středa 30. července 2014

#27: Reviduji (po stopadesátjednamilionkráté), tedy jsem

Takže jak jsem řekla, tak i udělám - kašlu na pravidlo, že nemám psát dvěma vydavatelům najednou a v tomto týdnu posílám rukopis na posouzení dalšímu. Druhý oslovený vydavatel se ani po mém druhém mailu neozval a mě už nebaví čekat. Minulý rok jsem si předsevzala, že můj debut vyjde ještě letos a pro tento svůj záměr hodlám udělat maximum. Bezvýsledné čekání na odpověď vydavatelství, které se, pravda, primárně zaměřuje na trochu jiný druh literatury než je moje kniha (což mi mohlo být jasné už dávno, kdybych někdy dřív myslela, než konala!), v něm není zahrnuto. V těchto dnech proto položím základy pro mé další možnosti a potom se uvidí.

Vtipné je, že se zatím vůbec nenaplňují mé černé vize o odpovědích shrnujících v sobě kritické důvody, proč je mé psaní špatné a nikdo ho nechce vydat. Jen teda teď nevím, jestli by to nebylo lepší než žádné odpovědi nebo věcná, neurčitá zamítnutí mé žádosti... Ale abych ještě nepředbíhala. Také druhé vydavatelství se ještě může stále ozvat. A pokud by byla reakce kladná, tak pak by myslím teprve začala pořádná legrace... Ale nepředbíhejme, nepředbíhejme!

Zatím svůj rukopis podrobuji asi už sto padesáté poslední revizi. Jestliže na mě ale od posledního zaslání rukopisu vyskakují během občasných pročítání zlí bubáci v podobě přehlédnutých překlepů, jízlivost opravdu není na místě. Na místě je naopak další pořádná revize! A teď se vám musím svěřit se svým malým objevením Ameriky. Klidně se mi smějte, protože počítám, že většina z vás tohle už praktikuje dávno, ale já teď reviduji na vytisknuté kopii rukopisu! Ano, dámy a pánové, konečně mi došlo, že čtení z papíru a vepisování svých poznámek je daleko efektivnější, rychlejší a oči a hlavu méně namáhající než čtení a opravovaní z obrazovky. Haleluja! Tak už i já jsem postoupila do tohoto levelu spisovatelství. Haleluja. Ne vážně nechápu, proč mě taková triviálnost nenapadlo už dřív, když vím, jak moc nesnáším to stále zírání do svítící obrazovky. Takhle jsem dnes zrevidovala takovou kupu materiálu, která by mi někdy vydala i na několik dnů. Opravování s červenou propiskou jsem si vyloženě užívala a přece jenom - čtení vašeho díla na papíře, byť jen v podobě běžné Wordové kopie, je úplně jiný pocit než čtení z počítače. Dokonce se mi můj příběh zase jednou nezdál natolik debilní a své hrdiny jsem dokázala i obdivovat. Bylo to opravdu osvěžující poprvé revidovat takhle. A plácám se po hlavě, když pomyslím, že jsem to tak mohla praktikovat vždycky! Kolik času bych ušetřila.

Menší komplikace ovšem: Zjišťuji, že překlepy nakonec nejsou až natolik katastrofální. Což ve mně vyvolává pocit nějakého pořádně divného déjà vu...

Tenhle vtip jsme tu už snad jednou měli, ne... !?

neděle 13. července 2014

#26: Chaos je mým pořádkem

Já a píšící rituály - ošemetná otázka. Obecně mám totiž velký problém s denními rituály. Za svou rutinu bych proto asi nazvala jenom permanentní chaos. I to je svým způsobem rituál. Stačí když začnu u pravidelnosti psaní. V mém případě pravidelné nepravidelnosti. Snažím se s tím bojovat, čtu všechny ty publikace o konci prokrastinace, chvíli na začátku roku se dokonce dalo říct, že vše úspěšně zvládám (ostatně za zdárné dokončení revize vděčím právě knize). Víte ale co? Nezvládám to. Rozvržení času a sil je stále mým velkým Goliášem a já jsem David ještě pořád malý, setrvávající v pozici, v níž ho zvěčnil Michelangelo. Odhodlání tam je, ale vystřelení z praku nulové.

Na druhou stranu s tím ale ani nechci bojovat. Na druhou stranu jsem i příznivec jakési zvrácené teorie, že psaní je z velké části právě o tomto nepsaní. Nutit se k činnosti a snažit se dodržovat časové přihrádky a frekvence mi přijde jako paradox ke svobodné umělecké disciplíně, jakou by psaní přece mělo být. Obecně nesnáším jakákoliv pravidla a omezení. Když vám píšu své rady nebo rady jiných, už zkušenějších spisovatelů, můžete si je vzít k srdci. Někomu skutečně otevřou oči a ukáží jim východisko z neřešitelné situace, do níž se svým psaním mohli sklouznout. Stejně tak ale máte plné právo se mnou či s jinými nesouhlasit a myslet si pravý opak. O tom to je. Že neexistují žádná univerzální pravidlo, jak správně by se mělo psát. A asi to je ten důvod, proč psaní tolik miluji.

Z těchto všech důvodů se vám tedy nesvěřím se svými pisatelskými rituály, protože takové ani neexistují. Řekněme, ale že by se našlo pár věcí, které mé psaní provází častěji než ostatní. Ráda kupříkladu píšu na balkóně. Vzhledem k tomu, že je tato aktivita omezena ročním obdobím, bych se mohla považovat ze druh letního spisovatele. Je to ale vážně skvělé prostředí ke tvoření nových myšlenek a třídění těch starých. Člověk není izolován mezi čtyřmi stěnami a v blízkém kontaktu s okolním světem a všemi jeho zvuky si připadá více jako tvor žijící a ne zachmuřený podivín před obrazovkou, když je venku přece tolik krásné. (...) (...) A fajn, taky tam nechytám internet, ehm. (Obecně miluji všechna místa, která nejsou online, ale to je zase na jiné povídání.)

Oproti tomu se mi moc nedaří psát v pokoji, a když už, preferuji noční část dne. U svého stolu se navíc musím uchylovat ke starým rituálům a zapalovat svíčku, protože mi nesvítí lampička a zásuvka je u stolu jenom jedna. Což ale vůbec není špatný rituál, když nad tím přemýšlím! Každé psaní zahajuji hrnkem zeleného čaje. Pro balkónové psaní si v časech podzimu dělám čaj rovnou do termosky. Psát potřebuji bez přítomnosti jiného člověka. Někdo to už řekl přede mnou, ale psaní je totiž hlavně osamělá činnost. Hudbu si pouštím pouze doma při psaní hrubých verzí a je to nejčastěji buď ta, která mě k tomu a tomu námětu inspirovala, klasika nebo čistě jenom náhodný random. Tvoření nových souvětí mi pak lépe odsýpá. Během revize zato potřebuji klid na soustředění a taky abych se slyšela, když si napsané věci pološeptem předčítám.

Chci věřit, že jednoho dne budu skutečně uznávaná spisovatelka, kterou psaní bude živit, a tak psací rituály do svého života opravdu zavedu. Dokonce třeba vstanu v osm…, dobře, to je blbost, tak aspoň v deset, udělám si čaj a opravdu strávím nějaký delší nepřerušovaný čas psaním. Pak si udělám přestávku a malé tvůrčí kolečko si dám ještě večer. Naučím se to tak dělat každodenně s výjimkou víkendů jako jedinou připomínkou na pochmurný život pracujícího lidu. Něco vám ale řeknu: nemyslím si, že by to skutečně někdy mohla být pravda. Myslím, že i v těch nejlepších letech mé kariéry by to bylo pořád to stejné pojednání o chaosu. Výjimkou ale bude, že v této utopické budoucnosti budu mít prachy, což bude nežnou záplatou na rty mého věčně ustaraného a tyranského svědomí. A tak to má být. 

Pište, jak chcete, a kašlete na rozvrhy. Psaní není povinná školní docházka.
Vstávat! Je před námi další krásný den, ve kterém budeme tvořit dějiny a psát poselství pro příští generace! Ne... Takhle to u mě opravdu nechodí.

To be continued: Ne všichni naštěstí byli tak nesvědomití, a proto se příště podíváme na denní rituály slavnějších kolegů. V komentářích se můžete pochlubit také s vašimi rituály.

sobota 5. července 2014

#25: O samých divných věcech, z nichž nejdivnější je ta, že poprvé v životě píšu

Vydavateli jsem napsala, odpovědi jsem se doposud nedočkala. Pomalu ale jistě koketuju s myšlenkou, že tomu dám ještě pár dnů a píšu jinému (tomu, kterému jsem měla napsat jako první, kdybych se nepokoušela o rekordy). O to tu ale teď neběží. Co je hlavní novinou týdne - už zase skáču přes kaluže. Teda už zase píšu. A poprvé v životě mám dojem, že skutečně píšu!

Dala jsem si slib…, no to zní moc něžně. Rozkázala jsem si, že od července napíšu minimálně dvě stránky denně. Klasicky jsem začala až od třetího, OVŠEM s pěti stránkami! Chápe mě někdo, nebo jste tu všichni ze stáje maniackých grafofilů? Pět stránek! A šlo to ze mě úplně lehce, prostě jenom tak. Úplně to odporuje zákonům mé psací normy. Včera jsem se pustila do dalších dvou stránek. Večer jsem si chtěl ještě zacvičit, tak jsem si slíbila rozkázala, že to do půl osmé stihnu. Jenže zbývalo mi ještě nějakých dvacet minut a já jsem už věděla, že to nestihnu. Ale já jsem to stihla - jednoduše jenom tak. Takže abych to shrnula, momentálně je má situace taková, že mám načatou devátou stranu. A to zatím bez jedné jediné přímé řeči (!!!) - chápete mé nechápání?

To bylo ale ještě nebylo to nejdivnější. Lehce mě i fascinuje skutečnost, že to všechno jsem uvařila jenom z vody. Obvykle mívám své příběhy promyšlené do nejmenších detailů a nemůže se stát, že bych byla zaskočená. Věc, na které dělám, je ale jiná. Je to první příběh, který skutečně ještě neexistuje. Znám své hrdiny, vím, jak by to mělo skončit, vím o pár minizápletkách, jež bych do děje ráda implantovala, ale to je všechno. Text vznikal tak, jak jsem ho psala. Jistěže se svým způsobem vždycky píše příběh sám (sakra, asi znovu opráším "O psaní" od Kinga), ale teprve teď jsem intenzivně poznala, co to doopravdy znamená. A je to neskutečný pocit. Takový, kvůli němuž se opravdu vyplatí psát. Moc si to po sobě během tvoření hrubé verze ani nečtu, takže na konci budu asi sama velmi překvapená, co jsem to vlastně stvořila.

Protože - já si skutečně připadám jako svůj vlastní čtenář. Vyprávění jsem skončila v bodě, kdy hrdince vyzvání mobil a na displeji se objevuje jméno. A je to strašná sranda, protože já nemám ani tucha, jaké jméno to bude a nemůžu se dočkat, až se to sama během psaní dozvím. Kdo jí, zatraceně, může volat a co tím zase rozpoutá!?


Ale tu nejdůležitější věc jsem stále ještě neřekla: Nepracuji na nové (staré) věci (viz mé další plány z dubnového příspěvku). Přestože nevím, zda se vůbec kdy dočkám vydání svého debutu a jestli bude někdo vůbec stát o jeho pokračování, píšu jeho druhý (absolutně nový) díl.


čtvrtek 3. července 2014

#24: O psaní s Neilem Gaimanem

O přeceňování inspirace: "Pokud budete psát jenom v momentech, kdy dostanete inspiraci, možná budete docela dobří básníci, ale nikdy romanopisci. Protože denně budete muset na papír házet nová slova a ty nečekají na chvíli, až budete inspirovaní. Takže budete muset psát, i když budete bez inspirace... A nejdivnější je, že za šest, dvanáct měsíců se ohlédnete zpátky, a nebudete si už pamatovat, kterou scénu jste napsali pod tíhou inspirace a kterou z prostého faktu, že jste něco museli napsat."

O idealizování procesu psaní a realitě: "Proces psaní může být kouzelný - někdy si budete připadat, jako byste otevřeli střešní okno a jenom se procházeli řídkým vzduchem, je to pocit absolutního a naprostého štěstí. Většinou je to ale proces, kdy skládáte jedno slovo vedle druhého."

O nutnosti umět svá díla dokončit: "Musíte se naučit věci dokončovat - tak se učíte. Učíte se dokončováním věcí."


O nutnosti vzdělávat se: "Pokud máte rádi fantasy a chcete být dalším Tolkienem, nečtěte tolkienovky - Tolkien je taky nečetl, ale četl finskou filologii. Pusťte se do čtení knížek mimo vaši komfortní zónu, pusťte se do poznávání nových věcí."

O nutnosti být sám sebou: "Vyprávějte svůj příběh. Nesnažte se vyprávět příběhy jiných lidí. Protože jako začínající spisovatelé začínáte vždy mluvit hlasy ostatních lidí - roky předtím jste je četli... Ale co nejdřív jak je to jen možné, začněte vyprávět příběhy, které můžete napsat jenom vy. Protože vždy budou lepší spisovatelé než vy, vždy budou chytřejší spisovatelé než vy. Jenom vy ale můžete být sebou."

O spisovatelském řemesle: "Být spisovatelem je velice specifickým druhem práce: jste to vždy vy proti prázdnému listu papíru (nebo černé obrazovce) a mnohdy je to právě prázdný papír, který vyhrává."

Na otázku, zda miluje barvu oblohy: