čtvrtek 13. května 2021

#114: Divné věci, které dělám během čtení a psaní


Čtu nahlas přímou řeč jedné postavy

Tohle jsem dělávala jako mladší. Vybrala jsem si jednu postavu, nejčastěji hlavního hrdinu nebo hrdinku, a nahlas jsem četla všechny jejich přímé řeči. Když mě pro takovou úchylku později už neomlouval věk, dělala jsem to aspoň šeptem. Mám bohužel pocit, že jsem to praktikovala třeba ještě u Yossariana z Hlavy XXII. Kterou jsem četla někdy v devatenácti... Ale dnes už jsem normální a nedělám to, fakt.

Postavy v mé hlavě vypadají jako lidé, které znám

Další věc, která patří do mé minulosti (v posledních letech beletrii už ani tolik nečtu). Když jsem byla mladší, často jsem nezačala číst, dokud jsem si neurčila podobu minimálně hlavní mužské postavy (páč ta ženská jsem byla samozřejmě já). Netřeba asi dodávat, že hlavní hrdina vždycky vypadal jako kluk, který se mi zrovna líbil, nebo jako můj nejnovější hudební či herecký idol. Strašně ráda bych vám teď uvedla konkrétní příklad. Třeba takovej Heatcliff z Větrné hůrky, z toho jsem byla totálně hotová. Ale jak si pamatuju různé blbosti, tohle už nevím. Vím, že Gabra (Gabra a Málinka) vypadala jako moje kamarádka Gabriela, která měla taky černé vlasy a vlastně to byla úplná Gabra i povahově (a já její přesný opak - Málinka). Členové Tajné sedmy a Správné pětky vypadali jako moji kamarádi a další děcka ze školy (a já byla Pamela, Anna a Diana). Občas to byl docela záhul, třeba během čtení zmiňované Hlavy XXII; víte, kolik práce mi dalo najít tolik herců a ještě si pamatovat kdo je kdo? Také dnes mi během čtení vyskočí v hlavě nějaká představa (asi jako všem), ale většinou to už není nikdo konkrétní. Btw podobně to mám i u psaní, ale teď si uvědomuju, že zatímco můj poslední (stále nevydaný román) byl celý hvězdně obsazený - nechyběl Vincent Cassel, David Harbour, Štěpán Benoni,... plus pár lidí ze života -  u posledních povídek jsem to taky už moc neřešila. Divné... 

Příběh si dosazuju do známého prostředí

A tohle myslím dělá taky většina čtenářů. Jako malá jsem vyčetla celou dívčí sekci naší vesnické knihovny a kdybyste mi tehdy ukázali na jakýkoliv titul, hned bych si i po delší době vybavila, kde se odehrával. Románky jsem ve své hlavě nejčastěji situovala do domu našeho bratrance a bytu kamaráda, příběhy ze starších dob (třeba od Jane Austenové nebo Větrná hůrka) se odehrávaly v domě naší pratety. A Gabra a Málinka, tak ty si pamatuju nejdetailněji, protože to bylo přesně tam, kde jsem je začala i číst - v domě naší babičky.

Googlím si basic výrazy

A jak jsem zjistila před nedávnem na Tumblr, nedělám to jenom já. Nejčastěji se mi to stává, když píšu zprávu, na které mi docela záleží. Napíšu vžitý výraz nebo úplně obyčejné slovo, najednou se zarazím a přemýšlím, jestli se to fakt používá. V hlavě mám temno a musím si to jít vygooglit. Podle mě je tohle reálná vada a má to i nějaký odborný termín. Podobný WTF moment se mi mimochodem stává při čtení mých článků. Občas narazím na nějakou větu nebo slovo a nemůžu uvěřit, že jsem to opravdu napsala já.

Nevím, jak správně skloňovat

Často mám zatmění, i co se týče skloňování a dalších (ne)chytáků. A co je paradoxní - přijde mi, že čím víc toho mám napsáno, tím víc váhám. Dřív byla pro mě většina věcí automatických a nijak dlouze jsem se nad jejich psaním nepozastavovala. Dnes si googlím i úplné kraviny a v zásobě mám několik evergreenů, které si zaboha nemůžu zapamatovat. Kolikrát jsem si už třeba googlila, jestli se za tečkou v závorce (třeba u zkratky) píše další tečka. A i když si teď myslím, že píše, stejně bych si to pro klid v duši musela zase vygooglit, kdyby to bylo součástí nějakého článku. (A o mé Achillově patě "vymítat/vymýtat/vymýtit" - pro jistotu uvádím všechny varianty, haha - se bavit ani nebudeme. Jsem přeborník na than/then, ale tohle je mimo mou mozkovou kapacitu.)

Nepíšu knihy, ale filmy

O propojenosti mého psaní s hudbou jsem se podrobněji zmiňovala tady. S hudbou souvisí i skutečnost, že knižní příběh si představuju spíš jako sled filmových scén, čemuž podřizuju skladbu děje. V podstatě si ten svůj literární příběh filmově stříhám. Kdybych dostudovala filmový obor, možná bych to dokázala vysvětlit líp, sorry. 

Vím, jakou větu napíšu poslední

Už se mi to přihodilo dvakrát, takže to sem asi taky můžu zařadit. Aniž bych znala pořádně děj (nebo dokonce měla vymyšlený titul), v hlavě jsem už měla dokonalou poslední větu, která to všechno měla uzavřít. Poslední věta povídky, kterou jsem posílala do soutěže Knihy Dobrovský, dala taky název celému příběhu. Co dodat - aspoň něco mi jde.

Co zvláštního děláte během psaní a čtení vy?

Žádné komentáře:

Okomentovat