úterý 31. března 2015

#47: Inspirace, rady, moudra - tvůrci sobě


"Když máte trochu volného času, pište. Když se nudíte, plánujte. Když nic neděláte, tvořte své světy. Až přijde váš čas, zařte!" (Ace Antonio Hall)

"Zacházejte se všemi svými vedlejšími postavami tak, aby si myslely, že kniha je o nich." (Jocelyn Hughes)

"Všechny spisovatelské problémy jsou psychologické problémy. Bloky obvykle pramení ze strachu být souzen. Když si budete představovat, že vás svět poslouchá, nenapíšete ani čárku. To je důvod, proč je soukromí tak důležité. První verze byste měli psát tak, jako byste je nikdy neměli nikomu ukázat." (Erica Jong)

"Mám radu pro lidi, kteří chtějí psát. Je mi fuk, jestli jich je pět nebo pět set. Jsou tři věci, které jsou důležité: Zaprvé, pokud chcete psát, potřebujete si vést upřímný, nepublikovatelný deník, který nikdo kromě vás nečte. Kam si můžete zapsat, co si myslíte o životě, o věcech, co si myslíte, že je spravedlivé, a co si myslíte, že je nespravedlivé. Zadruhé, musíte číst. Nemůžete být spisovatelem, pokud nejste čtenář. Jsou to právě skvělí literáti, kteří nás učí, jak psát. Zatřetí, pište. Prostě pište aspoň trochu každý den. I kdyby to mělo být jenom půlhodinu - pište, pište, pište." (Madeleine L'Engle)

Pokud něco nefunguje, pokud v příběhu, který jste si stvořili, máte blok a nedokážete se posunout dál, vezměte si svou oblíbenou scénu, váš nejlepší nápad nebo nejdramatičtější úsek, a dejte ho pryč. Je to brutální, ale někdy nevyhnutelné.

"Nic není originální. Kraďte všude, kde se setkáváte s inspirací nebo kde vaše představivost dostává podněty. Nasávejte staré filmy, nové filmy, hudbu, knihy, kresby, básně, sny, nahodilé rozhovory, architekturu, mosty, pouliční značky, stromy, mraky, vodní plochy, světlo a stíny. Vybírejte si jen věci, které promlouvají přímo k vaší duši. Pokud se podle toho budete řídit, vaše práce (a krádež) bude autentická. Autentičnost je vzácná; originalita neexistuje. A nedělejte si starosti s ukrýváním vašeho zlodějství - oslavujte ho, pokud chcete. Jinak mějte vždy na paměti slova Jean-Luca Godarda: 'Nezáleží na tom, odkud věci berete - záleží, kam je berete.'" (Jim Jarmusch)

"První verzi knihy pište srdcem, přepisujte hlavou." (Mike Rich)

"Nečekejte. Spisovatelé jsou jediní umělci, kteří očekávají, že se někam dostanou čekáním. Každý ví, že pokud chcete být tanečníkem, musíte tančit, musíte zpívat, pokud chcete být zpěvákem, hrát, pokud chcete být hercem. Vypadá to ale, že spousta lidí si myslí, že nemusí psát, aby byli spisovateli. Takže namísto psaní čekají. Isaac Asimov to krásně shrnul v šesti slovech: 'Je to psaní, které vás učí.' Psaní je to, co vás učí. Psaní vás vede k 'inspiraci'. Psaní je to, co vytváří nápady. Nic víc, nic míň. Nemeditujte, necvičte jógu, neberte drogy. Prostě pište." (Neil Gaiman)

"Pokud jste spisovatelé, vaší první povinností, povinností, kterou dlužíte sami sobě, svým čtenářům a svému vlastnímu psaní, je, stát se skvělými. Stát se nejlepšími spisovateli, jakými můžete být." (Theodora Goss)

"Psaní je jako zaměstnání. Budou dny, kdy se vám ho nebude chtít ho dělat. Slyšeli jste ale už o 'učitelském bloku' nebo o 'zubařském bloku'? Nedokážu pochopit, proč jsme tuto záhadnou frázi stvořili jenom pro spisovatele." (Lois Lowry)

sobota 14. března 2015

#46: Spisovatelé a věk, ve kterém prorazili

Jakou radu bych dala mladším spisovatelům? (...)

Proboha. 

To zní: A) jako bych byla už kdovíjak ostřílený spisovatelský matador
B) jako bych byla už tak stará!

Takže jinak, jakou radu bych dala obecně všem píšícím? Dejte tomu čas. Všemu. 

Nevím, jak vy, ale já docela trpím na tenhle syndrom staršího a vždy mě deprimuje, když vidím mladšího člověka, který toho dokázal daleko víc než já. Je z toho skoro posedlost, že si u každého mladého spisovatele nebo debutujícího hudebníka musím hledat rok narození, abych se ujistila "uf, je starší než já, ještě je to dobré". Proč je pro nás přitom úspěch v mladém věku tolik zásadní? Jsou snad ti, kdo publikovali coby náctiletí, lepší než my, kteří nemůžeme najít nakladatele ani v pozdějších letech?

Svou první knihu jsem začala psát ve čtrnácti, takže je pochopitelné, že mým snem bylo publikovat jako velmi mladá. Dnes už vím, že ze mě druhá Sandra Lanczová nebude. (Ano, přátele, čtete dobře. Nebyla jsem jiná a od devíti do patnácti let jsem četla výhradně dívčí romány!) Víte ale, co? Nakonec jsem ráda, že se tak nestalo. Že jsem svou faktickou prvotinu nebyla schopná tehdy ještě dopsat, nebo snad, nedejbože, publikovat. Dneska bych ji totiž nenáviděla. Když se podívám, kde jsem byla ještě ve svých devatenácti a kde jsem dnes, je to rozdíl mílové vzdálenosti.

Nechci odrazovat žádné mladistvé pisatele od kroku publikovat brzy. To, že jsem já nebyla génius, neznamená, že jim ve svých šestnácti nemůžete být vy. Přesto ale víceméně platí, že v podobných životních etapách se teprve pilujeme a není třeba věci nijak uspěchávat. Ani dnes nejsem na vrcholu svých tvůrčích sil, je to ostatně celoživotní proces. Přesto jsem si jistá, že za věcí, která by mi vyšla dnes, bych si stála už víc než právě za oním románem v šestnácti.

Jednou provždy se proto přestaňte stresovat. Psaní není sportovní klání, vykašlete se na honění rekordů. Absolutně nic o vašem psaní nevypovídají. Za desítky let si lidi nebudou pamatovat věky, v nichž autoři debutovali, ale tituly samotné. Co je ostatně největším balzámem pro podobně vystresované autory? Zjištění, že ti největší literární velikáni publikovali svá zásadní díla (či dokonce prvotiny) až v pozdějších letech svého života. A vy přece nechcete být druhá Sandra Lanczová, ale nová J.K. Rowling!







pátek 13. března 2015

sobota 7. března 2015

#44:A co dál...

Moje aktuální pisatelská nečinnost mě už opravdu deprimuje. Proto jsem se rozhodla udělat si jasný plán, podle kterého se budu v následujících dnech ubírat. A kam si ho jinam zapsat než do svého blogerského deníčku?

Zatím jsem se vám nesvěřovala, ale pravda je taková, že už pár týdnů bojuji s dalším ďábelským ponoukáním. Respektive pěkně debilním nápadem, abychom se vyhnuli tomu poetickému patosu. Napadlo mě totiž, že svou dopsanou prvotinu už nebudu nikde nabízet a naopak budu pokračovat na psaní druhého díla. Nakladatelstvím budu následně nabízet rozšířenou verzi. Jednoduše řečeno by se už nejednalo o trilogii, ale o dva díly. Není to úplně špatný nápad. Jednička má obsahově opravdu blízko ke dvojce a myslím, že by v kontextu s připojeným druhým dílem dopadla daleko lépe. Třebaže příběh je napsán tak, aby fungoval samostatně, chápu, že mnoha nakladatelům může i přesto připadat nedořečený. Nehrozí ostatně, že bych měla náraz strašnou spoustu textu, kterou by se teprve nakladatelé báli vydat. Nevím, jestli svou věc můžu označit jako novelu, protože v tomhle se snad všichni na internetu rozchází, co jsem si tak našla. Každopádně je to text o "pouhých" 169 normostranách. 

Takže místo abych se věnovala práci na svém skutečném prvním románu s velkým R, koketovala jsem s podobnými myšlenkami...

Od včerejšího dne ale vím, že dalšího půlroku se budu věnovat také další pracovní činnosti. Čas práce na nové knize se tím pádem krátí. Tím pádem odpadá prostor na jakékoliv srandičky!

Z toho důvodu jsem si opět popovídala sama se sebou (taky byste to někdy měli praktikovat, je to skvělá věc) a já mi sdělilo jasný a upřímný názor na věc, když jsem ho opět konfrontovala se svými záměry: "Vy*er se, ku*va, už na to! Konečně rozešli všechna nakladatelství, která tě napadnou a začni už, PROBOHA, psát novou knihu!" 


Co jsem na to mohla říct... Já mám vždycky pravdu. A pak jsem taky dnes narazila na tenhle citát:
"Skutečnost, že něco nechcete publikovat, je v devíti z deseti případů důkazem, že byste to měli publikovat." (Gilbert Keith Chesterton)
A asi na tom něco bude. Žádné přívěsky v podobě přidaného druhého dílu. Pokud má můj prvorozenec někdy vyjít, tak potom v podobě, v jaké je teď. Jako malé neviňátko, které pustili do světa bez kompasu. Nepotřebuje staršího bráchu, jenž by ho cestou vedl a před ostatními obhajoval jeho existenci. Právě proto, že se ho v takovéto podobě z určitých osobních důvodů docela ostýchám najednou vydat, ho takto musím vydat! Neboť bod číslo 9Pokud vás některý nápad znervózňuje, nebo pokud je vám nevolno z myšlenky, že určitý příběh budou číst lidé, tak pak jste pravděpodobně na té správné cestě.

Můj plán je tedy následující:
  1. Navázat na dosud napsaný text a konečně ZAČÍT PSÁT KNIHU! HNED!
  2. Obeslat všechna možná (a vhodná) nakladatelství! Nejpozději do tří dnů.
  3. Modlit se, abych nebyla vybrána do finální patnáctky soutěže Hledá se autor bestselleru. (To je žert, vlastně by to bylo docela pěkné, kdyby je můj nedonošenec oslovil.☺Čím více se prodlužuje doba, kdy jsem se na něho naposledy dívala, tím více se mi líbí a vkládám v něho naděje. Drž se, hochu!)
  4. Konečně si ujasnit, jakým směrem chci ubírat svůj další blogový projekt, nebo vůbec promyslet možné jiné projekty, když mám tolik nápadů. Asi si dám opět pokec sama se sebou.

A na důkaz bodu jedna přikládám Gang Of Four a jejich výbornou věc, jež se nechtěně stala soundtrackem právě mého nového příběh. A ne náhodou!

neděle 1. března 2015

#42: Jak jsem se stala autorem sci-fi (humoristické povídání)

Je to k nevíře, ale letošního ročníku soutěže Hledá se autor bestselleru jsem se skutečně zúčastnila. Já vím, že jsem se k něčemu podobnému přece už zapřísahala dříve, ale ten kdo mě skutečně zná (já), tomu snad ani nemohl věřit.

Ale teď vážně. Vážně jsem se chtěla zúčasnit, ale dlouhou dobu jsem jednoduše nebyla schopná nic vymyslet. Protože nevím, jestli jsem se o tom už zmiňovala, ale já a sci-fi je opravdu sci-fi. Fantasy ani nevím, co je. Udělala jsem si na papír malý brainstorming a napsala si následující hesla:

'temný', 'Poslední dnové světa', 'cestování v čase', 'konec světa', 'VESMÍR', 'LÉTO', 'Den, kdy nezapadlo slunce'

Prostě úplně super indicie. Vyloženě v tom jde vidět ten vypointovaný příběh. Pak se mi ale v hlavě připomenula jedna látka...

V sedmnácti jsem vymyslela jeden docela zajímavý námět, který jsem chtěla rozpracovat do něčeho většího. Konkrétně jsem tím pojmenovala svou "povídkovou sbírku". Onen námět ji měl uvádět a ukončovat. Kromě prologu a jedné krátké povídky mi ten sešit ale pochopitelně dodnes zeje prázdnotou. Teď ale nastala konečně ta pravá chvíle vynést nápad na světlo. Protože byl docela sci-fi. Byla jsem opravdu nadšená, že jsem si na něj tak šťastně vzpomněla a konečně ho mohla nějakým způsobem zpracovat.

JENŽE!

Ta proklatá pointa se mi ne a ne vyjevit. Napsala jsem několik stránek, ale pak jsem své snažení opět přerušila. Byla jsem jednoduše zaseknutá někde za půlkou a nevěděla jsem, jak mám motiv posunout dál. Tak jsem to vzdala... Jsem ale sebevrah. Bylo to v úterý, kdy jsem psala články někdo do dvou do rána a když jsem šla spát, ještě pořád ve mně vřely myšlenky. Tak mě napadlo, že by se toho stavu dalo využít a sama sebe jsem se zeptala: Nevymyslela bych přece jenom nějakou pointu? No co vám budu povídat. Třicet sekund po této otázce jsem ji samozřejmě vymyslela, fakt díky, mozku!



Stejně jsem se do psaní pořád moc nehrnula. Když jsem si pointu v duchu ale ještě víc obrousila, přišlo mi to jako vlastně docela dobrý příběh. Možná zpackaný v mém provedení, ale sám o sobě dobrý. Takže mi najednou bylo líto se ho vzdát. Věděla jsem, že tři dny je slušný šibeniční termín, ale zase jsem si říkala: Co můžu ztratit? Jo, nejspíš to zmastím a porota povídku hned smete ze stolu, ale co na tom pak záleží, když jsem se na ni chtěla původně úplně vykašlat? Proč to jenom nezkusit? Vždyť o nic nejde.

A jak už tedy můžete vědět z úvodu mého příspěvku, šla jsem trochu do sebe a opravdu se tak stalo. Konečně jsem se poprvé v životě zúčastnila literární soutěže!

No a teď se jenom modlím, aby neměla porota slabou chvilku, a skutečně mě snad nezvolila do finální patnáctky. Byla by to urážka žánru sci-fi!