středa 25. června 2014

#22: Hudba - má největší inspirace

K tomuto tématu jsem se chtěla dopracovat až časem. K dřívější realizaci mě ale donutil názor jednoho člena facebookové diskuze, když přišla řeč na poslech hudby během psaní. Tady je jeho znění: "Poslouchat hudbu při psaní mi přijde stejné, jako psát báseň na základě knihy či obrazu - přichází se o autentičnost, básník se omezuje na to, co mu předložil již jiný umělec a případná 'inspirace' není nic jiného, než subjektivní vnímání již hotového díla." Totiž chci říct: Cože? Chce tu tím snad někdo říct, že jsem absolutně neautentický spisovatel? Netajím se totiž tím, že drtivá většina mých literárních útvarů vzniká na základě poslechu hudby.

Hudba je elementární složka mého života hned vedle psaní. Kdybych si musela vybrat mezi ztrátou pisatelské schopnosti a ztrátou možnosti ještě někdy v budoucnu slyšet hudbu, nejsem si jistá, jestli bych volila možnost druhou. Hudba je pro mě víc než vším a je tedy pochopitelné, že ve spojitosti s mou fantazijní myslí vyvolává tato skutečnost také určité následky. Není to ale tak, že bych si třeba poslechla "This Charming Man" od The Smiths a pak napsala povídku o jednom velmi šarmantním mladém muži, který má píchnuté kolo a nemá si co dát večer na sebe. (I když i tady by se dalo ještě o ledasčem polemizovat. Přece jenom povídka a text skladby jsou dva rozdílné útvary a o dvou odlišných pozorovatelích totožného subjektu nemluvě...) Takovým způsobem u mě hudba jako inspirace nefunguje. Spíš jsou to ty imaginativní obrazy a nálady, jež mi při poslechu v hlavě naskakují. Tak to mám od raného dětství, tedy doby kdy jsem už logicky mohla těžko kopírovat text do mých příběhů, když jsem mu vůbec nerozuměla. Už tehdy mi stačila jedna písnička a v mé hlavě se začínala odehrávat dějství těch největších melodramat.

Když jsem ve čtrnácti chodila s kamarádkou po venku a z mobilu nám hráli Rammstein a jejich "Du Hast", těžko jsem mohla já neněmčinář pochytit autorovy ideové úmysly. Ty moje byly ale plné vzteku, násilí a jakéhosi mrazivě vzrušujícího příběhu, který se odehrával v podzemí odstavené stanice metra. Ve čtrnácti jsem položila první myšlenkové základy velkého příběhu, jež jsem v pozdějších letech, s dalšími zkušenostmi na bedrech dopilovávala a jednoznačně je na mém seznamu budoucích prací.

Ve dvanácti jsem obdivovala kapelu Good Charlotte. Moje skoro dokončená knížka v podstatě vznikla jenom podle jejich písniček. Kdybych vám to ovšem neřekla, ani si toho nevšimnete. Hudba v tomto případě fungovala spíše jako soundtrack. (S tím je asi spojeno i to, že příběhy v mé hlavě jsou v první fázi filmy. Tak je to samozřejmě u každého, ale já to beru zkrátka se vším všudy. Kolikrát jsem se i přistihla, že některé pasáže jsou psány skoro až podle filmových kompozic.)

Nebo kupříkladu má dopsaná prvotina. Až mě fascinuje, když si uvědomím, že nebýt hudby Oasis, nikdy by můj debut nevznikl. Respektive ano, něco by určitě vzniklo, protože má první věc je hlavně hodně inspirována etapou mého života, ale přesně v takové podobě ne. Bratři Gallagherovi se slovy jako "slowly walking down the hall, faster than a cannonball" vás opravdu nijak extrémně k napsání zápletky inspirovat nemůžou, ale opět: Jejich muzika je především dokonalým pozadím k osudům mých hrdinů. A takových případů bych tu mohla uvádět ještě nespočet. Protože tak to u mě zkrátka odmalička chodí. ŽIVOT=HUDBA=PSANÍ

Proto se mě možná i trochu dotkl lehce hloupý názor na začátku. Kdybych to totiž přehnala do extrémů, stejně tak můžete říct, že kdo se nechává inspirovat svým vlastním životem, není autentický. V tomto případě se spisovatel totiž jenom "omezuje na to, co mu předkládá osud a případná 'inspirace' tedy není nic jiného než subjektivní vnímaní těchto událostí". Nebo se za právoplatné a autentické literáty mohou považovat jenom ti, jež dostávají inspiraci z jakéhosi "božího vnuknutí"? Ano. Svým způsobem tak opravdu všichni tvoříme, ale asi nikdo nepíše o věcech, se kterými by se, ať už teoreticky či prakticky, nikdy nesetkal. Jsou to přece právě ony vnější subjekty a naše reakce na ně, které dávají podobu naším dílům. A pak už nevidím rozdíl, jestli je oním hnacím motorem, onou inspirací svit měsíce, osud člověka ze sousedství, modré oči milované osoby nebo právě oblíbená skupina.

Snahu o uměleckou autenticitu zkrátka není třeba dohánět až do takových krajností. Buďte sví, pokoušejte se o originál, ale - vrátím-li se ke skladbě zmiňované ve druhém odstavci - pokud vás kupříkladu song od The Smiths navede k napsání velkého románu o mladém sympatickém muži, kterého ovšem trápí tak malicherné problémy jako je propíchnutá duše, tak se do něho jednoduše pusťte a napište velkou studii člověka Morrisseyova typu. Psaní je hravost a svoboda. Nenechte se omezovat zásadami o autenticitě. Takové ani neexistují. A o názor jiného člověka z úvodu v podstatě ani tak nejde. Jde spíš o mou vášeň k hudbě a její věčnou propojenost se psaním, kterou bych vám tak jako tak jednoho dne vyjevila. Ostatně co vy a hudba jako inspirace?

1 komentář:

  1. Hudba je pro mě také neodmyslitelnou složkou psaní, přestože mě opravdu omezují moje oblíbené písničky nebo písničky, které jsou v jazyce, kterému rozumím. Odvádí mi to myšlenky úplně jinam, než bych chtěla. Taky to občas dopadne, že si nakonec zpívám místo toho, abych psala :D Bez hudby to zvládnu jedině, když mám silnou inspiraci nebo živou představu, co vyťukám na klávesnici.
    Ale vůbec nejlépe se mi píše při skladbách bez textů. O to jednodušeji se mi fantazíruje a o to hlouběji mě oslovuje melodie.

    OdpovědětSmazat