pátek 4. listopadu 2016

#72: Na pokraji šílenství

Jednou jsem na Facebooku psala o Jacku Londonovi a jeho pravidlu tisíc slov za den. Za první měsíc psaní od mého spisovatelského blackoutu jsem se z tohoto pravidla snažila v posledních dnech udělat návyk a hlásím úspěch.

Nadto jsem se na začátku týdne hecla do projektu National Novel Writing Month. I o něm jsem už psala na sociální síti. Stačí se zaregistrovat a vaším úkolem je poté dát dohromady padesát tisíc slov za měsíc. Respektive klidně už celou knížku! Je to samozřejmě naprosto šílená challenge, chce se říci přímo sebevražedná, ale za pokus nic nedáte. Hlavně budete mít pak takové pěkné statistiky.

Dnes jsem ještě nepsala a nemám v tom započítaný ani 1. listopad, proto ta bídná průměrná bilance.


Problém je tak trochu ve mně, protože já šílenec skutečně jsem. A když se už na nějakou challenge dám, má kozorožská tvrdohlavost mi velí taky ji dokončit. Takže to bude ještě hodně zajímavé... Tak jako tak mám momentálně 39 000 slov, takže padesát jich možná nebude ani třeba. I bez toho si už připadám jako Michelangelo během prací na stropu Sixtínské kaple.



Ale přejděme už konečně k tomu hlavnímu. Chci říct. Už je to tady.

Nevím, jak v příběhu dál.



Kdysi dávno, když byla celá knížka ještě v plenkách, jsem znala děj skoro až do konce. Jenže příběh se pak začal psát sám, změnila se zápletka, některé postavy nikdy nebyly přivedeny na světlo... Jsem teď někde za půlí a i když vím, co se tu děje, nevím, jak to sdělit ostatním. Jak to zabalit do nějakého děje. Což je opravdu parádní, když jsem se dokonce dala na jakousi challenge. Na stranu druhou, neříká se, že nejlépe se tvoří pod tlakem? Já jsem toho ten nejzářnější příklad, což mi připomíná zejména účast v jedné soutěži.

Takže brečet nebudu. Mám několik hodin, abych to vymyslela. Když se tak nestane, budu muset sednout k Wordu a vymyslet to za chodu. Neexistuje jiné řešení. Už jsem vám psala, jak je to s tou tvůrčí krizí. A především - já vím, že v sobě ten příběh mám. Tak ho už jenom objevit.

pondělí 10. října 2016

#71: 8 záporných archetypů (mužská verze)

TYRAN

Násilnický despota, za každou cenu chce dosáhnout moci. Nemilosrdně dobývá vše, co si vytyčí, a šlape přitom po svých nepřátelích. Lidé pro něho nejsou nic jiného než pěšáci a všechnu sílu má ve svých rukou on. Rozmyslete se, než vstoupíte tomuto muži do cesty - nebude ani chvíli uvažovat nad vaším zničením.


BASTARD

Vyděděný syn, kterého spaluje vztek. Nemůže dostat to, co chce, tak všechny kolem sebe zraňuje. Často dělá věcí jenom kvůli efektu, rád ostatní provokuje. Své vzpurné chování dává hrdě na odiv. Nenechte se zmást jeho chlapeckým vystupováním, je plný nenávisti.


ĎÁBEL

Okouzlující zloduch, ostatním dává to, co si podle něho zaslouží. Svým charismatem vábí oběti k jejich vlastní destrukci. Pomáhá mu k tomu i schopnost odhalovat v druhých slabosti. Zacpávejte si uši před jeho lichotkami - vábí vás vstříc katastrofě.


ZRÁDCE

Dvojitý agent, zrazuje ty, kteří mu nejvíc věří. Nikdo nemá ani stín podezření, jaké zlo se ukrývá v jeho srdci. Navzdory podporujícím úsměvům a soucitnému naslouchání plánuje zničení svých přátel. Nikdy se k němu neotáčejte zády - skončíte s nožem v zádech.


VYVRHEL

Osamělý outsider, tak moc chce někam patřit. Trýzněný a neodpouštějící. Ostatní se ho strání a mají k tomu obvykle dobrý důvod. Dychtí po spáse, ale je ochotný jí dosáhnout i obětováním druhých. Neplýtvejte na něho soucitem, on pro vás žádný nemá.


PODLÝ GÉNIUS

Nenávistný osnovatel, rád se chlubí svou nadprůměrnou inteligencí. Lidé s nižším intelektem jsou mu odporní, a nižší intelekt mají podle něj všichni ostatní. Složité skládačky a experimenty jsou jeho poznávací značkou. Nenechte se jím ovlivňovat - hra je vždy zmanipulovaná ku jeho prospěchu.


SADISTA

Divoký predátor. Krutost mu působí potěšení. Násilí a psychologická brutalita jsou pro něho jen hry; hraje je s odvahou a umem. Utečte od něho pryč - rozpárá vám srdce a bude se během toho smát.


TERORISTA

Temný rytíř, má pokroucenou představu o cti. Povýšený, věří ve svou vlastní mravnost a všechny kolem sebe soudí podle svých pravidel. Konec vždycky ospravedlní jeho nekalé úmysly a žádná konvenční morálka ho nezastaví. Nepokoušejte se zalíbit jeho smyslu pro spravedlnost - má ho úplně jiný než vy.


(Zdroj)




čtvrtek 6. října 2016

#70: Proč jsem byla Zmizelá

Po čtyřech a půl měsících jsem zpátky a ani nevím, jak začít... Super, takže úvod bychom měli.

Když jsem v dubnu psala, že mám kromě psaní článků opět další práci, ještě jsem vesele zvládala knihu i blog. Pak to všechno spadlo...


Nejprve se nám trochu změnily poměry v práci a zůstaly jsme v ní de facto dvě. Ta představa by mi pár týdnů nazpět zněla jako šílenství. Do podobné situaci jsme se ale dostala, aniž bych to vůbec registrovala, a když se tak pak stalo, už jsem byla plně aklimatizovaná. Aspoň bylo víc peněz. A víte, jak krásně se zapomíná v pracovním víru? V tomhle jsem hodně schizofrenní. Jak jsem líná, jsem i naprostý workoholik, který se rád topí v milionech činností. Několik měsíců jsem tedy s výjimkami měla práci každý druhý den, od rána do večera. Ale nechte mě tam nonstop, vážně mi to nevadí. Tohle by bylo ještě fajn. Střídání práce se zaslouženými volny.


Jenže tak to nebylo.

Do toho jsem samozřejmě musela stále mít své tři články denně. "V pohodě. Nachystám si je už během volných chvil v práci a večer jenom přepíšu," říkala jsem si. Stejně jsem se nemohla ubránit hrůze, která mnou jímala, když jsem jela první takový dvousměnný den o půl deváté domů. V tu chvíli jsem totiž chtěla jenom zalehnout a zapomenout, že se dnešek stal. Ráno jsem ostatně zase vstávala. Ale nemohla jsem. Musela jsem psát. Protože kdybych si to nechala na zítřek, měla bych už článků šest. A to bych určitě všechno nezvládla a den nato by jich bylo zase víc. To je ta nevýhoda psaní na volné noze. Jasně, že se na to můžu přece vykašlat. Můžu jít třeba ven nebo tak. Články nechávané na potom jsou ale v případě denního psaní koule, která se nabaluje a valí se na vás. Nechtěla bych se s touto koulí potýkat, zatímco musím ještě pracovat jinde.  A tak jsem tedy i přes svou tragickou redaktorkou morálku psala. Kolem deváté jsem zasedla k notebooku, stopky jsem si nastavila na dvě hodiny, do uší dala nějakou hudbu a pracovala. Jak už to tak bývá, v podobně mezní situaci jsem to nakonec stíhala rychleji než za normálních podmínek. Do dvou hodin jsem měla hotové něco, co mi jindy trvalo celý den. Paráda! Takhle by to šlo. A možná bude tedy i nepsací víkend.



Ale nebyl.

Dobře tu třetí činnost jsem si už nemusela nabírat, ale aby bylo jasno, já si nestěžuji. Šéfredaktor jedné redakce si chtěl dát na prázdniny oraz, a tak se mě a ještě několika lidí zeptal na zástup. Samozřejmě jsem se přihlásila já. Jednak to byly opět nějaké peníze navíc, jednak to pro mě zkrátka byla další nabídka, nad kterou se nepřemýšlí a bere se. Opět nová zkušenost. Dalo se to ostatně stíhat. V mých představách. Nakonec jsem to ale nějak stíhala i v reálu. To korekturování. Editování. Vydávání. Kaž-dý jed-not-li-vý den. Jen si už nic jiného nepamatuji. Nevím, jaký byl červenec nebo srpen. Ale asi tu byl a uběhl hodně rychle. Určitě jsem v něm dělala i něco jiného, ale mám teď úplné okno.

Teda jo. Teď jsem si na něco vzpomněla. První týden v červenci šla na dovolenou i šéfová z jiné redakce a já dělala zástup také tam, takže jsem si užila takové šéfredaktorské kombo.



Nebudu ani zmiňovat, že v neredaktorské práci mě kvůli dovolené opustil druhý člověk, nebo o tom, jaké chvíle utrpení mi připravila v tom samém týdnu technika.


Ale já pořád nějak fungovala. Dobře, přiznávám, že později už jsem ztratila nit a s mým super dvousměnným provozem to šlo lehce do kytek. I když jsem měla prostor, v práci jsem si často už nic nepřipravila a večer jsem stěží dala do kupy jeden článek. Měla jsem už všeho dost, chtěla jsem notebook prohodit oknem, jít spát a nikdy se nevzbudit. Stejně jsem ale ty články pak podle plánu dopsala. Prostě už jenom nebyly volna ani nepsací víkendy, co se dá dělat. O nějakém pokračování na knize nebo blogování nemohla být ale vůbec řeč. I přes to všechno by se špetka času našla, ale nebudu lhát - nechtěla jsem. Když jsem už měla všechno dopsané a mohla si dělat, co se mi zachtělo, dřív bych se zabila než zase sedět u PC a psát. Však jsem si místo toho taky raději užívala koupání, opalování, jízd na kole a výletů a jak mi bylo dobře!

Tolik krátkého vysvětlení, proč jsem byla takovou dobu nezvěstná a že to snad neznamená, že bych s blogem končila. Nemá to sloužit jako brek, jak jsem chudinka byla zaneprázdněná. Samozřejmě to byl naprosto šílený půlrok, ale klidně bych si ho dala znovu. Depky naopak začínám chytat teď, když jsem znovu přeladila na home office... Ale to je asi spíš na povídání do mého deníku.

Teď si musím prvně dodělat nějaké resty, udělat si pořádek v pár věcech a opět se zařadit do spisovatelského procesu. Na blogu se v příštích dnech můžete těšit na velký článek o záporných postavách, povídání o těch nejvíc otravných autorech, či vám poradím, jak pracovat efektivněji

Na závěr si přečtěte povídání o nejhorším dni vašeho života:






sobota 21. května 2016

#69: Jak překonat tvůrčí krizi? Pište


Na téma tvůrčí krize byly napsány stovky a stovky návodů a všechny radí vesměs stejné: Dejte si na chvíli pauzu, pracujte na něčem jiném, hledejte inspiraci ve svém okolí. Přitom existuje jenom jedna zaručená rada: Pište.

Že to zní jako paradox? Jak máte psát, když máte přece tu tvůrčí krizi!? Jiné východisko ale neexistuje, je mi to líto. Žádný příběh ještě nevznikl tím, že někdo seděl na židli a zíral do zdi. Všechny knihy světa tu máme proto, že je někdo napsal. Proto pište. Předpokládám, že příběh už máte v určité fázi, v hlavě snad máte i nějaké varianty, jak by mohl pokračovat. I kdyby to nebylo nic určitého, chyťte se toho prvního možného, co vás napadne. A začněte to házet na papír či do editoru.

První ze sebe budete těžce vymačkávat slova. Bude se vám to možná zdát nesmyslné a těžkopádné. Budete asi i hodně škrtat a mazat. Čím víc ale budete psát, tím víc se do toho budete dostávat. A aniž si to pak vůbec stačíte uvědomit, najednou máte několik odstavců a znovu nakopnutý příběh. Už víte, kam se bude odvíjet. A je po tvůrčí krizi.

Nechci se tomuto pojmu moc vysmívat, ale myslím, že ho roky zbytečně přeceňujeme. Romantizujeme si ho, dáváme mu až vznešený půvab a věnujeme mu pozornosti, kolik si ani nezaslouží. V drtivé většině případů ale ona slavná tvůrčí krize podle mě není nic jiného než odpor psát. Nechuť přemoci se a vlákno příběhu najít tím, že na něm prostě začnu pracovat. Ručně. Ne žádným dumáním a filozofováním. Chce se po nás úsilí. A my bychom přitom vážně jenom chtěli zírat do té zdi a byli osvíceni Bohem, ach jo.

Na mě kupříkladu tvůrčí krize vždy zákonitě doléhá, když mám napsat nějakou urgentní recenzi. Když už není zbytí, sednu si k papíru s tím, že zkusím dát dohromady aspoň pár poznámek. Někdy pak ale uběhne hodina, dvě a já ke svému podivení zjišťuji, že už mám vlastně celý hrubý text. Kdybych si ale k tomu papíru nesedla, další dny až týdny bych si jenom zoufala, jak mě nic nenapadá a jakou hroznou tvůrčí krizi já chudinka mám.

Zkuste se podívat na vaše minulé tvůrčí krize. Nepřekonali jste je náhodou taky právě samotným psaním? Zkuste se podívat i na vaše minulá díla. Vsadím se, že v nich naleznete pasáže, které původně nebyly vůbec v plánu. Na světlo se ale prodraly právě čirým aktem psaním. Nevymysleli jste je, zkrátka se samy napsaly. A jak tedy najít onu ztracenou linii vyprávění, jak nakopnout vyschlou tvůrčí mízu? Pište! Tak prosté to je. Ale ani o píď lehčí.

pondělí 16. května 2016

#68: TFP

To není žádná další zkratka, to byl bohužel ještě donedávna stav mého psaní. Totally fucked up. Omlouvám se za anglicismus, ale v češtině pro to snad neexistuje lepší výraz.

Předně bych měla říct, že duben byl, co se psaní týče, zatím nejbídnější. Opět mám o nepisatelskou práci navíc a o něco víc mám z důvodu nového místa také redaktorských povinností, o tom napíšu ještě v jiném příspěvku. O čas tentokrát ale ani tak nešlo. Spíš jsem ještě před několika dny byla v bodu, kdy jsem nemohla pokračovat, i kdybych chtěla.

Totiž takhle.

Při psaní aktuální věci se opravdu snažím dodržovat pravidlo takzvaného first draftu a jenom píšu, nepročítám to, jedu pořád dopředu. Tenhle styl má za sebou ale první velkou oběť. To jsem zrovna pracovala na zatím poslední kapitole, sama sobě jsem se obdivovala, jak se mi to všechno krásně rozvijí, navazuje na sebe a... Uvědomila jsem si, že v onom úseku uvádím poprvé na scénu jednu důležitou rekvizitu... Předmět, který ale měl být už několik stránek dozadu ukradený!

To byla pořádná rána, kterou můj spisovatelský elán rázem dostal. V prvních momentech jsem se snažila hlavně zachovat klid. Určitě se musela vymyslet nějaká klička, jak tohle napravit. S mým příběhem se to má ale tak, že všechno souvisí se vším. Všechno. Pro čtenáře to jistě musí být dobrý zážitek, sama se ráda dozvídám, že určité, na první pohled bezvýznamné symboly vlastně měly v ději své místo a všechno je tam z nějakého důvodu. Pro autora už ovšem existuje riziko, že se do svých rovnic a příběhových kotoulů brzy zamotá, což je můj případ.

Asi týden, dva jsem to vyřešit nedokázala, ať jsem svůj příběh obracela na všechny strany. Racionálním východiskem se mohla jevit možnost, že bych ten předmět představila čtenářům už dříve. V té pasáži ale osvětluji spoustu dalších věcí. Kdybych je sdělila už na začátku, čtenář by přišel o moment překvapení. Už je to přece jenom nějaká osmdesátá stránka, stala se spousta událostí, čtenář má o postavách nějakou představu a já mu ji teď svým novým odhalením pokroutím. Nemůžu to zkrátka vyklopit hned na začátku. O to jde. Že čtenář po většinu času hlavně neví. Pak taky, kdybych se k takovému kroku opravdu odhodlala, zase to nejde. V té části narážím i na skutečnosti, které se staly bezprostředně předtím. Pustit se do jakéhokoliv přepisování, by se rovnalo přepsat celý dosavadní materiál! Co jsem tedy mohla dělat, když jsem nemohla dělat vůbec nic?

Po několika dlouhých dnech mě přece jenom napadlo jedno schůdné řešení. Ani z něho jsem původně nebyla moc nadšená, ale vůči mému dílu bylo zároveň i nejméně invazivní. Jednoduše ten předmět neuvedu do děje. Sice mě to mrzí, protože se mi ta odhalující kapitola opravdu hodně líbila, ale nedá se nic dělat. Přepsala jsem ji s nějakými novými okolnostmi a část ze smazaného textu jsem použila dokonce jako úvodní odstavec celé knížky (nechci říkat prolog, protože ten už v podstatě mám). Čtenář tak vlastně bude mít o tajemství víc a když nad tím tak uvažuji, vlastně to možná bude nakonec k dobru příběhu! No další psaní napoví.

Teď ještě musím vymyslet, co udělat s další předpřipravenou pasáží, která se opět točí kolem onoho předmětu, ale na to přijdu asi až časem. Z toho mi plyne jedno velké ponaučení:

NEPŘESKAKUJTE KAPITOLY A NIKDY SI NEPIŠTE NIC DOPŘEDU!

Nevím, jak vy, ale psaní na přeskáčku je moje oblíbená disciplína. Omlouvám si to tím, že to stejně jednou budu muset napsat. Jenže jak vidíte, s tímto přístupem můžete lehce narazit. Zatímco jste si totiž dopředu napsali určitou část děje, příběh před ní se vyvíjí sám a je dost možné, že až dojde do onoho hotového bodu, dojde ke srážce. Takhle mě třeba mrzí, že se budu muset asi i tohohle textu zbavit - vždyť byl tak skvělý a zase tak pěkně navazoval! Vinit z toho ale můžu jenom sebe. Text, na kterém právě pracuji, musí mít vždycky přednost před těmi nadepsanými. Bylo by pěkné, kdyby spisovatelství bylo jako atomové inženýrství a vše se v něm dalo předem naplánovat, ale takhle to zkrátka nefunguje. Příběh si žije svým vlastním životem a vy se mu nakonec stejně musíte přizpůsobit, pokud v něm chcete pokračovat dál.

Tak snad bude květen úspěšnější měsíc.

úterý 12. dubna 2016

#67: Mission impossible, měsíc třetí

http://joehillsthrills.tumblr.com/post/141562903682/whats-your-writing-routine-like


To je opět jenom na odlehčený rozjezd. Ve skutečnosti třetí měsíc psaní nebyl tolik divoký. Říkala jsem už, že mě psaní TPPNDPZ (akronym celého názvu. Ano. Všech sedm písmen, nedělám si legraci.) totiž baví? Zatím v příběhu neležím půlstoletí, zatím se mě netýkají úmorné revize, zatím jsem to nečetla už milionkrát. Za několik dalších měsíců si samozřejmě povíme.

Ale ne. Je to podle mě zkrátka samotná látka, která mě nutí dosavadní práci snad i nějak milovat. (Je to možné? Milovat tak sebedestruktivní činnost jako je PSANÍ KNÍŽKY!?) Jako vždy, samozřejmě je možné, že zkazím ten převod myšlenek do wordové podoby. Námět sám o sobě ale má jisté ambice a nebála bych se ho dokonce označit za vcelku originální. Takovou sebejistotu zažívám za všechny ty roky literárních pokusů asi poprvé.

Minule jsem řešila dilema s dvěma super zápletkami. Ke své radosti můžu oznámit, že po intenzivním brainstormingu jsem na to už přišla! A rozhodla jsem to celkem šalamounsky. V první zápletce měli být hrdinové svědky jedné události, která naprosto změní směr příběhu. Druhá zápletka to ale celé komplikovala a děj byl kvůli ní poněkud překombinovaný. Jak to udělat, abych druhou postavila do popředí a přitom ani úplně nezabila první? Nakonec jsem to vymyslela tak, že zlomová událost v syžetu zůstane, jen se stane bez účasti postav, tiše na pozadí, zdánlivě nijak nesouvisející s hlavním dějem. Naprosto související se zápletkou číslo dvě! Nebude to tedy už souboj dvou velkých dějových zvratů, jeden zkrátka bude souviset s druhým, a dohromady tak budou tvořit jednu velkou zápletku. Uf. Možná jsem studium filmové teorie neměla tak rychle vzdávat, aspoň bych to mohla dnes rozebírat o něco učeněji. Škoda pak, že o tom nemůžu psát v detailech, chápu, že tyhle nekonkrétní rozbory vám nic neříkají.

Líbí se mi poté, jak mě během tvorby ovlivňují věci z mého vlastního života. Taky to tak máte? Z pozice člověka zvenčí to tak možná nevypadá. Což je vlastně jedině dobře! Já ale moc dobře vím, co jsem třeba chtěla některou větou vyjádřit. Vím, že tahle postava vznikla za chodu a je odrazem jednoho skutečného člověka. Vím, že když jeden hrdina poslouchal v autě Davida Bowieho, nebyl to náhodný prvek, ale jakási forma holdu, protože jsem to psala zrovna ten večer po Bowieho smrti. I když je to úplně jiný příběh s jinými lidmi, právě v těch čtenářem neviděných detailech a náznacích vidím mezi řádky kroniku svého vlastního života.

A mimochodem, mám další skvělý soundtrack na psaní. Jistě nepřekvapí, že je to... Hans Zimmer a jeho hudba pro nového Supermana. Na akčnější scény jasná volba.


neděle 3. dubna 2016

#66: Nejtěžší, ale zároveň nejdůležitější challenge vašeho života

Blog Spisovatelova bible jsem si zakládala z jediného důvodu - abych v něm psala o psaní. Protože to je ta nejlepší prokrastinace... Na stranu druhou by ale byla škoda nevyužít prostoru, který mi taková platforma nabízí, a nenapsat si příspěvek i o něčem jiném. Osobnějším. Co ve své podstatě vůbec není o psaní. Poslední dny mám v hlavě totiž různé myšlenky a chtěla bych je ventilovat i jinak než jenom napsáním do deníku. Takže si to napíšu sem. 

Rok 2016 má za sebou teprve první čtvrtinu a už teď mám strach, co dalšího přinese. Za pouhé tři měsíce se toho stala spousta. Něco se týkalo i psaní a dosud jsem si to sem nenapsala. Hlavně se ale dějí věci se mnou; já dělám věci. A i když je to zajisté pozitivní, celkem to vzbuzuje taky hrůzu, co dalšího se letos ještě přihodí.

Řeknu vám jeden důležitý poznatek: Za váš život je zodpovědná jenom jedna osoba - vy sami. Jak banální, že? Kdo z nás podle téhle poučky všech správných motivačních příruček ale skutečně žije? Ruku na srdce. Není to spíše tak, že všichni tak nějak čekáme, že budeme spasení? Že to, co chceme, si k nám najde cestu samo? Mít sny a věřit v ně je pěkné a pochopitelně nezbytné, ale samo o sobě to nestačí. Je pohodlné všechny naše neúspěchy svádět na nešťastné okolnosti, smůlu a ostatní lidi. Není nic jednoduššího než režii našeho života svěřit do rukou druhých a jako třeštící figurky z Kafkova románu jenom čekat, kam nás úmysly ostatních zavanou. Vím to. Nic jiného většinu svého života nedělám.

V posledních týdnech jsem zase něco chtěla. Byla to ale věc, o kterou jsem si nemohla říct. Absolutně jsem nemohla udělat jakýkoliv krok naproti, tedy to jsem si aspoň myslela. Celé moje snažení se tedy omezilo na snění; to je přece to, co máme dělat, ne? A když si to budu hodně, hodně přát, tak se to splní, no ne? Zvláštní. Nic se totiž nedělo. Jenom já jsem se dál a dál trápila. Ochotně jsem na sebe vzala oblíbenou roli oběti zmítané krutým osudem a litovala se, jak to já, chudinka, mám strašně těžké. Pořád se dostávám do situací, ve kterých nemůžu nic a nic dělat, fňuk. Mohla jsem tedy udělat jenom jednu věc, ale ta už byla ze své podstaty nemožná, takže? Bezvýchodná situace. Dead end. Příběh o lidském ubožákovi, proti kterému se spikly všechny božské síly. Je tak krásné dosazovat se na místa všech těch velkodušných románových hrdinů bojujících proti celému světu.

Problém - moje chtění oné věci ale nijak nepolevovalo. Naopak. A nevím, jestli to bylo snad podobou oné věci, nebo zkrátka jenom skutečností, že je ten zvláštní rok 2016, ale můj postoj se radikálně změnil. Začala jsem mít už pořádně dost té své melodramatické pasivity. Protože tak to prostě nebylo! Nebyla jsem nemohoucí člověk, jehož jedinou možností bylo čekat, to byla lež! Byl tu jeden krok, který jsem vůči té věci mohla udělat. To, že jsem na něho zatím neměla odvahu, bylo jedno. Nemohla jsem ale už nadále říkat, že je to nemožné! Pokud existovalo řešení - a to až na výjimky existuje vždycky - možné to bylo a já nebyla oběť. Pokud se mi nikdy nepodaří dosáhnout svého cíle, nemůžu za to obviňovat špatnou karmu, nevhodné okolnosti nebo dokonce druhé lidi. Já a já budu za to vždy jen vinna. Jen já a já jsem zodpovědná za věci, které se mi v životě dějí. Když něco chci, musím si to také sama dát, nikdo jiný se nade mnou nesmiluje.

A i když jsem pod tíhou tohoto nově nabytého vědomí měla být spíše vyděšená (je to natolik odlišné od myšlenky, že všechno k vám přijde samo, dokonce to znamená, že musíte něco udělat!), na stranu druhou to bylo neskutečně osvobozující. Protože je parádní vědět, že opravdu existuje člověk, který vám v životě může dát všechno, co chcete, nebo se o to aspoň může pokusit - vy. A komu, sakra, můžete věřit víc než sobě samotným!? Tak důležité životní uvědomění. Ano, doslova uvědomění, protože předpokládám, že tyhle věci všichni jinak normálně víme. I já si ještě donedávna myslela, jak jsem po téhle stránce osvícená a jak pevně držím život ve svých rukou. Přitom to až do letošního března nebyla pravda.

A pak jsem konečně udělala ten krok...

Nebudu vás dojímat happy endem. Nezískala jsem to, co jsem chtěla. Nebudu ani dodávat nadějné zatím. (Ne)stalo se něco úplně jiného, než jsem čekala, nejspíš jsem do situace dokonce zanesla ještě větší zmatek než předtím! Možná by vás zajímalo, o čem konkrétním tu celou dobu mluvím, ale subjekt mojí touhy je vcelku vedlejší. Nejde ani o to, že se moje snažení celkem minulo účinkem. Nic takového. Jde o to, že bez ohledu na, to jak vše dopadlo (nebo ještě dopadne), já to udělala. Něco jsem chtěla a něco jsem pro to opravdu podnikla, i když mě to stálo velké sebezapření. Poprvé v životě jsem prokázala skutečnou odvahu. A zjistila jsem, jak lehké to vlastně je... Protože všechny ty kecy, jak lidi nakonec ani tak nelitují věcí, které udělali špatně, jako spíš těch, které neudělali vůbec, jsou až děsivě pravdivé. Tenhle život je sice šíleně dlouhý, ale co se týče určitých věcí, je trestuhodně krátký. A jak taky řekl Steve Jobs: "Vědomí, že jednoho dne zemřete, je ten nejlepší způsob, jak se vyhnout mylné představě, že máte co ztratit. Nazí už jste. Neexistuje důvod, proč byste neměli následovat své srdce."

Abych to nějak shrnula: Před pár dny jsem jednoduše udělala věc, která byla - v mých očích - tím stropem, za který mě můj strach dosud nikdy nepustil. Možná byste se smáli, kdybyste věděli, o čem mluvím. To je v pořádku. Každý z nás se děsí něčeho jiného. Přesto - právě náš největší strach je obvykle i tím, co jednoznačně musíme udělat. Čeho jiného se mám bát teď, když to nejhorší jsem zvládla a jsem plně smířená na sebe vzít i všechny následky? Co dalšího může být ještě obtížnější než to, co jsem před pár dny udělala? I ty největší výzvy vedle toho pro mě vypadají jako nic. Proč bych se měla bát každé další situace, která si vyžaduje značnou odvahu, když teď už vím, že udělat vás to nic nestojí? Svět se nezastaví, vaše sebevědomí možná schytá nějakou ránu, ale život neskončí, jede se zase dál. S jedním rozdílem: Už nemusíte litovat, že jste nic neudělali. Už se nemusíte ptát, co by se stalo, kdybyste to udělali. Už nejste obětí, postavou v příběhu někoho jiného, ale spisovatelem svého vlastního života.


A jestli jste po přečtení článku neskončili jako žena v gifu, tak máte smůlu; podobné příspěvky sem budu psát častěji!

Teď vážně. Vím, že předešlá slova pro někoho nemusela znamenat nic jiného než další z lehce úsměvných motivačních first class tajemství. V pořádku. Člověk musí k podobnému uvědomění dospět především sám. Já tyhle chytré kecy čtu jinde už přes pět let, ale to nejdůležitější mi očividně došlo, až když jsem se sama dostala do konfrontace s určitými skutečnostmi.

Přesto mám pro vás jednu challenge:

Začněte nový týden tím, že uděláte to, z čeho máte momentálně největší strach. 

Nic dalšího, ale ani nic menšího po vás nechci. Chcete už dlouho odejít z práce, kterou nesnášíte? Ze vztahu, který vás ničí? Chcete změnit školu? Zkusit si říct o vysněné pracovní místo? Pozvat někoho na rande? Někomu něco říct? Odstěhovat se? Cokoliv může momentálně stát mezi vaší neútěšnou přítomností a možným štěstím. Udělejte to. Když se překonáte jednou, překonáte se už vždycky. Když se odvážíte k tomu nejhoršímu, odvážíte se ke všemu. Budu ráda, když mi o tom pak napíšete do komentářů nebo klidně i na mail.




pátek 11. března 2016

#65: Jsem Bůh

Na úvod tu mám opět nějakou tumblr srandičku, která krásně popisuje momentální fázi mého psaní.

http://tyleroakley.com/post/139507583511/cokosfunhouse-ill-only-make-a-couple-of


Nehledám to cíleně, samo mi tam vždycky vyskakuje něco příhodného. A teď k věci. Co se od minule změnilo?

VYMYSLELA JSEM ZÁPLETKU!



Vymyslela je trochu přehnané slovo, prostě mě zase jenom úplnou náhodou napadla.

Nějakou zápletku jsem už pochopitelně měla. Bod zlomu, od kterého ten příběh nabere úplně jiný směr. Co mělo ale následovat dál? Napadalo mě jen sto milion jedna nesmyslů, na to jsem bohužel expert. Před několika dny jsem ale se po dvou letech znovu dala na sledování seriálu Misfits. Třetí série. Bylo to myslím hned u prvního dílu, kdy jsem zase obdivovala akční scény a trochu jsem si to v hlavě míchala s věcí, na které pracuji. Tematicky si nejsou podobné, ale přesto mají pár prvků společných. "Hm, a co kdyby tam byl ještě někdo další," v duchu seriálu jsem si fantazírovala scénu spojenou s mými hrdiny. A pak mi to došlo...



"A CO KDYBY TAM BYL JEŠTĚ NĚKDO DALŠÍ!?" 
Nastiňuji vám to pouze v hádankách, ale z mého pohledu mě zkrátka napadla zápletka jak prase. Jenže najednou mi nastalo dilema. Probrala jsem to ze všech stran, přidala jsem nějaké další detaily a konec teda ještě pořád nemám, ale... I když jsem vymyslela, jak tuhle super zápletku našroubovat na tu předešlou, mám teď strach, aby tam nebylo poněkud přezápletkováno. Samozřejmě. Čím víc příběhových kotoulů, tím lépe. Myslím, že všichni milujeme, když nás autor tahá za nos a bafá na nás stále novými a novými zvraty. Problém je v tom, že ta původní zápletka byla taky super zápletka. A vedle té druhé mi tam přijde navíc. Jako bych násilím chtěla udělat ten příběh strašně moc zajímavý, až to působí opačným efektem. Takže ještě uvidím. Popřemýšlím. Kdybych musela podle Whedonovy metody nějaké své dítko zabít, každopádně by to byl ten první nápad.

Zatím jsem ve svém psaní daleko od jakékoliv zápletky, takže času dost. Momentálně jsem na tom tak, že mi hlava šrotuje v těch nejméně vhodných příležitostech a kam chodím, tam vymýšlím. "A co když to bude tak?" "A co když to bude úplně jinak?" "A co když tahle postava udělá tohle?" "A co když to tahle postava neudělá." Znáte to.


Miliony možností. A je strašně těžké být Bohem. Víte, co je ale stejně nejlepší metoda? Dát tomu volný průběh. Nechat si to v hlavě rozležet. A jednoduše psát. Další průběh děje se pak sám vyjeví. Věřte mi.

Anebo věřte aspoň této paní:

"Pokud je autor upřímný ke svým postavám, samy mu dají zápletku." Phyllis Bottome

pondělí 22. února 2016

#64: Pondělní motivace

... pro všechny nepublikované, nechtěné, odmítané. Pro všechny.

Stephena Kinga odmítli asi milionkrát, než se někdo na jeho věci podíval.
Nějaký idiotský vydavatel četl Harryho Pottera
a řekl: "NE."
Nedovol, aby tě zastavila, Suzanne.
Musíš psát dál.

úterý 16. února 2016

#63: Rozvrhy a jiné pomůcky pro organizaci času

Rok 2016 je stále na začátku. Pokud jste se tedy letos rozhodli do toho praštit a konečně si trochu přeorganizovat svůj život, tady jsou odkazy na spousty pomůcek, které si můžete vytisknout.


http://booksandpublishing.tumblr.com/post/137284015514/2016-planner-printables

neděle 14. února 2016

#62: Píšu knihu

Psaní mé nové knížky ve zkratce:

http://stability.tumblr.com/post/123526552241/kazi-is-amazing-planning-a-story-actually

Ale řekněme, že jsem něco za první týdny skutečně napsala! Všechno to budu dokumentovat tady, což je myslím celkem dobrá motivace. A celý tvůrčí proces si zatím užívám.

Protože:

1.) Hlavní ženská postava není velkou kopírkou mé vlastní osoby, takže se dá dokonce vcelku snést.
2.) Mužští hrdinové jsou taky fajn.
3.) Ještě to úplně nevím, ale zdá se, že tam klíčí jeden pořádný záporák. Je osvěžující pracovat na díle, kde se něco takového opět vyskytuje.
4.) Konečně držím na uzdě svůj věčný sarkasmus (který samozřejmě není vůbec špatný, ale aspoň jednou ve svém životě bych chtěla napsat něco seriózního, tenhle příběh totiž vůbec nemá být vtipný).
5.) Jsem zamilovaná do jedné vedlejší postavy, protože si pod ní opět představuji Vincenta Cassela. Mohlo by se zdát, že mám na tohohle herce úchylku. Kdo by ale nechtěl, aby v jeho příběhu hrál Cassel!? Je to zkrátka univerzální ksicht na temnější charaktery.
6.) NENÍ TO TEN PŘEDEŠLÝ PŘÍBĚH.

Nejvíce během psaní poslouchám:

Hans Zimmer - Interstellar
Queens Of The Stone Age - Songs For The Deaf

A protože jsem jako SB nově i na Spotify, tady je nějaký tematický playlist, který budu neustále obnovovat:

sobota 16. ledna 2016

#61: Klasická stavba příběhu podle Chucka Wendiga

1.) Hej! Podívej! Problém.




2.) Prostě půjdu a vyřeším ho a...



3.) Proboha! Udělal jsem to ještě horší.




4.) Sakra! Někdo jiný to udělal ještě horší.



5.) Počkat! Myslím, že už to mám...





6a.) Sakra, sakra, sakra.





6b.) Do hajzlu, do hajzlu, do hajzlu.




7.) Už to není jenom horší, problém je teď úplně jiný. 





8.) Všechno je tak složité.



9.) Všechno je ztracené.



10.) Počkat... Je to světlo na konci tunelu?



11.) Ano, je. Jenže je to velociraptor s baterkou ve svých ústech!




12.) Počkat, už mě něco napadá.




13.) Porazil jsem velociraptora a baterku mám teď já a všechny mé problémy jsou vyřešené, ale ne úplně, protože tak hladký a přímočarý konec naštval Ježíše, a to tak moc, že všechny postavy teď kvůli němu dostaly opar. 





(Zdroj: Chuck Wendig)

neděle 3. ledna 2016

#60: Konec prokrastinace, pokus 11041891

Nový rok, nový boj, a tak dále, a tak dále. Nechci tu psát další trapný článek, jak zase začínám s čistým štítem, jak všechno bude lepší, já budu zodpovědnější a prostě letos už bude ten rok. Respektive podobný článek jsem tu možná nikdy nepsala, ale debata na tohle téma se ve mně odehrávala nesčetněkrát. Už milionkrát jsem skončila s prokrastinací. Výsledek byl vždycky stejný. Žádný.

Vím, že s novým rokem vaše problémy nezmizí jako mávnutím kouzelného proutku. Jedna věc se nezmění ani odbitím půlnoci, a to jste vy sami. Je to boj s větrnými mlýny. Přesto... vám teď jeden takový trapný článek napíšu. Protože se pokouším začínat s čistým štítem, všechno musí být lepší, já budu zodpovědnější a tenhle rok, nebude ten rok - ten rok měl být už v roce 2014 a jak jsem si napsala do svého deníku, stále trvá - ale proč by prostě nemohl být konečně dobrý?


Moje prokrastinace už zkrátka není jenom úsměvnou prokrastinací studenta. Moje plýtvání času už není jenom mládežnickým rozmarem. Moje organizace času, přesněji řečeno naprostá absence organizace, je už opravdu závažný problém, který mě ohrožuje na duševním i fyzickém zdraví. Bez legrace. Dokud jsem měla do poslední čtvrtiny roku ještě jiné pracovní povinnosti, nebyl čas to nějak vnímat. Poté, co se věnuji jenom psaní, si to uvědomuji až bolestně moc. Poslední měsíce roku 2015 byly pro mě čirým utrpením.

O Vánocích jsem si dala od psaní menší pauzu. Na pět dní jsem schovala notebook a měla jsem se božsky. Přečetla jsem knížku. Složila jsem puzzle tisícovku. Udělala jsem si zápisek do deníku. Viděla jsem dva filmy. Poslouchala jsem hudbu. Jedla cukroví. NEPSALA JSEM. Jo, a taky jsem mohla normálně usnout, protože jsem ze sezení u počítače neměla ztuhlý krk. Vím, že jsem si díky tomu zajistila menší prosincový výdělek, ale víte co? Víte! Je mi to úplně jedno. (Mimochodem ještě taková kuriozita: I kdybych chtěla psát, nemohla jsem se dostat do redakčního systému. Vesmír asi opravdu existuje...)

Utopicky jsem flirtovala s myšlenkou, že bych se navždy vymazala z internetového světa. Vím, že je to vzhledem k mé práci nemyslitelné. Kdyby mi ale nestála v cestě, udělala bych to hned. Ta vidina...
"Samozřejmě jsem stále vděčná za to, co dělám. Líbí se mi ta myšlenka (...) publicisty a redaktora (...). Pořád to dělám raději než práci 85 % téhle populace. Nenávidím ale všechno to ostatní... To věčné sezení, zírání do svítící obrazovky, bolavá záda a krk, těžkosti se spánkem, nedostatek času na nic jiného,... Jeden by ani nevěřil, jaký problém mi občas dělá napsat ten nejprimitivnější článek. Psaní není těžké, těžké je překonat tu nechuť. Nezbývá mi než si to do roku příštího nějak přeorganizovat. A vymyslet plán na zbohatnutí, abych se toho břemene jednou provždy zbavila, zajisté. Není život jeden velký paradox?"
Takový zápisek jsem si 28. prosince napsala do svého deníku. A během svátku jsem skutečně dávala dohromady plán oné rekonstrukce, kterou jsem nazvala pracovním názvem "Christmas". Protože bych ráda měla celý rok na duši ten pocit klidu, jaký aspoň já mívám o Vánocích. Obzvláště o těch letošních. Dva dny ho už testuji, zítra jedu na plný režim. A zatím vám můžu říct aspoň tolik, dva dny žasnu. Dva dny se skoro nudím, protože mám všechny denní povinnosti hotové. Dnes i včera jsem měla ve dvě hodiny hotové to, co mnohdy dokončuji až v pozdních nočních hodinách. Někdy bohužel ani to ne... Vždyť ve dvě hodiny obvykle moje psaní můj boj se sebou samou teprve začíná. Dokonce mám napsáno i předem! Jen tvorba na mé nové knize zatím pokulhává, ale tam hraje roli trochu jiná věc, než že bych psaní flákala...

Vlajku vítězství nicméně ještě nezvedám, ani vás prozatím nehodlám poučovat, jak na to. Jak říká můj duševní guru Dan Millman,
"základní já uzná změnu coby nový vzorec, jestliže u ní dokážeme setrvat zhruba třicet dní". 
Počkám tedy. Jednou provždy chci každopádně opravdu zatočit s tím odporným spisovatelským klišé. Prohlédněte si dobře tyto obrázky:


Jsou totiž poslední svého druhu. Už odmítám po vzoru sociálních sítí tohle prokletí tvůrčích jedinců propagovat se skrytým vzkazem "hahaha, to je tak vtipný tahleta prokrastinace". Proboha, není to vtipný! Zcela jistě vám to kompletně ničí život. Nám všem! 

Ukažte tomu jednou provždy prostředníček! Vezměte svůj život do vlastních rukou! Neplýtvejte svým krátce vyměřeným a drahocenným časem! Já do téhle bitvy letos jednoznačně jdu. Přidáte se?