pátek 25. května 2018

#86: Otevřená zpověď uzavřeného introverta

Angličtina má pro to výraz - shaming. Těžko bychom hledali stejně pádný český ekvivalent, který by se dal krásně pojit s dalšími slovy, určujícími důvod onoho zostuzování. A tak tu máme třeba slut-shaming (když je žena moc koketní), mom-shaming (když se matka nechová tak, jak se "matka chovat má"), fat-shaming (když si někdo dovolí mít kila navíc), atd. atd. Já bych si ještě dovolila doplnit termín introvert-shaming. Když jste introvertní. Hrozná hanba, že?

Podle psychologických pouček je introverze protikladem k extroverzi. Zajímavé je, že zatímco za komunikativnost, otevřenost a náchylnost k lidem vás nikdo nepokárá, být tichý introvert spousta lidí vidí jako problém. Mít takový problém na americké střední by vás klidně mohlo dostat na jisté seznamy. Není divné, že si ve své zemi můžeš koupit zbraň stejně snadno jako balíček žvýkaček. Ale introvertní chování? Tak to už, sakra, divné je!

"Proč nic neříkáš?" Kdybych měla dostávat korunu pokaždé, když mi tohle někdo řekl, myslím, že bych si už mohla zaplatit slušný kurz, který by mě přes víkend naučil, jak být víc komunikativní. Obávám se ale, že ani ten by mi nepomohl. A hlavně je mi to už jedno. Nestydím se za to, jaká jsem, a nebudu se za to nikomu omlouvat.

Už jako dítě jsem byla stydlivá a měla jsem problém komunikovat s dospělými a obecně s lidmi, které jsem neznala. Dneska bych prostě řekla - taková jsem se narodila a mám to v genech. Jako malá jsem takové sebevědomí ale neměla. Jako malá jsem věřila tomu, co říkali ostatní. A podle jejich řečí jsem chápala, že být tiché, nesmělé dítě bylo něco špatného. Co hůř - bylo to mé selhání. Měla jsem devět deset let a místo abych jako správné dítě přemýšlela, co zase kde provedu, trápila jsem se sama nad sebou. Nechtěla jsem se pořád tolik stydět, nechtěla jsem být tichá a chtěla jsem komunikovat s dospělými třeba jako moje vlastnice "Janička", kterou mi matka pořád předhazovala jako vzor toho nejsprávnějšího potomka. Prostě to ale nešlo! Bylo to asi stejné, jako kdybyste leváka násilím nutili, aby psal pravou, nebo po dyslektikovi chtěli, aby vám plynule přečetl odstavec z knihy. Měla jsem tak nastavený mozek. Stejně jako depresi nevyléčíte tím, že někomu řeknete "tak prostě neměj špatnou náladu", tak ani introverta nevyléčíte slovy "tak se prostě bav". Teď už to chápu. Tehdy jsem to ale nevěděla a nebyl nikdo, kdo by mi to řekl.


Postupem času se komunikace s ostatními o něco zlepšovala. Sem tam si ale stále někdo neodpustil poznámku, která mě zase bodla do mého slabého místa a vrátila mě zpátky na začátek. "Dívej na X, ta tu jenom sedí, mlčí a pozoruje. Z té jednou něco bude! Ta nám všem jednou ukáže." Ta druhá část připomínky mi možná měla zalichotit. Já se ale dokázala soustředit jenom na to ponížení, které mi způsobil o několik let starší kluk v hloučku dalších lidí. To mi bylo čtrnáct. Myslím, že jsem se tehdy jenom pitomě uculila a pronesla jsem něco na způsob: "A co mám jako říkat?" Uvnitř jsem ale zuřila a cítila se... zostuzeně. Měla jsem chuť zakřičet: "Jasně, že jsem ticho, protože jsem myslela, že na tu akci půjdu jen se svými dvěma kámoškami, ale zatím tu sedím s úplně cizími lidmi, kteří se spolu baví o věcech, o kterých já nic nevím a nemůžu se k nim nijak vyjádřit! A myslím, že všichni vidíme, že jsem potichu, takže je třeba to ještě komentovat!?"

Slovy ani nemůžu popsat, jak jsem trpěla v kroužku tvůrčího psaní v tom samém roce. Byla to vlastně moje první socializace mimo základku. (Dobře, ještě tu byl tábor, ale ten nepočítám, protože na táborech se i z introvertů stávají extroverti... Nebo ne?) A zatímco všichni ostatní s komunikací neměli problém (a hlavně byli ze stejného města nebo školy), zase jsem tu byla já, divná a tichá, která nikoho neznala, k ničemu se nevyjadřovala a s nikým si nepovídala. Na výletě na filmový festival mě někdo z nich označil za nejtišší ze skupiny. Wow. Fakt? No nebýt tebe, kdo by to byl do mě řekl.


Dnes bych dostala nálepku weirdo. Prostě ten vadnej. Je mi jasné, že mě tak vnímali. A mě to mrzelo, protože "jinak jsem byla přece úplně normální", vztekala jsem se tenkrát.

Ve třídě jsem patřila k nejpopulárnějším lidem. Měla jsem kamarády, se kterými jsem každou volnou chvíli byla venku a hodiny a hodiny jsme spolu kecali a smáli se, až se mi z toho točila hlava. Tolikrát jsem v letech základní školy paradoxně slyšela výtku, že jsem až moc hlučná. Během tělocviku jsem se jednou tak moc hádala se svou spolužačkou, až třídní ruply nervy a zařvala na mě, ať už "držím tu hubu". Hádat jsem se vůbec uměla a v 6. třídě jsem proti svým úhlavním nepřítelkyním předvedla v šatně takový dramatický výstup, že mi mé kámošky málem tleskaly, jak byly ohromené. A když se partička kluků pokusila o něco na způsob šikany, měla jsem z nich jenom legraci a s nadhledem jsem jim vracela slovní údery zpátky, až je to zase omrzelo. Jo, i taková jsem byla. Dřív jsem byla vlastně hodně cool, dnes mi ta má tehdejší odvaha a držkatost chybí. Pak jsem ale seděla v tom kroužku mezi těmi neznámými, úžasnými, asertivními a komunikativními lidmi, a byla jsem vyplašená nula, která pravděpodobně neuměla ani do deseti napočítat...

Střední škola pro mě teoreticky měla být ještě větší krize, ale... nebyla. Od té doby se vlastně všechno jen lepšilo. Opět jsem samozřejmě patřila k těm nejtišším, ale já měla svůj hlouček tří čtyř kamarádek a to mi k dobrému pocitu stačilo. Hlavně jsem v šestnácti objevila punk a když vám jednou do ucha zařve Johnny Rotten "And we don't care!", nemůžete si už dál dělat těžkou hlavu kvůli takovým nicotným věcem, jako je reputace.

Introvert jsem (překvapivě, ha) zůstala až do dnešních dnů. Někdy mám světlé chvilky, kdy se vůbec nestydím. Někdy dokonce velmi zdatně zvládám komunikaci s cizími lidmi. Mezi těmi známými jsem pořád moc hlučná a pořád mi to moc mele. Kamarádka mi onehdy řekla, že jsem moc ukecaná. Ok. Ten stejný den se mě jiný člověk zeptal - wait, for it -, proč nic neříkám. OK. Měla jsem v sobě už moc ginu a toniku na to, aby se mi chtělo vysvětlovat, že nic neříkám jenom proto, že ho v podstatě neznám, ven si ho pozvala moje kamarádka, společně se baví o svých věcech, do kterých já nemůžu zasáhnout, i kdybych chtěla, a že i kdyby to tak nebylo, tak co jako, tak jsem prostě tichá, jsem třeba introvert, jako ty jsi extrovert, je v tom snad problém? Tak jsem mu jenom odvětila, že sleduju hokej na plátně. Protože ten jsem fakt sledovala. A díky mému úpěnlivému fandění a modlení dal Martin Nečas v poslední sekundě vyrovnávacího góla, takže asi tak. 



To se ani nebavíme o tom, jak moc nezdvořilé mi takové otázky přijdou. Extroverti, když jste ve společnosti a někdo není komunikačně zrovna moc aktivní, věřte mi, on o tom ví. Nemusíte mu to připomínat a stavět ho do pozice špatného.

Chci říct, tak to prostě je. Jsou flegmatici. Jsou cholerici. Jsou sangvinici. Jsou melancholici. Jsou introverti. Jsou extroverti. A je taky milion dalších povahových charakteristik. Skvělé je, že nikdo není stejný. Každý je jiný, a proto život není nudný. Nebo snad ne? Nechtějte, abych vyslovila tu otázku...

A proč vy, sakra, pořád tolik mluvíte?


A tady je ta pěkná motivační písnička. "So stop your cheap comments, 'cause we know what we feel!" 

čtvrtek 3. května 2018

#85: V nekonečné válce se čtenáři

Internetové diskuze pod články, fenomén naší doby. Znáte z pozice čtenáře? Hloupá otázka.

Pro mě jsou denním chlebem z druhé strany barikády. Jsem člověk, který ony články píše a každodenně vstupuje na bitevní pole se čtenáři. O co se bojuje? To přece vůbec není důležité. Podstatné je na článek kliknout, vstoupit do jeho komentářové sekce a pod rouškou anonymity autora vulgárně osočit. Když se mezi tím stihne poslat kopa žluče i na jiné etnikum, migranty nebo Kalouska, jedině dobře. Proč to dělají, když v tomhle střetu není reálných vítězů ani poražených? Asi proto, že žijeme v době, která lidi naučila věřit, že podobné chování je v pořádku. A možná si myslí, že svým jednáním skutečně raní osobu na druhé straně, "zdroj" jejich vzteku - mě. Mno...


V životě jsem kvůli nim neměla těžké spaní. Na bývalém webu jsem si dokonce pořizovala screeny těch nejpovedenějších, mohla bych z nich na blogu udělat třeba silvestrovský speciál. Diskutéry novinkového typu, potenciální čtenáře tohohle článku, teď asi zklamu, ale ve většině případů z vás my redaktoři máme opravdu jenom legraci. Aspoň u mně to není o žádné hroší kůži, jak se někteří lidé mylně domnívají. Je to otázka postoje. Pokud se v komentářích začnete vyjadřovat hrubě, nenávistně či jinak útočně, a to nejenom vůči mé osobě, jakákoliv možnost, že bych vás mohla brát vážně, je v tahu a nezajímáte mě. Ahoj.


S českým diskutérským plemenem ve své nejryzejší podobě jsem se setkala právě na minulém webu, pro který jsem psala. Z těch nadávek, rasistických/xenofobních/sexistických/extrémistických výblitků by si jeden skoro postavil piedestal. Něco vás to o vašich spoluobčanech naučí.

Nyní píšu na stránku, kde se čtenáři sice o něco lépe krotí, ale zase se potkávám s dalším druhem diskutéra - čtenář ví všechno nejlíp, redaktor je marný idiot u klávesnice. Věc se má totiž takhle; píšu pro multižánrový web, kde se věnuji stovkám a stovkám odlišných témat. Informace se snažím získávat z několika zdrojů, víceméně jsem pečlivá a s některými články se piplám asi déle, než bych měla. Přesto se mi čas od času stává, že se v mém článku objeví chyba. Nemluvím teď o pravopisu. V tom samozřejmě taky chybuju, ale to je jen důsledek mé nepozornosti (a v komentářích se pak za to zahajují inkviziční procesy, ale o tom až jindy). Občas mi ujede i nějaký fakticky fail, který si v rychlosti neuvědomím a trapně ho pak musím po upozornění přepisovat. O tom nemluvím. Mluvím o faktických chybách, které prostě nemůžu vědět.

Ve svém aktuálním redaktorském angažmá musím vědět od každého trochu a je naprostá utopie, pokud si někdo myslí, že bych měla být stoprocentní odborník na všechny probírané oblasti. Jsou věci, které jednoduše nevím a není v mých silách si je zjistit. Nedělám pro print, kde si jeden článek můžete rešeršovat týdny (a podle toho taky dostáváte odpovídající honorář). Píšu pro rychlé médium, kde jsou články z rána večer už staré. Prostě se ztratí v záplavě dalších textů. Bude to teď znít hnusně, ale nikdo nemá čas se s takovými články dlouze s*át. Smutná realita internetových médií, ale vy, já, všichni po takovém rychlém servise voláme. Mým úkolem není psát tři články měsíčně, ale tři články denně. Na konci týdně v podstatě už ani nevím, co jsem v uplynulých pěti dnech napsala. Pod tvorbou článku si navíc nemůžete představovat pouhé psaní textu. Samozřejmě jsou tu i další náležitosti včetně vyhledávání fotek, tvoření galerie, připisování popisků. Samotné psaní je jenom nějakých šedesát procent.


To si ale velká část čtenářů našich článků neuvědomuje. Přišli na zábavní web, a hledají akademicky přesné eseje. Jedna věc je mi to v diskuzi slušně vysvětlit. Udělala jsem chybu, uznávám, díky za připomínku. Druhá věc je dát mi to vědět vulgárně a vybranými slovy mi objasnit, jak neschopná jsem. Děkuji! Naposledy jsem kupříkladu prý chybně napsala povolání jedné osoby. Bylo/je to tak ve Wikipedii, nejsem naivní, vím, že odvolávat se na ni je vcelku amatérské, ale opravdu mě nenapadlo, že i takovou banalitu bych měla blíže zkoumat a potvrzovat deseti zdroji. To bych taky nedělala nic jiného. Nicméně chyba se údajně vloudila. Jedno jediné slovo. V diskuzi se pak neřešil článek, ale opět moje neschopnost a amatérština webu, na který titíž uživatelé stejně stále chodí a přes reklamy nás živí. Jeden uživatel mě zahrnul hardcore informacemi k tématu ve stylu: "Jak to, ty krávo, nemůžeš vědět!?" A opět jsme tam, kde jsme byli - protože nemůžu. Protože nikdo to neví! A web by musel najímat tisícovky odborníků, aby hnidopišští a vždy chytřejší čtenáři byli spokojení.

Ještě se vám pochlubím s jednou specialitou, kterou někteří diskutéři dělají - čtou jenom nadpis. Před nedávnem jsem kupříkladu psala článek s celkem zavádějícím titulkem. Teď si to vymyslím, ale princip bude stejný, třeba - "ŽENA SPADLA ZE 100. PATRA A PŘEŽILA!" Hned v druhé větě perexu ale vše objasňuji. Příklad: "Opravdu je možné, aby žena spadla ze 100. patra a přežila? V příběhu nového filmu Davida Finchera ano!" V druh-hé vě-tě pe-re-xu. I přečtení druhé věty perexu je pro některé ale očividně nadlidský úkol, jak se ukázalo v diskuzi. Podle našeho příkladu by se tak jednalo o smršť komentářů ve stylu: "To přece neni mozne abi prezyla. jste idioti!!" "boze to je demence odebiram si vas z facebooku!" "A jednorožci asi taky existují, že? :D Ježiši, proč vás vůbec čtu?" "pico" V takových chvílích mám chuť vystoupit ze stínu anonymního a bavícího se redaktora a capslockem s giga vykříčníky některým napsat: "JSTE NORMÁLNÍ?!!!!!!! UMÍTE VŮBEC ČÍST!!!!!??" Nebo něco takového, moc po jejich psát neumím.


Všechny nadějné budoucí internetové redaktory, kteří nesdílí moji náturu, ale nechci děsit. Samozřejmě existuje i protipól k tomuto typu čtenářstva. Už několik let píšu pro tematicky zaměřenou stránku, za kterou sice dostávám jen pár drobných, ale tamní publikum a jeho odezva je nesrovnatelná. Ne, že bych kritiku neschytávala i tady, ale víte, co je úžasné? Je k věci a člověk se nad ní - když neberu v potaz trolly, ale ty neberu v potaz nikdy - může opravdu zamyslet. Ve většině případů ale převládají pozitivní reakce. A když mi lidi za moje texty dokonce děkují... To je ta chvíle, kdy vás napadá, že to má smysl.

A tak to je. Pokud taky píšete, asi víte, o čem mluvím. Pokud psát chcete, nenechte se zastrašit morem idiocie v českých diskuzí. A pokud jste jedním z přenašečů té nákazy...



středa 18. dubna 2018

#84: Nikdy není pozdě

"Spisovatelé a věk, ve kterém prorazili" patří do pětky nejčtenějších článků na mém blogu. Potěšilo mě, že nejsem jediná, kdo má depresi z toho, že už ve dvaceti nedobyl svět, a nervózně sleduje všechny mladší, už dávno úspěšně jedince. Je těžké přijmout fakt, že věk je jenom číslo, když doba je rychlá a chce po nás všechno a hned. A protože motivace není nikdy dost, mám tu zase něco málo inspirace, kterou jsem sesbírala na tumblr.


*

Ve 23 letech Oprah vyhodili z její první reportérské práce.
Ve 24 letech pracoval Stephen King jako školník a bydlel v přívěsu.
Ve 27 letech se Vincent van Gogh vzdal kariéry kazatele a rozhodl se nastoupit do umělecké školy.
Ve 28 letech byla J.K. Rowling matka samoživitelka na podpoře a přemýšlela o sebevraždě.
Ve 30 letech pracoval Harrison Ford jako tesař.
Julia Child vydala první kuchařku ve 39 letech a první televizní pořád měla v 51.
Stan Lee vydal první komiksovou knížku po čtyřicítce.
Alan Rickman zanechal kariéry grafika a začal hrát ve 42.
Samuel L. Jackson dostal svou první roli po 46.
Morgan Freeman poprvé hrál v 52.
Grandma Moses začala malovat v 76.
Louise Bourgeois se stala slavnou umělkyní teprve v 78.


Ať už je váš sen jakýkoliv, nikdy není pozdě ho dosáhnout. Neselhali jste jenom proto, že už ve 21 letech nejste slavní a bohatí. Sakra, vlastně je v pohodě, pokud ještě ani nevíte, čeho chcete dosáhnout. I když dneska obracíte burgery, obsluhujte v restauraci nebo zvedáte telefony, nikdy nevíte, kde skončíte zítra. 

Nikdy si neříkejte, že jste příliš staří, abyste něco dokázali.
Nikdy si neříkejte, že jste promarnili svou šanci.
Nikdy si neříkejte, že nejste dostatečně dobří.
Všechno je možné. Žijte svůj sen.

(zdroj)

Svých snů můžete dosáhnout v kterémkoliv věku.
Věděli jste, že Harrison Ford byl ve třiceti tesařem? Vera Wang navrhla své první šaty po čtyřicítce.
Snažím se tu jenom říct, že vy mladí všichni blázníte a snažíte se něčím být, i když ještě ani neznáte sami sebe.
Víte, co se stalo Oprah, když měla dvacet tři? Vyhodili ji! Představte si vyhozenou Oprah.
Tak to udělali chybu.
Ne, neudělali. Protože to tehdy ještě nebyla Oprah.
Byl to jenom třiadvacetiletý pankáč, který musel být vyhozený, aby se stal Oprah.
Někdy musíte selhat, abyste uspěli.

neděle 25. března 2018

#83: Tak dlouho se prokrastinuje, až se za to musí platit

Doslova.

Na konci února na mě zase padla krize. Když jsem už několikátý den po sobě byla kolem šesté stále na notebooku, místo psaní článků dokola přepínala mezi Facebookem a Instagramem a nakonec jsem to vzdávala s tím, že "zítra je taky den a zítra mi to určitě půjde líp", věděla jsem, že jsem zase v průseru. Co ale dělat, když ani kozoroží vůle nestačí?

... eufemisticky řečeno.

Shodou okolností jsem dočítala skvělou knížku Roberta Vlacha Na volné noze, kde se v kapitole o sociálních sítích psalo o blokovacích softwarech. Ne, že bych o nich slyšela poprvé, ale teprve tentokrát mě napadlo o nich reálně uvažovat. Konkrétně jsem si stáhla Freedom. Zaregistrovala jsem a v profilu si vyplnila seznam Distractions, tedy notorických stránek, na které jsem během psaní odbíhala. Je tam i možnost úplné blokace internetu, což v případě psaní článků ale samozřejmě nejde používat. Pak už si stačí jen vybrat, jak dlouho bude vaše nerušená session trvat, a zapnout. A můžete psát.


První dny jsem byla nadšená. Bylo to (ne)uvěřitelné, ale když jsem už nemohla překlikávat na zabijáky produktivity (teda mohla, ale vítala mě jen zelená stránka s motýlkem), najednou jsem psala! Najednou byly třeba tři hodiny odpoledne a já měla nejenom napsané tři články, ale stihla jsem jít i nakoupit, uklidit a uvařit si oběd. Ve tři hodiny! Asi ale chápete, že ani svoboda dneska není zadarmo.

Po sedmi spuštění, ze kterých jsem ještě dvě omylem vyplýtvala, mi skončila bezplatná verze. Takže buď jsem mohla zase spadnout do prokrastinační pasti, nebo si za další používání softwaru připlatit. Jelikož se mi Freedom za zkušební dobu osvědčilo, nebylo důvodu, proč si plnou verzi nepořídit. Roční předplatné mě i se slevovým kódem přišlo na 19,9 dolarů, tedy cca 409 korun. Vím, není to moc. Přesto mi přijde proti logice platit za něco, co můžete mít zadarmo... TY VOLE! Ale aspoň jde krásně vidět, kam vás až může ta děvka prokrastinace dohnat. Abyste platili, že nebudete chodit na Facebook, lol.

Taky bych měla ještě druhou antilogickou připomínku: Jasně, že blokovací mód si můžete kdykoliv vypnout (je tam i nějaké nastavení proti tomu, ale to jsem zatím nezkoumala). Možností k prokrastinaci je na internetu taky nepřeberné množství, nemusí se omezovat jenom na stránky ze seznamu. Pokud ale narazíte na nového parazita, není nic jednoduššího než si seznam o položku doplnit. A abych si program sama vypínala? To mi přijde asi stejně nesmyslné jako pít na Antabus; jako teoreticky můžete, ale proč? Proč?


No to už se dostáváme do temných prokrastinačních hlubin. Hlavně chci ale říct, že nic takového jsem za měsíc, co Freedom používám (wow, ani se mi tomu nechce věřit!), neudělala. Zatím jen dělám zázraky. Nechci to zakřiknout, ale když píšu hned od rána, třeba už v jednu mám hotovo. I když se ke psaní dostanu později, stejně si práci nastavuji tak, abych maximálně o půl čtvrté končila. Psaní se den ode dne liší podle tématu, které si zvolím, ale většinou se snažím, aby mi to zabralo kolem tří hodin. Díky Freedom to není mission impossible. V tomhle už musím být neúprosná. Celodenní vysedávání u PC, během kterého někdy ty články ani všechny nenapíšu, by mě brzy zničilo. To ani nemluvím o tom, jaký dopad by to mělo/má na psaní knížku.

Nakonec je to stejně všechno jenom o návyku. Když se naučíte psát bez všech těch rozptýlení, třeba už nebudete potřebovat ani placené softwary. Já to riskovat nebudu; zatímco běžně vám stačí cca 28 dní na osvojení nového zvyku, myslím, že v mém případě bychom mohli mluvit i o několika měsících! Možná s tím budu bojovat celý život. A hlavně jsem si to už předplatila, že? :) Jen mě tak napadá, kolik času jsem mohla ušetřit, kdybych tohle začala praktikovat dřív. Co všechno jsem už mohla napsat, kde jsem mohla být... Ale to už je téma na jinou úvahu. Třeba jindy.

PS: Máte s podobným softwarem zkušenosti? Jak s prokrastinací (ne)bojujete vy?
PPS: S premium účtem získáte i slevy nebo několikaměsíční free verze na další programy, konkrétně třeba na Todoist, který už delší dobu mám a možná akci i využiju, nebo třeba na Brain.fm, který neznám, ale vypadá zajímavě.

čtvrtek 22. února 2018

#82: Moje malé Nagano

Před dvaceti lety jsme vyhráli nejcennější zlato v historii českého hokeje. Někdy si namlouvám, že si to pamatuju, ale asi spíš ne.

Dnes jsem ve své knize překonala hranici 60 tisíc slov. Už jenom "pár" dalších a technicky tu máme román. Nebude to asi ještě konec, sama pořád netuším, co v něm mé hrdiny čeká. Vím ale, že letos tu cílovou pásku už přetrhnu. Snad si teď sama na sebe neušiju bič, ale dávám tomu dva měsíce.



Nevěříte? Já taky ne, ale teď už to budu muset splnit, když jsem to sem napsala. A aby mi to furt jenom nekecalo, tady mám malý důkaz, že fakt píšu - první pohled do útrob mé knihy. Tak za 100 let na viděnou na papíře!



PS: Nagano si sice fakt nepamatuju, ale s Pchjongčchangem to můžeme napravit, ne?

neděle 4. února 2018

#81: Nový rok, staré naděje

Dře to, ale jde to.

Protože už jsem vám to říkala? Fakt strašně moc si přeju, abych tu knížku měla už dopsanou. A třeba i zeditovanou. Vydanou. Panebože! A asi mi konečně taky došlo, že bez psaní to nepůjde. Takže jsem do toho vlaku zase naskočila. Sice jsou to zatím takové České dráhy se spoustou výluk a tříhodinových uvíznutí uprostřed neznáma, ale jsem na cestě! A konec už není fata morgána a dostává reálnějších obrysů.

Díky znovuobnovené psací činnosti jsem si opět potvrdila také dvě věci, které mohou pomoci i vám:

1.) Vaše psaní není tak špatné, jak se vám zdá. Tuhle problematiku jsem ostatně rozebírala podrobněji už dřív. I když průběžné pročítání z důvodů popsaných v odkazovaném článku neuznávám, kvůli dlouhé pauze nebylo zbytí. Musela jsem si to letmo pročíst, abych se znovu dostala do příběhu. A protože jsem po tak dlouhé době měla odstup, zjistila jsem..., že to vlastně vůbec není špatné! Vlastně je to dost dobré, aspoň ten příběh mi přijde vcelku originální. Takže se nenechte zmást tou klesající přímkou nadšení se stoupajícím počtem propsaných hodin. Je naprosto přirozené, že se nám přestává líbit něco, co děláme už příliš dlouho. Jsem přesvědčená, že i Victor Hugo v určitých momentech nesnášel své Bídníky.

2.) Jediné, co musíte udělat pro prolomení tvůrčí krize, je psát. Jiné řešení neznám. A protože nic jako tvůrčí krize samozřejmě neexistuje. Před dvěma týdny jsem třeba ještě nevěděla, že v příští kapitole se nám trochu více představí hrdina X, že čtenář o něm zjistí, že je to tak trochu, ehm, debil a že se i on začne namáčet do věcí, do kterých by neměl. Ale přesně to všechno se stalo, když jsem si k tomu po předlouhých týdnech sedla. Nic jsem nemusela dlouho vymýšlet, prostě se to začalo samo objevovat, když jsem tomu konečně dala šanci. Takže znovu: Když nevíte, co psát, pište.

Mimochodem, citát dole je taky užitečná rada. Psaní ukončete v tom nejlepším a na další den se vám bude hned snadněji navazovat. Hodí se třeba pro ty, kteří si denní psaní odměřují časově, ne podle celých kapitol/odstavců.

"Denní psaní ukončete v momentě, kdy stále chcete pokračovat." - Helen Dunmore 
Moje kniha má nově také jakousi mood board na tumblr, kde budu reblogovat příspěvky související s příběhem. Myslím, že je to užitečný nástroj jak pro autora, tak pro čtenáře. Hlavně tak můžete druhým říct, o čem vaše kniha bude, a přitom neříct nic. :) Srandička.

A když nebudete vědět, co si ke psaní pustit, mám tu další výroční playlist, tentokrát s titulkem 2017. Skladby jsou seřazeny chronologicky a vypráví jakýsi příběh mého loňského roku. Taky vám řeknou vše, a nic. Poslouchejte. A pište.

pátek 15. prosince 2017

#80: Chycená v pasti

Na začátku minulého roku jsem dělala poctivé reporty z psaní knihy a vždy se mi k tomu podařilo najít trefný tumblr vtípek. I pro tento příspěvek bych jeden měla. Jen je to spíš už trochu k pláči. Tenhle dialog je totiž z mého skutečného života a došlo k němu už nejednou.

http://amorroso.tumblr.com/post/161718069392/steven-universe-official-someone-id-love-to

Skutečnost, že jsem tento rok o knize na blogu vůbec nepsala, koresponduje se stavem psaní. Ne tedy, že bych letos vůbec nepsala; minimálně první tři měsíce jsem slušně postupovala dál. Pak nastal pracovní přetlak a na psaní nezbýval čas ani chuť. "Nevadí. Na podzim to už rozseknu. Dejte mi tři měsíce a hrubá verze bude venku," říkala jsem si. Nerozsekla jsem to. V podstatě jsem dala dohromady jenom pár stránek. Doslova. Takže review celého roku: KATASTROFA.

Teď by měl přijít odstavec, ve kterém se budu litovat, jakou mám já chudinka tvůrčí krizi, a jehož mezititulkovým vzkazem bude: "Prosím, litujte mě taky a napište mi nějaká slova útěchy." Já tvůrčí krizi ale nemám, to je ten problém. Je pravda, že se nacházím ve fázi vyprávění, kdy tak trochu (HODNĚ) tápu, ale není to tvůrčí krize. Kdybych si k tomu sedla, vím, že v té tmě nachytám zatím neznámé tvary. O tom to je.Vím, že se pohnu dál. Ale... já si k tomu v posledních měsících prostě nesedám. A to je ono.

Už několikátým rokem se snažím sladit psaní pro obživu s psaním, na kterém mi opravdu záleží (jestli mě chápete), vždy jsem s tím nějak válčila, ale letos... to nezvládám. Moje denní porce psaní mě připraví o veškerou energii a představa dalšího psacího kolečka mě mnohokrát děsí. V poslední době se ostatně příšerně lopotím i s články samotnými.

Zatímco vždycky jsem byla zvyklá na určitý freestyle, už skoro druhým rokem píšu na web, kde dodávám jasně daný počet. A témata jsou těžší na zpracování. (btw já o svém přestupu chtěla udělat vlastně celý článek, když to bylo aktuální! Možná ještě udělám nějaké zpětné zhodnocení.) Na konci roku nám ještě upravili systém placení, a zatímco dosud byla taxa pevná, teď se mění podle rozsahu. A možná se budete divit, ale když mi přidáte, opravdu vám budu schopna vyprodukovat kvalitnější a delší článek. Jasně, i tak to jsou pořád jenom tři články denně. Ale pokud si myslíte, že i nad tímhle počtem nemůžete strávit celý den...


Samozřejmě, že můžete! Ale budiž mi ke cti, že poslední měsíce jakousi pracovní morálku mám. Skutečně jsem někdy hotová už před třetí hodinou a už ani nedopisuju o víkendech. Tři články denně se pro mě staly železným pravidlem, které dodržuju. V tomhle potíž zase tolik nevidím. Ale jak jsem už psala... Na knize nepokračuju. Dostala jsem se do začarovaného kruhu, kdy se sice živím tím, co mě baví, ale nejsem schopná kvůli tomu dělat už nic jiného - psát knihy, což je to jediné, o co mi jde. Důvod, proč to dělám... Jenže tenhle důvod mě momentálně neuživí. Proto musím dělat dál writing bitch.

Anebo nemusím. Můžu se na to vykašlat a najít si normální práci. Kterou budu asi nesnášet, a tím i celý svůj život. Otrávená budu chodit v pět domů a to poslední, co budu chtít udělat, bude sednout si k PC. Ne, myslím, že se spíš půjdu najíst, podívám se na seriál a půjdu spát. Protože ráno budu muset zase brzo vstát. A já se chci vyspat! Ale taky mě to může v takzvané normální práci bavit! A proč bych se teprve pak měla snažit o něco víc? Když už všechno budu de facto mít. Jsem dostatečně silná, abych nezpohodlněla? Ráda si to o sobě někdy namlouvám, ale upřímně? Nemyslím si... Pochopitelně bych zpohodlněla. Protože... už jsem vám to někdy říkala? Tohle všechno je fakt strašně těžký.

pátek 13. října 2017

#79: "Ty za ty články dostáváš i peníze?"

Moje kolegyně z druhé práce už několik týdnů ví, že píšu články. Vidí, jak si během chvil volna dopředu sepisuji koncepty. Často se mě ptá, co budu toho dne psát. Jednou přišla řeč na to, co budu dělat, až mi moje sezónní práce skončí. "Ehm, no to co dělám pořád... Budu psát," odpověděla jsem. A pak to přišlo.

(Raz-dva-tři.)

"Ty za ty články dostáváš i peníze?"


Během své kariéry redaktora na volné noze jsem se naučila tři věci:

1.) Když pracuju z domu, nepracuju.
2.) Denně píšu jenom z legrace, hodně se nudím (viz bod jedna).
3.) Psaní není práce, dělám to zadarmo.

Napadlo by vás někdy požádat malíře, aby vám pokoj vymaloval zadarmo? Instalatéra, aby vám zadarmo opravil kohoutek? Odešli jste někdy od kadeřnice bez zaplacení? Asi těžko. Profesionálové, kterým byste vyslovili takový požadavek, by vás hned odeslali na patřičná místa. V případě odchodu bez placení byste mohli mít i potyčky se zákonem. Proč se tedy u psaní na volné noze předpokládá, že vám za to buď neplatí vůbec, nebo jen tak málo, že se z toho nedá ani vyžít?

Psaní je služba jako každá jiná. Možná k ní nepotřebujete štětku ani montážní klíč, ale princip je stále stejný - vy uděláte něco pro někoho. Obětujete kus svého času, využijete své vědomosti a dovednosti a někomu dáte něco, co nemá a potřebuje.

Pochopitelně existují lidi, kteří píší z legrace a je to jejich koníček. Příkladem může být zrovna tenhle blog, za který nedostávám ani korunu. Nepopírám, že na některých místech vám za psaní platí skutečně mizerně. Je každého volba, pro koho a za jakých podmínek bude psát. Pokud si ale někdo myslí, že od pondělí do pátku píšu tři články denně jenom proto, že psaní tolik miluju...


Celkem smutné je, že ani vaše rodina pořádně neví, co děláte; respektive abychom byli přesnější v termínech - nemá zájem to vědět.

Kdysi dávno jsem si u rodinného oběda postěžovala, jak v práci, té neredaktorské, potřebujeme posilu, protože tam nemůžu být každý den. Dozvěděla jsem, že tak to přece u normálních lidí chodí, že jsou každý den v práci. Na to jsem odvětila, že je to super, ale normální lidi obvykle ještě nemusí psát denně články a na jiném webu nedělají přes léto šéfredaktorský zástup. "Prosimtě, ty tvoje články za deset korun."


Málem mi zaskočilo. "Cože? Ale já mluvím psaní pro X! Píšu teďka přece tam!" "No tak to se nedá nic dělat. Když nestíháš, budeš si muset vybrat práci, kde dostáváš víc." "Ehm... Myslíš PSANÍ!?"

Ráda bych řekla, že došlo jen k malému nedorozumění v komunikaci. Myslíte ale, že od té doby rozhovor ve stylu "cože, ty píšeš do X / cože, ty za to tolik dostáváš" už nikdy neproběhl? (...) Netuším, kde podle jejich předpokladů celou dobu beru peníze. Je mi naprosto jasné, že jiní členové rodiny si myslí, že ani nic nedělám. 

Lidé mají své vlastní představy o práci a vydělávání a nechtějí slyšet, že to jde i jinak. Nestojí o to, abyste jim vyvraceli jejich pravdy. Práce je podle nich většinou úvazek od devíti do pěti, kde za nijak slavné peníze vyděláváte na jiné, a hlavně - až na výjimky to nesnášíte. "Co že to dělá ta X? Mám pocit, že někdo říkal, že píše... Už nevím. Kolik za to stejně asi tak může dostávat? Takže nic nedělá."

Stejně jako si to myslela matka mojí kamarádky, když jsem se na začátku roku sešly u jednoho hospodského stolu. Když jsem ji na oplátku chtěla pozvat na panáka já, dozvěděla jsem se, že je to v pořádku, že to klidně zaplatí i podruhé ona, když nepracuju. "Ehm... No... Ale já přece píšu články." "Ale, prosímtě! Kolik za to asi tak dostáváš? Hahaha." Dost na to, aby tu s klidem zaplatila ještě několik dalších kol? Víc než ty u pásu? Ale to jsem si jenom myslela. Navenek jsem to vzdala. Je o tom přece jedno staré přísloví, ne? Svět chce být klamán. Tak ať tedy klamaný je!

(A já jsem ušetřila osmdesát korun za dva panáky vodky.)


čtvrtek 29. června 2017

#78: Nejsem nepřátelská, jenom se stydím

Od jisté doby jsem na označení introvert vlastně trochu alergická. Nelíbí se mi omezené prostory škatulky, do které nás společnost uskladňuje. Nechci být ostatními viděna jen jako ta "divná, tichá, co večer raději stráví s knihou než mezi lidmi". Protože takhle jednoduché to není. A někdy jsem vlastně moc hlučná. Nikdy bych nedala přednost knize před poflakováním v oblíbeném baru. A, sakra, i když jsme někteří z nás opravdu tak trochu divní a hodně potichu, proč by se nad námi mělo vznášet stigma něčeho špatného, pro dravou kulturu 21. století nechtěného? Proto jsem se rozhodla založit na svém blogu novou rubriku, kde se čas od času budu z problémů introverta vypisovat. Kdo jiný by se v nich měl ostatně lépe najít než ostatní píšící?  

V klubu jsem se seznámila s jedním klukem. Podruhé jsme se viděli až někdy po měsíci a bylo to setkání celkem rozpačité. Hlavně ale nebyl čas ani prostor pro delší rozmluvy, takže jsem z toho velké drama nedělala a rozhodně jsem to nebrala jako další ze svých sociálních selhání. Náhodou jsem ho potkala ještě večer. Po návratu domů jsem mu v opilosti a s humorným podtónem vyčetla, že mě ani nepozdravil. On mi vzápětí odepsal, že si mě nevšiml, ale že mu hlavně po našem dřívějším setkání toho dne ani nepřišlo, že bych o nějaký další kontakt stála.


Už střízlivá jsem mu ráno poslala vysmátého smajlíka. I když jsem nevěděla, jestli nemám spíš brečet. Pobaveně jsem mu napsala, že se jenom stydím. Ve skutečnosti jsem mu zjednodušeně odhalila tragédii mého života. A vím, že on mi vlastně dal odpověď za všechny ty lidi, které bych klidně ráda ve svém životě měla, ale vždycky z něho zmizeli. Ne, protože bych jim byla úplně ukradená. Ale prostě jsem jim dala stopku, ještě než stačili vykročit. 

Když se potkám s člověkem, kterého jsem už dlouho neviděla, nebo se ještě neznáme tolik dobře, můj obranný systém zařadí nejvyšší chod. Mám se k nim hlásit? Mám je vůbec pozdravit? Nebo se mám raději dívat na druhou stranu ulice a dělat, že je nevidím? Jasně, že si tě už nejspíš ani nepamatují! A i kdyby, proč bys je měla zajímat? Ty? Hlavně se, proboha, neztrapňuj. Začne mě tedy strašně moc zajímat dění někde mimo prostor, v němž se nachází onen narušitel mého klidu, nebo se oddám studiu dlažebních kostek. Někdy je setkání nevyhnutelné, ale i pro tyhle momenty mám své zbraně - nasadím masku pokerového hráče. Jako třeba u toho kluka. Jsem nepřemožitelná, drsná a nejvíc nad věcí. A druhý to vycítí. Může být sebevětší suverén, ale cítí můj chlad. Je to betonová zeď, kterou nejde porazit, a on se proti ní cítí takhle malý. Tak to vzdá ještě před začátkem. A tím jenom potvrdí moje obavy; opravdu jsem mu ukradená. A pod pokerovou maskou už jenom prosvítají známky smutku...

Je to začarovaný kruh. Bohužel se to nelepší ani teď, když jsem starší a tyhle věci si už moc dobře uvědomuji. Já to vím. Vím, jak odtažitě na ostatní působím. Vím, že právě to je ten hlavní důvod, proč se ani o nic nepokouší. Ale opravdu to není tak, že bych někoho nesnášela. Já si jenom nevěřím. Nechci mít raněné ego. A hodně se stydím...

Pokud jste se v předcházejících řádcích poznali, snad vás tedy aspoň trochu uklidnilo vědomí, že v tom nejste sami. Pokud patříte spíš k druhé straně barikády, mějte s námi introverty trpělivost. A nenechte se odradit našim chladným zevnějškem. Ve skutečnosti pod ním totiž skrýváme to nehřejivější nitro. A moc si přejeme vám ho ukázat, tak nám dejte šanci.


sobota 13. května 2017

#77: Mé (ne)spisovatelské začátky

Kdy ve mně poprvé vzklíčila ta myšlenka, že budu spisovatelem? Vybrala jsem si tu cestu já? Nebo si ta cesta vybrala mě?

Byla jsem dítě s velmi bujnou fantazií. Vím, že to o sobě může prohlásit asi každý, ale přesto bych si dovolila říct, že u mě bylo tohle fantazírování ještě na vyšší úrovni. Zatímco jsem si hrála s barbínkami, hlavou se mi honily stovky příběhů. A pak tu byla taky ta hudba... Nadšeným posluchačem jsem byla od velmi raného věku. Už tehdy ve mně konkrétní skladby vyvolávaly konkrétní obrazy.


Znáte tenhle song? Později jsem si ho nikdy nestáhla, ale když ho dnes slyším náhodně v rádiu, mám husí kůži. Vrací mě zpátky do roku 2000, kdy jsem stvořila svou první hrdinku. Malá holka, přesně v mém věku, vlastně jsem to byla celá já. Během letecké havárie přišla o rodiče a do opatrovnictví si ji měla vzít zákeřná teta. A to nemohla dopustit. Tak utekla z domova a začala její Nekonečná cesta. To byl název toho příběhu. A jak jsem stárla, vymýšlela jsem další a další díly. Strčili ji do dětského domova, ze kterého zase utekla. Dala se dohromady s jednou potulnou partou (která úplnou náhodou vypadala jako členové skupiny A*Teens). Zase ji chytili a zase jim utekla. S partou se rozešla. Putovala dál po světě. Našla své ztracené bratry. Skončila v polepšovně. Byla poslána na nějakou terapii k buddhistickým mnichům (neptejte se mě). A nakonec se v osmnácti vrátila. Ale to už jí došlo, že tam vlastně vůbec nepatří, a tak se jen otočila a pokračovala dál v cestě...

To všechno jsem stvořila. Ve své hlavě. Myslím, že až na jeden jednostránkový pokus (který jsem po nalezení mamkou roztrhla) jsem nic z toho nenapsala. V těch letech jsem vůbec nepsala. Nebyla jsem až tak geniální dítě. I když jsem patřila k premiantům třídy, nic mi nešlo samo. Všechno mě stálo strašné úsilí a rozhodně jsem ve volném času ty své přebujelé myšlenky nesepisovala na papír. Zvláštní... Když se mě babička s dědou ptávali, čím jednou budu, říkala jsem, že spisovatelkou. Taky jsem ale říkala, že budu policistkou, učitelkou nebo herečkou, takže asi tak.

Nemůžu ani říct, že by to byly knížky, které mě k psaní přivedly. Vášnivějším čtenářem jsem se stala někdy v devíti desíti letech, kdy jsem objevila Enid Blyton. Pokud ve mně ale četba jejích příběhů něco probouzela, tak spíš touhu zažívat stejné věci jako hrdinové Tajné sedmy nebo Správné pětky. Podobný klub jsem i založila a dokonce jsme měly svůj případ! Když se u nás vykradla jedna budova, tajně jsme asistovaly policii a skutečně jsme na pár zvláštních věcí přišly. Stopy v blátě nám napovídaly, že se to stalo během deště, na dveře někdo použil čistící pastu, aby skryl otisky prstů, a pak jsme našly ten seznam (ukradených) věcí, na jehož základě jsem za pachatele prohlásila nevlastního otce mé spolužačky. Ve třídě z toho byl pak docela povyk, když na moje podezření spolužačka přišla, ale to už je jiný příběh. A jestli toho zloděje pak našli, tak si stejně myslím, že to bylo díky našemu seznamu stop, který jsem záměrně podstrčila mému mladšímu kamarádovi, synovci policisty. (A, ehm, ne, to není další fantazie, ty věci nahoře se fakt staly.)


Zatímco dráha nezletilého detektiva mě tedy velmi lákala, nepomýšlela jsem vážně na to, že bych knížky mohla jednoho dne i psát. Spisovatelé u mě měli stejnou definici jako herci nebo zpěváci - existovali, ale v nějakém jiném světu, nám běžným smrtelníkům zapovězeném.

Začátek svého literárního života bych datovala do roku 2002. Tehdy se uskutečnily mé první deníkové pokusy, které ovšem opět z důvodu nalezení skončily v koši. Regulérní deník jsem si založila ve dvanácti. K mé smůle ho neustále objevovala mamka, která při rodinných setkáních měla rádoby vtipné průpovídky, že pořád něco píšu a budu asi spisovatelka. Jenže ironie byla v tom, že kromě sepisování deníku (který byl v té době ještě hodně chabý a prostoduchý) jsem vážně nic nepsala! Když jsem se v osmé třídě pomalu rozhodovala, kam půjdu dál, plán zněl, že bych mohla zkusit filmovou školu ve Zlíně. To je pochopitelně vysoká škola, což mi tenkrát jaksi ucházelo, každopádně myšlenka se ve mně nadobro usadila. Budu scenárista. Co na tom, že jsem do té doby měla nadívané snad jen pohádky a trilogii Slunce, seno? Co na tom, že jsem pořád nepsala?

Psát v pravém slova smyslu jsem konečně začala až ve čtrnácti, kdy jsem se přihlásila do kroužku tvůrčího psaní. První povídku, která tam vznikla, už asi nikde nevyštrachám, ale mám dojem, že to bylo něco o rozbité rodině (mé nejoblíbenější téma v pubertě, nevím proč). Viděno dnešní optikou - samozřejmě to byla velmi naivní a stylisticky absolutně marná věc. Dodnes si ale pamatuju, jak mě potěšila pozitivní kritika od ostatních. Dokonce se mi zdála upřímná. Přesto jsem chození do kroužku začala brzy brát spíš jako nepříjemnou povinnost a psaní jsem neskutečně flákala. Psaní na povel, přímá konfrontace nehotového díla s ostatními - ne, to už mi tenkrát bylo proti srsti.

Klíčovým byl v mém literárním životě rok 2006. Rodiče nám na Vánoce konečně sehnali počítač a já se mohla vrhnout do svého prvního, dnes víceméně dokončeného, ale nikdy nepublikovaného románu. Ale o tom třeba zase jindy...

Jaké byly vaše začátky?

PS: Mixtape z období 2000/2001 se mi bohužel nedochoval, ale myslím, že by vypadal podobně.