#107: "Kdo má zájem, tak se ozve." Vážně?

Je online, ale nenapíše ti. Nezeptá se, jak ti je. Co je u tebe nového. V podstatě nikdy. Tvůj idol. Kamarád. Příbuzný. Nebo klidně i přítel, se kterým se moc často nevídáš.

"Kdo má zájem, tak se ozve. Tečka," říkají nám všichni vztahoví guru a životem protřelí přátelé. Přečtěte si tu větu ještě jednou. A pak mi upřímně odpovězte na otázku: "A vy se ozýváte?"

Možná ano. Potom jsou obavy či jistá úvaha na místě. Možná jste ale jako já. A já bych se vsadila, že většina z vás je spíš jako já.

Jsem přesně ten typ člověka, který se vás nikdy nezeptá, jak se vám vede. Nevpadne vám random do chatu, jen aby psaním s vámi zabil dlouhou chvíli. A před napsáním nevinného dotazu objektu, který se mu líbí, se musí buď hodně opít, nebo má menší nervové zhroucení. Větší.

Znamená to snad, že mi na mých kamarádech a známých nezáleží? Ne. Copak mě vůbec nezajímá, jak se jim daří? Zajímá. Otravuje mě si s nimi psát? Neotravuje. Ale zkrátka to nedělám. Virtuální small talk není moje oblíbená disciplína. A někdy mi v tom zase brání stud. Nebo je to druh ješitné sebeúcty, kdy se nechci před druhým nebo zkrátka jen sama před sebou ponížit? Chci říct, všichni mají své životy a problémy a nikdo nečeká, až mu vpadnu do chatu a projevím o něho zájem. Pravidlo číslo jedna zní: Hlavně nikoho neotravuj. Tak to nedělám.

Ha! Není to ironické? Protože stejně jsem to nakonec zase já, kdo se trápí, že někdo nepíše jemu a podle populární poučky nahoře si odvozuje, že spoustu lidí vlastně vůbec nezajímá. Jenže... to samé si přece můžou říkat taky oni o mně.

Jak nás vůbec může štvát, že na nás ostatní kašlou, když na ně v podstatě kašleme i my? Proč by se měli věčně angažovat, když my se neangažujeme nikdy? Třeba to nemyslíme zle, ale pokud sami nejsme nejlepšími pisateli nebo nám v napsání druhému brání strach, proč se tolik divíme nad stejným chováním u druhého? Jsme snad nějak zvláštní a nikdo jiný nemůže být jako my? Ne, celý svět se netočí okolo nás a druzí o nás nemusí projevovat neustálý zájem, zatímco my se nijak nesnažíme.

A není to vlastně i trochu smutné? Jakou váhu dnes dáváme zprávám z chatu? Že náklonnost druhého člověka měříme podle frekvence jeho psaní? Na mém příkladě, který rozhodně není nijak ojedinělý, jde přitom krásně vidět, že mě můžete zajímat úplně nejvíc na světě, ale stejně vám nenapíšu. (...) Čímž zase nechci říct, že skutečnost, že vám někdo nepíše, nemůže znamenat i prosté, totiž že jste mu skutečně u prdele; i já samozřejmě některým lidem nepíšu zkrátka jen proto, že o žádné dopisování s nimi nestojím, sorry, jestli si teď někdo dělal naděje. (A vím, že 98 % lidí, kteří mě znají, ani neví, že mám tenhle blog, haha.) Nemůžeme ale všechny házet do jednoho pytle.

K tomuhle textu mě vlastně inspiroval tumblr příspěvek, který tuhle problematiku staví do kontextu karantény.

Líbí se mi jedna z reakcí: "Pokud si děláte takové starosti, že vám někdo nepíše, možná byste mu VY měli napsat a zeptat se, jestli je ON v pohodě. Je rok 2020. Nemáme čas na tyhle stupidní dětské hry!" A tím bych tento článek asi ukončila.

🔺