"Jenom závidíš" je nepřemožitelným evergreenem diskuzí, kterým zaručeně knockoutujete každého konverzačního soupeře. Do popředí se ale začíná dostávat také další diskuzní zabiják, který vašemu protivníkovi spolehlivě vezme řeč. "Je to jen můj názor." Ha! A máte vymalováno.
Český diskutér není hloupý a když si dal jedna a jedna dohromady, došla mu fascinující věc - žijeme v zemi, kde máme svobodu slova, a proto ať napíše pod článek nebo fotografii cokoliv, je to přece jen jeho názor, na který má podle ústavy nárok! Takže když třeba vykřikne do diskuzní tmy "Arabáči patří do plynu", obhájí si to slovy, že je to jen jeho názor. Když napíše slavné herečce pod fotku "Jsi hnusné vyžrané prase", všechny výtky smete ze stolu neprůstřelným "Je to jen můj názor". A podobně může zdůvodnit třeba i pobídku zpěvákovi, aby se raději odstřelil, jak otřesně zpívá.
jE tO JeN mŮj NááááZoR!
Názor je, když napíšeš "Nesouhlasím s migrací, protože..." (Doplň si nějaký rozumný, obhajitelný argument bez vulgarit.) Názor je, když napíšeš "Víc ti slušely černé vlasy." Názor (a hluboká pravda) je, když napíšeš "Ed Sheeran je nejpřeceňovanější interpret současnosti." Věci nahoře jsou jenom nechutné xenofobní výroky, urážení a kyberšikana. NENÍ v pořádku takové věci psát. Přehrajme si to na reálnou situaci. Máme tu třeba školou povinnou dívku, kterou její spolužačky slovně napadají a říkají jí, jak je odporná a k ničemu. Předpokládám, že každý rozumný člověk by takovéto chování odsoudil. Nedokážu si představit, že by původci této šikany předstoupili před ředitele a s bezelstným úsměvem mu řekli: "To byl jen náš názor." A ředitel se usmál a řekl: "Aha, tak to je potom v pořádku. Můžete jít." Proč to samé jen v bleděmodrém tolerujeme na síti? Proč dokonce bráníme slovy "Ale vždyť napsal jen svůj názor" autory takových příspěvků, kdy se pak na ně snese vlna oprávněné kritiky?
Samotnou kapitolou je otázka, jestli o naše názory, ty v pravém slova smyslu, vůbec někdo stojí. Mimo mé chápání jdou kupříkladu komentáře narážející na vzhled osoby. A nemluvím teď o vyložených haterech. Mluvím o takových těch hodných duších, které to píšou jen pro dobro oné osoby. "Promiň, Nikol, ale tyhle šaty na tobě vypadají příšerně." "Nezlob se na mě, Týnuš, ale máš tu hrozně křečovitý výraz a vůbec celá ta fotka vypadá hrozně. :(" " Moc se omlouvám, Bereniko, ale tohle vám nesluší. Jdou vám moc vidět vrásky a vypadáte tu na 50 let." Vždy takové komentáře čtu a říkám si...
Jasně. Hyperkorektnost amerických liberálů je druhá věc. Rozhodně si nemyslím, že bychom se v diskuzích měli všichni jenom virtuálně plácat po zádech a psát si, jak jsme úžasní. Ale... Prostě... Co lidi vede k psaní zrovna takových komentářů? Opět si to převeďme na reálnou situaci. Dokážete si představit, že byste vešli do metra a začali k vám přistupovat úplně cizí lidé, kteří by hodnotili váš vzhled. "Nezlobte se, ale v tomhle kabátě vypadáte teda příšerně." "Ježiš, bez make-upu vypadáte jak smrtka, raději se příště namalujte." "Teda z tohohle profilu, jak ke mně sedíte, to je opravdu katastrofa, mladá slečno." Normální člověk by si samozřejmě poklepal na čelo a dotyčného komentujícího poslal někam. Proč je tedy něco takového normou na sociálních sítích? Anebo ještě jinak: To jsme už tak zpitomělí fejkovou dokonalostí, že když se někdo vyfotí trochu jinak, než je tenhle vyfotošopovaný ideál, máme z toho málem mrtvičku a musíme vše uvést na pravou míru tím, že naprosto cizímu člověku napíšeme náš nejapný komentář?
Nejvtipnější je, že autoři těchto komentářů (pokud to nejsou vyloženě anonymní fejky) jsou v 95 % případů hrdinové se zamčenými profily. Asi si moc dobře uvědomují, že by někdo mohl pro změnu vlézt na jejich profil a také jim něco pěkného napsat pod fotku. Není to ironické? Výjimečně ale mají profil otevřený, a to se divím ještě víc, protože tam většinou nacházím vlastně od pohledu úplně normální lidi, kteří dokonce vychovávají děti. Velmi velmi smutné.
Mimochodem, když jsme u těch názorů, populárním nešvarem je také napsat svůj pohled na věc a zakončit ho alibistickým: "Jen názor."
Tak sakra. Buď si za ním stůj a dopředu si ho neomlouvej. Anebo si tenhle svůj ctěný názor strč někam, když máš panickou hrůzu z toho, že by někdo mohl nesouhlasit.
Jednou jsem udělala překlep, kterého si nevšiml ani editor. Od ostražitých grammar nazis z řad čtenářů jsem se za to mimo jiné dozvěděla, že si zasluhuji fyzický trest ("Každý se může splést, ale člověk by si to po sobě měl přečíst. Mít takto drastickou chybu hned v úvodu, to je na přesdržku.") či okamžitý vyhazov ("Kdybych byla majitelkou novin a nějaký autor mi tam napsal takovýto paskvil, tak mi už do práce druhý den chodit nemusí!").* Ehm...
Co že to bylo za drastickou chybu? Inu, místo "voda bohatá na živiny" jsem se v popisku úvodní fotografie přepsala na "voda bohatá na živina"... Ale komentářová sekce u článků, to je jiný svět a na jinou debatu. Zaměřme se na onen překlep.
Bylo to poprvé a naposledy? Samozřejmě, že ne. Napsala jsem v minulosti ještě horší kousky? Pochopitelně, že ano. Neovládám snad shodu podmětu s přísudkem nebo správné skloňování zájmen? SAMOZŘEJMĚ, ŽE OVLÁDÁM. Nejsem schopná pochopit rozdíl mezi vymýtit a vymítat? Možná...
Před každým odevzdáním nebo publikováním si svůj výtvor čtu po sobě minimálně dvakrát; ani si nedokážu představit, že bych to nedělala, i když vím, že spousta redaktorů na to s poznámkou "To už je práce editora" kašle. Tak v čem je problém? Problém je v takové drobnosti, které se odborně říká autorská slepota. Prostě tam ty chyby nevidíte. Někdo (většinou ten, kdo nemá s tvořením textů žádné zkušenosti) může říct, že je to jenom výmluva pro odfláknutou práci či neznalost pravopisu. Já bych vám ale mohla odpřisáhnout, že některé texty si po sobě čtu stopadesákrát a žádnou chybu tam nevidím. Stejně se tam ale po sto padesáté první chyba či překlep najde, a to nejčastěji v době, kdy je to už dávno venku a lační grammar nazis v plné polní. Takže co je oním zádrhelem? Autorská slepota. Abych to rozvedla - zkrátka za to může opět náš mozek.
Jak je podrobněji vysvětleno na webu Živě.cz: "Při čtení začíná mozek přecházet na vyšší úroveň abstrakce, i když se snažíme soustředit na jednotlivá slova. Náš mozek už zná jednotlivé věty a myšlenky a snaží se tak rychle dostat ke známému cíli. Nevědomky se snaží doplňovat a opravovat chybějící písmena či slova, protože stejnou myšlenkou už si prošel a dobře ví, jaká má být a co vyjadřuje. Kvůli tomu dochází i k většímu znásilňování jazyků a chyb, které by autor běžně nikdy nepřehlédl. Komplikace navíc nastává i s tím, když v rámci korekce autor ještě doplňuje a upravuje věty. Opravdu si myslíte, že zkušení autoři nevědí, že třeba 'děti skákalY'? Samozřejmě vědí, ale původní věta neobsahovala 'děti', ale třeba 'mladší uživatelé' a po úpravě na děti pak zkrátka přehlédl nutnost změny i slovesa 'skákali', které je třeba jinde a nebo bylo také změněno a při opětovném čtení už mozek takovou chybu přehlušil opětovným přemítáním původní myšlenky 'mladších uživatelů'." (Mimochodem, pokud někdy narazíte na patvary typu "skákalyi", tak vězte, že se nejedná o vykutalený překlep autora, který tak kryje svou neznalost, ale spíše o přepisování chybně zvoleného i/y a zapomenuté smazání toho špatného.)
Ze zkušenosti z druhé strany barikády vím, že to stejné se může stát i člověku, který vaši věc opravuje. Mnohokrát jsem sama zažila, že editor mou chybu přehlédl, nebo dokonce svou editací novou chybu (nechtěně) vytvořil. Čím rychlejší a instantnější médium, tím je četnost autorské slepoty bohužel hustější. Chybujeme všichni ve všem, dokonce i my, kteří máme přímo v popisu práce nechybovat a tvořit pravopisně a gramaticky dokonalé články. Není na tom nic chvályhodného, ale je to realita.
A víte co? Nakonec to nejsou chyby, které vypovídají něco o nás, ale přání tělesné újmy či vyhazovu v reakci na ně, které vypovídají něco o autorech takových komentářů.
*Původní komentáře diskutérů byly pro blogové účely upraveny a byly z nich odstraněny pravopisné a gramatické chyby.
Více na: https://www.zive.cz/clanky/proc-nevidime-chyb-ve-vlastnich-textech/sc-3-a-174975/default.aspx
Internetové diskuze pod články, fenomén naší doby. Znáte z pozice čtenáře? Hloupá otázka.
Pro mě jsou denním chlebem z druhé strany barikády. Jsem člověk, který ony články píše a každodenně vstupuje na bitevní pole se čtenáři. O co se bojuje? To přece vůbec není důležité. Podstatné je na článek kliknout, vstoupit do jeho komentářové sekce a pod rouškou anonymity autora vulgárně osočit. Když se mezi tím stihne poslat kopa žluče i na jiné etnikum, migranty nebo Kalouska, jedině dobře. Proč to dělají, když v tomhle střetu není reálných vítězů ani poražených? Asi proto, že žijeme v době, která lidi naučila věřit, že podobné chování je v pořádku. A možná si myslí, že svým jednáním skutečně raní osobu na druhé straně, "zdroj" jejich vzteku - mě. Mno...
V životě jsem kvůli nim neměla těžké spaní. Na bývalém webu jsem si dokonce pořizovala screeny těch nejpovedenějších, mohla bych z nich na blogu udělat třeba silvestrovský speciál. Diskutéry novinkového typu, potenciální čtenáře tohohle článku, teď asi zklamu, ale ve většině případů z vás my redaktoři máme opravdu jenom legraci. Aspoň u mně to není o žádné hroší kůži, jak se někteří lidé mylně domnívají. Je to otázka postoje. Pokud se v komentářích začnete vyjadřovat hrubě, nenávistně či jinak útočně, a to nejenom vůči mé osobě, jakákoliv možnost, že bych vás mohla brát vážně, je v tahu a nezajímáte mě. Ahoj.
S českým diskutérským plemenem ve své nejryzejší podobě jsem se setkala právě na minulém webu, pro který jsem psala. Z těch nadávek, rasistických/xenofobních/sexistických/extrémistických výblitků by si jeden skoro postavil piedestal. Něco vás to o vašich spoluobčanech naučí.
Nyní píšu na stránku, kde se čtenáři sice o něco lépe krotí, ale zase se potkávám s dalším druhem diskutéra - čtenář ví všechno nejlíp, redaktor je marný idiot u klávesnice. Věc se má totiž takhle; píšu pro multižánrový web, kde se věnuji stovkám a stovkám odlišných témat. Informace se snažím získávat z několika zdrojů, víceméně jsem pečlivá a s některými články se piplám asi déle, než bych měla. Přesto se mi čas od času stává, že se v mém článku objeví chyba. Nemluvím teď o pravopisu. V tom samozřejmě taky chybuju, ale to je jen důsledek mé nepozornosti (a v komentářích se pak za to zahajují inkviziční procesy, ale o tom až jindy). Občas mi ujede i nějaký fakticky fail, který si v rychlosti neuvědomím a trapně ho pak musím po upozornění přepisovat. O tom nemluvím. Mluvím o faktických chybách, které prostě nemůžu vědět.
Ve svém aktuálním redaktorském angažmá musím vědět od každého trochu a je naprostá utopie, pokud si někdo myslí, že bych měla být stoprocentní odborník na všechny probírané oblasti. Jsou věci, které jednoduše nevím a není v mých silách si je zjistit. Nedělám pro print, kde si jeden článek můžete rešeršovat týdny (a podle toho taky dostáváte odpovídající honorář). Píšu pro rychlé médium, kde jsou články z rána večer už staré. Prostě se ztratí v záplavě dalších textů. Bude to teď znít hnusně, ale nikdo nemá čas se s takovými články dlouze s*át. Smutná realita internetových médií, ale vy, já, všichni po takovém rychlém servise voláme. Mým úkolem není psát tři články měsíčně, ale tři články denně. Na konci týdně v podstatě už ani nevím, co jsem v uplynulých pěti dnech napsala. Pod tvorbou článku si navíc nemůžete představovat pouhé psaní textu. Samozřejmě jsou tu i další náležitosti včetně vyhledávání fotek, tvoření galerie, připisování popisků. Samotné psaní je jenom nějakých šedesát procent.
To si ale velká část čtenářů našich článků neuvědomuje. Přišli na zábavní web, a hledají akademicky přesné eseje. Jedna věc je mi to v diskuzi slušně vysvětlit. Udělala jsem chybu, uznávám, díky za připomínku. Druhá věc je dát mi to vědět vulgárně a vybranými slovy mi objasnit, jak neschopná jsem. Děkuji! Naposledy jsem kupříkladu prý chybně napsala povolání jedné osoby. Bylo/je to tak ve Wikipedii, nejsem naivní, vím, že odvolávat se na ni je vcelku amatérské, ale opravdu mě nenapadlo, že i takovou banalitu bych měla blíže zkoumat a potvrzovat deseti zdroji. To bych taky nedělala nic jiného. Nicméně chyba se údajně vloudila. Jedno jediné slovo. V diskuzi se pak neřešil článek, ale opět moje neschopnost a amatérština webu, na který titíž uživatelé stejně stále chodí a přes reklamy nás živí. Jeden uživatel mě zahrnul hardcore informacemi k tématu ve stylu: "Jak to, ty krávo, nemůžeš vědět!?" A opět jsme tam, kde jsme byli - protože nemůžu. Protože nikdo to neví! A web by musel najímat tisícovky odborníků, aby hnidopišští a vždy chytřejší čtenáři byli spokojení.
Ještě se vám pochlubím s jednou specialitou, kterou někteří diskutéři dělají - čtou jenom nadpis. Před nedávnem jsem kupříkladu psala článek s celkem zavádějícím titulkem. Teď si to vymyslím, ale princip bude stejný, třeba - "ŽENA SPADLA ZE 100. PATRA A PŘEŽILA!" Hned v druhé větě perexu ale vše objasňuji. Příklad: "Opravdu je možné, aby žena spadla ze 100. patra a přežila? V příběhu nového filmu Davida Finchera ano!" V dru-hé vě-tě pe-re-xu. I přečtení druhé věty perexu je pro některé ale očividně nadlidský úkol, jak se ukázalo v diskuzi. Podle našeho příkladu by se tak jednalo o smršť komentářů ve stylu: "To přece neni mozne abi prezyla. jste idioti!!" "boze to je demence odebiram si vas z facebooku!" "A jednorožci asi taky existují, že? :D Ježiši, proč vás vůbec čtu?" "pico" V takových chvílích mám chuť vystoupit ze stínu anonymního a bavícího se redaktora a capslockem s giga vykříčníky některým napsat: "JSTE NORMÁLNÍ?!!!!!!! UMÍTE VŮBEC ČÍST!!!!!??" Nebo něco takového, moc po jejich psát neumím.
Všechny nadějné budoucí internetové redaktory, kteří nesdílí moji náturu, ale nechci děsit. Samozřejmě existuje i protipól k tomuto typu čtenářstva. Už několik let píšu pro tematicky zaměřenou stránku, za kterou sice dostávám jen pár drobných, ale tamní publikum a jeho odezva je nesrovnatelná. Ne, že bych kritiku neschytávala i tady, ale víte, co je úžasné? Je k věci a člověk se nad ní - když neberu v potaz trolly, ale ty neberu v potaz nikdy - může opravdu zamyslet. Ve většině případů ale převládají pozitivní reakce. A když mi lidi za moje texty dokonce děkují... To je ta chvíle, kdy vás napadá, že to má smysl.
A tak to je. Pokud taky píšete, asi víte, o čem mluvím. Pokud psát chcete, nenechte se zastrašit morem idiocie v českých diskuzí. A pokud jste jedním z přenašečů té nákazy...
