pondělí 21. dubna 2014

#18: 33 způsobů, jak zůstat kreativní

Tumblr. Říkejte si, co chcete, ale já tuhle stránku miluju. Stačí vyhledat ty správné tagy, sledovat správné blogy přesně podle vašeho gusta a denně vám je na běžícím pásu servírována úžasná dávka inspirace. A nejenom to. Tumbrl funguje taky jako skvělé antidepresivum. Aspoň u mě. Stačí si přečíst pár motivačních textů, prohlédnout si obrázky, které mě zase jednou ujistí, jak je svět krásný a velký a moje problémy jsou malicherné, a hned mi je nějak líp. Právě odsud kradnu i následující třiatřicítku způsobů, jak zůstat kreativní.

Nečekejte žádné zázračné rady. Jedná se o absolutně obyčejné zásady, které byste dali dohromady i bez zmiňovaného serveru. Právě ony jsou ale i těmi nejdůležitějšími a proto myslím, že vůbec není od věci si je občas připomenout.

 1.) Dělejte si seznamy
 2.) Noste s sebou všude notebook
 3.) Zkuste si zapisovat volný proud myšlenek
 4.) Neseďte pořád u počítače
 5.) Hrajte si s imaginací a duchovnem
 6.) Přestaňte si pořád něco vyčítat
 7.) Dávejte si přestávky
 8.) Zpívejte ve sprše
 9.) Pijte kafe / čaj (pozn. autorky: A hodně piva a vína, samozřejmě!)
10.) Znejte své kořeny
11.) Poslouchejte novou muziku
12.) Buďte otevření
13.) Obklopte se kreativními lidmi
14.) Dostávejte odezvu
15.) Spolupracujte
16.) Nevzdávejte to
17.) Trénujte, trénujte, trénujte
18.) Dovolte si dělat chyby
19.) Navštěvujte nová místa
20.) Sledujte cizí filmy
21.) Buďte vděční
22.) Hodně odpočívejte
23.) Riskujte
24.) Porušujte pravidla
25.) Dělejte více věcí, které vás činí šťastnými
26.) Do ničeho se nenuťte
27.) Přečtěte si stránku ve slovníku
28.) Dělejte si osnovy
29.) Přestaňte se snažit být kvůli někomu dokonalí
30.) Máte nápad? Sepište ho na papír
31.) Svůj pracovní prostor mějte čistý
32.) Užívejte si to
33.) Dokončete něco

pondělí 14. dubna 2014

#17: Zálohovat, zálohovat, zálohovat

Tak jsem zase jednou doplatila na svou hloupost. A musím proto varovat i ostatní, přestože nepředpokládám, že by byl ještě někdo tak lehkomyslný jako já. Stalo se zkrátka to, co se asi dřív či později tak neopatrnému člověku jako já stát muselo - klekl mi flash disk s většinou nezálohovaných dat. Respektive se mi všechny soubory vymazaly. Windows 7 je totiž skvělý kámoš. Při připojení se vás hned iniciativně ptá, zda může provést opravu disku. Nějakou dobu ho s úspěchem přehlížíte, ale pak si jednoho dne řeknete: "A co když to se mnou myslí dobře? Třeba bych mu to vážně měla potvrdit." Vašemu příteli dáte tedy souhlas k opravě, a co se nestane! Tenhleten kámoš vám zcela v dobré víře všechno smaže! Ú-pl-ně všechno! Smaže soubory, které kvůli vašemu špatnému odpojování flashky viděl jako poškozené, óká... Ale i tak!

Disk jsem se pokoušela zachránit, vyzkoušela jsem všechny možné programy, ale nic jsem z hlubin jeho paměti už nevytáhla. Proto ať teď děláte jakoukoliv činnost, na okamžik jí zanechte a zazálohujte si všechno, o čem víte, že ještě pořádné zazálohované nemáte. Je to otázka několika vteřin až minut, ale zachrání to výtvory několika let. Zálohovat na flashku totiž jak vidíte, nestačí. Dokumenty si dejte na více vyměnitelných disků, CD, další počítačová zařízení, email... Není asi třeba být příliš paranoidní, ale minimálně tři různá média jako úložiště byste pro všechny případy mít měli. A..., jo! Taky se naučte bezpečně odpojovat flashku, to jest v PC manuálně, ne vyškubnutím z USB kabelu. Bohužel nemůžu říct, že já bych to i po této příhodě už konečně začala aplikovat...

Jestli se divíte mému nehysterickému ladění (Protože jako smazání takřka veškerého životního díla spisovatele!? Noční můra proměněná do reality!?), tak musím objasnit, že to nejdůležitější - má prvotina a skoro hotové torzo knížky předešlé - je naštěstí zálohované. Zbytek je v čudu, ale přílišné panice nepropadám. Naštěstí se jednalo jenom o několik fragmentů. Spíš mě to mrzí. Byly to věci, které asi nikdy neměly ambice být i něčím jiným než souborem na disku, ale nic to nemění na vztahu, který jsem k nim měla. Dobře vyjadřovaly náladu období, v nichž jsem je napsala, nikdy už je samozřejmě nedám dohromady ve stejné formě (a asi se o to ani pokoušet nebudu, ta inspirace je pryč).

Ztratila jsem tak třeba zajímavý text, k němuž mě inspirovalo noční Bulharsko, několik anglických textů a básniček vhodných pro hudební zpracování nebo pár experimentálních kousků. Ztratila jsem torzo taky možného románu, autobiografie ze sedmnáctého roku, kterou jsem někdy v daleké budoucnosti chtěla vydat (jedině!) pod pseudonymem. Něco na způsob scénáře, řekla bych vcelku vtipné komedie, jež vznikala za zajímavých podmínek. Ztratila jsem taky spoustu rozepsaných knížek, ale protože to byly jenom přepisy ze sešitů, vadí mi to ze všeho nejmíň. Při hrubém psaní bych je stejně všecky přepisovala. Ztratila jsem svou vydřenou maturitní práci, a to už mě, starého shromažďovatele relikvií svého života fakt štve! A co nemůžu strávit ze všeho nejvíc: v minulém roce jsem se dala na zálohování svých deníků. Je to doposud moje největší životní práce a nechci ani pomýšlet na to, že bych ji jednoho dne jakýmkoliv způsobem mohla ztratit. Proto jsem se v loňském létě dala do wordového přepisu. Asi jsem se tenkrát hodně nudila..., což je skutečně hodně zajímavé, když uvážím, že to bylo v době, kdy jsem se snažila dopsat debut! Každopádně jsem přepsala jeden celý deník, s tím že do dalších se pustím zase jindy..., až se opět budu nudit, ehm. A teď je to všechno v hajzlu! Protože o tom žádná, je to docela sranda znovu se prohrabovat starými vzpomínkami, smát se svému vyjadřování a tak obecně. Představa, že ale budu muset opět zálohovat ten první, ten, který z 90 % tvoří puberťácké ódy na mou nejoblíbenější kapelu a zprávy, který hokejista bude kde hrát a jak je to úplně skvělé a bla bla bla..., jdu si to hodit!


Pěkná písnička, ale PROČ, mé dvanáctileté já!? :-(

úterý 8. dubna 2014

#16: První odmítnutí (a teď už skutečně)

Po čase se opět hlásím se svou mission (im)possible, to jest dostat do produkce svůj knižní debut. Respektive do kin, protože nějaký pátek je už má prvotina úspěšně dopsána. Prvního února jsem oslovila první vydavatelství, třetího jsem dostala první odpověď s pobídkou o zaslání celého rukopisu a poté pro mě nastaly dny čekání. A v minulém týdnu jsem se konečně dočkala rozuzlení. Z mého střízlivého tónu projevu a z nadpisu asi už víte, jak to dopadlo, ale popořadě.

Je teda fakt, že jsem se musela první ozvat já. Bylo mi jasné, že z toho nakonec asi nic nebude, když mi nikdo po první zprávě už dlouho nepsal, ale potřebovala jsem to vědět najisto, abych mohla konečně pokročit zase dál. Až do takové situace jsem se dostala. Že jsem škemrala o oficiální NE. Ale spoluspisovatelé chápou. Stručná odpověď přišla vzápětí a bylo mi řečeno, že se moje knížka nehodí do jejich edičního plánu a mám to zkusit jinde. Lze polemizovat, do jaké míry to byla takzvaná white lie, a skrytě mi bylo řečeno, že má knížka je blbost, kterou nechtějí vydat, ale asi není třeba to nijak dramatizovat. Spisovatelský svět se mnou nezačíná, ani nepadá, tohle je realita, se kterou se setkávají i lepší a zkušenější autoři než jsem já, a proto není opravdu třeba to nějak emocionálně prožívat. Zkrátka potáhnu dál a zkusím to jinde.

Moje odměřená reakce mě ale stejně docela překvapuje... Je to zvláštní, ale najednou si připadám jako spisovatel se sto lety zkušeností, ne jako začínající ucho. Příliš brzo mě kolotoč s oslovováním vydavatelů unavil. Příliš brzo... Příliš brzo mě opustila nervozita umělce poprvé prodávajícího svou kůži na trh. Není to tak ale nakonec lepší? Včera jsem psala do dalšího vydavatelství a připadala jsem si přitom, jak při rutinní komunikaci s jinými zaměstnavateli. Zkrátka se tu jenom snažím vydat nějakou knížku, no big deal. Z pokynů nového vydavatelství jsem pochopila, že mám rovnou zaslat celý rukopis, a doufám, že správně. Čekání teď asi bude doslovně na Godota. A taky se můžu dočkat už něčeho jiného než city šetřící odpovědi. S NE to tentokrát může být i peprný komentář ohledně mých (ne)kvalit psaní. Uvidíme. Ať to dopadne ale jakkoliv, bude to tak v pořádku. Začíná nám druhá směna, Trisho...

Asi mě jenom mrzí, že mi to nevyšlo napoprvé. Napodruhé, napotřetí, to je už jedno. Ale napoprvé? Hned po oslovení prvního vydavatele, bez dřívějších publikačních zkušeností? Přesně tak jsem si to představovala. Od jistého momentu v minulosti mám totiž v sobě tu vlastnost dělat všechno navzdory očekávání, obcházet všechna nepsaná pravidla. Vždycky když mi je řečeno, že to a to dělat nemůžu, protože mi na to chybí to a to, nebo se to prostě nehodí, a nikdo to tak nedělá, a nikomu se to tak nepodařilo a bla bla bla, vždycky musím udělat přesný opak. A má smělá filozofie mi většinu života zatím vychází. Když to vztáhnu na spisovatelské řemeslo (a opomenu to úplně nejprimárnější, spisovatelskou hlavu XXII, to jest jako začínajícímu autorovi ti debut u nás nikdo nevydá), asi i vám stejně jako mně vtloukají do hlavy, že vydat debut bez vydavatelského maratonu je absolutně nemožné. Vždyť i J.K. Rowling odmítli dvanáctkrát! A já chtěla být zase za černou ovci. Vydat to jako suverén hned napoprvé a všem vytřít zrak. No možná až v životě příštím, ne už v tomto.

A nejlepší ironie? Že jsem takhle promarnila zase jinou šanci prorazit a neposlala jsem povídku do soutěže Hledá se autor bestselleru. Musím se tomu smát, ale tenhle vtípek osudu se asi dal očekávat. A asi i to tak opět mělo být. Nechci tu vypadat jako nějaký fatalista, ale těmhle věcem příčiny a následku docela věřím. Naše životy ostatně nejsou nic jiného než jeden dlouhých řetězec akcí a reakcí. Tahle příležitost mi unikla, aby mi do cesty tak mohla vstoupit zase jiná, dost možná ještě lepší. Opravdu není třeba brečet nad rozlitým mlékem. Tak to vidím já. A vůbec, kdybych hned napoprvé uspěla, jak bych vás asi mohla poučit o zkušenosti z odmítnutí? Nijak. Proto si z toho stejně jako já taky nic nedělejte a zkoušejte dál! Show must go on...



Mé další plány: 1.) Nový blogový projekt. Už delší dobu mám v hlavě pár nápadů. Pořád jsem ale nevěděla, za jaký konec mám tenhle nový projekt vzít a jaký by to všechno mělo mít ksicht. Včera se mi to nějak rozleželo a myslím, že už vím, jakým směrem se vydat. V příštích dnech bych se tedy mohla věnovat realizaci tohohle.

2.) Nová knížka. Můj debut by sice měl být součástí trilogie, ale pokud není jasné, že vyjde vůbec její pilot, nebudu zatím ztrácet čas na dalším pokračování. Asi se tedy pustím do věci jiné, respektive příběhu, který nosím v hlavě už kolem pěti let a určitou část mám už dlouho rozepsanou. Jestliže prvotina je jenom takové lehké oťukávání mých pisatelských dispozic, takový druh autorského kompromisu, tohle je už úplně jiný kalibr. Je to přesně srdcový žánr, kterému bych se chtěla, aspoň co se delších útvarů týče, věnovat po zbytek své kariéry. A řeším teď menší dilema ohledně hlediska vyprávění. Jedná se v podstatě o souhrn událostí, které vedly k jednomu spáchanému zločinu, a rozepsaný kus je psaný v ich-formě, jako pohled pachatele na celý případ. Protože jsem ale chtěla do příběhu zahrnout i scény viděné z pohledu jiných osob, rozhodla jsem se to celé přepsat na er-formu. Některé pasáže ale vynikají právě psané v ich-formě. Napadlo mě tedy psát v er-formě a vložit pár vsuvek psané v ich-formě. Ale pořád si nejsem jistá... Máte vy sami zkušenosti se střídáním obou forem? Co byste mi poradili?