čtvrtek 31. října 2013

#3: Deník

Nelžu, když říkám, že deník mi několikrát zachránil život. Psaní deníku by měli předepisovat všichni ti diplomovaní psychiatři namísto stovky zázračných pilulek. S kopou vedlejších účinků jen tak mimochodem. Nic člověku nepomůže víc než svěřit se o svých problémech deníku. Ale proč na blogu o spisovatelství zmiňuji právě deník. Nevím jak vy, ale já mám pocit, že není pravého spisovatele bez psaní deníku. Nedokážu si to představit. Deník je navíc úžasné alibi. Zachmuřeně si čtete Kingovy rady o psaní a přemýšlíte, že jste asi pražádný spisovatel, když netrénujete v takové frekvenci, v jaké radil mistr? Ale vždyť si píšete deník! Máte deprese z toho, že nejste schopni dopsat žádnou knížku, a i kdyby se vám to podařilo, stejně nejspíš bude veřejnou kritikou shledána za mizernou? Ale vždyť si už x let píšete deník! I v případě že byste neměli po zbytek svého života napsat ani řádku, vaše největší dílo je už dávno sepsáno. Leží vám hned tamhle v zásuvce. A to je teprve opus magnum.

Aspoň já to tak beru. Letos jsem oslavila jubilejních deset let. A není rozhodně na místě mluvit v jednotném čísle, u mě jsou to deníky. I s tím aktuálním jich mám celkem pět. Pět velkých sešitů s tvrdými deskami. Cha. Já už mám odepsáno. Já už můžu dát nohy na stůl a v životě nesáhnout po peru. (Pochopitelně nic takového neudělám, ale kdybych přece jenom "nebyla schopna dopsat žádnou knížku, a...," víte jak.) Nezačala jsem ho psát proto, abych ho jednou vydala. Deníková literatura je mezi spisovateli jistě hodně populární, píše to za vás ostatně sám život a čtenáři pravdu asi milují, ale já si něco takového dokážu představit až po své smrti. Anebo v osmdesáti. Do té doby nejsem masochista a sebevrah a píšu především svému imaginárnímu publiku. A můžu být, sakra, upřímná. Upřímnější než mi to dovolí kterýkoliv virtuální blogísek.

Papíru můžete svěřit spoustu. Je to jediný kámoš, který vás o pátečním večeru nenechá ve štychu, když všichni ostatní se na vás vykašlali. Jediný terapeut, který vás po sdělení vašeho zpřeházeného proudu myšlenek, nepošle uklidnit na ECT. Jediný posluchač, který se nevysměje vašim přehnaným domněnkám a konspiračním teoriím, s kterými byste trumfly i leckterého iluminati freaka. Především v hlavě spisovatele to totiž pekelně vře. Když už je to k nesnesení, co uděláte? Proženete si kulku hlavou? Jistěže ne. Svěříte se odborné péči deníku, který je v pohotovosti dvacet čtyři hodin denně! Ale co to tu píšu, tyhle věci snad ví každý.

Vždy když přijde řeč na deníkové zápisky s někým cizím, dočkám se slov chvály a obdivu, že už to tak dlouho zvládám. Nevím. Už si to ani neuvědomuji. Deník je přirozenou součástí mého života a nepřipadám si nějak extra, když v jeho psaní už tolik roků vytrvávám. V začátcích jsem to prožívala samozřejmě hodně. Musela jsem si ho psát pravidelně a brala jsem to skoro jako nějaký obřad. Postupem času mi už začalo docházet, že kvantita je to nejméně podstatné. Ani dřív jsem nicméně nepsala výčet detailů, co všechno jsem toho a onoho dne zažila (zdravím bratra). Zaměřovala jsem se víc na zážitky a obecné informace. Jak jsem stárla, bylo to už víc nitro, které jsem podrobovala drobnohledu, a nebylo ojedinělé, že jsem deník otevřela i jednou za dva měsíce. Do psaní se dnes zkrátka už jenom pouštím, když mám pocit, že mám skutečně co říct. Nejsem tady kvůli deníku, deník je tady kvůli mně.

A ten vývoj je právě to nejfantastičtější. Není to jenom proměna písma, jazyka, mého celého vyjadřování. Je to vůbec proměna mě samé, celá navždy zaznamenaná. Proměna z věčně vysmáté holky, jejíž jedinou starostí bylo mít na vysvědčení samé jedničky, v dost ponurou figurku bláznivě poletující z největší euforie do nejhlubší deprese. A tak dále. Úžasné. Ten zaznamenaný vývoj. Mohla bych psát líp než samotný Steinbeck, ale tak mistrně bych ho u své fiktivní postavy nedokázala nikdy zachytit. Kdepak. Nikdy se nenajde někdo, kdo předčí umění života.

Takže, milí spoluspisovatelé, pokud jste si až do dnešního dne žádný deník nevedli, a právě přečtený článek ve vás vyvolal tuto touhu, směle do toho. Začít můžete totiž samozřejmě úplně kdykoliv. Možná si už ve vašem věku nezaznamenáte první náctiletá zamilovaní a první opití na rozlučce v deváté třídě, ale žít budete jistě ještě hodně dlouho (bohužel) a stojí za to něco z toho uchovat pro věčné časy. Navíc si tak budete tříbit své psaní a ať už vaše spisovatelská kariéra dopadne jakkoliv, nikdy nemůžete říct, že by se vám nic nepodařilo napsat. Pusťte se do psaní svého života!




sobota 19. října 2013

#2: Zlaté pravidlo od Neila Gaimana


"Zítřejší den bude možná peklem, ale dnes se dobře psalo a na ničem jiném nezáleží než na takovýchto dnech." ("Tommorrow may be hell, but today was a good writing day, and on the good writing days nothing else matters.")

Vytiskněte si to, nalepte nad váš pracovní stůl, dejte na plochu počítače, nebo si tahle zlatá slova rovnou vytetujte, ať je máte vždycky na paměti! 

sobota 12. října 2013

#1: "Řekni mi, co piješ, a já ti povím, jaký jsi spisovatel."

Čemu věnovat první článek? Hodilo by se začít tím nejpodstatnějším, co provází prakticky všechny dlouho píšící - tvůrčí krizí. Tvůrčí krizí to ale nikdy nezačíná a tvůrčí krizí to už vůbec nikdy nekončí. Tvůrčí krize je jev pro spisovatele tak typický a častý, že by se o ní mohl rovnou napsat celý nový Illias a Odysseia nebo něco podobného. Život spisovatele vlastně ani není psaní, jako dlouhá tvůrčí krize sem tam přerušená záchvatovými záblesky psaní. O tvůrčí krizi toho bude ještě napsána spousta a spousta v dalších zápiscích. Co takhle raději začít trochu netradičně? Třeba tím, co při tvůrčím procesu pít. No vážně! Desatero zaručených rad na psaní vám dá každá průměrná příručka tvůrčího psaní, nebo za několik stovek vám to řeknou cizí lidé na kurzu. Proč vám nikdo z nich nedá taky radu ohledně správného pití, ha!? Je přitom všeobecně známo, že dřív vydržíte dlouhou dobu bez jídla než bez pití. Kdepak. Nepít nezkoušejte. Asi byste toho moc poté už nenapsali. Pijte. A tady se už konečně (bez kurzovného) dozvíte, co.

Taková ta představa spisovatele s cigaretou v puse a sklenkou vína v ruce je sice romantická, ale do reality často těžko převeditelná. Což o to. Pokud vám nevadí kouřit ve vaší pracovní místnosti a celou ji nechat načichnout cigaretovým kouřem, je to vaše věc. Pokud v té samé místností pak i spíte, a pořád vám to nevadí, taky je to váš boj žít permanentně obklopeni hospodským odérem. Ať už kuřáci ale jste nebo nejste, přiznejme si, že kouřit v domácích prostorech je skutečně nepraktické. O kouření se tu ale teď nebavíme. Vraťme se k té sklenici vína. Zvolit tedy můžete samozřejmě i pivní nebo destilátovou variantu. Už jste ale někdy viděli v knížce "Kdo je kdo" spisovatele se zářivýma očima a červenými tvářemi u psacího stroje a napěněného krýglu? Nevybavuju si ani, že bych podobně zobrazeného viděla Haška. Druhou možnost zase raději nechme do baru a notorickým alkoholikům. Vy jste spisovatelé. Trochu úrovně, sakra! Trochu méně klišé dícího, že co spisovatel, to alkoholik. Tyhle srandy nechte prokletým básníkům, beatníkům a jiným rozhněvaným mladým mužům. Protože všichni tuhle otřepanou spisovatelskou proprietu známe. Zkoušeli jste ale někdy psát opravdu nalití? Asi to moc nešlo, co?

Což o to. Pokud vyloženě prahnete po literárním experimentu, jděte do toho. Myšlenky se vám ve stavu opilém pohrnou na papír plným tryskem a napíšete zajímavé kusy, které byste ve stavu střízlivém nikdy nenapsali. Já sama jsme takhle stvořila dvě pozoruhodné věci a jednu z nich bych dokonce považovala za položku z mého soukromého best of (ach, škoda, že ji ve snaze zůstat anonymní nemůžu zveřejnit). Bavíme se tu ale pouze o psaní v experimentálních vodách. Pokud si myslíte, že se ztřískáte a v opojném stavu pak budete pokračovat ve tvoření vašeho velkého románu, jste na omylu. Na další den se možná vzniklému útvaru zasmějete, ale dále vás čeká spíš spousta přepisování než nohy na stole a vědomí, jak krásně jste ve své práci pokročili. Nebo možná ne. Možná jste stejně geniální jako svého času Stephen King a dokážete napsat dost smysluplnou věc. V tom případě jste ale pouze na cestě do pekel a stane se vám přesně to, co se stalo Kingovi. Budete schopni psát jenom opilí. Jste-li jenom víkendoví pisatelé, nemusí to být tragické. V jiném případě se ale tomu říká závislost. To už jsme ale trochu postoupili. Zatím prostě jenom rádi zasedáte ke klávesnici či papíru se sklenkou vína. Malé množství alkoholu může být fajn. Lhala bych, kdyby říkala, že já to nikdy nedělám. Přesto jsem ale pochopila a vám také dobře poradím, že nic se nevyrovná psaní s křišťálově čistou hlavou. Věřte mi. Pokud máte neodolatelnou touhu provětrat si hlavu alkoholovým dýchánkem, nikdo vám nebrání. Jděte do baru nebo do klubu. Nepište ale. Pokud to se psaním myslíte vážně.

Co tedy pít jiného? Mým favoritem číslo jedna je samozřejmě čaj. Zelený čaj, abychom si rozuměli, protože žádný jiný čaj neuznávám. Výjimkami je pouze čaj mátový, když mi je blbě, a čaj průduškový, když na mě něco leze. Ve stavu nevolnosti a nemoci ale obvykle psací editor neotvírám. Takže zelený čaj. Šampión mezi čaji. Každý jiný čaj vedle něho chutná jako ohřátá obarvená voda. Nic se nevyrovná trpké chuti zeleného čajovníku. Můj vztah je k němu tak vřelý a dlouhý, že si už ani nepamatuju, kdy jsem jeho kouzlu propadla. Bylo to už dávno, v mlhavé minulosti dětství. Vy pijte čaj, jaký chcete. Ale teplá tekutina rozhodně podporuje psaní více než tekutina studená. Kvůli své pomalejší konzumaci vydrží déle. Dává větší pocit útulnosti, a to není vůbec špatný pocit, když přijde na psaní. Někdo možná raději kafe. Takové rady se od zapřísáhlého anti-kafaře ale nedočkáte. Zvyšuje vám to tlak, rozleptává žaludek a tak podobně, víme. Přesto nemůžu říct, že bych kafe jako prostředek ke kýženému psacímu výsledku nikdy nezneužila. Někde jsem přečetla, že David Lynch si při tvůrčím procesu ujížděl na dávkách cukru a kafe. Když mi teklo do bot a chtěla jsem do jedné soutěže dopsat několikastránkovou povídku za brutální třídenní termín, udělala jsem si hrnek silného kafe a přidala pořádnou porci cukru. Blbě mi z toho bylo ještě na druhý den, ale prostředek splnil svůj účel. Do rána jsem byla čilá a dostala jsem ze sebe skoro víc stránek než za celý rok. Úchvatné. Jestli si takhle chcete ruinovat organismus, je vaše volba. Když už musí být kofein, tak přece jenom dávám přednost energetickému nápoji. Ano, je to podobné svinstvo. Také jsem dřív byla velký odpůrce. Výjimečně to ale neuškodí. Po energiťáku jste lehoučcí, prsty vám jenom víří po klávesnici, vaše mysl je jedna čistá vize. Tak to vidím já. A energiťák má konkrétně na mě mnohem pozitivnější vliv než odporné kafe. Ne nadarmo jsem u psaní tohoto článku spotřebovala plechovku Semtexu s příchutí šampaňského! Snad ve mně něco energie ještě zbylo, protože bych ji ráda spálila i při následném přepisování/revidování mé knihy.

Pokud jste dočetli až sem, gratuluji vám, protože konečně víte, co máte a nemáte pít. Zároveň to ale asi znamená, že zase plýtváte časem a hodně prokrastinujete! Prokrastinujte ještě chvíli dál a do komentářů napište, jaké pití uvolňuje literární múzy vám. Anebo ne a jděte už konečně psát!

středa 9. října 2013

Úvod

Napsat smysluplný úvod je vždycky to nejtěžší. Ale fajn. Napsala jsem první větu, takže to nejhorší mám za sebou. Spisovatelova bible je zkrátka nový blog, který bude (překvapivě) psát... o psaní. Nejsem žádný zavedený spisovatel. Jsem pouze jednou z mnoha, kteří se pokouší dotáhnout do konce svůj velký debut, a moje jméno tedy pravděpodobně ani neznáte, i když několik publikovaných článků v jistých oborech za sebou už mám. Na tom ale nezáleží. Stejně tak i vy si možná jenom - jak zní jedna z nejotřepanějších frází, kterou z duše nesnáším - píšete do šuplíku. Vůbec třeba netoužíte psát knížky, ale jenom píšete články do časopisů. Studujete žurnalistiku. Píšete kritiky na filmy. Vlastníte jen blog, do kterého vášnivě píšete příspěvky o One Direction! Ani na tom nezáleží. To všechno jsou jenom obsahy. Spojuje nás ale jedna stejná forma - psaní.

A právě o ní by měl být primárně tento blog. Úvahy, rady, zkušenosti... A budu velmi ráda, když nebudou pouze moje, ale kupříkladu prostřednictvím komentářů pod články se připojíte i vy. Podělte se zase se svými zkušenostmi, poraďte ostatním, jaké triky používáte při psaní vy, ... i vy pište o psaní. Protože psát o psaní je ta nejlepší prokrastinace.