úterý 16. února 2021

#112: Jak napsat hudební recenzi

Úvodem by se slušelo říct, že se rozhodně nepovažuji za žádného mistra oboru, který by měl lidem radit, jak se píšou hudební recenze. Stejně jako neexistuje zaručený návod, jak napsat knihu, tak neexistuje ani přesný postup, jak napsat recenzi. Na stranu druhou je pravda, že pár recenzí za sebou už mám, a tak jsem si řekla, že by možná nebylo na škodu zužitkovat to do nějakého článku. Tady je. 



1.) Čtěte

Pokud nejste talent od přírody, základem je mít něco přečteného (což se ale tak nějak předpokládá, protože nikdo se k hudební kritice asi nedostane z náhlého popudu). Je to stejné jako se psaním knih. Čím víc máte načteno, tím víc to máte pod kůží a píšete s větší lehkostí. Osobně nedoporučuji číst předem recenze na desky, které se chystáte psát. Ať chcete, nebo ne, jiná recenze zdeformuje váš vlastní pohled na věc. Já to nedělám i z toho důvodu, aby mi z přečteného textu něco neuvízlo v paměti a já to pak nevědomky nebrala za svoje. Po dokončení vlastní recenze zato není na škodu přečíst si cizí. Někdy budete překvapeni, že nejste jediní, kdo sdílí stejný názor. Nikdy ale recenzi nepřepisujte jen proto, že to někdo z NME vidí kompletně jinak. O tom to přece je, že k jednomu uměleckému dílu existuje mnoho přístupů.

2.) Rešeršujte

Rešerše ke knize jsou otrava a nikoho nebaví. (Mě teda rozhodně ne, a proto je ani moc nedělám, haha, ehm...) Rešerše k desce v podobě rozhovorů, cover stories či Wikipedie vám ale reálně poradí co psát, z jakého hlediska to vzít. Vlastně si ani nedokážu představit, že bych je nedělala. Tedy pokud nerecenzujete Xindla X nebo třeba Marka Ztraceného, protože kde nic není... Znáte to. Já masochista však nejsem.

3.) Poslouchejte

Samozřejmě nejzásadnější věc. Není však poslouchání jako poslouchání. Desku je třeba naposlouchat. Desku je třeba si trochu prožít, protože teprve pak se vám odhalí věci a spojitosti, které během rychlého poslechu v pozadí neuslyšíte. Tím nenaznačuji, že pravá recenze vzniká jedině po stopadesátém poslechu, kdy album znáte už pozpátku. To je jen rada pro snadnější psaní, protože čím víc naposloucháno máte, tím víc víte, co psát. A o to tu jde.

4.) Ptejte se

Když nevíte, jak začít, začněte si pokládat otázky:
  • Jaká je nová nahrávka v porovnání se starší tvorbou umělce?
  • Pokud je to prvotina, splnila očekávání, které jste si udělali na základě singlů a EP?
  • Co ve vás vzbuzuje? Jaké je její hlavní téma? Nemusí to být žádné oficiální téma řečené muzikantem, jak ji vnímáte vy? 
  • Drží jako celek? Nebo je to spíš roztříštěná kolekce? 
  • Funguje většina věcí? Nebo je to spíš kolekce o pár hitech a zbytek je vata?
  • Má vůbec nějaké věci na první dobrou? Nebo je to přesně ten typ desky, která je skvělá jako celek a nemusí mít vůbec žádná výraznější místa?
  • Jaká je ve srovnání s podobnými alby?
5.) Hrajte si slovy

Nebojte se barvitějších charakteristik a metafor. Závidím anglicky píšícím autorům, protože čeština v tomhle směru moc ohebná není. Je pravda, že když třeba recenzujete kytarovku, kde deset songů zní jak jeden, moc toho asi nevymyslíte. Kde to ale jde, tam se nebojte si s textem trochu pohrát. Hudební recenze má být především zábava, není třeba se držet suché akademické kritiky. Zkuste do recenze třeba napasovat úryvek textu nebo název desky, pokud se tam hodí. To je mimochodem můj starý trik, který mě nejednou spasil při vymýšlení nadpisu nebo závěrečného shrnutí. Ráda taky do recenzí pašuju různé popkulturní narážky.

6.) Neopakujte se

K editaci neodmyslitelně patří Ctrl+F. Nic mě nenaučilo lépe pracovat se synonymy jako právě psaní recenzí. Nepište v textu desetkrát "kapela", existují taky slova jako "skupina", "formace", "uskupení", "banda", "ansámbl", "parta" atd. atd. "Deska" může být "album", "nahrávka", "debut", "prvotina", "počin" nebo taky "řadovka". "Song" je taky "skladba", "píseň", "písnička", "nahrávka" nebo konkrétněji třeba "vypalovačka", "ukolébavka", "hitovka". Atd. Atd. Viz bod pátý. 

7.) Pište na papír

Tohle se ale netýká jen recenzí. Je pravda, že v poslední době to už moc nepraktikuju, ale dřív jsem si hrubé verze recenzí a některých článků psala skoro pokaždé na papír. Důvod je jednoduchý. Zatímco na počítači vás ruší desítky dalších podnětů, s papírem... jste zkrátka jen vy a papír. A toho bohdá nebude, abyste se nerozepsali.

8.) Překládejte si texty

KPZ pro případy, kdy fakt nevíte, jak začít, nebo prostě jenom nevíte. Takže KPZ skoro pro vždy. Song po songu si překládejte a během překládání mějte danou písničku puštěnou v pozadí. Zaprvé důkladněji pochopíte, o čem muzikant zpívá, co se vám snaží předat, zadruhé si songy naposloucháte. No a za třetí si procvičíte angličtinu, což se vždycky hodí. 

9.) Improvizujte

Když tlačí člověka deadline nebo má psát o interpretovi, o kterém vůbec nic neví a nemá zrovna čas studovat jeho obsáhlou biografii a diskografii, holt nezbývá nic jiného než improvizovat. Zkrátka většinu textu věnujte faktické stránce věci, kterou jste vycucli z Wikipedie či jiných zdrojů, a na desku samotnou se zaměřte v pár větách v závěru recenze. Tohle lze uplatnit asi spíš v kratších recenzích. (Na stranu druhou, proč by se třeba na delší recenzi Metalliky hlásil člověk, který od ní nikdy nic neslyšel, že jo.) Hm. Proč mám pocit, že to, čemu já říkám improvizace, je pro mnohé seriózní novináře ze seriózních médií regulérní recenzí...? Just saying. Don't mind me. 

10.) Trénujte

Psaní je jako sval, musíte ho procvičovat, abyste nevyšli ze cviku. Psaní recenzí není výjimkou... Což by i vysvětlovalo, proč mi to v poslední době vůbec nejde, ha! Děkuji za vaši pozornost a přeju pěkné hudební kritizování. 

čtvrtek 11. února 2021

#111: Nejasná zpráva o konci světa

Nikdy bych si nepomyslela, že něco takového napíšu, ale... S lehkou nostalgií vzpomínám na loňské jaro. Jo, myslím přesně to, kdy začalo celé to šílenství kolem čínské chřipky. Samozřejmě, že to bylo děsivý, nikdo nevěděl, co je před námi a lehce nervózní byli i otrlí flegmatici jako já. V té době jsme ale měli něco, co dnes už nemáme a nejspíše ani nebudeme znovu mít - naději. Vizi, že bude líp, když se všichni semkneme a vydržíme. A ono to fungovalo.

Nevědomost byla tehdy silnější než můj silný odpor vůči všem nesvobodám a omezením a když Babiš poprvé vyhlásil nouzový stav, spadl mi kámen ze srdce. Opravdu. Protože něco se dělo. Takže to nemuselo skončit úplným průserem. Věřila jsem, že budeme měsíc doma a všechno se vrátí do normálu. To se dá vydržet, ne? Stejně jsem potřebovala pauzu od kalení a společenského života. Roušky mi nevadily. Vyjít s tím poprvé do ulic bylo teda celkem divný a musela jsem cca patnáct minut postávat v předsíni, než jsem se konečně odvážila (lol), ale obecně mi nevadí mít půlku ksichtu zakrytou. A než mi budete nadávat do ovcí, vygooglete si slovo dysmorfofobie. Nejsem ovce, jsem jenom magor. :)

Skutečně dnes vzpomínám s jakýmsi steskem na dobu, kdy lidi nosili roušky třeba i na procházku přírodou nebo si je polekaně začali nasazovat, když jste se vynořili pár metrů od nich. Nebyly to loutky vlády ani hysterky, jenom byli součástí nepsané dohody. Že to společně zvládneme. Šití roušek mě minulo, protože nejsem praktická žena a to nezmění žádná pandemie. :D Ale všechna ta solidarita byla pěkná no. Dneska šití roušek nikoho nezajímá a vrcholem solidarity je to, že si ji člověk nasadí do obchodu nebo MHD.

Vůbec ráda vzpomínám na březen a duben minulého roku. Nevím, jestli to bylo lockdownem, ale nebylo skoro dne, kdy bych nebyla venku. Jo, byla jsem na těch svých pochůzkách a cyklo výjezdech věčně sama, ale nevadilo mi to. Výjimečně jsem zažívala takovej ten dobrej overthinking, kdy v podstatě vedete dialog sami se sebou a přicházíte na hromadu věcí. Trochu jsem to zařekla vzhledem ke zbytku roku, ale tehdy jsem opravdu měla docela čistou mysl. A fakt jsem si myslela, že jsem některé záležitosti už překonala. Hmm... Bylo taky super nepít a nemuset řešit, co jste o víkendu zase komu řekli, napsali nebo co jste udělali. Vůbec mi tohle nechybělo. A největší radost mi udělalo, že jsem začala pravidelně cvičit, což se mě drží dodnes. Což neznamená, že jsem teď fitness bitch z IG, ha ha, žeru jako vždycky. Necvičím kvůli postavě. Cvičím, aby mi nehráblo.

Z jarní karantény mám v paměti den, kdy jsem objevila své nové oblíbené místo. Remízek s rozkvetlými stromy na okraji, s posedem, kterým prosvítaly paprsky zapadajícího slunce, s výhledem na rozvlněné moře řepky a chřibské kopce v dáli. Úplná blbost, že? Stejně na to dnes vzpomínám, jako by to byl kdovíjak magický zážitek. Z toho místa šel vidět i hrad, kam jsme se před třemi lety vypravili na 30km túru (a kde jsme o rok později málem položili život při naší pětapadesátce, ale nekažme si krásné vzpomínky). Představovala jsem si, že je to portál do minulosti. Že na tom místě je furt rok 2017 a svět je pořád tím nejskvělejším místem k žití. I když jsem to tehdy nevěděla. Občas takhle přemýšlím... Ale zpátky do roku, který můžeme stejně tak přeskočit.

Přiznám se, že i já patřila ke covid nazi. Neskutečně mě vytáčeli lidi, kteří nedokázali dva týdny sedět na prdeli a prostě museli jít zase kalit se svými nudnými kámoši nebo si dělat piknik v přeplněných Riegrových sadech. Když jsem to mohla pochopit já i další uvědomělí jedinci, proč to nedokázali pochopit oni? Že tohle bude fungovat jenom za předpokladu, když to budeme dodržovat všichni. Že čím víc se nařízení budou porušovat, tím déle budou muset platit. Plot twist. Dnes byste mě pravděpodobně našli v tom parku. A i když roušky nosím a tak, je mi asi už úplně u prdele, jestli někdo jiný ne.

Politici to posrali, nejsou schopni lidem nabídnout žádné konkrétní řešení. Na jaře jsme měli plán, jasnou vizi, naději. Všichni jsme spolupracovali, a tak není divu, že jsme za chvíli mohli být "best in covid" se zaslouženou letní svobodou. Nesvádějme to ale jenom na politiky. Snaží se vymyslet řešení pro lidi, kteří o ně už ani nestojí. To, co se děje teď, je jenom lockdown naoko. Žijeme normálně jen prostě nechodíme do škol, restaurací, posiloven atd. Všichni nadávají, že opatření jsou k ničemu, ale zapomínají na dodatek, že opatření jsou k ničemu, protože je už prostě nikdo nedodržuje. Jenže ani lidem, nám, se nelze divit. K čemu tohle všechno? Abychom byli zase best in covid, na dva měsíce otevřeli a pak si to celé martyrium dali od začátku? Říkají, že naděje je očkování, jenže ani to nám tahle vláda, EU, whoever nejsou schopni zajistit!

Jaro a první lockdown byla naprosto nová, once in a lifetime situace. Pokud jste nepatřili k těm, kterým to ovlivnilo živobytí, zdraví nebo zdraví vaší rodiny, ano, ty dva měsíce se skutečně daly užít. Byl to stav, který se už nikdy neměl opakovat. To jsme si mysleli. Ach... Když jsem četla, že by tohle (ne)žití mělo trvat minimálně dva roky nebo klidně i navždy, smála jsem se. V létě jsem se viděla na koncertě Michaela Kiwanuky a Systémech (tam v největším kotli před pódiem), letos na jaře na přesunutém koncertě Metronomy. Teď už se nevidím nikde. Vůbec nic si nemyslím. A víte, co je nejhorší? Už se ani nevzrušuju a všechno je mi jedno.

Tady je nějakej song pro ty, kteří to ještě nechtějí vzdát. Poslechněte si ho. Tohle je přesně moje jarní nálada. I gotta keep from losin' the rest of me, still worry that I wasted the best of me on you. Gotta let go of weight, can't keep what's holdin' me. Choose to watch while the world break up in front of me...

pátek 1. ledna 2021

#110: 5 self-care, selflove bla bla bla rad, které si v roce 2021 už strčte do p*dele

Soustřeď se na sebe

Tahle rada nebo její napodobeniny na mě poslední dobou pořád odněkud vyskakují. Přítel se se mnou rozešel, ale já ho pořád miluju, co mám dělat? Soustřeď se na sebe. Stále se mi nedaří najít vhodného partnera. Dej si pauzu od urputného hledání a zaměř se na sebe a své koníčky. S někým se občas vídám, ale nejsem si jistá, jaké city ke mně skutečně cítí. Mám mu říct o těch svých? Nic mu neříkej a soustřeď se na sebe. Sejdi se s kamarádkou. Začni navštěvovat nový kurz. SOUSTŘEĎ SE NA SEBE. Ty vole. Chci říct. Rozhodně nemůžu mluvit za všechny, ale pokud můžu mluvit za sebe - jeden z mých největších problémů je ten, že jsem věčně sama a neustále se zaobírám svou vlastní osobou. Z představy, že bych měla trávit ještě více času sama se sebou (jakože už teď je to extrémní) a ještě víc se babrat ve svých myšlenkách, odvařená nejsem, ba mě přímo vytáčí. TY VOLE. Já nepotřebuju chodit po obchodech ani začít brát lekce francouzštiny, já potřebuju vyřešit nějakého kluka. Třeba. Chápu, že autoři těchto rad tím míní prosté - nějak se rozptyl a pořád nemysli na to, co tě trápí. Zapomínají však, že existuje spousta lidí, které mají problém právě kvůli tomu, že se soustřeďují příliš na sebe. 

První se nauč mít rád sám sebe


Další rada nad zlato. Co to vůbec znamená? Copak není naše existence dostatečným důkazem toho, že se asi trochu rádi máme? Já vím, že jsme někdy ze sebe nešťastní. Ubližujeme si špatným chováním a návyky. Ale furt žijeme. A děláme věci, kterými mezi řádky říkáme - chci se mít líp, ať už se to týká uspokojování základních potřeb nebo dodatkových věcí v podobě mezilidských vztahů nebo třeba kariéry. Není to samo o sobě svědectvím, že k sobě chováme úctu a jsme to stejně vždycky my, koho máme na prvním místě? Do prdele, všichni furt mluví o SeLfLoVe, ale co to vlastně v praxi znamená? Mám si snad denně stoupat před zrcadlo a říkat si "Miluje tě"? Eeh... Tahle rada hlavně vysílá brutální vzkaz lidem s psychickou poruchou, kteří zkrátka nikdy nebudou se sebou úplně smíření. V podstatě jim říká, že jsou úplně k ničemu a nikdo je nebude mít nikdy rád. Nebýt OK je přitom OK a láska není jenom privilegium pro nedepresivní a sluníčkové lidičky. Vždyť i ti normální nejsou věčně v pohodě. Každý má momenty, kdy se nenávidí a nikdo se nechová 24/7 stylem "Wau, tak tohle jsi úplně posral, ale stejně tě furt miluju.<3" Kouzlo naopak tkví v tom, že si dokážeme přiznat, že se třeba tak moc super nemáme a že zkrátka nejsme dokonalí. 

Žij v přítomnosti


Evergreen příruček pozitivního myšlení. Žij přítomným okamžikem. Neřeš minulost ani budoucnost. Poddej se momentální chvíli. Na nic nemysli jenom vnímej svět okolo sebe. Waaaaaau. Jsem vyléčená. Upřímně? Neexistuje věc, kterou bych chtěla dělat raději než žít přítomným okamžikem. Neřešit minulost ani budoucnost. Poddat se momentální chvíli. A nemyslet na nic, třeba jenom vnímat tu krásnou letní pohodu u vody. Jenže háček je v tom..., že to není tak úplně jednoduché? Kecám - je to příšerně těžké! Obzvláště pro lidi jako já, kterým mozek šrotuje na 150 %. Když mi řeknete, abych zavřela oči a uvolnila si mysl, o to víc bude má mysl zaneprázdněná a já nervóznější. Četla jsem o tom už hromadu knížek, zkoušela jsem meditaci, ale zatím to vypadá, že po zbytek svého života prostě přítomným okamžikem žít nebudu. Kdyby to bylo tak snadné, nemusely by o tom vznikat tisíce příruček a tihle motivační guru by k bohatství nikdy nepřišli. Čímž netvrdím, že přítomného okamžiku nelze dosáhnout. Zažíváme ho pokaždé, když se do některé činnosti naplno ponoříme nebo když se například dostaneme do stresové situace, která nám neumožňuje myslet na nic jiného. Žít přítomným okamžikem na povel mi ale spíš zavání tím, že ho rozhodně teď žít nebudu.

Buď vděčný


Tohle je už taková míň nasírací rada, protože má rozumný základ, ale taky je problematická. Hele, já třeba vím, že mi v podstatě nic nechybí, až na nějaké blbosti typu alergická rýma nestrádám po zdravotní stránce, vím, že existují miliony lidí, kteří se mají hůř než já, a dokonce se zdá, že se najde pár jedinců, kterým třeba nejsem úplně u prdele. Jen hrstka, ale lepší než nic. Teď jsem si to řekla a když se nad tím člověk zamyslí, dá mu to na chvilku pocit spokojenosti. Jenže stejně tak vím, že můj život má k dokonalosti daleko. Mám pocity beznaděje z toho, že se možná nikdy nestanu publikovaným autorem. A trápí mě, že mě zrovna tam ten člověk nechce. V běžném životě se zkrátka nezabýváte věcmi, kterých máte dostatek, ale právě tím, co vám chybí. Takže jsem vděčná? Asi jo, když se nad tím tak zamyslím. Ale furt to neodstraňuje úseky mého života, ve kterých vděk zrovna nepociťuju. Sorry, nejsem Tamara Klusová. 

Znej svou cenu a nikdy nedělej první krok


Poslední rada je zaměřená pro ženy. Jde zkrátka o to, že chcete nějakého člověka. Protože jste ale badass woman, která zná svou cenu, zásadně se nedoprošujete a nepíšete první ani nikoho nikam nezvete. Už vůbec se nějak nevyznáváte, proboha. Nechápu. Kde se v tom sezení v koutě a pasivním čekání na pana dokonalého skrývá ona sebejistota a vědomí vlastní ceny? Takhle - pokud objektu své touhy napíšete tři zprávy po sobě bez odezvy, asi to není úplně dobrý. Pokud se stále dožadujete něčí pozornosti i poté, co vám onen člověk řekl jasné NE, tak jako dělejte, jak chcete, že jo, ALE... Co je však špatného na tom, když projevíte zájem a třeba napíšete jako první? Já vím. Je to těžký. A odmítnutí bolí. To ale nemá nic co do činění se sebeúctou. Naopak bych řekla, že právě tohle značí, že si sebe vážíte, protože nečekáte na smilování boží a jdete si za svým. Genderové stereotypy si strčte někam. Pokud vás muž odmítne kvůli tomu, že jste ho nenechala splnit jeho tradiční mužskou roli lovce, a on tak ztratil zájem ještě dřív, než ho mohl mít, mám pro vás blbou zprávu - na 99,99 % by vás nechtěl ani normálně. Hele, život je krátký. A pokud jsem se za ty roky něco naučila, nikdy jsem nelitovala toho, co jsem udělala (ne, že by toho bylo moc, haha), ale toho, co jsem neudělala. O tom jednou napíšu eseje. Fucking shit!