čtvrtek 29. června 2017

#78: Nejsem nepřátelská, jenom se stydím

V klubu jsem se seznámila s jedním klukem. Podruhé jsme se viděli až někdy po měsíci a bylo to setkání celkem rozpačité. Hlavně ale nebyl čas ani prostor pro delší rozmluvy, takže jsem z toho velké drama nedělala a rozhodně jsem to nebrala jako další ze svých sociálních selhání. Náhodou jsem ho potkala ještě večer. Po návratu domů jsem mu v opilosti a s humorným podtónem vyčetla, že mě ani nepozdravil. On mi vzápětí odepsal, že si mě nevšiml, ale že mu hlavně po našem dřívějším setkání toho dne ani nepřišlo, že bych o nějaký další kontakt stála.


Už střízlivá jsem mu ráno poslala vysmátého smajlíka. I když jsem nevěděla, jestli nemám spíš brečet. Pobaveně jsem mu napsala, že se jenom stydím. Ve skutečnosti jsem mu zjednodušeně odhalila tragédii mého života. A vím, že on mi vlastně dal odpověď za všechny ty lidi, které bych klidně ráda ve svém životě měla, ale vždycky z něho zmizeli. Ne, protože bych jim byla úplně ukradená. Ale prostě jsem jim dala stopku, ještě než stačili vykročit. 

Když se potkám s člověkem, kterého jsem už dlouho neviděla, nebo se ještě neznáme tolik dobře, můj obranný systém zařadí nejvyšší chod. Mám se k nim hlásit? Mám je vůbec pozdravit? Nebo se mám raději dívat na druhou stranu ulice a dělat, že je nevidím? Jasně, že si tě už nejspíš ani nepamatují! A i kdyby, proč bys je měla zajímat? Ty? Hlavně se, proboha, neztrapňuj. Začne mě tedy strašně moc zajímat dění někde mimo prostor, v němž se nachází onen narušitel mého klidu, nebo se oddám studiu dlažebních kostek. Někdy je setkání nevyhnutelné, ale i pro tyhle momenty mám své zbraně - nasadím masku pokerového hráče. Jako třeba u toho kluka. Jsem nepřemožitelná, drsná a nejvíc nad věcí. A druhý to vycítí. Může být sebevětší suverén, ale cítí můj chlad. Je to betonová zeď, kterou nejde porazit, a on se proti ní cítí takhle malý. Tak to vzdá ještě před začátkem. A tím jenom potvrdí moje obavy; opravdu jsem mu ukradená. A pod pokerovou maskou už jenom prosvítají známky smutku...

Je to začarovaný kruh. Bohužel se to nelepší ani teď, když jsem starší a tyhle věci si už moc dobře uvědomuji. Já to vím. Vím, jak odtažitě na ostatní působím. Vím, že právě to je ten hlavní důvod, proč se ani o nic nepokouší. Ale opravdu to není tak, že bych někoho nesnášela. Já si jenom nevěřím. Nechci mít raněné ego. A hodně se stydím...

Pokud jste se v předcházejících řádcích poznali, snad vás tedy aspoň trochu uklidnilo vědomí, že v tom nejste sami. Pokud patříte spíš k druhé straně barikády, mějte s námi introverty trpělivost. A nenechte se odradit našim chladným zevnějškem. Ve skutečnosti pod ním totiž skrýváme to nehřejivější nitro. A moc si přejeme vám ho ukázat, tak nám dejte šanci.


1 komentář:

  1. Tohle je absolutně přesné. Jsem ráda, že v tom nejsem sama, ale mám pocit, že muži, kteří dokážou vidět pod masku už vyhynuli... :-(

    OdpovědětSmazat