pátek 28. února 2020

#100: RIP Tumblr

Už ani nevím, jak jsem na tuhle stránku přišla. Nebo možná... Haha, zrovna teď jsem si rozpomněla. Na předešlém, dnes již neaktivním blogu jsme se navzájem sledovaly s jednou holkou (velká fanynka The Horrors a Joshuy Haywarda stejně jako já). Právě její článek mě inspiroval k tomu, abych si Tumblr založila. Zprvu jsem ho ale nijak neprožívala a krátce po založení jsem ho na několik měsíců dala k ledu.

Nevím přesně, na jaký popud jsem se vrátila. Vím, že jsem zprvu sdílela gify s The Horrors a The Vaccines (a s Justinem Youngem pochopitelně). Pamatuju si, jak zemřeli hokejisté a já k tomu něco postovala. No a pak se to rozjelo. Přidaly se gify Skins, které jsem v té době hodně sledovala. Gify Pařby ve Vegas. Galaktické obrázky. Gify a citáty z Perks of Being a Wallflower! ❤️A pak spousta takových těch tumblr obrázků plných mladých lidí, zábavy. Radosti ze života... Hm. Zajímavé vzhledem k tomu, že já vlastně nikdy nebyla takhle mladá, jestli mě chápete. A zajímalo by mě, jestli jsou to všechno jenom načančané obrázky z amerických filmů, nebo je opravdu někomu šestnáct, sedmnáct, a tohle reálně zažívá. No ale to je na jinou debatu, zpátky k tématu.

Brzy jsem se také já stala na Tumblr závislou. Až na výjimky jsem nevytvářela originální content, byla to pro mě spíš taková nástěnka plná inspirace. Nebylo ovšem dne, kdy bych tam nezavítala. Protože tam byly všechny ty citáty a slogany, které vyjadřovaly přesně to, co jsem si cítila. Ty úžasné obrázky života, který jsem chtěla žít. A miliony gifů a pičovinek s mými oblíbenci.

Jasně, v mém případě to byla jenom taková blbost pro děcka. Nebyl to skutečný blog nebo tak. Jenže problém je, že jsem to provozovala ku*evsky dlouho. Plus mínus osm devět let? A když děláte něco takového tak dlouho, už to vlastně není jenom debilní nástěnka, ale spíš takový virtuální deníček. A taky, že jo. Člověku zvenčí by nic neřekl, ale já věděla, že třeba tenhle citát jsem adresovala určité osobě. Že tenhle slogan jsem nereblogovala, protože zněl cool, ale protože odkazoval ke konkrétní situaci. A když jsem jednu dobu jela třeba téma Punishera (resp. Franka Castlea, protože to byl ještě Daredevil), bylo to proto, že jsem se s ním tehdy ztotožňovala. Což je legračně dramatické, protože mně rodinu nikdy nevystřílel ani jsem po nocích nevraždila kriminálníky, ale tak to bylo. A já vím, proč to tak bylo. A dnes bych na to už úplně zapomněla, kdyby nebylo Tumblr. Kterého už právě není...


Mimo jiné jsem si postupem času založila pár vedlejších blogů s originálním obsahem. Na první jsem si házela vlastní fotky, druhý jsem krátce vedla jako hudební blog, třetí sloužil jako moodboard pro mou knížku. Před týdnem mě napadlo založit si něco takového i pro svou povídku. Bavilo mě to ale asi tak deset minut, pak jsem se rozhodla, že je to zbytečnost a zase si to smažu. Vlezla jsem do Nastavení vedlejšího blogu (nebo jsem si to aspoň myslela) a vybrala položku Smazat. Přiznávám, že když to po mně chtělo heslo pro potvrzení, milisekundu jsem tu myšlenku opravdu měla. Že tu něco neštymuje, když si mazání vedlejšího blogu musím potvrzovat heslem. Ale napsala jsem ho tam. Když mě to pak vyhodilo z celého účtu, zase mi to neštymovalo, ale myslím, že podvědomě jsem to už věděla - osm let virtuálního života jsem smazala z povrchu zemského. Prostě jen tak. Rychleji a snadněji, než byste luskli prstem.


Zprvu jsem tomu odmítala věřit. I když všude psali, že to nejde vrátit, vůbec jsem nepřemýšlela, že by se to vrátit nedalo. Napsala jsem podpoře. Stejná odpověď. A tehdy mi došlo, že se to asi opravdu stalo. Nevím, co dalšího k tomu říct. A samozřejmě se dějí horší věci, ale jak píšu výš, Tumblr byla nástavba mého papírového deníku. O mém životě (aspoň mně) říkala mnohem víc, než by se mohlo na první pohled zdát. Všechny ty roky, moje nálady, myšlení, zážitky, lidé, které jsem tehdy potkávala. To, co jsem si nezapsala do papírového deníku, bylo právě tam. A teď je to pryč.


Donutilo mě to opět zamyslet se nad tím, jak je naše virtuální existence křehká. Všechny naše fotografie, konverzace a soubory nejsou nic jiného než shluk dat. A ten můžeme jedním kliknutím, jedním potažením prstu, jednou chybou v systému navždy smazat. To, že budete tak debilní jako já a omylem si něco smažete, předem asi moc ovlivnit nemůžete. V jiném případě je tu ale opět má stará rada: ZÁLOHUJTE. Eh, proč jsem ten první člověk, který se jí v žádném případě neřídí?

PS, pro astro nadšence only: Ačkoliv mám OBŘÍ ALERGII na pojem retrográdní Merkur (aka mercury retrograde) a všechny meme s ním spojené (protože nějaká vracející se planeta ani Kalousek fakt nemůže za vaše posrané životy!!), je nějaká náhoda, že se mi to stalo zrovna na začátku tohoto období!?

PPS: Pokud si nemůžete zapamatovat, jak se Tumblr na konci správně píše, mám pro vás mnemotechnickou pomůcku Bože Lij Rum. Nemáte zač.

pátek 14. února 2020

#99: (Ne)rekapitulace roku 2019 a (ne)předsevzetí do roku 2020

Předsevzetí si nedávám. Zaprvé nechápu, proč se změnou čekat na konec roku a nezačít hned. (O tom jsem jednou napsala vtipnou slohovku. Jakože... fakt to byla slohová práce. :D) Zadruhé mě štve, že i tak obyčejná věc se dneska zkomercializovala a s posledními dny roku se na vás odevšad valí, jak máte být s novým rokem lepší, hezčí a zdravější, k čemuž samozřejmě potřebujete super cool předražené diáře, značkové úbory, permanentky do posilovny, kurzy seberozvoje, detoxikační čaje, zázračné pilulky a bla bla bla. New year, new me, bitch. NASRAT! Tahle dávka hysterie je nově podpořená výkvětem dnešní společnosti, "influencery", kteří vám tu dají kódík na některou ze super vychytávek pro plnění vašich předsevzetí, tu vydají velkou výroční zprávu, kde lidu nastíní, co všechno si do nového roku předsevzali oni. Pokud tam není seberozvoj, cvičení a další obří projekty, "o kterých se všichni již brzy dozvíte", tak to není správný influencer a ihned dejte unfollow!


Ale konec legrácek. Zpět ke mně. Takže i když si předsevzetí nedávám, něco na ten způsob jsem si přece jenom dala. Zařekla jsem se, že už nikdy NIKDY nebudu říkat, že byl nějaký rok nejhorší a horší už to být nemůže. Chápete, že jsem tohle říkala třeba o roku 2018? Samozřejmě, že byl hrozný a stalo se v něm pár špatných věcí, kterými jsem poznamenána dodnes. Proč byl ale teda rok 2019, já v úplně nejhorších sra*kách svého života a zase jsem se nostalgicky ohlížela do toho "pekla" s koncovkou '18? Dobře, 2011 taky nebyl moc veselý, ale ten je už moc daleko, abych mohla porovnávat. Ale 2019? Chci říct: Horší to už být nemůže, ne? (A sakra! Už jsem to "předsevzetí" zase stačila porušit.) Jako jasný...

(Následoval delší odstavec plný negativismu a skryté sebelítosti, který jsem pro vaše i moje duševní zdraví smazala. Není zač.)

Takže tak a pojďme si raději shrnout plány ohledně mého psaní. Na jednu stranu je krásné, že je letos opět mám, ale u jejich napsání s krásnem nejspíš taky končíme. Protože:

1.) Chci být aktivnější na blogu


Začínáme zlehka náhodou. Mám pocit, že jsem takový plán ještě nikdy nepsala, takže to snad nezní tolik trapně. V editoru se mi válí spousta nevydaných článků, ale ještě víc mám v hlavě nápadů. Určitě bych chtěla pokračovat v trendu posledních let a psát více nespisovatelských článků. V první řadě osobnější texty pod štítkem Ze života spisovatele. Ten o overthhinking je na blogu nejčtenější článek vůbec..., což je vlastně celkem smutné a doufám, že na to lidi klikali jen ze zvědavosti či náhodou, ne že by na to taky trpěli (RIP). V druhé řadě chci v sobě resuscitovat sarkastického komentátora a znovu se sem tam vyjadřovat k aktuálním tématům. Na platformu pro tento účel vhodnou momentálně nepíšu, ale potřebu své názory zvracet mám v poslední době celkem urgentní. A taky mě včera napadla rubrika, kam bych prostě dávala nahodilé hluboké myšlenky, ale to je jen takový výhledový námět. Mimochodem, v editoru mám třeba už velmi erudovaný text o mém osobním pohledu na znamení zvěrokruhu. (...) Takže pokud vás už věty výše lehce nahlodaly, nyní je asi ta pravá chvíle opustit řady mých pravidelných čtenářů.


PS: Pokud vás zajímají jen články o psaní, ty by měly stále převažovat. Na konci loňského roku jsem ale chytla nějakou druhou mízu (haleluja) a jsem teď ve stádiu, kdy chci psát hrozně moc všechno. Tak mi dopřejte trochu toho entuziasmu, však on za chvíli zas pomine.

2.) Chci napsat scénář


Také neskrývám udivení, že jsem něco takového napsala, protože dneska ráno jsem o tom třeba ještě nevěděla. Ale věc se má tak: Letos jsem se zúčastnila literární soutěže Knihy Dobrovský, a aniž bych se chtěla chlubit, ta povídka se mi povedla. Neříkám, že vyhraju, to si jenom myslím... Ehm, to byl samozřejmě jeden z mých vtipů! Ale teď vážně. Kdo mě sleduje delší dobu, možná ví, jak věčně nespokojená se svým psaním jsem a jak mi všechno trvá sto padesát let, pokud to vůbec dokončím. Tato povídka se mi nejenom z nějakých záhadných důvodů líbí, ale - ač jsem to všechno nechávala opět na poslední chvíli - psala se mi lehce a lehce se mi taky vymýšlela. Dokonce mi velké problémy nečinil ani konec! Takže i kdybych nevyhrála, jakože z cca tisícovky zúčastněných asi nevyhraju, jednou za celé století zažívám radost a svým způsobem jsem na sebe pyšná. Což je osmý div světa v tomto temném zámku hrůzy nazývající se můj mozek. A tak jsem si říkala, že kdyby to nevyšlo, povídku bych se pokusila přetavit do scénáře. Takové věci se člověku podaří vymyslet jen párkrát za život. Navíc se jedná o krátký příběh, který jsem vlastně už psala filmovým stylem, takže si myslím, že bych to mohla zvládnout. (Pro srovnání: Svou knížku bych se nikdy nepokusila přepsat do scénáře, nejsem sebevrah. :D)


To je soundtrack té povídky, ehm. Jak říkám - najdi si dobrý soundtrack do pozadí a máš půl práce hotovo.

Co se týče povídky, vydám o tom každopádně ještě článek. Zároveň s vymýšlením a psaním jsem si totiž vedla něco na způsob tvůrčího deníčku, do kterého jsem zaznamenávala, jak se povídka postupně rodila. Je vcelku fascinující, jak se příběh postupem času sám mění. A myslím, že to taky může zodpovědět otázku nespisovatelů, jak se to všechno vlastně vymýšlí.

3.) Chci vydat knížku


Bez komentáře.

A taky jsem chtěla napsat, že bych mohla být zase jednou ambicióznější jako publicista, ale jak tak čtu body výše, nejspíš na to kašlu a budu se opět poctivě flákat, prokrastinovat, nepsat a tak no.

A tady je tradiční playlist roku, jehož songy nyní nemůžu slyšet ještě o něco víc než loňské (ty loňské vlastně už slyšet můžu :D). Prostřednictvím songů popisuju to, co jsem chtěla napsat v první půli článku, ale smazala jsem to.