0 km - A je to tady. Asi po dvou letech prázdných keců jdeme kyjovskou padesátku. Původně jsme chtěli stovku s nočním pochodem, ale i půlka ujde. Ráno je mlha a celkem kosa, ale předpověď je jasná - další sluneční výheň na naší milované jižní Moravě. Mám s sebou foťák a předpokládám, že udělám hodně fotek. Tak ještě povinné selfíčko na úvod a jdeme na to! Na IG story si k němu napíšu: "Ještě naživu." Hahaha. Ohromná legrace.
Nějaká skupinka s malým klukem je nám v patách. Tak to vůbec! Přidáváme do kroku. Cestou míjíme první a na dlouhou dobu poslední prodejnu s potravinami. Dávám bráchovi peníze a vysílám ho na rychlý nákup Red Bullu číslo dvě. Mám takový pocit, že se mi bude hodit. Skupina za námi má naštěstí stejný nápad jako my, takže náskok neztrácíme. Následně se tedy jen trochu ztrácíme v oné obci, ale s pomocí místní ženy se opět dostáváme na trasu.
6 km - Po loukách procházíme další vesnicí. Naprosto nečekaně se odněkud z boční ulice vyřítí týpek a předbíhá nás. Á, tady bude někdo znát zkratky. Na jeho adresu proneseme pár peprných slov. Potkáváme další skupinu turistů. Aroma trávy, které ji ovíjí, napovídá, že tady žádný útok na naši pozici nehrozí. Se skelným zrakem se nás ptají, kolikátku jdeme. Padesátku, samozřejmě. To by prej mohl říct každý, odpovídají pobaveně. Ponecháváme je jejich psychotropním látkám a teoriím a s lehkostí je předbíháme.
Jdeme lesem a nálada mezi námi je pořád povznesená. Dělám pár fotek a po cestě si zvesela pískám. Trochu se mi už chce na záchod, ale nechce se mi chodit mezi stromy. To vydržím. Během cesty určitě něco bude. Stín v lese je osvěžující.
Máme za sebou první kontrolu. Myslela jsem si, že u ní bude nějaký záchod, ale nic tam nebylo. Neva. Zas tak moc se mi nechce. Pokračujeme dál.
15 km - Po druhé kontrole následuje dlouhý úsek lesem. Už nedržíme jako celek a jsme různě rozmístění. Já jdu překvapivě na špici a jsem pořádný kus za ostatními. Že by teprve teď začal pořádně působit Red Bull? Jde se mi zlehka a nepociťuji ani náznak únavy. Kosíme kilák za kilákem a ukazatel nám říká, že je před námi už jenom 35 kilometrů. Coool.
Náskok jsem ztratila. Nejdeme moc dobrým terénem. A pak se to stane. Je před námi díra, kterou musíme přeskočit. Jak mám ale stažené svaly, během skoku dostanu křeč do pravého lýtka. S výkřikem se skolím k zemi. Wau. Sedím na zemi, mnu si nohu a přemýšlím, jestli se začít hystericky smát, nebo brečet. Jakože... nejsme ani v půli cesty, a já si natáhnu sval? Uprostřed širého lesa!? Okej, poprvé toho dne uznám, že to asi nebude úplná brnkačka. Ostatní mi pomáhají vstát a já to po pár krocích a kulhání naštěstí nějak rozchodím. To bychom tedy měli, ale stejně se nemůžu zbavit pocitu hrůzy. Jestli se něco takového může přihodit už na cca 17. km, ve zbývající části cesty se může stát úplně cokoliv!
17 km - Je před námi úsek prudkého stoupání. Úplně to nejlepší, co chcete dělat poté, co jste si natáhli sval. Nakonec to ale jsou stejně moje plíce, které mi dělají problémy. Říkala jsem vám, že jsem alergik? Říkala jsem vám, že je 29. května a moje alergie dosahuje vrcholu na pomezí května a června? Tak vám to říkám teď.
Udýchaní, ale šťastní jsme u kazatelny na kopci, kde získáváme další razítko. Pořizuji pár dalších fotek. Když jsme přežili tenhle kopec, přežijeme už všechno, ne? Ne? Ne!????
22 km - Touhle dobou jsme už dávno měli narazit na další značku, ale nikde nic není. Nevíme, kam dál. Radši ale jdeme dopředu, než abychom se vraceli do kopce přes popadané kmeny. Potkáváme nějakého týpka, který chilluje na stromě. Není, jak tobě, borče, ale není čas ztrácet čas. Dávám si druhou proteinovou tyčinku. Tím pádem jsem bez jídla. Vážně jsem měla plán, že se po cestě někde najím, ale já už fakt nevím. Navíc mi přestává působit Algifen, kterým jsem se ráno nadopovala, a začínají mě znovu chytat křeče (prostě mě jako bonus chytly večer předtím i krámy, co to budu korektně skrývat). Za cesty do sebe hážu Paralen. Není čas ztrácet... Pořizuju další fotky. Poslední toho dne. Jdeme dál, ale značky furt nenacházíme. Jsme úplně, ale úplně v hajzlu.
Jsme spasení. Teda jen zčásti. Objevujeme se v obci, jejíž jméno je nám povědomé. Paráda, jenže tady jsme vůbec být neměli! Doopravdy jsme se měli nacházet v bodu od naší pozice vzdáleném asi tři kilometry. Super. Úplně nejvíc super, ty jo. Jenom mě už tak trochu bolí nohy, slunce pálí, mě dochází síly, ale jinak je všechno ÚPLNĚ SUPER!
Další stoupání. Kurva. To ani nebudu hvězdičkovat, protože zkurvenost toho úseku si slušné výrazy nezaslouží. Dávám si druhý Redbull, tu nejlepší KPZ ever. Zachraňuje mě také teď a mně se jde hned lehčeji. Do mých řečí se opět navrací optimismus a humor. S ostatníma zase kecáme, ale... Naši cestu najednou rozděluje elektrický plot. Je dostatečně nízko, abyste ho mohli překročit, ale dostatečně vysoko, abyste mohli dostat ránu, když tento krok uděláte nešikovně. V mysli se mi objeví scéna ze Slunce, seno. Jenže jiné cesty není, drát je natažený všude, kam se jen podíváte. Takže buď jdeme zase špatně, anebo je psychicky špatnej někdo, kdo tohle vymyslel... Jakože - WTF!? Stejný problém jako my řeší cyklista na druhé straně. Pomáháme mu s kolem a on plot překračuje. Na druhou stranu ho následují další tři členové naší výpravy a já... se úplně normálně rozbrečím. Já, která věčně vypadám, že žádné emoce nemám a zakládám si na smrtící sebekontrole neodpouštějící jakékoliv projevy slabosti. Ale v ten moment mi je to u prdele. Mám hrůzu z těhle věcí, ale o to ani nejde. Najednou prostě vyplave ven všechen stres, který jsem během pochodu nasbírala. Jenže pokud jste už pochopili, dali jsme se na cestu, ze které není návratu, takže nakonec to i s pomocí mé sestřenice přelízávám. A jako vždy, slzy střídá smích. Jde se dál.
Hrad, další cíl naší trasy, se už tyčí na kopci. Cesta k němu je ale nekonečná. Sice jdeme už po rovném povrchu silnice, ale furt stoupáme. A slunce do toho... Povzbuzuju se myšlenkou na stánek s cukrovinkami, který tam loni stál a já v něm koupila babičce perník. Mám u sebe litr, takže si batoh naplním vším, co mi přijde pod ruku. Perníky, turecké medy, žužu. Všechno skoupím. Sladké poslední roky už moc nejím, ale nyní jsem posedlá pouhou myšlenkou na ně. Věřím, že tam bude i nějaký stánek s rychlým občerstvením. Třeba si dám i pivo na nervy, zajíknu se nadšením.
(...)
Největší rozčarování ever. Žádný stánek s cukrovinkami tu není. Stojí tu jenom cedule: "Zákaz stánkového prodeje." Chci zemřít.
Jak jsi mi to, Bože, mohl udělat!????????
Cestu si krátíme povídáním o jídle. Říkám, co všechno bych si ráda dala. Nevím proč, ale mám strašnou chuť na jahodovou buchtu s drobením. Nakonec si přece jenom beru zbytek těstovin s vajíčkem, které si na cestu udělal bratr. Není to sice buchta s drobením, ale momentálně je to asi to nejlepší jídlo na světě. Hltavě ho jím, jako bych už nikdy neměla nic jiného pozřít. Došla mi voda. U studánky si doplňujeme lahve. Voda ale teče po malých kapkách a za námi jsou další lidi, takže si ji doplním sotva do čtvrtiny. Ještěže jsem se posilnila těstovinami. Je před námi nejhorší úsek trasy.
Sice lehko, ale pořád stoupáme. Těžce oddechuju. Předbíhá nás starší pán. Vůbec to už neřeším. Zaostávám i za ostatními z naší skupiny, ale to mě taky nezajímá. Nemůžu dýchat. Koketuju s myšlenkou, že se na všechno vyseru. S dalším hysterickým smíchem ji zase odháním. Jak se na to asi můžu vysrat uprostřed širých lesů!? Jediná cesta ven je buď po mých nohách, nebo vzduchem, to když se tu zhroutím a přiletí si pro mě vrtulník. Nic mezi. Pořád na to ale myslím. Že to udělám a demonstrativně si sednu na zem. NIKDY BYCH SE UŽ NEZVEDLA!!!! Jako bych vůbec měla na výběr. Musím pokračovat dál. Nemůžu dýchat. Stoupání neustává. Části bez stromů se střídají se zalesněnou částí a já asi vyletím z kůže. Když jdu totiž stínem, je mi nepříjemné mít na očích brýle. Když jdu ale částí bez stromů, slunce mi dělá zle. Takže pořád si sundávám a zase nasazuju brýle. Hysterický smích střídají záchvaty pláče. Silou vůle se ženu kupředu, nic jiného ve mně nezbylo. Do zbláznění si opakuju mantry, že to zvládnu. Krok za krokem. Tak ještě jeden krok a ještě jeden krok a ještě další krok. A furt mám před sebou tu buchtu s drobenkou. Jdu za tou vidinou jako ryba za návnadou. NEMŮŽU DÝCHAT!
38 km - Jdu sama. První na mě čekali, ale nakonec se na to vykašlali. Jedině dobře. Jsem v rozpoložení, kdy bych mohla vraždit pohledem. Zatímco s nimi jsem šla podle mapky, kterou někdo z nich sledoval, teď jdu jen podle značek. V jiném případě by to totiž znamenalo sundat si batoh. Otevřít ho. Vyndat si mapku. A batoh si dát znovu na záda. To bych se ale taky na tom batohu mohla rovnou oběsit. No nic. Musím jen doufat, že jdu správně. Mým směrem jdou naštěstí i jiné skupinky nebo jednotlivci. Někteří z nich se se mnou dokonce pokouší komunikovat. Nemůžou mě nechat na pokoji? Ať si, laskavě, hledí svého. Jsem velmi příjemná, když jsem velmi nasraná. Po zbytek cesty se držím skupinky starších žen. Nezdá se, že by také ony měly problémy. Hahaha, a z toho mám být jako v depresi? Nasrat!
Jsem bez vody, ale po cestě je studánka se smradlavou vodou. Také to mi je ukradené. Naplním si láhev a ten hnus piju jako tu nejexkluzivnější tekutinu v celém vesmíru. Už déle jak dvě hodiny poslouchám v pravidelných intervalech pípaní vybité baterky u starého mobilu, který používám na poslouchání písniček. Mohla bych ho samozřejmě vypnout, ale viz Proč nejdu s mapkou. Při každém novém pípnutí si říkám: "Ještě jednou to uslyším a skočím z prvního srázu." Terén je naštěstí už všelijaký a chvílemi jdu i z kopce. Všelijaký znamená taky se stromy přes cestu, které musím složitě přelézat. Na ruce nalézám krev, ale nemám ponětí, odkud pochází. Ruku odřenou nemám.
44 km - Pořád jdu lesem. Nevím, kde jsem. Nevím, kolik je hodin. Napadá mě, že když čas nezkontroluji na mobilu, třeba tolik hodin zase nebude. Co víte? Za zkoušku to stojí. Stejně nemám sílu si ho zezadu batohu vytáhnout. Nemám ani energii na to, abych ostatním napsala zprávu a zeptala se jich, jak jsou na tom oni. Oni asi taky ne, protože žádná zpráva nedochází ani mně. Netuším, kolik kilometrů mi ještě zbývá. Můžu jen doufat, že ne moc. Jenže značka následuje značku a já žádný záchytný bod nenacházím. Můžu jenom doufat... Ále ať si tu třeba zdechnu, whatever!!!!
CIVILIZACE!
Míjím chatky a jsem konečně v lokalitě, kterou jsme dnes procházeli, jen z jiné strany. Trochu si zajdu, protože nemůžu najít další značku. Mou radost to ale nekalí. Konec je blízko.
VESNICE!
Míjím autobusovou zastávku a napadne mě, že bych se na to mohla vykašlat a dopravila se do města busem. Ihned ji zaženu. Po tom všem!? Nejde o to, že by to byl zbabělý krok, ale po tom všem by to byla hlavně ta nejhorší věc, kterou bych si sama sobě udělala. Jakože jsem došla až sem a pak... Ne. Na tohle nebudu ani myslet. Mám strach, že cesta zpět povede stejnou cyklistickou stezkou jako na začátku. Chci říct, jasně, na začátku to bylo fajn a tak, ale... Od té doby jsme prošli několika kruhy pekla. A když si na tu cestu teď vzpomínám, vlastně byla pěkně nekonečná! Modlím se, protože nic jiného už dneska dělat nemůžu. Vidím směrovku, která hlásá zbývající kilometry do cílové destinace. Tři kilometry. (...) Dámy a pánové, přivítejte nervový kolaps č. 1350.
S námahou vylezu z auta a mám co dělat, abych se vůbec dostala do baráku. Doma ze sebe smyju směsici potu a špíny. Zjišťuju, že na místě, kde jsem měla popruhy batohu, mám opruzeniny. Jsem spálená. Levou nohu mám napuchlou a ještě měsíc poté s ní nebudu moc vlézt do boty. Mám obří puchýře. A ty nehty, jo tak s těmi se můžu rozloučit. Pořád mám na mysli tu buchtu s drobenkou, ale vezmu zavděk i polévce a párku s kečupem. Normálně bych vyjedla celou ledničku, ale už ani hlad nemám. Můžu jen vnímat bolest. Úplně všude. O půl deváté si jdu lehnout a usnu tvrdým spánkem vítězů. A to byl příběh o tom, jak jsem přežila kyjovskou (pěta)padesátku. Pochodu zdar!
*