středa 29. ledna 2014

#10: V mezičase

"Když se vám váš průvodní dopis vydavateli zdá lepší než celá kniha, je to dobré nebo špatné znamení?"

Ne. Nenechala jsem si svůj majstrštyk na první dopis vydavateli vůbec. Jak jsem se jeho napsání ale bála a nad bílým papírem propadala panice, že jakože vůbec nevím, co tam mám napsat, výsledek nakonec dopadl nad mé očekávání a musím pochválit sama sebe, jak jsem to dobře podala a hlavně úplně vystihla klíčovou podstatu knihy. Teď už aby i samotná kniha za něco stála...

Vybrat pár stránek na ukázku naštěstí taky nebylo tak katastrofické, jak jsem se obávala (protože najednou vám všechno připadá úplně debilní... A to já se zase tolik nepodceňuji normálně!) Během poslední revize jsem hned narazila na tu správnou pasáž, která ve mně vyvolala spokojené zvolání: "To je ona!" Hned po dopsání finální verze průvodního dopisu budu vybraným stránkám věnovat zvláštní péči a podrobím je ještě jedné, velmi důkladné revizi. Nechci, aby o mém osudu rozhodla jedna chybějící čárka. Pak... se už děj vůle boží a podobné patetické věci. Čekání zdaleka nebude tak hrozné jako otevření konečně odpovědi (zda-li vůbec nějaká přijde). Bude-li kladná, kromě náhlého infarktu se asi poprvé v životě zachovám jako pravá blondýnka a pořádně si zaječím i s trochou hysterického mávání rukama kolem toho.

A teď vážně: Pocítím asi stovku různých pocitů na stupnici těch pozitivních, které ani má spisovatelská nátura nedokáže popsat. Myslím, že všichni ostatní píšící mi ale moc dobře rozumí. Bude-li záporná, kromě náhlého infarktu slibuji, že ani tak to nevzdám a budu bojovat dál. Bude to asi velká zkouška mé osobnosti, protože když přijde na věci, na kterých mi opravdu záleží, na odmítnutí popravdě nejsem moc zvyklá. Nebude mi zbývat, než se z toho poučit a ustát to. Kdybych si nebyla svým prvním dílkem jistá, vůbec bych se nepokoušela s tím někoho obtěžovat. Nevím, jestli vyjde hned napoprvé, ale vyjde!

A ještě se svěřím s jednou hříšnou myšlenkou, která mě asi před pár dny napadla. Příčí se celému mému přesvědčení, všem mým nepsaným pravidlům, všem radám mých slavných předchůdcům a vlastně i těm řečem, které jsem se onehdy snažila namluvit vám, ale: Během čekání na odpověď napíšu ještě jednu kapitolu navíc. Já vím, je to hrozný, hrozný prohřešek smrdící tím nekonečným pachtěním se po nedosažitelné umělecké dokonalosti, ale zkrátka mě to před pár dny úplně praštilo do očí. Že se moje knížka zabývá taky jedním tématem, jehož jednu stranu v ději vůbec neukazuji. Nevím, na co jsem myslela. Možná jsem o tom poprvé chtěla psát až v plánovaném pokračování, ale stejně... V konečném výsledku by tam tahle pasáž mohla chybět. Proto se do ní zkusím pustit. A své chování si omlouvám tímhle: Pokud mě vydavatel pošle slušnými slovy do p.dele, stejně budu muset udělat asi pár úprav. Pokud ne, teprve bych tuhle ztracenou kapitolu měla dopsat. Ať žije alibismus!

A je to pro mě výzva. Myslela jsem si, že do dalších neprobádaných končin se budu se svými hrdiny nejdříve pouštět až při možné druhé zastávce, ne už tak brzo. Ztracená kapitola totiž zatím neexistuje ani v mojí hlavě a sama jsem zvědavá, co všechno se v ní přihodí. Kec, že knížky se píšou samy, není úplný kec...

pátek 10. ledna 2014

#9: Happy Birthday!

Blog ještě narozeniny neslaví, jenom já. Ale zas tolik narcistní nejsem. Náhoda tomu spíš chtěla, že jsem právě dnes i zkompletovala revizi mého knižního debutu. Polopaticky řečeno - mám hotovo, a tentokrát už úplně hotovo.



Tolik hysterie ale snad ani není třeba. O žádné překvapení se koneckonců nejedná, o blížícím se závěru jsem věděla. A co si budeme povídat. Taky jsem to mohla od mého hrubého finiše, dokončit stokrát. Jestliže jsem se ale se samotnou knihou párala kolem dvou let, dva měsíce jsou pohádka. Dva měsíce jsou myslím zcela adekvátní k mé bídné psací bilanci.Takže halelujá, aspoň to šampíčko!




Poprvé zažívám ten pocit jít večer ven a nemít žádné výčitky, že jsem psaní onoho dne zase moc nedala. Protože jsem lehce obsesivní pedant a vždycky mi tohle dělalo problémy. A bylo vlastně úplně jedno, kolik jsem toho dne napsala. Protože knížku jsem pořád hotovou neměla... Dnes mě ta myšlenka napadla už automaticky. S božským klidem jsem ji poprvé zavrhla. Protože já už hotovo mám a můžu jít dnes ven s křišťálově čistým svědomím, že si zase dopřávám odměny za nic.

Nejvíc mě těší ale ta symbolika. Že jsem dokončila právě dnes. Od nového roku jsem sice psala podle plánu, ale že skončím zrovna dnes jsem naplánované neměla. K takovému milému zjištění jsme došla vlastně teprve včera. A opravdu mám radost, že jsem svůj debut dokončila zrovna v dnešní krasný sluneční den (s nádhernou hvězdnou nocí), v den svých narozenin. Teď si dávám dva dny pauzu a bitva může poté pokračovat dál. Tenhle rok to už musí vyjít. Všechno.

A vůbec, já dokončila knížku!







úterý 7. ledna 2014

#8: O spisovatelské ponorce

Doufám, že tenhle stav nezažívám jenom já. Tu spisovatelskou ponorku, kdy se v určitém díle plácáte už dlouho a absolutně ztrácíte odstup. Váš styl psaní se vám zdá neobratný, ze slovosledu se vám točí hlava, vaše postavy pronáší průměrné věty a hlavně k nim už začínáte pociťovat silnou averzi. Dřív než je ale za úchylného smíchu v ději zabijete (protože jako spisovatelé jste jediní, kdo to může udělat legálně), uvědomte si, že je to úplně běžný proces.

Zkrátka už dva roky děláte na jednom pitomém příběhu a už po dvaadvacáté si pročítáte a opravujete všechno, co jste doposud napsali. Jste až po uši nějakou dobu zahrabaní v konkrétním smyšleném světě a vaše schopnost hodnotit věci objektivně je na nule. A můžete psát líp jak Dostojevskij a mohlo se vám to ještě před týdnem ohromně líbit. Váš pohled při další z x-tých oprav a pročítání si nezadá s klasickým Alem Bundou:


Ještě než to vzdáte a vydáte se raději taky na dráhu prodavače bot, vyzkoušejte následující rady, jak se z ponorky dostat:
  • 1.) Úplně nejlepší je samozřejmě knížku dopsat v co nejkratším časovém úseku od prvotní inspirace a poté ji i v krátkém časovém úseku zrevidovat. I tak samozřejmě budete dílo stále hodnotit se značnou subjektivitou (ostatně jiné to ani nikdy nebude), ale možnost výskytu vražedných sklonů (viz výše) je v tomto případě minimalizovaná. Pro příště tedy!
Zapít speed, ke startu, pozor - JEDEM!
  • 2.) Donekonečna nepřepisujte. Pokud děláte na páté kapitole, při prokrastinování se vám zrak zatoulá do kapitoly druhé a hned si všimnete odstavce, který by se dal napsat lépe, přepište ho. Při závěrečné revizi to ale už nedělejte. Máte tu samou kapitolu od prvního do posledního písmenka zkontrolovanou, opravenou a dodatečně dopsanou/přepsanou? Fajn. Hotovo. Tečka. Vzhůru do revidování třetí a k těm před ní se dále nevracejte. Jinak počítejte s tím, že jako věčně nespokojení tvůrci pachtící po umělecké dokonalosti budete přepisovat do konce svého života a nikdy vám nic skutečně nevyjde
Jo! Mluvím na tebe, ty zm*de honosně si říkající má mysl.
  • 3.) Pokud si dobře pamatuji, tohle radil i sám mistr King - před konečnou revizí si dejte pauzu. A to aspoň na měsíc po dopsaní vašeho veledíla. Vyběhněte do přírody, připomeňte se ve všech klubech a hospodách v okolí, popřemýšlejte o budoucích námětech, ani náhodou nepobývejte dalších dvacet čtyři hodin denně ve společnosti vašich hrdinů. Já vím, že je milujete, ale pokud chcete, aby je miloval i někdo další, nechte je chvíli spát. Prospěje to oběma stranám. Po měsíci se ke knížce vrátíte skoro jako k cizímu dílu a hned vám všechno bude připadat svěžejší a nápaditější.
Ale za měsíc se, děti mé, vrátím!
  • 4.) Dejte svou věc přečíst někomu jinému. Tohle se dočtete skoro v každé příručce tvůrčího psaní. A bude na tom kus pravdy, pokud oním čtenářem bude skutečně upřímný a literatury aspoň částečně znalý člověk, nikoliv jenom vaše milující matička a přející kamarádka Janička. Co vám ale budu lhát, já nic takového zásadně neprovozuji. Jednak si o svém nejbližším okolí nedělám přehnané iluze (rodinu si člověk holt nevybírá a o těžkostech najít kamarády s literárním základem převyšujícím slabikář v první třídě a potenciálních Padesát odstínů šedi ani nemluvě), jednak jsem odjakživa tajnůstkář a lehce pověrčivá osoba. Nemůžu ale za to. Praxe mě naučila, že když ostatní se svými věcmi předem neseznamuji, kýžený úspěch se dostaví. Když jsem zkoušela posílat článek do jednoho časopisu, doma jsem na požadavek o přečtení jenom lakonicky a sebejistě odvětila, že si ho přečtou až přímo v časopise. A taky si ho přečetli. Když uděláte u blízkých velký hype o svých budoucích aktivitách, zklamání na obou stranách je při případném neúspěchu o to větší. 
Cože, babi...? Eh, jistěže tím pícháním mám na mysli včeličky. Ééh...
  • 5.) Anebo se zkrátka na jakékoliv další přepisování a zdokonalování po první letmé opravě vykašlete. I ve psaní je zkrátka třeba někdy být pankáč, nemusíte pořád kopat první popovou ligu. Možná budete až překvapení, že často vznikají lepší texty právě z takového přístupu než z neustálého pilování a broušení. Úplně pitomé to ostatně být nemůže, když byly časy, kdy jste i s takovým stavem díla byli spokojení. Zkuste to někdy zkrátka vzít i trochu lehkomyslně. Hyn sa ukáže! A pusťte si k tomu třeba tuhle pěknou písničku:

středa 1. ledna 2014

#7: Novoroční přípitek s Charlesem Bukowskim

Nejsem až tak velký prokrastinátor, ani tak rychle neodcházím od rozdělané práce. Respektive aspoň od té, kterou míním provozovat nějak navážno. Proto jsem tento blog nezazdila. Spousta další práce a nemoc, která si mi jako každoročně (letos rovnou dvakrát) nadělila před vánočními svátky, mi ale nedovolovala pokračovat ve psaní Spisovatelovy bible. Všechno blbé z minulého roku je snad už za mnou, a tak v tom novém navazuji tam, kde jsem v listopadu skončila. Doufám, že se mi letos také skutečně podaří přeorganizovat svůj čas a bude to docházet k něčemu, čemu se říká pravidelnost. Ostatně základní teorii mám už díky Ježíškovi za sebou a sama jsem zvědavá, jak se to všechno promítne do praxe. Ráda bych udělala i něco s designem. Obecně mě zajímá převážně obsah a na formu už docela dlabu. Hlavně nejsem žádný html mág. Přesto by ale asi nebylo od věci dát tomu tady určitou signifikantní a reprezentativní podobu, a ač nerada se do něčeho takového v následujících týdnech tedy pustím. (Popřípadě pokud by se našla nějaká duše s velkou dávkou dobré vůle, volného času a html umu, nebudu nic namítat!) Tolik v krátkosti ke mně a blogu.

Tento příspěvek ale nemá být o mně a mých výmluvách. Je tu ještě jeden pán a ten vám chce něco říct. Asi když je ten začátek nového roku, tak se na vás tasí s takovým moudrem. Ale zkuste ho poslechnout, neříká úplné hlouposti. Ten pán se totiž během svého života čirou náhodou vydal na stejné bitevní pole jako vy a v duchu jeho rétoriky se z téhle zasrané reality pokoušel dostat skrze psaní. Jmenuje se Charles Bukowski a tady je jeho řeč:




"Jestli se to chystáte zkusit, jděte do toho naplno. Jinak ani nezačínejte. Může to znamenat ztrátu partnerů, manželů, příbuzných a dokonce vaší mysli. Může to znamenat být o hladu tři nebo čtyři dny. Může to znamenat mrznutí na lavičce v parku. Může to znamenat vězení. Může to znamenat posměch - osamocení. Osamocení je dar. Všechno ostatní je zkouškou vaší vytrvalosti, toho, jak moc po tom opravdu toužíte. A vy to dokážete, navzdory odmítnutí a nejhorším okolnostem. Jestli se to chystáte zkusit, jděte do toho naplno. Žádný jiný pocit se tomu nerovná. Budete sami s bohy a noci budou hořet plamenem. Životem budete projíždět vstříc dokonalé radosti. Je to jediný boj, který za to stojí." 

Milí spoluspisovatelé, jděte do toho v letošním roce tedy naplno. Vytrvejte. Bojujte. Zapomeňte na loňské nezdary. Odpusťte si, co jste měli stihnout, ale nestihli. Mohli dokončit, ale nedokončili. Nevzdávejte se a pište. Je to klišé, ale opravdu jsou před námi nové, dosud nepopsané listy. Že se máme pokusit je popsat těmi nejlepšími příběhy (v našem případě doslova), není ani třeba dodávat. Směle do toho!