čtvrtek 26. července 2018

#89: Overthinking - zhouba kreativní mysli

Na první pohled to vypadá jako vysněná životní cesta. Být spisovatelem. Nebo dělat jakoukoliv jinou tvůrčí činnost, při které něco vymýšlíte. Je fajn dostávat peníze jenom za to, že používáte svou hlavu. Jo, je to super. Nestěžuji si. Jen to má určité vedlejší účinky. Aspoň u mě...

Mozek, který dokáže vymyslet smysluplný příběh nebo článek, který má hlavu a patu, dokáže vymyslet i spoustu jiných věcí. Nerada používám v českých textech anglické výrazy a vždy mám chuť zabíjet, když slyším youtube děcka, jak předávají dalším děckám "mesidže", ale bohužel také tentokrát má pro to údernější slovo cizí jazyk - overthinking. Prostě příliš moc řešení všeho. Anebo taky podle Urban Dictionary: Skvělý způsob, jak všechno posrat. Líp bych to už nepopsala.

Jasně. Každý člověk má někdy problémů nad hlavu. Na to nemusíte být umělec, abyste kvůli myšlenkám nemohli v noci spát. Jenže jedna věc je mít takové overthinking jednou za čas, když třeba nestíháte v práci, máte potíže s partnerem nebo vás zlobí pubertální dítě, druhá řešit hodně moc všechno pořád a ve většině případů věci, které ani skutečnými problémy nejsou. Vítejte v mém mozku. Radši se ani moc nepřivazujte, protože z téhle jízdy stejně nevyváznete bez úhony.

Popravdě ani nevím, kdy a jestli existovala doba, kdy můj mozek nejel na 250% výkon. Hádejte, co třeba dělám teď? Ano, píšu článek, ale mezi ťukáním do písmenek se pořád zastavuji a přemýšlím o úplně něčem jiném. Protože na to nejde nemyslet. Pořád dokola si to přehrávám. Analyzuji to ze všech stran. A každý nový rozbor mně přináší novou vlnu zoufalství...


JEŽIŠIKRISTE, PIŠ!

Představte si, že by vám mozek na každou nepříliš čitelnou situaci dokázal vymyslet padesát scénářů, z nichž je jeden horší než druhý a všechny jsou samozřejmě naprosto reálné. Představte si, že uděláte nějakou blbost nebo něco hloupého řeknete a jste schopni to rozebírat ještě rok poté. Upřímně ani nevím, jaké je to o všem hodně nepřemýšlet. To je i důvod, proč si vlastně nikdy nepřipadám šťastná. Nechápejte mě špatně. Depresivní etapa mého života je snad navždy za mnou a dneska jsem víceméně pozitivní člověk. I ty nejlepší životní momenty si ale zkrátka nedokážu užívat naplno, protože za sebou táhnu vak myšlenek. Jonathan Safran Foer v knize Příliš nahlas a k nevíře blízko napsal: "Byl to jeden z nejlepších dnů mého života, den, kdy jsem žil svůj život, a vůbec jsem o tom nepřemýšlel." Souhlasím. Takový den by jistě byl jeden z nejlepších dnů života. Jen jsem ho ještě nezažila.

Uvědomila jsem si to před nedávnem, když jsem se šla sama projít. Venku bylo krásně, všechny povinnosti dne byly splněny, mohla jsem se jenom kochat nádherou a klidem letní přírody (a pochutnávat si na ukradených meruňkách z pole, kvůli kterým jsem si primárně vyšla, hehe). Jo. Byl to super relax v přírodě... Až na to, že vůbec nebyl! Teoreticky jsem neměla žádné akutní problémy, které bych musela tolik řešit. Prakticky jsme byla furt nějaká nervózní, myšlenky mi těkaly od tématu k tématu a kolem a kolem jsem si tu procházku vůbec neužila. A tam mi to i došlo. Že tak je to furt. A že není možné, abych ten procesor ve své hlavě na chvíli utišila a žila momentem. Nedoporučujte mi na to žádné knížky, četla jsem jich mraky. Ale knížky... jsou prostě jenom knížky. Nepřeprogramují vám mozek.

Snad ani nemusím zmiňovat, jakou paseku vám overthinking dělá v hlavě s mezilidskými vztahy. Ty miliony a miliony výkladů pátrajících po opravdových záměrech za činy a slovy ostatních. Ráda bych vám napsala, že to není moc legrace, ale lhala bych vám - je to PEKLO. A nejhorší/nejlepší je, že takové problémy vždycky přejdou. Až na jednu výjimku se mi ještě nestalo, že bych se ohlédla zpět a neřekla si: "Panebože, kvůli takovému idiotovi ses trápila! Kdes nechala hlavu?" Nemůžu to ale zastavit. Znovu a znovu si budu dělat ty největší životní tragédie ze situací, které by byly moc béčkové i na romány Rosamunde Pilcher. Protože můj mozek mi poví stovky důvodů, proč to tragédie opravdu jsou.

Myslím, že je to právě overthinking, které stojí na začátku množství psychických potíží. Člověk, který má úzkosti, vlastně jenom moc vymýšlí co by kdyby a všem těm představám věří. Člověk se sociální fóbií zase moc přemýšlí o tom, jak na druhé lidi působí a co všechno se mu mezi nimi může stát. Kámenem úrazu budou naše mozky, které jedou více než dobře. Ha. Vlastně jsme asi jenom moc zdraví. Když nad tím ale tak přemýšlím, občas bych se téhle superschopnosti klidně vzdala za cenu, že bych měla aspoň chvíli čistou hlavu. A třeba dopsala tenhle článek, aniž bych myšlenkami pořád odbíhala k...


5 komentářů:

  1. Jojo, s tím mám taky problémy. Téměř neustále vymýšlím nějaké příběhy (převážně katastroficky končící), když si něco užívám tak si říkám jestli bych vlastně neměla být tam a tam, jestli to a to nemělo být tak a tak, a spousty dalších šílených scénářů. Nemám to teda vůbec tak hrozné jak je v článku popisováno, ale stejně je to peklo. A když přemýšlím nad nějakým, jó fakt problémem, to je teprve jízda!

    OdpovědětVymazat
  2. Už před časem jsem si prom pobavenív přečetl v tomto Glosáři prázdného tlachání (jakápak Bible spisovatele? Brát z toho něco vážně, nenapsal bych ani jednu knihu, ani jeden scénář). Minule ve své naivitě spojila dohromady stud a intovertní založení, ty dvě věci vykazují sice podobné znaky, ale nemají spolu nic společného). Tentokrát si autorka stěšžuje, že jí funguje mozek. Hm...nazval bych to věrohodně nezajímavé. Ale rád se zasměju. V souvislosti s autorkou se mi vybavuje vtip: Ona: „Jsem fotografka, spisovatelka, modelka na Instagramu a videoblogerka.“
    On: „Já taky umím úplný hovno…“

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. tak na to, že píšu o úplném hovně, je pěkné, že se na můj blog pořád vracíš a čteš si ho. Děkuji za zájem. :)

      Vymazat
    2. Psal jsem, že se rád zasměju.

      Vymazat
    3. tak potom mi nezbývá než ti popřát dobrou zábavu i nadále ;)

      Vymazat