Ne. Nenechala jsem si svůj majstrštyk na první dopis vydavateli vůbec. Jak jsem se jeho napsání ale bála a nad bílým papírem propadala panice, že jakože vůbec nevím, co tam mám napsat, výsledek nakonec dopadl nad mé očekávání a musím pochválit sama sebe, jak jsem to dobře podala a hlavně úplně vystihla klíčovou podstatu knihy. Teď už aby i samotná kniha za něco stála...
Vybrat pár stránek na ukázku naštěstí taky nebylo tak katastrofické, jak jsem se obávala (protože najednou vám všechno připadá úplně debilní... A to já se zase tolik nepodceňuji normálně!) Během poslední revize jsem hned narazila na tu správnou pasáž, která ve mně vyvolala spokojené zvolání: "To je ona!" Hned po dopsání finální verze průvodního dopisu budu vybraným stránkám věnovat zvláštní péči a podrobím je ještě jedné, velmi důkladné revizi. Nechci, aby o mém osudu rozhodla jedna chybějící čárka. Pak... se už děj vůle boží a podobné patetické věci. Čekání zdaleka nebude tak hrozné jako otevření konečně odpovědi (zda-li vůbec nějaká přijde). Bude-li kladná, kromě náhlého infarktu se asi poprvé v životě zachovám jako pravá blondýnka a pořádně si zaječím i s trochou hysterického mávání rukama kolem toho.
A teď vážně: Pocítím asi stovku různých pocitů na stupnici těch pozitivních, které ani má spisovatelská nátura nedokáže popsat. Myslím, že všichni ostatní píšící mi ale moc dobře rozumí. Bude-li záporná, kromě náhlého infarktu slibuji, že ani tak to nevzdám a budu bojovat dál. Bude to asi velká zkouška mé osobnosti, protože když přijde na věci, na kterých mi opravdu záleží, na odmítnutí popravdě nejsem moc zvyklá. Nebude mi zbývat, než se z toho poučit a ustát to. Kdybych si nebyla svým prvním dílkem jistá, vůbec bych se nepokoušela s tím někoho obtěžovat. Nevím, jestli vyjde hned napoprvé, ale vyjde!
A ještě se svěřím s jednou hříšnou myšlenkou, která mě asi před pár dny napadla. Příčí se celému mému přesvědčení, všem mým nepsaným pravidlům, všem radám mých slavných předchůdcům a vlastně i těm řečem, které jsem se onehdy snažila namluvit vám, ale: Během čekání na odpověď napíšu ještě jednu kapitolu navíc. Já vím, je to hrozný, hrozný prohřešek smrdící tím nekonečným pachtěním se po nedosažitelné umělecké dokonalosti, ale zkrátka mě to před pár dny úplně praštilo do očí. Že se moje knížka zabývá taky jedním tématem, jehož jednu stranu v ději vůbec neukazuji. Nevím, na co jsem myslela. Možná jsem o tom poprvé chtěla psát až v plánovaném pokračování, ale stejně... V konečném výsledku by tam tahle pasáž mohla chybět. Proto se do ní zkusím pustit. A své chování si omlouvám tímhle: Pokud mě vydavatel pošle slušnými slovy do p.dele, stejně budu muset udělat asi pár úprav. Pokud ne, teprve bych tuhle ztracenou kapitolu měla dopsat. Ať žije alibismus!
A je to pro mě výzva. Myslela jsem si, že do dalších neprobádaných končin se budu se svými hrdiny nejdříve pouštět až při možné druhé zastávce, ne už tak brzo. Ztracená kapitola totiž zatím neexistuje ani v mojí hlavě a sama jsem zvědavá, co všechno se v ní přihodí. Kec, že knížky se píšou samy, není úplný kec...