#54: Pár zkurvených tipů pro spisovatele, díl 2. (by Matt Haig)

Spisovatele Matta Haiga znám asi tak jako vy - nijak. Podle tumblr je to ale celkem chytrý chlapík s kopou upřímných rad. Takže tady je jejich další nášup:

1) Dívejte se z okna. 2) Mějte trochu kocovinu. 3) Přemýšlejte, jestli jste jako děti měli dostatek lásky. 4) Dejte si cereálie. 5) Běžte na Twitter.

Sedněte si kurva. Napište 90 000 zkurvených slov. Ať jsou kurevsky dobrý. Dejte si šálek zkurvenýho čaje.

1) Napište nějaká slova. 2) Podívejte se na ně. 3) Smažte je. 4) Povzdechněte si. 5) Běžte si udělat omeletu. 

1) Dívejte se z okna. 2) Vnímejte, jak vás bolí záda. 3) Pociťujte tu hrůzu prázdné stránky. 4) Povzdechněte si. 5) Běžte na Twitter.

Buďte neschopní usnout, nedůvěřujte lidem, vždycky znervózněte, když vás někdo obejme, buďte trochu agorafobičtí, jezte arašídové máslo, chtějte být kočkou.

1) Hodně se napijte. 2) Opijte se. 3) Zahleďte se na polštář. 4) Pohádejte se s polštářem. 5) Nic nenapište.

#53: Nabídky, které se neodmítají (a knížky, které se nepíšou)

Po dlouhé době se hlásím s aktualizací ohledně plánu být celosvětově uznávaným autorem několika bestsellerů a tak dále a tak dále. Nebo to byla krátká doba? Jak už zjistil Hans Castorp v Kouzelném vrchu, čas je dost relativní pojem. A pak asi víte, jak to s tím časem mezi námi spisovateli je... Takže co nového jsem na své misi nemožné zažila?

1.) Od léta jsem si do svého CV přibrala další médium. Normálně bych o místo v něm neusilovala, ale sama jsem jím byla oslovena a dostala jsem nabídku, která se neodmítá: Mít svou vlastní rubriku. A není snad tohle snem každého publicisty?

2.) Internisté jedné z mých redakcí měli školení, a tak jsem se na celých dvacet čtyři hodin stala de facto šéfem. Na starost jsem měla vydávání a psaní článků, aktuality, správu Facebooku... První jsem litovala, že jsem na to kývla. Opět - něco takového se ale pochopitelně odmítnout nedalo, to bych ani nemohla být já. A nakonec to vlastně byla hračka, když to řeknu hodně nadneseně a když opomenu, že jsem se chvílemi cítila takhle:

http://thomassanders.com/post/127255646348/jay2much-thebestoftumbling-so-calm-me

Ale vážně. Systém nespadl, technický šotek měl půlnoc, žádné atentáty a zemětřesení se nekonaly. Díky, světě.

3.) Kromě publicistické práce NIC nepíšu, což není NIC překvapivého. A dál bych to snad ani nerozpitvávala.

4.) Jsem taky loser a hrstka odmítnutí či ignorací (respektive tři, pokud mě paměť neklame) mi znechutila další obesílání nakladatelství. Co vám budu říkat - jsem ten poslední člověk, který by měl nabízení se za svou oblíbenou činnost, a to u mě platí víceméně ve všem. Bohužel. Mám to v genech. Smutné pro povolání, které jsem si vybrala. Má těžká prokrastinace má ale jednu výhodu, aneb rok se s rokem sešel... Ano. Zúčastním se Literární ceny knižního klubu. Naštěstí nemám moc nadějí na úspěch, takže seriózní literatura se nemusí bát, že bude příští rok ohrožena, ale je to prostě další věc, které se musím zúčastnit už jenom proto, abych se mohla na sebe nadále dívat do zrcadla. Tohle je bez debat. Bude se mi někdo smát (či dokonce nade mnou zapláče), když řeknu, že se pustím do další revize? Ne! Protože čtrnáct měsíců je pořádně dlouhá doba, abych mohla svou knížku posílat do soutěže s čistým svědomím. Navíc od té doby, co dělám korektury, jsem zase o něco v tomto bodě chytřejší a přijde mi, že pár drobností by se ještě dalo vypilovat. (Není to k vzteku? Čím více víte, tím víc zjišťujete, že nevíte nic!) Takže tak...

Bude hodně blbé, když na závěr řeknu, že se na revizi s pořadovým číslem 1 568 756 těším?