čtvrtek 13. května 2021

#114: Divné věci, které dělám během čtení a psaní


Čtu nahlas přímou řeč jedné postavy

Tohle jsem dělávala jako mladší. Vybrala jsem si jednu postavu, nejčastěji hlavního hrdinu nebo hrdinku, a nahlas jsem četla všechny jejich přímé řeči. Když mě pro takovou úchylku později už neomlouval věk, dělala jsem to aspoň šeptem. Mám bohužel pocit, že jsem to praktikovala třeba ještě u Yossariana z Hlavy XXII. Kterou jsem četla někdy v devatenácti... Ale dnes už jsem normální a nedělám to, fakt.

Postavy v mé hlavě vypadají jako lidé, které znám

Další věc, která patří do mé minulosti (v posledních letech beletrii už ani tolik nečtu). Když jsem byla mladší, často jsem nezačala číst, dokud jsem si neurčila podobu minimálně hlavní mužské postavy (páč ta ženská jsem byla samozřejmě já). Netřeba asi dodávat, že hlavní hrdina vždycky vypadal jako kluk, který se mi zrovna líbil, nebo jako můj nejnovější hudební či herecký idol. Strašně ráda bych vám teď uvedla konkrétní příklad. Třeba takovej Heatcliff z Větrné hůrky, z toho jsem byla totálně hotová. Ale jak si pamatuju různé blbosti, tohle už nevím. Vím, že Gabra (Gabra a Málinka) vypadala jako moje kamarádka Gabriela, která měla taky černé vlasy a vlastně to byla úplná Gabra i povahově (a já její přesný opak - Málinka). Členové Tajné sedmy a Správné pětky vypadali jako moji kamarádi a další děcka ze školy (a já byla Pamela, Anna a Diana). Občas to byl docela záhul, třeba během čtení zmiňované Hlavy XXII; víte, kolik práce mi dalo najít tolik herců a ještě si pamatovat kdo je kdo? Také dnes mi během čtení vyskočí v hlavě nějaká představa (asi jako všem), ale většinou to už není nikdo konkrétní. Btw podobně to mám i u psaní, ale teď si uvědomuju, že zatímco můj poslední (stále nevydaný román) byl celý hvězdně obsazený - nechyběl Vincent Cassel, David Harbour, Štěpán Benoni,... plus pár lidí ze života -  u posledních povídek jsem to taky už moc neřešila. Divné... 

Příběh si dosazuju do známého prostředí

A tohle myslím dělá taky většina čtenářů. Jako malá jsem vyčetla celou dívčí sekci naší vesnické knihovny a kdybyste mi tehdy ukázali na jakýkoliv titul, hned bych si i po delší době vybavila, kde se odehrával. Románky jsem ve své hlavě nejčastěji situovala do domu našeho bratrance a bytu kamaráda, příběhy ze starších dob (třeba od Jane Austenové nebo Větrná hůrka) se odehrávaly v domě naší pratety. A Gabra a Málinka, tak ty si pamatuju nejdetailněji, protože to bylo přesně tam, kde jsem je začala i číst - v domě naší babičky.

Googlím si basic výrazy

A jak jsem zjistila před nedávnem na Tumblr, nedělám to jenom já. Nejčastěji se mi to stává, když píšu zprávu, na které mi docela záleží. Napíšu vžitý výraz nebo úplně obyčejné slovo, najednou se zarazím a přemýšlím, jestli se to fakt používá. V hlavě mám temno a musím si to jít vygooglit. Podle mě je tohle reálná vada a má to i nějaký odborný termín. Podobný WTF moment se mi mimochodem stává při čtení mých článků. Občas narazím na nějakou větu nebo slovo a nemůžu uvěřit, že jsem to opravdu napsala já.

Nevím, jak správně skloňovat

Často mám zatmění, i co se týče skloňování a dalších (ne)chytáků. A co je paradoxní - přijde mi, že čím víc toho mám napsáno, tím víc váhám. Dřív byla pro mě většina věcí automatických a nijak dlouze jsem se nad jejich psaním nepozastavovala. Dnes si googlím i úplné kraviny a v zásobě mám několik evergreenů, které si zaboha nemůžu zapamatovat. Kolikrát jsem si už třeba googlila, jestli se za tečkou v závorce (třeba u zkratky) píše další tečka. A i když si teď myslím, že píše, stejně bych si to pro klid v duši musela zase vygooglit, kdyby to bylo součástí nějakého článku. (A o mé Achillově patě "vymítat/vymýtat/vymýtit" - pro jistotu uvádím všechny varianty, haha - se bavit ani nebudeme. Jsem přeborník na than/then, ale tohle je mimo mou mozkovou kapacitu.)

Nepíšu knihy, ale filmy

O propojenosti mého psaní s hudbou jsem se podrobněji zmiňovala tady. S hudbou souvisí i skutečnost, že knižní příběh si představuju spíš jako sled filmových scén, čemuž podřizuju skladbu děje. V podstatě si ten svůj literární příběh filmově stříhám. Kdybych dostudovala filmový obor, možná bych to dokázala vysvětlit líp, sorry. 

Vím, jakou větu napíšu poslední

Už se mi to přihodilo dvakrát, takže to sem asi taky můžu zařadit. Aniž bych znala pořádně děj (nebo dokonce měla vymyšlený titul), v hlavě jsem už měla dokonalou poslední větu, která to všechno měla uzavřít. Poslední věta povídky, kterou jsem posílala do soutěže Knihy Dobrovský, dala taky název celému příběhu. Co dodat - aspoň něco mi jde.

Co zvláštního děláte během psaní a čtení vy?

neděle 28. března 2021

#113: Miluju (ne)povinnou četbu

Povinná četba je pro mě neznámý pojem. Učitelé na základce i na střední nás do četby čehokoliv  nenutili a možná i to je důvod, proč jsem si k těmto knihám našla cestu sama a klasická díla dodnes tvoří většinu toho, co čtu (vedle odborných knih a literatury faktu). Následující text proto nebude ve stylu, jaká je povinná četba opruz a co všechno se přeceňuje, jako spíš odhalení, že knížky ze školních osnov jsou vlastně fajn. Aby článek nebyl nekonečný, vybrala jsem si pouze věci, o kterých jsem se učili na střední.  


Dante Alighieri: Božská Komedie
Četla jsem na brigádě jednoho hnusného jarního dne, kdy pršelo, foukal studený vítr a okna od stánku strašidelně vrzala. Super atmosféra na procházku devíti kruhy pekla. Jakože to je ironie - byl to děs. Mám dojem, že jsem nedočetla.
 
François Villon: Závěť
Villona jsem si strašně moc chtěla přečíst, když nám o něm učitelka vyprávěla, ale v závěru jsem z toho nebyla nijak odvařená.

Wiliam Shakespeare
Taková ta klasika no... Prý. Já bych se bez četba Shakespeara asi v klidu obešla. Nejvíc se mi líbil Sen noci svatojánské. 

Jan Amos Komenský: Labyrint světa a ráj srdce
Chtěla jsem přečíst k maturitě, ale po dvou stránkách jsem knížku odložila. Vrátila jsem se k tomu až někdy po třech letech a objevila majstrštyk. Čtení je to sice náročné, ale Komenskému se podařilo skvěle vystihnout marné lidské snažení. Po všech stránkách je to brilantní satira a myslím, že Komenský si tehdy ani neuvědomoval, jak moc vtipný je. Stejně se nemůžu ubránit pocitu, že je to vlastně jedna z největších depek, které jsem kdy četla. Když totiž Poutník nenalezne klid ani po smrti... Celkem úděsná představa, že člověk celý život trpí, a ani smrtí se nedočká vykoupení. Druhou část "Ráj srdce" jsem jako nevěřící člověk už nedočetla. I ona má však v sobě jednu pravdu, a nemusí být nutně křesťanská - klid a štěstí člověk nakonec najde jenom v sobě samém.

Francois Voltaire: Candide neboli optimismus
Upřímně? Nemám ani páru, o čem to bylo! Podle jedné hvězdičky na Databázi knih se mi to ale asi moc nelíbilo. Slušně řečeno.

Johann Wolfgang Goethe: Utrpení mladého Werthera
Emocionální utrpení mi jako správnému melancholikovi není cizí, ale k mému zklamání mě Goethova knížka, která prý kdysi stála za zvýšeným počtem sebevražd mladých mužů, nijak nenadchla. Snad jsem ji četla ve špatné době a dnes by se mi líbila víc. Zjišťovat to ale asi nebudu.

Friedrich Schiller: Loupežníci
Dobrý. Téma loupežníků mi je atraktivní, miluju představu divokých mužů žijících v lesích a páchajících zločin (lol). 

Victor Hugo: Bídníci
Klasika. Přečetla jsem na popud francouzské televizní série už někdy ve čtrnácti. Dnes bych to asi docenila ještě víc, ale textu bylo strašně moc, takže znovu to číst nebudu. 

Alexander Dumas st.: Tři mušketýři
Další classic shit z dětství. Do knihy jsem se začetla o jarních prázdninách u babičky, když venku padal sníh a nebylo co dělat. Byla jsem zamilovaná do D'Artagnana, který v mé mysli vypadal jako herec Joshua Jackson. Aramis, Porthos a Athos byli poté Tré Cool, Billie Joe Armstrong a Mike Dimt (členové Green Day) přesně v tomhle pořadí. Neskutečný, že tyhle kraviny si člověk vždycky pamatuje. 

Alexander Sergejevič Puškin: Evžen Oněgin
"Já píši vám, co mohu více?" Ruští literáti nikdy nezklamou. 

Karel Hynek Mácha: Máj
"Byl pozdní večer první máj, večerní máj byl lásky čas." Hm. Příběh asi cool (loupežníci!), ale je to lyrika, takže... S kamarádkami jsme to v 7. třídě lehce upgradovaly a dosadily si tam jména a situace z našeho života. Shodou okolností jsme totiž prožily také velice zajímavý 1. květen... Btw on byl Mácha trochu cáklej, ne?

Karel Jaromír Erben: Kytice
KLASIKA. Miluju literární díla vycházející z českého folklóru. 

Nikolaj Vasilijevič Gogol: Mrtvé duše, Revizor
Mrtvé duše jsem si přečetla kvůli tomu, že NIN mají song "Dead Souls". No bylo to trochu o něčem jiném. :D Ale opět spokojenost. Nečetla jsem ještě blbou ruskou knížku. 

Božena Němcová: Babička
Asi třikrát jsem se na prázdninách u babičky rozhodla, že si přečtu Babičku, a NIKDY jsem nedošla dál než na druhou stranu. Asi se mi úplně nechce číst x stran o staré hospodyňce, která skáče pro nějaká pírka. Sorry, not sorry. Ne vážně - proč je to takovej kult?

Jan Neruda: Povídky malostranské, Balady a romance, Písně kosmické, Hřbitovní kvítí
Na 100 % jsem četla jen první dílo (líbilo se), těmi dalšími si už nejsem tolik jistá. Miluju ale ty názvy. Třeba "Písně kosmické", to mi přijde fakt cool. A titul Balady a romance jsem jednou okopčila pro své vlastní věci, přiznávám bez mučení.

Svatopluk Čech: Broučkiáda
MI-LU-JU! Jedna z knížek, na kterou mě nalákal výklad naší češtinářky. Pan Brouček a jeho medovinou nasáklé eskapády jsou legendární. Nejradši mám právě druhý díl. Dodnes si přesně pamatuju ta horká letní odpoledne, kdy jsem ho četla u bazénu, zatímco se ostatní koupali, a popíjela jsem u toho nějakej přeslazenej Big Shock, protože jsem tehdy zrovna brala ultra uspávací prášky na alergii. Pokud mi někdy vyjde jedna z mých hotových knížek, znalci v ní bezpečně poznají, na kterých místech se k trilogii odkazuju. Btw může mi někdo, sakra, vysvětlit, proč dosud nevznikla moderní filmová adaptace? Jakože takový krásný námět máme, podle mě by to byla úplná pecka, kdyby to dostal do ruk dobrý scenárista, ale my raději budeme točit stopadesátou rádoby komedii s Hřebíčkovou, Polívkovou a Macháčkem v hlavní roli!? To se obecně týká starších českých knížek. V zahraničí by za kvalitní literární kontent trhali ruce, čeští filmaři nad ním ohrnují nos.

Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Idiot, Zločin a trest
Dostojevskij je můj oblíbenec. Člověk se těch jeho tlustých knih první děsí, ale najednou je v půli příběhu. Obě dvě knížky patří k mým úplně nejoblíbenějším. Zločin a trest mi byl navíc inspirací pro jeden z rozepsaných námětů, který v budoucnu snad zkompletuju.

Charles Dickens: David Copperfield, Oliver Twist
Četla jsem na základce. Dickense jsem jednu dobu celkem jela, ale poté, co jsem nebyla schopná dočíst Kroniku Pickwickova klubu, jsem od jeho tvorby upustila. 

Gustave Flaubert: Paní Bovaryová
Dobrý, ale asi bych to úplně nepovažovala za nějakou velkou klasiku.

Henrich Sienkiewicz: Quo Vadis?
Četla jsem kvůli něčemu..., už nevím čemu. A jo, vlastně. Maturita, haha. Sama od sebe bych si to nikdy nevypůjčila, ale překvapivě se mi to velmi líbilo. 

Alois Jirásek: F. L. Věk, Filozofská historie a další
Jirásek je můj nejoblíbenější český spisovatel. Čtete dobře. Donedávna jsem jeho knihy taky sbírala, ale v rámci úklidu jsem sbírku celkem zredukovala. Z Filozofské historie jsem byla v patnácti naprosto unesená. (Zkrátka takové typické čtivo pro pubertální dívky.) S F. L. Věkem jsem strávila tři roky a byly to krásné tři roky. Je mi líto, že Aloise Jiráska démonizovalo socialistické školství a dnes je jenom synonymem pro tu největší čtenářskou torturu. Pentalogie F. L. Věk mi opět ukázala, jak mistrným byl Jirásek vypravěčem a jaký poklad - žel dnes těžce nedoceňovaný - v něm český národ má. 


Karel Václav Rais: Výminkáři
Další můj oblíbenec. Běžného čtenáře asi moc bavit nebude, ale mě jako amatérského genealoga taková látka baví. Protože když nahlédnete do starých matričních záznamů, je to tam výminkář vedle výminkáře. 

Oscar Wilde: Obraz Doriana Graye
Další z knížek, u kterých si nepamatuju děj, ale rozhodně vím, že to byla jedna z nejlepších věcí, jaké jsem kdy četla. V budoucnu si asi oživím vzpomínky.

Charles Baudelaire, Arthur Rimbaud
V prokletých básnících jsem se v hodinách literatury našla a strašně jsem se těšila, až si přečtu jejich díla, ale nakonec mě to nijak zvlášť neoslovilo, bohužel.

Otakar Březina: Tajemné dálky
Hm. Tak tohle mě úplně minulo, mám ten pocit. S poezií to pořád zkouším, ale pořád je to marné.

Viktor Dyk: Milá sedmi loupežníků, Krysař
Už víte, jaký mám vztah k loupežníkům, takže... Další látka, která by měla být zfilmována. Krysař taky dobrý.

Petr Bezruč: Slezské písně
Thank you. Next.

Ernest Hemingway: Sbohem, armádo, Stařec a moře
Prosím, že nejsem jediný člověk, který si myslí, že Hemingway patří k nejpřecenovanějším autorům? Sbohem, armádo jsem si vybrala k maturitě a jako nebyla to nijak komplikovaná četba, ale už vůbec bych to nezařazovala mezi nejvýznamnější díla všech dob! Jediné, co mi z toho příběhu utkvělo v paměti, bylo to, jak tam ti dva furt jedli a pili..., což jako nevím, jestli byl úplně Hemingwayův záměr. Stařec a moře - další opruz. Sbohem a šáteček, Hemingwayi.

John Steinbeck: Hrozny hněvu, Na východ od ráje
Zato Steinbeck je Pan Spisovatel. Obě knížky jsou mé srdcovky.

Romain Rolland: Petr a Lucie
Četla jsem na maturitu. Nuda.

Antoine de Saint-Exupéry: Malý princ
Přečetla jsem cca za hodinu u bratrance během čekání na odvoz. Jakože v pohodě, ALE! Nenávidím hype, který tuhle knížku obklopuje. Podle mě se jí přikládá o dost větší význam, než ve skutečnosti má. Sorry všem, kteří to teď čtou a mají na sobě tematickou kérku nebo na svém profilu takovej ten ultra kýčovitej citát, který zde nebudu ani reprodukovat. 

Thomas Mann: Kouzelný vrch
Náročné, ale kvalitní čtivo. Začala jsem číst na popud alba kapely The Drums.

George Bernard Shaw: Pygmalion
Film s Audrey Hepburn mě bavil asi o něco víc.

Franz Kafka: Zámek
Kafku moc nechápu, čtení jeho knížek mě docela irituje, ale stejně ho miluju.

Franz Werfel: Sraz abiturientů, Ne vrah, zavražděný je vinen
OMG. Sjezd abiturientů je jedna z věcí mého neexistujícího TOP 10. Tahle útlá knížečka klame tělem, ale je to bravurně napsaná psychologická studie, zabývající se příčinou a důsledkem, zločinem a trestem. Jak jedna maličkost může naprosto zásadně ovlivnit celé vaše budoucí bytí. "A přece tato slova byla Adlerovou vinou, ba víc, byla jeho osudem, neboť uvolnila ďábla ve mně. Zní to nesmyslně, ale já to tuším a toto tušení teď vzplálo jasným plamenem, že kdyby byl Adler nevyslovil tuto jedinou větu, nestál by dnes přede mnou jako ztroskotanec." Mohla bych číst pořád dokola.♥ Také druhá kniha mě zaujala svým tématem, kolem této problematiky se točí jeden můj námět (viz Zločin a trest). Příběh byl už slabší, ale vím, že tehdy jsem měla trable s učitelem v autoškole a s některými pasážemi jsem se tak ztotožňovala, až jsem úplně normálně brečela. Sakra, asi si zase vypůjčím. Myslím, že dnes bych to docenila víc.

Vítězslav Nezval: Edison
Moje nejoblíbenější báseň. V sedmnácti jsem se pokusila o něco na způsob remaku, ale nakonec jsem to vzdala.

Karel Schulz: Kámen a bolest
Moje BIBLE. Což znamená, že knize věnuji jednou celý dlouhý článek. 


James Clavell: Král krysa
Vynikající román!

Joseph Heller: Hlava XXII
Moje druhá nejoblíbenější knížka. Učitelka nám o ní v literatuře vyprávěla stylem, že "holkám se to asi líbit moc nebude" (měli jsme ve třídě jen jednoho kluka), takže bylo jasné, že si to musím vypůjčit. Četla jsem úryvek v čítance a nepřišlo mi na tom nic nepochopitelného, naopak to bylo brutálně (černohumorně) vtipný, přesně podle mého gusta. Jednou jsem pojmenovala rybičku Yossarian, ale bohužel nedostála osudu svého jmenovce a brzy zdechla.

William Styron: Sophiina volba
Další z ultra tlustých knížek, které ovšem stojí za to přečíst. Btw co se týče oslavovaného filmu, Meryl Streep super a tak, ale jinak teda těžké zklamání. 

Albert Camus: Cizinec
Když mě zklamali prokletí básníci, našla jsem se v existencionalistech. Výsledek byl bohužel stejný... Doporučuji raději song od The Cure. 

Jean Paul Sartre: Zeď
Tohle jsem si chtěla přečíst hned od prvního momentu, kdy jsem si někdy ve třeťáku nalistovala v čítance úryvek, ale nakonec jsem četla až relativně nedávno. Hm, a taky se nedostavil předpokládaný účinek. Zeď je nicméně můj oblíbený termín, který často používám ve své tvorbě.

Allen Ginsberg: Kvílení
Četla jsem ve druháku, když jsem na jaře ležela tři týdny s chřipkou. Asi dobré, ale na mě už moc umělecké.

Jack Kerouac: Na cestě
Na cestě jsem četla poprvé na střední a mám takový dojem, že jsem to ani nedočetla. Nevím, proč jsem tomu dala druhou šanci za pár let, ale stalo se tak. A byla jsem úplně nadšená! Vtip je v tom, že si myslím, že kdybych to četla dneska, tak bych zase tolik nadšená nebyla. Jsem zkrátka názoru, že některé knihy se hodí zrovna do určitého období života, kdy vyznáváte určité postoje, a jindy už je třeba tolik nedoceníte.

Kingsley Amis: Štastný Jim
Šťastný Jim je zrovna ten případ. Další kniha, které jsem dala druhou šanci, a jak jsem se u toho podruhé nasmála! No ještě aby ne, když jsem měla za sebou čerstvou první zkušenost s akademickým prostředím. Brilantní satira.

Samuel Beckett: Čekání na Godota
Ježiš, tohle byla pi... Ale co jsem od absurdního dramatu čekala, že? Asi taky Godota.

Gabriel García Márquez: Sto roků samoty
Vůbec nevím, o čem to bylo. Což je samo o sobě myslím všeříkající. 

Milan Kundera: Nesnesitelná lehkost bytí
Kunderovi jsem se dlouhé roky vyhýbala (může za to asi školní kinoprojekce Žertu, lepší film pro partu náctiletých ignorantů už češtinářka opravdu nemohla vybrat...), ale on ti je, hele, dobrej! Když se musíte v čtení pořád zastavovat a číst některé pasáže víckrát, jak moc pravdivý jsou, to je myslím nejlepší hodnocení autorovy práce.

George Orwell: Farma zvířat, 1984
Sorry jako, ale považovat se za aktivního čtenáře a nemít přečteno 1984... To je prostě povinnost. Další kniha, která mi přinesla inspiraci k vlastnímu námětu.

Gerard William Golding: Pán much
Další srdcovka, kterou doporučuji. 

úterý 16. února 2021

#112: Jak napsat hudební recenzi

Úvodem by se slušelo říct, že se rozhodně nepovažuji za žádného mistra oboru, který by měl lidem radit, jak se píšou hudební recenze. Stejně jako neexistuje zaručený návod, jak napsat knihu, tak neexistuje ani přesný postup, jak napsat recenzi. Na stranu druhou je pravda, že pár recenzí za sebou už mám, a tak jsem si řekla, že by možná nebylo na škodu zužitkovat to do nějakého článku. Tady je. 



1.) Čtěte

Pokud nejste talent od přírody, základem je mít něco přečteného (což se ale tak nějak předpokládá, protože nikdo se k hudební kritice asi nedostane z náhlého popudu). Je to stejné jako se psaním knih. Čím víc máte načteno, tím víc to máte pod kůží a píšete s větší lehkostí. Osobně nedoporučuji číst předem recenze na desky, které se chystáte psát. Ať chcete, nebo ne, jiná recenze zdeformuje váš vlastní pohled na věc. Já to nedělám i z toho důvodu, aby mi z přečteného textu něco neuvízlo v paměti a já to pak nevědomky nebrala za svoje. Po dokončení vlastní recenze zato není na škodu přečíst si cizí. Někdy budete překvapeni, že nejste jediní, kdo sdílí stejný názor. Nikdy ale recenzi nepřepisujte jen proto, že to někdo z NME vidí kompletně jinak. O tom to přece je, že k jednomu uměleckému dílu existuje mnoho přístupů.

2.) Rešeršujte

Rešerše ke knize jsou otrava a nikoho nebaví. (Mě teda rozhodně ne, a proto je ani moc nedělám, haha, ehm...) Rešerše k desce v podobě rozhovorů, cover stories či Wikipedie vám ale reálně poradí co psát, z jakého hlediska to vzít. Vlastně si ani nedokážu představit, že bych je nedělala. Tedy pokud nerecenzujete Xindla X nebo třeba Marka Ztraceného, protože kde nic není... Znáte to. Já masochista však nejsem.

3.) Poslouchejte

Samozřejmě nejzásadnější věc. Není však poslouchání jako poslouchání. Desku je třeba naposlouchat. Desku je třeba si trochu prožít, protože teprve pak se vám odhalí věci a spojitosti, které během rychlého poslechu v pozadí neuslyšíte. Tím nenaznačuji, že pravá recenze vzniká jedině po stopadesátém poslechu, kdy album znáte už pozpátku. To je jen rada pro snadnější psaní, protože čím víc naposloucháno máte, tím víc víte, co psát. A o to tu jde.

4.) Ptejte se

Když nevíte, jak začít, začněte si pokládat otázky:
  • Jaká je nová nahrávka v porovnání se starší tvorbou umělce?
  • Pokud je to prvotina, splnila očekávání, které jste si udělali na základě singlů a EP?
  • Co ve vás vzbuzuje? Jaké je její hlavní téma? Nemusí to být žádné oficiální téma řečené muzikantem, jak ji vnímáte vy? 
  • Drží jako celek? Nebo je to spíš roztříštěná kolekce? 
  • Funguje většina věcí? Nebo je to spíš kolekce o pár hitech a zbytek je vata?
  • Má vůbec nějaké věci na první dobrou? Nebo je to přesně ten typ desky, která je skvělá jako celek a nemusí mít vůbec žádná výraznější místa?
  • Jaká je ve srovnání s podobnými alby?
5.) Hrajte si slovy

Nebojte se barvitějších charakteristik a metafor. Závidím anglicky píšícím autorům, protože čeština v tomhle směru moc ohebná není. Je pravda, že když třeba recenzujete kytarovku, kde deset songů zní jak jeden, moc toho asi nevymyslíte. Kde to ale jde, tam se nebojte si s textem trochu pohrát. Hudební recenze má být především zábava, není třeba se držet suché akademické kritiky. Zkuste do recenze třeba napasovat úryvek textu nebo název desky, pokud se tam hodí. To je mimochodem můj starý trik, který mě nejednou spasil při vymýšlení nadpisu nebo závěrečného shrnutí. Ráda taky do recenzí pašuju různé popkulturní narážky.

6.) Neopakujte se

K editaci neodmyslitelně patří Ctrl+F. Nic mě nenaučilo lépe pracovat se synonymy jako právě psaní recenzí. Nepište v textu desetkrát "kapela", existují taky slova jako "skupina", "formace", "uskupení", "banda", "ansámbl", "parta" atd. atd. "Deska" může být "album", "nahrávka", "debut", "prvotina", "počin" nebo taky "řadovka". "Song" je taky "skladba", "píseň", "písnička", "nahrávka" nebo konkrétněji třeba "vypalovačka", "ukolébavka", "hitovka". Atd. Atd. Viz bod pátý. 

7.) Pište na papír

Tohle se ale netýká jen recenzí. Je pravda, že v poslední době to už moc nepraktikuju, ale dřív jsem si hrubé verze recenzí a některých článků psala skoro pokaždé na papír. Důvod je jednoduchý. Zatímco na počítači vás ruší desítky dalších podnětů, s papírem... jste zkrátka jen vy a papír. A toho bohdá nebude, abyste se nerozepsali.

8.) Překládejte si texty

KPZ pro případy, kdy fakt nevíte, jak začít, nebo prostě jenom nevíte. Takže KPZ skoro pro vždy. Song po songu si překládejte a během překládání mějte danou písničku puštěnou v pozadí. Zaprvé důkladněji pochopíte, o čem muzikant zpívá, co se vám snaží předat, zadruhé si songy naposloucháte. No a za třetí si procvičíte angličtinu, což se vždycky hodí. 

9.) Improvizujte

Když tlačí člověka deadline nebo má psát o interpretovi, o kterém vůbec nic neví a nemá zrovna čas studovat jeho obsáhlou biografii a diskografii, holt nezbývá nic jiného než improvizovat. Zkrátka většinu textu věnujte faktické stránce věci, kterou jste vycucli z Wikipedie či jiných zdrojů, a na desku samotnou se zaměřte v pár větách v závěru recenze. Tohle lze uplatnit asi spíš v kratších recenzích. (Na stranu druhou, proč by se třeba na delší recenzi Metalliky hlásil člověk, který od ní nikdy nic neslyšel, že jo.) Hm. Proč mám pocit, že to, čemu já říkám improvizace, je pro mnohé seriózní novináře ze seriózních médií regulérní recenzí...? Just saying. Don't mind me. 

10.) Trénujte

Psaní je jako sval, musíte ho procvičovat, abyste nevyšli ze cviku. Psaní recenzí není výjimkou... Což by i vysvětlovalo, proč mi to v poslední době vůbec nejde, ha! Děkuji za vaši pozornost a přeju pěkné hudební kritizování. 

čtvrtek 11. února 2021

#111: Nejasná zpráva o konci světa

Nikdy bych si nepomyslela, že něco takového napíšu, ale... S lehkou nostalgií vzpomínám na loňské jaro. Jo, myslím přesně to, kdy začalo celé to šílenství kolem čínské chřipky. Samozřejmě, že to bylo děsivý, nikdo nevěděl, co je před námi a lehce nervózní byli i otrlí flegmatici jako já. V té době jsme ale měli něco, co dnes už nemáme a nejspíše ani nebudeme znovu mít - naději. Vizi, že bude líp, když se všichni semkneme a vydržíme. A ono to fungovalo.

Nevědomost byla tehdy silnější než můj silný odpor vůči všem nesvobodám a omezením a když Babiš poprvé vyhlásil nouzový stav, spadl mi kámen ze srdce. Opravdu. Protože něco se dělo. Takže to nemuselo skončit úplným průserem. Věřila jsem, že budeme měsíc doma a všechno se vrátí do normálu. To se dá vydržet, ne? Stejně jsem potřebovala pauzu od kalení a společenského života. Roušky mi nevadily. Vyjít s tím poprvé do ulic bylo teda celkem divný a musela jsem cca patnáct minut postávat v předsíni, než jsem se konečně odvážila (lol), ale obecně mi nevadí mít půlku ksichtu zakrytou. A než mi budete nadávat do ovcí, vygooglete si slovo dysmorfofobie. Nejsem ovce, jsem jenom magor. :)

Skutečně dnes vzpomínám s jakýmsi steskem na dobu, kdy lidi nosili roušky třeba i na procházku přírodou nebo si je polekaně začali nasazovat, když jste se vynořili pár metrů od nich. Nebyly to loutky vlády ani hysterky, jenom byli součástí nepsané dohody. Že to společně zvládneme. Šití roušek mě minulo, protože nejsem praktická žena a to nezmění žádná pandemie. :D Ale všechna ta solidarita byla pěkná no. Dneska šití roušek nikoho nezajímá a vrcholem solidarity je to, že si ji člověk nasadí do obchodu nebo MHD.

Vůbec ráda vzpomínám na březen a duben minulého roku. Nevím, jestli to bylo lockdownem, ale nebylo skoro dne, kdy bych nebyla venku. Jo, byla jsem na těch svých pochůzkách a cyklo výjezdech věčně sama, ale nevadilo mi to. Výjimečně jsem zažívala takovej ten dobrej overthinking, kdy v podstatě vedete dialog sami se sebou a přicházíte na hromadu věcí. Trochu jsem to zařekla vzhledem ke zbytku roku, ale tehdy jsem opravdu měla docela čistou mysl. A fakt jsem si myslela, že jsem některé záležitosti už překonala. Hmm... Bylo taky super nepít a nemuset řešit, co jste o víkendu zase komu řekli, napsali nebo co jste udělali. Vůbec mi tohle nechybělo. A největší radost mi udělalo, že jsem začala pravidelně cvičit, což se mě drží dodnes. Což neznamená, že jsem teď fitness bitch z IG, ha ha, žeru jako vždycky. Necvičím kvůli postavě. Cvičím, aby mi nehráblo.

Z jarní karantény mám v paměti den, kdy jsem objevila své nové oblíbené místo. Remízek s rozkvetlými stromy na okraji, s posedem, kterým prosvítaly paprsky zapadajícího slunce, s výhledem na rozvlněné moře řepky a chřibské kopce v dáli. Úplná blbost, že? Stejně na to dnes vzpomínám, jako by to byl kdovíjak magický zážitek. Z toho místa šel vidět i hrad, kam jsme se před třemi lety vypravili na 30km túru (a kde jsme o rok později málem položili život při naší pětapadesátce, ale nekažme si krásné vzpomínky). Představovala jsem si, že je to portál do minulosti. Že na tom místě je furt rok 2017 a svět je pořád tím nejskvělejším místem k žití. I když jsem to tehdy nevěděla. Občas takhle přemýšlím... Ale zpátky do roku, který můžeme stejně tak přeskočit.

Přiznám se, že i já patřila ke covid nazi. Neskutečně mě vytáčeli lidi, kteří nedokázali dva týdny sedět na prdeli a prostě museli jít zase kalit se svými nudnými kámoši nebo si dělat piknik v přeplněných Riegrových sadech. Když jsem to mohla pochopit já i další uvědomělí jedinci, proč to nedokázali pochopit oni? Že tohle bude fungovat jenom za předpokladu, když to budeme dodržovat všichni. Že čím víc se nařízení budou porušovat, tím déle budou muset platit. Plot twist. Dnes byste mě pravděpodobně našli v tom parku. A i když roušky nosím a tak, je mi asi už úplně u prdele, jestli někdo jiný ne.

Politici to posrali, nejsou schopni lidem nabídnout žádné konkrétní řešení. Na jaře jsme měli plán, jasnou vizi, naději. Všichni jsme spolupracovali, a tak není divu, že jsme za chvíli mohli být "best in covid" se zaslouženou letní svobodou. Nesvádějme to ale jenom na politiky. Snaží se vymyslet řešení pro lidi, kteří o ně už ani nestojí. To, co se děje teď, je jenom lockdown naoko. Žijeme normálně jen prostě nechodíme do škol, restaurací, posiloven atd. Všichni nadávají, že opatření jsou k ničemu, ale zapomínají na dodatek, že opatření jsou k ničemu, protože je už prostě nikdo nedodržuje. Jenže ani lidem, nám, se nelze divit. K čemu tohle všechno? Abychom byli zase best in covid, na dva měsíce otevřeli a pak si to celé martyrium dali od začátku? Říkají, že naděje je očkování, jenže ani to nám tahle vláda, EU, whoever nejsou schopni zajistit!

Jaro a první lockdown byla naprosto nová, once in a lifetime situace. Pokud jste nepatřili k těm, kterým to ovlivnilo živobytí, zdraví nebo zdraví vaší rodiny, ano, ty dva měsíce se skutečně daly užít. Byl to stav, který se už nikdy neměl opakovat. To jsme si mysleli. Ach... Když jsem četla, že by tohle (ne)žití mělo trvat minimálně dva roky nebo klidně i navždy, smála jsem se. V létě jsem se viděla na koncertě Michaela Kiwanuky a Systémech (tam v největším kotli před pódiem), letos na jaře na přesunutém koncertě Metronomy. Teď už se nevidím nikde. Vůbec nic si nemyslím. A víte, co je nejhorší? Už se ani nevzrušuju a všechno je mi jedno.

Tady je nějakej song pro ty, kteří to ještě nechtějí vzdát. Poslechněte si ho. Tohle je přesně moje jarní nálada. I gotta keep from losin' the rest of me, still worry that I wasted the best of me on you. Gotta let go of weight, can't keep what's holdin' me. Choose to watch while the world break up in front of me...

pátek 1. ledna 2021

#110: 5 self-care, selflove bla bla bla rad, které si v roce 2021 už strčte do p*dele

Soustřeď se na sebe

Tahle rada nebo její napodobeniny na mě poslední dobou pořád odněkud vyskakují. Přítel se se mnou rozešel, ale já ho pořád miluju, co mám dělat? Soustřeď se na sebe. Stále se mi nedaří najít vhodného partnera. Dej si pauzu od urputného hledání a zaměř se na sebe a své koníčky. S někým se občas vídám, ale nejsem si jistá, jaké city ke mně skutečně cítí. Mám mu říct o těch svých? Nic mu neříkej a soustřeď se na sebe. Sejdi se s kamarádkou. Začni navštěvovat nový kurz. SOUSTŘEĎ SE NA SEBE. Ty vole. Chci říct. Rozhodně nemůžu mluvit za všechny, ale pokud můžu mluvit za sebe - jeden z mých největších problémů je ten, že jsem věčně sama a neustále se zaobírám svou vlastní osobou. Z představy, že bych měla trávit ještě více času sama se sebou (jakože už teď je to extrémní) a ještě víc se babrat ve svých myšlenkách, odvařená nejsem, ba mě přímo vytáčí. TY VOLE. Já nepotřebuju chodit po obchodech ani začít brát lekce francouzštiny, já potřebuju vyřešit nějakého kluka. Třeba. Chápu, že autoři těchto rad tím míní prosté - nějak se rozptyl a pořád nemysli na to, co tě trápí. Zapomínají však, že existuje spousta lidí, které mají problém právě kvůli tomu, že se soustřeďují příliš na sebe. 

První se nauč mít rád sám sebe


Další rada nad zlato. Co to vůbec znamená? Copak není naše existence dostatečným důkazem toho, že se asi trochu rádi máme? Já vím, že jsme někdy ze sebe nešťastní. Ubližujeme si špatným chováním a návyky. Ale furt žijeme. A děláme věci, kterými mezi řádky říkáme - chci se mít líp, ať už se to týká uspokojování základních potřeb nebo dodatkových věcí v podobě mezilidských vztahů nebo třeba kariéry. Není to samo o sobě svědectvím, že k sobě chováme úctu a jsme to stejně vždycky my, koho máme na prvním místě? Do prdele, všichni furt mluví o SeLfLoVe, ale co to vlastně v praxi znamená? Mám si snad denně stoupat před zrcadlo a říkat si "Miluje tě"? Eeh... Tahle rada hlavně vysílá brutální vzkaz lidem s psychickou poruchou, kteří zkrátka nikdy nebudou se sebou úplně smíření. V podstatě jim říká, že jsou úplně k ničemu a nikdo je nebude mít nikdy rád. Nebýt OK je přitom OK a láska není jenom privilegium pro nedepresivní a sluníčkové lidičky. Vždyť i ti normální nejsou věčně v pohodě. Každý má momenty, kdy se nenávidí a nikdo se nechová 24/7 stylem "Wau, tak tohle jsi úplně posral, ale stejně tě furt miluju.<3" Kouzlo naopak tkví v tom, že si dokážeme přiznat, že se třeba tak moc super nemáme a že zkrátka nejsme dokonalí. 

Žij v přítomnosti


Evergreen příruček pozitivního myšlení. Žij přítomným okamžikem. Neřeš minulost ani budoucnost. Poddej se momentální chvíli. Na nic nemysli jenom vnímej svět okolo sebe. Waaaaaau. Jsem vyléčená. Upřímně? Neexistuje věc, kterou bych chtěla dělat raději než žít přítomným okamžikem. Neřešit minulost ani budoucnost. Poddat se momentální chvíli. A nemyslet na nic, třeba jenom vnímat tu krásnou letní pohodu u vody. Jenže háček je v tom..., že to není tak úplně jednoduché? Kecám - je to příšerně těžké! Obzvláště pro lidi jako já, kterým mozek šrotuje na 150 %. Když mi řeknete, abych zavřela oči a uvolnila si mysl, o to víc bude má mysl zaneprázdněná a já nervóznější. Četla jsem o tom už hromadu knížek, zkoušela jsem meditaci, ale zatím to vypadá, že po zbytek svého života prostě přítomným okamžikem žít nebudu. Kdyby to bylo tak snadné, nemusely by o tom vznikat tisíce příruček a tihle motivační guru by k bohatství nikdy nepřišli. Čímž netvrdím, že přítomného okamžiku nelze dosáhnout. Zažíváme ho pokaždé, když se do některé činnosti naplno ponoříme nebo když se například dostaneme do stresové situace, která nám neumožňuje myslet na nic jiného. Žít přítomným okamžikem na povel mi ale spíš zavání tím, že ho rozhodně teď žít nebudu.

Buď vděčný


Tohle je už taková míň nasírací rada, protože má rozumný základ, ale taky je problematická. Hele, já třeba vím, že mi v podstatě nic nechybí, až na nějaké blbosti typu alergická rýma nestrádám po zdravotní stránce, vím, že existují miliony lidí, kteří se mají hůř než já, a dokonce se zdá, že se najde pár jedinců, kterým třeba nejsem úplně u prdele. Jen hrstka, ale lepší než nic. Teď jsem si to řekla a když se nad tím člověk zamyslí, dá mu to na chvilku pocit spokojenosti. Jenže stejně tak vím, že můj život má k dokonalosti daleko. Mám pocity beznaděje z toho, že se možná nikdy nestanu publikovaným autorem. A trápí mě, že mě zrovna tam ten člověk nechce. V běžném životě se zkrátka nezabýváte věcmi, kterých máte dostatek, ale právě tím, co vám chybí. Takže jsem vděčná? Asi jo, když se nad tím tak zamyslím. Ale furt to neodstraňuje úseky mého života, ve kterých vděk zrovna nepociťuju. Sorry, nejsem Tamara Klusová. 

Znej svou cenu a nikdy nedělej první krok


Poslední rada je zaměřená pro ženy. Jde zkrátka o to, že chcete nějakého člověka. Protože jste ale badass woman, která zná svou cenu, zásadně se nedoprošujete a nepíšete první ani nikoho nikam nezvete. Už vůbec se nějak nevyznáváte, proboha. Nechápu. Kde se v tom sezení v koutě a pasivním čekání na pana dokonalého skrývá ona sebejistota a vědomí vlastní ceny? Takhle - pokud objektu své touhy napíšete tři zprávy po sobě bez odezvy, asi to není úplně dobrý. Pokud se stále dožadujete něčí pozornosti i poté, co vám onen člověk řekl jasné NE, tak jako dělejte, jak chcete, že jo, ALE... Co je však špatného na tom, když projevíte zájem a třeba napíšete jako první? Já vím. Je to těžký. A odmítnutí bolí. To ale nemá nic co do činění se sebeúctou. Naopak bych řekla, že právě tohle značí, že si sebe vážíte, protože nečekáte na smilování boží a jdete si za svým. Genderové stereotypy si strčte někam. Pokud vás muž odmítne kvůli tomu, že jste ho nenechala splnit jeho tradiční mužskou roli lovce, a on tak ztratil zájem ještě dřív, než ho mohl mít, mám pro vás blbou zprávu - na 99,99 % by vás nechtěl ani normálně. Hele, život je krátký. A pokud jsem se za ty roky něco naučila, nikdy jsem nelitovala toho, co jsem udělala (ne, že by toho bylo moc, haha), ale toho, co jsem neudělala. O tom jednou napíšu eseje. Fucking shit!