tag:blogger.com,1999:blog-90334205566442346732024-03-13T22:25:21.776+01:00Spisovatelova bible... protože psát o psaní je ta nejlepší prokrastinace.Spisovatelova biblehttp://www.blogger.com/profile/04923535697133136580noreply@blogger.comBlogger117125tag:blogger.com,1999:blog-9033420556644234673.post-12369766157844172642022-07-23T18:05:00.003+02:002022-07-23T18:40:36.311+02:00#116: Spisovatelství sucks!Haleluja. Je to k nevíře, ale stále žiju a stále jsem nepublikovaný autor. Okej. To druhé je velmi uvěřitelné. Po dlouhé době se ale konečně hlásím s menší aktualizací. I když příliš pozitivní to <a href="https://www.spisovatelovabible.cz/2020/12/109-neumim-delat-zazraky.html">nebude ani tentokrát</a>.<div><br /></div><div><a href="https://www.instagram.com/p/CcBfmBXqIlG/">Jak jsem už teasovala na svém Instagramu</a> (kam jsem se v poslední době přesunula; pokrok nezastavíš), dostala jsem první <i>opravdovou</i> zprávu od nakladatelství, čti takovou, kde se píše i něco víc než "nehodí se do edičního plánu". Mail mě zastihl po půlnoci v karlínském hotelu, jen několik hodin poté, co jsem si stěžovala, jak je vydání knihy pro debutujícího autora mission impossible. Celé preludium je v instagramovém příspěvku, pojďme rovnou k hlavní stati. Jak lze odtušit z úvodu, happy endem to nedopadlo. Ale nebylo to ani úplně špatný. </div><div><br /></div><div>Ve zkratce: Téma je zajímavé, vydat by se to dalo, ale chtělo by to ještě přepracovat. Nejmenovaná redaktorka nejmenovaného nakladatelství mi nabídla pár nápadů, za což jsem vděčná, ale tady nastává onen kámen úrazu - nejdou převést do praxe.</div><div><br /></div><div>Především mi bylo doporučeno, abych se více věnovala také dalším postavám krom hlavní hrdinky, abych čtenářům představila jejich backstage, střídala v ději pohledy... and here we go! Nic takového udělat nemůžu. Příběh stojí na tom, že bližší vhled máme <i>jenom</i> do života hlavní hrdinky, že prostě nevíme nic dalšího a společně s hrdinkou se po celou dobu ptáme<i> what the fuck is going on here?</i> Teda na to byste se měli v ideálním případě ptát vy, já to samozřejmě vím. Vždyť i samotná hrdinka si někde uprostřed děje uvědomuje, že své parťáky vlastně vůbec nezná! Hrubá kostra příběhu je klasická detektivka: Kdo to udělal? Kdybych střídala pohledy, kdybych nechala čtenáře nahlédnout do života dalších postav, do jejich hlavy, úplně bych vyrušila onen závěrečný plot twist, to velké odhalení. Blbě se to vysvětluje, když jste na druhé straně autorovy barikády, ale snad jsem aspoň trochu srozumitelná. </div><div><br /></div><div>Tohle a skutečnost, že redaktorka příběh zařadila do žánru young adult (což vzhledem k počtu sprostých slov, mrtvol a věku hrdinů úplně není no :D), mě přivádí k myšlence, že to četla třeba jen tak do druhé kapitoly... Což naprosto chápu! Jasně, že v nakladatelstvích nemají čas ani prostor číst od začátku do konce každý rukopis, pokud v něm na první dobrou nevidí silný potenciál. Takhle ale zkrátka nevím, co si z toho vzít, jak na tom případně zapracovat... </div><div><br /></div><div>Nechci vypadat jako egocentrický autor, který si nenechá poradit od kompetentního člověka, ale po zvážení všeho výše jsou mé pocity zkrátka rozpačité. A protože nevím, kam se hnout, paralyzovaná stojím na místě. <b>Spisovatelství sucks!</b></div>Spisovatelova biblehttp://www.blogger.com/profile/04923535697133136580noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-9033420556644234673.post-77108155732836116542021-09-22T16:02:00.010+02:002021-09-22T16:37:55.424+02:00#115: Peklo jménem copywriting.cz<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="https://1.bp.blogspot.com/-qiX5SqPcnC0/YUscKpytmpI/AAAAAAAABNw/OFOBIAE1FckR4kKpfI4ypxru3ZBCGcRlwCLcBGAsYHQ/s639/grapes2.jpg" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="385" data-original-width="639" height="241" src="https://1.bp.blogspot.com/-qiX5SqPcnC0/YUscKpytmpI/AAAAAAAABNw/OFOBIAE1FckR4kKpfI4ypxru3ZBCGcRlwCLcBGAsYHQ/w400-h241/grapes2.jpg" width="400" /></a></div><p>V dubnu jsem se dostala do přechodného období a aby cash flow nestál, rozhodla jsem se, že zkusím brát nějaké jednorázovky. Kromě sledování <a href="https://webtrh.cz/f106" target="_blank">webtrhu</a> jsem si obnovila profil na <a href="http://copywriting.cz" target="_blank">copywriting.cz</a>, který funguje jako zprostředkovatel mezi inzerenty a autory. Na první pohled to vypadalo skutečně lákavě. Stačí si vyplnit profil a pak už můžete projíždět denní poptávky. Pokud vás inzerát zaujme, kliknete na zelené tlačítko a pak už jenom čekáte, zda si vás zadavatel vybere. Žádné únavné posílání zpráv a mailů. Zní to idylicky, že? Haha. NE! Ihned po zaregistrování na mě padla těžká deprese.</p><p><i>Ještě disclaimer na úvod: </i></p><p></p><p></p><p></p><p></p><ul style="text-align: left;"><li><i>Ano, uvědomuji si, že je každého svobodné rozhodnutí co a za kolik bude psát. Chápu, že pro většinu lidí to není zdroj obživy, ale přivýdělek, a i když by si vydělali víc za hodinu v Lidlu než za týden na této stránce, ehm, zakázat jim to nemůžu.</i></li></ul><p></p><ul style="text-align: left;"><li><i>Pokud se navíc vždy najdou lidé, kteří napíšou text i za ukrutně nízkou částku, proč by zadavatelé zvyšovali ceny, že jo?</i></li></ul><p></p><ul style="text-align: left;"><li><i>Tohle rozhodně není ani hejt na službu samotnou, ta je podle mě super, ALE.</i></li></ul><p></p><div>Když vyřadím z provozu jednu hemisféru mozku, možná MOŽNÁ dokážu pochopit, že pro znuděnou matku na mateřské, chudého studenta nebo důchodkyni, jednoduše lidi, kteří mají před sebou jenom vidinu "snadno" vydělaných pár kaček a nezajímá je morální stránka věci či u nich nedochází k újmě autorské sebeúcty, můžou být nějakým způsobem atraktivní i nabídky, kdy vás za 1 NS vyplatí 56 koruny, slovy PADESÁTI ŠESTI KORUNY. (To je nejnižší možná částka po odečtení provize systému, předpokládám, že jinak by šli zadavatelé ještě níž, eh.)</div><div><br /></div><div>Co už absolutně nedokážu pochopit, je, že o tyto směšné nabídky se v přidruženém chatu (do kterého ale psát nemusíte) pořádají doslova hony. "Prosím, prosím, vyberte si mě, jsem lepší!" říkají jejich pisatelé mezi řádky. "Jmenuji se Františka Nováková, mám za sebou bohaté zkušenosti z lifestylových magazínů a velice ráda Vám vypracuji profesionální, originální, čtivý a bezchybný článek na Vámi požadované téma. Nebojte se mě kontaktovat. S pozdravem a přáním pěkného dne Františka Nováková." <i>Broooo...</i> Tohle není nabídka prestižního postu v investorské firmě se služebním autem a s měsíční výplatou přesahující 100 litrů. Ty tu nadbíháš u poptávky, která tě přijde na 56 korun a vybereš si ji patrně (a při kopě štěstí) až někdy za dva roky, protože minimální hodnota výplatného je 1000 korun. </div><div><br /></div><div style="text-align: center;"><b>KAM JSEM SE TO DOSTALA!?</b></div><div><br /></div><div>Jinde zase autor škemral, zda by nemohl na vypracování dostat víc času, protože <i>5 NS propracovaného odborného článku za 3 hodiny opravdu nezvládne</i> (YOU DON'T SAY), že to klidně vezme i za míň než 56 korun.</div><div><br /></div><div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="https://1.bp.blogspot.com/-fxJVkq6kLMY/WrgFuZ_9OnI/AAAAAAAAAu0/9rl4OIdBKxs0NxBnYbhhUhm5-tP3euDtgCPcBGAYYCw/s200/fff.gif" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="200" data-original-width="200" height="320" src="https://1.bp.blogspot.com/-fxJVkq6kLMY/WrgFuZ_9OnI/AAAAAAAAAu0/9rl4OIdBKxs0NxBnYbhhUhm5-tP3euDtgCPcBGAYYCw/w320-h320/fff.gif" width="320" /></a></div><div><br /></div><div style="text-align: center;"><b>PROČ???????????</b></div><div><br /></div><div>Kdyby to tu aspoň fungovalo na nevyřčené dohodě - okej, dáme vám za text ušmudlanou padesátku a nebudeme se zlobit, když ušmudlaný a průměrný text taky dostaneme, ale kdepak. Další věc, nad kterou mi zůstával rozum stát, byla arogance a nesmyslné požadavky některých zadavatelů. Je logické, že poptávající chce pravopisně zvládnutý text, který dává hlavu a patu a je originální, ale za PADESÁT ŠEST KORUN ZA NS? Když chcete udělat kvalitní text, je třeba si udělat rešerši, zjistit informace z více zdrojů (protože ani ten nejlepší copywriter světa PŘEKVAPIVĚ neví všechno, milí pánové, nebo dámy - server z nepochopitelných důvodů zakrývá adresy zadavatelů, zato profily autorů jsou naprosto transparentní, další velké mínus tohoto webu), pak přichází samotný proces psaní a skládání, teď ještě musíte splnit 50 požadavků, které si klient přeje (nadpisy, zvýraznění textu, odstavce, SEO, tady tuhle, tady tohle, bla bla bla)... To můžou být dobré dvě až tři hodiny práce, klidně i víc. Takže znovu opakuji: PADESÁT ŠEST KORUN. Sorry jako, ale horší kapitalistické vykořisťování nezažili snad ani česači v Hroznech hněvu.</div><div><br /></div><div>Někdo na tyhle podmínky každopádně přistupuje a já věřím, že i takové články nemusí být úplně mizerné, a právě proto by zadavatelé měli těmhle lidem líbat ruce. Čtěte to někdo? Líbat ruce a na kolenou se jim klanět! Ne jim v inzerátu vyhrožovat, že mají <i>premium nástroj na odhalování plagiátorství, který jde hlouběji než free verze, takže bacha na to, pisálku!</i> Ne, jim vzkazovat něco ve stylu, že <i>pokud se v daném tématu nevyznáte, ani se neobtěžujte mi psát, jasný? Na takové amatéry nemám čas, nazdar! </i>Co to, sakra, je, že se svým budoucím poskytovatelem služby předem jednám jako s tím největším dělnickým póvlem? ZA PADESÁT ŠEST KORUN! A já myslela, že kultura pisálků a nadřazených klientů se pěstuje jenom na webtrhu...</div><div><br /></div><div>Já chápu, že musí být únavné, když už jednáte s dvacátým copywriterem v řadě, který s vámi dostatečně nekomunikuje, neodevzdává práci včas, v textu má plno hrubek, kopíruje z Wikipedie, ale... HERE WE GO AGAIN! Dostáváme se k samému zárodku problému - a co čekáte za takovou cenu? <b>Co, proboha, čekáte?</b> Neberte mé prohlášení teď nijak povýšeně, ale já sama se považuji za spolehlivého člověka, který dodá, co slíbil, a řekla bych, že odvádím vcelku kvalitní a profesionální práci. Aspoň to o mně vždy říkali mí nadřízení.<span style="font-size: x-small;"> </span>A aby to neznělo tak samolibě, samozřejmě znám spoustu autorů, kteří jsou ještě daleko lepší než já. Nikdo z nich včetně mě by na takovou nabídku v životě nekývl! Chápete, co se tím snažím říct? Chápete, v čem je zakopaný pes? Pohybovat se mezi neprofesionály (ano, slyšíš dobře, Františko Nováková, NEPROFESIONÁLY) možná připomíná ruskou ruletu, ale vy sami jste přistoupili na tato pravidla hry.</div><div><br /></div><div>Jak ale říkám, i lidé, kteří se takhle nízko cení, můžou napsat dobrý článek. A třeba těm zadavatelům vlastně stačí i (pod)průměrné články, nevím. Znovu ale opakuji - k těm, co to zvládnou a za tu cenu vám to udělají, se chovejte s kurevskou úctou. A u lidí, kteří vám za mizerné peníze dodávají mizerné texty, se nedivte a taky si odpusťte ten povýšený tón. Dostáváte jenom to, co vám přísluší.</div><div><br /></div><div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="https://1.bp.blogspot.com/-Z7T0SbFU5I8/YUs_f-WP9UI/AAAAAAAABN4/f-AaorvHLsczHS8jxEU37y42pAYX9IHTwCLcBGAsYHQ/s498/what%2Babout%2Bit.gif" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="498" data-original-width="498" height="320" src="https://1.bp.blogspot.com/-Z7T0SbFU5I8/YUs_f-WP9UI/AAAAAAAABN4/f-AaorvHLsczHS8jxEU37y42pAYX9IHTwCLcBGAsYHQ/s320/what%2Babout%2Bit.gif" width="320" /></a></div><div style="text-align: center;"><br /></div><div>Jak píšu v počátečním disclaimeru, stránka není sama o sobě špatná, ale změnila bych minimálně dvě věci: </div><div><ol style="text-align: left;"><li>zvýšit cenové minimum na 150 korun, nejlépe 200. I to je samozřejmě málo, ale v poměru na dosavadní taxu webu jsou to 3-4 články</li><li><p>nastavit transparentní email, nejlépe celé jméno poptávajícího. Proč tento člověk může znát mě, a já jeho před možným uzavřením spolupráce ne? Jen ať jde krásně vidět, kdo je člověk, který chce za 56 korun splnit milion speciálních požadavků a už dopředu počítá, že jste pisatelský póvl, <i>proto si na vás pěkně posvítí, jasný?</i></p></li></ol><div>Pokud tohle čte další psavec, kterému podobné chování připadá taky ostudné, ale stejně si podobně podceněný text občas napíše, je mi líto, ale jste součástí problému. Pokud se bude brát, proč by se nemělo dávat? Jste důvod, proč je tento kreativní sektor podceněný a nebere se často vážně. Pokud psát umíte, proč byste chtěli psát za takové částky? V jiném případě se na to asi vyserte.</div><div><br /></div><div>PS: Jako správný investigavec jsem tento článek chtěla doplnit o svou empirickou zkušenost (samozřejmě aspoň za stovku, viď), ale jsem jenom slabý člověk a účet jsem si po pár dnech zase smazala. Na jednu nabídku (týkající se oboru, kterému rozumím profesionálně) jsem <i>drze</i> reagovala stylem, že napíšu, ale za víc. Doufám, že zadavatel ty dvě stovky navíc (nebo kolik jsem to tehdy navrhla) už rozdýchal. </div><div><br /></div><div>BONUS: A když jsme už v tématu, tady je nějaké <a href="https://webtrh.cz/447258-profesni-cest-spatne-pocty-nezajem" target="_blank">zábavné čtení</a> pro nudné odpoledne, od pána, <i>kterému prý něco uniká</i>. Připravte si k tomu popcorn, děcka, a nemáte zač.</div><p></p></div><p></p><p></p><p></p><p></p><p></p>Spisovatelova biblehttp://www.blogger.com/profile/04923535697133136580noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-9033420556644234673.post-52642464054869498982021-05-13T20:02:00.007+02:002021-05-15T10:10:27.408+02:00#114: Divné věci, které dělám během čtení a psaní<div style="text-align: center;"><div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="https://1.bp.blogspot.com/-p5e8E_trA2o/YJ0RcGCcHxI/AAAAAAAABME/jKrOIe--U3QmItJkoPjYbjiPnyljP64gACLcBGAsYHQ/s600/2b62f9d0d4832e89bee484f6fdf8a7ea.jpg" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="443" data-original-width="600" height="295" src="https://1.bp.blogspot.com/-p5e8E_trA2o/YJ0RcGCcHxI/AAAAAAAABME/jKrOIe--U3QmItJkoPjYbjiPnyljP64gACLcBGAsYHQ/w400-h295/2b62f9d0d4832e89bee484f6fdf8a7ea.jpg" width="400" /></a></div></div><div style="text-align: left;"><b><br /></b></div><div style="text-align: left;"><b>Čtu nahlas přímou řeč jedné postavy</b></div><div style="text-align: left;"><br />Tohle jsem dělávala jako mladší. Vybrala jsem si jednu postavu, nejčastěji hlavního hrdinu nebo hrdinku, a nahlas jsem četla všechny jejich přímé řeči. Když mě pro takovou <i>úchylku</i> později už neomlouval věk, dělala jsem to aspoň šeptem. Mám bohužel pocit, že jsem to praktikovala třeba ještě u Yossariana z Hlavy XXII. Kterou jsem četla někdy v devatenácti... Ale dnes už jsem <i>normální </i>a nedělám to, fakt.</div><div style="text-align: left;"><br /></div><div style="text-align: left;"><b>Postavy v mé hlavě vypadají jako lidé, které znám</b></div><div style="text-align: left;"><br /></div><div style="text-align: left;">Další věc, která patří do mé minulosti (v posledních letech beletrii už ani tolik nečtu). Když jsem byla mladší, často jsem nezačala číst, dokud jsem si neurčila podobu minimálně hlavní mužské postavy (páč ta ženská jsem byla samozřejmě já). Netřeba asi dodávat, že hlavní hrdina vždycky vypadal jako kluk, který se mi zrovna líbil, nebo jako můj nejnovější hudební či herecký idol. Strašně ráda bych vám teď uvedla konkrétní příklad. Třeba takovej Heatcliff z Větrné hůrky, z toho jsem byla totálně hotová. Ale jak si pamatuju různé blbosti, tohle už nevím. Vím, že Gabra (Gabra a Málinka) vypadala jako moje kamarádka Gabriela, která měla taky černé vlasy a vlastně to byla úplná Gabra i povahově (a já její přesný opak - Málinka). Členové Tajné sedmy a Správné pětky vypadali jako moji kamarádi a další děcka ze školy (a já byla Pamela, Anna a Diana). Občas to byl docela záhul, třeba během čtení zmiňované Hlavy XXII; víte, kolik práce mi dalo najít tolik herců a ještě si pamatovat kdo je kdo? Také dnes mi během čtení vyskočí v hlavě nějaká představa (asi jako všem), ale většinou to už není nikdo konkrétní. Btw podobně to mám i u psaní, ale teď si uvědomuju, že zatímco můj poslední (stále nevydaný román) byl celý <i>hvězdně obsazený</i> - nechyběl Vincent Cassel, David Harbour, Štěpán Benoni,... plus pár lidí ze života - u posledních povídek jsem to taky už moc neřešila. Divné... </div><div style="text-align: left;"><br /></div><div style="text-align: left;"><b>Příběh si dosazuju do známého prostředí</b></div><div style="text-align: left;"><br /></div><div style="text-align: left;">A tohle myslím dělá taky většina čtenářů. Jako malá jsem vyčetla celou dívčí sekci naší vesnické knihovny a kdybyste mi tehdy ukázali na jakýkoliv titul, hned bych si i po delší době vybavila,<i> kde se odehrával</i>. Románky jsem ve své hlavě nejčastěji situovala do domu našeho bratrance a bytu kamaráda, příběhy ze starších dob (třeba od Jane Austenové nebo Větrná hůrka) se odehrávaly v domě naší pratety. A Gabra a Málinka, tak ty si pamatuju nejdetailněji, protože to bylo přesně tam, kde jsem je začala i číst - v domě naší babičky.</div><div style="text-align: left;"><br /></div><div style="text-align: left;"><b>Googlím si basic výrazy</b></div><div style="text-align: left;"><br /></div><div style="text-align: left;">A jak jsem zjistila před nedávnem na Tumblr, nedělám to jenom já. Nejčastěji se mi to stává, když píšu zprávu, na které mi docela záleží. Napíšu vžitý výraz nebo úplně obyčejné slovo, najednou se zarazím a přemýšlím, jestli se to fakt používá. V hlavě mám temno a musím si to jít vygooglit. Podle mě je tohle reálná <i>vada</i> a má to i nějaký odborný termín. Podobný WTF moment se mi mimochodem stává při čtení mých článků. Občas narazím na nějakou větu nebo slovo a nemůžu uvěřit, že jsem to opravdu napsala já.</div><div style="text-align: left;"><br /></div><div style="text-align: left;"><b>Nevím, jak správně skloňovat</b></div><div style="text-align: left;"><br /></div><div style="text-align: left;">Často mám zatmění, i co se týče skloňování a dalších (ne)chytáků. A co je paradoxní - přijde mi, že čím víc toho mám napsáno, tím víc váhám. Dřív byla pro mě většina věcí automatických a nijak dlouze jsem se nad jejich psaním nepozastavovala. Dnes si googlím i úplné kraviny a v zásobě mám několik evergreenů, které si zaboha nemůžu zapamatovat. Kolikrát jsem si už třeba googlila, jestli se za tečkou v závorce (třeba u zkratky) píše další tečka. A i když si teď myslím, že píše, stejně bych si to pro klid v duši musela zase vygooglit, kdyby to bylo součástí nějakého článku. (A o mé Achillově patě "vymítat/vymýtat/vymýtit" - pro jistotu uvádím všechny varianty, haha - se bavit ani nebudeme. Jsem přeborník na than/then, ale tohle je mimo mou mozkovou kapacitu.)</div><div style="text-align: left;"><br /></div><div style="text-align: left;"><b>Nepíšu knihy, ale filmy</b></div><div style="text-align: left;"><br /></div><div style="text-align: left;">O propojenosti mého psaní s hudbou jsem se podrobněji zmiňovala <a href="https://www.spisovatelovabible.cz/2014/06/22-hudba-ma-nejvetsi-inspirace.html">tady</a>. S hudbou souvisí i skutečnost, že knižní příběh si představuju spíš jako sled filmových scén, čemuž podřizuju skladbu děje. V podstatě si ten svůj literární příběh filmově stříhám. Kdybych dostudovala filmový obor, možná bych to dokázala vysvětlit líp, sorry. </div><div style="text-align: left;"><br /></div><div style="text-align: left;"><b>Vím, jakou větu napíšu poslední</b></div><div style="text-align: left;"><br /></div><div style="text-align: left;">Už se mi to přihodilo dvakrát, takže to sem asi taky můžu zařadit. Aniž bych znala pořádně děj (nebo dokonce měla vymyšlený titul), v hlavě jsem už měla <i>dokonalou poslední větu</i>, která to všechno měla uzavřít. Poslední věta povídky, kterou jsem posílala do soutěže Knihy Dobrovský, dala taky název celému příběhu. Co dodat - aspoň něco mi jde.</div><div style="text-align: left;"><br /></div><div style="text-align: left;">Co zvláštního děláte během psaní a čtení vy?</div>Spisovatelova biblehttp://www.blogger.com/profile/04923535697133136580noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-9033420556644234673.post-75181226484720038072021-03-28T16:47:00.005+02:002021-03-28T17:15:35.742+02:00#113: Miluju (ne)povinnou četbu<div style="text-align: center;"><div style="text-align: left;"><i>Povinná četba je pro mě neznámý pojem. Učitelé na základce i na střední nás do četby čehokoliv nenutili a možná i to je důvod, proč jsem si k těmto knihám našla cestu sama a klasická díla dodnes tvoří většinu toho, co čtu (vedle odborných knih a literatury faktu). Následující text proto nebude ve stylu, jaká je povinná četba opruz a co všechno se přeceňuje, jako spíš odhalení, že knížky ze školních osnov jsou vlastně fajn. Aby článek nebyl nekonečný, vybrala jsem si pouze věci, o kterých jsem se učili na střední. </i></div><div style="text-align: left;"><br /></div><div style="text-align: center;"><a href="https://1.bp.blogspot.com/-GPpeo019TkA/YGBw0dh27XI/AAAAAAAABKs/Q5V9obTl6MwIRyIPboJ97eg_izY6DkVuACLcBGAsYHQ/s675/tumblr_a1150f69f9a0d00ee21985cdf1b3e81a_29f369e3_540.jpg"><img border="0" data-original-height="675" data-original-width="540" height="400" src="https://1.bp.blogspot.com/-GPpeo019TkA/YGBw0dh27XI/AAAAAAAABKs/Q5V9obTl6MwIRyIPboJ97eg_izY6DkVuACLcBGAsYHQ/w320-h400/tumblr_a1150f69f9a0d00ee21985cdf1b3e81a_29f369e3_540.jpg" width="320" /></a></div></div><div style="text-align: left;"><br /></div><div style="text-align: left;"><b>Dante Alighieri: Božská Komedie</b></div><div style="text-align: left;">Četla jsem na brigádě jednoho hnusného jarního dne, kdy pršelo, foukal studený vítr a okna od stánku strašidelně vrzala. Super atmosféra na procházku devíti kruhy pekla. Jakože to je ironie - byl to děs. Mám dojem, že jsem nedočetla.</div><div style="text-align: left;"> </div><div><b>
François Villon: Závěť</b></div><div>Villona jsem si strašně moc chtěla přečíst, když nám o něm učitelka vyprávěla, ale v závěru jsem z toho nebyla nijak odvařená.</div><div><br /><b>
Wiliam Shakespeare</b></div><div>Taková ta klasika no... Prý. Já bych se bez četba Shakespeara asi v klidu obešla. Nejvíc se mi líbil Sen noci svatojánské. </div><div><br /></div><div><b>
Jan Amos Komenský: Labyrint světa a ráj srdce</b></div><div>Chtěla jsem přečíst k maturitě, ale po dvou stránkách jsem knížku odložila. Vrátila jsem se k tomu až někdy po třech letech a objevila majstrštyk. Čtení je to sice náročné, ale Komenskému se podařilo skvěle vystihnout marné lidské snažení. Po všech stránkách je to brilantní satira a myslím, že Komenský si tehdy ani neuvědomoval, jak moc vtipný je. Stejně se nemůžu ubránit pocitu, že je to vlastně jedna z největších depek, které jsem kdy četla. Když totiž Poutník nenalezne klid ani po smrti... Celkem úděsná představa, že člověk celý život trpí, a ani smrtí se nedočká vykoupení. Druhou část "Ráj srdce" jsem jako nevěřící člověk už nedočetla. I ona má však v sobě jednu pravdu, a nemusí být nutně křesťanská - klid a štěstí člověk nakonec najde jenom v sobě samém.</div><div><br /></div><div><b>Francois Voltaire: Candide neboli optimismus</b></div><div>Upřímně? Nemám ani páru, o čem to bylo! Podle jedné hvězdičky na Databázi knih se mi to ale asi moc nelíbilo. Slušně řečeno.</div><div><br /></div><div><b>
Johann Wolfgang Goethe: Utrpení mladého Werthera</b></div><div>Emocionální utrpení mi jako správnému melancholikovi není cizí, ale k mému zklamání mě Goethova knížka, která prý kdysi stála za zvýšeným počtem sebevražd mladých mužů, nijak nenadchla. Snad jsem ji četla ve špatné době a dnes by se mi líbila víc. Zjišťovat to ale asi nebudu.</div><div><br /><b>
Friedrich Schiller: Loupežníci</b></div><div>Dobrý. Téma loupežníků mi je atraktivní, miluju představu divokých mužů žijících v lesích a páchajících zločin (lol). </div><div><br /></div><div><b>Victor Hugo: Bídníci</b></div><div>Klasika. Přečetla jsem na popud francouzské televizní série už někdy ve čtrnácti. Dnes bych to asi docenila ještě víc, ale textu bylo strašně moc, takže znovu to číst nebudu. </div><div><br /><b>
Alexander Dumas st.: Tři mušketýři</b></div><div>Další <i>classic shit</i> z dětství. Do knihy jsem se začetla o jarních prázdninách u babičky, když venku padal sníh a nebylo co dělat. Byla jsem zamilovaná do D'Artagnana, který v mé mysli vypadal jako herec Joshua Jackson. Aramis, Porthos a Athos byli poté Tré Cool, Billie Joe Armstrong a Mike Dimt (členové Green Day) přesně v tomhle pořadí. Neskutečný, že tyhle kraviny si člověk vždycky pamatuje. </div><div><br /></div><div><b>
Alexander Sergejevič Puškin: Evžen Oněgin</b></div><div>"Já píši vám, co mohu více?" Ruští literáti nikdy nezklamou. </div><div><br /><b>
Karel Hynek Mácha: Máj</b></div><div>"Byl pozdní večer první máj, večerní máj byl lásky čas." Hm. Příběh asi cool (loupežníci!), ale je to lyrika, takže... S kamarádkami jsme to v 7. třídě lehce upgradovaly a dosadily si tam jména a situace z našeho života. Shodou okolností jsme totiž prožily také velice zajímavý 1. květen... Btw on byl Mácha trochu cáklej, ne?</div><div><br /></div><div><b>
Karel Jaromír Erben: Kytice</b></div><div>KLASIKA. Miluju literární díla vycházející z českého folklóru. </div><div><br /><b>
Nikolaj Vasilijevič Gogol: Mrtvé duše, Revizor</b></div><div>Mrtvé duše jsem si přečetla kvůli tomu, že NIN mají song "Dead Souls". No bylo to trochu o něčem jiném. :D Ale opět spokojenost. Nečetla jsem ještě blbou ruskou knížku. </div><div><br /><b>
Božena Němcová: Babička</b></div><div>Asi třikrát jsem se na prázdninách u babičky rozhodla, že si přečtu Babičku, a NIKDY jsem nedošla dál než na druhou stranu. Asi se mi úplně nechce číst x stran o staré hospodyňce, která skáče pro nějaká pírka. Sorry, not sorry. Ne vážně - proč je to takovej kult?</div><div><br /><b>
Jan Neruda: Povídky malostranské, Balady a romance, Písně kosmické, Hřbitovní kvítí</b></div><div>Na 100 % jsem četla jen první dílo (líbilo se), těmi dalšími si už nejsem tolik jistá. Miluju ale ty názvy. Třeba "Písně kosmické", to mi přijde fakt cool. A titul Balady a romance jsem jednou okopčila pro své vlastní věci, přiznávám bez mučení.</div><div><br /></div><div><b>
Svatopluk Čech: Broučkiáda</b></div><div>MI-LU-JU! Jedna z knížek, na kterou mě nalákal výklad naší češtinářky. Pan Brouček a jeho medovinou nasáklé eskapády jsou legendární. Nejradši mám právě druhý díl. Dodnes si přesně pamatuju ta horká letní odpoledne, kdy jsem ho četla u bazénu, zatímco se ostatní koupali, a popíjela jsem u toho nějakej přeslazenej Big Shock, protože jsem tehdy zrovna brala ultra uspávací prášky na alergii. Pokud mi někdy vyjde jedna z mých hotových knížek, znalci v ní bezpečně poznají, na kterých místech se k trilogii odkazuju. Btw může mi někdo, sakra, vysvětlit, proč dosud nevznikla moderní filmová adaptace? Jakože takový krásný námět máme, podle mě by to byla úplná pecka, kdyby to dostal do ruk dobrý scenárista, ale my raději budeme točit stopadesátou rádoby komedii s Hřebíčkovou, Polívkovou a Macháčkem v hlavní roli!? To se obecně týká starších českých knížek. V zahraničí by za kvalitní literární kontent trhali ruce, čeští filmaři nad ním ohrnují nos.</div><div><br /><b>
Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Idiot, Zločin a trest</b></div><div>Dostojevskij je můj oblíbenec. Člověk se těch jeho tlustých knih první děsí, ale najednou je v půli příběhu. Obě dvě knížky patří k mým úplně nejoblíbenějším. Zločin a trest mi byl navíc inspirací pro jeden z rozepsaných námětů, který v budoucnu snad zkompletuju.</div><div><br /><b>
Charles Dickens: David Copperfield, Oliver Twist</b></div><div>Četla jsem na základce. Dickense jsem jednu dobu celkem jela, ale poté, co jsem nebyla schopná dočíst Kroniku Pickwickova klubu, jsem od jeho tvorby upustila. </div><div><br /><b>
Gustave Flaubert: Paní Bovaryová</b></div><div>Dobrý, ale asi bych to úplně nepovažovala za nějakou velkou klasiku.</div><div><br /><b>
Henrich Sienkiewicz: Quo Vadis?</b></div><div>Četla jsem kvůli něčemu..., už nevím čemu. A jo, vlastně. Maturita, haha. Sama od sebe bych si to nikdy nevypůjčila, ale překvapivě se mi to velmi líbilo. </div><div><br /><b>
Alois Jirásek: F. L. Věk, Filozofská historie a další</b></div><div>Jirásek je můj nejoblíbenější český spisovatel. Čtete dobře. Donedávna jsem jeho knihy taky sbírala, ale v rámci úklidu jsem sbírku celkem zredukovala. Z Filozofské historie jsem byla v patnácti naprosto unesená. (Zkrátka takové typické čtivo pro pubertální dívky.) S F. L. Věkem jsem strávila tři roky a byly to krásné tři roky. Je mi líto, že Aloise Jiráska démonizovalo socialistické školství a dnes je jenom synonymem pro tu největší čtenářskou torturu. Pentalogie F. L. Věk mi opět ukázala, jak mistrným byl Jirásek vypravěčem a jaký poklad - žel dnes těžce nedoceňovaný - v něm český národ má. </div><div><br /></div><div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="https://1.bp.blogspot.com/-RECsJ8dJZTY/YGCQTNjXwQI/AAAAAAAABLE/hPstQZwJSq89lPKmg_zNhdgd7pgHTMNiACLcBGAsYHQ/s2048/DSCF9817.JPG" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="1536" data-original-width="2048" height="300" src="https://1.bp.blogspot.com/-RECsJ8dJZTY/YGCQTNjXwQI/AAAAAAAABLE/hPstQZwJSq89lPKmg_zNhdgd7pgHTMNiACLcBGAsYHQ/w400-h300/DSCF9817.JPG" width="400" /></a></div><div><br /></div><div><b>Karel Václav Rais: Výminkáři</b></div><div>Další můj oblíbenec. <i>Běžného</i> čtenáře asi moc bavit nebude, ale mě jako amatérského genealoga taková látka baví. Protože když nahlédnete do starých matričních záznamů, je to tam výminkář vedle výminkáře. </div><div><br /><b>
Oscar Wilde: Obraz Doriana Graye</b></div><div>Další z knížek, u kterých si nepamatuju děj, ale rozhodně vím, že to byla jedna z nejlepších věcí, jaké jsem kdy četla. V budoucnu si asi oživím vzpomínky.</div><div><br /><b>
Charles Baudelaire, Arthur Rimbaud</b></div><div>V prokletých básnících jsem se v hodinách literatury našla a strašně jsem se těšila, až si přečtu jejich díla, ale nakonec mě to nijak zvlášť neoslovilo, bohužel.</div><div><br /><b>
Otakar Březina: Tajemné dálky</b></div><div>Hm. Tak tohle mě úplně minulo, mám ten pocit. S poezií to pořád zkouším, ale pořád je to marné.</div><div><br /></div><div><b>Viktor Dyk: Milá sedmi loupežníků, Krysař</b></div><div>Už víte, jaký mám vztah k loupežníkům, takže... Další látka, která by měla být zfilmována. Krysař taky dobrý.</div><div><br /></div><div><b>
Petr Bezruč: Slezské písně</b></div><div>Thank you. Next.</div><div><br /><b>
Ernest Hemingway: Sbohem, armádo, Stařec a moře</b></div><div>Prosím, že nejsem jediný člověk, který si myslí, že Hemingway patří k nejpřecenovanějším autorům? Sbohem, armádo jsem si vybrala k maturitě a jako nebyla to nijak komplikovaná četba, ale už vůbec bych to nezařazovala mezi nejvýznamnější díla všech dob! Jediné, co mi z toho příběhu utkvělo v paměti, bylo to, jak tam ti dva furt jedli a pili..., což jako nevím, jestli byl úplně Hemingwayův záměr. Stařec a moře - další opruz. Sbohem a šáteček, Hemingwayi.</div><div><br /><b>
John Steinbeck: Hrozny hněvu, Na východ od ráje</b></div><div>Zato Steinbeck je Pan Spisovatel. Obě knížky jsou mé srdcovky.</div><div><br /></div><div><b>
Romain Rolland: Petr a Lucie</b></div><div>Četla jsem na maturitu. Nuda.</div><div><br /><b>
Antoine de Saint-Exupéry: Malý princ</b></div><div>Přečetla jsem cca za hodinu u bratrance během čekání na odvoz. Jakože v pohodě, ALE! Nenávidím hype, který tuhle knížku obklopuje. Podle mě se jí přikládá o dost větší význam, než ve skutečnosti má. Sorry všem, kteří to teď čtou a mají na sobě tematickou kérku nebo na svém profilu takovej ten ultra kýčovitej citát, který zde nebudu ani reprodukovat. </div><div><br /></div><div><b>Thomas Mann: Kouzelný vrch</b></div><div>Náročné, ale kvalitní čtivo. Začala jsem číst na popud <a href="https://www.1001songu.cz/2021/03/9-drums-i-cant-pretend.html">alba kapely The Drums</a>.</div><div><br /><b>
George Bernard Shaw: Pygmalion</b></div><div>Film s Audrey Hepburn mě bavil asi o něco víc.</div><div><br /><b>
Franz Kafka: Zámek</b></div><div>Kafku moc nechápu, čtení jeho knížek mě docela irituje, ale stejně ho miluju.</div><div><br /></div><div><b>
Franz Werfel: Sraz abiturientů, Ne vrah, zavražděný je vinen</b></div><div>OMG. Sjezd abiturientů je jedna z věcí mého neexistujícího TOP 10. Tahle útlá knížečka klame tělem, ale je to bravurně napsaná psychologická studie, zabývající se příčinou a důsledkem, zločinem a trestem. Jak jedna maličkost může naprosto zásadně ovlivnit celé vaše budoucí bytí. "A přece tato slova byla Adlerovou vinou, ba víc, byla jeho osudem, neboť uvolnila ďábla ve mně. Zní to nesmyslně, ale já to tuším a toto tušení teď vzplálo jasným plamenem, že kdyby byl Adler nevyslovil tuto jedinou větu, nestál by dnes přede mnou jako ztroskotanec." Mohla bych číst pořád dokola.♥ Také druhá kniha mě zaujala svým tématem, kolem této problematiky se točí jeden můj námět (viz Zločin a trest). Příběh byl už slabší, ale vím, že tehdy jsem měla trable s učitelem v autoškole a s některými pasážemi jsem se tak ztotožňovala, až jsem úplně normálně brečela. Sakra, asi si zase vypůjčím. Myslím, že dnes bych to docenila víc.</div><div><br /></div><div><b>
Vítězslav Nezval: Edison</b></div><div>Moje nejoblíbenější báseň. V sedmnácti jsem se pokusila o něco na způsob <i>remaku</i>, ale nakonec jsem to vzdala.</div><div><br /><b>
Karel Schulz: Kámen a bolest</b></div><div>Moje BIBLE. Což znamená, že knize věnuji jednou celý dlouhý článek. </div><div><br /></div><div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="https://1.bp.blogspot.com/-tkaRTkrgWDU/YGB9Z7w4C2I/AAAAAAAABK8/vRmmNObQ_h8pNEVRwIgI2qD61dDBqmpOgCLcBGAsYHQ/s2048/IMG_2988.JPG" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="1536" data-original-width="2048" height="300" src="https://1.bp.blogspot.com/-tkaRTkrgWDU/YGB9Z7w4C2I/AAAAAAAABK8/vRmmNObQ_h8pNEVRwIgI2qD61dDBqmpOgCLcBGAsYHQ/w400-h300/IMG_2988.JPG" width="400" /></a></div><div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><br /></div><div><b>
James Clavell: Král krysa</b></div><div>Vynikající román!</div><div><br /><b>
Joseph Heller: Hlava XXII</b></div><div>Moje druhá nejoblíbenější knížka. Učitelka nám o ní v literatuře vyprávěla stylem, že "holkám se to asi líbit moc nebude" (měli jsme ve třídě jen jednoho kluka), takže bylo jasné, že si to musím vypůjčit. Četla jsem úryvek v čítance a nepřišlo mi na tom nic nepochopitelného, naopak to bylo brutálně (černohumorně) vtipný, přesně podle mého gusta. Jednou jsem pojmenovala rybičku Yossarian, ale bohužel nedostála osudu svého jmenovce a brzy zdechla.</div><div><br /><b>
William Styron: Sophiina volba</b></div><div>Další z ultra tlustých knížek, které ovšem stojí za to přečíst. Btw co se týče oslavovaného filmu, Meryl Streep super a tak, ale jinak teda těžké zklamání. </div><div><br /><b>
Albert Camus: Cizinec</b></div><div>Když mě zklamali prokletí básníci, našla jsem se v existencionalistech. Výsledek byl bohužel stejný... Doporučuji raději <a href="https://www.youtube.com/watch?v=SdbLqOXmJ04">song</a> od The Cure. </div><div><br /><b>
Jean Paul Sartre: Zeď</b></div><div>Tohle jsem si chtěla přečíst hned od prvního momentu, kdy jsem si někdy ve třeťáku nalistovala v čítance úryvek, ale nakonec jsem četla až relativně nedávno. Hm, a taky se nedostavil předpokládaný účinek. Zeď je nicméně můj oblíbený termín, který často používám ve své tvorbě.</div><div><br /><b>
Allen Ginsberg: Kvílení</b></div><div>Četla jsem ve druháku, když jsem na jaře ležela tři týdny s chřipkou. Asi dobré, ale na mě už moc umělecké.</div><div><b><br />
Jack Kerouac: Na cestě</b></div><div>Na cestě jsem četla poprvé na střední a mám takový dojem, že jsem to ani nedočetla. Nevím, proč jsem tomu dala druhou šanci za pár let, ale stalo se tak. A byla jsem úplně nadšená! Vtip je v tom, že si myslím, že kdybych to četla dneska, tak bych zase tolik nadšená nebyla. Jsem zkrátka názoru, že některé knihy se hodí zrovna do určitého období života, kdy vyznáváte určité postoje, a jindy už je třeba tolik nedoceníte.</div><div><br /></div><div><b>
Kingsley Amis: Štastný Jim</b></div><div>Šťastný Jim je zrovna ten případ. Další kniha, které jsem dala druhou šanci, a jak jsem se u toho podruhé nasmála! No ještě aby ne, když jsem měla za sebou čerstvou první zkušenost s akademickým prostředím. Brilantní satira.</div><div><br /><b>
Samuel Beckett: Čekání na Godota</b></div><div>Ježiš, tohle byla pi... Ale co jsem od absurdního dramatu čekala, že? Asi taky Godota.</div><div><br /><b>
Gabriel García Márquez: Sto roků samoty</b></div><div>Vůbec nevím, o čem to bylo. Což je samo o sobě myslím všeříkající. </div><div><br /></div><div><b>
Milan Kundera: Nesnesitelná lehkost bytí</b></div><div>Kunderovi jsem se dlouhé roky vyhýbala (může za to asi školní kinoprojekce Žertu, lepší film pro partu náctiletých ignorantů už češtinářka opravdu nemohla vybrat...), ale on ti je, hele, dobrej! Když se musíte v čtení pořád zastavovat a číst některé pasáže víckrát, jak moc pravdivý jsou, to je myslím nejlepší hodnocení autorovy práce.</div><div><br /></div><div><b>
George Orwell: Farma zvířat, 1984</b></div><div>Sorry jako, ale považovat se za aktivního čtenáře a nemít přečteno 1984... To je prostě povinnost. Další kniha, která mi přinesla inspiraci k vlastnímu námětu.</div><div><br /><b>
Gerard William Golding: Pán much</b></div><div>Další srdcovka, kterou doporučuji. </div>Spisovatelova biblehttp://www.blogger.com/profile/04923535697133136580noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-9033420556644234673.post-80435258427520857692021-02-16T18:28:00.004+01:002021-02-16T18:31:08.418+01:00#112: Jak napsat hudební recenzi<i>Úvodem by se slušelo říct, že se rozhodně nepovažuji za žádného mistra oboru, který by měl lidem radit, jak se píšou hudební recenze. Stejně jako neexistuje zaručený návod, jak napsat knihu, tak neexistuje ani přesný postup, jak napsat recenzi. Na stranu druhou je pravda, že </i>pár<i> recenzí za sebou už mám, a tak jsem si řekla, že by možná nebylo na škodu zužitkovat to do nějakého článku. Tady je. </i><div><br /></div><div><div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="https://1.bp.blogspot.com/-2uxA-Cne5Z4/YCLSgCmDozI/AAAAAAAABIs/M7aW48hga2IBZvQbUMz4_jLeY3YcUtdRQCLcBGAsYHQ/s828/105428884_1097452483972476_3071261763886143392_n%25281%2529.jpg" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="828" data-original-width="828" height="400" src="https://1.bp.blogspot.com/-2uxA-Cne5Z4/YCLSgCmDozI/AAAAAAAABIs/M7aW48hga2IBZvQbUMz4_jLeY3YcUtdRQCLcBGAsYHQ/w400-h400/105428884_1097452483972476_3071261763886143392_n%25281%2529.jpg" width="400" /></a></div><br /><div style="text-align: center;"><br /></div>
<div>
<b>1.) Čtěte</b></div>
<div>
<br /></div>
<div>
Pokud nejste talent od přírody, základem je mít něco přečteného (což se ale tak nějak předpokládá, protože nikdo se k hudební kritice asi nedostane z náhlého popudu). Je to stejné jako se psaním knih. Čím víc máte načteno, tím víc to<i> </i>máte<i> pod kůží</i> a píšete s větší lehkostí. Osobně nedoporučuji číst předem recenze na desky, které se chystáte psát. Ať chcete, nebo ne, jiná recenze zdeformuje váš vlastní pohled na věc. Já to nedělám i z toho důvodu, aby mi z přečteného textu něco neuvízlo v paměti a já to pak nevědomky nebrala za svoje. Po dokončení vlastní recenze zato není na škodu přečíst si cizí. Někdy budete překvapeni, že nejste jediní, kdo sdílí stejný názor. Nikdy ale recenzi nepřepisujte jen proto, že to někdo z NME vidí kompletně jinak. O tom to přece je, že k jednomu uměleckému dílu existuje mnoho přístupů.</div>
<div>
<br /></div>
<div>
<b>2.) Rešeršujte</b></div>
<div>
<br /></div>
<div>
Rešerše ke knize jsou otrava a nikoho nebaví. (Mě teda rozhodně ne, a proto je ani moc nedělám, haha, ehm...) Rešerše k desce v podobě rozhovorů, cover stories či Wikipedie vám ale reálně poradí co psát, z jakého hlediska to vzít. Vlastně si ani nedokážu představit, že bych je nedělala. Tedy pokud nerecenzujete Xindla X nebo třeba Marka Ztraceného, protože kde nic není... Znáte to. Já masochista však nejsem.</div>
<div>
<br /></div>
<div>
<b>3.) Poslouchejte</b></div>
<div>
<br /></div>
<div>
Samozřejmě nejzásadnější věc. Není však poslouchání jako poslouchání. Desku je třeba <i>naposlouchat</i>. Desku je třeba si trochu <i>prožít</i>, protože teprve pak se vám odhalí věci a spojitosti, které během rychlého poslechu v pozadí neuslyšíte. Tím nenaznačuji, že <i>pravá</i> recenze vzniká jedině po stopadesátém poslechu, kdy album znáte už pozpátku. To je jen rada pro snadnější psaní, protože čím víc naposloucháno máte, tím víc víte, co psát. A o to tu jde.</div>
<div>
<br /></div>
<div>
<b>4.) Ptejte se</b></div>
<div>
<br /></div>
<div>
Když nevíte, jak začít, začněte si pokládat otázky:</div>
<div>
<ul>
<li>Jaká je nová nahrávka v porovnání se starší tvorbou umělce?</li>
<li>Pokud je to prvotina, splnila očekávání, které jste si udělali na základě singlů a EP?</li>
<li>Co ve vás vzbuzuje? Jaké je její hlavní téma? Nemusí to být žádné oficiální téma řečené muzikantem, jak ji vnímáte vy? </li>
<li>Drží jako celek? Nebo je to spíš roztříštěná kolekce? </li>
<li>Funguje většina věcí? Nebo je to spíš kolekce o pár hitech a zbytek je vata?</li>
<li>Má vůbec nějaké věci na první dobrou? Nebo je to přesně ten typ desky, která je skvělá jako celek a nemusí mít vůbec žádná výraznější místa?</li>
<li>Jaká je ve srovnání s podobnými alby?</li>
</ul>
<div>
<b>5.) Hrajte si slovy</b></div>
</div>
<div>
<br /></div>
<div>
Nebojte se barvitějších charakteristik a metafor. Závidím anglicky píšícím autorům, protože čeština v tomhle směru moc ohebná není. Je pravda, že když třeba recenzujete kytarovku, kde deset songů zní jak jeden, moc toho asi nevymyslíte. Kde to ale jde, tam se nebojte si s textem trochu pohrát. Hudební recenze má být především zábava, není třeba se držet suché akademické kritiky. Zkuste do recenze třeba napasovat úryvek textu nebo název desky, pokud se tam hodí. To je mimochodem můj starý trik, který mě nejednou spasil při vymýšlení nadpisu nebo závěrečného shrnutí. Ráda taky do recenzí pašuju různé popkulturní narážky.</div><div><br />
<b>6.) Neopakujte se</b><br /><br /></div><div>K editaci neodmyslitelně patří Ctrl+F. Nic mě nenaučilo lépe pracovat se synonymy jako právě psaní recenzí. Nepište v textu desetkrát "kapela", existují taky slova jako "skupina", "formace", "uskupení", "banda", "ansámbl", "parta" atd. atd. "Deska" může být "album", "nahrávka", "debut", "prvotina", "počin" nebo taky "řadovka". "Song" je taky "skladba", "píseň", "písnička", "nahrávka" nebo konkrétněji třeba "vypalovačka", "ukolébavka", "hitovka". Atd. Atd. Viz bod pátý. </div>
<div>
<br /></div>
<div><b>7.) Pište na papír</b></div><div><br /></div><div>Tohle se ale netýká jen recenzí. Je pravda, že v poslední době to už moc nepraktikuju, ale dřív jsem si hrubé verze recenzí a některých článků psala skoro pokaždé na papír. Důvod je jednoduchý. Zatímco na počítači vás ruší desítky dalších podnětů, s papírem... jste zkrátka jen vy a papír. A toho bohdá nebude, abyste se nerozepsali.</div><div><br /></div><div><b>8.) Překládejte si texty</b></div><div><br /></div><div>KPZ pro případy, kdy fakt nevíte, jak začít, nebo prostě jenom nevíte. Takže KPZ skoro pro vždy. Song po songu si překládejte a během překládání mějte danou písničku puštěnou v pozadí. Zaprvé důkladněji pochopíte, o čem muzikant zpívá, co se vám snaží předat, zadruhé si songy naposloucháte. No a za třetí si procvičíte angličtinu, což se vždycky hodí. </div><div><br /></div><div><b>9.) Improvizujte</b></div><div><br /></div><div>Když tlačí člověka deadline nebo má psát o interpretovi, o kterém vůbec nic neví a nemá zrovna čas studovat jeho obsáhlou biografii a diskografii, holt nezbývá nic jiného než improvizovat. Zkrátka většinu textu věnujte faktické stránce věci, kterou jste vycucli z Wikipedie či jiných zdrojů, a na desku samotnou se zaměřte v pár větách v závěru recenze. Tohle lze uplatnit asi spíš v kratších recenzích. (Na stranu druhou, proč by se třeba na delší recenzi Metalliky hlásil člověk, který od ní nikdy nic neslyšel, že jo.) Hm. Proč mám pocit, že to, čemu já říkám improvizace, je pro mnohé <i>seriózní</i> novináře ze <i>seriózních</i> médií regulérní recenzí...? Just saying. Don't mind me. </div><div><br /></div><div><b>10.) Trénujte</b></div>
<div>
<br /></div><div>Psaní je jako sval, musíte ho procvičovat, abyste nevyšli ze cviku. Psaní recenzí není výjimkou... Což by i vysvětlovalo, proč mi to v poslední době vůbec nejde, ha! Děkuji za vaši pozornost a přeju pěkné hudební kritizování. </div><div><br /></div><div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="https://1.bp.blogspot.com/-bc5e8-QY4H0/YCv5bva3N5I/AAAAAAAABJs/eN2fdJI5_icgWjG7c1vcv3oPfWHHioyvQCLcBGAsYHQ/s500/tumblr_inline_o29985tVLp1r79k32_500.gif" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="250" data-original-width="500" height="200" src="https://1.bp.blogspot.com/-bc5e8-QY4H0/YCv5bva3N5I/AAAAAAAABJs/eN2fdJI5_icgWjG7c1vcv3oPfWHHioyvQCLcBGAsYHQ/w400-h200/tumblr_inline_o29985tVLp1r79k32_500.gif" width="400" /></a></div>
</div>Spisovatelova biblehttp://www.blogger.com/profile/04923535697133136580noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-9033420556644234673.post-61502221841533897952021-02-11T21:50:00.003+01:002021-02-11T22:13:25.922+01:00#111: Nejasná zpráva o konci světa<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="https://1.bp.blogspot.com/-7zeQRmq-LDQ/YCWUOYpD1yI/AAAAAAAABI4/qhRz0isHzHEhR1rJkF90KCm0_YVpyxIQwCLcBGAsYHQ/s490/ezgif.com-gif-maker.gif" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="333" data-original-width="490" height="271" src="https://1.bp.blogspot.com/-7zeQRmq-LDQ/YCWUOYpD1yI/AAAAAAAABI4/qhRz0isHzHEhR1rJkF90KCm0_YVpyxIQwCLcBGAsYHQ/w400-h271/ezgif.com-gif-maker.gif" width="400" /></a></div><p>Nikdy bych si nepomyslela, že něco takového napíšu, ale... S lehkou nostalgií vzpomínám na loňské jaro. Jo, myslím přesně to, kdy začalo celé to šílenství kolem čínské chřipky. Samozřejmě, že to bylo děsivý, nikdo nevěděl, co je před námi a lehce nervózní byli i otrlí flegmatici jako já. V té době jsme ale měli něco, co dnes už nemáme a nejspíše ani nebudeme znovu mít - <b>naději</b>. Vizi, že bude líp, když se všichni semkneme a vydržíme. A ono to fungovalo.</p><p style="text-align: left;">Nevědomost byla tehdy silnější než můj silný odpor vůči všem nesvobodám a omezením a když Babiš poprvé vyhlásil nouzový stav, spadl mi kámen ze srdce. Opravdu. Protože <i>něco</i> se dělo. Takže to nemuselo skončit úplným průserem. Věřila jsem, že budeme měsíc doma a všechno se vrátí do normálu. To se dá vydržet, ne? Stejně jsem potřebovala pauzu od kalení a společenského života. Roušky mi nevadily. Vyjít s tím poprvé do ulic bylo teda celkem divný a musela jsem cca patnáct minut postávat v předsíni, než jsem se konečně odvážila (lol), ale obecně mi nevadí mít půlku ksichtu zakrytou. A než mi budete nadávat do ovcí, vygooglete si slovo dysmorfofobie. Nejsem ovce, jsem jenom magor. :)</p><center><iframe allow="encrypted-media" allowtransparency="true" frameborder="0" height="380" src="https://open.spotify.com/embed/playlist/6bMl1vZIGZRpa5lxkVZAfn" width="300"></iframe></center><p>Skutečně dnes vzpomínám s jakýmsi steskem na dobu, kdy lidi nosili roušky třeba i na procházku přírodou nebo si je polekaně začali nasazovat, když jste se vynořili pár metrů od nich. Nebyly to loutky vlády ani hysterky, jenom byli součástí nepsané dohody. Že to společně zvládneme. Šití roušek mě minulo, protože nejsem <i>praktická žena</i> a to nezmění žádná pandemie. :D Ale všechna ta solidarita byla pěkná no. Dneska šití roušek nikoho nezajímá a vrcholem solidarity je to, že si ji člověk nasadí do obchodu nebo MHD.</p><p>Vůbec ráda vzpomínám na březen a duben minulého roku. Nevím, jestli to bylo lockdownem, ale nebylo skoro dne, kdy bych nebyla venku. Jo, byla jsem na těch svých pochůzkách a cyklo výjezdech věčně sama, ale nevadilo mi to. Výjimečně jsem zažívala takovej ten dobrej <a href="https://www.spisovatelovabible.cz/2018/07/89-overthinking-zhouba-kreativni-mysli.html">overthinking</a>, kdy v podstatě vedete dialog sami se sebou a přicházíte na hromadu věcí. <a href="https://www.spisovatelovabible.cz/2020/04/103-zapisky-z-karanteny-ii.html">Trochu jsem to zařekla</a> vzhledem ke zbytku roku, ale tehdy jsem opravdu měla docela čistou mysl. A fakt jsem si myslela, že jsem některé záležitosti už překonala. Hmm... Bylo taky super nepít a nemuset řešit, co jste o víkendu zase komu řekli, napsali nebo co jste udělali. Vůbec mi tohle nechybělo. A největší radost mi udělalo, že jsem začala pravidelně cvičit, což se mě drží dodnes. Což neznamená, že jsem teď fitness bitch z IG, ha ha, žeru jako vždycky. Necvičím kvůli postavě. Cvičím, aby mi nehráblo.</p><p>Z <a href="https://www.spisovatelovabible.cz/2020/03/101-zapisky-z-karanteny.html">jarní karantény</a> mám v paměti den, kdy jsem objevila své nové oblíbené místo. Remízek s rozkvetlými stromy na okraji, s posedem, kterým prosvítaly paprsky zapadajícího slunce, s výhledem na rozvlněné moře řepky a chřibské kopce v dáli. Úplná blbost, že? Stejně na to dnes vzpomínám, jako by to byl kdovíjak magický zážitek. Z toho místa šel vidět i hrad, kam jsme se před třemi lety vypravili na 30km túru (a kde jsme o rok později <a href="https://www.spisovatelovabible.cz/2019/12/jak-jsem-prezila-kyjovskou-petapadesatku.html">málem položili život při naší pětapadesátce</a>, ale nekažme si krásné vzpomínky). Představovala jsem si, že je to portál do minulosti. Že na tom místě je furt rok 2017 a svět je pořád tím nejskvělejším místem k žití. I když jsem to tehdy nevěděla. Občas takhle přemýšlím... Ale zpátky do roku, který můžeme stejně tak přeskočit.</p><div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="https://1.bp.blogspot.com/-yWdBZObGUEA/YCWVUyWs4wI/AAAAAAAABJg/woqNbEamw04QmQ-lmpi4qBY032Pl4fD7QCLcBGAsYHQ/s2048/ANIY5005.JPG" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="2048" data-original-width="1536" height="400" src="https://1.bp.blogspot.com/-yWdBZObGUEA/YCWVUyWs4wI/AAAAAAAABJg/woqNbEamw04QmQ-lmpi4qBY032Pl4fD7QCLcBGAsYHQ/w300-h400/ANIY5005.JPG" width="300" /></a></div><p>Přiznám se, že i já patřila ke <i>covid nazi</i>. Neskutečně mě vytáčeli lidi, kteří nedokázali dva týdny sedět na prdeli a prostě museli jít zase kalit se svými nudnými kámoši nebo si dělat piknik v přeplněných Riegrových sadech. Když jsem to mohla pochopit já i další uvědomělí jedinci, proč to nedokázali pochopit oni? Že tohle bude fungovat jenom za předpokladu, když to budeme dodržovat všichni. Že čím víc se nařízení budou porušovat, tím déle budou muset platit. Plot twist. Dnes byste mě pravděpodobně našli v tom parku. A i když roušky nosím a tak, je mi asi už úplně u prdele, jestli někdo jiný ne.</p><p>Politici to posrali, nejsou schopni lidem nabídnout žádné konkrétní řešení. Na jaře jsme měli plán, jasnou vizi, naději. Všichni jsme spolupracovali, a tak není divu, že jsme za chvíli mohli být "best in covid" se zaslouženou letní svobodou. Nesvádějme to ale jenom na politiky. Snaží se vymyslet řešení pro lidi, kteří o ně už ani nestojí. To, co se děje teď, je jenom lockdown naoko. Žijeme normálně jen prostě nechodíme do škol, restaurací, posiloven atd. Všichni nadávají, že opatření jsou k ničemu, ale zapomínají na dodatek, že opatření jsou k ničemu, protože je už prostě nikdo nedodržuje. Jenže ani lidem, nám, se nelze divit. K čemu tohle všechno? Abychom byli zase best in covid, na dva měsíce otevřeli a pak si to celé martyrium dali od začátku? Říkají, že naděje je očkování, jenže ani to nám tahle vláda, EU, whoever nejsou schopni zajistit!</p><p>Jaro a první lockdown byla naprosto nová,<i> once in a lifetime</i> situace. Pokud jste nepatřili k těm, kterým to ovlivnilo živobytí, zdraví nebo zdraví vaší rodiny, ano, ty dva měsíce se skutečně daly užít. Byl to stav, který se už nikdy neměl opakovat. To jsme si mysleli. Ach... Když jsem četla, že by tohle (ne)žití mělo trvat minimálně dva roky nebo klidně i navždy, smála jsem se. V létě jsem se viděla na koncertě Michaela Kiwanuky a Systémech (tam v největším kotli před pódiem), letos na jaře na přesunutém koncertě Metronomy. Teď už se nevidím nikde. Vůbec nic si nemyslím. A víte, co je nejhorší? Už se ani nevzrušuju a všechno je mi jedno.</p><div style="text-align: left;">Tady je nějakej song pro ty, kteří to ještě nechtějí vzdát. Poslechněte si ho. Tohle je přesně moje jarní nálada.<i> I gotta keep from losin' the rest of me, still worry that I wasted the best of me on you. Gotta let go of weight, can't keep what's holdin' me. Choose to watch while the world break up in front of me...</i></div><div style="text-align: left;"><br /></div><div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><iframe allowfullscreen="" class="BLOG_video_class" height="266" src="https://www.youtube.com/embed/IGHSYEzCp9c" width="320" youtube-src-id="IGHSYEzCp9c"></iframe></div><p></p>Spisovatelova biblehttp://www.blogger.com/profile/04923535697133136580noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-9033420556644234673.post-76651241579793760352021-01-01T22:39:00.013+01:002021-01-02T13:55:47.730+01:00#110: 5 self-care, selflove bla bla bla rad, které si v roce 2021 už strčte do p*dele<p><b>Soustřeď se na sebe</b></p><div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="https://1.bp.blogspot.com/-609u_-oC8Pg/X--PpWo96aI/AAAAAAAABH4/K_yh5QVYUfEm3NtSUXEZYzpc5111iKhLwCPcBGAYYCw/s220/tenor.gif" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="183" data-original-width="220" height="333" src="https://1.bp.blogspot.com/-609u_-oC8Pg/X--PpWo96aI/AAAAAAAABH4/K_yh5QVYUfEm3NtSUXEZYzpc5111iKhLwCPcBGAYYCw/w400-h333/tenor.gif" width="400" /></a></div><p></p><div style="text-align: left;">Tahle rada nebo její napodobeniny na mě poslední dobou pořád odněkud vyskakují. <i>Přítel se se mnou rozešel, ale já ho pořád miluju, co mám dělat?</i> Soustřeď se na sebe.<i> Stále se mi nedaří najít vhodného partnera. </i>Dej si pauzu od urputného hledání a zaměř se na sebe a své koníčky.<i> S někým se občas vídám, ale nejsem si jistá, jaké city ke mně skutečně cítí. Mám mu říct o těch svých? </i>Nic mu neříkej a soustřeď se na sebe. Sejdi se s kamarádkou. Začni navštěvovat nový kurz. SOUSTŘEĎ SE NA SEBE. Ty vole. Chci říct. Rozhodně nemůžu mluvit za všechny, ale pokud můžu mluvit za sebe - jeden z mých největších problémů je ten, že jsem věčně sama a<a href="http://www.spisovatelovabible.cz/2018/07/89-overthinking-zhouba-kreativni-mysli.html"> neustále se zaobírám svou vlastní osobou</a>. Z představy, že bych měla trávit ještě více času sama se sebou (jakože už teď je to extrémní) a ještě víc se babrat ve svých myšlenkách, odvařená nejsem, ba mě přímo vytáčí. TY VOLE. Já nepotřebuju chodit po obchodech ani začít brát lekce francouzštiny, já potřebuju vyřešit nějakého kluka. Třeba. Chápu, že autoři těchto rad tím míní prosté - nějak se rozptyl a pořád nemysli na to, co tě trápí. Zapomínají však, že existuje spousta lidí, které mají problém <i>právě kvůli tomu</i>, že se soustřeďují příliš na sebe. </div><div style="text-align: left;"><br /></div><div style="text-align: left;"><b>První se nauč mít rád sám sebe</b></div><div style="text-align: left;"><div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><br /></div></div><div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="https://1.bp.blogspot.com/-tOo3qzmp-TE/X--SHUNVQyI/AAAAAAAABIE/KEHDislhPrAxGgOBpL_coxaUBUFAxGDhgCLcBGAsYHQ/s720/giphy.gif" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="404" data-original-width="720" height="225" src="https://1.bp.blogspot.com/-tOo3qzmp-TE/X--SHUNVQyI/AAAAAAAABIE/KEHDislhPrAxGgOBpL_coxaUBUFAxGDhgCLcBGAsYHQ/w400-h225/giphy.gif" width="400" /></a></div><div style="text-align: left;"><br /></div><div style="text-align: left;">Další rada nad zlato. Co to vůbec znamená? Copak není naše existence dostatečným důkazem toho, že se asi trochu rádi máme? Já vím, že jsme někdy ze sebe nešťastní. Ubližujeme si špatným chováním a návyky. Ale furt žijeme. A děláme věci, kterými mezi řádky říkáme - chci se mít líp, ať už se to týká uspokojování základních potřeb nebo <i>dodatkových věcí</i> v podobě mezilidských vztahů nebo třeba kariéry. Není to samo o sobě svědectvím, že k sobě chováme úctu a jsme to stejně vždycky my, koho máme na prvním místě? Do prdele, všichni furt mluví o SeLfLoVe, ale co to vlastně v praxi znamená? Mám si snad denně stoupat před zrcadlo a říkat si "Miluje tě"? Eeh... Tahle rada hlavně vysílá brutální vzkaz lidem s psychickou poruchou, kteří zkrátka nikdy nebudou se sebou úplně smíření. V podstatě jim říká, že jsou úplně k ničemu a nikdo je nebude mít nikdy rád. <b>Nebýt OK je přitom OK</b> a láska není jenom privilegium pro nedepresivní a sluníčkové lidičky. Vždyť i ti <i>normální</i> nejsou věčně v pohodě. Každý má momenty, kdy se nenávidí a nikdo se nechová 24/7 stylem "Wau, tak tohle jsi úplně posral, ale stejně tě furt miluju.<3" Kouzlo naopak tkví v tom, že si dokážeme přiznat, že se třeba tak moc super nemáme a že zkrátka nejsme dokonalí. </div><div style="text-align: left;"><br /></div><div style="text-align: left;"><b>Žij v přítomnosti</b></div><div style="text-align: left;"><b><br /></b></div><div style="text-align: left;"><div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="https://1.bp.blogspot.com/-4yOsI1fe9aI/X--PrFvWdUI/AAAAAAAABH8/4Py2j9h4BVAfCrBCzgvTbdwBbBEm2U5QgCPcBGAYYCw/s800/5DYUWQ6KPE5MBCXRLDJEHCS3L4.gif" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="317" data-original-width="800" height="159" src="https://1.bp.blogspot.com/-4yOsI1fe9aI/X--PrFvWdUI/AAAAAAAABH8/4Py2j9h4BVAfCrBCzgvTbdwBbBEm2U5QgCPcBGAYYCw/w400-h159/5DYUWQ6KPE5MBCXRLDJEHCS3L4.gif" width="400" /></a></div><br /></div><div style="text-align: left;">Evergreen příruček pozitivního myšlení. Žij přítomným okamžikem. Neřeš minulost ani budoucnost. Poddej se momentální chvíli. Na nic nemysli jenom vnímej svět okolo sebe. Waaaaaau. Jsem vyléčená. Upřímně? Neexistuje věc, kterou bych chtěla dělat raději než žít přítomným okamžikem. Neřešit minulost ani budoucnost. Poddat se momentální chvíli. A nemyslet na nic, třeba jenom vnímat tu krásnou letní pohodu u vody. Jenže háček je v tom..., že to není tak úplně jednoduché? Kecám - je to příšerně těžké! Obzvláště pro lidi jako já, kterým mozek šrotuje na 150 %. Když mi řeknete, abych zavřela oči a uvolnila si mysl, o to víc bude má mysl zaneprázdněná a já nervóznější. Četla jsem o tom už hromadu knížek, zkoušela jsem meditaci, ale zatím to vypadá, že po zbytek svého života prostě přítomným okamžikem žít nebudu. Kdyby to bylo tak snadné, nemusely by o tom vznikat tisíce příruček a tihle motivační guru by k bohatství nikdy nepřišli. Čímž netvrdím, že přítomného okamžiku nelze dosáhnout. Zažíváme ho pokaždé, když se do některé činnosti naplno ponoříme nebo když se například dostaneme do stresové situace, která nám neumožňuje myslet na nic jiného. Žít přítomným okamžikem na povel mi ale spíš zavání tím, že ho rozhodně teď žít nebudu.</div><div style="text-align: left;"><br /></div><div style="text-align: left;"><b>Buď vděčný</b></div><div style="text-align: left;"><b><br /></b></div><div style="text-align: left;"><div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="https://1.bp.blogspot.com/-TQP1vvgTpFE/X--OLhHkk_I/AAAAAAAABHo/a5cqRjFH9JMhWp38afPF-GgYF-7NLTD5wCPcBGAYYCw/s358/200.gif" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="200" data-original-width="358" height="224" src="https://1.bp.blogspot.com/-TQP1vvgTpFE/X--OLhHkk_I/AAAAAAAABHo/a5cqRjFH9JMhWp38afPF-GgYF-7NLTD5wCPcBGAYYCw/w400-h224/200.gif" width="400" /></a></div><b><br /></b></div><div style="text-align: left;">Tohle je už taková míň nasírací rada, protože má rozumný základ, ale taky je problematická. Hele, já třeba vím, že mi v podstatě nic nechybí, až na nějaké blbosti typu alergická rýma nestrádám po zdravotní stránce, vím, že existují miliony lidí, kteří se mají hůř než já, a dokonce se zdá, že se najde pár jedinců, kterým třeba nejsem úplně u prdele. Jen hrstka, ale lepší než nic. Teď jsem si to řekla a když se nad tím člověk zamyslí, dá mu to na chvilku pocit spokojenosti. Jenže stejně tak vím, že můj život má k dokonalosti daleko. Mám pocity beznaděje z toho, že se <a href="https://www.spisovatelovabible.cz/2020/12/109-neumim-delat-zazraky.html">možná nikdy nestanu publikovaným autorem</a>. A trápí mě, že mě <i>zrovna tam ten člověk</i> nechce. V běžném životě se zkrátka nezabýváte věcmi, kterých máte dostatek, ale právě tím, co vám chybí. Takže jsem vděčná? Asi jo, když se nad tím tak zamyslím. Ale furt to neodstraňuje úseky mého života, ve kterých vděk zrovna nepociťuju. Sorry, nejsem Tamara Klusová. </div><div style="text-align: left;"><br /></div><div style="text-align: left;"><b>Znej svou cenu a nikdy nedělej první krok</b></div><div style="text-align: left;"><b><br /></b></div><div style="text-align: center;"><div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="https://1.bp.blogspot.com/-8dVE5fTzFBI/Xv_HeGKU-rI/AAAAAAAABEg/VNfmKNzPMss-DDthH1oPXvW9A1ddw0u4QCPcBGAYYCw/s334/200.gif" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="200" data-original-width="334" height="240" src="https://1.bp.blogspot.com/-8dVE5fTzFBI/Xv_HeGKU-rI/AAAAAAAABEg/VNfmKNzPMss-DDthH1oPXvW9A1ddw0u4QCPcBGAYYCw/w400-h240/200.gif" width="400" /></a></div></div><div style="text-align: left;"><br /></div><div style="text-align: left;">Poslední rada je zaměřená pro ženy. Jde zkrátka o to, že chcete nějakého člověka. Protože jste ale <i>badass woman</i>, která zná svou cenu, zásadně se <i>nedoprošujete</i> a <a href="https://www.spisovatelovabible.cz/2020/07/107-kdo-ma-zajem-tak-se-ozve-vazne.html">nepíšete první </a>ani nikoho nikam nezvete. Už vůbec se nějak <i>nevyznáváte</i>, proboha. Nechápu. Kde se v tom sezení v koutě a pasivním čekání na pana dokonalého skrývá ona sebejistota a vědomí vlastní ceny? Takhle - pokud objektu své touhy napíšete tři zprávy po sobě bez odezvy, asi to není úplně dobrý. Pokud se stále dožadujete něčí pozornosti i poté, co vám onen člověk řekl jasné NE, tak jako dělejte, jak chcete, že jo, ALE... Co je však špatného na tom, když projevíte zájem a třeba napíšete jako první? Já vím. Je to těžký. A odmítnutí bolí. To ale nemá nic co do činění se sebeúctou. Naopak bych řekla, že právě tohle značí, že si sebe vážíte, protože nečekáte na smilování boží a jdete si za svým. Genderové stereotypy si strčte někam. Pokud vás muž odmítne kvůli tomu, že jste ho nenechala splnit jeho <i>tradiční mužskou roli lovce</i>, a on tak ztratil zájem ještě dřív, než ho mohl mít, mám pro vás blbou zprávu - na 99,99 % by vás nechtěl ani normálně. Hele, život je krátký. A pokud jsem se za ty roky něco naučila, nikdy jsem nelitovala toho, co jsem udělala (ne, že by toho bylo moc, haha), ale toho, co jsem neudělala. O tom jednou napíšu eseje. <i>Fucking shit!</i></div>Spisovatelova biblehttp://www.blogger.com/profile/04923535697133136580noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-9033420556644234673.post-69002026972902793982020-12-08T22:24:00.001+01:002020-12-08T22:32:09.746+01:00#109: Neumím dělat zázraky<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="https://1.bp.blogspot.com/-Juu6LnzpHX4/X8_YVOH7oaI/AAAAAAAABHQ/3QMrrPb25CQYKoZbl76ETPMkJMIBx5Y0QCLcBGAsYHQ/s1080/34374408_235059610601882_6702094017829535744_n%25281%2529.jpg" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="1080" data-original-width="1080" height="400" src="https://1.bp.blogspot.com/-Juu6LnzpHX4/X8_YVOH7oaI/AAAAAAAABHQ/3QMrrPb25CQYKoZbl76ETPMkJMIBx5Y0QCLcBGAsYHQ/w400-h400/34374408_235059610601882_6702094017829535744_n%25281%2529.jpg" width="400" /></a></div><p><br /></p><p>Do tohohle příspěvku se mi moc nechtělo. Nechci se tu litovat ani nechci předávat pochmurná poselství, která by si z toho někdo mohl odnést. Spisovatelská dráha má ale i svou stinnou stránku a taky o té je třeba psát. </p><p>Jak se pravidelní čtenáři mého blogu mohli dovtípit z mého mlčení, ani letošní rok nezakončím jako publikovaný autor. Budu jím vůbec někdy? To je otázka, nad kterou v poslední době raději moc nepřemýšlím. Samozřejmě jsem nečekala, že mi knihu vydá první nakladatelství, které oslovím. Když ale už pošesté nedostanete žádnou odpověď nebo alibistickou <i>"je nám líto, ale nehodí se do edičního plánu"</i>, trochu vám to vezme tvůrčí elán a naději. Abychom si rozuměli, nezoufám si nad tím, že česká nakladatelství nedávají začínajícím spisovatelům šanci. Chci tím říct jediné - možná neumím tak dobře psát. V zoufalosti jsem to znovu začala zkoušet i s první knihou, kterou jsem původně nechtěla za debut, ale výsledek je v podstatě stejný.</p><p>I to je důvod, proč jsem letos na NIČEM NOVÉM nepracovala. <a href="https://www.spisovatelovabible.cz/2020/03/101-zapisky-z-karanteny.html">V době pandemie</a>, kdy jsem byla doma ještě víc než obvykle, jsem nenapsala ani čárku. Jsem si vědoma, jak neskutečně plýtvám časem, ale co mám dělat? Mám pokrčit rameny a říct si: "OK, tak to holt s prvními dvěma knížkami nevyšlo, ale to je přece normální, že nikdo není ve svých prvních románových pokusech Stephen King. Aspoň jsem se rozepsala, autorsky se posunula a knížka nr. 3 bude zase o level výš." Nejde tu o to, že bych měla strávit tři měsíce nad psaním nové věci a další tři měsíce nad revizí; vím, že pro<i> normální </i>autory je jeden rok = jedna kniha rutina, ale já to se svou <a href="https://www.spisovatelovabible.cz/2019/05/94-kdyz-pisu-tak-jsem-stastna-proc-tedy.html">mentální výbavou</a>, čítající chabou pozornost, mizernou produktivitu a neschopnost oddělovat svůj osobní život od tvůrčí činnosti, zkrátka nedokážu. V případě knihy se u mě bavíme o dalších dvou až třech letech práce. Minimálně. Kvůli čemu? Abych strávila další dva roky tím, že budu jednou za tři měsíce, někdy ani to ne, dostávat odmítavé odpovědi? A co pak? Zase jenom pokrčím rameny a strávím další půlku života na mission impossible číslo nekonečno? Protože vám něco řeknu - <b>já to už prostě nevím</b>.</p><p>Nevím, jestli umím psát a můj příběh je publikovatelný. Ano, u knížky 1 i 2 jsem si to myslela. Nikdy nebudu patřit k sebevědomým tvůrcům, kteří si myslí, že napsali nejlepší věc ever, ale i já si v závěru myslím, že mé dílo je schopné publikace a lidem se může líbit. Kdyby tomu tak nebylo, nikdy bych ho nenabízela dál, to je logické. Protože se ale zatím nenašlo nakladatelství, které by se mnou tuto myšlenkovou rovinu sdílelo, přestávám si být jistá, na kolik je tento můj názor relevantní. Chápete? Už nevím, na kolik si můžu v tomhle věřit. </p><p>Řeknu vám výstižný příklad z nedávné minulosti. Letos jsem se zúčastnila literární soutěže Knih Dobrovský a stalo se mi něco výjimečného. Napsala jsem povídku, za kterou jsem si stála na 150 %. To říká člověk, který o svém díle věčně pochybuje. Nepamatuju, že by se mi kdy psalo tak lehce. Byl to úplně <i>vesmírny shit</i>, jestli mě chápete. Položila jsem otázku, dostala jsem odpověď. Všechno to do sebe zapadalo, jako dobře namazaný stroj. Většinu povídky jsem napsala 48 hodin před deadlinem a byla to ta nejpřirozenější věc na světě. Na výhru mohli být větší aspiranti než já, ale že bych se nedostala ani do rozšířeného výběru dvaceti pěti nejlepších? Come on! A to teď opravdu nechci znít nějak namyšleně. Přesto - přesně tohle se stalo. A pokud ze sebe vydáte to nejlepší, čeho jste v určitý moment schopni, ale stejně to skončí bez povšimnutí... Třeba to tak dobré nebylo? Nalijme si čistého vína. Jenže já to zase nepoznala. Já si opravdu myslela, že je to dobrý. Pokud nedokážu skórovat ani s výtvorem, o kterém jsem natolik přesvědčená... Neumím dělat zázraky. </p><p style="text-align: center;"><span face=""Trebuchet MS", Trebuchet, sans-serif" style="background-color: white; font-size: 12.1px;">🔺</span></p><p><span style="font-size: x-small;">PS: Tímto textem nechci naznačit, že to snad vzdávám. Budu to zkoušet dát, i když momentálně nemám ani šajnu kde. Jako úplně poslední je tu možnost samonákladu, ale opět: Má cenu jako neznámý autor bez větší propagace a fanouškovské základny vydávat něco, v čem ani skuteční odborníci nevidí potenciál? Z vydávání knížek možná nikdy nezbohatnu, ale prodělávat na tom už vůbec nechci.</span></p>Spisovatelova biblehttp://www.blogger.com/profile/04923535697133136580noreply@blogger.com3tag:blogger.com,1999:blog-9033420556644234673.post-12401551422397499562020-08-14T21:11:00.002+02:002020-08-14T21:40:29.564+02:00#108: Jak jsem zažila tu nejděsivější spánkovou paralýzu<table align="center" cellpadding="0" cellspacing="0" class="tr-caption-container" style="margin-left: auto; margin-right: auto; text-align: center;"><tbody>
<tr><td style="text-align: center;"><a href="https://1.bp.blogspot.com/-h1Q7fMgezqU/XzbFbMVvu1I/AAAAAAAABFQ/eyjHEzG3lBUHKuJB1UJ-DkGgtNVxlJLZACLcBGAsYHQ/s1600/drawings-inspired-by-sleep-paralysis-hallucinations-14-5c74f61aeb643__700.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: auto; margin-right: auto;"><img border="0" data-original-height="894" data-original-width="700" height="640" src="https://1.bp.blogspot.com/-h1Q7fMgezqU/XzbFbMVvu1I/AAAAAAAABFQ/eyjHEzG3lBUHKuJB1UJ-DkGgtNVxlJLZACLcBGAsYHQ/s640/drawings-inspired-by-sleep-paralysis-hallucinations-14-5c74f61aeb643__700.jpg" width="499" /></a></td></tr>
<tr><td class="tr-caption" style="text-align: center;">Ilustrace:
<a href="https://www.artstation.com/artwork/GmRqz">Alex Konstad</a> </td></tr>
</tbody></table>
<i>"Spánková paralýza je stav mezi spánkem a bděním, kdy si již mozek částečně uvědomuje realitu, ale nedokáže ještě dostatečně odlišit tuto realitu od snu a různých obsahů podvědomí, a zejména dosud nedokáže ovládat svaly, takže člověk má pocit téměř úplného ochrnutí příčně pruhovaného (kosterního) svalstva ovládaného vůlí, včetně neschopnosti používat hlasivky. (...) Ke spánkové paralýze může přispět i nadměrná konzumace alkoholu či drog, také porušení spánkové hygieny. (...) Tento stav, doprovázený často – ač to není pravidlem – různými halucinacemi a pocitem intenzivního strachu, se vysvětluje opožděním (asynchronicitou) funkce části mozku nazývané Varolův most, zodpovědné za paralýzu příčně pruhovaného svalstva během REM fáze spánku. Je často doprovázena hypnagogickými halucinacemi,"</i> říká nám o spánkové paralýze <a href="https://cs.wikipedia.org/wiki/Sp%C3%A1nkov%C3%A1_paral%C3%BDza">Wikipedie</a>.<br />
<br />
Poprvé jsem ji zažila v době, kdy jsem nevěděla, že něco takového existuje. Než jsem upadla do hlubokého spánku, měla jsem nepříjemný pocit, jako by mi vibrovalo tělo a neviditelná síla mě stahovala někam dozadu. Myslím, že ho doprovázely i sluchové a vizuální halucinace. Trvalo to jen sekundu, dvě, ale i tak to bylo pořádně děsivé. To mi bylo šestnáct.<br />
<br />
V budoucnu jsem tento stav čas od času znovu zažívala. Kdybych to měla zprůměrovat - cca dvakrát do roka? Někdy to bylo dost strašidelné, jindy jsem se tomu poddala a v podstatě zkoušela, kam se v tomhle stavu můžu mentálně dostat; přirovnala bych to k lucidnímu snění, i když to není přímo snění. Ani později mi ale nedocházelo, že právě tohle je ona obávaná spánková paralýza, o které veřejně mluvila například Billie Eilish (viz její klip k songu "Bury A Friend").<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<iframe allowfullscreen="" class="YOUTUBE-iframe-video" data-thumbnail-src="https://i.ytimg.com/vi/HUHC9tYz8ik/0.jpg" frameborder="0" height="273" src="https://www.youtube.com/embed/HUHC9tYz8ik?feature=player_embedded" width="485"></iframe></div>
<div style="text-align: center;">
<br /></div>
<br />
Měla jsem za to, že se projevuje hlavně neschopností hýbat se, což je symptom, který zrovna já nijak zvlášť nevnímám. V šestnácti jsem si dokonce myslela, že to může být astrální cestování, LOL.<br />
<br />
Nejděsivější zážitek spojený se spánkovou paralýzou jsem zažila loni v dubnu. Ovlivnily ho tři věci: a) měla jsem brutální kocovinu, b) před spánkem jsem si dala kozlík, to vysvětlím níž, c) nebyla jsem - eufemisticky řečeno - v úplně nejlepší duševní kondici. Nyní se dostáváme k problematičtější fázi, popsat to. I když jsem šla spát celkem brzy, nemohla jsem toho večera usnout a pořád jsem se jen převalovala. Pak přišlo staré známé vibrování doprovázené halucinacemi. Co jsem viděla a slyšela? Já nevím. Nejde to popsat. Jako by se mi v hlavě zhmotnila ta největší hrůza světa. Nebylo to nic skutečného, jenom pocit. Jediné, co jsem mohla rozeznat, byly sirény. Nebo něco na ten způsob. A šílený tlak v očích, jako by mi měly prasknout. V milisekundě jsem si pomyslela: <i>"Panebože, já se fakt už úplně zbláznila."</i> To jediné si z toho jasně pamatuju. Dostaly mě <a href="https://www.boredpanda.com/drawings-inspired-by-sleep-paralysis-hallucinations/?utm_source=trending&utm_medium=link&utm_campaign=sidebar">tyhle obrázky</a>. Nevyjadřují přesně to, co jsem zažila, ale <i>přesně tohle jsem zažila</i>, jestli mě chápete. To byl ale teprve začátek noci hrůzy.<br />
<br />
Za chvíli jsem upadla do mělkého spánku a prožila jsem to zase. Stejně mě to fascinuje. Okej, řekněme, že halucinace se dají pochopit, prostě nejste úplně vzhůru ani nespíte a váš mozek to nepobírá. Proč se ale přede mnou nevyjeví rapper G-Eazy nebo nemám haluz, že jsem třeba někde u moře? Proč mi mozek nabídne zrovna to nejhorší, co mi nabídnout může? Jedná se navíc o tak realistický přelud... Viděli jste Stranger Things? Spánková paralýza s halucinacemi je Upside Down. Jako by se před vámi na krátký mžik otevřel svět za oponou, který během dne a za normálního stavu nevidíte. Ale on tam někde pořád je. Přesně takový mám z toho pocit.<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://1.bp.blogspot.com/-S70t8J9cDp4/XzbPKYodBCI/AAAAAAAABFc/Y7F8pHQaGH0xnT4XFlxsdoHhSL5-lGH5wCLcBGAsYHQ/s1600/stranger-things-companion.png" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="821" data-original-width="1195" height="273" src="https://1.bp.blogspot.com/-S70t8J9cDp4/XzbPKYodBCI/AAAAAAAABFc/Y7F8pHQaGH0xnT4XFlxsdoHhSL5-lGH5wCLcBGAsYHQ/s400/stranger-things-companion.png" width="400" /></a></div>
<div style="text-align: center;">
<br /></div>
Znovu jsem se pokusila usnout a pro změnu jsem zažívala stav, který někdy mívám, když nemůžu usnout nebo si jdu lehnout během dne. Lehce spíte, ale zároveň máte pocit, že jste pořád při smyslech a "vnímáte" prostor kolem sebe, ačkoliv technicky vzato už nejste bdělí. Do toho jsem slyšela, jak někdo venku seče trávu, na čemž by nebylo nic divného..., kdyby nebylo zavřené okno a nebyla noc. Vysvobodilo mě zvonění na kostele v šest ráno. Úlevně jsem si oddechla, že je noc hrůzy za mnou, a přestože <a href="https://www.spisovatelovabible.cz/2020/05/104-slavni-spisovatele-jejich-spankove.html">v šest hodin normálně nevstávám</a>, samou radostí jsem málem vyskočila z postele. Problémem bylo..., ŽE KDYŽ JSEM SE PLNĚ PROBUDILA, NA KOSTELE NIKDO NEZVONIL, BYLA ČERNOČERNÁ TMA A PO ZKONTROLOVÁNÍ MOBILU JSEM ZJISTILA, ŽE JE ASI DVACET MINUT PO PŮLNOCI!<br />
<br />
V tom momentě mi ruply nervy. Nepovažuju se za žádného strašpytle, tma mi normálně nevadí, ale tohle bylo už dost i na mě. Rozsvítila jsem světlo a odmítala pokračovat v spánku. A udělala jsem suprovou věc: Vzala jsem si mobil a začala si googlit ještě hrozivější zkušenosti se spánkovými abnormalitami! Doporučuju. Asi tak za hodinu, hodinu a půl jsem si řekla, že to teda zase zkusím. V životě jsem snad neměla větší strach usnout. A i když se to za nějaký výživný spánek považovat rozhodně nedalo (zase se mi zdálo, že nemůžu usnout), naštěstí se to už obešlo bez velkých fantasmagorií. Hrůza nočního dobrodružství se (ne)překvapivě vytratila v denním světle a když pak nadešla noc, zvládla jsem ji bez větších obtíží a strachu. V takové podobě jsem spánkovou paralýzu od té doby nezažila. (A DOUFÁM, ŽE ANI NIKDY NEZAŽIJU.) Z nebe totiž opravdu nespadla a v mém případě se asi stačí vyhýbat kombinaci tří rizikových faktorů.<br />
<br />
Teď ještě k tomu kozlíku (potažmo dalším bylinám na spaní), který jsem začala brát loni. Když jsem tehdy už několikátou noc po sobě měla <i>zvláštní</i> sny, vzala jsem si na pomoc Google. A ten mi potvrdil, že se to opravdu může stát: "<i>Kořen kozlíku lékařského navíc inklinuje k navození lucidního snění, z důvodu podpory hlubšího spánku.
Kozlík lékařský navíc pomáhá si vzpomenout na své sny. Většina lidí sní, ale většina si své sny nepamatuje. Kozlík pomůže ovládat své sny a navíc si je i zapamatovat. Mějte však na paměti, že kořen Kozlíku zesílí jakékoliv noční dobrodružství, ať už je to hezký sen, nebo noční můra."</i> (<a href="http://chi.cz/magie/bylinky-ktere-aktivuji-lucidni-sneni">zdroj</a>)<br />
<br />
Co si představit pod pojmem zvláštní sen? To je opět těžké vysvětlovat, protože sny vnímáme každý jinak. Nebyly to vyloženě noční můry. Svým způsobem to občas bylo parádní. Představte si, že běžný sen je takový film od Filipa Renče, zatímco sen pod kozlíkem může být obří hollywoodská výprava pod taktovkou Jamese Camerona. Někdy ty sny byly natolik intenzivní, že jsem se běžně nad ránem nebo uprostřed noci probouzela. Takže brání kozlíku na dobrý spánek (já ho teda primárně brala na uklidnění, se spaním problém nemám) bylo kontraproduktivní! :D Spánková paralýza byla už jenom třešinkou na dortu a rozhodla jsem se, že po dokončení balení si další nekoupím. (...) Proto jsem si před nějakou dobou koupila Kozlík plus s vitamíny B!<br />
<br />
V začátku psaní tohoto článku jsem měla další cameronské sny. Za všechny vám řeknu ten nejintenzivnější. Jeho ústřední dějovou linkou byli zombíci, kteří mě a partu lidí pronásledovali. Jasně, byla to noční můra. Ale bylo to úžasné. Bylo tam úplně všechno. Moje milovaná vesnice mé babičky. Její barák. Nebe plné hvězd, na kterém jsem šli pozorovat Neowise. Nějaký luxusní barák. Zdá se mi, že jsem něco dobrého jedla. A byl tam jeden super kluk (někdo známý, ale fakt už nevím kdo). A jasně, taky tam byli ti zombíci, ale bylo to SKVĚLÉ! Když jsme to s nimi už prohrávali, klasicky jsem otevřela oči. (Nikdy ve snech neumírám, mám silný reflex těsně předtím se probudit.) Jenže ono mě to hned stáhlo zpátky. Tak jsem zase otevřela oči. A pak zase. Tak jsem zase otevřela oči. A pak zase. Takže jsem se nakonec silou vůle uprostřed noci musela kompletně probudit. Takových epizod jsem měla víc, každopádně teď mám už celkem klidné spaní. Takže buď si mé tělo na bylinu zvyklo. Anebo ony bláznivé stavy ovlivnil nějaký stres, i když o žádném nevím. (Je taky pravda, že Kozlík plus má jenom 200 mg léčivé látky, kdežto loni jsem brala <a href="https://www.iherb.com/pr/Now-Foods-Valerian-Root-500-mg-250-Veg-Capsules/830">tohle</a> s 500 mg asi po dvou tabletách denně. Tip pro odvážlivce.)<br />
<br />
Tolik k problematice. V budoucnu se k tématu snění či spánku určitě ještě vrátím. Máte se spánkovou paralýzou či bylinami na spaní podobnou zkušenost? V komentářích se určitě svěřte.Všem, kteří se dostali až na konec článku, přeju dobrou noc! :)<br />
<br />
<span style="font-size: x-small;">(btw tenhle článek dopisuju po deváté večer, a zase slyším, jak někdo seká trávu. TAK ALE UŽ...)</span>Spisovatelova biblehttp://www.blogger.com/profile/04923535697133136580noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-9033420556644234673.post-41188077768063960102020-07-10T19:10:00.000+02:002020-07-10T19:53:23.788+02:00#107: "Kdo má zájem, tak se ozve." Vážně?Je online, ale nenapíše ti. Nezeptá se, jak ti je. Co je u tebe nového. V podstatě nikdy. Tvůj idol. Kamarád. Příbuzný. Nebo klidně i přítel, se kterým se moc často nevídáš.<br />
<br />
"Kdo má zájem, tak se ozve. Tečka," říkají nám všichni vztahoví guru a životem protřelí přátelé. Přečtěte si tu větu ještě jednou. A pak mi upřímně odpovězte na otázku: "A vy se ozýváte?"<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://1.bp.blogspot.com/-Sg14SFPU92A/XweTLFbowEI/AAAAAAAABEs/JMjdrH_M1bYTVQFTbo1_9Zi0q7WpguLwgCLcBGAsYHQ/s1600/Bez%2Bn%25C3%25A1zvu.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="529" data-original-width="567" height="298" src="https://1.bp.blogspot.com/-Sg14SFPU92A/XweTLFbowEI/AAAAAAAABEs/JMjdrH_M1bYTVQFTbo1_9Zi0q7WpguLwgCLcBGAsYHQ/s320/Bez%2Bn%25C3%25A1zvu.jpg" width="320" /></a></div>
<div style="text-align: center;">
<br /></div>
Možná ano. Potom jsou obavy či jistá úvaha na místě. Možná jste ale jako já. A já bych se vsadila, že většina z vás je spíš jako já.<br />
<br />
Jsem přesně ten typ člověka, který se vás nikdy nezeptá, jak se vám vede. Nevpadne vám random do chatu, jen aby psaním s vámi zabil dlouhou chvíli. A před napsáním nevinného dotazu objektu, který se mu líbí, se musí buď hodně opít, nebo má menší nervové zhroucení. Větší.<br />
<br />
Znamená to snad, že mi na mých kamarádech a známých nezáleží? Ne. Copak mě vůbec nezajímá, jak se jim daří? Zajímá. Otravuje mě si s nimi psát? Neotravuje. Ale zkrátka to nedělám. Virtuální small talk není moje oblíbená disciplína. A někdy mi v tom zase brání stud. Nebo je to druh ješitné sebeúcty, kdy se nechci před druhým nebo zkrátka jen sama před sebou <i>ponížit</i>? Chci říct, všichni mají své životy a problémy a nikdo nečeká, až mu vpadnu do chatu a projevím o něho zájem. Pravidlo číslo jedna zní: Hlavně nikoho neotravuj. Tak to nedělám.<br />
<br />
Ha! Není to ironické? Protože stejně jsem to nakonec zase já, kdo se trápí, že někdo nepíše jemu a podle populární poučky nahoře si odvozuje, že spoustu lidí vlastně vůbec nezajímá. Jenže... to samé si přece můžou říkat taky oni o mně.<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://1.bp.blogspot.com/-X9WK2B6-C-k/VwFxi1V4nxI/AAAAAAAAAgs/dt0rqv70zG0_q6a0b2mgB5yvC2_jkPjFwCPcBGAYYCw/s1600/tumblr_inline_o49qft9uzm1r79k32_500.gif" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="183" data-original-width="325" height="180" src="https://1.bp.blogspot.com/-X9WK2B6-C-k/VwFxi1V4nxI/AAAAAAAAAgs/dt0rqv70zG0_q6a0b2mgB5yvC2_jkPjFwCPcBGAYYCw/s320/tumblr_inline_o49qft9uzm1r79k32_500.gif" width="320" /></a></div>
<div style="text-align: center;">
<br /></div>
Jak nás vůbec může štvát, že na nás ostatní kašlou, když na ně v podstatě kašleme i my? Proč by se měli věčně angažovat, když my se neangažujeme nikdy? Třeba to nemyslíme zle, ale pokud sami nejsme nejlepšími pisateli nebo nám v napsání druhému brání strach, proč se tolik divíme nad stejným chováním u druhého? Jsme snad nějak zvláštní a nikdo jiný nemůže být jako my? Ne, celý svět se netočí okolo nás a druzí o nás nemusí projevovat neustálý zájem, zatímco my se nijak nesnažíme.<br />
<br />
A není to vlastně i trochu smutné? Jakou váhu dnes dáváme zprávám z chatu? Že náklonnost druhého člověka měříme podle frekvence jeho psaní? Na mém příkladě, který rozhodně není nijak ojedinělý, jde přitom krásně vidět, že mě můžete zajímat úplně nejvíc na světě, ale stejně vám nenapíšu. (...) Čímž zase nechci říct, že skutečnost, že vám někdo nepíše, nemůže znamenat i prosté, totiž že jste mu skutečně u prdele; i já samozřejmě některým lidem nepíšu zkrátka jen proto, že o žádné dopisování s nimi nestojím, sorry, jestli si teď někdo dělal naděje. (A vím, že 98 % lidí, kteří mě znají, ani neví, že mám tenhle blog, haha.) Nemůžeme ale všechny házet do jednoho pytle.<br />
<br />
K tomuhle textu mě vlastně inspiroval <a href="https://tyleroakley.com/post/616403771231240192/twitblr-real-friends-would-understand-why-they">tumblr příspěvek</a>, který tuhle problematiku staví do kontextu karantény.<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://1.bp.blogspot.com/-ZA8TcUvgeFM/XwecI7_9Y1I/AAAAAAAABE4/ktHLf5WXb-ciZcfcDYgN5PMsbP3o1xxBwCLcBGAsYHQ/s1600/tumblr_f2dcaec4f7a807edc5ba7aecb0d152c7_246380c0_500.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="734" data-original-width="500" height="640" src="https://1.bp.blogspot.com/-ZA8TcUvgeFM/XwecI7_9Y1I/AAAAAAAABE4/ktHLf5WXb-ciZcfcDYgN5PMsbP3o1xxBwCLcBGAsYHQ/s640/tumblr_f2dcaec4f7a807edc5ba7aecb0d152c7_246380c0_500.jpg" width="433" /></a></div>
<div style="text-align: center;">
<br /></div>
<br />
<div style="text-align: center;">
<br /></div>
Líbí se mi jedna z reakcí: <i>"Pokud si děláte takové starosti, že vám někdo nepíše, možná byste mu VY měli napsat a zeptat se, jestli je ON v pohodě. Je rok 2020. Nemáme čas na tyhle stupidní dětské hry!"</i> A tím bych tento článek asi ukončila.<br />
<br />
<div style="text-align: center;">
🔺</div>
Spisovatelova biblehttp://www.blogger.com/profile/04923535697133136580noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-9033420556644234673.post-55637912472249349642020-05-23T11:51:00.001+02:002020-05-23T12:05:16.914+02:00#106: "Je to jen můj názor" je nové "jenom závidíš""Jenom závidíš" je nepřemožitelným evergreenem diskuzí, kterým zaručeně knockoutujete každého konverzačního soupeře. Do popředí se ale začíná dostávat také další diskuzní zabiják, který vašemu protivníkovi spolehlivě vezme řeč. "Je to jen můj názor." Ha! A máte vymalováno.<br />
<br />
Český diskutér není hloupý a když si dal jedna a jedna dohromady, došla mu fascinující věc - žijeme v zemi, kde máme svobodu slova, a proto ať napíše pod článek nebo fotografii cokoliv, je to přece jen jeho názor, na který má podle ústavy nárok! Takže když třeba vykřikne do diskuzní tmy "Arabáči patří do plynu", obhájí si to slovy, že je to jen jeho názor. Když napíše slavné herečce pod fotku "Jsi hnusné vyžrané prase", všechny výtky smete ze stolu neprůstřelným "Je to jen můj názor". A podobně může zdůvodnit třeba i pobídku zpěvákovi, aby se raději odstřelil, jak otřesně zpívá.<br />
<br />
<div style="text-align: center;">
<b>jE tO JeN mŮj NááááZoR!</b></div>
<br />
Názor je, když napíšeš "Nesouhlasím s migrací, protože..." (Doplň si nějaký rozumný, obhajitelný argument bez vulgarit.) Názor je, když napíšeš "Víc ti slušely černé vlasy." Názor (a hluboká pravda) je, když napíšeš "Ed Sheeran je nejpřeceňovanější interpret současnosti." Věci nahoře jsou jenom nechutné xenofobní výroky, urážení a kyberšikana. NENÍ v pořádku takové věci psát. Přehrajme si to na reálnou situaci. Máme tu třeba školou povinnou dívku, kterou její spolužačky slovně napadají a říkají jí, jak je odporná a k ničemu. Předpokládám, že každý rozumný člověk by takovéto chování odsoudil. Nedokážu si představit, že by původci této šikany předstoupili před ředitele a s bezelstným úsměvem mu řekli: "To byl jen náš názor." A ředitel se usmál a řekl: "Aha, tak to je potom v pořádku. Můžete jít." Proč to samé jen v bleděmodrém tolerujeme na síti? Proč dokonce bráníme slovy "Ale vždyť napsal jen svůj názor" autory takových příspěvků, kdy se pak na ně snese vlna oprávněné kritiky?<br />
<br />
Samotnou kapitolou je otázka, jestli o naše názory, ty v pravém slova smyslu, vůbec někdo stojí. Mimo mé chápání jdou kupříkladu komentáře narážející na vzhled osoby. A nemluvím teď o vyložených haterech. Mluvím o takových těch <i>hodných duších</i>, které to <i>píšou jen pro dobro</i> oné osoby. "Promiň, Nikol, ale tyhle šaty na tobě vypadají příšerně." "Nezlob se na mě, Týnuš, ale máš tu hrozně křečovitý výraz a vůbec celá ta fotka vypadá hrozně. :(" " Moc se omlouvám, Bereniko, ale tohle vám nesluší. Jdou vám moc vidět vrásky a vypadáte tu na 50 let." Vždy takové komentáře čtu a říkám si...<br />
<br />
<div style="text-align: center;">
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://1.bp.blogspot.com/-1ESBf8oO1o4/Xsjs_mZRN_I/AAAAAAAABDs/IPA8S40RBB4Tg4f5VYP8BXgIsMqK6Ee6ACLcBGAsYHQ/s1600/maxresdefault.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="627" data-original-width="959" height="261" src="https://1.bp.blogspot.com/-1ESBf8oO1o4/Xsjs_mZRN_I/AAAAAAAABDs/IPA8S40RBB4Tg4f5VYP8BXgIsMqK6Ee6ACLcBGAsYHQ/s400/maxresdefault.jpg" width="400" /></a></div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
</div>
<br /></div>
Jasně. Hyperkorektnost amerických liberálů je druhá věc. Rozhodně si nemyslím, že bychom se v diskuzích měli všichni jenom virtuálně plácat po zádech a psát si, jak jsme úžasní. Ale... Prostě... Co lidi vede k psaní zrovna takových komentářů? Opět si to převeďme na reálnou situaci. Dokážete si představit, že byste vešli do metra a začali k vám přistupovat úplně cizí lidé, kteří by hodnotili váš vzhled. "Nezlobte se, ale v tomhle kabátě vypadáte teda příšerně." "Ježiš, bez make-upu vypadáte jak smrtka, raději se příště namalujte." "Teda z tohohle profilu, jak ke mně sedíte, to je opravdu katastrofa, mladá slečno." Normální člověk by si samozřejmě poklepal na čelo a dotyčného komentujícího poslal někam. Proč je tedy něco takového normou na sociálních sítích? Anebo ještě jinak: To jsme už tak zpitomělí fejkovou dokonalostí, že když se někdo vyfotí trochu jinak, než je tenhle vyfotošopovaný ideál, máme z toho málem mrtvičku a musíme vše uvést na pravou míru tím, že naprosto cizímu člověku napíšeme náš nejapný komentář?<br />
<br />
Nejvtipnější je, že autoři těchto komentářů (pokud to nejsou vyloženě anonymní fejky) jsou v 95 % případů hrdinové se zamčenými profily. Asi si moc dobře uvědomují, že by někdo mohl pro změnu vlézt na jejich profil a také jim něco pěkného napsat pod fotku. Není to ironické? Výjimečně ale mají profil otevřený, a to se divím ještě víc, protože tam většinou nacházím vlastně od pohledu úplně <i>normální</i> lidi, kteří dokonce vychovávají děti. Velmi velmi smutné.<br />
<br />
Mimochodem, když jsme u těch názorů, populárním nešvarem je také napsat svůj pohled na věc a zakončit ho alibistickým: "Jen názor."<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://1.bp.blogspot.com/-twlC0g0KELI/Xsefv3DFPEI/AAAAAAAABDc/EB6O_G7Q9EcqqjMC5iMPNzYfnQasi1pJQCLcBGAsYHQ/s1600/really-you-dont-d4kq1j.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="341" data-original-width="600" height="226" src="https://1.bp.blogspot.com/-twlC0g0KELI/Xsefv3DFPEI/AAAAAAAABDc/EB6O_G7Q9EcqqjMC5iMPNzYfnQasi1pJQCLcBGAsYHQ/s400/really-you-dont-d4kq1j.jpg" width="400" /></a></div>
<div style="text-align: center;">
<br /></div>
Tak sakra. Buď si za ním stůj a dopředu si ho neomlouvej. Anebo si tenhle svůj ctěný názor strč někam, když máš panickou hrůzu z toho, že by někdo mohl nesouhlasit.Spisovatelova biblehttp://www.blogger.com/profile/04923535697133136580noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-9033420556644234673.post-77627916238426746652020-05-15T20:00:00.000+02:002020-05-19T12:30:10.663+02:00#105: ŠOK! Autoři nejsou (většinou) negramotní, jenom trpí autorskou slepotouJednou jsem udělala překlep, kterého si nevšiml ani editor. Od ostražitých grammar nazis z řad čtenářů jsem se za to mimo jiné dozvěděla, že si zasluhuji fyzický trest (<i>"Každý se může splést, ale člověk by si to po sobě měl přečíst. Mít takto drastickou chybu hned v úvodu, to je na přesdržku."</i>) či okamžitý vyhazov ("<i>Kdybych byla majitelkou novin a nějaký autor mi tam napsal takovýto paskvil, tak mi už do práce druhý den chodit nemusí!"</i>).* Ehm...<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://1.bp.blogspot.com/-qcJuvxkyuNw/XEpBxXttgUI/AAAAAAAAA5Y/B6AoD9H1bnAP9-6ihYwzqSDTRoTO3Ek1wCPcBGAYYCw/s1600/tumblr_mz01isJCKo1qgbkrno1_250.gif" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="271" data-original-width="245" src="https://1.bp.blogspot.com/-qcJuvxkyuNw/XEpBxXttgUI/AAAAAAAAA5Y/B6AoD9H1bnAP9-6ihYwzqSDTRoTO3Ek1wCPcBGAYYCw/s1600/tumblr_mz01isJCKo1qgbkrno1_250.gif" /></a></div>
<br />
Co že to bylo za <i>drastickou chybu</i>? Inu, místo "voda bohatá na živiny" jsem se v popisku úvodní fotografie přepsala na "voda bohatá na živina"... Ale komentářová sekce u článků, <a href="https://www.spisovatelovabible.cz/2018/05/85-ve-valce-se-ctenari.html">to je jiný svět a na jinou debatu</a>. Zaměřme se na onen překlep.<br />
<br />
Bylo to poprvé a naposledy? Samozřejmě, že ne. Napsala jsem v minulosti ještě horší kousky? Pochopitelně, že ano. Neovládám snad shodu podmětu s přísudkem nebo správné skloňování zájmen? SAMOZŘEJMĚ, ŽE OVLÁDÁM. Nejsem schopná pochopit rozdíl mezi vymýtit a vymítat? Možná...<br />
<br />
Před každým odevzdáním nebo publikováním si svůj výtvor čtu po sobě minimálně dvakrát; ani si nedokážu představit, že bych to nedělala, i když vím, že spousta redaktorů na to s poznámkou "To už je práce editora" kašle. Tak v čem je problém? Problém je v takové drobnosti, které se odborně říká <b>autorská slepota</b>. Prostě tam ty chyby nevidíte. Někdo (většinou ten, kdo nemá s tvořením textů žádné zkušenosti) může říct, že je to jenom výmluva pro odfláknutou práci či neznalost pravopisu. Já bych vám ale mohla odpřisáhnout, že některé texty si po sobě čtu stopadesákrát a žádnou chybu tam nevidím. Stejně se tam ale po sto padesáté první chyba či překlep najde, a to nejčastěji v době, kdy je to už dávno venku a lační grammar nazis v plné polní. Takže co je oním zádrhelem? Autorská slepota. Abych to rozvedla - zkrátka <a href="https://www.spisovatelovabible.cz/2018/07/89-overthinking-zhouba-kreativni-mysli.html">za to může opět náš mozek</a>.<br />
<br />
Jak je podrobněji vysvětleno na <a href="https://www.zive.cz/clanky/proc-nevidime-chyb-ve-vlastnich-textech/sc-3-a-174975/default.aspx">webu Živě.cz</a>: <i>"Při čtení začíná mozek přecházet na vyšší úroveň abstrakce, i když se snažíme soustředit na jednotlivá slova. Náš mozek už zná jednotlivé věty a myšlenky a snaží se tak rychle dostat ke známému cíli. Nevědomky se snaží doplňovat a opravovat chybějící písmena či slova, protože stejnou myšlenkou už si prošel a dobře ví, jaká má být a co vyjadřuje. Kvůli tomu dochází i k většímu znásilňování jazyků a chyb, které by autor běžně nikdy nepřehlédl. Komplikace navíc nastává i s tím, když v rámci korekce autor ještě doplňuje a upravuje věty. Opravdu si myslíte, že zkušení autoři nevědí, že třeba 'děti skákalY'? Samozřejmě vědí, ale původní věta neobsahovala 'děti', ale třeba 'mladší uživatelé' a po úpravě na děti pak zkrátka přehlédl nutnost změny i slovesa 'skákali', které je třeba jinde a nebo bylo také změněno a při opětovném čtení už mozek takovou chybu přehlušil opětovným přemítáním původní myšlenky 'mladších uživatelů'." </i><br />
<span style="font-size: xx-small;"><br /></span>
<span style="font-size: x-small;">(Mimochodem, pokud někdy narazíte na patvary typu "skákalyi", tak vězte, že se nejedná o vykutalený <i>překlep</i> autora, který tak kryje svou neznalost, ale spíše o přepisování chybně zvoleného i/y a zapomenuté smazání toho špatného.)</span><br />
<br />
Ze zkušenosti z druhé strany barikády vím, že to stejné se může stát i člověku, který vaši věc opravuje. Mnohokrát jsem sama zažila, že editor mou chybu přehlédl, nebo dokonce svou editací novou chybu (nechtěně) vytvořil. Čím rychlejší a <i>instantnější</i> médium, tím je četnost autorské slepoty bohužel hustější. Chybujeme všichni ve všem, dokonce i my, kteří máme přímo v popisu práce nechybovat a tvořit pravopisně a gramaticky dokonalé články. Není na tom nic chvályhodného, ale je to realita.<br />
<br />
A víte co? Nakonec to nejsou chyby, které vypovídají něco o nás, ale přání tělesné újmy či vyhazovu v reakci na ně, které vypovídají něco o autorech takových komentářů.<br />
<div style="text-align: center;">
<br /></div>
<span style="font-size: x-small;">*Původní komentáře diskutérů byly pro blogové účely upraveny a byly z nich odstraněny pravopisné a gramatické chyby.</span><br />
<div style="background-color: white; border: 0px; font-family: "open sans"; list-style-position: outside; list-style-type: none; margin-bottom: 20px; outline: 0px; padding: 0px; vertical-align: baseline;">
<span id="copylink" style="border: 0px; filter: none; left: -9999px; list-style-position: outside; list-style-type: none; margin: 0px; outline: 0px; padding: 0px; position: absolute; vertical-align: baseline;"> Více na: https://www.zive.cz/clanky/proc-nevidime-chyb-ve-vlastnich-textech/sc-3-a-174975/default.aspx</span></div>
Spisovatelova biblehttp://www.blogger.com/profile/04923535697133136580noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-9033420556644234673.post-6174141562443951082020-05-09T22:04:00.000+02:002020-05-15T17:21:34.697+02:00#104: Slavní spisovatelé a jejich spánkové návyky <div class="separator" style="clear: both; text-align: left;">
<b>Očekávání:</b></div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://1.bp.blogspot.com/-LX8g3_pRfuQ/U7W7QKxsbaI/AAAAAAAAAH0/DYhzfFDab7w6M6m4M3rSj11pSqPB-FMiQCPcBGAYYCw/s1600/anigif_enhanced-20897-1401724108-1.gif" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="311" data-original-width="550" height="180" src="https://1.bp.blogspot.com/-LX8g3_pRfuQ/U7W7QKxsbaI/AAAAAAAAAH0/DYhzfFDab7w6M6m4M3rSj11pSqPB-FMiQCPcBGAYYCw/s320/anigif_enhanced-20897-1401724108-1.gif" width="320" /></a></div>
<div class="separator" style="clear: both;">
<br /></div>
<div class="separator" style="clear: both;">
Ve svých představách vstávám každý den o půl šesté... Ha ha. Chápu, i představy by měly mít reálný základ. Takže ve svých představách vstávám každý den o půl osmé ráno. Pomalu se proberu, ještě v posteli projedu Instagram, udělám si zelený čaj. S hrnkem teplé tekutiny se přesunu k notebooku. Krátce před osmou začnu pracovat na článcích, jejichž náměty mám vybrané ze dne předešlého. Zapnu <a href="https://www.spisovatelovabible.cz/2018/03/83-tak-dlouho-se-prokrastinuje-az-se-za.html">Freedom</a> (někteří lidé se nemění ani v těch nejdivočejších snech) a do jedenácti, maximálně do dvanácti mám hotovo. A pak? Mám před sebou pořád celý širý den.</div>
<div class="separator" style="clear: both;">
<br /></div>
<div class="separator" style="clear: both;">
<b>Realita:</b> </div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://1.bp.blogspot.com/-Nf31naLNHEk/Xrb1EMUrG4I/AAAAAAAABCw/BbdUIh7OgrcQvzUqoVIAy9ciVJ5Bu2snACLcBGAsYHQ/s1600/tumblr_inline_o49absO7ly1r79k32_500.gif" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="179" data-original-width="239" height="239" src="https://1.bp.blogspot.com/-Nf31naLNHEk/Xrb1EMUrG4I/AAAAAAAABCw/BbdUIh7OgrcQvzUqoVIAy9ciVJ5Bu2snACLcBGAsYHQ/s320/tumblr_inline_o49absO7ly1r79k32_500.gif" width="320" /></a></div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<br /></div>
<div class="separator" style="clear: both;">
Vstanu kolem desáté. Momentálně mám období, kdy se mi daří probudit se před devátou, ale taky jsem měla předtím třeba etapu, kdy jsme vstávala až někdy k jedenácté. Další průběh dne se odvíjí od toho, zda dělám oběd, nebo sednu hned po probuzení k notebooku a jedu až do poslední tečky. To druhé je nejlepší možnost, protože pak mám do dvou tří hodin hotovo. Když dělám na kratších věcech, mám hotovo i o půl jedné. Většinou ale se psaním pořádně začínám až někdy v jednu a za četného prokrastinování končím v pět šest. Netřeba dodávat, že po několikahodinovém sedánku u PC, který trvá až do večera, je další psací sedánek, tentokrát pro knižní účely, to poslední, co chcete dělat.</div>
<div class="separator" style="clear: both;">
<br /></div>
<div class="separator" style="clear: both;">
Dřív jsem to hodně řešila a svým způsobem mě to štve i dnes. Že prostě nikdy nebudu super produktivní jedinec a nikdy nebudu schopná plně využít potenciál, který skýtá home office. Ježiši, tolik promarněného času... Na stranu druhou - tak co sakra!? Kde jsme vůbec přišli na to, že kvalita člověka se určuje podle počtu věcí, které stihne? A že život je plnohodnotný jenom tehdy, když jsme po jeho většinu vzhůru? Můžu si na sebe uplést bič, můžu si nastavovat budík a procházet si každodenní torturou jako za školních let. Mám dojem, že jsem to i jednu dobu dělávala. Pak zas ale - proč? Protože se to tak prý <i>dělat má</i>? Protože pokud nemakáme na čemkoliv už od rozbřesku (jako všichni <i>normální pracující lidé</i>), jsme flákači a neschopní lemplové? Jenže tak bych se řídila nějakou všeobecnou konvencí, ne svým vlastním rytmem. A co se týče mě, jsem prostě člověk, který si rád pospí, když vstávat vyloženě nemusí. Mám se za to někomu omlouvat? Není to lenost, prostě jsem tak nastavená.</div>
<div class="separator" style="clear: both;">
<br /></div>
<div class="separator" style="clear: both;">
<span style="font-size: x-small;">(Mimochodem, řekla bych, že pro lidi <i>trudnomyslné</i>, ehm, povahy, jako jsem já, je to dokonce zdravotní povinnost! Spánek je to nejlepší antidepresivum a navíc je úplně zadarmo.)</span> </div>
<div class="separator" style="clear: both;">
<br /></div>
<div class="separator" style="clear: both;">
Řeknu vám tajemství, které jsem se kromě dalšího dočetla v této <a href="https://www.instagram.com/p/B81sCFegI06/">skvělé knize</a>: Každý máme individuální potřebu spánku. To není populistický žvást. To je medicínský fakt, který jen naše prací a penězi posedlá společnost odmítá akceptovat. Ať už je vám přirozené vstávat se slepicemi či ráno vyspávat, nejste ani lepší, ani horší než ti druzí. Jen na tu druhou skupinu si lidé bohužel navykli dívat se skrze prsty a nadávat jim do do povalečů... Toma Hodgkinsona na ně!</div>
<div class="separator" style="clear: both;">
<br /></div>
<div class="separator" style="clear: both;">
Co mě celkem překvapilo - většina slavných spisovatelů patří do skupiny první a jejich den nejčastěji začínal před sedmou hodinou ranní. (<a href="https://www.spisovatelovabible.cz/2014/08/29-deniky-sylvie-plath.html">Sylvia Plath</a> třeba vstávala ve čtyři hodiny. Teď už chápu, proč se zabila.) Na spánkové návyky některých světoznámých autorů a jejich literární aktivitu se můžete podívat na infografice webu <a href="https://www.brainpickings.org/">Brain Pickings</a>. (Obrázek se zvětší po kliknutí.) Mně je se svými návyky nejbližší (když vezmu v potaz i průměrný čas, kdy se psaním začínám) asi Bukowski, z čehož mám skutečně radost. To je ironie.</div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<br /></div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://i1.wp.com/www.brainpickings.org/wp-content/uploads/2013/12/sleepproductivitywriters_1500_1.jpg?ssl=1"><img border="0" data-original-height="1600" data-original-width="424" src="https://1.bp.blogspot.com/-DDH0ZOK1LnU/XpCTcRHlaJI/AAAAAAAABBk/Vav6mb20vUoUywvzaOlwf95DcFHlzBOIgCLcBGAsYHQ/s1600/sleepproductivitywriters_1500_1.jpg" /></a></div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<br /></div>
<br />Spisovatelova biblehttp://www.blogger.com/profile/04923535697133136580noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-9033420556644234673.post-28574184442290938992020-04-27T22:50:00.002+02:002020-04-27T23:29:15.774+02:00#103: Zápisky z karantény IIPřiznávám. V <a href="https://www.spisovatelovabible.cz/2020/03/101-zapisky-z-karanteny.html">Zápiscích z karantény I</a> jsem lehce podcenila své schopnosti. Mé staré já je samozřejmě zpátky na scéně a dny opět trávím <a href="https://www.spisovatelovabible.cz/2018/07/89-overthinking-zhouba-kreativni-mysli.html">starým dobrým overthinkingem</a>. Ale to se asi dalo čekat.<br />
<br />
Na téhle <i>karanténě</i> mě štve jedna věc. I já mám díky sociální izolaci totiž víc času, a děje se mi tahle nepříjemnost - rozhodovací paralýza. Zkrátka nevím, co mám dělat dřív. Výsledek: Většinou nedělám nic!<br />
<br />
A plně jsem se utvrdila v jedné věci. Že jsem fakt <i>jiná</i>. Což automaticky neznamená špatná. Ano, <a href="https://www.spisovatelovabible.cz/2018/05/86-otevrena-zpoved-uzavreneho-introverta.html">jsem introvert</a>, ale jak jsem už vysvětlovala minule, jsem ten druh, kterému nevadí chodit do společnosti, oplývá vcelku solidními komunikačními schopnosti, když má dobrý den, a nikdy by nedal přednost večeru s knihou před večerem venku. Teprve teď si ale uvědomuju, co přesně ta má introverze znamená. Protože zatímco velká část světa pláče nad sociální izolací, já tomu nerozumím. A vlastně mně to i trochu leze na nervy.<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://1.bp.blogspot.com/-6oFJr3xW8bw/Xqc5NgovdGI/AAAAAAAABCc/getggX_gek8gChogstbqBZbDDUMZ9uLBgCLcBGAsYHQ/s1600/tumblr_a23fd1de5ef18467e2c4796ed5932d93_8b434a32_500%25281%2529.gif" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="370" data-original-width="500" height="235" src="https://1.bp.blogspot.com/-6oFJr3xW8bw/Xqc5NgovdGI/AAAAAAAABCc/getggX_gek8gChogstbqBZbDDUMZ9uLBgCLcBGAsYHQ/s320/tumblr_a23fd1de5ef18467e2c4796ed5932d93_8b434a32_500%25281%2529.gif" width="320" /></a></div>
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://1.bp.blogspot.com/-R7We--k15zA/Xqc5OEza24I/AAAAAAAABCg/2UVdX2CMER4iTBqCohrJU9JV6ZH6uNDgwCLcBGAsYHQ/s1600/tumblr_f5eb58b80deae4055ae89aa0f30a532e_1be0dbb0_500.gif" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="380" data-original-width="500" height="243" src="https://1.bp.blogspot.com/-R7We--k15zA/Xqc5OEza24I/AAAAAAAABCg/2UVdX2CMER4iTBqCohrJU9JV6ZH6uNDgwCLcBGAsYHQ/s320/tumblr_f5eb58b80deae4055ae89aa0f30a532e_1be0dbb0_500.gif" width="320" /></a></div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<br /></div>
Jo, nějakou dobu se teď neuvidíš s přáteli, nezajdeš si na oběd do své oblíbené hipster vegan gender free restaurace a neuděláš si nová selfíčka v posilovně, ALE! Jediné, co se po nás chce, je sedět doma na zadku. Nemusíme rukovat do armády, nemusíme se bát, že nám na hlavu spadne bomba, nemáme potraviny na příděl. Tahle karanténa ani není úplně karanténa. Pořád se můžeme jít projít do lesa, můžeme si jít nakoupit a nikdo se nemusí dozvědět, že jsme se s někým sešli. Čímž rozhodně nikoho nenavádím. Co chci ale říct - není to prostě tak, že by nás zavřeli do atomového krytu a my ztratili na několik měsíců veškerý kontakt s civilizací. Navíc máme neskutečné štěstí, že se tohle neděje v roce 1950, ale v roce 2020, kdy existuje internet a všechny další vymoženosti. Můžeme pracovat z domu, jsme ve virtuálním kontaktu se všemi blízkými osobami a stále se máme čím zabavit, i když je všechno zavřené. Takže sorry jako, ale skoro mě až vytáčí fňukání některých jedinců na téma izolace. Protože i kdybys byl ten nejextrovertnější extrovert, haló. Máme tu takovou situaci, ne úplně ideální, ale ty nemusíš chodit na válečnou frontu, vzdávat se avokádových toastíků ani jsi kvůli blackoutu nepřišel o Netflix. Dokážeš na chvíli zatnout zuby? To ani nemluvím o tom, že někteří lidé musí během tohoto stavu řešit mnohem vážnější problémy.<br />
<br />
Chci být tolerantní, jsem tolerantní, ale tohle nechápu. Na stranu druhou..., samozřejmě, že by mě zajímalo, jaké to je. :D Taky bych chtěla, aby mi ze sociální izolace hrabalo a já si z nudy třeba barvila hlavu nafialovo. Chtěla bych se tři dny v kuse přecpávat a opíjet se už od rána. A chtěla bych soucítit se všemi těmi vtipnými memes a tweety. Hm. Možná v příštím životě.Spisovatelova biblehttp://www.blogger.com/profile/04923535697133136580noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-9033420556644234673.post-20417428049508780402020-03-29T19:31:00.000+02:002020-04-27T18:17:56.127+02:00#102: 10 filmových tipů do karantény, která kvůli našim spoluobčanům bude trvat pravděpodobně do roku 2025, díky<b>Poslední dobou zase hodně sleduju filmy, tak mě už před časem napadlo udělat článek s filmovými tipy. V čase karantény, kdy spousta lidí brečí, že nemá co dělat, se to teprve hodí - sledujte filmy! (Anebo čtěte, poslouchejte hudbu, vyšívejte, co já vím. Já prostě nerozumím tomu, jak se někdo může během tohoto dočasného stavu nudit. Tak zkrátka dělejte všechny ty věci, na které jindy dle svých slov "nemáte čas", ne?)</b><br />
<br />
<span style="font-size: x-small;">Upozornění: 1.) Následující desítka je tvořená dobrými (4 hvězdičky a výš na ČSFD) filmy, které jsem viděla v poslední době, a to hlavně starými. Je to z důvodu, že jedu <a href="https://www.databazeknih.cz/knihy/1000-1001-1001-filmu-ktere-musite-videt-nez-umrete-25996">"1001 filmů, které musíte vidět, než umřete"</a>, takže 85 % toho, co sleduju, tvoří starší snímky. Vím, že spoustě lidem se podobné seznamy protiví a neradi sledují (čtou) něco, <i>co musí</i>. Já ale film zkrátka miluju, chci mít toho nadívaného co nejvíc, takže to beru spíš jako kompas/doporučení, co si pustit. Obecně mám raději starší filmy (stejně jako knihy).</span><br />
<span style="font-size: x-small;"><br /></span>
<span style="font-size: x-small;">2.) Ze začátku je v tomhle průvodci lehce <i>přegabinováno</i>, ale to neznamená, že bych doporučovala svůj idol na úkor filmu; ty věci jsou dobrý! Má cca půlroční obliba Gabina je vůbec vtipná. Od určité doby jsem sice tušila, že herec s takovým jménem existuje (pochopitelně), ale coby <i>velký filmový odborník</i> jsem s ním neviděla ani jeden film. Hlavně jsem ho měla zafixovaného jako nějakého staršího pána. Netušila jsem, že existuje i něco jako <i>mladý Jean Gabin</i>. A když jsem to díky 1001 konečně zjistila, našla jsem takovou tu životní hereckou crush. Konec pubertálního blogísku. (Lžu, dole bude ještě pokračovat, sorry)</span><br />
<span style="font-size: x-small;"><br /></span>
<span style="font-size: x-small;">3.) Všechny filmy, kromě Cesty do fantazie, jsem viděla v originále s titulky, tudíž neručím za věci, které jsou předabované. Většina z nich dabing stejně ani nemá.</span><br />
<br />
<b><a href="https://www.csfd.cz/film/36556-den-zacina/prehled/">Den začíná</a> (1939)</b><br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://1.bp.blogspot.com/-k-pGgIL8sk4/XnkvJvmRzJI/AAAAAAAAA_k/mSpbS_yYUbUipxPfxjReA_nnsdwdZD4dACLcBGAsYHQ/s1600/84455852_131714521703158_2708067886139835856_n%25281%2529.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="858" data-original-width="858" height="400" src="https://1.bp.blogspot.com/-k-pGgIL8sk4/XnkvJvmRzJI/AAAAAAAAA_k/mSpbS_yYUbUipxPfxjReA_nnsdwdZD4dACLcBGAsYHQ/s400/84455852_131714521703158_2708067886139835856_n%25281%2529.jpg" width="400" /></a></div>
<div style="text-align: center;">
<br /></div>
François je slévač, typický working class hero. Naděje na lepší život mu svitne, když se seznámí s mladou ženou François. Jestli už ta jména nejsou osud. Problémem je, François-žena chce spíš postaršího cvičitele psů, který je slušně řečeno kretén - nepochopíš. (Jakože nepochopíš, jak mu může dávat přednost před Gabinem, ne to, že je kretén.) Spor mezi oběma muži vyvrcholí v nešťastnou vraždu. A to už se dostáváme k ústřednímu motivu filmu, kdy Gabin sedí ve svém bytě, zatímco venku na něj čeká policie, a vzpomíná na věci, které všemu předcházely... Sakra. Tohle jsem si s hlavním hrdinou protrpěla do jeho poslední cigarety. Z filmu na vás padne tíha osudu, kterému se nejde vyhnout. A den začíná...<br />
<br />
<b><a href="https://www.csfd.cz/film/7637-na-dne/prehled/">Na dně</a> (1936)</b><br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://1.bp.blogspot.com/-1NNlo5UiKQ4/Xn_n8efv6BI/AAAAAAAABAI/WyJYnMKOCL0DyA9YXbpdMH_NZVLOwNNCQCPcBGAYYCw/s1600/Bez%2Bn%25C3%25A1zvu.png" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="660" data-original-width="977" height="270" src="https://1.bp.blogspot.com/-1NNlo5UiKQ4/Xn_n8efv6BI/AAAAAAAABAI/WyJYnMKOCL0DyA9YXbpdMH_NZVLOwNNCQCPcBGAYYCw/s400/Bez%2Bn%25C3%25A1zvu.png" width="400" /></a></div>
<br />
<span style="text-align: center;">Kdo se probrečel předchozím počinem, musí si dát antidepresivum v podobě malého velkého filmu od Renoira. Znovu se zde setkáváme s Gabinem, který je tentokrát (pro změnu) životní loser Pépel, first class zlodějíček ze zavšivené ubytovny s charismatem ovšem tak fatálním, že týpek, kterého jde vykrást, mu nabídne ještě pohoštění a sošku k tomu. Také Pépelovi svitne naděje na lepší život v podobě<i> něžného pohlaví</i>. A také v tomto případe se bohužel jedná o lehce natvrdlou ženu. NEPOCHOPÍŠ. V tomto filmu se ale Gabin dočká konce, který si zaslouží.</span><br />
<br />
<b><a href="https://www.csfd.cz/film/7652-velka-iluze/prehled/">Velká iluze</a> (1937)</b><br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://1.bp.blogspot.com/-sUUycoA12fc/Xn_pMCaCo1I/AAAAAAAABAM/H3E7p9izc5kmuHGbItfBpbW0lN4Z_tjuQCLcBGAsYHQ/s1600/tumblr_owdyp8y2aV1vmfxalo1_1280.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="1117" data-original-width="1125" height="396" src="https://1.bp.blogspot.com/-sUUycoA12fc/Xn_pMCaCo1I/AAAAAAAABAM/H3E7p9izc5kmuHGbItfBpbW0lN4Z_tjuQCLcBGAsYHQ/s400/tumblr_owdyp8y2aV1vmfxalo1_1280.jpg" width="400" /></a></div>
<div style="text-align: center;">
<br /></div>
Do třetice ještě jednoho Gabina, ale teď už to nebude tolik o jeho modrých očích (které si musíte domyslet, páč všechny ty filmy jsou černobílé). Když "Velká iluze" vznikala, nikdo si nedokázal představit, že by svět mohl postihnout další válečný konflikt. Přitom se lidstvo zrovna nacházelo v jeho předvečeru. A další válka měla být ještě ničivější a zrůdnější než ta předešlá... Goebbels tenhle film nesnášel, takže vy si ho rozhodně musíte pustit (pokud jste ho tedy ještě neviděli).<br />
<br />
<b><a href="https://www.csfd.cz/film/702532-miluji-te-ted-zemri/prehled/">Miluji tě, teď zemři</a> (2019)</b><br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://1.bp.blogspot.com/--XJH08AKJ5Q/XnkyN_dSm9I/AAAAAAAAA_w/MvpuP2nGpJwBGkmQVjJILhRteKOTTyMwQCLcBGAsYHQ/s1600/http___com.ft.imagepublish.upp-prod-us.s3.amazonaws.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="394" data-original-width="700" height="225" src="https://1.bp.blogspot.com/--XJH08AKJ5Q/XnkyN_dSm9I/AAAAAAAAA_w/MvpuP2nGpJwBGkmQVjJILhRteKOTTyMwQCLcBGAsYHQ/s400/http___com.ft.imagepublish.upp-prod-us.s3.amazonaws.jpg" width="400" /></a></div>
<div style="text-align: center;">
<br /></div>
A teď něco úplně jiného. A barevného. Pokud čtete americké weby, možná jste zaznamenali případ sedmnáctileté Michelle Carter, která <i>donutila</i> svého přítele Conrada k sebevraždě. Dvoudílný dokument ze série HBO vám ukáže, že nic není tak černobílé, jak vám to prezentuje většina mainstreamových médií, a pokud už někoho soudíme z hlediska morálky, ani oběť po této stránce nebyla nejvzornější. Mimochodem, překvapil mě fakt, že <i>neexistuje důkaz</i>, že by Michelle skutečně dala Conradovi poslední impuls k sebevraždě. Celá žaloba tak v podstatě stála na nepodloženém tvrzení obžalované.<br />
<b><br /></b>
<b><a href="https://www.csfd.cz/film/130750-tenka-modra-cara/komentare/">Tenká modrá čára</a> (1988)</b><br />
<b><br /></b>
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://1.bp.blogspot.com/-49xmTS-NqXE/Xnky-wyyQ8I/AAAAAAAAA_4/UzGahIzlM1gryyH6f0xIDXWloHe58tDEwCLcBGAsYHQ/s1600/tumblr_pd2p1wD72h1ue4wwmo7_1280.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="640" data-original-width="1280" height="200" src="https://1.bp.blogspot.com/-49xmTS-NqXE/Xnky-wyyQ8I/AAAAAAAAA_4/UzGahIzlM1gryyH6f0xIDXWloHe58tDEwCLcBGAsYHQ/s400/tumblr_pd2p1wD72h1ue4wwmo7_1280.jpg" width="400" /></a></div>
<div style="text-align: center;">
<b><br /></b></div>
V žánru ještě zůstaneme, ale vrátíme se o pár dekád zpátky. "Tenká modrá čára" (neplést s <a href="https://www.csfd.cz/film/6342-tenka-cervena-linie/prehled/">Tenkou červenou linií</a> od Terrence Malicka, ale klidně se podívat i na to) se zabývá vraždou dallaského policisty, ke které došlo v půli 70. let. Po jeho zhlédnutí pravděpodobně ztratíte víru v soudnictví, které muže nahoře poslalo na elektrické křeslo v podstatě bez důkazů. Zato vaše víra ve vyšší spravedlnost bude obnovena.<br />
<br />
<b><a href="https://www.csfd.cz/film/23346-na-opustenem-miste/prehled/">Na opuštěném místě</a> (1950)</b><br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://1.bp.blogspot.com/-JE8lLHK6bCQ/Xn_pp1lVSQI/AAAAAAAABAU/-4KCIGQOG60tOa2DHzc08a_6WWoxzcm_gCLcBGAsYHQ/s1600/tumblr_pygd9kQ3CW1t4sgrao1_540.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="404" data-original-width="540" height="298" src="https://1.bp.blogspot.com/-JE8lLHK6bCQ/Xn_pp1lVSQI/AAAAAAAABAU/-4KCIGQOG60tOa2DHzc08a_6WWoxzcm_gCLcBGAsYHQ/s400/tumblr_pygd9kQ3CW1t4sgrao1_540.jpg" width="400" /></a></div>
<div style="text-align: center;">
<br /></div>
<span style="text-align: center;">Dixon s tváří Humphreyho Bogarta je horkokrevný scenárista, který nejde pro ránu daleko. Přesně ten typ, kterého obviníte z vraždy, když je ve vašem rajónu objevena mrtvá žena. Když se pak Dixon díky policejnímu vyšetřování seznámí se svou sousedkou, sledujete spíše studii jejich vztahu než temnou noir. Přesto se stejně jako hlavní ženská hrdinka po celou dobu ptáte: "Vraždil, nebo nevraždil?" Konec je brilantní. </span><br />
<b><br /></b>
<b><a href="https://www.csfd.cz/film/9904-dedicka/prehled/">Dědička </a>(1949)</b><br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://1.bp.blogspot.com/-rupTqDqSq-g/XoBuOTTU7oI/AAAAAAAABAg/whSwYLO2q1AIBxMuodFEZJNzeIfUSg7aQCLcBGAsYHQ/s1600/Bez%2Bn%25C3%25A1zvu.png" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="347" data-original-width="538" height="257" src="https://1.bp.blogspot.com/-rupTqDqSq-g/XoBuOTTU7oI/AAAAAAAABAg/whSwYLO2q1AIBxMuodFEZJNzeIfUSg7aQCLcBGAsYHQ/s400/Bez%2Bn%25C3%25A1zvu.png" width="400" /></a></div>
<div style="text-align: center;">
<br /></div>
Nikterak atraktivní, nikterak inteligentní a už vůbec ne vtipná. Nic z toho však nepotřebujete, když jste Catherine Sloper, dědička slušného kapitálu. Když této ženě proto konečně zkříží cestu jeden atraktivní nápadník (atraktivní dle příběhu, ne podle mě), průměrného diváka napadne: "Jasně, jde po penězích." Ne tak naivní Catherine, která se do Morrise naprosto zblázní. První dvě třetiny filmu jsou klasické melodrama, kdy budete oscilovat mezi dvěma polohami - na jednu stranu se ve vás bude hromadit žluč stejně jako v otci Catherine (jejich vztah byl skvěle vyeskalovaný), na stranu druhou budete možná pochybovat a říkat si: "Ale třeba mu o ty prachy fakt nejde." I kdyby vás ale tahle část filmu nudila, rozhodně doporučuju počkat si na závěr a velkolepou proměnu hlavní hrdinky ztvárněné (nesmrtelnou, dnes 103letou) Oliviou de Havilland. Inspirující zejména pro autory z hlediska vývoje postavy. <i>"Yes, I can be very cruel. I have been taught by masters."</i><br />
<br />
<b><a href="https://www.csfd.cz/film/42136-cesta-do-fantazie/prehled/">Cesta do fantazie</a> (2001)</b><br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://1.bp.blogspot.com/-UAVrWNGlz-k/XoDNXwvI47I/AAAAAAAABBI/-cDFsFMuZ-AH6w4EdMzbhOBJiYOFpIxgQCLcBGAsYHQ/s1600/spirited-away-ghibli-miyazaki-15th-15-year-anniversary-best-animation-hannah-ewens-body-image-1468945005-size_1000.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="701" data-original-width="1000" height="280" src="https://1.bp.blogspot.com/-UAVrWNGlz-k/XoDNXwvI47I/AAAAAAAABBI/-cDFsFMuZ-AH6w4EdMzbhOBJiYOFpIxgQCLcBGAsYHQ/s400/spirited-away-ghibli-miyazaki-15th-15-year-anniversary-best-animation-hannah-ewens-body-image-1468945005-size_1000.jpg" width="400" /></a></div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<br /></div>
Animáky nejsou můj šálek čaje. Asi proto jim většinou dávám čtyři až pět hvězdiček, když se na některý výjimečně kouknu, ha! Co už ale skutečně jde mimo můj zájmový okruh - japonské animáky. A taky japonská hudba, japonská literatura, japonské filmy atd. Obecně japonská kultura. "Cesta do fantazie" mě ale mile překvapila - byla to nádhera. Pravděpodobně je to další klasika, kterou všichni už znají, jen já, <i>velký filmový odborník</i>, ji poznávám až teď. Vzhledem k faktům popsaným výše je to ale snad pochopitelné. Btw jsem jediná, kdo byl během závěrečných titulků šokovaný, že už je konec, a hledal, jestli existuje pokračování? Protože... takhle to přece nemohlo skončit!<br />
PS: Neexistuje. :(<br />
<br />
<b><a href="https://www.csfd.cz/film/23472-ohledni-se-v-hnevu/prehled/">Ohlédni se v hněvu</a> (1958)</b><br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://1.bp.blogspot.com/-3aHoh9TXpPA/XoBxJaaSiNI/AAAAAAAABA0/r8h1-mZU9LAcM4_PtyUbgtPP42EPtOpygCLcBGAsYHQ/s1600/tumblr_e3add842cc8984895bd76b579210cd89_166c448b_1280.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="900" data-original-width="1200" height="300" src="https://1.bp.blogspot.com/-3aHoh9TXpPA/XoBxJaaSiNI/AAAAAAAABA0/r8h1-mZU9LAcM4_PtyUbgtPP42EPtOpygCLcBGAsYHQ/s400/tumblr_e3add842cc8984895bd76b579210cd89_166c448b_1280.jpg" width="400" /></a></div>
<div style="text-align: center;">
<br /></div>
Já tyhle <i>mluvící filmy</i>, které řeší hlavně vztahy mezi jednotlivými postavami, prostě můžu. V tomto případě se jedná o adaptaci stejnojmenné divadelní hry Johna Osbournea. Hrdina Jimmy je rozhněvaný mladý muž, který furt na někoho ječí a furt je nasranej, a diváka možná napadne: "Ale proč?" Myslím, že já to asi věděla. A hlavně ho hraje démonický Richard Burton, takže i kdyby nic jiného, dívalo se to na velmi dobře.<br />
<br />
<b><a href="https://www.csfd.cz/film/119440-ivan-vasiljevic-meni-povolani/prehled/">Ivan Vasiljevič mění povolání </a>(1973)</b><br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://1.bp.blogspot.com/-2V_buWj06AY/XoBxuSR6API/AAAAAAAABA8/f8Vd5RJCFCIKF_sHQoUbeFzZBQte5lWlACLcBGAsYHQ/s1600/00.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="584" data-original-width="800" height="291" src="https://1.bp.blogspot.com/-2V_buWj06AY/XoBxuSR6API/AAAAAAAABA8/f8Vd5RJCFCIKF_sHQoUbeFzZBQte5lWlACLcBGAsYHQ/s400/00.jpg" width="400" /></a></div>
<div style="text-align: center;">
<br /></div>
Nepopulární názor, ale sovětské filmy jsou dobré. Vlastně je přímo miluju..., pokud nejsou od Ejzenštejna. Přiznám se ale, že v případě téhle komedie jsem si nebyla tolik jistá. Abych byla přesnější - po prvních minutách to skončilo v koši! Dobré hodnocení na ČSFD mi však nedalo a film jsem z koše ještě zachránila. Dobře jsem udělala. Po úvodní wtf grotesce se to totiž slušně rozjelo a já se dokonce chvílemi smála. Příběh v kostce: Pomocí stroje času se do našeho století dostane Ivan Hrozný, zatímco dva současníci spadnou do carské Rusi, kde vám za každý špatný pohled sekají hlavy. Klasik by řekl - s<i>hit happens.</i><br />
<br />
A tady ještě shortlist hodně dobrých méně známých filmů, které jsem viděla už dřív:<br />
<a href="https://www.csfd.cz/film/11113-prizracny-svet/prehled/">Přízračný svět</a> (o té divné životní etapě po konci střední)<br />
<a href="https://www.csfd.cz/film/69705-dabelske-zeny/prehled/">Ďábelské ženy</a> (ten KONEC! Opovažte se hledat spoilery.)<br />
<a href="https://www.csfd.cz/film/477572-ingrid-goes-west/prehled/">Ingrid Goes West</a> (zábava o Instagramu. Jen to vlastně vůbec není zábava.)<br />
<a href="https://www.csfd.cz/film/395620-zuctovani/prehled/">Zúčtování </a> (cool příběh s parádní zápletkou. A hraje tam Punisher Jon Bernthal.)<br />
<a href="https://www.csfd.cz/film/5088-tramvaj-do-stanice-touha/prehled/">Tramvaj do stanice Touha </a> (<i><a href="https://www.youtube.com/watch?v=kYA9hvcLekg">"Hey, Stelaaaaaaa!"</a></i>)<br />
<a href="https://www.csfd.cz/film/27415-pandorina-skrinka/prehled/">Pandořina skříňka</a> (i dlouhé němé filmy můžou být super a i nemluvící herečky nemusí přehrávat. A mladší hrdina je velkej fešák, rodák z Prahy.)<br />
<a href="https://www.csfd.cz/film/7445-cervene-strevicky/prehled/">Červené střevíčky</a> (méně psychopatická Černá labuť, technicolorové porno)<br />
<a href="https://www.csfd.cz/film/8578-welcome-to-the-dollhouse/prehled/">Welcome To The Dollhouse</a> (fajn drama o dospívání, detaily už moc nevím)Spisovatelova biblehttp://www.blogger.com/profile/04923535697133136580noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-9033420556644234673.post-58421206434943296152020-03-23T15:24:00.004+01:002020-03-23T15:43:21.131+01:00#101: Zápisky z karantény Ten nadpis je trochu vtip, protože...<br />
<div>
<br /></div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://1.bp.blogspot.com/-gfHXrzgwThw/XnPo3oe2-bI/AAAAAAAAA_E/TdMYsvq5qSs9qThr8tm8v2py57S2JA8GACEwYBhgL/s1600/when-you-find-out-your-nomal-daily-lifestyle-is-called-quarantine-meme.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="629" data-original-width="799" height="314" src="https://1.bp.blogspot.com/-gfHXrzgwThw/XnPo3oe2-bI/AAAAAAAAA_E/TdMYsvq5qSs9qThr8tm8v2py57S2JA8GACEwYBhgL/s400/when-you-find-out-your-nomal-daily-lifestyle-is-called-quarantine-meme.jpg" width="400" /></a></div>
<div>
<br />
<div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
</div>
<div style="text-align: start;">
Což neznamená, že by mě to vůbec nevzrušovalo. Jsou to ale jen takové malichernosti, třeba že se mi zrušil koncert. Nemohla jsem jet do Prahy. S rouškou si na kole asi moc nezajezdím. No a zelené pivo si letos na zahrádce taky nedám. Myslím, že je více než jisté, že letos jaro<i> nebude</i>. Ovšem jestli mi zruší i léto... Tak tady končí veškerá legrace, vážení! Okej. Humor mě možná přejde, až to já nebo někdo z mého okolí dostane, chápu. Ale do té doby tu máme takové zvláštní mezidobí. Jsem jediná, kdo si to svým způsobem... užívá? </div>
<div style="text-align: start;">
<br /></div>
<div style="text-align: start;">
Pomiňme teď skutečnost, že celá situace je samozřejmě daleko od výrazu "užívat si". Uvědomuji si, jak těžký je momentální stav pro mnoho lidí (a teď ani nemám na mysli přímo tu nemoc) a jak těžký pro nás všechny ještě bude. V tomhle mě vůbec neberte za slovo, mluvím jen o sobě. A já cítím v tomhle období... jakýsi klid? Netřeba tu dlouze znovu rozebírat, <a href="https://www.spisovatelovabible.cz/2018/07/89-overthinking-zhouba-kreativni-mysli.html">jak funguje můj mozek</a>. A když se teď všichni nacházíme v tomhle podivném (ne)bytí, když teď vlastně chvíli <i>nežijeme</i>, ale <i>vyčkáváme</i>, když teď najednou spoustu věcí nejenom nemůžeme, ale rovnou nesmíme. Jako bych zkrátka na moment vydechla a spadl ze mě nějaký tlak. Dává to smysl? </div>
<div style="text-align: start;">
<br /></div>
<div style="text-align: start;">
Nebudu zacházet do detailů, ale v poslední době mi bylo mizerně. Haha, jasný. A kdy mi není mizerně? :D Ale to je možná to. Že jsem už na chvíli potřebovala z toho řetězce osobních krizí vyskočit. A i když tohle <i>pozastavení života</i> předešlé problémy nijak neřeší, mám pocit, že na chvíli můžu zase volně dýchat. Včera mi došla fascinující věc: že takhle bych se cítila pořád, kdyby můj mozek nejel každý den na overdrive. Takže karanténa je ten lék! Nezbývá než doufat, že ji využiju na 100 %, protože něco takového se v budoucnu už nemusí opakovat, a hlavně <b>nikdo nechceme, aby se to opakovalo</b>.<br />
<br /></div>
<div style="text-align: start;">
Jestli si už teď myslíte, že jsem magor (počkat, to jste si o mně podle minulých příspěvků ještě nemysleli?), mám v zásobě vyšší kalibr - během karantény abstinuju.<br />
<div style="text-align: center;">
<span style="text-align: right;"><br /></span></div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://1.bp.blogspot.com/-MLzBlx7VO6o/XnjC6XDvE2I/AAAAAAAAA_Y/8YrNzk9yoTgRgRtW9TUiW4VSpFUnxc1RwCLcBGAsYHQ/s1600/giphy%2B%25281%2529.gif" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="240" data-original-width="320" src="https://1.bp.blogspot.com/-MLzBlx7VO6o/XnjC6XDvE2I/AAAAAAAAA_Y/8YrNzk9yoTgRgRtW9TUiW4VSpFUnxc1RwCLcBGAsYHQ/s1600/giphy%2B%25281%2529.gif" /></a></div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<span style="text-align: right;"><br /></span></div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: left;">
<span style="text-align: right;">Vůbec bych to nezmiňovala, protože to podle mě není žádný big deal, ale přijde mi, že velká část lidí v izolaci leje ještě víc než za normálního režimu. Vždycky musím být za černou ovci. A teď vám řeknu něco zvláštního. Je fakt, že v poslední době bylo těch víkendových akcí na mě moc. Říká vám něco pojem kocovinová depka? K tomu si připočtěte můj obecně mizerný stav, o kterém tu už nějakou dobu melu. Kdybych řekla, že mi nebylo nejlíp, bylo by to velmi eufemistické. Nutně jsem si potřebovala dát od společenského života pauzu. Jenže jsem přesně ten typ, kterého vždycky přemluvíte, aby s vámi šel ven. To je ten můj paradox. Jsem sice introvert a sociofob, ale na stranu druhou lidi potřebuju. Takže jdu mezi ně pokaždé, když se najde příležitost. A stejně tak jsem typ, který se</span><i style="text-align: right;"> lehko nechá unést vírem večera, </i><span style="text-align: right;">ehm. Abych to zkrátila; potřebovala jsem </span><i style="text-align: right;">společenský oddech</i><span style="text-align: right;">, ale netušila, jak na to. A chápete..., že oni teď všechno zavřou a pošlou nás do karantény? Řekněme si, že tohle asi nebude "Tajemství" a "Devět nebo kolik dohod", až takovou moc moje mysl nemá, ehm, ale - COŽE? </span></div>
</div>
<div style="text-align: start;">
<br /></div>
<div style="text-align: start;">
A ještě jedná věc, kvůli které si k mnoha vtípkům o karanténě nemůžu dát hashtag <i>relatable</i> - nepřežírám se a dokonce cvičím. To druhé tedy pravidelně nepravidelně už dělám nějaký rok, ale teď mám víc času, víc energie i víc chuti. Takže nevím, jak vy, ale já se z karantény chystám vylézt s nejčistější hlavou od mých sedmnácti let. A se sixpackem.<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://1.bp.blogspot.com/-oEMEF3cT8gw/XkSHNubDeOI/AAAAAAAAA98/pECHhrutHh0RdnOyGKUN2NEYsjJ5FxQrQCPcBGAYYCw/s1600/giphy.gif" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="224" data-original-width="320" src="https://1.bp.blogspot.com/-oEMEF3cT8gw/XkSHNubDeOI/AAAAAAAAA98/pECHhrutHh0RdnOyGKUN2NEYsjJ5FxQrQCPcBGAYYCw/s1600/giphy.gif" /></a></div>
<div style="text-align: center;">
<br /></div>
Pokud to samozřejmě ve zdraví přežiju.<br />
<br />
PS: Co se týče <a href="https://www.spisovatelovabible.cz/2020/02/99-nerekapitulace-roku-2019.html">povídkové soutěže Knihy Dobrovský</a>, nevím, jestli už byly rozeslány emaily o postupu do druhého kola, ale v mém případě je to zcela určitě passé. Ne, že by se mi ten můj výtvor náhle přestal líbit, ale asi jsem se trochu... No jelikož je tu ještě 0,1% šance, zatím si to nechám pro sebe. :D<br />
<br />
PPS: Pokud se extrémně nudíte, již brzy (možná ještě dnes) vyjde článek s pár filmovými tipy. </div>
</div>
</div>
Spisovatelova biblehttp://www.blogger.com/profile/04923535697133136580noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-9033420556644234673.post-44090016433167628352020-02-28T16:17:00.001+01:002020-02-28T16:53:54.937+01:00#100: RIP TumblrUž ani nevím, jak jsem na tuhle stránku přišla. Nebo možná... Haha, zrovna teď jsem si rozpomněla. Na předešlém, dnes již neaktivním blogu jsme se navzájem sledovaly s jednou holkou (velká fanynka The Horrors a Joshuy Haywarda stejně jako já). Právě její článek mě inspiroval k tomu, abych si Tumblr založila. Zprvu jsem ho ale nijak neprožívala a krátce po založení jsem ho na několik měsíců dala k ledu.<br />
<div>
<br /></div>
<div>
Nevím přesně, na jaký popud jsem se vrátila. Vím, že jsem zprvu sdílela gify s The Horrors a The Vaccines (a s Justinem Youngem pochopitelně). Pamatuju si, jak zemřeli hokejisté a já k tomu něco postovala. No a pak se to rozjelo. Přidaly se gify Skins, které jsem v té době hodně sledovala. Gify Pařby ve Vegas. Galaktické obrázky. Gify a citáty z Perks of Being a Wallflower! <span style="font-family: "apple color emoji" , "segoe ui emoji" , "noto color emoji" , "android emoji" , "emojisymbols" , "emojione mozilla" , "twemoji mozilla" , "segoe ui symbol"; font-size: 16px;">❤️</span>A pak spousta takových těch <i>tumblr obrázků</i> plných mladých lidí, zábavy. Radosti ze života... Hm. Zajímavé vzhledem k tomu, že já vlastně nikdy nebyla <i>takhle mladá</i>, jestli mě chápete. A zajímalo by mě, jestli jsou to všechno jenom načančané obrázky z amerických filmů, nebo je opravdu někomu šestnáct, sedmnáct, a tohle reálně zažívá. No ale to je na jinou debatu, zpátky k tématu.<br />
<br />
Brzy jsem se také já stala na Tumblr závislou. Až na výjimky jsem nevytvářela originální content, byla to pro mě spíš taková nástěnka plná inspirace. Nebylo ovšem dne, kdy bych tam nezavítala. Protože tam byly všechny ty citáty a slogany, které vyjadřovaly přesně to, co jsem si cítila. Ty úžasné obrázky života, který jsem chtěla žít. A miliony gifů a pičovinek s mými oblíbenci.<br />
<br />
Jasně, v mém případě to byla jenom taková <i>blbost pro děcka</i>. Nebyl to skutečný blog nebo tak. Jenže problém je, že jsem to provozovala ku*evsky dlouho. Plus mínus osm devět let? A když děláte něco takového tak dlouho, už to vlastně není jenom debilní nástěnka, ale spíš takový virtuální deníček. A taky, že jo. Člověku zvenčí by nic neřekl, ale já věděla, že třeba tenhle citát jsem adresovala určité osobě. Že tenhle slogan jsem nereblogovala, protože zněl cool, ale protože odkazoval ke konkrétní situaci. A když jsem jednu dobu jela třeba téma Punishera (resp. Franka Castlea, protože to byl ještě Daredevil), bylo to proto, že jsem se s ním tehdy ztotožňovala. Což je legračně dramatické, protože mně rodinu nikdy nevystřílel ani jsem po nocích nevraždila kriminálníky, ale tak to bylo. A já vím, proč to tak bylo. A dnes bych na to už úplně zapomněla, kdyby nebylo Tumblr. Kterého už právě není...<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<iframe width="320" height="266" class="YOUTUBE-iframe-video" data-thumbnail-src="https://i.ytimg.com/vi/TQmMTiWEAxQ/0.jpg" src="https://www.youtube.com/embed/TQmMTiWEAxQ?feature=player_embedded" frameborder="0" allowfullscreen></iframe></div>
<div style="text-align: center;">
<br /></div>
Mimo jiné jsem si postupem času založila pár vedlejších blogů s originálním obsahem. Na první jsem si házela vlastní fotky, druhý jsem krátce vedla jako hudební blog, třetí sloužil jako moodboard pro mou knížku. Před týdnem mě napadlo založit si něco takového i pro svou povídku. Bavilo mě to ale asi tak deset minut, pak jsem se rozhodla, že je to zbytečnost a zase si to smažu. Vlezla jsem do Nastavení vedlejšího blogu (nebo jsem si to aspoň myslela) a vybrala položku Smazat. Přiznávám, že když to po mně chtělo heslo pro potvrzení, milisekundu jsem tu myšlenku opravdu měla. Že tu něco neštymuje, když si mazání vedlejšího blogu musím potvrzovat heslem. Ale napsala jsem ho tam. Když mě to pak vyhodilo z celého účtu, zase mi to neštymovalo, ale myslím, že podvědomě jsem to už věděla - osm let virtuálního života jsem smazala z povrchu zemského. Prostě jen tak. Rychleji a snadněji, než byste luskli prstem.<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://1.bp.blogspot.com/-T54q5bgftPU/Xlku4FmAReI/AAAAAAAAA-k/ezf6vHVGyt0SOmgsEEwj0xzHY43OvyPFgCLcBGAsYHQ/s1600/ddd.gif" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="432" data-original-width="448" height="308" src="https://1.bp.blogspot.com/-T54q5bgftPU/Xlku4FmAReI/AAAAAAAAA-k/ezf6vHVGyt0SOmgsEEwj0xzHY43OvyPFgCLcBGAsYHQ/s320/ddd.gif" width="320" /></a></div>
<div style="text-align: center;">
<br /></div>
Zprvu jsem tomu odmítala věřit. I když všude psali, že to nejde vrátit, vůbec jsem nepřemýšlela, že by se to vrátit nedalo. Napsala jsem podpoře. Stejná odpověď. A tehdy mi došlo, že se to asi opravdu stalo. Nevím, co dalšího k tomu říct. A samozřejmě se dějí horší věci, ale jak píšu výš, Tumblr byla nástavba mého <a href="https://www.spisovatelovabible.cz/2013/10/3-denik.html">papírového deníku</a>. O mém životě (aspoň mně) říkala mnohem víc, než by se mohlo na první pohled zdát. Všechny ty roky, moje nálady, myšlení, zážitky, lidé, které jsem tehdy potkávala. To, co jsem si nezapsala do papírového deníku, bylo právě tam. A teď je to pryč.<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://1.bp.blogspot.com/-FAdQa4yHmx4/XlktYVxGr1I/AAAAAAAAA-Q/o_oqQgqpV5kRl3a4NjbgPB_CJAXi86f3ACLcBGAsYHQ/s1600/tumblr_inline_o85zxnCahy1sbfq60_500.gif" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="149" data-original-width="200" height="238" src="https://1.bp.blogspot.com/-FAdQa4yHmx4/XlktYVxGr1I/AAAAAAAAA-Q/o_oqQgqpV5kRl3a4NjbgPB_CJAXi86f3ACLcBGAsYHQ/s320/tumblr_inline_o85zxnCahy1sbfq60_500.gif" width="320" /></a></div>
<div style="text-align: center;">
<br /></div>
Donutilo mě to opět zamyslet se nad tím, jak je naše <i>virtuální existence</i> křehká. Všechny naše fotografie, konverzace a soubory nejsou nic jiného než shluk dat. A ten můžeme jedním kliknutím, jedním potažením prstu, jednou chybou v systému navždy smazat. To, že budete tak debilní jako já a omylem si něco smažete, předem asi moc ovlivnit nemůžete. V jiném případě je tu ale opět <a href="https://www.spisovatelovabible.cz/2014/04/17-zalohovat-zalohovat-zalohovat.html">má stará rada</a>: ZÁLOHUJTE. Eh, proč jsem ten první člověk, který se jí v žádném případě neřídí?<br />
<br />
PS, pro astro nadšence only: Ačkoliv mám OBŘÍ ALERGII na pojem retrográdní Merkur (aka mercury retrograde) a všechny meme s ním spojené (protože nějaká vracející se planeta ani Kalousek fakt nemůže za vaše posrané životy!!), je nějaká náhoda, že se mi to stalo zrovna na začátku tohoto období!?<br />
<br />
PPS: Pokud si nemůžete zapamatovat, jak se Tumblr na konci správně píše, mám pro vás mnemotechnickou pomůcku <b>B</b>ože <b>L</b>ij <b>R</b>um. Nemáte zač.</div>
Spisovatelova biblehttp://www.blogger.com/profile/04923535697133136580noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-9033420556644234673.post-66055550642935738802020-02-14T11:14:00.000+01:002020-02-14T11:14:29.259+01:00#99: (Ne)rekapitulace roku 2019 a (ne)předsevzetí do roku 2020Předsevzetí si nedávám. Zaprvé nechápu, proč se změnou čekat na konec roku a nezačít hned. (O tom jsem jednou napsala vtipnou slohovku. Jakože... fakt to byla slohová práce. :D) Zadruhé mě štve, že i tak obyčejná věc se dneska zkomercializovala a s posledními dny roku se na vás odevšad valí, jak máte být s novým rokem lepší, hezčí a zdravější, k čemuž samozřejmě potřebujete super cool předražené diáře, značkové úbory, permanentky do posilovny, kurzy seberozvoje, detoxikační čaje, zázračné pilulky a bla bla bla. <i>New year, new me, bitch.</i> <b>NASRAT!</b> Tahle dávka hysterie je nově podpořená výkvětem dnešní společnosti, "influencery", kteří vám tu dají kódík na některou ze super vychytávek pro plnění vašich předsevzetí, tu vydají velkou výroční zprávu, kde lidu nastíní, co všechno si do nového roku předsevzali oni. Pokud tam není seberozvoj, cvičení a další obří projekty, <i>"o kterých se všichni již brzy dozvíte"</i>, tak to není správný influencer a ihned dejte unfollow!<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://1.bp.blogspot.com/-u3N8eOjWFFo/XiHbCljcqmI/AAAAAAAAA9M/w86pYExfAcAjhIixPBUujhBTH6DGJaSjQCLcBGAsYHQ/s1600/tumblr_inline_pcaec6tHO81qeou26_540.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="540" data-original-width="540" height="320" src="https://1.bp.blogspot.com/-u3N8eOjWFFo/XiHbCljcqmI/AAAAAAAAA9M/w86pYExfAcAjhIixPBUujhBTH6DGJaSjQCLcBGAsYHQ/s320/tumblr_inline_pcaec6tHO81qeou26_540.jpg" width="320" /></a></div>
<div style="text-align: center;">
<br /></div>
Ale konec legrácek. Zpět ke mně. Takže i když si předsevzetí nedávám, něco na ten způsob jsem si přece jenom dala. Zařekla jsem se, že už nikdy NIKDY nebudu říkat, že byl nějaký rok nejhorší a horší už to být nemůže. Chápete, že jsem tohle říkala třeba o roku 2018? Samozřejmě, že byl hrozný a stalo se v něm pár špatných věcí, kterými jsem poznamenána dodnes. Proč byl ale teda rok 2019, já v úplně nejhorších sra*kách svého života a zase jsem se nostalgicky ohlížela do toho "pekla" s koncovkou '18? Dobře, 2011 taky nebyl moc veselý, ale ten je už moc daleko, abych mohla porovnávat. Ale 2019? Chci říct: Horší to už být nemůže, ne? (A sakra! Už jsem to "předsevzetí" zase stačila porušit.) Jako jasný...<br />
<br />
<i>(Následoval delší odstavec plný negativismu a skryté sebelítosti, který jsem pro vaše i moje duševní zdraví smazala. Není zač.)</i><br />
<br />
Takže tak a pojďme si raději shrnout plány ohledně mého psaní. Na jednu stranu je krásné, že je letos opět mám, ale u jejich napsání s krásnem nejspíš taky končíme. Protože:<br />
<br />
<b>1.) Chci být aktivnější na blogu</b><br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://1.bp.blogspot.com/-9IDb8vJePQQ/XkSFOEMad9I/AAAAAAAAA9s/_9x6crtlnzUt7WwUnrxXDVS1SZVsITUCgCEwYBhgL/s1600/tumblr_inline_ngg9buNFjG1s5hrr2.gif" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="280" data-original-width="245" height="320" src="https://1.bp.blogspot.com/-9IDb8vJePQQ/XkSFOEMad9I/AAAAAAAAA9s/_9x6crtlnzUt7WwUnrxXDVS1SZVsITUCgCEwYBhgL/s320/tumblr_inline_ngg9buNFjG1s5hrr2.gif" width="280" /></a></div>
<div style="text-align: center;">
<br /></div>
Začínáme zlehka náhodou. Mám pocit, že jsem takový plán ještě nikdy nepsala, takže to snad nezní tolik trapně. V editoru se mi válí spousta nevydaných článků, ale ještě víc mám v hlavě nápadů. Určitě bych chtěla pokračovat v trendu posledních let a psát více <i>nespisovatelských</i> článků. V první řadě osobnější texty pod štítkem <a href="https://www.spisovatelovabible.cz/search/label/ze%20%C5%BEivota%20spisovatele">Ze života spisovatele</a>. Ten o <a href="https://www.spisovatelovabible.cz/2018/07/89-overthinking-zhouba-kreativni-mysli.html">overthhinking</a> je na blogu nejčtenější článek vůbec..., což je vlastně celkem smutné a doufám, že na to lidi klikali jen ze zvědavosti či náhodou, ne že by na to taky trpěli (RIP). V druhé řadě chci v sobě resuscitovat sarkastického komentátora a znovu se sem tam vyjadřovat k aktuálním tématům. Na platformu pro tento účel vhodnou momentálně nepíšu, ale potřebu své názory zvracet mám v poslední době celkem urgentní. A taky mě včera napadla rubrika, kam bych prostě dávala nahodilé <i>hluboké myšlenky</i>, ale to je jen takový výhledový námět. Mimochodem, v editoru mám třeba už velmi erudovaný text o mém osobním pohledu na znamení zvěrokruhu. (...) Takže pokud vás už věty výše lehce nahlodaly, nyní je asi ta pravá chvíle opustit řady mých pravidelných čtenářů.<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://1.bp.blogspot.com/-6_IpttUPQAU/XkSK0EvhyoI/AAAAAAAAA-E/fEYdQzzRHowfnnp-VSJtCExH5tuT4rs0QCLcBGAsYHQ/s1600/tumblr_4da6443b95221d19d9c61498a720898e_a51f02c9_640.gif" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="151" data-original-width="268" src="https://1.bp.blogspot.com/-6_IpttUPQAU/XkSK0EvhyoI/AAAAAAAAA-E/fEYdQzzRHowfnnp-VSJtCExH5tuT4rs0QCLcBGAsYHQ/s1600/tumblr_4da6443b95221d19d9c61498a720898e_a51f02c9_640.gif" /></a></div>
<br />
PS: Pokud vás zajímají jen články o psaní, ty by měly stále převažovat. Na konci loňského roku jsem ale chytla nějakou druhou mízu (haleluja) a jsem teď ve stádiu, kdy chci psát hrozně moc všechno. Tak mi dopřejte trochu toho entuziasmu, však on za chvíli zas pomine.<br />
<br />
<b>2.) Chci napsat scénář</b><br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<br /></div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://1.bp.blogspot.com/-Xwvup-v77ZU/XkSFQRs_PNI/AAAAAAAAA9o/uJIyRZxe2BE0RxsprsssgAiAAjN8qCQcwCLcBGAsYHQ/s1600/tumblr_inline_peiu1kZ90r1vrw93d_540.gif" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="404" data-original-width="352" height="320" src="https://1.bp.blogspot.com/-Xwvup-v77ZU/XkSFQRs_PNI/AAAAAAAAA9o/uJIyRZxe2BE0RxsprsssgAiAAjN8qCQcwCLcBGAsYHQ/s320/tumblr_inline_peiu1kZ90r1vrw93d_540.gif" width="278" /></a></div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<br /></div>
<div style="text-align: center;">
</div>
Také neskrývám udivení, že jsem něco takového napsala, protože dneska ráno jsem o tom třeba ještě nevěděla. Ale věc se má tak: Letos jsem se <a href="https://www.spisovatelovabible.cz/2015/04/48-great-rocknroll-swindle-aneb-jak.html">zúčastnila literární soutěže</a> Knihy Dobrovský, a aniž bych se chtěla chlubit, ta povídka se mi povedla. Neříkám, že vyhraju, to si jenom myslím... Ehm, to byl samozřejmě jeden z mých vtipů! Ale teď vážně. Kdo mě sleduje delší dobu, možná ví, jak věčně nespokojená se svým psaním jsem a jak mi všechno trvá sto padesát let, pokud to vůbec dokončím. Tato povídka se mi nejenom z nějakých záhadných důvodů líbí, ale - ač jsem to všechno nechávala <a href="https://www.spisovatelovabible.cz/2015/03/42-jak-jsem-se-stala-autorem-sci-fi.html">opět na poslední chvíli</a> - psala se mi lehce a lehce se mi taky vymýšlela. Dokonce mi velké problémy nečinil ani konec! Takže i kdybych nevyhrála, jakože z cca tisícovky zúčastněných asi nevyhraju, jednou za celé století zažívám radost a svým způsobem jsem na sebe pyšná. Což je osmý div světa v tomto <a href="https://www.spisovatelovabible.cz/2019/05/94-kdyz-pisu-tak-jsem-stastna-proc-tedy.html">temném zámku hrůzy nazývající se můj mozek</a>. A tak jsem si říkala, že kdyby to nevyšlo, povídku bych se pokusila přetavit do scénáře. Takové věci se člověku podaří vymyslet jen párkrát za život. Navíc se jedná o krátký příběh, který jsem vlastně už psala filmovým stylem, takže si myslím, že bych to mohla zvládnout. (Pro srovnání: Svou knížku bych se nikdy nepokusila přepsat do scénáře, nejsem sebevrah. :D)<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<iframe allowfullscreen="" class="YOUTUBE-iframe-video" data-thumbnail-src="https://i.ytimg.com/vi/EU4tBWK-ABQ/0.jpg" frameborder="0" height="266" src="https://www.youtube.com/embed/EU4tBWK-ABQ?feature=player_embedded" width="320"></iframe></div>
<div style="text-align: center;">
<span style="font-size: x-small;"><br /></span>
<span style="font-size: x-small;">To je soundtrack té povídky, ehm. Jak říkám - najdi si dobrý soundtrack do pozadí a máš půl práce hotovo.</span></div>
<br />
Co se týče povídky, vydám o tom každopádně ještě článek. Zároveň s vymýšlením a psaním jsem si totiž vedla něco na způsob tvůrčího deníčku, do kterého jsem zaznamenávala, jak se povídka postupně rodila. Je vcelku fascinující, jak se příběh postupem času sám mění. A myslím, že to taky může zodpovědět otázku nespisovatelů, jak se to všechno vlastně vymýšlí.<br />
<br />
<b>3.) Chci vydat knížku</b><br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://1.bp.blogspot.com/-oEMEF3cT8gw/XkSHNubDeOI/AAAAAAAAA94/Sq_5S1D8j_wGM5F4Q-7W4AyCFR-5VM99wCLcBGAsYHQ/s1600/giphy.gif" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="224" data-original-width="320" src="https://1.bp.blogspot.com/-oEMEF3cT8gw/XkSHNubDeOI/AAAAAAAAA94/Sq_5S1D8j_wGM5F4Q-7W4AyCFR-5VM99wCLcBGAsYHQ/s1600/giphy.gif" /></a></div>
<br />
Bez komentáře.<br />
<br />
A taky jsem chtěla napsat, že bych mohla být zase jednou ambicióznější jako publicista, ale jak tak čtu body výše, nejspíš na to kašlu a budu se opět poctivě flákat, prokrastinovat, nepsat a tak no.<br />
<br />
A tady je tradiční playlist roku, jehož songy nyní nemůžu slyšet ještě o něco víc než loňské (<a href="https://www.spisovatelovabible.cz/2019/01/92-ctyri-lekce-ktere-me-naucil-zkur.html">ty loňské</a> vlastně už slyšet můžu :D). Prostřednictvím songů popisuju to, co jsem chtěla napsat v první půli článku, ale smazala jsem to.<br />
<br />
<center div="">
<iframe allow="encrypted-media" allowtransparency="true" frameborder="0" height="380" src="https://open.spotify.com/embed/playlist/2Y7Mi899vR8dF1pMYPbh2A" width="300"></iframe></center>
Spisovatelova biblehttp://www.blogger.com/profile/04923535697133136580noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-9033420556644234673.post-67535847861841533102020-01-08T21:29:00.001+01:002020-01-08T21:51:38.725+01:00#98: Myslíte si, že být spisovatelem je vysněná práce? Je to spíše horor<b>Nový průzkum odhalil, že 60 % Britů by chtělo být spisovateli. Takový život může mít svá pozitiva, ale dokázali by se vypořádat s nejistotou, osamělostí a paranoií?</b><br />
<b><br /></b>
<i>(Autorem originálního článku, který vyšel 20. února 2015 v The Guardian, je britský spisovatel Tim Lott. Odkaz </i><i>na konci.)</i><br />
<b><br /></b>
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://1.bp.blogspot.com/-WMqimhmfgDg/XhT56L2sonI/AAAAAAAAA80/gmZp8L_Q2b8DFG16atYAw4LfUTeXyGzlwCLcBGAsYHQ/s1600/tumblr_owl9eqp6Ei1rpwhvdo1_540.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="540" data-original-width="540" height="400" src="https://1.bp.blogspot.com/-WMqimhmfgDg/XhT56L2sonI/AAAAAAAAA80/gmZp8L_Q2b8DFG16atYAw4LfUTeXyGzlwCLcBGAsYHQ/s400/tumblr_owl9eqp6Ei1rpwhvdo1_540.jpg" width="400" /></a></div>
<div style="text-align: center;">
<b><br /></b></div>
<a href="https://www.theguardian.com/books/2015/feb/17/author-uk-dream-job">Průzkum</a>, který uspořádala organizace YouGov, ukazuje, že v Británii touží být nejvíce lidí spisovatelem. Až 60 % dotazovaných tvrdí, že by se tím chtělo živit. Je to ještě o 24 % více než těch, kteří chtějí být televizním moderátorem, a o úctyhodných 29 % více než těch, kteří chtějí být filmovou hvězdou.<br />
<br />
To je něco, nad čím zůstává rozum stát; nebo by zůstával, kdyby se autoři tak usilovně nepokoušeli vyhýbat otřepaným frázím. Skutečnost, že lidé sní o tom, že by byli spisovateli, jenom dokládá, jak málo ví o realitě tohoto povolání. Nebo jak málo znají práci jednoho z největších učitelů George Orwella. Byl to právě on, který o romanopiscích řekl: "Všichni spisovatelé jsou marniví, sobečtí a líní a úplně vespodu jejich pohnutek leží tajemství. Psaní knihy je hrozný, vyčerpávající boj podobný dlouhému záchvatu bolestivé nemoci. Člověk by se nikdy do takové věci nepouštěl, kdyby nebyl poháněn démonem, kterému nejde ani vzdorovat, ani mu rozumět."<br />
<br />
Takový pohled na psaní není zrovna součástí obecné představy o spisovatelích. Na ty se naopak pohlíží jako na klidné, ušlechtilé bytosti, olizující si svá pera a věčně zírající z okna, kde hledají inspiraci, která vždycky přijde. Osoby vznášející se v bublině, pozorující svět z božské perspektivy, nesvázané klasickou pracovní dobou, ale chytající krásné věty ze vzduchu jako poletující motýly, které dekorativně přišpendlují ke stránce.<br />
<br />
Kéž by tomu tak skutečně bylo. Uznávám, že někteří autoři zveličují své potěšení z vytváření fikce. Pokud můžu mluvit za sebe, psaní knížek se věnuji už skoro dvacet let, a nikdy to nebylo z důvodu, že bych si to vybral, ale protože, přesně jak popisuje Orwell, jsem byl "hnán démonem, kterému nešlo ani vzdorovat, ani mu rozumět". Už tolikrát jsem zatoužil po jiném živobytí. Jak už ale nyní chápu, bylo to naprosto zbytečné přání, protože žádnou jinou zpeněžitelnou dovednost neovládám.<br />
<br />
Dosáhl jsem skromného úspěchu, vyhrál pár cen, získal pár nominací a občas - a ta doba je už společně s tehdejším průmyslem nenávratně pryč -, jsem od nakladatelů shrábl slušnou zálohu. Nemůžu ani popřít, že by spisovatelství neskýtalo spoustu výhod.<br />
<br />
Spisovatelé ostatním předkládají svou představu o světě, která je pro ně z určitých důvodů důležitá, i když to může být, jak rovněž poznamenal Orwell, skoro nerozeznatelné od dítěte, které se svým řevem dožaduje pozornosti. V těch nejlepších momentech se jejich práce proměňuje z řemesla ve skutečné umění. Lidé si jich váží, to je pravda. A daleko lépe kontrolují svůj čas než většina námezdních otroků. Zírání z okna k tomu také bezpochyby patří, a to hodně.<br />
<br />
Nicméně, jak zdůrazňuji začínajícím spisovatelům, kteří navštěvují mé kurzy, psaní románů pro obživu je těžké. Nepředstavitelně těžké pro ty, kteří to ještě nikdy nezkusili. Není to o nic méně jednodušší než operace mozku nebo, vskutku, pověstné raketové inženýrství. Zvládnout dialog, popis, podtext, zápletku, strukturu, postavy, čas, úhel pohledu, začátky, konce, téma a mnoho dalšího je herkulovská práce, kterou o nic víc nečiní přitažlivější ani fakt, že vždycky, vždycky selžete.<br />
<br />
Každý autor mi dá za pravdu, že umělecké dílo nikdy nedokončujeme, pouze ho opouštíme. A jako perfekcionisté nikdy nedosahujeme svých cílů. Potýkáme se s neúspěchy, a to dokonce i tehdy, když jsme úspěšní, protože na nás stále dopadá tíha literatury, která se nám vysmívá svou velikostí a odhaluje naši bezvýznamnost.<br />
<br />
Se spisovatelskou činností souvisí také obrovské množství odmítnutí - všechny ceny, na které jste měli být nominováni, ale nebyli, všechna prodaná televizní a filmová práva za vaše knihy, které se nikdy nenatočily, všechny kopie, které se neprodaly. Mezitím musíte zápasit se žárlivostí při sledování svých rivalů - a autoři vidí rivaly všude bez ohledu na to, jak moc se to snaží popírat -, kteří jsou mnohem úspěšnější než vy (s neviditelnou méně úspěšnější menšinou si starosti přirozeně neděláte). Psaní není přátelská a nápomocná branže. Jak podotkl John Dos Passos: "Spisovatelé jsou jako blechy, navzájem se jen nepatrně vyživují."<br />
<br />
Je to převážně osamělá disciplína, je plná nejistot, a nejenom těch finančních. Fakt, že jste napsali jednu dobrou knihu, vám nezaručuje, že se vám to podaří i příště. Ze vztahů vám dělá chaos, protože většina spisovatelů je extrémně introvertní a uprostřed práce si jen stěží všímá okolního světa. Pokud jste úspěšní, snadno se můžete stát domýšlivým a narcistickým. Pokud nejste, zažíváte pocity deprese a beznaděje.<br />
<br />
Rozumím tomu, proč si někteří lidé myslí, že mám štěstí, když jsem spisovatel. Vím, že tady po sobě zanechám nějaký odkaz, část práce, která pro mě měla určitý význam. Vím to, protože stále dostávám dopisy, ve kterých mi čtenáři děkují a oceňují, že jsem vrhl nové světlo do jejich života. Pořád věřím, že je to vznešená profese a nic jiného - vzhledem ke svým omezeným schopnostem - bych nemohl dělat.<br />
<br />
Pokud mám být ale upřímný, kdyby existovala šance vyměnit si to s Georgem Clooneym, dlouho bych neváhal. Ve skutečnosti i řidič taxi, který v průzkumu skončil se svými 13 % na dně žebříčku, vypadá často lákavěji.<br />
<br />
Psaní není volba, je to poslání, a podle mě se za něj platí cenou, kterou všichni ti lidé, kteří v něm vidí jenom onen půvab, nedokážou pochopit. Asi je to tak lepší, protože kdyby to dokázali, nikdy by psát možná ani nezačali.<br />
<br />
(<a href="http://www.theguardian.com/books/2015/feb/20/tim-lott-life-as-an-author">zdroj</a>)Spisovatelova biblehttp://www.blogger.com/profile/04923535697133136580noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-9033420556644234673.post-81416234017489362652019-12-23T01:03:00.000+01:002019-12-23T12:41:04.495+01:00#97: Jak jsem přežila kyjovskou (pěta)padesátku<i>(uvedené kilometry jsou z níže vysvětlených důvodů pouze orientační)</i><br />
<b><br /></b>
<b>0 km -</b> A je to tady. Asi po dvou letech prázdných keců jdeme kyjovskou padesátku. Původně jsme chtěli stovku s nočním pochodem, ale i půlka ujde. Ráno je mlha a celkem kosa, ale předpověď je jasná - další sluneční výheň na naší milované jižní Moravě. Mám s sebou foťák a předpokládám, že udělám hodně fotek. Tak ještě povinné selfíčko na úvod a jdeme na to! Na IG story si k němu napíšu: <i>"Ještě naživu."</i> Hahaha. Ohromná legrace.<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://1.bp.blogspot.com/-Fxhe4c2qDXA/XgABaFsEPZI/AAAAAAAAA8o/Iw9kBasbVqUbPIDxd4DbWYgGvINfpidvgCLcBGAsYHQ/s1600/tumblr_p6xyf0vWiZ1qe8lb8o1_250.gif" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="320" data-original-width="245" src="https://1.bp.blogspot.com/-Fxhe4c2qDXA/XgABaFsEPZI/AAAAAAAAA8o/Iw9kBasbVqUbPIDxd4DbWYgGvINfpidvgCLcBGAsYHQ/s1600/tumblr_p6xyf0vWiZ1qe8lb8o1_250.gif" /></a></div>
<div style="text-align: center;">
<br /></div>
<b>1 km -</b> Jsme mezi prvními chodci, a tak jsme do toho pořádně šlápli, abychom měli náskok a nikdo nás nepředbíhal. Po cestě si povídáme a děláme vtípky. Skrz květnový opar se začínají prodírat první sluneční paprsky. Bude krásně. Z batohu si vytahuji první proteinovou tyčinku, kterou zapíjím Redbullem bez cukru. Ovšemže jsem na cestu řádně připravená! Mám ještě energetickou tyčinku číslo dvě a dva litry vody. Předpokládám, že se občerstvíme po cestě. Na fotkách z minulých ročníků si lidé opékali špekáčky. Ten bych si dala.<br />
<br />
Nějaká skupinka s malým klukem je nám v patách. Tak to vůbec! Přidáváme do kroku. Cestou míjíme první a na dlouhou dobu poslední prodejnu s potravinami. Dávám bráchovi peníze a vysílám ho na rychlý nákup Red Bullu číslo dvě. Mám takový pocit, že se mi bude hodit. Skupina za námi má naštěstí stejný nápad jako my, takže náskok neztrácíme. Následně se tedy jen trochu ztrácíme v oné obci, ale s pomocí místní ženy se opět dostáváme na trasu.<br />
<br />
<b>6 km -</b> Po loukách procházíme další vesnicí. Naprosto nečekaně se odněkud z boční ulice vyřítí týpek a předbíhá nás. Á, tady bude někdo znát zkratky. Na jeho adresu proneseme pár peprných slov. Potkáváme další skupinu turistů. Aroma trávy, které ji ovíjí, napovídá, že tady žádný útok na naši pozici nehrozí. Se skelným zrakem se nás ptají, kolikátku jdeme. Padesátku, samozřejmě. To by prej mohl říct každý, odpovídají pobaveně. Ponecháváme je jejich psychotropním látkám a teoriím a s lehkostí je předbíháme.<br />
<br />
Jdeme lesem a nálada mezi námi je pořád povznesená. Dělám pár fotek a po cestě si zvesela pískám. Trochu se mi už chce na záchod, ale nechce se mi chodit mezi stromy. To vydržím. Během cesty určitě něco bude. Stín v lese je osvěžující.<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://1.bp.blogspot.com/-_iIxdhO1rxg/Xf_vOxzxKoI/AAAAAAAAA70/E3rzw-fgCYQP6T-j63_wAi3Wb9wayLP_wCLcBGAsYHQ/s1600/DSC_0010.JPG" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="1067" data-original-width="1600" height="266" src="https://1.bp.blogspot.com/-_iIxdhO1rxg/Xf_vOxzxKoI/AAAAAAAAA70/E3rzw-fgCYQP6T-j63_wAi3Wb9wayLP_wCLcBGAsYHQ/s400/DSC_0010.JPG" width="400" /></a></div>
<br />
Máme za sebou první kontrolu. Myslela jsem si, že u ní bude nějaký záchod, ale nic tam nebylo. Neva. Zas tak moc se mi nechce. Pokračujeme dál.<br />
<br />
<b>15 km -</b> Po druhé kontrole následuje dlouhý úsek lesem. Už nedržíme jako celek a jsme různě rozmístění. Já jdu překvapivě na špici a jsem pořádný kus za ostatními. Že by teprve teď začal pořádně působit Red Bull? Jde se mi zlehka a nepociťuji ani náznak únavy. Kosíme kilák za kilákem a ukazatel nám říká, že je před námi už jenom 35 kilometrů. Coool.<br />
<br />
Náskok jsem ztratila. Nejdeme moc dobrým terénem. A pak se to stane. Je před námi díra, kterou musíme přeskočit. Jak mám ale stažené svaly, během skoku dostanu křeč do pravého lýtka. S výkřikem se skolím k zemi. Wau. Sedím na zemi, mnu si nohu a přemýšlím, jestli se začít hystericky smát, nebo brečet. Jakože... nejsme ani v půli cesty, a já si natáhnu sval? Uprostřed širého lesa!? Okej, poprvé toho dne uznám, že to asi nebude úplná brnkačka. Ostatní mi pomáhají vstát a já to po pár krocích a kulhání naštěstí nějak rozchodím. To bychom tedy měli, ale stejně se nemůžu zbavit pocitu hrůzy. Jestli se něco takového může přihodit už na cca 17. km, ve zbývající části cesty se může stát úplně cokoliv!<br />
<br />
<b>17 km - </b>Je před námi úsek prudkého stoupání. Úplně to nejlepší, co chcete dělat poté, co jste si natáhli sval. Nakonec to ale jsou stejně moje plíce, které mi dělají problémy. Říkala jsem vám, že jsem alergik? Říkala jsem vám, že je 29. května a moje alergie dosahuje vrcholu na pomezí května a června? Tak vám to říkám teď.<br />
<br />
Udýchaní, ale šťastní jsme u kazatelny na kopci, kde získáváme další razítko. Pořizuji pár dalších fotek. Když jsme přežili tenhle kopec, přežijeme už všechno, ne? Ne? Ne!????<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://1.bp.blogspot.com/-bVyIOYb6FSU/Xf_vrLDokVI/AAAAAAAAA8M/pQnAzxZn4REcXBeSYUUAO7ZRV0QLArXDACEwYBhgL/s1600/DSC_0021.JPG" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="1067" data-original-width="1600" height="266" src="https://1.bp.blogspot.com/-bVyIOYb6FSU/Xf_vrLDokVI/AAAAAAAAA8M/pQnAzxZn4REcXBeSYUUAO7ZRV0QLArXDACEwYBhgL/s400/DSC_0021.JPG" width="400" /></a></div>
<b><br /></b>
<b>22 km -</b> Touhle dobou jsme už dávno měli narazit na další značku, ale nikde nic není. Nevíme, kam dál. Radši ale jdeme dopředu, než abychom se vraceli do kopce přes popadané kmeny. Potkáváme nějakého týpka, který chilluje na stromě. Není, jak tobě, borče, ale není čas ztrácet čas. Dávám si druhou proteinovou tyčinku. Tím pádem jsem bez jídla. Vážně jsem měla plán, že se po cestě někde najím, ale já už fakt nevím. Navíc mi přestává působit Algifen, kterým jsem se ráno nadopovala, a začínají mě znovu chytat křeče (prostě mě jako bonus chytly večer předtím i krámy, co to budu korektně skrývat). Za cesty do sebe hážu Paralen. Není čas ztrácet... Pořizuju další fotky. Poslední toho dne. Jdeme dál, ale značky furt nenacházíme. Jsme úplně, ale úplně v hajzlu.<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://1.bp.blogspot.com/-NTN3F7LwIVo/Xf_vrfR3CBI/AAAAAAAAA8M/hh4Ea9lqofcGh_dC2fbukH4u3uidbtq5gCEwYBhgL/s1600/DSC_0022.JPG" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="1067" data-original-width="1600" height="266" src="https://1.bp.blogspot.com/-NTN3F7LwIVo/Xf_vrfR3CBI/AAAAAAAAA8M/hh4Ea9lqofcGh_dC2fbukH4u3uidbtq5gCEwYBhgL/s400/DSC_0022.JPG" width="400" /></a></div>
<br />
Jsme spasení. Teda jen zčásti. Objevujeme se v obci, jejíž jméno je nám povědomé. Paráda, jenže tady jsme vůbec být neměli! Doopravdy jsme se měli nacházet v bodu od naší pozice vzdáleném asi tři kilometry. Super. Úplně nejvíc super, ty jo. Jenom mě už tak trochu bolí nohy, slunce pálí, mě dochází síly, ale jinak je všechno ÚPLNĚ SUPER!<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://1.bp.blogspot.com/-DLXV0UL_HVM/Xf_xNkEuncI/AAAAAAAAA8U/f-JbBG9Ql5sgdmNB6w22xw9hEVAFLxF_wCEwYBhgL/s1600/dd.png" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="608" data-original-width="363" height="400" src="https://1.bp.blogspot.com/-DLXV0UL_HVM/Xf_xNkEuncI/AAAAAAAAA8U/f-JbBG9Ql5sgdmNB6w22xw9hEVAFLxF_wCEwYBhgL/s400/dd.png" width="238" /></a></div>
<div style="text-align: center;">
<br /></div>
<b>26 km -</b> Další kontrola je v hospodě, takže jdu poprvé toho dne na záchod. Za tu cestu jsem už úplně zapomněla, že se mi chtělo. Všechnu přijatou tekutinu jsem ze sebe stejně hned vypotila. Usedám si na prkýnko a je to fakt hodně, hodně divný pocit. Třepou se mi nohy. Umývám si ruce a v zrcadle pozoruju svou špinavou, upocenou a spálenou tvář. V hospodě je nabídka jídel, ale na to musíme zapomenout. Zašli jsme si pět kiláků a ztratili tolik času, že budeme vůbec rádi, jestli to stihneme do šesti večer, kdy budou na místě startu/cíle ještě pořadatelé. I když máme v nohách už skoro třicet kiláků, díky naší zacházce nejsme ani v půlce. No a kdyby vám to z mého psaní ještě nedocházelo - ano, jsme už totálně v prdeli.<br />
<br />
Další stoupání. Kurva. To ani nebudu hvězdičkovat, protože zkurvenost toho úseku si slušné výrazy nezaslouží. Dávám si druhý Redbull, tu nejlepší KPZ ever. Zachraňuje mě také teď a mně se jde hned lehčeji. Do mých řečí se opět navrací optimismus a humor. S ostatníma zase kecáme, ale... Naši cestu najednou rozděluje elektrický plot. Je dostatečně nízko, abyste ho mohli překročit, ale dostatečně vysoko, abyste mohli dostat ránu, když tento krok uděláte nešikovně. V mysli se mi objeví scéna ze Slunce, seno. Jenže jiné cesty není, drát je natažený všude, kam se jen podíváte. Takže buď jdeme zase špatně, anebo je psychicky špatnej někdo, kdo tohle vymyslel... Jakože - WTF!? Stejný problém jako my řeší cyklista na druhé straně. Pomáháme mu s kolem a on plot překračuje. Na druhou stranu ho následují další tři členové naší výpravy a já... se úplně normálně rozbrečím. Já, která věčně vypadám, že žádné emoce nemám a zakládám si na smrtící sebekontrole neodpouštějící jakékoliv projevy slabosti. Ale v ten moment mi je to u prdele. Mám hrůzu z těhle věcí, ale o to ani nejde. Najednou prostě vyplave ven všechen stres, který jsem během pochodu nasbírala. Jenže pokud jste už pochopili, dali jsme se na cestu, ze které není návratu, takže nakonec to i s pomocí mé sestřenice přelízávám. A jako vždy, slzy střídá smích. Jde se dál.<br />
<br />
Hrad, další cíl naší trasy, se už tyčí na kopci. Cesta k němu je ale nekonečná. Sice jdeme už po rovném povrchu silnice, ale furt stoupáme. A slunce do toho... Povzbuzuju se myšlenkou na stánek s cukrovinkami, který tam loni stál a já v něm koupila babičce perník. Mám u sebe litr, takže si batoh naplním vším, co mi přijde pod ruku. Perníky, turecké medy, žužu. Všechno skoupím. Sladké poslední roky už moc nejím, ale nyní jsem posedlá pouhou myšlenkou na ně. Věřím, že tam bude i nějaký stánek s rychlým občerstvením. Třeba si dám i pivo na nervy, zajíknu se nadšením.<br />
<br />
(...)<br />
<br />
Největší rozčarování ever. Žádný stánek s cukrovinkami tu není. Stojí tu jenom cedule: "Zákaz stánkového prodeje." Chci zemřít.<br />
<br />
<b>Jak jsi mi to, Bože, mohl udělat!????????</b><br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<br /></div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<iframe allowfullscreen="" class="YOUTUBE-iframe-video" data-thumbnail-src="https://i.ytimg.com/vi/3xDUInr0-k8/0.jpg" frameborder="0" height="266" src="https://www.youtube.com/embed/3xDUInr0-k8?feature=player_embedded" width="320"></iframe></div>
<div style="text-align: center;">
<b><br /></b></div>
<b>30 km -</b> Zastavíme se sotva na pár minut a už nám připadá, že chodíme po střepech, když se to pak pokoušíme rozchodit. Strategická chyba. Poučení pro příště: Nezastavovat. Na této cestě už NIKDY. Pořád ještě nejsme ani v půli. Dávám se do hysterického smíchu.<br />
<br />
Cestu si krátíme povídáním o jídle. Říkám, co všechno bych si ráda dala. Nevím proč, ale mám strašnou chuť na jahodovou buchtu s drobením. Nakonec si přece jenom beru zbytek těstovin s vajíčkem, které si na cestu udělal bratr. Není to sice buchta s drobením, ale momentálně je to asi to nejlepší jídlo na světě. Hltavě ho jím, jako bych už nikdy neměla nic jiného pozřít. Došla mi voda. U studánky si doplňujeme lahve. Voda ale teče po malých kapkách a za námi jsou další lidi, takže si ji doplním sotva do čtvrtiny. Ještěže jsem se posilnila těstovinami. Je před námi nejhorší úsek trasy.<br />
<br />
Sice lehko, ale pořád stoupáme. Těžce oddechuju. Předbíhá nás starší pán. Vůbec to už neřeším. Zaostávám i za ostatními z naší skupiny, ale to mě taky nezajímá. Nemůžu dýchat. Koketuju s myšlenkou, že se na všechno vyseru. S dalším hysterickým smíchem ji zase odháním. Jak se na to asi můžu vysrat uprostřed širých lesů!? Jediná cesta ven je buď po mých nohách, nebo vzduchem, to když se tu zhroutím a přiletí si pro mě vrtulník. Nic mezi. Pořád na to ale myslím. Že to udělám a demonstrativně si sednu na zem. NIKDY BYCH SE UŽ NEZVEDLA!!!! Jako bych vůbec měla na výběr. Musím pokračovat dál. Nemůžu dýchat. Stoupání neustává. Části bez stromů se střídají se zalesněnou částí a já asi vyletím z kůže. Když jdu totiž stínem, je mi nepříjemné mít na očích brýle. Když jdu ale částí bez stromů, slunce mi dělá zle. Takže pořád si sundávám a zase nasazuju brýle. Hysterický smích střídají záchvaty pláče. Silou vůle se ženu kupředu, nic jiného ve mně nezbylo. Do zbláznění si opakuju mantry, že to zvládnu. Krok za krokem. Tak ještě jeden krok a ještě jeden krok a ještě další krok. A furt mám před sebou tu buchtu s drobenkou. Jdu za tou vidinou jako ryba za návnadou. <b>NEMŮŽU DÝCHAT!</b><br />
<br />
<b>38 km - </b>Jdu sama. První na mě čekali, ale nakonec se na to vykašlali. Jedině dobře. Jsem v rozpoložení, kdy bych mohla vraždit pohledem. Zatímco s nimi jsem šla podle mapky, kterou někdo z nich sledoval, teď jdu jen podle značek. V jiném případě by to totiž znamenalo sundat si batoh. Otevřít ho. Vyndat si mapku. A batoh si dát znovu na záda. To bych se ale taky na tom batohu mohla rovnou oběsit. No nic. Musím jen doufat, že jdu správně. Mým směrem jdou naštěstí i jiné skupinky nebo jednotlivci. Někteří z nich se se mnou dokonce pokouší komunikovat. Nemůžou mě nechat na pokoji? Ať si, laskavě, hledí svého. Jsem velmi příjemná, když jsem velmi nasraná. Po zbytek cesty se držím skupinky starších žen. Nezdá se, že by také ony měly problémy. Hahaha, a z toho mám být jako v depresi? Nasrat!<br />
<br />
Jsem bez vody, ale po cestě je studánka se smradlavou vodou. Také to mi je ukradené. Naplním si láhev a ten hnus piju jako tu nejexkluzivnější tekutinu v celém vesmíru. Už déle jak dvě hodiny poslouchám v pravidelných intervalech pípaní vybité baterky u starého mobilu, který používám na poslouchání písniček. Mohla bych ho samozřejmě vypnout, ale viz Proč nejdu s mapkou. Při každém novém pípnutí si říkám: "Ještě jednou to uslyším a skočím z prvního srázu." Terén je naštěstí už všelijaký a chvílemi jdu i z kopce. Všelijaký znamená taky se stromy přes cestu, které musím složitě přelézat. Na ruce nalézám krev, ale nemám ponětí, odkud pochází. Ruku odřenou nemám.<br />
<br />
<b>44 km -</b> Pořád jdu lesem. Nevím, kde jsem. Nevím, kolik je hodin. Napadá mě, že když čas nezkontroluji na mobilu, třeba tolik hodin zase nebude. Co víte? Za zkoušku to stojí. Stejně nemám sílu si ho zezadu batohu vytáhnout. Nemám ani energii na to, abych ostatním napsala zprávu a zeptala se jich, jak jsou na tom oni. Oni asi taky ne, protože žádná zpráva nedochází ani mně. Netuším, kolik kilometrů mi ještě zbývá. Můžu jen doufat, že ne moc. Jenže značka následuje značku a já žádný záchytný bod nenacházím. Můžu jenom doufat... Ále ať si tu třeba zdechnu, whatever!!!!<br />
<br />
CIVILIZACE!<br />
<br />
Míjím chatky a jsem konečně v lokalitě, kterou jsme dnes procházeli, jen z jiné strany. Trochu si zajdu, protože nemůžu najít další značku. Mou radost to ale nekalí. Konec je blízko.<br />
<br />
VESNICE!<br />
<br />
Míjím autobusovou zastávku a napadne mě, že bych se na to mohla vykašlat a dopravila se do města busem. Ihned ji zaženu. Po tom všem!? Nejde o to, že by to byl zbabělý krok, ale po tom všem by to byla hlavně ta nejhorší věc, kterou bych si sama sobě udělala. Jakože jsem došla až sem a pak... Ne. Na tohle nebudu ani myslet. Mám strach, že cesta zpět povede stejnou cyklistickou stezkou jako na začátku. Chci říct, jasně, na začátku to bylo fajn a tak, ale... Od té doby jsme prošli několika kruhy pekla. A když si na tu cestu teď vzpomínám, vlastně byla pěkně nekonečná! Modlím se, protože nic jiného už dneska dělat nemůžu. Vidím směrovku, která hlásá zbývající kilometry do cílové destinace. Tři kilometry. (...) Dámy a pánové, přivítejte nervový kolaps č. 1350.<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://1.bp.blogspot.com/-iqh4MNUik_Y/VoR0U1D6DjI/AAAAAAAAAcs/Va50PdVCxqE7aRpZSQBlGckBx_R3BGiQACPcBGAYYCw/s1600/tumblr_inline_nxf6rckUH11r79k32_500.gif" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="192" data-original-width="299" src="https://1.bp.blogspot.com/-iqh4MNUik_Y/VoR0U1D6DjI/AAAAAAAAAcs/Va50PdVCxqE7aRpZSQBlGckBx_R3BGiQACPcBGAYYCw/s1600/tumblr_inline_nxf6rckUH11r79k32_500.gif" /></a></div>
<div style="text-align: center;">
<br /></div>
<b>52 km -</b> Přede mnou není nic než dlouhá polní cesta. Slunce stojí vysoko a já mu jdu přímo v ústrety. Obličej si kryju láhví se zbývající vodou, protože mě nic jiného nenapadá. Za chvilku jsem bez vody. Připadám si jako hrdina westernu na rozpálené pouští krajině v posledním tažením. Přemýšlím, kde ve městě asi vyjdu. Mám takové tušení, že to bude na druhém konci od startu pochodu. Seru na hrdinství. Mám plán, že až se na tom konci objevím, zhroutím se do hlíny a zavolám si taxíka. PO TOM VŠEM. Je mi to už jedno. Cestou potkávám nějakou smažku, která se mě ptá na oheň. Seriously? SERIOUSLY!???? Jakože zdechám. A někdo. Se. Mě. Zeptá. Na. Oheň. OPRAVDU!???? Ten týpek může být rád, že jsem ho jenom slovně odbyla. Asi. Doufám. Ale stále jsem celá, tak to snad nic vulgárního nebylo. Konečně jdu po cestě lemované stromy. Jak vím, že je cíl nablízku, do žil se mi vlévá nová energie z nějakých utajovaných rezervoárů. A pak to přijde. Potkám třešeň. Bohužel dosáhnu asi jenom na tři kuličky, ale radost je neskutečná. Nikdy jsem netušila, jak dobře může taková třešeň chutnat a jak může člověka osvěžit. Po krátké chvíli potkávám další. Ta má už třešní víc a jsou na můj dosah, ale zároveň vidím, že jsou v zahradě majitelé. Beru si tedy jenom trochu. Musím se pak sobe smát. Jako by mi teď záleželo na tom, že mě někdo okřikne. Poté stejně zjišťuju, že ti lidé byli daleko a ani by mě neviděli. No to je už fuk. Jdu a jdu... a najednou vydechuji úžasem. Jsem na konci polní cesty. Vidím první domy. A není to opačný konec města. Je to ten, kterým jsme přišli, jen jiná ulice. Zase brečím, ale poprvé toho dne štěstím.<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://1.bp.blogspot.com/-0nsLj7I82mc/Xf_xNtmXx7I/AAAAAAAAA8g/7hhCMZgJ0Y4hq0LRO9Kh8cgPeVczEgrUwCEwYBhgL/s1600/d.png" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="485" data-original-width="362" height="400" src="https://1.bp.blogspot.com/-0nsLj7I82mc/Xf_xNtmXx7I/AAAAAAAAA8g/7hhCMZgJ0Y4hq0LRO9Kh8cgPeVczEgrUwCEwYBhgL/s400/d.png" width="297" /></a></div>
<div style="text-align: center;">
<br /></div>
<b>55 km - </b>Jsem zpět na startu. Na chodníku vidím sedět zbytek naší skupiny. Čekala jsem, že si neodpustí nějakou poznámku, ale skoro s potěšením zjišťuji, že jsou stejně v hajzlu jako já. Organizátoři to bohužel už balí. No tak nic. Tak nebudu mít diplom. Jedna paní si mě ale všímá a posílá mě dozadu, že mi tam diplom ještě dají. Jsem tak oficiálně poslední účastník, který dal padesátku s diplomem. Respektive pětapadesátku, jak neopomenu při psaní poznamenat, a tak mám jako jediná z naší výpravy (a pravděpodobně jediná ze všech zúčastněných) na diplomu tohle číslo. Paní vtipkuje, že to na mě nejde vůbec poznat. No jo, vy máte ještě mladé nohy. Uznávám, že další hysterický záchvat smíchu mixnutý s brekem by byl lehce nemístný, a tak se jenom debilně usměju. O pár minut později sedíme v autě a jedeme domů. Vzpomínám, jak jsem <i>kdysi dávno</i> plánovala, že celou trasu dáme max do čtyř a pak si ve městě skočíme na pořádné jídlo a vychlazenou desítku. Vzpomínám taky na to, jak jsem kdysi dávno plánovala, že úspěšnou padesátku zakončím večer s kamarády na pivním festivalu. Ach ta naše naivní mladší já.<br />
<br />
S námahou vylezu z auta a mám co dělat, abych se vůbec dostala do baráku. Doma ze sebe smyju směsici potu a špíny. Zjišťuju, že na místě, kde jsem měla popruhy batohu, mám opruzeniny. Jsem spálená. Levou nohu mám napuchlou a ještě měsíc poté s ní nebudu moc vlézt do boty. Mám obří puchýře. A ty nehty, jo tak s těmi se můžu rozloučit. Pořád mám na mysli tu buchtu s drobenkou, ale vezmu zavděk i polévce a párku s kečupem. Normálně bych vyjedla celou ledničku, ale už ani hlad nemám. Můžu jen vnímat bolest. Úplně všude. O půl deváté si jdu lehnout a usnu tvrdým spánkem vítězů. A to byl příběh o tom, jak jsem přežila kyjovskou (pěta)padesátku. Pochodu zdar!<br />
<br />
<div style="text-align: center;">
*</div>
Spisovatelova biblehttp://www.blogger.com/profile/04923535697133136580noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-9033420556644234673.post-74622052195335992852019-12-21T11:10:00.000+01:002019-12-21T12:27:48.105+01:00#96: Poctivě vyprokrastinovaný článek o konci revizeAhoj. Jmenuji se XY a mou specialitou je psát resumé z revize <strike>dva</strike> (hahaha) tří měsíce po jejím konci. Ne, že by to byla věc, kterou svět dychtivě očekává, ale hlavně já měla v hlavě připravený pěkný článek..., který tam už nemám. Tak se pokusím improvizovat, protože to je jediná věc, která nám chaotikům a patologickým prokrastinátorům nakonec zbývá.<br />
<br />
Takže, také u revize se mi přihodila <a href="https://www.spisovatelovabible.cz/2018/12/91-dopsano.html">stejná věc jako při dopisování knížky</a> a čím blíže konec byl, tím více jsem ho odkládala. Tentokrát se ale nejednalo o oddalování příjemného (znáte to? Taky si marcipán z dortu vždycky necháváte na konec?), spíš mě v závěru čekalo nejvíc práce, z čehož měl můj laxní mozek panickou hrůzu. V závěru srpna jsem si ale opět promluvila do duše (taky to někdy zkuste!) a jasně jsem si řekla, ať se konečně vzpamatuju... Dobře, takhle přesně jsem to neřekla a určitě to bylo plné sprostých slov, ale jak říkám, bylo to už někdy před půlstoletím.<br />
<br />
Poslední kapitola je zásadní, protože v ní ústy hrdiny všechno vysvětluju. (Takže poznámka pro případné čtenáře, kteří knihu po prvních stranách neodloží a dokonce vydrží až do těch posledních: Ono by se to tam mělo všechno v závěru vysvětlit, jestli jsem na něco nezapomněla, tudíž neztrácejte trpělivost!) Vzhledem k vidině blížícího konce jsem ji ale během psaní pěkně odflákla, takže bylo třeba si nad ní znovu sednout a spoustu věcí přepsat/dopsat. A víte, jak to bývá. Ať už nějaký úkol vypadá sebetěžší, ono to stejně vždycky jde, když si nad tím sednete. Takže se stalo, že bylo 30. srpna dvě hodiny ráno, uvnitř milion stupňů, a já dokončila revizi. Juchů. Ne, ani teď jsem se nijak zvlášť neradovala, protože to neumím. Člověk by až řekl: <i>"Taková duševně statická figurka, <a href="https://www.spisovatelovabible.cz/2018/07/89-overthinking-zhouba-kreativni-mysli.html">která si nikdy nic neumí užívat</a>, si prostě zaslouží, aby jí to na just někdo vydal!"</i><br />
<br />
Že jsem poté poctivě prokrastinovala i zaslání knihy do prvního nakladatelství netřeba dodávat, přece nepůjdu proti své pověsti. První zaslání bylo navíc (asi) fail, protože nakladatelství, které jsem si vybrala, na svých stránkách nemělo formulář či email pro případné autory, takže jsem to poslala někam na informace nebo co. Druhé mělo formulář, ale zase mi tam zprvu nešel nahrát soubor, takže kdo ví, jestli se něco někam vůbec odeslalo! Řekněme, že tohle by byl ale splněný sen, ovšem nepředbíhejme.<br />
<br />
V mezičase samozřejmě dělám další revizi, tentokrát už na papíře, a opět si to užívám. Zase mě fascinuje, <a href="https://www.spisovatelovabible.cz/2014/07/27-reviduji-po-stopadesatjednamilionkra.html">jak odlišně se čte text z počítačového editoru a jak z papíru</a>. Jakože úplně jinak a líp! Zatím jsem ale neměla stránku, ve které bych něco neškrtla/neopravila... Hmm, dobré na to, že to už někomu nabízím.<br />
<br />
No a teď už radši končím, protože mi tenhle článek vůbec neleží už zase několik týdnů v editoru a já nepřemýšlím, jak ho zajímavě ukončit!<br />
<br />
PS: a aby text nebyl tak prázdný (i mně holt někdy dojdou gify), tady je aspoň pěkná (trochu tematická) písnička.<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<br /></div>
<div style="text-align: center;">
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<iframe allowfullscreen="" class="YOUTUBE-iframe-video" data-thumbnail-src="https://i.ytimg.com/vi/Tt60jIWhG1g/0.jpg" frameborder="0" height="266" src="https://www.youtube.com/embed/Tt60jIWhG1g?feature=player_embedded" width="320"></iframe></div>
<br /></div>
Spisovatelova biblehttp://www.blogger.com/profile/04923535697133136580noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-9033420556644234673.post-34620731463863993142019-07-19T22:57:00.000+02:002019-07-19T23:08:26.717+02:00#95: Řekni mi, o čem píšeš, a já ti povím, jaký nejsi<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://1.bp.blogspot.com/-NYP-IN9r_O0/XTIubZozhFI/AAAAAAAAA7A/F7cbZ-3JdHg1LDxQFXx4gIGTwxYU1vvXwCLcBGAs/s1600/fb-cover851x315shes-a-writer.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="315" data-original-width="431" height="291" src="https://1.bp.blogspot.com/-NYP-IN9r_O0/XTIubZozhFI/AAAAAAAAA7A/F7cbZ-3JdHg1LDxQFXx4gIGTwxYU1vvXwCLcBGAs/s400/fb-cover851x315shes-a-writer.jpg" width="400" /></a></div>
<div style="text-align: center;">
<br /></div>
Jeden člověk mi kdysi řekl něco v tom stylu, že jsem jenom velké macho na internetu, ale ve skutečnosti jsem v komunikaci úplně zoufalá. Nebo tak nějak, fakt si to už nepamatuju. Neurazilo mě to. Jednak to bylo řečeno v kontextu dalších věcí, jednak mi to řekl někdo, jehož názor pro mě absolutně nic neznamená. Co je ale hlavní - <i>já to vím</i>. Vím, že <a href="https://www.spisovatelovabible.cz/2017/06/78-nejsem-nepratelska-jenom-se-stydim.html">moje persona online je odlišná od osobnosti v reálu</a>. Doopravdy nejsem tak výmluvná, nesypu vtípky z rukávu, nejsem tak úžasně pohotová a jízlivá a často vůbec nevím, jak reagovat. Řeknu vám totiž tajemství o nás píšících - většina z nás píše právě proto, že se jinak vyjadřovat moc neumíme. Překvapivé, že?<br />
<span style="text-align: center;"><br /></span>
<span style="text-align: center;">Velká část z nás není nejlepšími společníky, žijeme ve vlastním světě a komunikace s ostatními, obzvláště s neznámými lidmi, nám nejde. Jsme kvůli tomu snad falešní? Klameme ostatní, když nás pak poznají v realitě a zjistí tu hořkou pravdu, <a href="https://www.spisovatelovabible.cz/2018/05/86-otevrena-zpoved-uzavreneho-introverta.html">že jsme vlastně absolutně nudní a zakřiknutí patroni</a>? Nemáme právo se na internetu chovat <i>extrovertně</i>, když jsme jinak uzavření introverti? Vcelku chápu zklamání nad instagramovou modelkou, která bez všech filtrů, póz a Photoshopů není v reálu tak nádherná a dokonalá. Ale co čekáte od člověka, který většinu času tráví schovaný za textovým editorem, daleko od <i>skutečného světa</i>? Což takhle se první zamyslet, proč nějaký člověk raději volí písmenka a nehlásá své názory nahlas?</span><br />
<span style="text-align: center;"><br /></span>
<span style="text-align: center;">To se samozřejmě netýká pouze spisovatelů a redaktorů, ale umělců obecně. Jeden pěkný příklad za všechny - frontwoman britské kapely Wolf Alice Ellie Rowsell. Na pódiu je to divoká holka, která se nebojí zvýšit hlas a překypuje sebevědomím. Jenže pak ji dosadíte do místnosti s cizím člověkem, který s ní má dělat rozhovor. A najednou před sebou máte mladou ženu, která se drží stranou, odpovídá stručně a odměřeně a kolem a kolem vypadá na strašně prázdného a arogantního člověka. A zatímco takový muzikant-chlap by byl označen za cool frajera, žena je jenom namyšlená děvka, kterou za její vystupování musíme zkritizovat. Respektive jsem se s tím <a href="https://musicserver.cz/clanek/54520/wolf-alice-je-spatne-vytvaret-z-lidi-sexualni-objekty/">setkala zatím jen u českých "novinařů"</a>, což možná taky o něčem vypovídá. Ale zpátky k problematice. Ellie uvádím jako výstižnou ukázku rozporu mezi dílem a veřejným profilem. (A když si pustíte třeba tohle <a href="https://www.youtube.com/watch?v=XpB_etnDMmA">video</a>, pochopíte, že celý zádrhel je velmi prostý - je to zkrátka jen stydlivý a uzavřený umělec. A je po senzaci.)</span><br />
<span style="text-align: center;"><br /></span>
<span style="text-align: center;">Báseň, román, skladba, obraz, socha, herecká role - to všechno jsou prostředky, se kterými se mi tišší, uzavřenější vypořádáváme s naším komplikovaným vnitřním světem a konfrontujeme se s tím venkovním. </span><span style="text-align: center;">Zatímco ve svých dílech jsme expresivní a otevření, při styku s lidmi můžeme být bezradní a mít daleko k výrazným osobnostem promlouvajícím z našich děl. Berte, nebo nechte být. Ale nedivte se.</span>Spisovatelova biblehttp://www.blogger.com/profile/04923535697133136580noreply@blogger.com2tag:blogger.com,1999:blog-9033420556644234673.post-9804970004131935982019-07-15T14:47:00.000+02:002019-07-25T16:01:41.700+02:00#94: Pár věcí, které mě naučila revizeCo je vrchol prokrastinace (kromě psaní o psaní)? Když článek o revizi dokončíte skoro později než samotnou revizi! Je to tak, odpočet stránek se mi zastavil na čísle 39 a víc než dva týdny - i s doplněním detailů, které si nechávám na konec - tomu nedávám. Momentálně se nacházím v nejlepší části celého textu. Což nechápejte tak, že i nejméně opravuji, právě naopak. Moc dobře si pamatuji, jak jsem tenhle závěrečný úsek psala během horkých srpnových nocí loni na dvoře. Události v příběhu nabraly rekordní otáčky a já věděla, že konec je nablízku. A podle toho taky text plný překlepů vypadá. Ale vůbec mi to nevadí. Pokud nemusím něco zvlášť přepisovat, opravování zapomenuté čárky nebo špatného i/y mě baví. A hlavně mě baví ten závěrečný děj. Možná je ta knížka blbost, ale závěr aka mikulášský večírek se mi prostě líbí. Dokonce jsem se přistihla, že hlavní hrdinku chvílemi lituji a upřímně s ní soucítím (!), což je vhledem k tomu, že se mi podařilo vytvořit nesympatickou postavu hyperdramatického fracka s nepřiznanou hraniční poruchou osobnosti fakt divné. Ne. Nepsala jsem o sobě, ehm.<br />
<br />
Btw tady je malá ukázka mé pisatelské morálky.<br />
<br />
<table align="center" cellpadding="0" cellspacing="0" class="tr-caption-container" style="margin-left: auto; margin-right: auto; text-align: center;"><tbody>
<tr><td style="text-align: center;"><a href="https://1.bp.blogspot.com/-aXMvOelp2d8/XSxr1uqi3qI/AAAAAAAAA6k/BPI4IqXnc1UGAzN4s6De-RSUYJKK7_tywCLcBGAs/s1600/IMG_6848.JPG" imageanchor="1" style="margin-left: auto; margin-right: auto;"><img border="0" data-original-height="1600" data-original-width="1200" height="400" src="https://1.bp.blogspot.com/-aXMvOelp2d8/XSxr1uqi3qI/AAAAAAAAA6k/BPI4IqXnc1UGAzN4s6De-RSUYJKK7_tywCLcBGAs/s400/IMG_6848.JPG" width="300" /></a></td></tr>
<tr><td class="tr-caption" style="text-align: center;">Nechápete? Nejste jediní...</td></tr>
</tbody></table>
<br />
Zatímco většina svědomitých spisovatelů si k příběhu jistě vede pečlivou dokumentaci a má na to kupříkladu nějaký sešit, tohle je, prosím, náhled do mých "pracovních listů" - pár papírů popsaných chaotickými poznámkami, jejichž význam zapomínám hned v momentu napsání. A něco po sobě ani nemůžu přečíst, ha. Závěrečný tuning a dopisování "věcí nechaných na potom" bude ještě hodně hodně zajímavý... Myslím, že jsem už ale jednou vysvětlovala, že <a href="https://www.spisovatelovabible.cz/2014/07/26-chaos-je-mym-poradkem.html">mým řádem je chaos a neumím pracovat jinak</a>. A stejně tak NENÁVIDÍM seznamy, to-do listy, rozvrhy a další organizační věci. Ustup, Satane. Ne.<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://1.bp.blogspot.com/-f695GHUwchc/XSxvF8eOaVI/AAAAAAAAA6w/M82xaUTKlJkOSgpBsM2fQMHabUJLqkJ4wCLcBGAs/s1600/giphy.gif" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="300" data-original-width="400" height="240" src="https://1.bp.blogspot.com/-f695GHUwchc/XSxvF8eOaVI/AAAAAAAAA6w/M82xaUTKlJkOSgpBsM2fQMHabUJLqkJ4wCLcBGAs/s320/giphy.gif" width="320" /></a></div>
<div style="text-align: center;">
<br /></div>
Během revidování jsem objevila svou slabou stránku - nadužívání výplňových slov typu "ale", "ještě", "samozřejmě" atd. Bohužel mi to došlo až někde v poslední třetině knihy. Taky jsem si ale uvědomila pár dalších věcí:<br />
<b><br /></b>
<b>1.) Autorská slepota je skutečná</b><br />
Ne, že bych to předtím nevěděla. Ale teď se o tom ujišťuji ještě víc. Takové to, když si něco přečtete desetkrát, ale chybu tam stejně najdete až po jedenácté. To přinejlepším. Ale dost možná ji tam ani nenajdete. Najela jsem na techniku, kdy si jednotlivé úseky po sobě čtu dvakrát - jednou nahlas, to abych slyšela, jak to všechno zní, podruhé v duchu, abych doladila "poslední chybky". A stejně v druhém čtením narážím na věci, které jsem měla opravit už ve čtení prvním. A je mi jasné, že při čtení třetím bych narazila na další přehlédnuté chyby. Každopádně to moc nehrotím. Vím, že právě díky fenoménu autorské slepoty (o kterém chci udělat celý článek) to stejně nikdy nebude stoprocentní a podobně rozsáhlé dílo potřebuje pohled druhé osoby. A zopakuji to už asi posté - pokud ten příběh v sobě něco má, editora od vydání neodradí přehlédnuté ji/jí. V opačném případě to může být bezchybný rukopis s nulovou prací pro korektora, ale stejně mi to nikdo nemusí chtít vydat.<br />
<br />
<b>2.) Když se už jednou člověk do tvorby knihy pustí, měl by pokračovat bez velkých přestávek</b><br />
To platí samozřejmě také o revizi. Protože co se většinou stane, když s nějakým textem dlouho nepracujete? Zapomínáte. Týká se to hlavně detailů. Hodně věcí jsem musela mazat/přepisovat jenom kvůli své nepozornosti. Buď jsem se opakovala, nebo jsem třeba načrtla věc, ke které jsem se už později nikdy nevrátila. Naposledy jsem se hodně pobavila nad jménem. Jak jsem už kdysi dávno psala, jména (a taky titulky, podnadpisy apod.) jsou má Achillova pata a vždycky se na nich nejvíc zaseknu. Celou knížku jsem kupříkladu psala bez jména jedné zásadní postavy. X se v mém příběhu objevovala dokonce i značnou část revize. Když byla ale ona postava na straně 130. poprvé uvedena do děje, došlo mi, že by už nebylo od věci ji nějak pojmenovat. Vůbec mě to nezdrželo několik dní a neměla jsem chuť notebook prohodit oknem! Jedno debilní jméno. Ale nakonec jsem něco splácala. Jaké bylo mé překvapení..., když někde na 195. straně ta postava jméno měla! A jaké bylo mé udivení..., když ji na stránkách dalších zase nahradilo anonymní X. Jako by mě zkrátka na chvilku osvítil Bůh, jenže když jsem se k tomu kdoví po jaké době vracela, zase jsem to zapomněla. Ale jinak jsem myslím v pořádku. Doufám...<br />
<br />
<b>3.) Že bych si měla víc věřit</b><br />
Jsem zbrklá. Ve všem ve svém životě. Tedy i v revidování. Když narazím na pasáž, která mi moc nesedí, na divně uspořádanou větu nebo divně vyskloňované slovo, samozřejmě hned mažu a přepisuju..., abych si hned vzápětí přečetla nadcházející text a zjistila, že vše vlastně sedí a vše má svůj důvod. Takže zase dopisuju nebo mačkám ctrl+Z. Stačilo by přitom jenom ubrat páru a trochu víc si věřit. Je to sice těžko k uvěření, ale ani ten člověk, který psal hrubou verzi textu, nebyl úplně blbej.<br />
<br />
<b>4.) Mazání je základním kamenem revize</b><br />
Psala jsem to už na <a href="https://www.facebook.com/spisovatelovabible/photos/a.732495860135714/2420982307953719/?type=3&theater">svém Facebooku</a>. Když vám něco nesedí a není to ani žádná důležitá část, která v příběhu musí být - SMAZAT. Můj rukopis je už chudší o cca 5 tisíc slov. U větších pasáží, které jsem musela odstranit kvůli tomu, že se tam vzhledem k budoucímu ději nehodily, mě to fakt mrzelo. (Samozřejmě jsem je nesmazala úplně, ale překopírovala jsem je do jiného dokumentu.) Jinak si ale mazání užívám. Je to stejně parádní pocit, jako když máte přerostlé vlasy a a konečně vás někdo ostřihá. Což mi připomíná, že bych se zase měla trochu ostříhat.<br />
<br />
<b>5.) Že se mi vlastně podařilo napsat celkem solidní příběhový mindfuck...</b><br />
Ale tohle jste nečetli, okej? Ta knížka je samozřejmě skvělá a strašně jednoduchá na pochopení. Vůbec s vaším mozkem nedělá v každé nové kapitole kotouly, to jenom já jsem pitomá. Fakt. Určitě to tak musí být.Spisovatelova biblehttp://www.blogger.com/profile/04923535697133136580noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-9033420556644234673.post-43030314120244594952019-05-07T22:06:00.000+02:002019-07-19T22:57:25.577+02:00#93: Když píšu, tak jsem šťastná. Proč tedy (moc) nepíšu?<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://1.bp.blogspot.com/-QkvUlFpN12o/XNHk7uaLuiI/AAAAAAAAA6I/AaV9BgzzpJ0TR1epiOAvQbUieU9pY-pywCLcBGAs/s1600/tumblr_p05dknwVPC1wba4eto1_400.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="500" data-original-width="333" src="https://1.bp.blogspot.com/-QkvUlFpN12o/XNHk7uaLuiI/AAAAAAAAA6I/AaV9BgzzpJ0TR1epiOAvQbUieU9pY-pywCLcBGAs/s1600/tumblr_p05dknwVPC1wba4eto1_400.jpg" /></a></div>
<div style="text-align: center;">
<br /></div>
<br />
Jednou jsem psala, <a href="https://www.spisovatelovabible.cz/2018/07/89-overthinking-zhouba-kreativni-mysli.html">že nikdy nejsem šťastná</a>. Není to ale tak úplně pravda. Existuje jeden moment, ve kterém jsem šťastná skoro pokaždé. A nemusíme chodit daleko - ano, je to psaní.<br />
<br />
Ne, že bych čirou radost zažívala zrovna při psaní článků, mluvím samozřejmě o psaní knih. Mluvím o těch okamžicích, kdy se necháte unést proudem inspirace. Prsty vám jezdí po klávesnici, prázdná strana se zaplňuje slovy, věty tvoří odstavce a vy najednou už vůbec nevnímáte, že píšete. Na chvíli zase neexistuje minulost, kterou jste zpackali, ani budoucnost, která vždycky vypadá hůř v představách než v realitě. Jste jen vy a svítící editor, přítomnost, která je svým způsobem vlastně vždycky dokonalá. A o čem jiném skutečné štěstí je?<br />
<br />
Pro vás, jako pro spisovatele, najednou neexistuje žádný jiný svět než svět vašich hrdinů. <a href="https://www.spisovatelovabible.cz/2016/04/66-nejtezsi-ale-zaroven-nejdulezitejsi.html">A zatímco sami se životem často necháváme vláčet</a> a čekáme, co dalšího si pro nás vesmír, Bůh, osud, <i>říkejtesi tomujakchcete</i>, připravil, ve světě literárních postav existuje jen jedna pravda a vy jste jejím strůjcem. Nic není větší jistota než fiktivní svět, který jste přivedli k životu. Je to jediné místo, které je plně ve vaší moci, a nestane se v něm nic, co byste sami nechtěli. Nikdo z rodiny vám tam nehodí klacek pod nohy, žádnej kámoš vám nebodne dýku do zad a nenaletíte v něm žádnému týpkovi. Chápete mě?<br />
<br />
<span style="font-size: x-small;">(A úplně nejlepší pocit, který můžete během dlouhé práce na knize zažít, je moment v závěru, kdy do sebe začne všechno <i>magicky</i> zapadat, všechno souvisí se vším a i když vám některé prvky příběhu první nemusely dávat smysl, najednou to všechno smysl dává. Tedy aspoň já jsem to během finiše zažila. Jako by váš příběh byl součástí nějakého rozsáhlého univerza. Jste to ale jenom vy. To vy jste ten Bůh, vesmír, whatever, vy jste všeho příčina i důsledek. Což je i dobrá paralela k životu, ale tam už je to trochu složitější.)</span><br />
<br />
Ehm, no prostě jsem těmahle ezo žvásty à la Tamara Klusová chtěla říct, že když píšu, když chytnu ten proud, jsem šťastná. Další otázka je tedy nasnadě: <b>Proč nepíšu častěji?</b> A jsme doma...<br />
<br />
Nebudu vám lhát. Za tu dobu, kdy jsem psaní začala brát vážně a rozhodla se, že chci být regulérním publikovaným autorem, jsem už mohla vydat několik knih. <i>Ně-ko-lik.</i> A nemusela bych mít ani pracovní rutinu Stephena Kinga, stačilo by si nad tím denně s výjimkou víkendů na hodinku sednout. Tu stejnou hodinku, kterou jindy trávím třeba absolutně bezcenným kontrolováním sociálních sítí nebo sledováním videoklipů, které jsem viděla už milionkrát.<br />
<br />
Problém je ten, že po většinu roku se prostě víc zaobírám sama sebou než tvorbou. Už jsem to jednou vysvětlovala - <a href="https://www.spisovatelovabible.cz/2017/02/74-rok-druhy-kapitola-patnacta-stranka.html">nedokážu vesele pokračovat ve psaní, když tam venku jsou jiné věci</a>, které se musí řešit. Okej, ve skutečnosti jsou spíš jen v mojí hlavě, ale pořád jsou až moc skutečné. Denní porci článků v takových etapách roku ještě nějak zvládnu (i když, co si budeme..., kolikrát jsou dny, že se i na to vykašlu a pak je, naštvaná sama na sebe, musím dopisovat), ale <a href="https://www.spisovatelovabible.cz/2017/12/80-chycena-v-pasti.html">pak se můj energetický potenciál vyčerpá</a>. Psaní je pro mě zkrátka ta poslední věc na světě, kterou chci dělat, když se cítím mizerně.<br />
<br />
Řeknu vám ještě jednu věc: Upřímně si myslím, že kdyby ze mě byl už konečně publikovaný autor, můj život by se změnil k lepšímu. Vlastně jsem o tom docela přesvědčená. Nejsem naivní. Rozhodně nečekám, že moje knížka bude trhák, statisíce lidí mě bude najednou obdivovat a moje bankovní konto se nafoukne o pár nul (i když, i ta možnost tu samozřejmě vždycky je :D). Ani nečekám, že pouhou knihou snad vymizí všechny věci, které teď řeším; já, hlavní příčina problémů, se nezměním. Přesto... Něco se změní. Konečně za sebou budu mít hmatatelný kus práce. Najednou budu žít v realitě, ve které je skutečně možné vydat knížku, což mi přijde jako dobrá realita. A třeba i nabudu dojmu, že moje existence není úplně zbytečná. I kdyby moje knížka měla udělat radost / pomoci / dát inspiraci jen jednomu člověku, je to úspěch. (A ano, je to staré klišé, ale to nic nemění na tom, že je to pravda!) I kdyby se můj život měl změnit jen o jedno procento k lepšímu, pořád je to neskutečně moc!<br />
<br />
Takže znovu: Proč nepíšu, tedy aspoň ne v takové míře, v jaké bych měla? Protože se často cítím špatně. Co mám dělat pro to, abych se špatně necítila? Psát. Proč tedy nepíšu? Protože...<br />
<br />
<div style="text-align: center;">
<b>...</b></div>
Spisovatelova biblehttp://www.blogger.com/profile/04923535697133136580noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-9033420556644234673.post-21325803197245692172019-01-17T22:34:00.000+01:002019-01-17T23:13:26.951+01:00#92: Čtyři lekce, které mě naučil zkur... neotřelý rok 2018Znáte to. Je konec roku, a přitom teprve včera byl jeho začátek. Ohlížíte se zpátky, chcete vědět, co jste prožili, ale vidíte jenom jeden rozmáznutý flek. Chcete vědět, kam jste se posunuli, ale zdá se, že se za ten rok vůbec nic nezměnilo. Jak by taky mohlo, když od posledního Silvestra uběhl jenom týden...<br />
<div>
<br /></div>
<div>
Ještěže máme ty instagramy. Jenom tak jsem mohla zjistit, že je to iluze. Že také uplynulý rok měl skutečně dvanáct měsíců. A vlastně byl ukrutně dlouhý. Byl plný skvělých koncertů. Parádních setkání. Nevšedních zážitků. Oslav a večírků. A jen tak mimochodem - dopsala jsem knihu.<br />
<br /></div>
<div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://2.bp.blogspot.com/-pOEVjp_lLzc/XCaoOTj_VBI/AAAAAAAAA48/K7VLAtyVMBoMxX2zljT7ord8ALNO3WB4gCPcBGAYYCw/s1600/russ.gif" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="252" data-original-width="480" height="210" src="https://2.bp.blogspot.com/-pOEVjp_lLzc/XCaoOTj_VBI/AAAAAAAAA48/K7VLAtyVMBoMxX2zljT7ord8ALNO3WB4gCPcBGAYYCw/s400/russ.gif" width="400" /></a></div>
<div style="text-align: center;">
<br /></div>
</div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
</div>
<div style="text-align: center;">
<br /></div>
<div>
Byly to ale bohužel i ty horší věci. Rok 2018 bych označila za rok plný extrémů - buď jsem se zkrátka měla hodně dobře, nebo hodně špatně, nic mezi. A spíš převládalo to druhé... Pár věcí jsem se ale naučila:<br />
<br />
<span style="font-size: x-small;">(každý z bodů mělo doprovázet velmi vtipné meme, ale našla jsem jen jedno :-/)</span><br />
<br />
<b>1. Všechno špatné jednou pomine</b><br />
<br />
Pamatujete si na dobu, kdy jste si naposledy říkali, že teď už to fakt nedáte? Všechno se vám sypalo na hlavu, problém střídal problém a zdálo se, že na konci tunelu žádné světlo není? No ale stejně jste se z toho nějak dostali. Protože tak to je, v jiném případě by to byl už úplný konec. Vždycky to nakonec pominulo, jen tomu v tu určitou chvíli nikdy nevěříte. A tak znovu a znovu trpíte.<br />
<br />
<b>2. I na špatné období budete jednou vzpomínat</b><br />
<br />
Nebo je to jenom moje specialita? Nemluvím samozřejmě o vyloženě špatných obdobích, když vám například někdo zemře nebo trpíte nemocí. Mluvím o takových těch klasických dnech/týdnech na nic, kdy vás štvou různé malichernosti a z různých důvodů se nemáte dobře. Jednou to ale přejde, vy se podíváte nazpět a... Prosím, řekněte mi, že nejsem jediná divná a že i další z vás mají tendenci si temná období svého života romantizovat. Za všechny příklady bych uvedla svůj sedmnáctý rok, kde jsem po večerech sedávala ve tmě svého pokoje, v uších jsem měla <a href="https://www.youtube.com/watch?v=k1oxfbadJkY">Pornography</a> od The Cure a prožívala "existenční krizi". Můj nejlepší kámoš seděl za vraždu, ve škole jsem to nesnášela, mezi svými kámoškami jsem si připadala jako outsider a hlavou se mi honila kopa dalších ponurostí. Jenže co naděláte... Ta deska už nikdy nebude znít tak dobře jako tehdy a na ten čas dnes celkem sadomasochisticky vzpomínám. Také v roce s osmnáctkou na konci bych našla několik krátkých epizod temna, na které dnes vzpomínám skoro... s potěšením!? Třeba jsem jenom sebedestruktivní posluchač NIN (jsem!). Ale spíš si myslím, že takhle naše paměť funguje. Špatné věci časem přefiltruje. Utrpení dodá jakýsi sentimentální punc. A přiměje vás tak nějak s nostalgií vzpomínat i na doby, kdy nebylo nejlíp.<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://4.bp.blogspot.com/-iSLHRaXzu4Y/XC4mqrD0MFI/AAAAAAAAA5E/oFIVgpqD00snu9bqslFxeo0Ka8yEqSlCQCLcBGAs/s1600/tumblr_p462tsr6zH1vkcieao1_1280.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="928" data-original-width="1080" height="342" src="https://4.bp.blogspot.com/-iSLHRaXzu4Y/XC4mqrD0MFI/AAAAAAAAA5E/oFIVgpqD00snu9bqslFxeo0Ka8yEqSlCQCLcBGAs/s400/tumblr_p462tsr6zH1vkcieao1_1280.jpg" width="400" /></a></div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<br /></div>
<div style="text-align: center;">
<br /></div>
<b>3. Vždycky poznáte někoho lepšího</b><br />
<br />
Ten příběh začíná pokaždé stejně. Někoho poznáte. Začnete se bavit. Psát si. Vyjdete si ven. Třeba si spolu něco začnete. Třeba si spolu ani nic nezačnete. Každopádně chci říct jednu věc - prostě se do někoho <i>zamilujete</i>, abychom byli konkrétní. To slovo používám vždycky trochu s despektem. Jenže víte, jak to chodí. Většinou z toho nakonec nic není. Něco se pokazí. Ten člověk se vám začne vzdalovat. Co s tím ale naděláte, když jste pořád <i>zamilovaní? </i>Nejhorší je ta jistota, kterou v tu chvíli máte. Protože byste dali snad i ruku do ohně, že nikoho lepšího už nenajdete. Fakt. Nikdy. Tohle je ten nejlepší, nekrásnější, pro vás nejvhodnější, nej nej nej bla bla bla člověk, kterého jste ve svém životě potkali. <span style="font-size: x-small;">(Okej, je to sice debil, je totálně prázdný a otrávený a vlastně i úplně tuctově vypadá, ale pst, to se ještě neví! To by přece bylo moc snadné, kdyby se to vědělo hned!)</span> Takže když to s ním nemá vyjít..., je to tak trochu v prdeli, co si budeme korektně povídat. Ha, kolik jsem už takových <i>nejlepších kluků z celé planety</i> potkala. Mám vlastně neobyčejné štěstí. Ale... pokud to nemá žádnou budoucnost, dřív nebo později na to dojdete. Pokud nejste úplní blázni. U každého to trvá jinak déle, ale vždy nastane ta chvíle osvícení. Rána do hlavy. Moment, kdy toho už máte plné zuby. A všechno vám bohužel dojde... Že jste se zase <i>zamilovali</i> do úplného idiota! V nejlepších případech o vás ten člověk po čase dokonce začne na-jed-nou jevit zájem, ale vy s potěšením zjišťujete, že už vás vůbec nezajímá. Zařeknete se, že příště už takhle nebudete vyvádět. Budete zkušenější. Jenže znáte to... Zase někoho poznáte. Člověka, který bude ještě lepší než ten minulý nejlepší. A zase budete vědět, že nikoho lepšího než tohoto nejlepšího už nepoznáte. Ale poznáte. Tak to je. A pokud ne, tak je to asi konečná a poznali jste toho pravého / tu pravou... Ale tohle není blogísek z červené knihovny, takže žádné happy endy!<br />
<br />
<b>4. Musíte trpět, abyste mohli pocítit radost</b><br />
<br />
Tu podivnou pravdu jsem si opět uvědomila před Vánocemi. Bylo 20. prosince, ale já jsem ani vzdáleně nebyla ve vánoční náladě. Už několik dní jsem něco řešila. Toho dne pohár mé trpělivosti přetekl a rozhodla jsem se, že to jedním rázným krokem ukončím. Škoda že nemůžu být konkrétní (tohle není ani humoristický blog), ale prostě jsem udělala jednu věc, která mi konečně měla dát jistotu. K mému štěstí vše dopadlo dobře. A najednou... Trápily mě samozřejmě i jiné věci, ale ty nebyly nic ve srovnání s tímhle problémem. A když jsem ho měla už vyřešený, najednou jsem cítila takovou neskutečnou úlevu. Radost. Štěstí. A blížily se Vánoce, jupííí. Znovu mi došel ten paradox. Že nebýt toho utrpení předtím, tuhle radost bych necítila. Zní to divně, ale musela jsem trpět, abych pocítila štěstí. I když se bezstarostný život jeví jako vysněná utopie, teprve díky starostem a bolesti dokážeme prožívat radost. Myslete na to, až vám v roce 2019 zase nebude do smíchu.<br />
<br />
A na závěr je tu další playlist, který úspěšně popisuje můj minulý rok. Bohužel, loni jsem si některé songy spojila s určitými situacemi tak moc, že několik z nich dneska nemůžu už poslouchat. RIP. :(<br />
<br />
<div style="text-align: center;">
<br /></div>
</div>
<center>
<iframe allow="encrypted-media" allowtransparency="true" frameborder="0" height="380" src="https://open.spotify.com/embed/user/21yd2cml6pnsxkjekn46t7qfy/playlist/4ZqdEyVODEwLhEWp5OP5kg" width="300"></iframe></center>
Spisovatelova biblehttp://www.blogger.com/profile/04923535697133136580noreply@blogger.com0