Přiznávám. V
Zápiscích z karantény I jsem lehce podcenila své schopnosti. Mé staré já je samozřejmě zpátky na scéně a dny opět trávím
starým dobrým overthinkingem. Ale to se asi dalo čekat.
Na téhle
karanténě mě štve jedna věc. I já mám díky sociální izolaci totiž víc času, a děje se mi tahle nepříjemnost - rozhodovací paralýza. Zkrátka nevím, co mám dělat dřív. Výsledek: Většinou nedělám nic!
A plně jsem se utvrdila v jedné věci. Že jsem fakt
jiná. Což automaticky neznamená špatná. Ano,
jsem introvert, ale jak jsem už vysvětlovala minule, jsem ten druh, kterému nevadí chodit do společnosti, oplývá vcelku solidními komunikačními schopnosti, když má dobrý den, a nikdy by nedal přednost večeru s knihou před večerem venku. Teprve teď si ale uvědomuju, co přesně ta má introverze znamená. Protože zatímco velká část světa pláče nad sociální izolací, já tomu nerozumím. A vlastně mně to i trochu leze na nervy.
Jo, nějakou dobu se teď neuvidíš s přáteli, nezajdeš si na oběd do své oblíbené hipster vegan gender free restaurace a neuděláš si nová selfíčka v posilovně, ALE! Jediné, co se po nás chce, je sedět doma na zadku. Nemusíme rukovat do armády, nemusíme se bát, že nám na hlavu spadne bomba, nemáme potraviny na příděl. Tahle karanténa ani není úplně karanténa. Pořád se můžeme jít projít do lesa, můžeme si jít nakoupit a nikdo se nemusí dozvědět, že jsme se s někým sešli. Čímž rozhodně nikoho nenavádím. Co chci ale říct - není to prostě tak, že by nás zavřeli do atomového krytu a my ztratili na několik měsíců veškerý kontakt s civilizací. Navíc máme neskutečné štěstí, že se tohle neděje v roce 1950, ale v roce 2020, kdy existuje internet a všechny další vymoženosti. Můžeme pracovat z domu, jsme ve virtuálním kontaktu se všemi blízkými osobami a stále se máme čím zabavit, i když je všechno zavřené. Takže sorry jako, ale skoro mě až vytáčí fňukání některých jedinců na téma izolace. Protože i kdybys byl ten nejextrovertnější extrovert, haló. Máme tu takovou situaci, ne úplně ideální, ale ty nemusíš chodit na válečnou frontu, vzdávat se avokádových toastíků ani jsi kvůli blackoutu nepřišel o Netflix. Dokážeš na chvíli zatnout zuby? To ani nemluvím o tom, že někteří lidé musí během tohoto stavu řešit mnohem vážnější problémy.
Chci být tolerantní, jsem tolerantní, ale tohle nechápu. Na stranu druhou..., samozřejmě, že by mě zajímalo, jaké to je. :D Taky bych chtěla, aby mi ze sociální izolace hrabalo a já si z nudy třeba barvila hlavu nafialovo. Chtěla bych se tři dny v kuse přecpávat a opíjet se už od rána. A chtěla bych soucítit se všemi těmi vtipnými memes a tweety. Hm. Možná v příštím životě.
Žádné komentáře:
Okomentovat