pátek 1. ledna 2021

#110: 5 self-care, selflove bla bla bla rad, které si v roce 2021 už strčte do p*dele

Soustřeď se na sebe

Tahle rada nebo její napodobeniny na mě poslední dobou pořád odněkud vyskakují. Přítel se se mnou rozešel, ale já ho pořád miluju, co mám dělat? Soustřeď se na sebe. Stále se mi nedaří najít vhodného partnera. Dej si pauzu od urputného hledání a zaměř se na sebe a své koníčky. S někým se občas vídám, ale nejsem si jistá, jaké city ke mně skutečně cítí. Mám mu říct o těch svých? Nic mu neříkej a soustřeď se na sebe. Sejdi se s kamarádkou. Začni navštěvovat nový kurz. SOUSTŘEĎ SE NA SEBE. Ty vole. Chci říct. Rozhodně nemůžu mluvit za všechny, ale pokud můžu mluvit za sebe - jeden z mých největších problémů je ten, že jsem věčně sama a neustále se zaobírám svou vlastní osobou. Z představy, že bych měla trávit ještě více času sama se sebou (jakože už teď je to extrémní) a ještě víc se babrat ve svých myšlenkách, odvařená nejsem, ba mě přímo vytáčí. TY VOLE. Já nepotřebuju chodit po obchodech ani začít brát lekce francouzštiny, já potřebuju vyřešit nějakého kluka. Třeba. Chápu, že autoři těchto rad tím míní prosté - nějak se rozptyl a pořád nemysli na to, co tě trápí. Zapomínají však, že existuje spousta lidí, které mají problém právě kvůli tomu, že se soustřeďují příliš na sebe. 

První se nauč mít rád sám sebe


Další rada nad zlato. Co to vůbec znamená? Copak není naše existence dostatečným důkazem toho, že se asi trochu rádi máme? Já vím, že jsme někdy ze sebe nešťastní. Ubližujeme si špatným chováním a návyky. Ale furt žijeme. A děláme věci, kterými mezi řádky říkáme - chci se mít líp, ať už se to týká uspokojování základních potřeb nebo dodatkových věcí v podobě mezilidských vztahů nebo třeba kariéry. Není to samo o sobě svědectvím, že k sobě chováme úctu a jsme to stejně vždycky my, koho máme na prvním místě? Do prdele, všichni furt mluví o SeLfLoVe, ale co to vlastně v praxi znamená? Mám si snad denně stoupat před zrcadlo a říkat si "Miluje tě"? Eeh... Tahle rada hlavně vysílá brutální vzkaz lidem s psychickou poruchou, kteří zkrátka nikdy nebudou se sebou úplně smíření. V podstatě jim říká, že jsou úplně k ničemu a nikdo je nebude mít nikdy rád. Nebýt OK je přitom OK a láska není jenom privilegium pro nedepresivní a sluníčkové lidičky. Vždyť i ti normální nejsou věčně v pohodě. Každý má momenty, kdy se nenávidí a nikdo se nechová 24/7 stylem "Wau, tak tohle jsi úplně posral, ale stejně tě furt miluju.<3" Kouzlo naopak tkví v tom, že si dokážeme přiznat, že se třeba tak moc super nemáme a že zkrátka nejsme dokonalí. 

Žij v přítomnosti


Evergreen příruček pozitivního myšlení. Žij přítomným okamžikem. Neřeš minulost ani budoucnost. Poddej se momentální chvíli. Na nic nemysli jenom vnímej svět okolo sebe. Waaaaaau. Jsem vyléčená. Upřímně? Neexistuje věc, kterou bych chtěla dělat raději než žít přítomným okamžikem. Neřešit minulost ani budoucnost. Poddat se momentální chvíli. A nemyslet na nic, třeba jenom vnímat tu krásnou letní pohodu u vody. Jenže háček je v tom..., že to není tak úplně jednoduché? Kecám - je to příšerně těžké! Obzvláště pro lidi jako já, kterým mozek šrotuje na 150 %. Když mi řeknete, abych zavřela oči a uvolnila si mysl, o to víc bude má mysl zaneprázdněná a já nervóznější. Četla jsem o tom už hromadu knížek, zkoušela jsem meditaci, ale zatím to vypadá, že po zbytek svého života prostě přítomným okamžikem žít nebudu. Kdyby to bylo tak snadné, nemusely by o tom vznikat tisíce příruček a tihle motivační guru by k bohatství nikdy nepřišli. Čímž netvrdím, že přítomného okamžiku nelze dosáhnout. Zažíváme ho pokaždé, když se do některé činnosti naplno ponoříme nebo když se například dostaneme do stresové situace, která nám neumožňuje myslet na nic jiného. Žít přítomným okamžikem na povel mi ale spíš zavání tím, že ho rozhodně teď žít nebudu.

Buď vděčný


Tohle je už taková míň nasírací rada, protože má rozumný základ, ale taky je problematická. Hele, já třeba vím, že mi v podstatě nic nechybí, až na nějaké blbosti typu alergická rýma nestrádám po zdravotní stránce, vím, že existují miliony lidí, kteří se mají hůř než já, a dokonce se zdá, že se najde pár jedinců, kterým třeba nejsem úplně u prdele. Jen hrstka, ale lepší než nic. Teď jsem si to řekla a když se nad tím člověk zamyslí, dá mu to na chvilku pocit spokojenosti. Jenže stejně tak vím, že můj život má k dokonalosti daleko. Mám pocity beznaděje z toho, že se možná nikdy nestanu publikovaným autorem. A trápí mě, že mě zrovna tam ten člověk nechce. V běžném životě se zkrátka nezabýváte věcmi, kterých máte dostatek, ale právě tím, co vám chybí. Takže jsem vděčná? Asi jo, když se nad tím tak zamyslím. Ale furt to neodstraňuje úseky mého života, ve kterých vděk zrovna nepociťuju. Sorry, nejsem Tamara Klusová. 

Znej svou cenu a nikdy nedělej první krok


Poslední rada je zaměřená pro ženy. Jde zkrátka o to, že chcete nějakého člověka. Protože jste ale badass woman, která zná svou cenu, zásadně se nedoprošujete a nepíšete první ani nikoho nikam nezvete. Už vůbec se nějak nevyznáváte, proboha. Nechápu. Kde se v tom sezení v koutě a pasivním čekání na pana dokonalého skrývá ona sebejistota a vědomí vlastní ceny? Takhle - pokud objektu své touhy napíšete tři zprávy po sobě bez odezvy, asi to není úplně dobrý. Pokud se stále dožadujete něčí pozornosti i poté, co vám onen člověk řekl jasné NE, tak jako dělejte, jak chcete, že jo, ALE... Co je však špatného na tom, když projevíte zájem a třeba napíšete jako první? Já vím. Je to těžký. A odmítnutí bolí. To ale nemá nic co do činění se sebeúctou. Naopak bych řekla, že právě tohle značí, že si sebe vážíte, protože nečekáte na smilování boží a jdete si za svým. Genderové stereotypy si strčte někam. Pokud vás muž odmítne kvůli tomu, že jste ho nenechala splnit jeho tradiční mužskou roli lovce, a on tak ztratil zájem ještě dřív, než ho mohl mít, mám pro vás blbou zprávu - na 99,99 % by vás nechtěl ani normálně. Hele, život je krátký. A pokud jsem se za ty roky něco naučila, nikdy jsem nelitovala toho, co jsem udělala (ne, že by toho bylo moc, haha), ale toho, co jsem neudělala. O tom jednou napíšu eseje. Fucking shit!