sobota 13. května 2017

#77: Mé (ne)spisovatelské začátky

Kdy ve mně poprvé vzklíčila ta myšlenka, že budu spisovatelem? Vybrala jsem si tu cestu já? Nebo si ta cesta vybrala mě?

Byla jsem dítě s velmi bujnou fantazií. Vím, že to o sobě může prohlásit asi každý, ale přesto bych si dovolila říct, že u mě bylo tohle fantazírování ještě na vyšší úrovni. Zatímco jsem si hrála s barbínkami, hlavou se mi honily stovky příběhů. A pak tu byla taky ta hudba... Nadšeným posluchačem jsem byla od velmi raného věku. Už tehdy ve mně konkrétní skladby vyvolávaly konkrétní obrazy.


Znáte tenhle song? Později jsem si ho nikdy nestáhla, ale když ho dnes slyším náhodně v rádiu, mám husí kůži. Vrací mě zpátky do roku 2000, kdy jsem stvořila svou první hrdinku. Malá holka, přesně v mém věku, vlastně jsem to byla celá já. Během letecké havárie přišla o rodiče a do opatrovnictví si ji měla vzít zákeřná teta. A to nemohla dopustit. Tak utekla z domova a začala její Nekonečná cesta. To byl název toho příběhu. A jak jsem stárla, vymýšlela jsem další a další díly. Strčili ji do dětského domova, ze kterého zase utekla. Dala se dohromady s jednou potulnou partou (která úplnou náhodou vypadala jako členové skupiny A*Teens). Zase ji chytili a zase jim utekla. S partou se rozešla. Putovala dál po světě. Našla své ztracené bratry. Skončila v polepšovně. Byla poslána na nějakou terapii k buddhistickým mnichům (neptejte se mě). A nakonec se v osmnácti vrátila. Ale to už jí došlo, že tam vlastně vůbec nepatří, a tak se jen otočila a pokračovala dál v cestě...

To všechno jsem stvořila. Ve své hlavě. Myslím, že až na jeden jednostránkový pokus (který jsem po nalezení mamkou roztrhla) jsem nic z toho nenapsala. V těch letech jsem vůbec nepsala. Nebyla jsem až tak geniální dítě. I když jsem patřila k premiantům třídy, nic mi nešlo samo. Všechno mě stálo strašné úsilí a rozhodně jsem ve volném času ty své přebujelé myšlenky nesepisovala na papír. Zvláštní... Když se mě babička s dědou ptávali, čím jednou budu, říkala jsem, že spisovatelkou. Taky jsem ale říkala, že budu policistkou, učitelkou nebo herečkou, takže asi tak.

Nemůžu ani říct, že by to byly knížky, které mě k psaní přivedly. Vášnivějším čtenářem jsem se stala někdy v devíti desíti letech, kdy jsem objevila Enid Blyton. Pokud ve mně ale četba jejích příběhů něco probouzela, tak spíš touhu zažívat stejné věci jako hrdinové Tajné sedmy nebo Správné pětky. Podobný klub jsem i založila a dokonce jsme měly svůj případ! Když se u nás vykradla jedna budova, tajně jsme asistovaly policii a skutečně jsme na pár zvláštních věcí přišly. Stopy v blátě nám napovídaly, že se to stalo během deště, na dveře někdo použil čistící pastu, aby skryl otisky prstů, a pak jsme našly ten seznam (ukradených) věcí, na jehož základě jsem za pachatele prohlásila nevlastního otce mé spolužačky. Ve třídě z toho byl pak docela povyk, když na moje podezření spolužačka přišla, ale to už je jiný příběh. A jestli toho zloděje pak našli, tak si stejně myslím, že to bylo díky našemu seznamu stop, který jsem záměrně podstrčila mému mladšímu kamarádovi, synovci policisty. (A, ehm, ne, to není další fantazie, ty věci nahoře se fakt staly.)


Zatímco dráha nezletilého detektiva mě tedy velmi lákala, nepomýšlela jsem vážně na to, že bych knížky mohla jednoho dne i psát. Spisovatelé u mě měli stejnou definici jako herci nebo zpěváci - existovali, ale v nějakém jiném světu, nám běžným smrtelníkům zapovězeném.

Začátek svého literárního života bych datovala do roku 2002. Tehdy se uskutečnily mé první deníkové pokusy, které ovšem opět z důvodu nalezení skončily v koši. Regulérní deník jsem si založila ve dvanácti. K mé smůle ho neustále objevovala mamka, která při rodinných setkáních měla rádoby vtipné průpovídky, že pořád něco píšu a budu asi spisovatelka. Jenže ironie byla v tom, že kromě sepisování deníku (který byl v té době ještě hodně chabý a prostoduchý) jsem vážně nic nepsala! Když jsem se v osmé třídě pomalu rozhodovala, kam půjdu dál, plán zněl, že bych mohla zkusit filmovou školu ve Zlíně. To je pochopitelně vysoká škola, což mi tenkrát jaksi ucházelo, každopádně myšlenka se ve mně nadobro usadila. Budu scenárista. Co na tom, že jsem do té doby měla nadívané snad jen pohádky a trilogii Slunce, seno? Co na tom, že jsem pořád nepsala?

Psát v pravém slova smyslu jsem konečně začala až ve čtrnácti, kdy jsem se přihlásila do kroužku tvůrčího psaní. První povídku, která tam vznikla, už asi nikde nevyštrachám, ale mám dojem, že to bylo něco o rozbité rodině (mé nejoblíbenější téma v pubertě, nevím proč). Viděno dnešní optikou - samozřejmě to byla velmi naivní a stylisticky absolutně marná věc. Dodnes si ale pamatuju, jak mě potěšila pozitivní kritika od ostatních. Dokonce se mi zdála upřímná. Přesto jsem chození do kroužku začala brzy brát spíš jako nepříjemnou povinnost a psaní jsem neskutečně flákala. Psaní na povel, přímá konfrontace nehotového díla s ostatními - ne, to už mi tenkrát bylo proti srsti.

Klíčovým byl v mém literárním životě rok 2006. Rodiče nám na Vánoce konečně sehnali počítač a já se mohla vrhnout do svého prvního, dnes víceméně dokončeného, ale nikdy nepublikovaného románu. Ale o tom třeba zase jindy...

Jaké byly vaše začátky?

PS: Mixtape z období 2000/2001 se mi bohužel nedochoval, ale myslím, že by vypadal podobně.

2 komentáře:

  1. Jesus Merlin, Už mi nevolej jsem neslyšela hodně dlouho...

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. já si na to taky vzpomněla až během psaní článku. Holki jsou jedna z věcí, které si dnes nepouštím už ani z nostalgie :))

      Smazat