#89: Overthinking - zhouba kreativní mysli

Na první pohled to vypadá jako vysněná životní cesta. Být spisovatelem. Nebo dělat jakoukoliv jinou tvůrčí činnost, při které něco vymýšlíte. Je fajn dostávat peníze jenom za to, že používáte svou hlavu. Jo, je to super. Nestěžuji si. Jen to má určité vedlejší účinky. Aspoň u mě...

Mozek, který dokáže vymyslet smysluplný příběh nebo článek, který má hlavu a patu, dokáže vymyslet i spoustu jiných věcí. Nerada používám v českých textech anglické výrazy a vždy mám chuť zabíjet, když slyším youtube děcka, jak předávají dalším děckám "mesidže", ale bohužel také tentokrát má pro to údernější slovo cizí jazyk - overthinking. Prostě příliš moc řešení všeho. Anebo taky podle Urban Dictionary: Skvělý způsob, jak všechno posrat. Líp bych to už nepopsala.

Jasně. Každý člověk má někdy problémů nad hlavu. Na to nemusíte být umělec, abyste kvůli myšlenkám nemohli v noci spát. Jenže jedna věc je mít takové overthinking jednou za čas, když třeba nestíháte v práci, máte potíže s partnerem nebo vás zlobí pubertální dítě, druhá řešit hodně moc všechno pořád a ve většině případů věci, které ani skutečnými problémy nejsou. Vítejte v mém mozku. Radši se ani moc nepřivazujte, protože z téhle jízdy stejně nevyváznete bez úhony.

Popravdě ani nevím, kdy a jestli existovala doba, kdy můj mozek nejel na 250% výkon. Hádejte, co třeba dělám teď? Ano, píšu článek, ale mezi ťukáním do písmenek se pořád zastavuji a přemýšlím o úplně něčem jiném. Protože na to nejde nemyslet. Pořád dokola si to přehrávám. Analyzuji to ze všech stran. A každý nový rozbor mně přináší novou vlnu zoufalství...

JEŽIŠIKRISTE, PIŠ!

Představte si, že by vám mozek na každou nepříliš čitelnou situaci dokázal vymyslet padesát scénářů, z nichž je jeden horší než druhý a všechny jsou samozřejmě naprosto reálné. Představte si, že uděláte nějakou blbost nebo něco hloupého řeknete a jste schopni to rozebírat ještě rok poté. Upřímně ani nevím, jaké je to o všem hodně nepřemýšlet. To je i důvod, proč si vlastně nikdy nepřipadám šťastná. Nechápejte mě špatně. Depresivní etapa mého života je snad navždy za mnou a dneska jsem víceméně pozitivní člověk. I ty nejlepší životní momenty si ale zkrátka nedokážu užívat naplno, protože za sebou táhnu vak myšlenek. Jonathan Safran Foer v knize Příliš nahlas a k nevíře blízko napsal: "Byl to jeden z nejlepších dnů mého života, den, kdy jsem žil svůj život, a vůbec jsem o tom nepřemýšlel." Souhlasím. Takový den by jistě byl jeden z nejlepších dnů života. Jen jsem ho ještě nezažila.

Uvědomila jsem si to před nedávnem, když jsem se šla sama projít. Venku bylo krásně, všechny povinnosti dne byly splněny, mohla jsem se jenom kochat nádherou a klidem letní přírody (a pochutnávat si na ukradených meruňkách z pole, kvůli kterým jsem si primárně vyšla, hehe). Jo. Byl to super relax v přírodě... Až na to, že vůbec nebyl! Teoreticky jsem neměla žádné akutní problémy, které bych musela tolik řešit. Prakticky jsme byla furt nějaká nervózní, myšlenky mi těkaly od tématu k tématu a kolem a kolem jsem si tu procházku vůbec neužila. A tam mi to i došlo. Že tak je to furt. A že není možné, abych ten procesor ve své hlavě na chvíli utišila a žila momentem. Nedoporučujte mi na to žádné knížky, četla jsem jich mraky. Ale knížky... jsou prostě jenom knížky. Nepřeprogramují vám mozek.

Snad ani nemusím zmiňovat, jakou paseku vám overthinking dělá v hlavě s mezilidskými vztahy. Ty miliony a miliony výkladů pátrajících po opravdových záměrech za činy a slovy ostatních. Ráda bych vám napsala, že to není moc legrace, ale lhala bych vám - je to PEKLO. A nejhorší/nejlepší je, že takové problémy vždycky přejdou. Až na jednu výjimku se mi ještě nestalo, že bych se ohlédla zpět a neřekla si: "Panebože, kvůli takovému idiotovi ses trápila! Kdes nechala hlavu?" Nemůžu to ale zastavit. Znovu a znovu si budu dělat ty největší životní tragédie ze situací, které by byly moc béčkové i na romány Rosamunde Pilcher. Protože můj mozek mi poví stovky důvodů, proč to tragédie opravdu jsou.

Myslím, že je to právě overthinking, které stojí na začátku množství psychických potíží. Člověk, který má úzkosti, vlastně jenom moc vymýšlí co by kdyby a všem těm představám věří. Člověk se sociální fóbií zase moc přemýšlí o tom, jak na druhé lidi působí a co všechno se mu mezi nimi může stát. Kámenem úrazu budou naše mozky, které jedou více než dobře. Ha. Vlastně jsme asi jenom moc zdraví. Když nad tím ale tak přemýšlím, občas bych se téhle superschopnosti klidně vzdala za cenu, že bych měla aspoň chvíli čistou hlavu. A třeba dopsala tenhle článek, aniž bych myšlenkami pořád odbíhala k...

#88: 22 pravidel pro psaní příběhu podle Pixaru

Emma Coats je nezávislá filmařka, která několik let pracovala u Pixaru. Zde se podílela na úspěšných snímcích jako Vzhůru do oblak či Rebelka. Vlastní zkušenosti a rady od protřelých kolegů promítla do následující dvaadvacítky pravidel pro úspěšné vytvoření příběhu.

1.) Svou postavu obdivujte za to, že se stále snaží, ne za její úspěchy.

2.) Pište tak, aby vám to přišlo zábavné jako publiku, ne vám jako autorům.

3.) Je důležité držet se námětu, ale dokud příběh nedopíšete, nikdy nezjistíte, o čem skutečně je. Poté následuje přepisování.

4.) Bylo nebylo... Každý den... Jednoho dne... Kvůli tomu... Proto... Až dokud...

5.) Zjednodušujte. Zaměřujte se. Kombinujte postavy. Vykašlete se na vedlejší příběhy. Bude vám připadat, že se zbavujete cenného materiálu, ale dá vám to svobodu.

6.) V čem je vaše postava dobrá, co jí jde? Postavte ji do opačné situace. Připravte pro ni výzvu. Jak se s ní popere?

7.) Vymyslete konec ještě předtím, než napíšete prostředek. Opravdu. Konce jsou těžké, vymýšlejte je předem.

8.) Dokončete váš příběh, i když se vám nezdá dokonalý. V ideálním světě byste měli oboje, ale jděte dál. Příště se vám to podaří líp.

9.) Když nevíte, jak dál, udělejte si seznam věcí, které by se rozhodně NESTALY. Mnohokrát tak přijdete na to, jak pokračovat.

10.) Rozeberte si příběhy, které máte rádi. Najděte v nich to, co se vám tolik líbí, a použijte to ve svém vlastním psaní.

11.) Příběhy se formují tím, že je hodíte na papír. Pokud zůstanou ve vaší hlavě, nikdo se o nich nedozví.

12.) Ignorujte první věc, která vás napadne. A taky druhou, třetí, čtvrtou, pátou. Vyhněte se všemu zřejmému. Překvapte sami sebe.

13.) Vaše postava musí mít nějaký postoj. Pasivní/poddajní jedinci se vám jako spisovatelovi možná budou líbit, ale pro vaše publikum jsou jedem.

14.) Proč musíte říct zrovna TENHLE příběh? Co je to za spalující víru uvnitř vás, ze které příběh žije? Tam najdete srdce celého příběhu.

15.) Kdybyste byli postavou vy, jak byste se v té situaci cítili? Upřímnost vede k uvěřitelnosti neuvěřitelných situací.

16.) Co je v sázce? Dejte nám důvod, abychom hrdinovi fandili. Co se stane, když neuspěje? Položte mu do cesty překážky.

17.) Žádná práce není zbytečná. Když něco nefunguje, nechte to být a pokračujte. Později se to bude hodit.

18.) Musíte znát sami sebe. Musíte dokázat rozpoznat, kdy ze sebe skutečně vydáváte to nejlepší, a kdy si jenom pohráváte.

19.) Náhody, které způsobují postavám problémy, jsou skvělé. Náhody, které je z nich dostávají, jsou podvod.

20.) Cvičte. Můžete začít na filmu, který se vám nelíbí. Jak byste ho předělali ve snímek, který by se vám líbil?

21.) Musíte se dokázat ztotožnit s vašimi postavami/situacemi, nemůžete jenom psát pro efekt. Proč byste se takto chovali VY?

22.) Jaká je podstata vašeho příběhu? Nejúspornější způsob, jak ji sdělit? Pokud ho znáte, můžete odtud začít stavět vyprávění.

(zdroj)

#87: Nervozita stoupá

Další milník je za mnou. Předevčírem jsem překonala 70 tisíc slov. Cože? Že se tu někdo v březnu chvástal tím, že v dubnu bude už hotovo? Mám pocit, že ten samý člověk tomu sám nevěřil, a nevěřili jste tomu ani vy, takže...

A jak stoupá počet slov ve wordovém dokumentu, stoupá i moje nervozita. Konec se blíží rychlostí světla (Můžu říct, že do konce léta to už... OK! Jako bych nic neříkala.) a já pořád nevím, jestli mě chápete.

Zrovna předevčírem jsem znovu objevila tu magickou vlastnost literárního textu - že se píše sám. Psala jsem to už nesčetněkrát a taky to ještě nesčetněkrát zopakuji. Sama na to totiž neustále zapomínám, což se odráží v tom, jaký respekt od psaní někdy mám... No dobře, není to respekt, je to čirá lenost.

Byla přede mnou další "náročná pasáž", čti pasáž, ve které jsem nevěděla, jak pokračovat, a byla jsem lenivá to psaním zjistit. Jakmile jsem ale začala psát, příběh už zase sám šlapal kupředu. V pondělí se mi vůbec dobře psalo. Výjimečně. Možná tomu napomohl fakt, že jsem zrovna dočetla skvělý román od Johna Grishama "Vyvolávač deště". Bylo to mé poprvé, takže jsem netušila, co mám od tohoto spisovatele čekat. Právnický žánr se mi také nezdál zrovna dvakrát atraktivní. Nakonec jsem ale byla příjemně překvapená. Všimla jsem si, že se trocha té Grishamovy lehkosti a vlastnosti jít rovnou k věci a dlouho nic neokecávat promítla právě do mého posledního psaní. Což je jedině dobře. Sáhodlouhé popisování ve čtených knížkách nemám moc ráda a sama se s ním jako autor docela trápím. Grisham je kdežto velmi stručný a namísto omáčky okolo postavu hází rovnou do víru dění. A jednu věc máme společnou - těžiště našeho vyprávění leží v dialozích. Dobrý dialog vám o postavě řekne víc než popisy na deseti stránkách. Dlouhé odstavce bez přímé řeči mě trochu odrazují i jako čtenáře, protože ne každý je dokáže zaplnit slovy tak, že čtenáře nenudí. Ale přímá řeč, ta můj krevní tlak vždycky zvýší. Vím, že mnozí z vás teď asi kroutí hlavou a nechápou. Nepsala jsem už ale někdy, že nejsem zrovna typický knihomol?

Zpátky ale k hlavní stati tohoto příspěvku. Totiž že konec se blíží, ale stále ho nevidím. Jasně, finální zápletku mám vymyšlenou už od loňského roku. Pořád ale nevím, jaké bude vyústění příběhu po tomhle plot twistu.

Malý spoiler pro budoucí čtenáře, který se na blogu jistě ztratí: Ani se nepokoušejte hádat pachatele. Fakt. Je to úplně zbytečný.

S nějakými variantami už trochu koketuji, ale pořád jsou to jenom takové můstky, které vedou k další akci. A já bych už ráda znala podobu těch závěrečných slov, můstky mě nezajímají! Připadám si jako svůj vlastní čtenář, který se blíží k posledním stránkám, a furt neví, jak to všechno na konci dopadne. Může jenom doufat, že to autor moc nezmastí. Zkuste mi pak na internetech knihu hodnotit slovy, jak je moc předvídatelná. Sakra, vždyť ani já nevím, jak skončí jako! A opravdu z toho už začínám být nervní.

Já vím, že zatím se mi všechna ta slepá místa vždycky vyjevila sama. Utěšuji se, že se to podle zákonu pravděpodobnosti prostě musí stát i teď, i když se mi tomu momentálně nechce věřit. Vzpomínám si na ten E-PIC-KÝ KO-NEC (aspoň z mého skromného pohledu, haha), který mě napadl při psání povídky do Hledá se autor bestselleru. Tak trochu už začínám pomýšlet na možnost, že to třeba nebude úplně happyend pro mé postavy...

Mé postavy

Ono totiž nejde jenom o to vymyslet závěr, ono jde o to vymyslet grandiózní závěr. K čemu mi bude dopsání knížky, když konec bude nemastný neslaný? To bych to nemohla oslavit ve velkém stylu, jak plánuji a už se nemůžu dočkat. A vlastně bych takhle ani neskončila a vymýšlela dál. Musí to být stoprocentní závěr, nic menšího.

Mám takový dojem... Že šance, že na něho přijdu, se zvýší, když se do toho znovu opřu.

PS: Na poličce mi už leží další Grisham. Ještě než tu knížku dopíšu, možná se i naučím psát!