(Autorem originálního článku, který vyšel 20. února 2015 v The Guardian, je britský spisovatel Tim Lott. Odkaz na konci.)
To je něco, nad čím zůstává rozum stát; nebo by zůstával, kdyby se autoři tak usilovně nepokoušeli vyhýbat otřepaným frázím. Skutečnost, že lidé sní o tom, že by byli spisovateli, jenom dokládá, jak málo ví o realitě tohoto povolání. Nebo jak málo znají práci jednoho z největších učitelů George Orwella. Byl to právě on, který o romanopiscích řekl: "Všichni spisovatelé jsou marniví, sobečtí a líní a úplně vespodu jejich pohnutek leží tajemství. Psaní knihy je hrozný, vyčerpávající boj podobný dlouhému záchvatu bolestivé nemoci. Člověk by se nikdy do takové věci nepouštěl, kdyby nebyl poháněn démonem, kterému nejde ani vzdorovat, ani mu rozumět."
Takový pohled na psaní není zrovna součástí obecné představy o spisovatelích. Na ty se naopak pohlíží jako na klidné, ušlechtilé bytosti, olizující si svá pera a věčně zírající z okna, kde hledají inspiraci, která vždycky přijde. Osoby vznášející se v bublině, pozorující svět z božské perspektivy, nesvázané klasickou pracovní dobou, ale chytající krásné věty ze vzduchu jako poletující motýly, které dekorativně přišpendlují ke stránce.
Kéž by tomu tak skutečně bylo. Uznávám, že někteří autoři zveličují své potěšení z vytváření fikce. Pokud můžu mluvit za sebe, psaní knížek se věnuji už skoro dvacet let, a nikdy to nebylo z důvodu, že bych si to vybral, ale protože, přesně jak popisuje Orwell, jsem byl "hnán démonem, kterému nešlo ani vzdorovat, ani mu rozumět". Už tolikrát jsem zatoužil po jiném živobytí. Jak už ale nyní chápu, bylo to naprosto zbytečné přání, protože žádnou jinou zpeněžitelnou dovednost neovládám.
Dosáhl jsem skromného úspěchu, vyhrál pár cen, získal pár nominací a občas - a ta doba je už společně s tehdejším průmyslem nenávratně pryč -, jsem od nakladatelů shrábl slušnou zálohu. Nemůžu ani popřít, že by spisovatelství neskýtalo spoustu výhod.
Spisovatelé ostatním předkládají svou představu o světě, která je pro ně z určitých důvodů důležitá, i když to může být, jak rovněž poznamenal Orwell, skoro nerozeznatelné od dítěte, které se svým řevem dožaduje pozornosti. V těch nejlepších momentech se jejich práce proměňuje z řemesla ve skutečné umění. Lidé si jich váží, to je pravda. A daleko lépe kontrolují svůj čas než většina námezdních otroků. Zírání z okna k tomu také bezpochyby patří, a to hodně.
Nicméně, jak zdůrazňuji začínajícím spisovatelům, kteří navštěvují mé kurzy, psaní románů pro obživu je těžké. Nepředstavitelně těžké pro ty, kteří to ještě nikdy nezkusili. Není to o nic méně jednodušší než operace mozku nebo, vskutku, pověstné raketové inženýrství. Zvládnout dialog, popis, podtext, zápletku, strukturu, postavy, čas, úhel pohledu, začátky, konce, téma a mnoho dalšího je herkulovská práce, kterou o nic víc nečiní přitažlivější ani fakt, že vždycky, vždycky selžete.
Každý autor mi dá za pravdu, že umělecké dílo nikdy nedokončujeme, pouze ho opouštíme. A jako perfekcionisté nikdy nedosahujeme svých cílů. Potýkáme se s neúspěchy, a to dokonce i tehdy, když jsme úspěšní, protože na nás stále dopadá tíha literatury, která se nám vysmívá svou velikostí a odhaluje naši bezvýznamnost.
Se spisovatelskou činností souvisí také obrovské množství odmítnutí - všechny ceny, na které jste měli být nominováni, ale nebyli, všechna prodaná televizní a filmová práva za vaše knihy, které se nikdy nenatočily, všechny kopie, které se neprodaly. Mezitím musíte zápasit se žárlivostí při sledování svých rivalů - a autoři vidí rivaly všude bez ohledu na to, jak moc se to snaží popírat -, kteří jsou mnohem úspěšnější než vy (s neviditelnou méně úspěšnější menšinou si starosti přirozeně neděláte). Psaní není přátelská a nápomocná branže. Jak podotkl John Dos Passos: "Spisovatelé jsou jako blechy, navzájem se jen nepatrně vyživují."
Je to převážně osamělá disciplína, je plná nejistot, a nejenom těch finančních. Fakt, že jste napsali jednu dobrou knihu, vám nezaručuje, že se vám to podaří i příště. Ze vztahů vám dělá chaos, protože většina spisovatelů je extrémně introvertní a uprostřed práce si jen stěží všímá okolního světa. Pokud jste úspěšní, snadno se můžete stát domýšlivým a narcistickým. Pokud nejste, zažíváte pocity deprese a beznaděje.
Rozumím tomu, proč si někteří lidé myslí, že mám štěstí, když jsem spisovatel. Vím, že tady po sobě zanechám nějaký odkaz, část práce, která pro mě měla určitý význam. Vím to, protože stále dostávám dopisy, ve kterých mi čtenáři děkují a oceňují, že jsem vrhl nové světlo do jejich života. Pořád věřím, že je to vznešená profese a nic jiného - vzhledem ke svým omezeným schopnostem - bych nemohl dělat.
Pokud mám být ale upřímný, kdyby existovala šance vyměnit si to s Georgem Clooneym, dlouho bych neváhal. Ve skutečnosti i řidič taxi, který v průzkumu skončil se svými 13 % na dně žebříčku, vypadá často lákavěji.
Psaní není volba, je to poslání, a podle mě se za něj platí cenou, kterou všichni ti lidé, kteří v něm vidí jenom onen půvab, nedokážou pochopit. Asi je to tak lepší, protože kdyby to dokázali, nikdy by psát možná ani nezačali.
(zdroj)