sobota 9. května 2020

#104: Slavní spisovatelé a jejich spánkové návyky

Očekávání:

Ve svých představách vstávám každý den o půl šesté... Ha ha. Chápu, i představy by měly mít reálný základ. Takže ve svých představách vstávám každý den o půl osmé ráno. Pomalu se proberu, ještě v posteli projedu Instagram, udělám si zelený čaj. S hrnkem teplé tekutiny se přesunu k notebooku. Krátce před osmou začnu pracovat na článcích, jejichž náměty mám vybrané ze dne předešlého. Zapnu Freedom (někteří lidé se nemění ani v těch nejdivočejších snech) a do jedenácti, maximálně do dvanácti mám hotovo. A pak? Mám před sebou pořád celý širý den.

Realita: 

Vstanu kolem desáté. Momentálně mám období, kdy se mi daří probudit se před devátou, ale taky jsem měla předtím třeba etapu, kdy jsme vstávala až někdy k jedenácté. Další průběh dne se odvíjí od toho, zda dělám oběd, nebo sednu hned po probuzení k notebooku a jedu až do poslední tečky. To druhé je nejlepší možnost, protože pak mám do dvou tří hodin hotovo. Když dělám na kratších věcech, mám hotovo i o půl jedné. Většinou ale se psaním pořádně začínám až někdy v jednu a za četného prokrastinování končím v pět šest. Netřeba dodávat, že po několikahodinovém sedánku u PC, který trvá až do večera, je další psací sedánek, tentokrát pro knižní účely, to poslední, co chcete dělat.

Dřív jsem to hodně řešila a svým způsobem mě to štve i dnes. Že prostě nikdy nebudu super produktivní jedinec a nikdy nebudu schopná plně využít potenciál, který skýtá home office. Ježiši, tolik promarněného času... Na stranu druhou - tak co sakra!? Kde jsme vůbec přišli na to, že kvalita člověka se určuje podle počtu věcí, které stihne? A že život je plnohodnotný jenom tehdy, když jsme po jeho většinu vzhůru? Můžu si na sebe uplést bič, můžu si nastavovat budík a procházet si každodenní torturou jako za školních let. Mám dojem, že jsem to i jednu dobu dělávala. Pak zas ale - proč? Protože se to tak prý dělat má? Protože pokud nemakáme na čemkoliv už od rozbřesku (jako všichni normální pracující lidé), jsme flákači a neschopní lemplové? Jenže tak bych se řídila nějakou všeobecnou konvencí, ne svým vlastním rytmem. A co se týče mě, jsem prostě člověk, který si rád pospí, když vstávat vyloženě nemusí. Mám se za to někomu omlouvat? Není to lenost, prostě jsem tak nastavená.

(Mimochodem, řekla bych, že pro lidi trudnomyslné, ehm, povahy, jako jsem já, je to dokonce zdravotní povinnost! Spánek je to nejlepší antidepresivum a navíc je úplně zadarmo.) 

Řeknu vám tajemství, které jsem se kromě dalšího dočetla v této skvělé knize: Každý máme individuální potřebu spánku. To není populistický žvást. To je medicínský fakt, který jen naše prací a penězi posedlá společnost odmítá akceptovat. Ať už je vám přirozené vstávat se slepicemi či ráno vyspávat, nejste ani lepší, ani horší než ti druzí. Jen na tu druhou skupinu si lidé bohužel navykli dívat se skrze prsty a nadávat jim do do povalečů... Toma Hodgkinsona na ně!

Co mě celkem překvapilo - většina slavných spisovatelů patří do skupiny první a jejich den nejčastěji začínal před sedmou hodinou ranní. (Sylvia Plath třeba vstávala ve čtyři hodiny. Teď už chápu, proč se zabila.) Na spánkové návyky některých světoznámých autorů a jejich literární aktivitu se můžete podívat na infografice webu Brain Pickings. (Obrázek se zvětší po kliknutí.) Mně je se svými návyky nejbližší (když vezmu v potaz i průměrný čas, kdy se psaním začínám) asi Bukowski, z čehož mám skutečně radost. To je ironie.



Žádné komentáře:

Okomentovat