sobota 21. května 2016

#69: Jak překonat tvůrčí krizi? Pište


Na téma tvůrčí krize byly napsány stovky a stovky návodů a všechny radí vesměs stejné: Dejte si na chvíli pauzu, pracujte na něčem jiném, hledejte inspiraci ve svém okolí. Přitom existuje jenom jedna zaručená rada: Pište.

Že to zní jako paradox? Jak máte psát, když máte přece tu tvůrčí krizi!? Jiné východisko ale neexistuje, je mi to líto. Žádný příběh ještě nevznikl tím, že někdo seděl na židli a zíral do zdi. Všechny knihy světa tu máme proto, že je někdo napsal. Proto pište. Předpokládám, že příběh už máte v určité fázi, v hlavě snad máte i nějaké varianty, jak by mohl pokračovat. I kdyby to nebylo nic určitého, chyťte se toho prvního možného, co vás napadne. A začněte to házet na papír či do editoru.

První ze sebe budete těžce vymačkávat slova. Bude se vám to možná zdát nesmyslné a těžkopádné. Budete asi i hodně škrtat a mazat. Čím víc ale budete psát, tím víc se do toho budete dostávat. A aniž si to pak vůbec stačíte uvědomit, najednou máte několik odstavců a znovu nakopnutý příběh. Už víte, kam se bude odvíjet. A je po tvůrčí krizi.

Nechci se tomuto pojmu moc vysmívat, ale myslím, že ho roky zbytečně přeceňujeme. Romantizujeme si ho, dáváme mu až vznešený půvab a věnujeme mu pozornosti, kolik si ani nezaslouží. V drtivé většině případů ale ona slavná tvůrčí krize podle mě není nic jiného než odpor psát. Nechuť přemoci se a vlákno příběhu najít tím, že na něm prostě začnu pracovat. Ručně. Ne žádným dumáním a filozofováním. Chce se po nás úsilí. A my bychom přitom vážně jenom chtěli zírat do té zdi a byli osvíceni Bohem, ach jo.

Na mě kupříkladu tvůrčí krize vždy zákonitě doléhá, když mám napsat nějakou urgentní recenzi. Když už není zbytí, sednu si k papíru s tím, že zkusím dát dohromady aspoň pár poznámek. Někdy pak ale uběhne hodina, dvě a já ke svému podivení zjišťuji, že už mám vlastně celý hrubý text. Kdybych si ale k tomu papíru nesedla, další dny až týdny bych si jenom zoufala, jak mě nic nenapadá a jakou hroznou tvůrčí krizi já chudinka mám.

Zkuste se podívat na vaše minulé tvůrčí krize. Nepřekonali jste je náhodou taky právě samotným psaním? Zkuste se podívat i na vaše minulá díla. Vsadím se, že v nich naleznete pasáže, které původně nebyly vůbec v plánu. Na světlo se ale prodraly právě čirým aktem psaním. Nevymysleli jste je, zkrátka se samy napsaly. A jak tedy najít onu ztracenou linii vyprávění, jak nakopnout vyschlou tvůrčí mízu? Pište! Tak prosté to je. Ale ani o píď lehčí.

pondělí 16. května 2016

#68: TFP

To není žádná další zkratka, to byl bohužel ještě donedávna stav mého psaní. Totally fucked up. Omlouvám se za anglicismus, ale v češtině pro to snad neexistuje lepší výraz.

Předně bych měla říct, že duben byl, co se psaní týče, zatím nejbídnější. Opět mám o nepisatelskou práci navíc a o něco víc mám z důvodu nového místa také redaktorských povinností, o tom napíšu ještě v jiném příspěvku. O čas tentokrát ale ani tak nešlo. Spíš jsem ještě před několika dny byla v bodu, kdy jsem nemohla pokračovat, i kdybych chtěla.

Totiž takhle.

Při psaní aktuální věci se opravdu snažím dodržovat pravidlo takzvaného first draftu a jenom píšu, nepročítám to, jedu pořád dopředu. Tenhle styl má za sebou ale první velkou oběť. To jsem zrovna pracovala na zatím poslední kapitole, sama sobě jsem se obdivovala, jak se mi to všechno krásně rozvijí, navazuje na sebe a... Uvědomila jsem si, že v onom úseku uvádím poprvé na scénu jednu důležitou rekvizitu... Předmět, který ale měl být už několik stránek dozadu ukradený!

To byla pořádná rána, kterou můj spisovatelský elán rázem dostal. V prvních momentech jsem se snažila hlavně zachovat klid. Určitě se musela vymyslet nějaká klička, jak tohle napravit. S mým příběhem se to má ale tak, že všechno souvisí se vším. Všechno. Pro čtenáře to jistě musí být dobrý zážitek, sama se ráda dozvídám, že určité, na první pohled bezvýznamné symboly vlastně měly v ději své místo a všechno je tam z nějakého důvodu. Pro autora už ovšem existuje riziko, že se do svých rovnic a příběhových kotoulů brzy zamotá, což je můj případ.

Asi týden, dva jsem to vyřešit nedokázala, ať jsem svůj příběh obracela na všechny strany. Racionálním východiskem se mohla jevit možnost, že bych ten předmět představila čtenářům už dříve. V té pasáži ale osvětluji spoustu dalších věcí. Kdybych je sdělila už na začátku, čtenář by přišel o moment překvapení. Už je to přece jenom nějaká osmdesátá stránka, stala se spousta událostí, čtenář má o postavách nějakou představu a já mu ji teď svým novým odhalením pokroutím. Nemůžu to zkrátka vyklopit hned na začátku. O to jde. Že čtenář po většinu času hlavně neví. Pak taky, kdybych se k takovému kroku opravdu odhodlala, zase to nejde. V té části narážím i na skutečnosti, které se staly bezprostředně předtím. Pustit se do jakéhokoliv přepisování, by se rovnalo přepsat celý dosavadní materiál! Co jsem tedy mohla dělat, když jsem nemohla dělat vůbec nic?

Po několika dlouhých dnech mě přece jenom napadlo jedno schůdné řešení. Ani z něho jsem původně nebyla moc nadšená, ale vůči mému dílu bylo zároveň i nejméně invazivní. Jednoduše ten předmět neuvedu do děje. Sice mě to mrzí, protože se mi ta odhalující kapitola opravdu hodně líbila, ale nedá se nic dělat. Přepsala jsem ji s nějakými novými okolnostmi a část ze smazaného textu jsem použila dokonce jako úvodní odstavec celé knížky (nechci říkat prolog, protože ten už v podstatě mám). Čtenář tak vlastně bude mít o tajemství víc a když nad tím tak uvažuji, vlastně to možná bude nakonec k dobru příběhu! No další psaní napoví.

Teď ještě musím vymyslet, co udělat s další předpřipravenou pasáží, která se opět točí kolem onoho předmětu, ale na to přijdu asi až časem. Z toho mi plyne jedno velké ponaučení:

NEPŘESKAKUJTE KAPITOLY A NIKDY SI NEPIŠTE NIC DOPŘEDU!

Nevím, jak vy, ale psaní na přeskáčku je moje oblíbená disciplína. Omlouvám si to tím, že to stejně jednou budu muset napsat. Jenže jak vidíte, s tímto přístupem můžete lehce narazit. Zatímco jste si totiž dopředu napsali určitou část děje, příběh před ní se vyvíjí sám a je dost možné, že až dojde do onoho hotového bodu, dojde ke srážce. Takhle mě třeba mrzí, že se budu muset asi i tohohle textu zbavit - vždyť byl tak skvělý a zase tak pěkně navazoval! Vinit z toho ale můžu jenom sebe. Text, na kterém právě pracuji, musí mít vždycky přednost před těmi nadepsanými. Bylo by pěkné, kdyby spisovatelství bylo jako atomové inženýrství a vše se v něm dalo předem naplánovat, ale takhle to zkrátka nefunguje. Příběh si žije svým vlastním životem a vy se mu nakonec stejně musíte přizpůsobit, pokud v něm chcete pokračovat dál.

Tak snad bude květen úspěšnější měsíc.