středa 20. listopadu 2013

#6: Když tvůrčí krize není tím, čím se zdá být

Ke slovu se poprvé dostává již v prvním článku proklamovaná tvůrčí krize. Tentokrát se na ni podíváme ale z trochu jiného úhlu....

Už několikátý den sedíte u PC či u papíru, snažíte se pokročit v rozepsaném díle, ale slova vám zkrátka nejdou z prstů? Jistě. Jednoduše vám stávkuje múza a chytla vás takzvaná tvůrčí krize. Možná ale ne... 

Víte, že byste měli psát, ale děláte místo toho spoustu jiných věcí a do psaní se horko těžko nutíte? Jistě. Jednoduše jste líní a neschopní a prokrastinujete jako o život. Možná ale ne... 

Třeba jsou to všechno jenom symboly daleko významnějšího problému. Třeba už někde hluboko v podvědomí tušíte, že věc, na které momentálně děláte, není dobrá a vy se ubíráte špatným směrem. Někde uvnitř máte vědomí, že ztrácíte čas na úplně špatném písečku, ale navenek si to ještě nejste schopní přiznat. Vědomě klamete sami sebe a skutečný problém maskujete pod neškodné škatulky lenost a tvůrčí krize. Na ty přece trpí všichni. A lhaní vlastní osobě je pochopitelné.

Pokud už na něčem dlouho dobu pracujete a snažíte se to dotáhnout do zdárného konce, je takřka nemožné si uvnitř běhu na dlouho trať přiznat, že jste se spletli. Že před dvěma lety se to všechno zdálo jako dobrý námět, ale ten pocit už je pryč. Že tenkrát jste to možná byli schopni dopsat, ale vlak inspirace vám ujel a dnes se nacházíte v jiném myšlenkovém prostoru, v němž byste rádi věnovali pozornost něčemu zcela jinému.

... if you know what I mean.

Odložit rozepsané dílko a začít opět s čistým stolem se rovná skoro sebevraždě. Je to jedno z nejhorších dilemat spisovatelova života. Přesto vám dobře radím: Udělejte to. Neklamte sami sebe. Přiznejte si, že věc, na které děláte, nemá budoucnost. Pokud vás psaní netěší a trápíte se, nemá to cenu. Před určitou dobou jste v tom možná určitý smysl viděli, ale pokud ho teď už nevidíte, odstřihněte šňůru ještě před porodem. Je to bolestivý proces, ale pokračovat v něčem bez nadšení, jenom pro pocit dokončení, je ještě bolestivější. Třeba si vyčtěte si, že jste to nebyli schopni dopsat v čase, kdy jste ještě byli ve středu proudu inspirace, ale teď už od toho upusťte a neplačte nad rozlitým mlékem. A pusťte se do něčeho nového. Už dávno jistě víte, co by to mělo být.

Vím, o čem mluvím. V patnácti jsem skoro dopsala svou první knížku. Otevřela jsem ji asi po dvou letech a byla jsem překvapená a zděšená zároveň. Překvapená, že některé pasáže nebyly vůbec špatné, zděšená, že pokud budu tohle někdy chtít vydat pod svým jménem, musím to celé přepsat. Dala jsem se tedy do přepisování. Problémem bylo, že jsem už nebyla v onom myšlenkovém prostoru svých patnácti let. Předělávat nesmysly, který se mi asi tehdy zdály cool, mi nevadilo. Moje ruce ale dělaly na něčem, a hlava byla úplně jinde. Měla jsem jiné náměty, byla jsem plná nových myšlenek. Rozumně jsem to po nějaké době vzdala a pustila jsem se do jiných příběhů. Uběhly každopádně další roky a první hotovou knížku jsem stále neměla. A v tu chvíli na mě opět vykouklo ďábelské pokušení, torzo té první knížky. Nebylo to už ani torzo. Byla jsem v ní hodně daleko. Stačilo několik málo stránek, další revize a mohla jsem mít hotovo. A to mě hodně lákalo. Vidina, že bych už konečně měla svůj velký debut. Plně jsem se tedy opět ponořila do psaní té první. Zase se to ale kdesi zadrhlo...

První jsem si nadávala do lenochů. Pak jsem svůj stav nazývala honosně tvůrčí krize. Zase jsem si lhala. Ta knížka nebyla (není) špatná. Jednou bych ji určitě chtěla vydat. Skutečně ale chci, aby zrovna tohle byl můj debut? ptala jsem se sama sebe. Chci všem dokázat, že umím psát, zrovna tímhle? Odpověď na obě otázky zněla: Ne. Jak jsem ale měla postupovat dál? Znovu začít pracovat na nové knize? Po kolikáté už!? Něco málo jsem v hlavě měla. Znamenalo to ale práci na několik dalších měsíců. Navíc to byla jenom hrubá kostra příběhu. Pár zatím bezejmenných hrdinů zahalených v mlžném oparu. Co budou prožívat? Co budou říkat? Neměla jsem nic! Musela jsem dokončit tu první knížku. A jestli nebude nejlepší? No bóže. Svět se nezboří a mně už je to jedno...

Březnového večera minulého roku jsem nakonec udělala rozhodnutí: Začala jsem psát novou věc. Skoro jsem to tehdy obrečela, ale teď už vím, že to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí mého života. Z předminulého zápisku totiž můžete vědět, že mám hotovo. Poprvé v životě. A i když ani tohle nemusí být můj nejlepší debut, já si už za ním stojím, a to je nejdůležitější. Poznáváte-li se v mém případu, nebojte se udělat stejný krok. Stojí to za to. A opravdu si nikdy nelžete.


pátek 15. listopadu 2013

#5: Gify ze života spisovatele

Dnes jsem objevila super stránku s gify. Diplomku sice nepíšu, ale myslím, že i při psaní knížky si můžu často podat ruku s takto postiženými. Tady jsem si dovolila pár gifů vypůjčit a převést je na naše spisovatelské řemeslo:

Když píšeme a někdo nás otravuje s malichernostmi všedního života, jakými je třeba umytí nádobí nebo zaplacení účtů... 

... a když se poté do všedního života vracíme.

Když zjistíme, že jsme při ukládání z flashky do PC omylem přepsali novou verzi starou.

Když už nevíme, co psát, ale víme, že bychom kapitolu měli ještě něčím doplnit.

Když se nás známí ptají, jak daleko jsme na tom s knížkou.

Když si nevzpomínáme, že bychom napsali to, co po sobě čteme.

Když sami nechápeme, jak jsme mohli napsat tak dobrou myšlenku.

Když při finální revizi zjistíme, že jsme opomenuli dopsat některou pasáž.

Když máme hotovo...

... a o chvíli později.

Když po několika týdnech čekání zjistíme, že jsme poslali vydavateli ukázku staré neopravené verze.

Když nám sdělí, že se jim knížka líbí a vydají ji nám...

... a když to sdělíme rodině a kamarádům.

Když po nás chce vydavatel ještě víc stránek.

Když po nás žádá přepsání obzvláště těžké pasáže.

čtvrtek 14. listopadu 2013

#4: O těžkém údělu spisovatelském

Hotovo. Tak jsem ono kouzelné slůvko na konci minulého týdne taky vyslovila. Čeká mě ještě finální revize, ale v ní už chci dopilovat jenom takové ty kosmetické záležitosti. Po obsahové stránce mám dopsáno. A místo abych ukápla i nějakou tu slzu, že má sisyfovská práce jest dokončena, cítila jsem v sobotu, kdy jsem finišovala, spíš prázdno. Otupělost. Docela lehký vztek, že teprve končím s něčím, co už asi tak stokrát mohlo projít knihařským tiskem. Pozdě oplakávat ztracený čas... Konec je navíc teprve začátkem všeho. Začátkem hledání vhodného vydavatele, jeho oslovováním, čekáním na vyjádření, pravděpodobným přepisováním,... Všeho, co doposud neznám a přirozeně se toho proto i obávám. Kolik mě to bude stát sil a jak to všechno bude probíhat, se můžete díky mému blogu dozvídat i vy. Což je vlastně docela vtipná ironie, že mi to tak pěkně vyšlo. Blog jsem sice začínala před nedávnem, ale jelikož jsem procházela další tvůrčí krizí, netušila jsem kdy a jestli uvidím to světlo na konci tunelu. Spása přišla nakonec dřív, než jsem předpokládala, ale vlajku na znamení vítězství ještě nezvedám.

Poprvé mě k tomu také začínají navštěvovat nezvaní hosté snad každého spisovatele - pochybnosti. Přiznám se, že jsem na ně nikdy netrpěla. Ne že bych si tolik věřila. Psát sice dle mých skromných odhadů docela umím, ale mé knížky samozřejmě můžou být propadák. Taková možnost tu je, ale nikdy jsem neviděla důvod, proč si z toho dělat vrásky už předčasně. Teď už končí všechna sranda... Kdysi dávno jsem se rozhodla psaní vzít za serióznější konec a teď se to všechno stává reálným. Není to už jenom sen dvanáctileté holky, já tu (přeneseně) v rukou držím hotovou věc, za kterou si poprvé už plně stojím a chci ji pod svým jménem vydat. A já prostě nevím...

Nevím, jestli mi to někdo bude chtít vydat. Nevím, jestli ta knížka někoho osloví. Nevím. A se psaním už mám spoustu zkušeností, dokážu snad poznat, co je úplně blbé a co má nějaký potenciál. Co když ale ta knížka bude dobrá, ale stejně si jí nikdo nevšimne? Nebyla bych první, ani poslední. Géniové prý bývají doceňováni až po smrti. Nemyslím si, že bych byla génius, ale přesto... Lidi už moc nečtou. Dobrý spisovatel musí být i kus obchodníka. Musí mít ostré lokty. Musí se cpát dopředu. Nesplňuju ani jednu položku. A k čemu mi bude, když mi to támhle v recenzi označí za debut roku, když si toho lidi nevšimnou? Nezajímají mě peníze a kritická chvála, jenom tolik chci, aby se moje myšlenky přetavené v příběh dostaly k lidem. Proto jsem to psala. Pro lidi, ne pro sebe. I když... Třeba ta knížka opravdu zas tak dobrá není. Třeba mám o ní a vůbec o sobě jenom přehnané mínění. To bych už vůbec nebyla první, ani poslední. Třeba opravdu nemám světu co říct a až mi vydají debut, tak se to konečně dozvím i z úst jiných. Co budu dělat pak? Pokud je psaní tím jediným opravdovým, co ze sebe můžu nabídnout, co budu dělat, až zjistím, že všechno byl jenom jeden velký omyl!?

Poprvé v životě zkrátka začínám pociťovat nefalšovanou autorskou paniku, která je ještě notně podporována mým kozorožským perfekcionismem. A to jsem teprve na začátku... Pokud vás zajímá, jak bude celá má mise nemožná pokračovat, pod štítkem "spisovatelův deník" očekávejte občasné zápisky. Mám takový dojem, že tohle bude teprve reality SHOW!