čtvrtek 20. února 2014

#13: Hledá se autor bestselleru

Předpokládám, že většina píšících o této soutěži už dávno ví, ale kdyby přece jenom... Už její čtvrtý ročník vyhlásilo nakladatelství Fragment a povídkové příspěvky na libovolné téma můžete posílat do 28. února. Rozsah je deset až dvacet pět normostran, podrobnější informace a pravidla hledejte na oficiálních stránkách. Letošní volné téma soutěž v podstatě hodně usnadňuje a poslat tak můžete cokoliv z výčtu nadějných dílek, která se vám válí v zásuvce. Směle tedy do toho! Třeba konečně nastartujete kariéru.

Moje účast je jinak stále nejistá. Nějaké téma jsem vymyslela, začala jsem už i psát, ale nevím. Mám dojem, že zase skončím jako minule - nebudu schopná vymyslet přijatelný závěr, asi moje Achillova pata nebo co. Protože je pravda, že mi podstatný díl mého příběhového slepence stále chybí. A jsem na sebe zase hodně naštvaná. Loni jsem také všechno nechala na poslední chvíli, psala jsem po nocích za pomoci kafe (fuj!) a v podstatě jsem ze sebe za cca tři dny vypotila tolik stránek, jako snad nikdy v životě v takovém časovém úseku. Jak jsem psala výše, byla to však povídka bez konce a po rozumné úvaze jsem to tedy těsně před deadlinem vzdala. Strašně jsem si to vyčítala a dušovala se, že za rok to už dám a v předstihu. Rok se s rokem sešel ovšem dřív, než to kdo očekával, a moje aktuální situace je..., vždyť víte.

Pozor, pozor ale! Opět mám alibi. Je tu totiž malý problém s vydavatelstvím. Jeho jméno se neshoduje s tím, na jehož verdikt momentálně čekám. Samozřejmě, že mi ještě nikdo nic nevydává. Samozřejmě, že se v soutěži vůbec nemusím dostat mezi výherce. Ale znáte to. Náhoda je blbec. Hlavně s mým životem si ohromně potýká (to by vydalo na další román). A chci si nechat unikat svůj debut kvůli jedné soutěži? Jistěže nechci. Proto tak nějak zvolna píšu a čekám. Pokud se ale hned po uzávěrce soutěže dozvím, že mi nic nevydá ani to původní vydavatelství... Zase za rok!? To teda f**k off!

neděle 16. února 2014

#12: První neúspěch (ne)úspěšně za mnou

Tak už je to tady. Odpověď z vydavatelství. Překvapivě přišla poštou a ne mailem, jak jsem očekávala, ale takhle to asi chodívá. Aspoň u tohohle vydavatelství. Rozbaluji obálku a připadám si, jako by mi došlo oznámení o přijetí či nepřijetí na vysokou školu. S tím rozdílem, že ohledně výšky jsem konečný verdikt díky internetu znala ještě dávno před doručením dopisu. S tím rozdílem, že výška nebyla zase tak životně důležitá. Tohle je něco jiného. Ruce se mi třesou, srdce mi vyskakuje z hrudi a obálku trhám, abych už viděla černě na bílém ten ortel a ukončila své trápení. Rozhodnutí vidím v záplavě písmenek okamžitě.

Nemají zájem o spolupráci a vydání mého rukopisu.

Tak přece jenom... Ne že bych byla tolik překvapená. Ne že bych to i v celé té své sebejistotě neočekávala. Ale přece jenom... Opravdu mi ani letos debut asi nevyjde. A vyjde vůbec někdy? Ještě než se pustím do sebelitujících myšlenek, které se vzápětí přehoupnou až k závažným otázkám nad celou mou existencí, ještě než si poprvé začnu pořádně uvědomovat prohru a skutečnost, že asi nejsem zas tolik dobrý spisovatel, protože zatím jsem v jakémsi hypnotickém stavu popírání, pouštím se do čtení dalšího textu. Na několika řádcích jsou popsány důvody, proč můj rukopis odmítli, a já je zároveň čtu, i nečtu. Oči vidí písmena, ale mozek je už tolik nevstřebává. Pouze mi v mysli utkvívá několik poznámek k neobratnému stylu psaní a ani samotný příběh jim nepřišel na tolik atraktivní. Jednoduše řečeno, měla jsem až moc velké ambice, ale přitom jsem jenom obyčejný loser, podívejme se pravdě do očí. Tak přece jenom...

Jako topící se chytám stébla a v hlavě už přemýšlím, do jakého dalšího vydavatelství bych ukázku svého rukopisu mohla poslat. V té rychlosti mě nic nenapadá. Nemůžu to navíc poslat ve stejné podobě. Asi. Budu to muset opravit. Zase. Po kolikáté už? Myslela jsem, že už mám na chvíli dobojováno. Zase dělat na věci, ve které jsem se plácala několik měsíců předtím? Já už na to nemám... Je to jak nějaká špatná noční můra. Ostatně není to všechno jenom ona?

(...)

Po ještě dalším snu, jehož obsah si už nepamatuji, otevírám oči. Stále před sebou vidím živé scény toho předešlého. Díky bohu. Tak přece jenom to byl pouhý sen. Jenom sen. Doopravdy se mi to všechno jenom zdálo, nestalo se to. Díky bohu! A po prvotní úlevě ráno se přes den už musím jenom smát tomu paradoxu. Protože ve skutečnosti, vědomě své čekání na odpověď nijak zvláště neprožívám. Prostě se stane to, co se stát má, není proč se z toho sesypávat. Takhle to aspoň vidím z odstupu člověka, který je ještě v nadějném očekávání. Podvědomí ale neošálíte, ha! I po takovém snu si tedy nadále hraji na velkého kliďase, ale no tak! Můj sen měl pravdu. Tohle není žádná sranda a pokud dostanu zamítavou odpověď, tak teprve nebude. Na tyhle věci je třeba myslet. Nemusí to jistě znamenat, že jsem tolik špatná. Odmítání je běžná praxe a setkala se s ní i spousta známých a výborných spisovatelů. Spíš je asi podivné a ojedinělé, když člověk uspěje na první dobrou. Co si ale budeme povídat. Mé ego dostane hodně velkou ránu a nevím nevím, jak se mi ji bude dařit lepit. Nikdy jsem nebyla nejlepší lepič ran.

Pak je tu i ta věc, které říkám autorská panika. Doposud jsem nebyla schopná dát nahlédnout do mého rukopisu ani nikomu známému, k čemuž mám již zmiňované důvody. Teď se dostal do rukou úplně cizího člověka. Nevím, jaký má vkus. Nevím, jak dobře dokáže rozlišovat hodnotu určitého díla. Jedna věc je ale jistá: Právě tenhle člověk rozhodne o mém osudu! Můžu se pak ještě divit, že mé podvědomí v noci protestuje? No nic. Jdu trpě(t)livě čekat dál.

PS: Ano, tento příspěvek byl laděn do lehce humorného tónu, ale uvědomuji si vůbec, že se opravdu může stát realitou!? Ach jo.

pondělí 3. února 2014

#11: První zpráva z vydavatelství

Můj milý internetový deníčku,

ještěže tě mám. V poslední době se totiž věci už nějak hnou dopředu a já nevím, komu jinému bych se svěřila. Jsem totiž tak trochu tajnůstkář a myslím si, že když budu mlčet, všechno dopadne dobře. Ale jen uvaž, že zatím se mi to docela plní, poslouchej: V sobotu jsem konečně poslala na ukázku pár stran mého rukopisu do vydavatelství. Budu psát nekonkrétně, protože asi chápeš, že pokud to má opravdu vyjít, takové detaily se asi nemají pouštět ven. Můj další plán byl následující:

1.) dopsat ztracenou kapitolu, viz příspěvek minulý
2.) udělat ještě jednu, KONEČNOU revizi, která by všechny možné chyby a nedostatky minimalizovala na menší než nejmenší minimum
3.) snažit se nedostávat infarkt při každodenním otevírání schránky (popravdě jsem si naplánovala, že si ji tentokrát nebudu otevírat asi tak dvacetkrát za den, jak jsem zvyklá, ale pro klid duši plně postačí dvakrát. Tolik infarktů denně je moc i na mé silné srdce, to musíš uznat.)

Počítala jsem, že budu mít dost času, než se mi ozvou (jestli se mi ozvou), a proto jsem se připravovala na nadcházející poslední pročtení. Já vím, že jsem ho už měla za sebou, ale znáš nás nespokojené spisovatele. Hlavně já trpím maniakálním puntičkářstvím a protože jsem skutečně počítala, že čekat budu dlouho, "poslední revizi" jsem dala asi tak na 80%, ne na mých běžných 250%.

Přepočítala jsem se.

Hned o dva dny později mi přišla pobídka k poslání rukopisu celého. Přežila jsem ji i bez jakéhokoliv nervového šoku, protože tak rychle jsem to opravdu nečekala. Jestli se směješ, tak se směj směle dál. Dobře mi tak! Většinu dne jsem tedy věnovala poslední, rozhodně ne 250% revizi, a byla jsem pekelně naštvaná. Samozřejmě že na sebe! Já vím, že pokud moje první knížka má to v sobě, snad vydavatele neodradí pár vět se špatně postavenými slovy. Zároveň vím, že pokud to v sobě nemá, pak je i dokonalá řemeslnická stránka k ničemu. Obecně bude určitě třeba několik úprav, pokud mi všechno klapne. Ale i přesto... Jsem hrozná! Ale pokud bude další odpověď zamítavá, aspoň už budu informovaná pro příště. SNAD! Jsem totiž nepoučitelná. Tohle mohla být moje životní šance, a proto, jakožto člověk už konečně nabírající nějaké reálné zkušenosti, všem dalším spisovatelům posílám první radu: Pokud si nejste s rukopisem na 100% 250% jistý, žádné ukázky neposílejte!

Víš, co deníčku? Mám ale pro ostatní píšící i jednu špatnou zprávu... Mám totiž takový dojem, že být byť jednom na 100% spokojení se svým dílem, je absolutně nemožné. Nakonec je to tedy asi jedno a podobný osud by mě potkal, i kdybych si knížku ještě padesátkrát pročetla. Proto jsem tedy na tlačítko k zaslání rukopisu přece jenom klikla a nechala vše v rukou vyšších sil. Ať se stane, co se má stát. Některé věci nejsou už v našich rukou.

A abych nezapomněla, milý deníčku, asi jsem docela šťastná. Docela, protože víš kolem a kolem to fakt není sranda. Taky mám tu blbou vlastnost, že si na úspěch hodně rychle zvykám a všechno mi už připadá jako samozřejmost. Protože ono to vážně takový malý úspěch je. Já nevím. Třeba se tak rychle ozývají každému, kdo má podle ukázek jakous takous úroveň a gramaticky taky není úplně blbý, nemám žádné další zkušenosti. Třeba to vážně nic neznamená a budu se muset připravit na potupné odmítnutí. Ale víš co. I na to jsem připravená. Všechno je to pro mě hlavně velká zkušenost a jsem za ni vděčná.

Tak na mě jenom dál mysli,

tvá XX.

PS: Jo, a ta ztracená kapitola, tak to jsem ráda, že už nic psát nemusím, hi hi hi. Nakonec tam ani tolik nechybí!