#111: Nejasná zpráva o konci světa

Nikdy bych si nepomyslela, že něco takového napíšu, ale... S lehkou nostalgií vzpomínám na loňské jaro. Jo, myslím přesně to, kdy začalo celé to šílenství kolem čínské chřipky. Samozřejmě, že to bylo děsivý, nikdo nevěděl, co je před námi a lehce nervózní byli i otrlí flegmatici jako já. V té době jsme ale měli něco, co dnes už nemáme a nejspíše ani nebudeme znovu mít - naději. Vizi, že bude líp, když se všichni semkneme a vydržíme. A ono to fungovalo.

Nevědomost byla tehdy silnější než můj silný odpor vůči všem nesvobodám a omezením a když Babiš poprvé vyhlásil nouzový stav, spadl mi kámen ze srdce. Opravdu. Protože něco se dělo. Takže to nemuselo skončit úplným průserem. Věřila jsem, že budeme měsíc doma a všechno se vrátí do normálu. To se dá vydržet, ne? Stejně jsem potřebovala pauzu od kalení a společenského života. Roušky mi nevadily. Vyjít s tím poprvé do ulic bylo teda celkem divný a musela jsem cca patnáct minut postávat v předsíni, než jsem se konečně odvážila (lol), ale obecně mi nevadí mít půlku ksichtu zakrytou. A než mi budete nadávat do ovcí, vygooglete si slovo dysmorfofobie. Nejsem ovce, jsem jenom magor. :)

Skutečně dnes vzpomínám s jakýmsi steskem na dobu, kdy lidi nosili roušky třeba i na procházku přírodou nebo si je polekaně začali nasazovat, když jste se vynořili pár metrů od nich. Nebyly to loutky vlády ani hysterky, jenom byli součástí nepsané dohody. Že to společně zvládneme. Šití roušek mě minulo, protože nejsem praktická žena a to nezmění žádná pandemie. :D Ale všechna ta solidarita byla pěkná no. Dneska šití roušek nikoho nezajímá a vrcholem solidarity je to, že si ji člověk nasadí do obchodu nebo MHD.

Vůbec ráda vzpomínám na březen a duben minulého roku. Nevím, jestli to bylo lockdownem, ale nebylo skoro dne, kdy bych nebyla venku. Jo, byla jsem na těch svých pochůzkách a cyklo výjezdech věčně sama, ale nevadilo mi to. Výjimečně jsem zažívala takovej ten dobrej overthinking, kdy v podstatě vedete dialog sami se sebou a přicházíte na hromadu věcí. Trochu jsem to zařekla vzhledem ke zbytku roku, ale tehdy jsem opravdu měla docela čistou mysl. A fakt jsem si myslela, že jsem některé záležitosti už překonala. Hmm... Bylo taky super nepít a nemuset řešit, co jste o víkendu zase komu řekli, napsali nebo co jste udělali. Vůbec mi tohle nechybělo. A největší radost mi udělalo, že jsem začala pravidelně cvičit, což se mě drží dodnes. Což neznamená, že jsem teď fitness bitch z IG, ha ha, žeru jako vždycky. Necvičím kvůli postavě. Cvičím, aby mi nehráblo.

Z jarní karantény mám v paměti den, kdy jsem objevila své nové oblíbené místo. Remízek s rozkvetlými stromy na okraji, s posedem, kterým prosvítaly paprsky zapadajícího slunce, s výhledem na rozvlněné moře řepky a chřibské kopce v dáli. Úplná blbost, že? Stejně na to dnes vzpomínám, jako by to byl kdovíjak magický zážitek. Z toho místa šel vidět i hrad, kam jsme se před třemi lety vypravili na 30km túru (a kde jsme o rok později málem položili život při naší pětapadesátce, ale nekažme si krásné vzpomínky). Představovala jsem si, že je to portál do minulosti. Že na tom místě je furt rok 2017 a svět je pořád tím nejskvělejším místem k žití. I když jsem to tehdy nevěděla. Občas takhle přemýšlím... Ale zpátky do roku, který můžeme stejně tak přeskočit.

Přiznám se, že i já patřila ke covid nazi. Neskutečně mě vytáčeli lidi, kteří nedokázali dva týdny sedět na prdeli a prostě museli jít zase kalit se svými nudnými kámoši nebo si dělat piknik v přeplněných Riegrových sadech. Když jsem to mohla pochopit já i další uvědomělí jedinci, proč to nedokázali pochopit oni? Že tohle bude fungovat jenom za předpokladu, když to budeme dodržovat všichni. Že čím víc se nařízení budou porušovat, tím déle budou muset platit. Plot twist. Dnes byste mě pravděpodobně našli v tom parku. A i když roušky nosím a tak, je mi asi už úplně u prdele, jestli někdo jiný ne.

Politici to posrali, nejsou schopni lidem nabídnout žádné konkrétní řešení. Na jaře jsme měli plán, jasnou vizi, naději. Všichni jsme spolupracovali, a tak není divu, že jsme za chvíli mohli být "best in covid" se zaslouženou letní svobodou. Nesvádějme to ale jenom na politiky. Snaží se vymyslet řešení pro lidi, kteří o ně už ani nestojí. To, co se děje teď, je jenom lockdown naoko. Žijeme normálně jen prostě nechodíme do škol, restaurací, posiloven atd. Všichni nadávají, že opatření jsou k ničemu, ale zapomínají na dodatek, že opatření jsou k ničemu, protože je už prostě nikdo nedodržuje. Jenže ani lidem, nám, se nelze divit. K čemu tohle všechno? Abychom byli zase best in covid, na dva měsíce otevřeli a pak si to celé martyrium dali od začátku? Říkají, že naděje je očkování, jenže ani to nám tahle vláda, EU, whoever nejsou schopni zajistit!

Jaro a první lockdown byla naprosto nová, once in a lifetime situace. Pokud jste nepatřili k těm, kterým to ovlivnilo živobytí, zdraví nebo zdraví vaší rodiny, ano, ty dva měsíce se skutečně daly užít. Byl to stav, který se už nikdy neměl opakovat. To jsme si mysleli. Ach... Když jsem četla, že by tohle (ne)žití mělo trvat minimálně dva roky nebo klidně i navždy, smála jsem se. V létě jsem se viděla na koncertě Michaela Kiwanuky a Systémech (tam v největším kotli před pódiem), letos na jaře na přesunutém koncertě Metronomy. Teď už se nevidím nikde. Vůbec nic si nemyslím. A víte, co je nejhorší? Už se ani nevzrušuju a všechno je mi jedno.

Tady je nějakej song pro ty, kteří to ještě nechtějí vzdát. Poslechněte si ho. Tohle je přesně moje jarní nálada. I gotta keep from losin' the rest of me, still worry that I wasted the best of me on you. Gotta let go of weight, can't keep what's holdin' me. Choose to watch while the world break up in front of me...

#110: 5 self-care, selflove bla bla bla rad, které si v roce 2021 už strčte do p*dele

Soustřeď se na sebe

Tahle rada nebo její napodobeniny na mě poslední dobou pořád odněkud vyskakují. Přítel se se mnou rozešel, ale já ho pořád miluju, co mám dělat? Soustřeď se na sebe. Stále se mi nedaří najít vhodného partnera. Dej si pauzu od urputného hledání a zaměř se na sebe a své koníčky. S někým se občas vídám, ale nejsem si jistá, jaké city ke mně skutečně cítí. Mám mu říct o těch svých? Nic mu neříkej a soustřeď se na sebe. Sejdi se s kamarádkou. Začni navštěvovat nový kurz. SOUSTŘEĎ SE NA SEBE. Ty vole. Chci říct. Rozhodně nemůžu mluvit za všechny, ale pokud můžu mluvit za sebe - jeden z mých největších problémů je ten, že jsem věčně sama a neustále se zaobírám svou vlastní osobou. Z představy, že bych měla trávit ještě více času sama se sebou (jakože už teď je to extrémní) a ještě víc se babrat ve svých myšlenkách, odvařená nejsem, ba mě přímo vytáčí. TY VOLE. Já nepotřebuju chodit po obchodech ani začít brát lekce francouzštiny, já potřebuju vyřešit nějakého kluka. Třeba. Chápu, že autoři těchto rad tím míní prosté - nějak se rozptyl a pořád nemysli na to, co tě trápí. Zapomínají však, že existuje spousta lidí, které mají problém právě kvůli tomu, že se soustřeďují příliš na sebe. 

První se nauč mít rád sám sebe

Další rada nad zlato. Co to vůbec znamená? Copak není naše existence dostatečným důkazem toho, že se asi trochu rádi máme? Já vím, že jsme někdy ze sebe nešťastní. Ubližujeme si špatným chováním a návyky. Ale furt žijeme. A děláme věci, kterými mezi řádky říkáme - chci se mít líp, ať už se to týká uspokojování základních potřeb nebo dodatkových věcí v podobě mezilidských vztahů nebo třeba kariéry. Není to samo o sobě svědectvím, že k sobě chováme úctu a jsme to stejně vždycky my, koho máme na prvním místě? Do prdele, všichni furt mluví o SeLfLoVe, ale co to vlastně v praxi znamená? Mám si snad denně stoupat před zrcadlo a říkat si "Miluje tě"? Eeh... Tahle rada hlavně vysílá brutální vzkaz lidem s psychickou poruchou, kteří zkrátka nikdy nebudou se sebou úplně smíření. V podstatě jim říká, že jsou úplně k ničemu a nikdo je nebude mít nikdy rád. Nebýt OK je přitom OK a láska není jenom privilegium pro nedepresivní a sluníčkové lidičky. Vždyť i ti normální nejsou věčně v pohodě. Každý má momenty, kdy se nenávidí a nikdo se nechová 24/7 stylem "Wau, tak tohle jsi úplně posral, ale stejně tě furt miluju.<3" Kouzlo naopak tkví v tom, že si dokážeme přiznat, že se třeba tak moc super nemáme a že zkrátka nejsme dokonalí. 

Žij v přítomnosti

Evergreen příruček pozitivního myšlení. Žij přítomným okamžikem. Neřeš minulost ani budoucnost. Poddej se momentální chvíli. Na nic nemysli jenom vnímej svět okolo sebe. Waaaaaau. Jsem vyléčená. Upřímně? Neexistuje věc, kterou bych chtěla dělat raději než žít přítomným okamžikem. Neřešit minulost ani budoucnost. Poddat se momentální chvíli. A nemyslet na nic, třeba jenom vnímat tu krásnou letní pohodu u vody. Jenže háček je v tom..., že to není tak úplně jednoduché? Kecám - je to příšerně těžké! Obzvláště pro lidi jako já, kterým mozek šrotuje na 150 %. Když mi řeknete, abych zavřela oči a uvolnila si mysl, o to víc bude má mysl zaneprázdněná a já nervóznější. Četla jsem o tom už hromadu knížek, zkoušela jsem meditaci, ale zatím to vypadá, že po zbytek svého života prostě přítomným okamžikem žít nebudu. Kdyby to bylo tak snadné, nemusely by o tom vznikat tisíce příruček a tihle motivační guru by k bohatství nikdy nepřišli. Čímž netvrdím, že přítomného okamžiku nelze dosáhnout. Zažíváme ho pokaždé, když se do některé činnosti naplno ponoříme nebo když se například dostaneme do stresové situace, která nám neumožňuje myslet na nic jiného. Žít přítomným okamžikem na povel mi ale spíš zavání tím, že ho rozhodně teď žít nebudu.

Buď vděčný

Tohle je už taková míň nasírací rada, protože má rozumný základ, ale taky je problematická. Hele, já třeba vím, že mi v podstatě nic nechybí, až na nějaké blbosti typu alergická rýma nestrádám po zdravotní stránce, vím, že existují miliony lidí, kteří se mají hůř než já, a dokonce se zdá, že se najde pár jedinců, kterým třeba nejsem úplně u prdele. Jen hrstka, ale lepší než nic. Teď jsem si to řekla a když se nad tím člověk zamyslí, dá mu to na chvilku pocit spokojenosti. Jenže stejně tak vím, že můj život má k dokonalosti daleko. Mám pocity beznaděje z toho, že se možná nikdy nestanu publikovaným autorem. A trápí mě, že mě zrovna tam ten člověk nechce. V běžném životě se zkrátka nezabýváte věcmi, kterých máte dostatek, ale právě tím, co vám chybí. Takže jsem vděčná? Asi jo, když se nad tím tak zamyslím. Ale furt to neodstraňuje úseky mého života, ve kterých vděk zrovna nepociťuju. Sorry, nejsem Tamara Klusová. 

Znej svou cenu a nikdy nedělej první krok

Poslední rada je zaměřená pro ženy. Jde zkrátka o to, že chcete nějakého člověka. Protože jste ale badass woman, která zná svou cenu, zásadně se nedoprošujete a nepíšete první ani nikoho nikam nezvete. Už vůbec se nějak nevyznáváte, proboha. Nechápu. Kde se v tom sezení v koutě a pasivním čekání na pana dokonalého skrývá ona sebejistota a vědomí vlastní ceny? Takhle - pokud objektu své touhy napíšete tři zprávy po sobě bez odezvy, asi to není úplně dobrý. Pokud se stále dožadujete něčí pozornosti i poté, co vám onen člověk řekl jasné NE, tak jako dělejte, jak chcete, že jo, ALE... Co je však špatného na tom, když projevíte zájem a třeba napíšete jako první? Já vím. Je to těžký. A odmítnutí bolí. To ale nemá nic co do činění se sebeúctou. Naopak bych řekla, že právě tohle značí, že si sebe vážíte, protože nečekáte na smilování boží a jdete si za svým. Genderové stereotypy si strčte někam. Pokud vás muž odmítne kvůli tomu, že jste ho nenechala splnit jeho tradiční mužskou roli lovce, a on tak ztratil zájem ještě dřív, než ho mohl mít, mám pro vás blbou zprávu - na 99,99 % by vás nechtěl ani normálně. Hele, život je krátký. A pokud jsem se za ty roky něco naučila, nikdy jsem nelitovala toho, co jsem udělala (ne, že by toho bylo moc, haha), ale toho, co jsem neudělala. O tom jednou napíšu eseje. Fucking shit!

#108: Jak jsem zažila tu nejděsivější spánkovou paralýzu

Ilustrace: Alex Konstad 

"Spánková paralýza je stav mezi spánkem a bděním, kdy si již mozek částečně uvědomuje realitu, ale nedokáže ještě dostatečně odlišit tuto realitu od snu a různých obsahů podvědomí, a zejména dosud nedokáže ovládat svaly, takže člověk má pocit téměř úplného ochrnutí příčně pruhovaného (kosterního) svalstva ovládaného vůlí, včetně neschopnosti používat hlasivky. (...) Ke spánkové paralýze může přispět i nadměrná konzumace alkoholu či drog, také porušení spánkové hygieny. (...)  Tento stav, doprovázený často – ač to není pravidlem – různými halucinacemi a pocitem intenzivního strachu, se vysvětluje opožděním (asynchronicitou) funkce části mozku nazývané Varolův most, zodpovědné za paralýzu příčně pruhovaného svalstva během REM fáze spánku. Je často doprovázena hypnagogickými halucinacemi," říká nám o spánkové paralýze Wikipedie.

Poprvé jsem ji zažila v době, kdy jsem nevěděla, že něco takového existuje. Než jsem upadla do hlubokého spánku, měla jsem nepříjemný pocit, jako by mi vibrovalo tělo a neviditelná síla mě stahovala někam dozadu. Myslím, že ho doprovázely i sluchové a vizuální halucinace. Trvalo to jen sekundu, dvě, ale i tak to bylo pořádně děsivé. To mi bylo šestnáct.

V budoucnu jsem tento stav čas od času znovu zažívala. Kdybych to měla zprůměrovat - cca dvakrát do roka? Někdy to bylo dost strašidelné, jindy jsem se tomu poddala a v podstatě zkoušela, kam se v tomhle stavu můžu mentálně dostat; přirovnala bych to k lucidnímu snění, i když to není přímo snění. Ani později mi ale nedocházelo, že právě tohle je ona obávaná spánková paralýza, o které veřejně mluvila například Billie Eilish (viz její klip k songu "Bury A Friend").

Měla jsem za to, že se projevuje hlavně neschopností hýbat se, což je symptom, který zrovna já nijak zvlášť nevnímám. V šestnácti jsem si dokonce myslela, že to může být astrální cestování, LOL.

Nejděsivější zážitek spojený se spánkovou paralýzou jsem zažila loni v dubnu. Ovlivnily ho tři věci: a) měla jsem brutální kocovinu, b) před spánkem jsem si dala kozlík, to vysvětlím níž, c) nebyla jsem - eufemisticky řečeno - v úplně nejlepší duševní kondici. Nyní se dostáváme k problematičtější fázi, popsat to. I když jsem šla spát celkem brzy, nemohla jsem toho večera usnout a pořád jsem se jen převalovala. Pak přišlo staré známé vibrování doprovázené halucinacemi. Co jsem viděla a slyšela? Já nevím. Nejde to popsat. Jako by se mi v hlavě zhmotnila ta největší hrůza světa. Nebylo to nic skutečného, jenom pocit. Jediné, co jsem mohla rozeznat, byly sirény. Nebo něco na ten způsob. A šílený tlak v očích, jako by mi měly prasknout. V milisekundě jsem si pomyslela: "Panebože, já se fakt už úplně zbláznila." To jediné si z toho jasně pamatuju. Dostaly mě tyhle obrázky. Nevyjadřují přesně to, co jsem zažila, ale přesně tohle jsem zažila, jestli mě chápete. To byl ale teprve začátek noci hrůzy.

Za chvíli jsem upadla do mělkého spánku a prožila jsem to zase. Stejně mě to fascinuje. Okej, řekněme, že halucinace se dají pochopit, prostě nejste úplně vzhůru ani nespíte a váš mozek to nepobírá. Proč se ale přede mnou nevyjeví rapper G-Eazy nebo nemám haluz, že jsem třeba někde u moře? Proč mi mozek nabídne zrovna to nejhorší, co mi nabídnout může? Jedná se navíc o tak realistický přelud... Viděli jste Stranger Things? Spánková paralýza s halucinacemi je Upside Down. Jako by se před vámi na krátký mžik otevřel svět za oponou, který během dne a za normálního stavu nevidíte. Ale on tam někde pořád je. Přesně takový mám z toho pocit.

Znovu jsem se pokusila usnout a pro změnu jsem zažívala stav, který někdy mívám, když nemůžu usnout nebo si jdu lehnout během dne. Lehce spíte, ale zároveň máte pocit, že jste pořád při smyslech a "vnímáte" prostor kolem sebe, ačkoliv technicky vzato už nejste bdělí. Do toho jsem slyšela, jak někdo venku seče trávu, na čemž by nebylo nic divného..., kdyby nebylo zavřené okno a nebyla noc. Vysvobodilo mě zvonění na kostele v šest ráno. Úlevně jsem si oddechla, že je noc hrůzy za mnou, a přestože v šest hodin normálně nevstávám, samou radostí jsem málem vyskočila z postele. Problémem bylo..., ŽE KDYŽ JSEM SE PLNĚ PROBUDILA, NA KOSTELE NIKDO NEZVONIL, BYLA ČERNOČERNÁ TMA A PO ZKONTROLOVÁNÍ MOBILU JSEM ZJISTILA, ŽE JE ASI DVACET MINUT PO PŮLNOCI!

V tom momentě mi ruply nervy. Nepovažuju se za žádného strašpytle, tma mi normálně nevadí, ale tohle bylo už dost i na mě. Rozsvítila jsem světlo a odmítala pokračovat v spánku. A udělala jsem suprovou věc: Vzala jsem si mobil a začala si googlit ještě hrozivější zkušenosti se spánkovými abnormalitami! Doporučuju. Asi tak za hodinu, hodinu a půl jsem si řekla, že to teda zase zkusím. V životě jsem snad neměla větší strach usnout. A i když se to za nějaký výživný spánek považovat rozhodně nedalo (zase se mi zdálo, že nemůžu usnout), naštěstí se to už obešlo bez velkých fantasmagorií. Hrůza nočního dobrodružství se (ne)překvapivě vytratila v denním světle a když pak nadešla noc, zvládla jsem ji bez větších obtíží a strachu. V takové podobě jsem spánkovou paralýzu od té doby nezažila. (A DOUFÁM, ŽE ANI NIKDY NEZAŽIJU.) Z nebe totiž opravdu nespadla a v mém případě se asi stačí vyhýbat kombinaci tří rizikových faktorů.

Teď ještě k tomu kozlíku (potažmo dalším bylinám na spaní), který jsem začala brát loni. Když jsem tehdy už několikátou noc po sobě měla zvláštní sny, vzala jsem si na pomoc Google. A ten mi potvrdil, že se to opravdu může stát: "Kořen kozlíku lékařského navíc inklinuje k navození lucidního snění, z důvodu podpory hlubšího spánku. Kozlík lékařský navíc pomáhá si vzpomenout na své sny. Většina lidí sní, ale většina si své sny nepamatuje. Kozlík pomůže ovládat své sny a navíc si je i zapamatovat. Mějte však na paměti, že kořen Kozlíku zesílí jakékoliv noční dobrodružství, ať už je to hezký sen, nebo noční můra." (zdroj)

Co si představit pod pojmem zvláštní sen? To je opět těžké vysvětlovat, protože sny vnímáme každý jinak. Nebyly to vyloženě noční můry. Svým způsobem to občas bylo parádní. Představte si, že běžný sen je takový film od Filipa Renče, zatímco sen pod kozlíkem může být obří hollywoodská výprava pod taktovkou Jamese Camerona. Někdy ty sny byly natolik intenzivní, že jsem se běžně nad ránem nebo uprostřed noci probouzela. Takže brání kozlíku na dobrý spánek (já ho teda primárně brala na uklidnění, se spaním problém nemám) bylo kontraproduktivní! :D Spánková paralýza byla už jenom třešinkou na dortu a rozhodla jsem se, že po dokončení balení si další nekoupím. (...) Proto jsem si před nějakou dobou koupila Kozlík plus s vitamíny B!

V začátku psaní tohoto článku jsem měla další cameronské sny. Za všechny vám řeknu ten nejintenzivnější. Jeho ústřední dějovou linkou byli zombíci, kteří mě a partu lidí pronásledovali. Jasně, byla to noční můra. Ale bylo to úžasné. Bylo tam úplně všechno. Moje milovaná vesnice mé babičky. Její barák. Nebe plné hvězd, na kterém jsem šli pozorovat Neowise. Nějaký luxusní barák. Zdá se mi, že jsem něco dobrého jedla. A byl tam jeden super kluk (někdo známý, ale fakt už nevím kdo). A jasně, taky tam byli ti zombíci, ale bylo to SKVĚLÉ! Když jsme to s nimi už prohrávali, klasicky jsem otevřela oči. (Nikdy ve snech neumírám, mám silný reflex těsně předtím se probudit.) Jenže ono mě to hned stáhlo zpátky. Tak jsem zase otevřela oči. A pak zase. Tak jsem zase otevřela oči. A pak zase. Takže jsem se nakonec silou vůle uprostřed noci musela kompletně probudit. Takových epizod jsem měla víc, každopádně teď mám už celkem klidné spaní. Takže buď si mé tělo na bylinu zvyklo. Anebo ony bláznivé stavy ovlivnil nějaký stres, i když o žádném nevím. (Je taky pravda, že Kozlík plus má jenom 200 mg léčivé látky, kdežto loni jsem brala tohle s 500 mg asi po dvou tabletách denně. Tip pro odvážlivce.)

Tolik k problematice. V budoucnu se k tématu snění či spánku určitě ještě vrátím. Máte se spánkovou paralýzou či bylinami na spaní podobnou zkušenost? V komentářích se určitě svěřte.Všem, kteří se dostali až na konec článku, přeju dobrou noc! :)

(btw tenhle článek dopisuju po deváté večer, a zase slyším, jak někdo seká trávu. TAK ALE UŽ...)

#66: Nejtěžší, ale zároveň nejdůležitější challenge vašeho života

Blog Spisovatelova bible jsem si zakládala z jediného důvodu - abych v něm psala o psaní. Protože to je ta nejlepší prokrastinace... Na stranu druhou by ale byla škoda nevyužít prostoru, který mi taková platforma nabízí, a nenapsat si příspěvek i o něčem jiném. Osobnějším. Co ve své podstatě vůbec není o psaní. Poslední dny mám v hlavě totiž různé myšlenky a chtěla bych je ventilovat i jinak než jenom napsáním do deníku. Takže si to napíšu sem. 

Rok 2016 má za sebou teprve první čtvrtinu a už teď mám strach, co dalšího přinese. Za pouhé tři měsíce se toho stala spousta. Něco se týkalo i psaní a dosud jsem si to sem nenapsala. Hlavně se ale dějí věci se mnou; já dělám věci. A i když je to zajisté pozitivní, celkem to vzbuzuje taky hrůzu, co dalšího se letos ještě přihodí.

Řeknu vám jeden důležitý poznatek: Za váš život je zodpovědná jenom jedna osoba - vy sami. Jak banální, že? Kdo z nás podle téhle poučky všech správných motivačních příruček ale skutečně žije? Ruku na srdce. Není to spíše tak, že všichni tak nějak čekáme, že budeme spasení? Že to, co chceme, si k nám najde cestu samo? Mít sny a věřit v ně je pěkné a pochopitelně nezbytné, ale samo o sobě to nestačí. Je pohodlné všechny naše neúspěchy svádět na nešťastné okolnosti, smůlu a ostatní lidi. Není nic jednoduššího než režii našeho života svěřit do rukou druhých a jako třeštící figurky z Kafkova románu jenom čekat, kam nás úmysly ostatních zavanou. Vím to. Nic jiného většinu svého života nedělám.

V posledních týdnech jsem zase něco chtěla. Byla to ale věc, o kterou jsem si nemohla říct. Absolutně jsem nemohla udělat jakýkoliv krok naproti, tedy to jsem si aspoň myslela. Celé moje snažení se tedy omezilo na snění; to je přece to, co máme dělat, ne? A když si to budu hodně, hodně přát, tak se to splní, no ne? Zvláštní. Nic se totiž nedělo. Jenom já jsem se dál a dál trápila. Ochotně jsem na sebe vzala oblíbenou roli oběti zmítané krutým osudem a litovala se, jak to já, chudinka, mám strašně těžké. Pořád se dostávám do situací, ve kterých nemůžu nic a nic dělat, fňuk. Mohla jsem tedy udělat jenom jednu věc, ale ta už byla ze své podstaty nemožná, takže? Bezvýchodná situace. Dead end. Příběh o lidském ubožákovi, proti kterému se spikly všechny božské síly. Je tak krásné dosazovat se na místa všech těch velkodušných románových hrdinů bojujících proti celému světu.

Problém - moje chtění oné věci ale nijak nepolevovalo. Naopak. A nevím, jestli to bylo snad podobou oné věci, nebo zkrátka jenom skutečností, že je ten zvláštní rok 2016, ale můj postoj se radikálně změnil. Začala jsem mít už pořádně dost té své melodramatické pasivity. Protože tak to prostě nebylo! Nebyla jsem nemohoucí člověk, jehož jedinou možností bylo čekat, to byla lež! Byl tu jeden krok, který jsem vůči té věci mohla udělat. To, že jsem na něho zatím neměla odvahu, bylo jedno. Nemohla jsem ale už nadále říkat, že je to nemožné! Pokud existovalo řešení - a to až na výjimky existuje vždycky - možné to bylo a já nebyla oběť. Pokud se mi nikdy nepodaří dosáhnout svého cíle, nemůžu za to obviňovat špatnou karmu, nevhodné okolnosti nebo dokonce druhé lidi. Já a já budu za to vždy jen vinna. Jen já a já jsem zodpovědná za věci, které se mi v životě dějí. Když něco chci, musím si to také sama dát, nikdo jiný se nade mnou nesmiluje.

A i když jsem pod tíhou tohoto nově nabytého vědomí měla být spíše vyděšená (je to natolik odlišné od myšlenky, že všechno k vám přijde samo, dokonce to znamená, že musíte něco udělat!), na stranu druhou to bylo neskutečně osvobozující. Protože je parádní vědět, že opravdu existuje člověk, který vám v životě může dát všechno, co chcete, nebo se o to aspoň může pokusit - vy. A komu, sakra, můžete věřit víc než sobě samotným!? Tak důležité životní uvědomění. Ano, doslova uvědomění, protože předpokládám, že tyhle věci všichni jinak normálně víme. I já si ještě donedávna myslela, jak jsem po téhle stránce osvícená a jak pevně držím život ve svých rukou. Přitom to až do letošního března nebyla pravda.

A pak jsem konečně udělala ten krok...

Nebudu vás dojímat happy endem. Nezískala jsem to, co jsem chtěla. Nebudu ani dodávat nadějné zatím. (Ne)stalo se něco úplně jiného, než jsem čekala, nejspíš jsem do situace dokonce zanesla ještě větší zmatek než předtím! Možná by vás zajímalo, o čem konkrétním tu celou dobu mluvím, ale subjekt mojí touhy je vcelku vedlejší. Nejde ani o to, že se moje snažení celkem minulo účinkem. Nic takového. Jde o to, že bez ohledu na, to jak vše dopadlo (nebo ještě dopadne), já to udělala. Něco jsem chtěla a něco jsem pro to opravdu podnikla, i když mě to stálo velké sebezapření. Poprvé v životě jsem prokázala skutečnou odvahu. A zjistila jsem, jak lehké to vlastně je... Protože všechny ty kecy, jak lidi nakonec ani tak nelitují věcí, které udělali špatně, jako spíš těch, které neudělali vůbec, jsou až děsivě pravdivé. Tenhle život je sice šíleně dlouhý, ale co se týče určitých věcí, je trestuhodně krátký. A jak taky řekl Steve Jobs: "Vědomí, že jednoho dne zemřete, je ten nejlepší způsob, jak se vyhnout mylné představě, že máte co ztratit. Nazí už jste. Neexistuje důvod, proč byste neměli následovat své srdce."

Abych to nějak shrnula: Před pár dny jsem jednoduše udělala věc, která byla - v mých očích - tím stropem, za který mě můj strach dosud nikdy nepustil. Možná byste se smáli, kdybyste věděli, o čem mluvím. To je v pořádku. Každý z nás se děsí něčeho jiného. Přesto - právě náš největší strach je obvykle i tím, co jednoznačně musíme udělat. Čeho jiného se mám bát teď, když to nejhorší jsem zvládla a jsem plně smířená na sebe vzít i všechny následky? Co dalšího může být ještě obtížnější než to, co jsem před pár dny udělala? I ty největší výzvy vedle toho pro mě vypadají jako nic. Proč bych se měla bát každé další situace, která si vyžaduje značnou odvahu, když teď už vím, že udělat vás to nic nestojí? Svět se nezastaví, vaše sebevědomí možná schytá nějakou ránu, ale život neskončí, jede se zase dál. S jedním rozdílem: Už nemusíte litovat, že jste nic neudělali. Už se nemusíte ptát, co by se stalo, kdybyste to udělali. Už nejste obětí, postavou v příběhu někoho jiného, ale spisovatelem svého vlastního života.

A jestli jste po přečtení článku neskončili jako žena v gifu, tak máte smůlu; podobné příspěvky sem budu psát častěji!

Teď vážně. Vím, že předešlá slova pro někoho nemusela znamenat nic jiného než další z lehce úsměvných motivačních first class tajemství. V pořádku. Člověk musí k podobnému uvědomění dospět především sám. Já tyhle chytré kecy čtu jinde už přes pět let, ale to nejdůležitější mi očividně došlo, až když jsem se sama dostala do konfrontace s určitými skutečnostmi.

Přesto mám pro vás jednu challenge:

Začněte nový týden tím, že uděláte to, z čeho máte momentálně největší strach. 

Nic dalšího, ale ani nic menšího po vás nechci. Chcete už dlouho odejít z práce, kterou nesnášíte? Ze vztahu, který vás ničí? Chcete změnit školu? Zkusit si říct o vysněné pracovní místo? Pozvat někoho na rande? Někomu něco říct? Odstěhovat se? Cokoliv může momentálně stát mezi vaší neútěšnou přítomností a možným štěstím. Udělejte to. Když se překonáte jednou, překonáte se už vždycky. Když se odvážíte k tomu nejhoršímu, odvážíte se ke všemu. Budu ráda, když mi o tom pak napíšete do komentářů nebo klidně i na mail.

#58: Zápisky neurotického editora (2. díl)

Letos se účastním Literární ceny Knižního klubu a protože jsem tu věc (svůj debut) už asi rok neviděla, dělám opět menší revizi. Jako se mi nepodařilo loni, chci to poslat symbolického 23. prosince. Na každý den mám daný počet stran a v mezičase si o tom píšu deníček.

Den 11.: Dnes krásná ukázka mé zbrklé a nepozorné povahy. Opravuji jednu pasáž a něco hodně podstatného mi na ní nesedí. Píšu v ní o vrácení určité věci, ale uvědomuji si, že jsem ještě neopravovala část, kde je tato věc rekvizitou. Kontrolky v hlavě mi začínají blikat a i když se usmívám, začínám mít dost nepěkný pocit. Rychle přeletím několik stránek před editovanou částí. Není to tam. Zběsile kroutím hlavou. Ne ne ne. Není to tak, že jsem tu věc smazala. Není to tak, že jsem tu věc smazala. (...) (...) Ale já jsem to vážně neopravovala! Panika je už dokonalá. V mikrosekundě mě popadne hrůza, že moji beta readeři dostali tuhle vadnou verzi. Nedokážu pochopit, jak jsem si toho mohla v některé ze svých předešlých revizí nevšimnout. Jsem skutečně naprosto neschopná, poněkolikáté v životě mnou projede toto nezvratné zjištění. Někde na pokraji mysli mi pak probleskne ještě jedno zásadní slůvko: Konec. Je jasné, že jestli se stalo to, co se zcela určitě stalo, je konec s celou mou knížku. Protože znovu to psát?

Tak jo. Ještě poslední šance. Třesoucíma se rukama napíšu část textu do vyhledávače. Znám ho skoro nazpaměť. JE TO MOJE NEJOBLÍBENĚJŠÍ PASÁŽ! Napíšu ho a... Posléze ho taky najdu. V revizi jsem se totiž sekla o deset stránek, a aniž bych to zaznamenala, přeskočila jsem jednu kapitolu. Konec grotesky a nyní zpět k serióznímu spisovatelství. 

Udělám konečně věc, kterou nechápu, proč jsem neudělala dávno. Opravovaná kapitola začíná krátkým odstavcem, který se vztahuje ještě ke kapitole předešlé a s dějem následujícího textu vlastně vůbec nesouvisí. Vždy během předešlých editací mi to tam moc nesedělo, je neskutečné, že až teď mě napadl ten zázračný edit, že ten odstavec zkrátka dám na konec kapitoly, ke které taky patří. Neskutečné, jak dokážu být někdy natvrdlá! Po prvotním šoku dnešní revize mě tedy čeká má nejoblíbenější pasáž vůbec. Není to náhoda. Psala jsem ji ve zvláštním rozpoložení a je to asi jediná pasáž, u které si živě pamatuji, jak vznikala. Bylo by asi mimo říkat, že jsem do ní dala kus sebe, protože to víceméně dělá spisovatel vlastně neustále se všemi texty, ale řekněme, že tohle bylo zkrátka víc než jen pouhé psaní příběhu. Proto ji tak miluji. A hlavně tu větu, kterou jsem dávala do vyhledávače. Její symboliku, již v ní vidím jen já. Když si text pološeptem předčítám, zase víc čtu, než opravuji, a tentokrát se dokonce do hrdinky vžívám a její slova, pronášená se vší vášní, jsou i má slova. Protože... opravdu jsou, he. 

Den 12.: ... se nekonal. Jakou mám výmluvu? Asi takhle. Mám za sebou nejhorší noc ever. Ač si nedokážu vysvětlit, proč se stala zrovna v tento abnormálně normální den (a ne v některém z giga špatných minulých dnů) (a po projekci krásné disneovky Frozen), věc se má tak, že jsem spala asi jenom... třicet minut? Nevěřím. Nepamatuji se. Pamatuji si jenom, jak jsem vůbec nespala. Ráno mi dělalo problémy srozumitelně se vyjadřovat, stěží jsem vůbec chodila. Vtip byl v tom, že jsem v tomhle zfetovaném stavu měla jet do Brna na vánoční nákupy. Optimismus mě ale neopouštěl. Dokonce jsem si na celodenní chození vzala boty na velkém podpatku. Celý den jsem se s ostatními vlekla z obchodu do obchodu, všichni jsme se sami sobě v obchodním centru pořád ztráceli, takže jsme se furt jenom hledali, do toho strašné horko, vyjdeš ven, tam zase prší, jdeš na trhy, už ani necítíš nohy, zima, horko, zima, horko, pak zase nestíháš, v přetopeném vlaku celou dobu stojíš, zpocená víc jak v létě. A pořád máš v sobě jenom tu půlhodinku spánku, která možná ani neproběhla. Výsledek: Nemohla jsem chodit, bolely mě záda, bolely mě paže a do toho jsem si připadala furt víc jak v nějakém surrealistickém snu než v realitě. Takže proto jsem needitovala. Ještě nějaké otázky?

PS: Nejlepší moje hláška během půlnočního Skype, kde jsme se domlouvali na našem sobotním výletu: "Anebo kašleme na spánek, to už ani nemá cenu, ha ha ha ha."

Den 13.: -

Den 14.: -

Den 15.: -

Den 16.: -

Den 17.: ... aneb prokrastinace v přímém přenosu. Každopádně měním plán a revizi chci stihnout do konce tohoto týdne. Už to chci mít z krku a plně se soustředit na jiné věci. Dnes zase hodně umazávám. Dialogy, které se mi dřív zdály ucházející, jsou dnes jenom trapné. Na pomyslné sinusoidě jsem zase dole. Zase jenom přemýšlím, jak moc zoufalé mé psaní je a nesnáším tenhle příběh. Vážně už začínám uvažovat, že nevyjdou-li žádné další pokusy o vydání, vydám to možná samonákladem. Můj debut je jako parazitický přívěsek, kterého se už potřebuji zbavit, abych mohla pokračovat dál. Vím, že to zní krutě, ale tak to prostě cítím. Nevím, jak vůbec budu schopná dělat na jiné látce, když přece ještě musím všechno dopovědět ve dvojce a trojce, ale momentálně cítím jenom frustraci. Poučka pro ostatní: Vždy plánujte jenom jeden díl a ten pište tak, jako by po něm nemělo následovat žádné další pokračování. Aspoň pokud jste začínající autor a zoufale potřebujete, aby vám už konečně někdo vydal debut. A tady ještě špetka humoru:

Revize je jedním ze skutečných potěšení psaní. Miluji květy pozdních myšlenek. (Bernard Malamud)

Den 18.: -

Den 19.: -

Den 20.: Dnes jsem tomu dala celý večer a hlásím dokončeno. Vím, že jsem si před začátkem editování představovala všechno jinak, chtěla jsem si skutečně denně vyhradit určitý čas na určitý počet stránek, nechtěla jsem revidovat zase na poslední chvíli, ale... Jednoduše se to nedalo. A znovu mnou dneska prostupuje přesvědčení, že je to vlastně fuk. Mezi námi - opravdu si nemyslím, že by o uspění/neuspění či vydání/nevydání rozhodovaly tři vaty, jedna přehlédnutá záměna s se z, krkolomný odstavec nebo chybějící čárka. Už jsem to psala kdysi. Buď to můj příběh v sobě má, nebo nemá. Může vás napadnout, proč jsem tedy vůbec dělala další revizi. Protože ani to nebylo na škodu. Tak nějak jsem musela do toho po dlouhých měsících zase nahlédnout. A spoustu věcí jsem opravdu vychytala. Opravila jsem přehlédnuté překlepy a chyby, smazala jsem spoustu blbostí a vaty. K něčemu to bylo. Dnes jsem opět narážela na některé naivní myšlenky a zmítalo mnou pokušení ještě je doříct. Pak jsem se ale zase musela zastavit: Jasně, že ty myšlenky jsou naivní! Jsou to myšlenky devatenáctileté holky, ne dnešní tebe. A devatenáctileté holky, proboha, mají právo být ještě naivní! A jsme opět tam, kde jsme byli.

Celá ta knížka má právo být naivní. Napsalo ji mé mladší já, mé starší já ji mohlo jen lehce zkorigovat, a tak to má být. Skutečně bych musela přepsat celou knížku, aby moje dnešní ego bylo na 100 % spokojené s výsledkem. Nikdy by nebylo... Tak jsem tedy skončila s revizí. Do soutěže jsem se chtěla přihlásit s čistší hlavou až den nato, popřípadě onoho symbolického 23., ale víte co? Vykašlala jsem se na to. Poslala jsem to po půlnoci. A teď už tu věc nechci dlooooooouhou dobu (klidně celou věčnost) vidět. Nebudu pokračovat na druhém díle. Potřebuji pauzu od celé téhle trilogie. Hlavně si počkám na výsledky. Do konce roku zvážím, na čem budu pracovat, a od příštího roku budu konečně psát. Cokoliv. Ale už životně potřebuji něco jiného.

A tady ještě můj vzkaz pro porotu:

#56: Zápisky neurotického editora (1. díl)

Letos se účastním Literární ceny Knižního klubu a protože jsem tu věc (svůj debut) už asi rok neviděla, dělám opět menší revizi. Jako se mi nepodařilo loni, chci to poslat symbolického 23. prosince. Na každý den mám daný počet stran a v mezičase si o tom píšu deníček.

Den 1.: Asi už po stopadesáté se chválím za prolog. Nemůžou mi vydat aspoň ten? Ušetřilo by se tím i na papíru. Možná je až moc umělecký na to, že má být oním úderným začátkem, možná ho někdo úplně nepochopí, ale já ho fakt miluju! Ach jo... Tak tedy vzhůru do mé nenáviděné první kapitoly. Chci říct: Proč jsou první kapitoly vždycky tak těžkopádně a debilně napsané? Nebo je to zase jenom nějaká moje Achillova pata? No nic. Pistolník Stephena Kinga taky nebyl úplně první liga. Ježiš, nemusím hned s první knihou útočit na Pulitzerovu cenu. A s první kapitolou teda už vůbec ne. Ale tahle ta věta... Smazat! Zbytečná omáčka. Jestli mě moje publicistická praxe už něco naučila, tak potom že když něco moc nefunguje, tak to prostě nekompromisně musí jít pryč. Tohle taky smazat. Sakra, s takovou si smažu zase 20 % textu. Co už. Hm, teď přecházím do lepší fáze. Jo, tuhle mám ráda. A následuje další těžkopádnost... Ty jo, vážně musím všechny tyhle věci dávat do placu hned na začátku? Některé skutečnosti přece mají vyplývat z děje, chování postav.. Ale tyhle věci pochopitelně nikam nevsunu. Musím je tam nechat. Vždyť já vím, já vím. Aspoň to tedy lehounce proškrtám. Ale! To byla doba, kdy jsem si myslela, že u mužského životného rodu se píše jež!? No potěš... Možná bych prostě měla úplně odškrtnout jednu z hlavních vedlejších postav, a tím pádem bych se zbavila i téhle odporné kapitoly. Ale ono by bylo docela dobré, aby v tom příběhu i něco zůstalo, že jo.

Den 2.: Debilní první kapitola vol. 2. Myslím, že zavedu nový styl, kde první kapitoly vůbec nebudou existovat. Začínat se bude rovnou od dvojky. Anebo proč ne už od pětky? Onehdy jsem se bavila s jedním kamarádem, že nám u psaní článku nejde nikdy úvod. Že by bylo super, kdyby se prostě místo začátku hned skákalo do středu. Takový styl musím zavést. Budeme se jmenovat Rychlá generace nebo Rozjetí mladí muži a ženy nebo tak nějak. Zase jsem umázla kus textu. Tentokrát dobrý odstavec. Mám tu knihu revidovat, ne ji ničit! Ale uznávám. Tahle část neplnila v příběhu vůbec žádný význam. Asi jsem na ni pak chtěla udělat nějakou narážku v závěru, ale během psaní jsem na to zapomněla, takže se jedná o úplně zbytečný prvek. A konečně. Druhá kapitola. Líbí se mi ten skok ve kvalitě. Tohle už se dá docela číst. Otázkou je, kdo do druhé kapitoly přestoupí, když ho už tak otráví jednička. A nepíše se zda-li, ale zdali!

Den 3.: ... se málem nekoná. Dnešek se na mě podepíše a moje hlava to večer už nedává. Dnes toho zkrátka bylo všeho moc. Moc jsem toho nachodila, moc jsem toho načetla (!), moc jsem toho napsala a do toho jsem poslouchala moc nových věcí. Nechci tedy říkat, že mě z toho teď bolí hlava, protože ta mě nikdy nebolí, ale zírat dál do té svítící obrazovky jsou muka. Zabalím to. (...) Pak si ale uvědomím, že s takovou toho budu zítra mít dvakrát tolik. Už tak mám hodně věcí na psaní. A pak bude zas víkend a kdo ví, jak to budu stíhat o něm. (...) Ne! Prostě musím svou denní porci revidování dát! Tak trochu mimo smysly se do toho tedy pouštím. Následuje naštěstí celkem pohodová pasáž. Snažím se to číst z odstupu, představuju si, jak to může asi působit na mé dva momentální beta readery. A říkám si, že se jim to vlastně může líbit.

Den 4.: Pohodový pátek. Po první kapitole mě koneckonců už velké katastrofy snad nečekají. Reviduji to přece jenom už po stopadesátédeváté, že ano!? Tak trochu začínám závidět tomu člověku z druhé strany. Myslím sobě v době, kdy jsem to psala. Kdy jsem byla ještě tvůrce. Mrzí mě, že letos jsem se jako spisovatel prakticky nečinila. Tak zase mám za sebou jiné pisatelské úspěchy, ale stejně... Fakt je mi to líto. Tak moc bych chtěla psát, snad bych si i ten čas našla. Tak moc, ale nevím, co... A čas mi pořád ubíhá. A když je ten pátek, chtěla bych zažít i ten pocit, když toho člověk hodně napíše a pak jde ven. Říká si: "Jo, dneska si ten pátek opravdu zasloužím. Hodně jsem toho napsala." Se svou letošní mezerou ve psaní si pátky nezasloužím až do konce svého života!

Den 5.: -

Den 6.: To snad není možné! Měla jsem tu text o tom, jak jsem zapomněla revidovat a pak super brek, jak neumím psát, neovládám slovosled, nesnáším vedlejší postavy, které nechám ve své příští knize zemřít krutou smrtí, jak zase všechno mažu a úplně nejvíc chci smazat celou knížku, a teď otevřu editor a všechno je to pryč! Vždyť to bylo uložené! Chyba v matrixu nebo co to má znamenat!? Jako by nestačilo moje psaní, můj život, všechno, i blog se proti mně spiknul! (No škoda, přišli jste o nejlepší zápisek celého deníčku.)

Den 7.: -

Den 8.: -

Den 9.:  -

Den 10.: Tři dny jsem si nenašla čas, a tak všechno doháním. Stále mě fascinuje, jak se od sebe můžou některé pasáže kvalitou tolik lišit. Vím, že každý máme své špatné a dobré dny, ale stejně. Občas je text tolik dobrý, že se sama v něm ztratím a spíš ho čtu, než reviduju, pak zas je text tak špatný, že ho musím doslova pitvat, abych mu došla na kloub a jenom se divím, v jakém rozpoložení jsem ho asi musela tvořit. Ale jak jsem už psala... Tohle je opravdu jenom kosmetická revize před posláním do soutěže a NEBUDU TO PŘEPISOVAT! To jsem už dělala v minulosti nesčetněkrát. A dělala bych to do nekonečna, NE! Je to můj debut, je to dílo mého mladšího já, nebudu ho z pozice pisatelsky zkušenějšího pořád sekýrovat. Mám právo být ve své prvotině lehce naivní. Mám právo nebýt dokonalá! Tak.

#55: Proč jsou spisovatelé skvělými kamarády

Tenhle článek není můj, což jde poznat na první pohled - je dobrý. Jenom já ho možná blbě přeložila. (Originálu chtiví čtenáři najdou odkaz na konci.)

Následující osmička důvodů, proč jsou spisovatelé tak super kámoši, se možná úplně nehodí do našich končin. Pokud se nejedná o autora bestsellerů či například scenáristu, málokdo z nás je spisovatelem na plný úvazek. Myslím, že ale i tak se s většinou textu můžeme my píšící ztotožnit. Naše hlavy jsou opravdu přeplněné informacemi, zbožňujeme plánování, málokdy nás nudíte a zcela určitě po vás jednoho dne pojmenujeme postavu. A všichni samozřejmě dobře vypadáme! :)

1.) Spisovatelé jsou dobře informovaní
Informovanost možná není na seznamu vlastností vašeho vysněného kamaráda, ale zamyslete se nad tím. Nikdo nemá rád trapné ticho. Pauzy v konverzaci přichází, když už není o čem povídat. Spisovatelé jsou často ale depozitářem informací. Pokud si na párty sednete vedle spisovatele, trefíte konverzační jackpot: nejenom že si s vámi popovídají o nejaktuálnějších světových událostech, ale klidně vám taky vysvětlí, co má společného zadek Kim Kardashian s feminismem.

2.) Spisovatelé jsou skvělé "plus jedničky" na slavnostních večeřích
Nabídněte spisovateli jídlo zdarma a jenom výjimečně vás odmítne. Někteří dobré jídlo jednoduše potřebují, třeba zrovna žijí na hranici existenčního minima nebo se pokouší dokončit měsíc celonárodního psaní románů (NaNoWriMo) a příprava jídla jednoduše není v jejich plánu. Jiní jsou možná na dobré cestě k úspěchu v novinařině nebo cestopisné literatuře, ale nikdy se úplně nezbavili té noční můry čínských nudlí, které je ve spánku stálé dusí. Podobná večeře je pro ně terapií.

3.) Je skoro nemožné začít nudit spisovatele
Většinu vašich přátel pravděpodobně unavuje neustále slýchat o vašich ex nebo neschopných spolupracovnících. Spisovatelé vám všechny tyhle věci zbaští. Pro vás je to očista duše, pro ně je to sbírání informací. Dost možná zrovna pracují na sérii esejů o tom, jak monotónnost každodenního života zabijí kreativitu naší generace. Připravte se na zaujaté otázky - "ale proč si myslíš, že se tak cítíš? Myslíš si, že je to tím, že podléháš mínění společnosti a jejím nerealistickým představám o tom, jaký bys měl být?" Pokud váš nářek je pro ně brainstormingem, oba si tak navzájem pomáháte a není o něčem takovém právě kamarádství?

4.) Spisovatelé chápou odmítnutí
I když profesně těží z vaší bolesti, mají s vámi soucit. Nejenom proto, že jsou ve své podstatě lepší než běžní civilisté, ale taky z důvodu, že si tím vším prošli sami: pitomé práce v call centrech, kopačky kvůli tomu, že byli příliš zaneprázdnění, dny až týdny izolace od kontaktu s ostatními kvůli psaní. Spisovatelé znají vaši bolest. Nejvíce ze všeho hlavně ale ví, co je to odmítnutí. Odmítli vám v tomto týdnu zvýšit plat? Vašemu kamarádu-spisovatelovi nejspíše jenom dneska odmítli tři jeho články. Když potřebujete rameno, kde se vyplakat, spisovatelé jsou tu pro vás. Co je ale nejdůležitější, jsou to také oni, kdo vás přiměje, abyste se opět zvedli a zkoušeli to znovu.

5.) Možná po vás jednou pojmenují svou postavu
Pohlížejte na přátelství se spisovatelem jako na potenciální investici do budoucnosti a vaší proslulosti. Pokud jste jedním z nejbližších přátel spisovatele v momentě, kdy pracuje na svém románu, možná bude po vás pojmenovaná postava, nebo dokonce budete její předlouhou. Je známa spousta příkladů takzvané "tuckerizace", jednou z nejznámějších je například Philip K. Dick, který do povídky Waterspider dosadil spřáteleného autora Poula Andersona.

6.) Spisovatelé mají nízké požadavky
Možná to je ten hlavní důvod, proč jsou tak skvělými kamarády. Spisovatelé jsou zaneprázdnění, ale flexibilní. Společenští, ale soustředění. Pokud jim to nedovoluje časový rozvrh, nedokážou být pro druhé neustále k dispozici. Na stranu druhou ale neřeší, když jim tři týdny nezavoláte. Ve skutečnosti něco takového vlastně oceňují, když se jim třeba krátí deadline. Možná nebudete vašeho kamaráda-spisovatele vídat moc často, ale čas, který spolu budete trávit, bude obvykle úžasný.

7.) Jsou skvělí organizátoři večírků
Spisovatelé tráví příliš mnoho času zkoumáním a plánováním. Když tedy přijde na organizování něčeho - ať už je to kniha, článek nebo večírek - spisovatelé jsou puntičkáři a ví, jak dát dohromady důležité detaily. Pokud vám budou pomáhat s pořádáním párty, podrobně rozplánují menu a rozumně vyberou drinky. (Kolik znáte abstinujících spisovatelů? Znáte vůbec nějaké?) Lidi budou o takové párty pak mluvit týdny, budou se ptát, odkud pochází všechny ty věci s gorgonzolou a fíky. Byly totiž vynikající. Oh, a váš parťák v plánování se také pečlivě zaměří na rozpočet, takže skončíte s perfektně navrženým rautem, jedinečnými koktejly a jednohubkami za relativní pakatel.

8.) Spisovatelé dobře vypadají
Na střední většina spisovatelů trávila čas čtením knih a nerandila. Od té doby se ale někteří z nich pořádně vyšvihli. Zatímco jejich denní jóga je zaměřena proti tomu, aby se kvůli celodennímu psaní transformovali do Quasimoda, posilují i své břišní svaly. Přidejte k tomu jejich vkusný, hipsterský šatník a na stupnici od jedné do deseti máte solidní devítky.

(zdroj)

#50: Extrémně tragický, nudný a předvídatelný článek o dalším z milion a jedna mých relapsů

Uvědomuji si, že mé deníkové zápisky z poslední doby připomínají spíše tragickou komedii. Ve společnosti přátel jsem vždycky platila za baviče, a proto jsem ráda, že ani na blogu nevycházím ze své role. Na stranu druhou můžou moje texty i motivovat. Výpovědi o mé (ne)schopnosti člověka jistě povzbudí a utvrdí ho v názoru, že ať je na tom sebehůře, tak špatně jako já na tom být nemůže.

Spisovatel má totiž psát, a já nepíšu. ABSOLUTNĚ. NIC. Tedy samozřejmě... Píšu každý den. Neustále. O psaní se mi dokonce zdá. Jenže to je redaktorská práce, ne literární. Naplno se ze mě stal novinář, jestli si můžu dovolit toto slovíčko použít (jakože asi jo, když vidím, která individua, se dnes tímto titulem také častují), a mé sny o spisovatelské kariéře slábnou a slábnou. Zatímco druhé teritorium je nejisté, první mi přináší peníze. Nejsem navíc ten typ, co ze sebe denně sype desítku článků. Jeden článek vám v lepším případě napíšu za hodinu, v horším pro mě není problémem nad ním strávit - samozřejmě s hromadou prokrastinačních činností - i hodiny tři. Jsem puntičkář a každou informaci si raději třikrát ověřím, než ji pustím ven. Se vším se piplám a všechno mi trvá neuvěřitelně dlouho. Dokonce i když se fakt soustředím a neprokrastinuju! Samotné psaní je jenom nějakých 40 % práce, celé je to hlavně o vyhledávání, zjišťování. Pak musíte k článku přidat i nějakou galerii, takže zase hledáte, stahujete, upravujete, vkládáte.

Když mám hotovo (jakože úplně hotovo nemám nikdy), není divu, že mám už psaní plné zuby a raději si pouštím novou hudbu a vůbec se nějak informuji po této stránce. Protože i to potřebuji k další mé pisatelské aktivitě. V jednom médiu, pro které píši, jsem teď navíc přislíbila občasnou korektorskou výpomoc, protože na to nešlo říct ne. Nevěřím si po téhle stránce na úplných 100 % (věří někdo z korektorů?), ale právě proto to nešlo odmítnout. Musím se v tomhle neustále vzdělávat a potřebuji takovou zkušenost. A co si budeme povídat, hlavně mě to baví! Poprvé v životě mám pocit, že ty texty skutečně čtu a úplně mi to změnilo i pohled, jakým se dívám na své vlastní články.

Tohle všechno tedy dělám, plus mám také další, nepisatelské pracovní povinnosti. Nebudu se tu ale vymlouvat na nedostatek času. Už minule jsem vám řekla, jak to s tím časem je a že všechno je to hodně relativní věc. Stejně jako někdo může mít spoustu času a nestíhat nic, jiný zase čas nemá a stíhá všechno. Teď jsem zrovna četla podobně laděný fejeton Haliny Pawlovské a jenom jsem kulila očima a pukala závistí, kolik toho údajně za jeden den stíhá ona. (Tedy jestli tak trochu nekecala.)

O co tedy jde, když o čas zase tolik ne? O to, o co vždycky... O psychiku. Zase přemýšlím nad tím, že novou látku ještě uložím na nějaký čas k ledu a dodělám tu svou trilogii. Nebo nevím. Třeba to může být i jedna velká kniha složená ze tří částí, ale jednoduše dopovím celý ten příběh. Protože přesně takový mám pocit. Že dokud nebude řečeno všechno, nedokážu se pohnout dál. A vlastně už ani tak neřeším, že mi dosud nevydali ani ten pitomý debut. Jednoduše to ze sebe chci všechno dostat a pak už... děj se vůle boží nebo něco podobně patetického.

Já nevím, chápe mě někdo? Byl už někdo z vás v podobné situaci a řešil takové dilema? Mám pokračovat v něčem, co možná nemá žádnou budoucnost, ale srdcově jsem k tomu přitahována víc, nebo na něčem čerstvém, daleko ambicióznějším, ale s oním břemenem nevyřčeného na zádech, které bude příčinou toho, že se do procesu tvoření nikdy neponořím naplno? Pokud máte radu či nějakou vlastní zkušenost, sem s ní. Vážně si totiž momentálně připadám, jako ten topící, který se každého stébla trávy chytá...

A protože nejsem v náladě na žádný, rádoby vtipný gif, přidávám aspoň jednu z x skladeb Nine Inch Nails, které by se výborně hodily k popsání mé momentální situace.

#44:A co dál...

Moje aktuální pisatelská nečinnost mě už opravdu deprimuje. Proto jsem se rozhodla udělat si jasný plán, podle kterého se budu v následujících dnech ubírat. A kam si ho jinam zapsat než do svého blogerského deníčku?

Zatím jsem se vám nesvěřovala, ale pravda je taková, že už pár týdnů bojuji s dalším ďábelským ponoukáním. Respektive pěkně debilním nápadem, abychom se vyhnuli tomu poetickému patosu. Napadlo mě totiž, že svou dopsanou prvotinu už nebudu nikde nabízet a naopak budu pokračovat na psaní druhého díla. Nakladatelstvím budu následně nabízet rozšířenou verzi. Jednoduše řečeno by se už nejednalo o trilogii, ale o dva díly. Není to úplně špatný nápad. Jednička má obsahově opravdu blízko ke dvojce a myslím, že by v kontextu s připojeným druhým dílem dopadla daleko lépe. Třebaže příběh je napsán tak, aby fungoval samostatně, chápu, že mnoha nakladatelům může i přesto připadat nedořečený. Nehrozí ostatně, že bych měla náraz strašnou spoustu textu, kterou by se teprve nakladatelé báli vydat. Nevím, jestli svou věc můžu označit jako novelu, protože v tomhle se snad všichni na internetu rozchází, co jsem si tak našla. Každopádně je to text o "pouhých" 169 normostranách. 

Takže místo abych se věnovala práci na svém skutečném prvním románu s velkým R, koketovala jsem s podobnými myšlenkami...

Od včerejšího dne ale vím, že dalšího půlroku se budu věnovat také další pracovní činnosti. Čas práce na nové knize se tím pádem krátí. Tím pádem odpadá prostor na jakékoliv srandičky!

Z toho důvodu jsem si opět popovídala sama se sebou (taky byste to někdy měli praktikovat, je to skvělá věc) a já mi sdělilo jasný a upřímný názor na věc, když jsem ho opět konfrontovala se svými záměry: "Vy*er se, ku*va, už na to! Konečně rozešli všechna nakladatelství, která tě napadnou a začni už, PROBOHA, psát novou knihu!" 

Co jsem na to mohla říct... Já mám vždycky pravdu. A pak jsem taky dnes narazila na tenhle citát:

"Skutečnost, že něco nechcete publikovat, je v devíti z deseti případů důkazem, že byste to měli publikovat." (Gilbert Keith Chesterton)

A asi na tom něco bude. Žádné přívěsky v podobě přidaného druhého dílu. Pokud má můj prvorozenec někdy vyjít, tak potom v podobě, v jaké je teď. Jako malé neviňátko, které pustili do světa bez kompasu. Nepotřebuje staršího bráchu, jenž by ho cestou vedl a před ostatními obhajoval jeho existenci. Právě proto, že se ho v takovéto podobě z určitých osobních důvodů docela ostýchám najednou vydat, ho takto musím vydat! Neboť bod číslo 9: Pokud vás některý nápad znervózňuje, nebo pokud je vám nevolno z myšlenky, že určitý příběh budou číst lidé, tak pak jste pravděpodobně na té správné cestě.

Můj plán je tedy následující:

1. Navázat na dosud napsaný text a konečně ZAČÍT PSÁT KNIHU! HNED!
2. Obeslat všechna možná (a vhodná) nakladatelství! Nejpozději do tří dnů.
3. Modlit se, abych nebyla vybrána do finální patnáctky soutěže Hledá se autor bestselleru. (To je žert, vlastně by to bylo docela pěkné, kdyby je můj nedonošenec oslovil.☺Čím více se prodlužuje doba, kdy jsem se na něho naposledy dívala, tím více se mi líbí a vkládám v něho naděje. Drž se, hochu!)
4. Konečně si ujasnit, jakým směrem chci ubírat svůj další blogový projekt, nebo vůbec promyslet možné jiné projekty, když mám tolik nápadů. Asi si dám opět pokec sama se sebou.

A na důkaz bodu jedna přikládám Gang Of Four a jejich výbornou věc, jež se nechtěně stala soundtrackem právě mého nového příběh. A ne náhodou!

#34: Všechno souvisí se vším a znamení jsou všude kolem nás, jen si jich všímat

Nevím, jak je to u vás, ale můj život je nabitý náhodami. Tedy náhodami v řeči racionálně uvažujících jedinců. Já na nic jako náhoda pochopitelně nevěřím. Věřím, že věcí se dějí z určitého důvodu a všechno souvisí se vším. Kdybych vám vyprávěla o svém životě, popisovala bych vám řetězec na sebe navazujících událostí, povídala bych vám o lidech, které jsem nikdy neměla znát, ale poznala jsem je v těch správných etapách svého života, a udivovala bych vás svými, skoro až magickými historkami, pro které neexistuje žádné rozumové vysvětlení.

Ve skutečnosti bych vám tedy nic takového nevyprávěla, protože mám vždycky dojem, že jsou to věci jenom mezi mnou a nějakou vyšší silou a většina z nich má beztak význam jenom pro mě. O tom to je. Každý má svá malá duchovní tajemství. Na začátku tohoto týdne se mi ale stala věc, která mě nejenom zase jednou pořádně vyvedla z rutiny všední každodennosti, ale navíc souvisí s mým knižním debutem. A proto vám menší náhled do mého fantaskního světa přece jenom dám. Je to opravdu příklad dokonalé synchronicity.

Byla jsem zrovna na jednom místě, které je spojeno s příběhem mé prvotiny. Jako první mě vyvedl z míry tento song:

Úplně nečekaně se ozval z rádia. Jako onehdy. Kdo čte můj blog pozorně, ví, že má obliba hudby jde ruku v ruce se psaním. Právě Oasis mi byli velkou inspirací při vzniku mého debutu. Teda kecám. Největší! Byla to zrovna jejich hudba na pozadí, která ve mně vyvolávala určité obrazy a představovala mi určité, zatím bezejmenné hrdiny. Pořádně jsem je ještě neznala, ale zdálo se mi, že by stálo za to o jejich, na první pohled bezvýznamných životech, předat lidem zprávu. Moc reálně jsem to ale neviděla. Připadalo mi totiž, že ti lidi ani žádný pořádný příběh neměli. Aspoň jsem ho neměla v hlavě. Psát o nich, by znamenalo skutečně ve svém životě poprvé psát, a na to jsem se ještě neviděla. Jednou by ty jejich bezcílné epizodky možná mohli být dobrým námětem pro seriál, ale teď jsem se držela bezpečných vod a psala jsem už dávno vymyšlené příběhy, v klamné naději, že konečně díky nim poznám první finiš. Žádný se ale nekonal a já se jenom trápila a trápila.

Za rok od té doby jsem začala na své prvotině pracovat.

Na začátku roku letošního jsem měla hotovo.

Kdyby byla kniha skutečně jednoho dne zfilmovaná, "Don't Look Back In Anger" by byla znělka první série. Dokonce jsem si z jejího textu vypůjčila jméno pro vedlejší ženskou hrdinku. Slyšet tu skladbu na takovém místě, bylo pro mě jak probuzení z mrákoty, podivné letargie, v níž jsem se poslední dobu opět nacházela. Byl to magický moment. Jako by mi něco nahoře připomínalo, kam patřím a popichovalo mě, ať, sakra, koukám pokračovat v tom, o co se tu celou dobu snažím. A já v tu chvíli věděla, co jsem zač, a věděla jsem, co taky udělám.

Z tohohle by Kája ale ještě nebyl moc nadšený, takže jdeme dál...

Tu událost byste samu o sobě samozřejmě mohli nazvat náhodou, ale nebyla toho dne jediná! Když jsem pak z onoho místa odcházela, na mobilu jsem si všimla nepřijatého hovoru. Někdo mi volal zrovna v momentě, kdy jsem tak blaženě poslouchala mně velmi blízké tóny. Podle výpisu jsem zjistila, že to byla moje kamarádka. Kamarádka, která mi byla předobrazem pro jednu vedlejší ženskou postavu. Vedlejší postavu pojmenovanou po jméně v textu songu! V tu chvíli mně to ještě nedocházelo. Stále jsem byla rozjařená z oné podivné synchronicity s písničkou. Zavolala jsem jí zpět. Dlouho jsme se neviděly, tak mně zajímalo, co mi asi může chtít. Vypadla z ní jenom otázka, co dělám a jestli nechci večer něco podniknout. Samozřejmě jsem hned nadšeně souhlasila, a tak jsme si domluvily schůzku.

Po ukončení hovoru mi došlo, k čemu v předcházejících vteřinách došlo. Ten telefonát byl totiž velmi podobný tomu, kterým začíná první kapitola mého příběhu. (Ta) vedlejší hrdinka v ní volá hlavní a ptá se, jestli nechce přijet. Přímo začíná po pozdravu slovy: "Co děláš?". V podstatě jsem tedy trochu v odlišném znění prožila reálně úvod svého debutu. Poté, co jsem z rádia slyšela jeho soundtrack. Na místě, které je spojené s jeho příběhem! Ano, byla jsem z toho pořádně, ale velice příjemně udivená.

V autobuse jsem si ještě říkala: Tak fajn, a teď přijdu domů a v mailu budu mít zprávu z vydavatelství, že mi můj krví a potem proceděný debut přece jenom vydají. Ha ha. Ale život není až tak růžový. Už pro takové nevšední okamžiky ho ale stejně mám tak trochu i ráda.

#33: Mrtvý bod

Pravidelní čtenáři mého blogu si možná povšimli, že jsem už dlouho nepsala o svém knižním debutu. Naposledy 20. srpna, což je datum, které mě upřímně děsí. Za námi je už polovina října, a proto si myslím, že je na čase vyložit karty na stůl. Věc s mou autorskou prvotinou se má totiž následovně - nijak. Mrtvý bod. Dead end. Asi.

V minulých týdnech jsem se až příliš nechala vnést do víru pracovních, nepisatelských povinností a komunikaci s vydavatelstvími jsem odsunula na druhou kolej. Pak přišla ještě příležitost u jednoho internetového média, o které se rozepisuji právě ve svém posledním Spisovatelově deníku. Že jsem byla hned následně skutečně přijatá, o tom jsem se už nezmínila... Nicméně se tak opravdu stalo, a mně tím vyvstaly další povinnosti, další pohodlné alibi pro ignorování těch několika desítek zpropadených normostran, ležících ve složce mých souborů a od začátku roku čekajících na své knižní zveřejnění.

Bohužel se stalo to, co se asi dalo očekávat. Kormidlo převzali mi staří kamarádi - slečna Nejistota, paní Rezignace a věčně nespokojený pan Perfekcionismus. Z třetího vydavatelství se mi druhý redaktor neozval, možná by stačilo připomenout se, protože dle jednoho rozhovoru, který jsem si s ním četla, se snaží - třebaže ve většině případů záporně - odpovědět všem. Třeba se na mě jenom zapomnělo, což by vzhledem k mé důvtipné Štěstěně nebylo vůbec scestné. Problém je, že jsem nějak ztratila sílu se připomenout. Vůbec si už nejsem jistá, jestli ta knížka stojí za vydání. Takové kecy jsem tu vedla už tolikrát, ale teď mé pochybnosti dosáhly maxima. Třeba je to jenom blábol, kterým jsem si léčila určité komplexy a každý další zvenku v něm uvidí jenom bezcenný výkřik do tmy od jedné zoufalé holky. 

Nevím. 

Nevím. 

Nevím.

Jo. Když se tou věcí někdy prodírám, musím zcela nesobecky přiznat, že po textové stránce to nějakou hodnotu má. Nejsem začátečník, poslední roky nedělám skoro nic jiného než trávím veškeré své dny ve psaní a teď nemluvím o psaní knížek. Čert ale vem technickou stránku! Co příběh? Má to příběh? Má to příběh, který dokáže lidi vzít za srdce a donutí je knížku dočíst až do konce? A to je otázka, na kterou si v posledních dnech vůbec nejsem jistá s odpovědí... Kdybych aspoň nebyla tak ovlivnitelná. Kdybych se tak moc nedala zmanipulovat strašidelným časem, který letí, a já žádné výsledky pořád nevidím... Každopádně!

Včera se stala věc, která mně zase dala malý budíček. Během pojídání pizzy se mi z rádia ozval tenhle song:

Možná ho znáte. Je to skvělá záležitost. Určitě jedna z mých nejoblíbenějších. Asi bych ji zařadila do soundtracku svého života a tak dále a tak dále. To ale není až tolik podstatné. Podstatné je, že právě tohle je skladba, která je spjatá s mým debutem! Kdyby byla moje plánovaná trilogie televizním seriálem, uslyšíte ji asi v předposledním dílu poslední série, haha. Je to hymna jara roku 2011, což je jen tak mimochodem období, kdy byly položeny myšlenkové základy mého příběhu. Jen tak mimochodem je to období, které vůbec bylo jednou velkou inspirací pro napsání mého příběhu. A já si uvědomila, že i kdyby ten debut měl být v očích veřejnosti sebepitomější, mám ho ráda a bylo by fajn, kdyby opravdu vyšel. Vybavili se mi všichni moji hrdinové, moje nádherná zlatíčka, a já si připadala jako mrcha, která podvedla své nejlepší kámoše.

Takže, sakra, jo! Kašlu co bylo a jdu opět do toho. Připomenu se třetímu vydavateli a pokud řekne ne, jdu dál. Protože i kdyby mi to neměli nikdy vydat, ráda bych aspoň jednou slyšela PROČ a nenechám toho, dokud to neuslyším. Nevědomost byla sladká už tolikrát v minulosti, ale teď je na čase sklízet i hořké plody. Jdu do toho.

PS: Proč vydávání knížky musí být taková otrava?

#24: O psaní s Neilem Gaimanem

O přeceňování inspirace: "Pokud budete psát jenom v momentech, kdy dostanete inspiraci, možná budete docela dobří básníci, ale nikdy romanopisci. Protože denně budete muset na papír házet nová slova a ty nečekají na chvíli, až budete inspirovaní. Takže budete muset psát, i když budete bez inspirace... A nejdivnější je, že za šest, dvanáct měsíců se ohlédnete zpátky, a nebudete si už pamatovat, kterou scénu jste napsali pod tíhou inspirace a kterou z prostého faktu, že jste něco museli napsat."

O idealizování procesu psaní a realitě: "Proces psaní může být kouzelný - někdy si budete připadat, jako byste otevřeli střešní okno a jenom se procházeli řídkým vzduchem, je to pocit absolutního a naprostého štěstí. Většinou je to ale proces, kdy skládáte jedno slovo vedle druhého."

O nutnosti umět svá díla dokončit: "Musíte se naučit věci dokončovat - tak se učíte. Učíte se dokončováním věcí."

O nutnosti vzdělávat se: "Pokud máte rádi fantasy a chcete být dalším Tolkienem, nečtěte tolkienovky - Tolkien je taky nečetl, ale četl finskou filologii. Pusťte se do čtení knížek mimo vaši komfortní zónu, pusťte se do poznávání nových věcí."

O nutnosti být sám sebou: "Vyprávějte svůj příběh. Nesnažte se vyprávět příběhy jiných lidí. Protože jako začínající spisovatelé začínáte vždy mluvit hlasy ostatních lidí - roky předtím jste je četli... Ale co nejdřív jak je to jen možné, začněte vyprávět příběhy, které můžete napsat jenom vy. Protože vždy budou lepší spisovatelé než vy, vždy budou chytřejší spisovatelé než vy. Jenom vy ale můžete být sebou."

O spisovatelském řemesle: "Být spisovatelem je velice specifickým druhem práce: jste to vždy vy proti prázdnému listu papíru (nebo černé obrazovce) a mnohdy je to právě prázdný papír, který vyhrává."

Na otázku, zda miluje barvu oblohy:

#21: Jak je důležité býti spisovatelem

Tohle povídání jsem možná měla zařadit hned na začátek blogu. O nutnosti býti spisovatelem. Zdá se mi totiž, že většina dnešních autorů podlehla jenom syndromu šuplíkového psaní.

("Šuplíkové psaní" mi je stejně záhadou. Asi protože mám sama psaní nad hlavu a na luxus jako psaní do šuplíku mi už nezbývá sil a času. Asi protože nevidím smysl psát věci bez dalšího záměru. Nebo to prostě jenom nechápu.)

A nemluvím o tom, že si ve svém volném čase sem tam napíšete povídku, se kterou nemáte žádné další ambice. Mluvím tu o lidech, kterým se v šuplíku válí rovnou i několik dokončených románů. Protože takoví vážně existují! A já tomu nerozumím. Jsem asi zkrátka člověk, který používá knihy jako prostředek, jak rozšířit své myšlenky. Chci oslovit lidi a chci se nějakým způsobem zapsat do dějin, i když to v konečném výsledku nemusí znamenat vůbec nic. Nedokážu si představit, že bych obětovala hromadu času pro nic. Touha poslat své dílo do světa, i kdyby mělo předat své poselství jenom jednomu člověku, je pro mě základ spisovatelství. Vraťme se ale ještě k lidem, kteří schovávají po zásuvkách (možné) poklady.

Když jich zeptáte, proč se nepokusí některou ze svých knih vydat, dostane se vám odpovědi: "Haha. A kdo by mi to asi vydal? Nejsem žádný idealista. Snad si nemyslíš, že na mě někde čekají." Každá literární soutěž je pro takové lidi debilní, blog je pro děcka, ten si zásadně nepíšou, každý mladý spisovatel, který to dokázal, vlastně vůbec neuměl psát a vůbec nikdo okolo neumí psát, jenom oni, přestože nikdy nikomu neukázali byť jen čárku ze své tvorby. A nejsmutnější je, že tito autoři, kteří se nikdy o nic nepokusili, mají i ty největší tendence podobným způsobem srážet ostatní. Obecně je naše zapadlá zemička nakažena nepřející náladou. Je dobře známo, že úspěch je u nás v očích masy skoro trestným činem a za odvahu a snahu vydat se jiným směrem než stádo se vám dostává výsměchu. Přinejlepším. Kdyby tedy podobné, sebevědomí srážející řeči vedli někteří z obyčejných ovčanů, nedivila bych se. Mrzí mě ale, že jsou to nejvíc sami spoluspisovatelé. Místo sebedůvěry a vzájemné podpory se člověk setká spíše s výmluvami a podkopáváním nohou.

A víte co? Něco vám řeknu. Oni mají pravdu. Opravdu nikdy neuspějí, stejně jako vy, pokud podlehnete takovým řečem. Doba možná je pro umělce těžší, ale ještě nakažlivější je vlna naší malosti a podceňování. Každý ale nějak začínal. Všichni úspěšní spisovatelé stáli kdysi na stejné startovní čáře jako vy. Rozdíl je ten, že se vůbec pokusili vyběhnout. Taková ta klasická rovnice vítězů a poražených: Postavte vedle sebe stovku spisovatelů. Opravdový talent bude mít polovina z nich. Uspěje ale jenom jeden. Jak je to možné, když mělo čtyřicet devět dalších podobné schopnostní předpoklady? Jednoduše. Protože ten jediný v ně skutečně věřil. Ten jediný to nevzdal po pár neúspěších, vytrval ve svém přesvědčení a nenechal se odradit řečmi okolí. A není to jenom laciná poučka z laciné motivační příručky. Jen se kolem sebe rozhlédněte. Vezměte si pár příkladů ze svého vlastního života. Přesně tak to funguje. Všichni máme na začátku stejné podmínky a nemluvím teď jenom o spisovatelství. Liší se už pouze to, jak s nimi dokážeme naložit, jak vytrváme a nevzdáme se. To jsou fakta, žádná senzační Tajemství a Kouzla a jiné slátaniny. A pokud umíte psát, ale ještě před startem vedete poraženecké kecy viz výše, nikdy neuspějete. To si pamatujte. A můžete psát líp než Steinbeck, Dostojevskij a Remarque dohromady. Neuspějete.

Ale možná jsou vaše pochyby správné. Možná opravdu nejste dobří. Co to ale první zjistit? Co se o to první několikrát pokusit a teprve pak se nadobro profesionální dráhy spisovatele nadobro vzdát? Zkuste to! Pokud je psaní vaší vášní, neberte ho jenom jako koníček. Nepište jenom do šuplíku! Buďte spisovateli! Je mi líto, že stále řidčeji potkávám lidi, kteří by to o sobě hrdě prohlašovali. A nezáleží vůbec na tom, čím se živíte doopravdy. Doplňujte si třeba regály v supermarketu, nebo sbírejte odpadky v parku, ale až se vás jednoho dne zeptají, co děláte, řekněte, že jste spisovatelem. Protože to je vaše skutečné povolání. Jedině s takovým postojem budete moci skutečně něčeho dosáhnout. Pryč se skromností a přízemností. Pište, všude říkejte, že píšete a berte to smrtelně vážně! Pište stejně jako dýcháte. Jinak to hned teď vzdejte.

Jak už řekl Miller: Přestaňte přemýšlet o tom, že budete spisovatel. Prostě se jím staňte.

#20: Autorská panika vol.2

Hlásím se s další aktualizací ohledně vydání mé knížky. Z druhého nakladatelství se ještě stále nikdo neozval, ale to přecházím s klidem. Něco jiného mě momentálně trápí. Jak totiž čas stále postupuje, začínám na svém díle spatřovat další a další trhliny. O nějakých překlepech, kterých jsem si při poslední revizi nevšimla a teď na mě vykukují jako bubáci z temných koutů, nemluvím. Při opětovném pročítání ale narážím na určité pasáže a říkám si: "Tohle jsem mohla napsat líp." "Tohle jsem měla ještě rozvinout." "Tohle jsem měla radši celé přepsat." Čas zkrátka hraje proti mně a čím víc mi tohle dílo bude v PC dlít, tím víc ho budu asi nesnášet.

Průtahy v komunikaci s vydavatelstvími mě v mé sebekritice jenom usvědčují. Možná to fakt není zase tak úžasné dílo. A i když tohle zažívají skoro všichni začínající spisovatelé a musím vydržet a bla bla bla - ego těmihle kecy zkrátka neobměkčíte.

Ta honba za uměleckou dokonalostí... Vždycky tu bude a nikdy nebudete se svým výtvorem na sto procent spokojeni. Den možná jo. Úspěšnější z nás týden. Možná existují i tací, kterým to vydrží měsíc! Stejně jako se den za dnem duševně vyvíjíte, tak ve vás ale i narůstají pochybnosti a vědomí, že jste spoustu věcí vlastně mohli napsat jinak, lépe. Nebo nevím... Jsou i takoví, kteří nic takového neznají a po dopsání poslední tečky si za svým dílem suverénně stojí, s absencí jakéhokoliv nutkání po pár dnech zase něco přepsat a změnit? Jste to snad vy? Nebo jste stejně jako já oběti šílené štvanice po dokonalosti?

Je pravda, že mé krizi trochu dodala i skutečnost, že mám za sebou první zkušenost s beta readerem. Ne, žádného zhodnocení jsem se od něj ještě nedočkala, ale o to tu neběží. Najednou jsem si ale snad poprvé uvědomila, že mou knížku budou číst i jiní lidé. Při dalším pročítání jsem se na svůj debut snad poprvé dokázala podívat optikou jiného člověka. A najednou jsem si už vůbec nebyla jistá, jestli v něm i on dokáže vidět to, co jsem v něm já aspoň ještě před krátkou chvílí vidět dokázala. Nechci, aby si někdo myslel, že tohle je maximum, co ze sebe dokážu vypotit. Má prvotina je v podstatě jenom začátek, takové spisovatelské odpíchnutí, které mi připraví půdu pro mety daleko vyšší. Zvolené téma jsem ve své první knížce jenom naťukla. Pokud bude dána šance i dalším dílům plánované trilogie, chystám daleko rozsáhlejší rozvinutí látky. Vůbec chci v budoucnu vyprávět ještě jinší příběhy...

Jinak jsem nově založila také facebook. Kromě odkazů na nové články tam čas od času hodím i nějakou tu inspiraci, tipy, obrázky, citáty, videa,... Vše samozřejmě v duchu Spisovatelovy bible. Pokud tedy chcete, budu ráda, když se přidáte. Žádný masivní nápor lajků nečekám, vděčná budu i za jeden týdně :) 

#18: 33 způsobů, jak zůstat kreativní

Tumblr. Říkejte si, co chcete, ale já tuhle stránku miluju. Stačí vyhledat ty správné tagy, sledovat správné blogy přesně podle vašeho gusta a denně vám je na běžícím pásu servírována úžasná dávka inspirace. A nejenom to. Tumbrl funguje taky jako skvělé antidepresivum. Aspoň u mě. Stačí si přečíst pár motivačních textů, prohlédnout si obrázky, které mě zase jednou ujistí, jak je svět krásný a velký a moje problémy jsou malicherné, a hned mi je nějak líp. Právě odsud kradnu i následující třiatřicítku způsobů, jak zůstat kreativní.

Nečekejte žádné zázračné rady. Jedná se o absolutně obyčejné zásady, které byste dali dohromady i bez zmiňovaného serveru. Právě ony jsou ale i těmi nejdůležitějšími a proto myslím, že vůbec není od věci si je občas připomenout.

 1.) Dělejte si seznamy
 2.) Noste s sebou všude notebook
 3.) Zkuste si zapisovat volný proud myšlenek
 4.) Neseďte pořád u počítače
 5.) Hrajte si s imaginací a duchovnem
 6.) Přestaňte si pořád něco vyčítat
 7.) Dávejte si přestávky
 8.) Zpívejte ve sprše
 9.) Pijte kafe / čaj (pozn. autorky: A hodně piva a vína, samozřejmě!)
10.) Znejte své kořeny
11.) Poslouchejte novou muziku
12.) Buďte otevření
13.) Obklopte se kreativními lidmi
14.) Dostávejte odezvu
15.) Spolupracujte
16.) Nevzdávejte to
17.) Trénujte, trénujte, trénujte
18.) Dovolte si dělat chyby
19.) Navštěvujte nová místa
20.) Sledujte cizí filmy
21.) Buďte vděční
22.) Hodně odpočívejte
23.) Riskujte
24.) Porušujte pravidla
25.) Dělejte více věcí, které vás činí šťastnými
26.) Do ničeho se nenuťte
27.) Přečtěte si stránku ve slovníku
28.) Dělejte si osnovy
29.) Přestaňte se snažit být kvůli někomu dokonalí
30.) Máte nápad? Sepište ho na papír
31.) Svůj pracovní prostor mějte čistý
32.) Užívejte si to
33.) Dokončete něco