Spisovatel má totiž psát, a já nepíšu. ABSOLUTNĚ. NIC. Tedy samozřejmě... Píšu každý den. Neustále. O psaní se mi dokonce zdá. Jenže to je redaktorská práce, ne literární. Naplno se ze mě stal novinář, jestli si můžu dovolit toto slovíčko použít (jakože asi jo, když vidím, která individua, se dnes tímto titulem také častují), a mé sny o spisovatelské kariéře slábnou a slábnou. Zatímco druhé teritorium je nejisté, první mi přináší peníze. Nejsem navíc ten typ, co ze sebe denně sype desítku článků. Jeden článek vám v lepším případě napíšu za hodinu, v horším pro mě není problémem nad ním strávit - samozřejmě s hromadou prokrastinačních činností - i hodiny tři. Jsem puntičkář a každou informaci si raději třikrát ověřím, než ji pustím ven. Se vším se piplám a všechno mi trvá neuvěřitelně dlouho. Dokonce i když se fakt soustředím a neprokrastinuju! Samotné psaní je jenom nějakých 40 % práce, celé je to hlavně o vyhledávání, zjišťování. Pak musíte k článku přidat i nějakou galerii, takže zase hledáte, stahujete, upravujete, vkládáte.
Když mám hotovo (jakože úplně hotovo nemám nikdy), není divu, že mám už psaní plné zuby a raději si pouštím novou hudbu a vůbec se nějak informuji po této stránce. Protože i to potřebuji k další mé pisatelské aktivitě. V jednom médiu, pro které píši, jsem teď navíc přislíbila občasnou korektorskou výpomoc, protože na to nešlo říct ne. Nevěřím si po téhle stránce na úplných 100 % (věří někdo z korektorů?), ale právě proto to nešlo odmítnout. Musím se v tomhle neustále vzdělávat a potřebuji takovou zkušenost. A co si budeme povídat, hlavně mě to baví! Poprvé v životě mám pocit, že ty texty skutečně čtu a úplně mi to změnilo i pohled, jakým se dívám na své vlastní články.
Tohle všechno tedy dělám, plus mám také další, nepisatelské pracovní povinnosti. Nebudu se tu ale vymlouvat na nedostatek času. Už minule jsem vám řekla, jak to s tím časem je a že všechno je to hodně relativní věc. Stejně jako někdo může mít spoustu času a nestíhat nic, jiný zase čas nemá a stíhá všechno. Teď jsem zrovna četla podobně laděný fejeton Haliny Pawlovské a jenom jsem kulila očima a pukala závistí, kolik toho údajně za jeden den stíhá ona. (Tedy jestli tak trochu nekecala.)
O co tedy jde, když o čas zase tolik ne? O to, o co vždycky... O psychiku. Zase přemýšlím nad tím, že novou látku ještě uložím na nějaký čas k ledu a dodělám tu svou trilogii. Nebo nevím. Třeba to může být i jedna velká kniha složená ze tří částí, ale jednoduše dopovím celý ten příběh. Protože přesně takový mám pocit. Že dokud nebude řečeno všechno, nedokážu se pohnout dál. A vlastně už ani tak neřeším, že mi dosud nevydali ani ten pitomý debut. Jednoduše to ze sebe chci všechno dostat a pak už... děj se vůle boží nebo něco podobně patetického.
Já nevím, chápe mě někdo? Byl už někdo z vás v podobné situaci a řešil takové dilema? Mám pokračovat v něčem, co možná nemá žádnou budoucnost, ale srdcově jsem k tomu přitahována víc, nebo na něčem čerstvém, daleko ambicióznějším, ale s oním břemenem nevyřčeného na zádech, které bude příčinou toho, že se do procesu tvoření nikdy neponořím naplno? Pokud máte radu či nějakou vlastní zkušenost, sem s ní. Vážně si totiž momentálně připadám, jako ten topící, který se každého stébla trávy chytá...
A protože nejsem v náladě na žádný, rádoby vtipný gif, přidávám aspoň jednu z x skladeb Nine Inch Nails, které by se výborně hodily k popsání mé momentální situace.