pondělí 30. června 2014

#23: Bod zlomu (a o dalších komplikacích ze života spisovatele)

Tak mě opět jednou chytla rázná nálada. Taková, která by dobyla svět a stala se ředitelkou zeměkoule, kdyby na to přišlo. Emoční break point. Buď - anebo. All in. Moment, který zažívám ve svém životě bohužel méně, než bych si přála. A řekla jsem si, že dál pasivně čekat teda už nebudu, to dělám i bez toho celý svůj život. Opět se sama ozvu a řeknu si o ano či ne. Já vím, že toho mají hodně, vím, že čekací doba je kolem třech měsíců. Taky ale vím, že odpověď Ne, nemáme zájem ještě nikoho nezabila a o drahocenný čas života ho nepřipravila. Tohle čekání mě navíc totiž paralyzuje v další práci. Jak jsem už psala dříve, nevím, zda se vrhnout na druhý díl nebo do nové látky. Když totiž už jednou začnu psát, chci se do toho ponořit se vším všudy. Asi poprvé v životě chci dosáhnout bodu jedna mého skromného rádce, hehe.

Pokud se dočkám záporné odpovědi, už také vím, kam to pošlu příště - do vydavatelství, do něhož jsem to měla, kdybych měla trochu toho fištróna, zaslat hned napoprvé. Jednou možná udělám i článek, kde budu své zkušenosti s vydavatelstvími uvádět jmenovitě a detailněji. Tohle mi docela na netu chybí, respektive se mi ještě nepodařilo najít zkušenosti s těmi mými vydavateli. Víceméně se dohledáte hlavně obecných rad. Jak moc by mi pomohlo, kdybych se dočetla, že i někdo ostatní musel u toho a toho vydavatelství dlouho čekat a jak přesně s nimi jednali. (Nebo možná se mýlím a takových rad se válí na síti nespočet, potom budu velice ráda za odkaz.) Pokud se někdo osmělí mi knížku opravdu vydat, do článku se tedy pustím. Jinak ne. A doufám, že jsem si tímto prohlášením pod sebou nevykopala hrob a vesmír mi to nevrátí tím způsobem, že mě schválně nechá projít několika knižními domy. O zas tak skvělý  a obsáhlý článek nestojím. I dvě vydavatelství jsou pro mou křehkou duševní schránku až moc.

PS: A po prvotním suverénním napsání zprávy a jejím odeslání, je panika tu. Otevírání mailové schránky mě opět bude stát několik infarktů!

PPS: A aby toho nebylo málo, asi díky viru mi nejdou dělat háčky a čárky se Shiftem. Co víc si může člověk zavalený píšícími povinnostmi jako já přát?

Mimochodem, taky jste si všimli, že když své dílko kontrolujete a vědomě hledáte chyby, mohli byste pak přísahat, že jste ty nejzásadnější vychytali, ale když si pak věc pročítáte jen tak letmo a rozhodně chyby nevyhledáváte, najednou na vás začne vyskakovat to-lik překlepů?

Klasické další xxx-té pročítání, jehož cílem rozhodně nebylo vyhledávat překlepy

Není zbytí. Pokud bude odpověď zamítavá (jakože mi možná už teď leží v poště, ale já se odvážím si to ověřit asi až za několik hodin), maličké revize se můj debut ještě bude muset podrobit. Normálně se na to ale těším! Stýská se mi po mých hrdinech.

středa 25. června 2014

#22: Hudba - má největší inspirace

K tomuto tématu jsem se chtěla dopracovat až časem. K dřívější realizaci mě ale donutil názor jednoho člena facebookové diskuze, když přišla řeč na poslech hudby během psaní. Tady je jeho znění: "Poslouchat hudbu při psaní mi přijde stejné, jako psát báseň na základě knihy či obrazu - přichází se o autentičnost, básník se omezuje na to, co mu předložil již jiný umělec a případná 'inspirace' není nic jiného, než subjektivní vnímání již hotového díla." Totiž chci říct: Cože? Chce tu tím snad někdo říct, že jsem absolutně neautentický spisovatel? Netajím se totiž tím, že drtivá většina mých literárních útvarů vzniká na základě poslechu hudby.

Hudba je elementární složka mého života hned vedle psaní. Kdybych si musela vybrat mezi ztrátou pisatelské schopnosti a ztrátou možnosti ještě někdy v budoucnu slyšet hudbu, nejsem si jistá, jestli bych volila možnost druhou. Hudba je pro mě víc než vším a je tedy pochopitelné, že ve spojitosti s mou fantazijní myslí vyvolává tato skutečnost také určité následky. Není to ale tak, že bych si třeba poslechla "This Charming Man" od The Smiths a pak napsala povídku o jednom velmi šarmantním mladém muži, který má píchnuté kolo a nemá si co dát večer na sebe. (I když i tady by se dalo ještě o ledasčem polemizovat. Přece jenom povídka a text skladby jsou dva rozdílné útvary a o dvou odlišných pozorovatelích totožného subjektu nemluvě...) Takovým způsobem u mě hudba jako inspirace nefunguje. Spíš jsou to ty imaginativní obrazy a nálady, jež mi při poslechu v hlavě naskakují. Tak to mám od raného dětství, tedy doby kdy jsem už logicky mohla těžko kopírovat text do mých příběhů, když jsem mu vůbec nerozuměla. Už tehdy mi stačila jedna písnička a v mé hlavě se začínala odehrávat dějství těch největších melodramat.

Když jsem ve čtrnácti chodila s kamarádkou po venku a z mobilu nám hráli Rammstein a jejich "Du Hast", těžko jsem mohla já neněmčinář pochytit autorovy ideové úmysly. Ty moje byly ale plné vzteku, násilí a jakéhosi mrazivě vzrušujícího příběhu, který se odehrával v podzemí odstavené stanice metra. Ve čtrnácti jsem položila první myšlenkové základy velkého příběhu, jež jsem v pozdějších letech, s dalšími zkušenostmi na bedrech dopilovávala a jednoznačně je na mém seznamu budoucích prací.

Ve dvanácti jsem obdivovala kapelu Good Charlotte. Moje skoro dokončená knížka v podstatě vznikla jenom podle jejich písniček. Kdybych vám to ovšem neřekla, ani si toho nevšimnete. Hudba v tomto případě fungovala spíše jako soundtrack. (S tím je asi spojeno i to, že příběhy v mé hlavě jsou v první fázi filmy. Tak je to samozřejmě u každého, ale já to beru zkrátka se vším všudy. Kolikrát jsem se i přistihla, že některé pasáže jsou psány skoro až podle filmových kompozic.)

Nebo kupříkladu má dopsaná prvotina. Až mě fascinuje, když si uvědomím, že nebýt hudby Oasis, nikdy by můj debut nevznikl. Respektive ano, něco by určitě vzniklo, protože má první věc je hlavně hodně inspirována etapou mého života, ale přesně v takové podobě ne. Bratři Gallagherovi se slovy jako "slowly walking down the hall, faster than a cannonball" vás opravdu nijak extrémně k napsání zápletky inspirovat nemůžou, ale opět: Jejich muzika je především dokonalým pozadím k osudům mých hrdinů. A takových případů bych tu mohla uvádět ještě nespočet. Protože tak to u mě zkrátka odmalička chodí. ŽIVOT=HUDBA=PSANÍ

Proto se mě možná i trochu dotkl lehce hloupý názor na začátku. Kdybych to totiž přehnala do extrémů, stejně tak můžete říct, že kdo se nechává inspirovat svým vlastním životem, není autentický. V tomto případě se spisovatel totiž jenom "omezuje na to, co mu předkládá osud a případná 'inspirace' tedy není nic jiného než subjektivní vnímaní těchto událostí". Nebo se za právoplatné a autentické literáty mohou považovat jenom ti, jež dostávají inspiraci z jakéhosi "božího vnuknutí"? Ano. Svým způsobem tak opravdu všichni tvoříme, ale asi nikdo nepíše o věcech, se kterými by se, ať už teoreticky či prakticky, nikdy nesetkal. Jsou to přece právě ony vnější subjekty a naše reakce na ně, které dávají podobu naším dílům. A pak už nevidím rozdíl, jestli je oním hnacím motorem, onou inspirací svit měsíce, osud člověka ze sousedství, modré oči milované osoby nebo právě oblíbená skupina.

Snahu o uměleckou autenticitu zkrátka není třeba dohánět až do takových krajností. Buďte sví, pokoušejte se o originál, ale - vrátím-li se ke skladbě zmiňované ve druhém odstavci - pokud vás kupříkladu song od The Smiths navede k napsání velkého románu o mladém sympatickém muži, kterého ovšem trápí tak malicherné problémy jako je propíchnutá duše, tak se do něho jednoduše pusťte a napište velkou studii člověka Morrisseyova typu. Psaní je hravost a svoboda. Nenechte se omezovat zásadami o autenticitě. Takové ani neexistují. A o názor jiného člověka z úvodu v podstatě ani tak nejde. Jde spíš o mou vášeň k hudbě a její věčnou propojenost se psaním, kterou bych vám tak jako tak jednoho dne vyjevila. Ostatně co vy a hudba jako inspirace?

neděle 8. června 2014

#21: Jak je důležité býti spisovatelem

Tohle povídání jsem možná měla zařadit hned na začátek blogu. O nutnosti býti spisovatelem. Zdá se mi totiž, že většina dnešních autorů podlehla jenom syndromu šuplíkového psaní.

("Šuplíkové psaní" mi je stejně záhadou. Asi protože mám sama psaní nad hlavu a na luxus jako psaní do šuplíku mi už nezbývá sil a času. Asi protože nevidím smysl psát věci bez dalšího záměru. Nebo to prostě jenom nechápu.)

A nemluvím o tom, že si ve svém volném čase sem tam napíšete povídku, se kterou nemáte žádné další ambice. Mluvím tu o lidech, kterým se v šuplíku válí rovnou i několik dokončených románů. Protože takoví vážně existují! A já tomu nerozumím. Jsem asi zkrátka člověk, který používá knihy jako prostředek, jak rozšířit své myšlenky. Chci oslovit lidi a chci se nějakým způsobem zapsat do dějin, i když to v konečném výsledku nemusí znamenat vůbec nic. Nedokážu si představit, že bych obětovala hromadu času pro nic. Touha poslat své dílo do světa, i kdyby mělo předat své poselství jenom jednomu člověku, je pro mě základ spisovatelství. Vraťme se ale ještě k lidem, kteří schovávají po zásuvkách (možné) poklady.

Když jich zeptáte, proč se nepokusí některou ze svých knih vydat, dostane se vám odpovědi: "Haha. A kdo by mi to asi vydal? Nejsem žádný idealista. Snad si nemyslíš, že na mě někde čekají." Každá literární soutěž je pro takové lidi debilní, blog je pro děcka, ten si zásadně nepíšou, každý mladý spisovatel, který to dokázal, vlastně vůbec neuměl psát a vůbec nikdo okolo neumí psát, jenom oni, přestože nikdy nikomu neukázali byť jen čárku ze své tvorby. A nejsmutnější je, že tito autoři, kteří se nikdy o nic nepokusili, mají i ty největší tendence podobným způsobem srážet ostatní. Obecně je naše zapadlá zemička nakažena nepřející náladou. Je dobře známo, že úspěch je u nás v očích masy skoro trestným činem a za odvahu a snahu vydat se jiným směrem než stádo se vám dostává výsměchu. Přinejlepším. Kdyby tedy podobné, sebevědomí srážející řeči vedli někteří z obyčejných ovčanů, nedivila bych se. Mrzí mě ale, že jsou to nejvíc sami spoluspisovatelé. Místo sebedůvěry a vzájemné podpory se člověk setká spíše s výmluvami a podkopáváním nohou.

A víte co? Něco vám řeknu. Oni mají pravdu. Opravdu nikdy neuspějí, stejně jako vy, pokud podlehnete takovým řečem. Doba možná je pro umělce těžší, ale ještě nakažlivější je vlna naší malosti a podceňování. Každý ale nějak začínal. Všichni úspěšní spisovatelé stáli kdysi na stejné startovní čáře jako vy. Rozdíl je ten, že se vůbec pokusili vyběhnout. Taková ta klasická rovnice vítězů a poražených: Postavte vedle sebe stovku spisovatelů. Opravdový talent bude mít polovina z nich. Uspěje ale jenom jeden. Jak je to možné, když mělo čtyřicet devět dalších podobné schopnostní předpoklady? Jednoduše. Protože ten jediný v ně skutečně věřil. Ten jediný to nevzdal po pár neúspěších, vytrval ve svém přesvědčení a nenechal se odradit řečmi okolí. A není to jenom laciná poučka z laciné motivační příručky. Jen se kolem sebe rozhlédněte. Vezměte si pár příkladů ze svého vlastního života. Přesně tak to funguje. Všichni máme na začátku stejné podmínky a nemluvím teď jenom o spisovatelství. Liší se už pouze to, jak s nimi dokážeme naložit, jak vytrváme a nevzdáme se. To jsou fakta, žádná senzační Tajemství a Kouzla a jiné slátaniny. A pokud umíte psát, ale ještě před startem vedete poraženecké kecy viz výše, nikdy neuspějete. To si pamatujte. A můžete psát líp než Steinbeck, Dostojevskij a Remarque dohromady. Neuspějete.

Ale možná jsou vaše pochyby správné. Možná opravdu nejste dobří. Co to ale první zjistit? Co se o to první několikrát pokusit a teprve pak se nadobro profesionální dráhy spisovatele nadobro vzdát? Zkuste to! Pokud je psaní vaší vášní, neberte ho jenom jako koníček. Nepište jenom do šuplíku! Buďte spisovateli! Je mi líto, že stále řidčeji potkávám lidi, kteří by to o sobě hrdě prohlašovali. A nezáleží vůbec na tom, čím se živíte doopravdy. Doplňujte si třeba regály v supermarketu, nebo sbírejte odpadky v parku, ale až se vás jednoho dne zeptají, co děláte, řekněte, že jste spisovatelem. Protože to je vaše skutečné povolání. Jedině s takovým postojem budete moci skutečně něčeho dosáhnout. Pryč se skromností a přízemností. Pište, všude říkejte, že píšete a berte to smrtelně vážně! Pište stejně jako dýcháte. Jinak to hned teď vzdejte.

Jak už řekl Miller: Přestaňte přemýšlet o tom, že budete spisovatel. Prostě se jím staňte.