úterý 7. května 2019

#93: Když píšu, tak jsem šťastná. Proč tedy (moc) nepíšu?



Jednou jsem psala, že nikdy nejsem šťastná. Není to ale tak úplně pravda. Existuje jeden moment, ve kterém jsem šťastná skoro pokaždé. A nemusíme chodit daleko - ano, je to psaní.

Ne, že bych čirou radost zažívala zrovna při psaní článků, mluvím samozřejmě o psaní knih. Mluvím o těch okamžicích, kdy se necháte unést proudem inspirace. Prsty vám jezdí po klávesnici, prázdná strana se zaplňuje slovy, věty tvoří odstavce a vy najednou už vůbec nevnímáte, že píšete. Na chvíli zase neexistuje minulost, kterou jste zpackali, ani budoucnost, která vždycky vypadá hůř v představách než v realitě. Jste jen vy a svítící editor, přítomnost, která je svým způsobem vlastně vždycky dokonalá. A o čem jiném skutečné štěstí je?

Pro vás, jako pro spisovatele, najednou neexistuje žádný jiný svět než svět vašich hrdinů. A zatímco sami se životem často necháváme vláčet a čekáme, co dalšího si pro nás vesmír, Bůh, osud, říkejtesi tomujakchcete, připravil, ve světě literárních postav existuje jen jedna pravda a vy jste jejím strůjcem. Nic není větší jistota než fiktivní svět, který jste přivedli k životu. Je to jediné místo, které je plně ve vaší moci, a nestane se v něm nic, co byste sami nechtěli. Nikdo z rodiny vám tam nehodí klacek pod nohy, žádnej kámoš vám nebodne dýku do zad a nenaletíte v něm žádnému týpkovi. Chápete mě?

(A úplně nejlepší pocit, který můžete během dlouhé práce na knize zažít, je moment v závěru, kdy do sebe začne všechno magicky zapadat, všechno souvisí se vším a i když vám některé prvky příběhu první nemusely dávat smysl, najednou to všechno smysl dává. Tedy aspoň já jsem to během finiše zažila. Jako by váš příběh byl součástí nějakého rozsáhlého univerza. Jste to ale jenom vy. To vy jste ten Bůh, vesmír, whatever, vy jste všeho příčina i důsledek. Což je i dobrá paralela k životu, ale tam už je to trochu složitější.)

Ehm, no prostě jsem těmahle ezo žvásty à la Tamara Klusová chtěla říct, že když píšu, když chytnu ten proud, jsem šťastná. Další otázka je tedy nasnadě: Proč nepíšu častěji? A jsme doma...

Nebudu vám lhát. Za tu dobu, kdy jsem psaní začala brát vážně a rozhodla se, že chci být regulérním publikovaným autorem, jsem už mohla vydat několik knih. Ně-ko-lik. A nemusela bych mít ani pracovní rutinu Stephena Kinga, stačilo by si nad tím denně s výjimkou víkendů na hodinku sednout. Tu stejnou hodinku, kterou jindy trávím třeba absolutně bezcenným kontrolováním sociálních sítí nebo sledováním videoklipů, které jsem viděla už milionkrát.

Problém je ten, že po většinu roku se prostě víc zaobírám sama sebou než tvorbou. Už jsem to jednou vysvětlovala - nedokážu vesele pokračovat ve psaní, když tam venku jsou jiné věci, které se musí řešit. Okej, ve skutečnosti jsou spíš jen v mojí hlavě, ale pořád jsou až moc skutečné. Denní porci článků v takových etapách roku ještě nějak zvládnu (i když, co si budeme..., kolikrát jsou dny, že se i na to vykašlu a pak je, naštvaná sama na sebe, musím dopisovat), ale pak se můj energetický potenciál vyčerpá. Psaní je pro mě zkrátka ta poslední věc na světě, kterou chci dělat, když se cítím mizerně.

Řeknu vám ještě jednu věc: Upřímně si myslím, že kdyby ze mě byl už konečně publikovaný autor, můj život by se změnil k lepšímu. Vlastně jsem o tom docela přesvědčená. Nejsem naivní. Rozhodně nečekám, že moje knížka bude trhák, statisíce lidí mě bude najednou obdivovat a moje bankovní konto se nafoukne o pár nul (i když, i ta možnost tu samozřejmě vždycky je :D). Ani nečekám, že pouhou knihou snad vymizí všechny věci, které teď řeším; já, hlavní příčina problémů, se nezměním. Přesto... Něco se změní. Konečně za sebou budu mít hmatatelný kus práce. Najednou budu žít v realitě, ve které je skutečně možné vydat knížku, což mi přijde jako dobrá realita. A třeba i nabudu dojmu, že moje existence není úplně zbytečná. I kdyby moje knížka měla udělat radost / pomoci / dát inspiraci jen jednomu člověku, je to úspěch. (A ano, je to staré klišé, ale to nic nemění na tom, že je to pravda!) I kdyby se můj život měl změnit jen o jedno procento k lepšímu, pořád je to neskutečně moc!

Takže znovu: Proč nepíšu, tedy aspoň ne v takové míře, v jaké bych měla? Protože se často cítím špatně. Co mám dělat pro to, abych se špatně necítila? Psát. Proč tedy nepíšu? Protože...

...

Žádné komentáře:

Okomentovat