Jeden člověk mi kdysi řekl něco v tom stylu, že jsem jenom velké macho na internetu, ale ve skutečnosti jsem v komunikaci úplně zoufalá. Nebo tak nějak, fakt si to už nepamatuju. Neurazilo mě to. Jednak to bylo řečeno v kontextu dalších věcí, jednak mi to řekl někdo, jehož názor pro mě absolutně nic neznamená. Co je ale hlavní - já to vím. Vím, že moje persona online je odlišná od osobnosti v reálu. Doopravdy nejsem tak výmluvná, nesypu vtípky z rukávu, nejsem tak úžasně pohotová a jízlivá a často vůbec nevím, jak reagovat. Řeknu vám totiž tajemství o nás píšících - většina z nás píše právě proto, že se jinak vyjadřovat moc neumíme. Překvapivé, že? Velká část z nás není nejlepšími společníky, žijeme ve vlastním světě a komunikace s ostatními, obzvláště s neznámými lidmi, nám nejde. Jsme kvůli tomu snad falešní? Klameme ostatní, když nás pak poznají v realitě a zjistí tu hořkou pravdu, že jsme vlastně absolutně nudní a zakřiknutí patroni? Nemáme právo se na internetu chovat extrovertně, když jsme jinak uzavření introverti? Vcelku chápu zklamání nad instagramovou modelkou, která bez všech filtrů, póz a Photoshopů není v reálu tak nádherná a dokonalá. Ale co čekáte od člověka, který většinu času tráví schovaný za textovým editorem, daleko od skutečného světa? Což takhle se první zamyslet, proč nějaký člověk raději volí písmenka a nehlásá své názory nahlas? To se samozřejmě netýká pouze spisovatelů a redaktorů, ale umělců obecně. Jeden pěkný příklad za všechny - frontwoman britské kapely Wolf Alice Ellie Rowsell. Na pódiu je to divoká holka, která se nebojí zvýšit hlas a překypuje sebevědomím. Jenže pak ji dosadíte do místnosti s cizím člověkem, který s ní má dělat rozhovor. A najednou před sebou máte mladou ženu, která se drží stranou, odpovídá stručně a odměřeně a kolem a kolem vypadá na strašně prázdného a arogantního člověka. A zatímco takový muzikant-chlap by byl označen za cool frajera, žena je jenom namyšlená děvka, kterou za její vystupování musíme zkritizovat. Respektive jsem se s tím setkala zatím jen u českých "novinařů", což možná taky o něčem vypovídá. Ale zpátky k problematice. Ellie uvádím jako výstižnou ukázku rozporu mezi dílem a veřejným profilem. (A když si pustíte třeba tohle video, pochopíte, že celý zádrhel je velmi prostý - je to zkrátka jen stydlivý a uzavřený umělec. A je po senzaci.) Báseň, román, skladba, obraz, socha, herecká role - to všechno jsou prostředky, se kterými se mi tišší, uzavřenější vypořádáváme s naším komplikovaným vnitřním světem a konfrontujeme se s tím venkovním. Zatímco ve svých dílech jsme expresivní a otevření, při styku s lidmi můžeme být bezradní a mít daleko k výrazným osobnostem promlouvajícím z našich děl. Berte, nebo nechte být. Ale nedivte se.
Jednou jsem psala, že nikdy nejsem šťastná. Není to ale tak úplně pravda. Existuje jeden moment, ve kterém jsem šťastná skoro pokaždé. A nemusíme chodit daleko - ano, je to psaní.
Ne, že bych čirou radost zažívala zrovna při psaní článků, mluvím samozřejmě o psaní knih. Mluvím o těch okamžicích, kdy se necháte unést proudem inspirace. Prsty vám jezdí po klávesnici, prázdná strana se zaplňuje slovy, věty tvoří odstavce a vy najednou už vůbec nevnímáte, že píšete. Na chvíli zase neexistuje minulost, kterou jste zpackali, ani budoucnost, která vždycky vypadá hůř v představách než v realitě. Jste jen vy a svítící editor, přítomnost, která je svým způsobem vlastně vždycky dokonalá. A o čem jiném skutečné štěstí je?
Pro vás, jako pro spisovatele, najednou neexistuje žádný jiný svět než svět vašich hrdinů. A zatímco sami se životem často necháváme vláčet a čekáme, co dalšího si pro nás vesmír, Bůh, osud, říkejtesi tomujakchcete, připravil, ve světě literárních postav existuje jen jedna pravda a vy jste jejím strůjcem. Nic není větší jistota než fiktivní svět, který jste přivedli k životu. Je to jediné místo, které je plně ve vaší moci, a nestane se v něm nic, co byste sami nechtěli. Nikdo z rodiny vám tam nehodí klacek pod nohy, žádnej kámoš vám nebodne dýku do zad a nenaletíte v něm žádnému týpkovi. Chápete mě?
(A úplně nejlepší pocit, který můžete během dlouhé práce na knize zažít, je moment v závěru, kdy do sebe začne všechno magicky zapadat, všechno souvisí se vším a i když vám některé prvky příběhu první nemusely dávat smysl, najednou to všechno smysl dává. Tedy aspoň já jsem to během finiše zažila. Jako by váš příběh byl součástí nějakého rozsáhlého univerza. Jste to ale jenom vy. To vy jste ten Bůh, vesmír, whatever, vy jste všeho příčina i důsledek. Což je i dobrá paralela k životu, ale tam už je to trochu složitější.)
Ehm, no prostě jsem těmahle ezo žvásty à la Tamara Klusová chtěla říct, že když píšu, když chytnu ten proud, jsem šťastná. Další otázka je tedy nasnadě: Proč nepíšu častěji? A jsme doma...
Nebudu vám lhát. Za tu dobu, kdy jsem psaní začala brát vážně a rozhodla se, že chci být regulérním publikovaným autorem, jsem už mohla vydat několik knih. Ně-ko-lik. A nemusela bych mít ani pracovní rutinu Stephena Kinga, stačilo by si nad tím denně s výjimkou víkendů na hodinku sednout. Tu stejnou hodinku, kterou jindy trávím třeba absolutně bezcenným kontrolováním sociálních sítí nebo sledováním videoklipů, které jsem viděla už milionkrát.
Problém je ten, že po většinu roku se prostě víc zaobírám sama sebou než tvorbou. Už jsem to jednou vysvětlovala - nedokážu vesele pokračovat ve psaní, když tam venku jsou jiné věci, které se musí řešit. Okej, ve skutečnosti jsou spíš jen v mojí hlavě, ale pořád jsou až moc skutečné. Denní porci článků v takových etapách roku ještě nějak zvládnu (i když, co si budeme..., kolikrát jsou dny, že se i na to vykašlu a pak je, naštvaná sama na sebe, musím dopisovat), ale pak se můj energetický potenciál vyčerpá. Psaní je pro mě zkrátka ta poslední věc na světě, kterou chci dělat, když se cítím mizerně.
Řeknu vám ještě jednu věc: Upřímně si myslím, že kdyby ze mě byl už konečně publikovaný autor, můj život by se změnil k lepšímu. Vlastně jsem o tom docela přesvědčená. Nejsem naivní. Rozhodně nečekám, že moje knížka bude trhák, statisíce lidí mě bude najednou obdivovat a moje bankovní konto se nafoukne o pár nul (i když, i ta možnost tu samozřejmě vždycky je :D). Ani nečekám, že pouhou knihou snad vymizí všechny věci, které teď řeším; já, hlavní příčina problémů, se nezměním. Přesto... Něco se změní. Konečně za sebou budu mít hmatatelný kus práce. Najednou budu žít v realitě, ve které je skutečně možné vydat knížku, což mi přijde jako dobrá realita. A třeba i nabudu dojmu, že moje existence není úplně zbytečná. I kdyby moje knížka měla udělat radost / pomoci / dát inspiraci jen jednomu člověku, je to úspěch. (A ano, je to staré klišé, ale to nic nemění na tom, že je to pravda!) I kdyby se můj život měl změnit jen o jedno procento k lepšímu, pořád je to neskutečně moc!
Takže znovu: Proč nepíšu, tedy aspoň ne v takové míře, v jaké bych měla? Protože se často cítím špatně. Co mám dělat pro to, abych se špatně necítila? Psát. Proč tedy nepíšu? Protože...
Znáte to. Je konec roku, a přitom teprve včera byl jeho začátek. Ohlížíte se zpátky, chcete vědět, co jste prožili, ale vidíte jenom jeden rozmáznutý flek. Chcete vědět, kam jste se posunuli, ale zdá se, že se za ten rok vůbec nic nezměnilo. Jak by taky mohlo, když od posledního Silvestra uběhl jenom týden...
Ještěže máme ty instagramy. Jenom tak jsem mohla zjistit, že je to iluze. Že také uplynulý rok měl skutečně dvanáct měsíců. A vlastně byl ukrutně dlouhý. Byl plný skvělých koncertů. Parádních setkání. Nevšedních zážitků. Oslav a večírků. A jen tak mimochodem - dopsala jsem knihu.
Byly to ale bohužel i ty horší věci. Rok 2018 bych označila za rok plný extrémů - buď jsem se zkrátka měla hodně dobře, nebo hodně špatně, nic mezi. A spíš převládalo to druhé... Pár věcí jsem se ale naučila:
(každý z bodů mělo doprovázet velmi vtipné meme, ale našla jsem jen jedno :-/)
1. Všechno špatné jednou pomine
Pamatujete si na dobu, kdy jste si naposledy říkali, že teď už to fakt nedáte? Všechno se vám sypalo na hlavu, problém střídal problém a zdálo se, že na konci tunelu žádné světlo není? No ale stejně jste se z toho nějak dostali. Protože tak to je, v jiném případě by to byl už úplný konec. Vždycky to nakonec pominulo, jen tomu v tu určitou chvíli nikdy nevěříte. A tak znovu a znovu trpíte.
2. I na špatné období budete jednou vzpomínat
Nebo je to jenom moje specialita? Nemluvím samozřejmě o vyloženě špatných obdobích, když vám například někdo zemře nebo trpíte nemocí. Mluvím o takových těch klasických dnech/týdnech na nic, kdy vás štvou různé malichernosti a z různých důvodů se nemáte dobře. Jednou to ale přejde, vy se podíváte nazpět a... Prosím, řekněte mi, že nejsem jediná divná a že i další z vás mají tendenci si temná období svého života romantizovat. Za všechny příklady bych uvedla svůj sedmnáctý rok, kde jsem po večerech sedávala ve tmě svého pokoje, v uších jsem měla Pornography od The Cure a prožívala "existenční krizi". Můj nejlepší kámoš seděl za vraždu, ve škole jsem to nesnášela, mezi svými kámoškami jsem si připadala jako outsider a hlavou se mi honila kopa dalších ponurostí. Jenže co naděláte... Ta deska už nikdy nebude znít tak dobře jako tehdy a na ten čas dnes celkem sadomasochisticky vzpomínám. Také v roce s osmnáctkou na konci bych našla několik krátkých epizod temna, na které dnes vzpomínám skoro... s potěšením!? Třeba jsem jenom sebedestruktivní posluchač NIN (jsem!). Ale spíš si myslím, že takhle naše paměť funguje. Špatné věci časem přefiltruje. Utrpení dodá jakýsi sentimentální punc. A přiměje vás tak nějak s nostalgií vzpomínat i na doby, kdy nebylo nejlíp.
3. Vždycky poznáte někoho lepšího
Ten příběh začíná pokaždé stejně. Někoho poznáte. Začnete se bavit. Psát si. Vyjdete si ven. Třeba si spolu něco začnete. Třeba si spolu ani nic nezačnete. Každopádně chci říct jednu věc - prostě se do někoho zamilujete, abychom byli konkrétní. To slovo používám vždycky trochu s despektem. Jenže víte, jak to chodí. Většinou z toho nakonec nic není. Něco se pokazí. Ten člověk se vám začne vzdalovat. Co s tím ale naděláte, když jste pořád zamilovaní? Nejhorší je ta jistota, kterou v tu chvíli máte. Protože byste dali snad i ruku do ohně, že nikoho lepšího už nenajdete. Fakt. Nikdy. Tohle je ten nejlepší, nekrásnější, pro vás nejvhodnější, nej nej nej bla bla bla člověk, kterého jste ve svém životě potkali. (Okej, je to sice debil, je totálně prázdný a otrávený a vlastně i úplně tuctově vypadá, ale pst, to se ještě neví! To by přece bylo moc snadné, kdyby se to vědělo hned!) Takže když to s ním nemá vyjít..., je to tak trochu v prdeli, co si budeme korektně povídat. Ha, kolik jsem už takových nejlepších kluků z celé planety potkala. Mám vlastně neobyčejné štěstí. Ale... pokud to nemá žádnou budoucnost, dřív nebo později na to dojdete. Pokud nejste úplní blázni. U každého to trvá jinak déle, ale vždy nastane ta chvíle osvícení. Rána do hlavy. Moment, kdy toho už máte plné zuby. A všechno vám bohužel dojde... Že jste se zase zamilovali do úplného idiota! V nejlepších případech o vás ten člověk po čase dokonce začne na-jed-nou jevit zájem, ale vy s potěšením zjišťujete, že už vás vůbec nezajímá. Zařeknete se, že příště už takhle nebudete vyvádět. Budete zkušenější. Jenže znáte to... Zase někoho poznáte. Člověka, který bude ještě lepší než ten minulý nejlepší. A zase budete vědět, že nikoho lepšího než tohoto nejlepšího už nepoznáte. Ale poznáte. Tak to je. A pokud ne, tak je to asi konečná a poznali jste toho pravého / tu pravou... Ale tohle není blogísek z červené knihovny, takže žádné happy endy!
4. Musíte trpět, abyste mohli pocítit radost
Tu podivnou pravdu jsem si opět uvědomila před Vánocemi. Bylo 20. prosince, ale já jsem ani vzdáleně nebyla ve vánoční náladě. Už několik dní jsem něco řešila. Toho dne pohár mé trpělivosti přetekl a rozhodla jsem se, že to jedním rázným krokem ukončím. Škoda že nemůžu být konkrétní (tohle není ani humoristický blog), ale prostě jsem udělala jednu věc, která mi konečně měla dát jistotu. K mému štěstí vše dopadlo dobře. A najednou... Trápily mě samozřejmě i jiné věci, ale ty nebyly nic ve srovnání s tímhle problémem. A když jsem ho měla už vyřešený, najednou jsem cítila takovou neskutečnou úlevu. Radost. Štěstí. A blížily se Vánoce, jupííí. Znovu mi došel ten paradox. Že nebýt toho utrpení předtím, tuhle radost bych necítila. Zní to divně, ale musela jsem trpět, abych pocítila štěstí. I když se bezstarostný život jeví jako vysněná utopie, teprve díky starostem a bolesti dokážeme prožívat radost. Myslete na to, až vám v roce 2019 zase nebude do smíchu.
A na závěr je tu další playlist, který úspěšně popisuje můj minulý rok. Bohužel, loni jsem si některé songy spojila s určitými situacemi tak moc, že několik z nich dneska nemůžu už poslouchat. RIP. :(
Na první pohled to vypadá jako vysněná životní cesta. Být spisovatelem. Nebo dělat jakoukoliv jinou tvůrčí činnost, při které něco vymýšlíte. Je fajn dostávat peníze jenom za to, že používáte svou hlavu. Jo, je to super. Nestěžuji si. Jen to má určité vedlejší účinky. Aspoň u mě...
Mozek, který dokáže vymyslet smysluplný příběh nebo článek, který má hlavu a patu, dokáže vymyslet i spoustu jiných věcí. Nerada používám v českých textech anglické výrazy a vždy mám chuť zabíjet, když slyším youtube děcka, jak předávají dalším děckám "mesidže", ale bohužel také tentokrát má pro to údernější slovo cizí jazyk - overthinking. Prostě příliš moc řešení všeho. Anebo taky podle Urban Dictionary: Skvělý způsob, jak všechno posrat. Líp bych to už nepopsala.
Jasně. Každý člověk má někdy problémů nad hlavu. Na to nemusíte být umělec, abyste kvůli myšlenkám nemohli v noci spát. Jenže jedna věc je mít takové overthinking jednou za čas, když třeba nestíháte v práci, máte potíže s partnerem nebo vás zlobí pubertální dítě, druhá řešit hodně moc všechno pořád a ve většině případů věci, které ani skutečnými problémy nejsou. Vítejte v mém mozku. Radši se ani moc nepřivazujte, protože z téhle jízdy stejně nevyváznete bez úhony.
Popravdě ani nevím, kdy a jestli existovala doba, kdy můj mozek nejel na 250% výkon. Hádejte, co třeba dělám teď? Ano, píšu článek, ale mezi ťukáním do písmenek se pořád zastavuji a přemýšlím o úplně něčem jiném. Protože na to nejde nemyslet. Pořád dokola si to přehrávám. Analyzuji to ze všech stran. A každý nový rozbor mně přináší novou vlnu zoufalství...
JEŽIŠIKRISTE, PIŠ!
Představte si, že by vám mozek na každou nepříliš čitelnou situaci dokázal vymyslet padesát scénářů, z nichž je jeden horší než druhý a všechny jsou samozřejmě naprosto reálné. Představte si, že uděláte nějakou blbost nebo něco hloupého řeknete a jste schopni to rozebírat ještě rok poté. Upřímně ani nevím, jaké je to o všem hodně nepřemýšlet. To je i důvod, proč si vlastně nikdy nepřipadám šťastná. Nechápejte mě špatně. Depresivní etapa mého života je snad navždy za mnou a dneska jsem víceméně pozitivní člověk. I ty nejlepší životní momenty si ale zkrátka nedokážu užívat naplno, protože za sebou táhnu vak myšlenek. Jonathan Safran Foer v knize Příliš nahlas a k nevíře blízko napsal: "Byl to jeden z nejlepších dnů mého života, den, kdy jsem žil svůj život, a vůbec jsem o tom nepřemýšlel." Souhlasím. Takový den by jistě byl jeden z nejlepších dnů života. Jen jsem ho ještě nezažila.
Uvědomila jsem si to před nedávnem, když jsem se šla sama projít. Venku bylo krásně, všechny povinnosti dne byly splněny, mohla jsem se jenom kochat nádherou a klidem letní přírody (a pochutnávat si na ukradených meruňkách z pole, kvůli kterým jsem si primárně vyšla, hehe). Jo. Byl to super relax v přírodě... Až na to, že vůbec nebyl! Teoreticky jsem neměla žádné akutní problémy, které bych musela tolik řešit. Prakticky jsme byla furt nějaká nervózní, myšlenky mi těkaly od tématu k tématu a kolem a kolem jsem si tu procházku vůbec neužila. A tam mi to i došlo. Že tak je to furt. A že není možné, abych ten procesor ve své hlavě na chvíli utišila a žila momentem. Nedoporučujte mi na to žádné knížky, četla jsem jich mraky. Ale knížky... jsou prostě jenom knížky. Nepřeprogramují vám mozek.
Snad ani nemusím zmiňovat, jakou paseku vám overthinking dělá v hlavě s mezilidskými vztahy. Ty miliony a miliony výkladů pátrajících po opravdových záměrech za činy a slovy ostatních. Ráda bych vám napsala, že to není moc legrace, ale lhala bych vám - je to PEKLO. A nejhorší/nejlepší je, že takové problémy vždycky přejdou. Až na jednu výjimku se mi ještě nestalo, že bych se ohlédla zpět a neřekla si: "Panebože, kvůli takovému idiotovi ses trápila! Kdes nechala hlavu?" Nemůžu to ale zastavit. Znovu a znovu si budu dělat ty největší životní tragédie ze situací, které by byly moc béčkové i na romány Rosamunde Pilcher. Protože můj mozek mi poví stovky důvodů, proč to tragédie opravdu jsou.
Myslím, že je to právě overthinking, které stojí na začátku množství psychických potíží. Člověk, který má úzkosti, vlastně jenom moc vymýšlí co by kdyby a všem těm představám věří. Člověk se sociální fóbií zase moc přemýšlí o tom, jak na druhé lidi působí a co všechno se mu mezi nimi může stát. Kámenem úrazu budou naše mozky, které jedou více než dobře. Ha. Vlastně jsme asi jenom moc zdraví. Když nad tím ale tak přemýšlím, občas bych se téhle superschopnosti klidně vzdala za cenu, že bych měla aspoň chvíli čistou hlavu. A třeba dopsala tenhle článek, aniž bych myšlenkami pořád odbíhala k...
Angličtina má pro to výraz - shaming. Těžko bychom hledali stejně pádný český ekvivalent, který by se dal krásně pojit s dalšími slovy, určujícími důvod onoho zostuzování. A tak tu máme třeba slut-shaming (když je žena moc koketní), mom-shaming (když se matka nechová tak, jak se "matka chovat má"), fat-shaming (když si někdo dovolí mít kila navíc), atd. atd. Já bych si ještě dovolila doplnit termín introvert-shaming. Když jste introvertní. Hrozná hanba, že?
Podle psychologických pouček je introverze protikladem k extroverzi. Zajímavé je, že zatímco za komunikativnost, otevřenost a náchylnost k lidem vás nikdo nepokárá, být tichý introvert spousta lidí vidí jako problém. Mít takový problém na americké střední by vás klidně mohlo dostat na jisté seznamy. Není divné, že si ve své zemi můžeš koupit zbraň stejně snadno jako balíček žvýkaček. Ale introvertní chování? Tak to už, sakra, divné je!
"Proč nic neříkáš?" Kdybych měla dostávat korunu pokaždé, když mi tohle někdo řekl, myslím, že bych si už mohla zaplatit slušný kurz, který by mě přes víkend naučil, jak být víc komunikativní. Obávám se ale, že ani ten by mi nepomohl. A hlavně je mi to už jedno. Nestydím se za to, jaká jsem, a nebudu se za to nikomu omlouvat.
Už jako dítě jsem byla stydlivá a měla jsem problém komunikovat s dospělými a obecně s lidmi, které jsem neznala. Dneska bych prostě řekla - taková jsem se narodila a mám to v genech. Jako malá jsem takové sebevědomí ale neměla. Jako malá jsem věřila tomu, co říkali ostatní. A podle jejich řečí jsem chápala, že být tiché, nesmělé dítě bylo něco špatného. Co hůř - bylo to mé selhání. Měla jsem devět deset let a místo abych jako správné dítě přemýšlela, co zase kde provedu, trápila jsem se sama nad sebou. Nechtěla jsem se pořád tolik stydět, nechtěla jsem být tichá a chtěla jsem komunikovat s dospělými třeba jako moje vlastnice "Janička", kterou mi matka pořád předhazovala jako vzor toho nejsprávnějšího potomka. Prostě to ale nešlo! Bylo to asi stejné, jako kdybyste leváka násilím nutili, aby psal pravou, nebo po dyslektikovi chtěli, aby vám plynule přečetl odstavec z knihy. Měla jsem tak nastavený mozek. Stejně jako depresi nevyléčíte tím, že někomu řeknete "tak prostě neměj špatnou náladu", tak ani introverta nevyléčíte slovy "tak se prostě bav". Teď už to chápu. Tehdy jsem to ale nevěděla a nebyl nikdo, kdo by mi to řekl.
Postupem času se komunikace s ostatními o něco zlepšovala. Sem tam si ale stále někdo neodpustil poznámku, která mě zase bodla do mého slabého místa a vrátila mě zpátky na začátek. "Dívej na X, ta tu jenom sedí, mlčí a pozoruje. Z té jednou něco bude! Ta nám všem jednou ukáže." Ta druhá část připomínky mi možná měla zalichotit. Já se ale dokázala soustředit jenom na to ponížení, které mi způsobil o několik let starší kluk v hloučku dalších lidí. To mi bylo čtrnáct. Myslím, že jsem se tehdy jenom pitomě uculila a pronesla jsem něco na způsob: "A co mám jako říkat?" Uvnitř jsem ale zuřila a cítila se... zostuzeně. Měla jsem chuť zakřičet: "Jasně, že jsem ticho, protože jsem myslela, že na tu akci půjdu jen se svými dvěma kámoškami, ale zatím tu sedím s úplně cizími lidmi, kteří se spolu baví o věcech, o kterých já nic nevím a nemůžu se k nim nijak vyjádřit! A myslím, že všichni vidíme, že jsem potichu, takže je třeba to ještě komentovat!?"
Slovy ani nemůžu popsat, jak jsem trpěla v kroužku tvůrčího psaní v tom samém roce. Byla to vlastně moje první socializace mimo základku. (Dobře, ještě tu byl tábor, ale ten nepočítám, protože na táborech se i z introvertů stávají extroverti... Nebo ne?) A zatímco všichni ostatní s komunikací neměli problém (a hlavně byli ze stejného města nebo školy), zase jsem tu byla já, divná a tichá, která nikoho neznala, k ničemu se nevyjadřovala a s nikým si nepovídala. Na výletě na filmový festival mě někdo z nich označil za nejtišší ze skupiny. Wow. Fakt? No nebýt tebe, kdo by to byl do mě řekl.
Dnes bych dostala nálepku weirdo. Prostě ten vadnej. Je mi jasné, že mě tak vnímali. A mě to mrzelo, protože "jinak jsem byla přece úplně normální", vztekala jsem se tenkrát.
Ve třídě jsem patřila k nejpopulárnějším lidem. Měla jsem kamarády, se kterými jsem každou volnou chvíli byla venku a hodiny a hodiny jsme spolu kecali a smáli se, až se mi z toho točila hlava. Tolikrát jsem v letech základní školy paradoxně slyšela výtku, že jsem až moc hlučná. Během tělocviku jsem se jednou tak moc hádala se svou spolužačkou, až třídní ruply nervy a zařvala na mě, ať už "držím tu hubu". Hádat jsem se vůbec uměla a v 6. třídě jsem proti svým úhlavním nepřítelkyním předvedla v šatně takový dramatický výstup, že mi mé kámošky málem tleskaly, jak byly ohromené. A když se partička kluků pokusila o něco na způsob šikany, měla jsem z nich jenom legraci a s nadhledem jsem jim vracela slovní údery zpátky, až je to zase omrzelo. Jo, i taková jsem byla. Dřív jsem byla vlastně hodně cool, dnes mi ta má tehdejší odvaha a držkatost chybí. Pak jsem ale seděla v tom kroužku mezi těmi neznámými, úžasnými, asertivními a komunikativními lidmi, a byla jsem vyplašená nula, která pravděpodobně neuměla ani do deseti napočítat...
Střední škola pro mě teoreticky měla být ještě větší krize, ale... nebyla. Od té doby se vlastně všechno jen lepšilo. Opět jsem samozřejmě patřila k těm nejtišším, ale já měla svůj hlouček tří čtyř kamarádek a to mi k dobrému pocitu stačilo. Hlavně jsem v šestnácti objevila punk a když vám jednou do ucha zařve Johnny Rotten "And we don't care!", nemůžete si už dál dělat těžkou hlavu kvůli takovým nicotným věcem, jako je reputace.
Introvert jsem (překvapivě, ha) zůstala až do dnešních dnů. Někdy mám světlé chvilky, kdy se vůbec nestydím. Někdy dokonce velmi zdatně zvládám komunikaci s cizími lidmi. Mezi těmi známými jsem pořád moc hlučná a pořád mi to moc mele. Kamarádka mi onehdy řekla, že jsem moc ukecaná. Ok. Ten stejný den se mě jiný člověk zeptal - wait, for it -, proč nic neříkám. OK. Měla jsem v sobě už moc ginu a toniku na to, aby se mi chtělo vysvětlovat, že nic neříkám jenom proto, že ho v podstatě neznám, ven si ho pozvala moje kamarádka, společně se baví o svých věcech, do kterých já nemůžu zasáhnout, i kdybych chtěla, a že i kdyby to tak nebylo, tak co jako, tak jsem prostě tichá, jsem třeba introvert, jako ty jsi extrovert, je v tom snad problém? Tak jsem mu jenom odvětila, že sleduju hokej na plátně. Protože ten jsem fakt sledovala. A díky mému úpěnlivému fandění a modlení dal Martin Nečas v poslední sekundě vyrovnávacího góla, takže asi tak.
To se ani nebavíme o tom, jak moc nezdvořilé mi takové otázky přijdou. Extroverti, když jste ve společnosti a někdo není komunikačně zrovna moc aktivní, věřte mi, on o tom ví. Nemusíte mu to připomínat a stavět ho do pozice špatného.
Chci říct, tak to prostě je. Jsou flegmatici. Jsou cholerici. Jsou sangvinici. Jsou melancholici. Jsou introverti. Jsou extroverti. A je taky milion dalších povahových charakteristik. Skvělé je, že nikdo není stejný. Každý je jiný, a proto život není nudný. Nebo snad ne? Nechtějte, abych vyslovila tu otázku...
A proč vy, sakra, pořád tolik mluvíte?
A tady je ta pěkná motivační písnička. "So stop your cheap comments, 'cause we know what we feel!"❤
V klubu jsem se seznámila s jedním klukem. Podruhé jsme se viděli až někdy po měsíci a bylo to setkání celkem rozpačité. Hlavně ale nebyl čas ani prostor pro delší rozmluvy, takže jsem z toho velké drama nedělala a rozhodně jsem to nebrala jako další ze svých sociálních selhání. Náhodou jsem ho potkala ještě večer. Po návratu domů jsem mu v opilosti a s humorným podtónem vyčetla, že mě ani nepozdravil. On mi vzápětí odepsal, že si mě nevšiml, ale že mu hlavně po našem dřívějším setkání toho dne ani nepřišlo, že bych o nějaký další kontakt stála.
Už střízlivá jsem mu ráno poslala vysmátého smajlíka. I když jsem nevěděla, jestli nemám spíš brečet. Pobaveně jsem mu napsala, že se jenom stydím. Ve skutečnosti jsem mu zjednodušeně odhalila tragédii mého života. A vím, že on mi vlastně dal odpověď za všechny ty lidi, které bych klidně ráda ve svém životě měla, ale vždycky z něho zmizeli. Ne, protože bych jim byla úplně ukradená. Ale prostě jsem jim dala stopku, ještě než stačili vykročit.
Když se potkám s člověkem, kterého jsem už dlouho neviděla, nebo se ještě neznáme tolik dobře, můj obranný systém zařadí nejvyšší chod. Mám se k nim hlásit? Mám je vůbec pozdravit? Nebo se mám raději dívat na druhou stranu ulice a dělat, že je nevidím? Jasně, že si tě už nejspíš ani nepamatují! A i kdyby, proč bys je měla zajímat? Ty? Hlavně se, proboha, neztrapňuj. Začne mě tedy strašně moc zajímat dění někde mimo prostor, v němž se nachází onen narušitel mého klidu, nebo se oddám studiu dlažebních kostek. Někdy je setkání nevyhnutelné, ale i pro tyhle momenty mám své zbraně - nasadím masku pokerového hráče. Jako třeba u toho kluka. Jsem nepřemožitelná, drsná a nejvíc nad věcí. A druhý to vycítí. Může být sebevětší suverén, ale cítí můj chlad. Je to betonová zeď, kterou nejde porazit, a on se proti ní cítí takhle malý. Tak to vzdá ještě před začátkem. A tím jenom potvrdí moje obavy; opravdu jsem mu ukradená. A pod pokerovou maskou už jenom prosvítají známky smutku... Je to začarovaný kruh. Bohužel se to nelepší ani teď, když jsem starší a tyhle věci si už moc dobře uvědomuji. Já to vím. Vím, jak odtažitě na ostatní působím. Vím, že právě to je ten hlavní důvod, proč se ani o nic nepokouší. Ale opravdu to není tak, že bych někoho nesnášela. Já si jenom nevěřím. Nechci mít raněné ego. A hodně se stydím...
Pokud jste se v předcházejících řádcích poznali, snad vás tedy aspoň trochu uklidnilo vědomí, že v tom nejste sami. Pokud patříte spíš k druhé straně barikády, mějte s námi introverty trpělivost. A nenechte se odradit našim chladným zevnějškem. Ve skutečnosti pod ním totiž skrýváme to nehřejivější nitro. A moc si přejeme vám ho ukázat, tak nám dejte šanci.
