) Rozeberte si příběhy, které máte rádi. Najděte v nich to, co se vám tolik líbí, a použijte to ve svém vlastním psaní.

11.) Příběhy se formují tím, že je hodíte na papír. Pokud zůstanou ve vaší hlavě, nikdo se o nich nedozví.

12.) Ignorujte první věc, která vás napadne. A taky druhou, třetí, čtvrtou, pátou. Vyhněte se všemu zřejmému. Překvapte sami sebe.

13.) Vaše postava musí mít nějaký postoj. Pasivní/poddajní jedinci se vám jako spisovatelovi možná budou líbit, ale pro vaše publikum jsou jedem.

14.) Proč musíte říct zrovna TENHLE příběh? Co je to za spalující víru uvnitř vás, ze které příběh žije? Tam najdete srdce celého příběhu.

15.) Kdybyste byli postavou vy, jak byste se v té situaci cítili? Upřímnost vede k uvěřitelnosti neuvěřitelných situací.

16.) Co je v sázce? Dejte nám důvod, abychom hrdinovi fandili. Co se stane, když neuspěje? Položte mu do cesty překážky.

17.) Žádná práce není zbytečná. Když něco nefunguje, nechte to být a pokračujte. Později se to bude hodit.

18.) Musíte znát sami sebe. Musíte dokázat rozpoznat, kdy ze sebe skutečně vydáváte to nejlepší, a kdy si jenom pohráváte.

19.) Náhody, které způsobují postavám problémy, jsou skvělé. Náhody, které je z nich dostávají, jsou podvod.

20.) Cvičte. Můžete začít na filmu, který se vám nelíbí. Jak byste ho předělali ve snímek, který by se vám líbil?

21.) Musíte se dokázat ztotožnit s vašimi postavami/situacemi, nemůžete jenom psát pro efekt. Proč byste se takto chovali VY?

22.) Jaká je podstata vašeho příběhu? Nejúspornější způsob, jak ji sdělit? Pokud ho znáte, můžete odtud začít stavět vyprávění.

(zdroj)

středa 4. července 2018

#87: Nervozita stoupá

Další milník je za mnou. Předevčírem jsem překonala 70 tisíc slov. Cože? Že se tu někdo v březnu chvástal tím, že v dubnu bude už hotovo? Mám pocit, že ten samý člověk tomu sám nevěřil, a nevěřili jste tomu ani vy, takže...


A jak stoupá počet slov ve wordovém dokumentu, stoupá i moje nervozita. Konec se blíží rychlostí světla (Můžu říct, že do konce léta to už... OK! Jako bych nic neříkala.) a já pořád nevím, jestli mě chápete.

Zrovna předevčírem jsem znovu objevila tu magickou vlastnost literárního textu - že se píše sám. Psala jsem to už nesčetněkrát a taky to ještě nesčetněkrát zopakuji. Sama na to totiž neustále zapomínám, což se odráží v tom, jaký respekt od psaní někdy mám... No dobře, není to respekt, je to čirá lenost.


Byla přede mnou další "náročná pasáž", čti pasáž, ve které jsem nevěděla, jak pokračovat, a byla jsem lenivá to psaním zjistit. Jakmile jsem ale začala psát, příběh už zase sám šlapal kupředu. V pondělí se mi vůbec dobře psalo. Výjimečně. Možná tomu napomohl fakt, že jsem zrovna dočetla skvělý román od Johna Grishama "Vyvolávač deště". Bylo to mé poprvé, takže jsem netušila, co mám od tohoto spisovatele čekat. Právnický žánr se mi také nezdál zrovna dvakrát atraktivní. Nakonec jsem ale byla příjemně překvapená. Všimla jsem si, že se trocha té Grishamovy lehkosti a vlastnosti jít rovnou k věci a dlouho nic neokecávat promítla právě do mého posledního psaní. Což je jedině dobře. Sáhodlouhé popisování ve čtených knížkách nemám moc ráda a sama se s ním jako autor docela trápím. Grisham je kdežto velmi stručný a namísto omáčky okolo postavu hází rovnou do víru dění. A jednu věc máme společnou - těžiště našeho vyprávění leží v dialozích. Dobrý dialog vám o postavě řekne víc než popisy na deseti stránkách. Dlouhé odstavce bez přímé řeči mě trochu odrazují i jako čtenáře, protože ne každý je dokáže zaplnit slovy tak, že čtenáře nenudí. Ale přímá řeč, ta můj krevní tlak vždycky zvýší. Vím, že mnozí z vás teď asi kroutí hlavou a nechápou. Nepsala jsem už ale někdy, že nejsem zrovna typický knihomol?



Zpátky ale k hlavní stati tohoto příspěvku. Totiž že konec se blíží, ale stále ho nevidím. Jasně, finální zápletku mám vymyšlenou už od loňského roku. Pořád ale nevím, jaké bude vyústění příběhu po tomhle plot twistu.

Malý spoiler pro budoucí čtenáře, který se na blogu jistě ztratí: Ani se nepokoušejte hádat pachatele. Fakt. Je to úplně zbytečný.

S nějakými variantami už trochu koketuji, ale pořád jsou to jenom takové můstky, které vedou k další akci. A já bych už ráda znala podobu těch závěrečných slov, můstky mě nezajímají! Připadám si jako svůj vlastní čtenář, který se blíží k posledním stránkám, a furt neví, jak to všechno na konci dopadne. Může jenom doufat, že to autor moc nezmastí. Zkuste mi pak na internetech knihu hodnotit slovy, jak je moc předvídatelná. Sakra, vždyť ani já nevím, jak skončí jako! A opravdu z toho už začínám být nervní.

Já vím, že zatím se mi všechna ta slepá místa vždycky vyjevila sama. Utěšuji se, že se to podle zákonu pravděpodobnosti prostě musí stát i teď, i když se mi tomu momentálně nechce věřit. Vzpomínám si na ten E-PIC-KÝ KO-NEC (aspoň z mého skromného pohledu, haha), který mě napadl při psání povídky do Hledá se autor bestselleru. Tak trochu už začínám pomýšlet na možnost, že to třeba nebude úplně happyend pro mé postavy...

Mé postavy

Ono totiž nejde jenom o to vymyslet závěr, ono jde o to vymyslet grandiózní závěr. K čemu mi bude dopsání knížky, když konec bude nemastný neslaný? To bych to nemohla oslavit ve velkém stylu, jak plánuji a už se nemůžu dočkat. A vlastně bych takhle ani neskončila a vymýšlela dál. Musí to být stoprocentní závěr, nic menšího.

Mám takový dojem... Že šance, že na něho přijdu, se zvýší, když se do toho znovu opřu.


PS: Na poličce mi už leží další Grisham. Ještě než tu knížku dopíšu, možná se i naučím psát!

pátek 25. května 2018

#86: Otevřená zpověď uzavřeného introverta

Angličtina má pro to výraz - shaming. Těžko bychom hledali stejně pádný český ekvivalent, který by se dal krásně pojit s dalšími slovy, určujícími důvod onoho zostuzování. A tak tu máme třeba slut-shaming (když je žena moc koketní), mom-shaming (když se matka nechová tak, jak se "matka chovat má"), fat-shaming (když si někdo dovolí mít kila navíc), atd. atd. Já bych si ještě dovolila doplnit termín introvert-shaming. Když jste introvertní. Hrozná hanba, že?

Podle psychologických pouček je introverze protikladem k extroverzi. Zajímavé je, že zatímco za komunikativnost, otevřenost a náchylnost k lidem vás nikdo nepokárá, být tichý introvert spousta lidí vidí jako problém. Mít takový problém na americké střední by vás klidně mohlo dostat na jisté seznamy. Není divné, že si ve své zemi můžeš koupit zbraň stejně snadno jako balíček žvýkaček. Ale introvertní chování? Tak to už, sakra, divné je!

"Proč nic neříkáš?" Kdybych měla dostávat korunu pokaždé, když mi tohle někdo řekl, myslím, že bych si už mohla zaplatit slušný kurz, který by mě přes víkend naučil, jak být víc komunikativní. Obávám se ale, že ani ten by mi nepomohl. A hlavně je mi to už jedno. Nestydím se za to, jaká jsem, a nebudu se za to nikomu omlouvat.

Už jako dítě jsem byla stydlivá a měla jsem problém komunikovat s dospělými a obecně s lidmi, které jsem neznala. Dneska bych prostě řekla - taková jsem se narodila a mám to v genech. Jako malá jsem takové sebevědomí ale neměla. Jako malá jsem věřila tomu, co říkali ostatní. A podle jejich řečí jsem chápala, že být tiché, nesmělé dítě bylo něco špatného. Co hůř - bylo to mé selhání. Měla jsem devět deset let a místo abych jako správné dítě přemýšlela, co zase kde provedu, trápila jsem se sama nad sebou. Nechtěla jsem se pořád tolik stydět, nechtěla jsem být tichá a chtěla jsem komunikovat s dospělými třeba jako moje vlastnice "Janička", kterou mi matka pořád předhazovala jako vzor toho nejsprávnějšího potomka. Prostě to ale nešlo! Bylo to asi stejné, jako kdybyste leváka násilím nutili, aby psal pravou, nebo po dyslektikovi chtěli, aby vám plynule přečetl odstavec z knihy. Měla jsem tak nastavený mozek. Stejně jako depresi nevyléčíte tím, že někomu řeknete "tak prostě neměj špatnou náladu", tak ani introverta nevyléčíte slovy "tak se prostě bav". Teď už to chápu. Tehdy jsem to ale nevěděla a nebyl nikdo, kdo by mi to řekl.


Postupem času se komunikace s ostatními o něco zlepšovala. Sem tam si ale stále někdo neodpustil poznámku, která mě zase bodla do mého slabého místa a vrátila mě zpátky na začátek. "Dívej na X, ta tu jenom sedí, mlčí a pozoruje. Z té jednou něco bude! Ta nám všem jednou ukáže." Ta druhá část připomínky mi možná měla zalichotit. Já se ale dokázala soustředit jenom na to ponížení, které mi způsobil o několik let starší kluk v hloučku dalších lidí. To mi bylo čtrnáct. Myslím, že jsem se tehdy jenom pitomě uculila a pronesla jsem něco na způsob: "A co mám jako říkat?" Uvnitř jsem ale zuřila a cítila se... zostuzeně. Měla jsem chuť zakřičet: "Jasně, že jsem ticho, protože jsem myslela, že na tu akci půjdu jen se svými dvěma kámoškami, ale zatím tu sedím s úplně cizími lidmi, kteří se spolu baví o věcech, o kterých já nic nevím a nemůžu se k nim nijak vyjádřit! A myslím, že všichni vidíme, že jsem potichu, takže je třeba to ještě komentovat!?"

Slovy ani nemůžu popsat, jak jsem trpěla v kroužku tvůrčího psaní v tom samém roce. Byla to vlastně moje první socializace mimo základku. (Dobře, ještě tu byl tábor, ale ten nepočítám, protože na táborech se i z introvertů stávají extroverti... Nebo ne?) A zatímco všichni ostatní s komunikací neměli problém (a hlavně byli ze stejného města nebo školy), zase jsem tu byla já, divná a tichá, která nikoho neznala, k ničemu se nevyjadřovala a s nikým si nepovídala. Na výletě na filmový festival mě někdo z nich označil za nejtišší ze skupiny. Wow. Fakt? No nebýt tebe, kdo by to byl do mě řekl.


Dnes bych dostala nálepku weirdo. Prostě ten vadnej. Je mi jasné, že mě tak vnímali. A mě to mrzelo, protože "jinak jsem byla přece úplně normální", vztekala jsem se tenkrát.

Ve třídě jsem patřila k nejpopulárnějším lidem. Měla jsem kamarády, se kterými jsem každou volnou chvíli byla venku a hodiny a hodiny jsme spolu kecali a smáli se, až se mi z toho točila hlava. Tolikrát jsem v letech základní školy paradoxně slyšela výtku, že jsem až moc hlučná. Během tělocviku jsem se jednou tak moc hádala se svou spolužačkou, až třídní ruply nervy a zařvala na mě, ať už "držím tu hubu". Hádat jsem se vůbec uměla a v 6. třídě jsem proti svým úhlavním nepřítelkyním předvedla v šatně takový dramatický výstup, že mi mé kámošky málem tleskaly, jak byly ohromené. A když se partička kluků pokusila o něco na způsob šikany, měla jsem z nich jenom legraci a s nadhledem jsem jim vracela slovní údery zpátky, až je to zase omrzelo. Jo, i taková jsem byla. Dřív jsem byla vlastně hodně cool, dnes mi ta má tehdejší odvaha a držkatost chybí. Pak jsem ale seděla v tom kroužku mezi těmi neznámými, úžasnými, asertivními a komunikativními lidmi, a byla jsem vyplašená nula, která pravděpodobně neuměla ani do deseti napočítat...

Střední škola pro mě teoreticky měla být ještě větší krize, ale... nebyla. Od té doby se vlastně všechno jen lepšilo. Opět jsem samozřejmě patřila k těm nejtišším, ale já měla svůj hlouček tří čtyř kamarádek a to mi k dobrému pocitu stačilo. Hlavně jsem v šestnácti objevila punk a když vám jednou do ucha zařve Johnny Rotten "And we don't care!", nemůžete si už dál dělat těžkou hlavu kvůli takovým nicotným věcem, jako je reputace.

Introvert jsem (překvapivě, ha) zůstala až do dnešních dnů. Někdy mám světlé chvilky, kdy se vůbec nestydím. Někdy dokonce velmi zdatně zvládám komunikaci s cizími lidmi. Mezi těmi známými jsem pořád moc hlučná a pořád mi to moc mele. Kamarádka mi onehdy řekla, že jsem moc ukecaná. Ok. Ten stejný den se mě jiný člověk zeptal - wait, for it -, proč nic neříkám. OK. Měla jsem v sobě už moc ginu a toniku na to, aby se mi chtělo vysvětlovat, že nic neříkám jenom proto, že ho v podstatě neznám, ven si ho pozvala moje kamarádka, společně se baví o svých věcech, do kterých já nemůžu zasáhnout, i kdybych chtěla, a že i kdyby to tak nebylo, tak co jako, tak jsem prostě tichá, jsem třeba introvert, jako ty jsi extrovert, je v tom snad problém? Tak jsem mu jenom odvětila, že sleduju hokej na plátně. Protože ten jsem fakt sledovala. A díky mému úpěnlivému fandění a modlení dal Martin Nečas v poslední sekundě vyrovnávacího góla, takže asi tak. 



To se ani nebavíme o tom, jak moc nezdvořilé mi takové otázky přijdou. Extroverti, když jste ve společnosti a někdo není komunikačně zrovna moc aktivní, věřte mi, on o tom ví. Nemusíte mu to připomínat a stavět ho do pozice špatného.

Chci říct, tak to prostě je. Jsou flegmatici. Jsou cholerici. Jsou sangvinici. Jsou melancholici. Jsou introverti. Jsou extroverti. A je taky milion dalších povahových charakteristik. Skvělé je, že nikdo není stejný. Každý je jiný, a proto život není nudný. Nebo snad ne? Nechtějte, abych vyslovila tu otázku...

A proč vy, sakra, pořád tolik mluvíte?


A tady je ta pěkná motivační písnička. "So stop your cheap comments, 'cause we know what we feel!"