středa 5. prosince 2018

#91: Dopsáno!

Trvalo to 150 let. Vypila jsem během toho stovky a stovky zelených čajů a Red Bullů bez cukru. Slyšela milionkrát soundtrack Interstellar od Hanse Zimmera. Málem jsem zešílela.

Lidi se mě ptali, kdy to už bude hotovo - to samé zajímalo i mě.
Lidi se mě ptali, jak se to jmenuje a o čem to je - to se přece neříká, dokud to není hotové, odbývala jsem je. Nechápali. Možná ani nevěřili, že jsem to psala.

Fakt jsem to ale psala. Slovo za slovem. Odstavec za odstavcem. Kapitolu za kapitolou. Mohla jsem jenom doufat, že tam někde je v té temnotě i konec. Byla to jen víra, co mě nutilo stále sedat k počítači a psát dál. No, ale jak už jste si mohli z podobně laděného textu odvodit - mám hotovo.


Na šampaňské je ještě brzy. Je to samozřejmě teprve první verze a přede mnou je ještě velmi náročná revize (ale zatím se na ni sebedestruktivně těším, chaha). Ale tak jako jasně, že mám radost. Fakt... Tohle je ta divná věc s lidmi, jako jsem já. Tak dlouho a usilovně se o něco snažíme. A když toho dosáhneme... 



Napsala jsem poslední tečku, vypnula Word, zaklapla notebook a... to bylo vše. Ne, že bych čekala, že budu radostí skákat do stropu, ale stejně. Dopsala jsem knížku, panebože. To aspoň nemůžu předstírat, že jsem šťastná? No nemůžu.

Ale jo. Je to dobrý pocit.

A pokud zdárně dopíšu revizi, nemusíte mít strach, že bych už lehce nešílela. Minimálně se aspoň hodně opiju.

Závěr první verze byl koneckonců očekávaný dlouho. Respektive od července, abych byla přesná, ehm. Nebylo to zas takové překvapení. To správné ukončení příběhu se ale ne a ne vyjevit. Teprve na začátku listopadu (nejhoršího měsíce tohohle roku btw, ale nepředbíhejme, prosinec může ještě překvapit!), když jsem ležela během krátké nemoci v posteli a přemýšlela o knize, mě napadl možný konec. Nijak extra jsem z něho nadšená nebyla, ale rozhodla jsem, že to zkusím. Co mi ostatně zbývalo jiného? Jak to už ale bývá, příběh nakonec převzal velení sám nad sebou a najednou přede mnou byla daleko lepší a hlavně smysluplnější verze závěru. Halelujá!

Možná i z toho důvodu jsem se v úplném závěru nikam nehnala a dopisování jsem natahovala, co nejvíc to šlo. Musela jsem si pak trochu promluvit do duše, ať už toho nechám, sednu si k tomu, sakra, a těch posledních pár stránek dodělám. Tak jsem to teda udělala. Dopsala jsem ty stránky. Poslední odstavec jsem si vyloženě užívala a neodpustila jsem si i nějakou pro mě typickou srandičku. No však si to třeba někdy přečtěte. :)

A co teď? Není čas ztrácet čas.

VZHŮRU NA REVIZI!

Konečně můžu použít obrázek, který mi měsíce až roky hnije mezi oblíbenými příspěvky na tumblr. Já se toho fakt dožila. Neuvěřitelné.


sobota 8. září 2018

#90: Zpátky na začátek

Nadpis zní celkem depresivně, ale výjimečně se nejedná o životní paralelu k textům NIN. Vůbec.

Ve vzpomínkách se vracím do roku 2014. Moje dosud nevydaná prvotina je hotová, zažívám svá první odmítnutí a přemýšlím, jakým směrem se vydat dál. Chci začít pracovat na věci, kterou mám rozpracovanou od osmnácti, ale nakonec začnu (ne)překvapivě psát druhý díl debutu. Nadšení mě ale brzy opouští a já se začínám rozhlížet po něčem jiném. Respektive se pokouším něco vymyslet.

V říjnu jdu ven s jedním klukem. Ušetřím vás detailů, ale stane se jedna podivná věc, kterou prostě nedokážu označit jinak než zásah osudu, klidně se mi zasmějte. V takové, řekněme zvláštní situaci, ehm, dostanu telefonát, který bych rozhodně nikdy nečekala a který mě ze všeho zachraňuje. Až na delší den si plně uvědomím, jak divný deus ex machina jsem zažila a že to fakt nemohla být jenom náhoda. V dalších dnech o tom samozřejmě hodně přemýšlím. Postupně si celý problém přebírá fantazie a moje hlava začíná vymýšlet příběhy. Protože tak to u spisovatelů obvykle bývá.

Ráda bych věděla, kdy se to přesně stalo. Že třeba 11. listopadu ve tři hodiny odpoledne jsem na to přišla. Tyhle momenty ale nejdou zachytit. Tak jsem ale přemýšlela, rekapitulovala jsem si říjnovou událost a pak přišla ta nejelementárnější otázka spisovatele: "A co kdyby?" Co kdyby to bylo všechno jinak? Co kdyby jsem tam tehdy byla z úplně jiného důvodu? Co kdyby... tam byli ještě další lidi, celá parta a dělali bychom nějaké věci?



BINGO!

Námět byl na světě. Původním záměrem bylo napsat temně laděnou satiru. Pak jsem během psaní ale poslouchala soundtrack "Interstellar" a dramatický obrat ve skladbě "Detach" udělal i obrat s celým příběhem. No jasně! První to budou jenom legrácky, ale pak se tam stane něco hodně špatného. Někdo zemře. A už to bude kurva vážný.

SUPER!

Jenže víte, jak je to s těmi příběhy... Krásně si je v hlavě narýsujete, ale oni se pak stejně začnou měnit a psát po svém. Takže nejenom, že jsem onu zápletku nakonec úplně změnila, ale moji hrdinové se jí v syžetu ani přímo nezúčastnili. Scéna s "Detach" v pozadí (lol) byla ale stále aktuální. Jen už měla úplně jinou podobu. Měl to být právě onen velký závěrečný plot twist, o kterém tu už nějakou dobu melu. Po něm bude následovat už jenom epilog..., jehož obsah stále ještě neznám, ale nekažme si optimisticky laděný článek. Jeho účelem totiž bylo říct - jsem tam.


Jednou skladbou to začalo, jednou skladnou všechno také končí. Se svým psaním jsem doslova před dveřmi onoho velkého odhalení. Modlete se za mou hrdinku. Modlete se za mě. Celou dobu jsem vzhlížela přesně k tomuto bodu a nyní ho už konečně převedu do Wordu. Co se stane po něm? Příběh si svou cestu zase najde, na mně to už nezáleží.

A tak mě napadá, že před epilogem se podruhé v životě podívám na Interstellar. 

čtvrtek 26. července 2018

#89: Overthinking - zhouba kreativní mysli

Na první pohled to vypadá jako vysněná životní cesta. Být spisovatelem. Nebo dělat jakoukoliv jinou tvůrčí činnost, při které něco vymýšlíte. Je fajn dostávat peníze jenom za to, že používáte svou hlavu. Jo, je to super. Nestěžuji si. Jen to má určité vedlejší účinky. Aspoň u mě...

Mozek, který dokáže vymyslet smysluplný příběh nebo článek, který má hlavu a patu, dokáže vymyslet i spoustu jiných věcí. Nerada používám v českých textech anglické výrazy a vždy mám chuť zabíjet, když slyším youtube děcka, jak předávají dalším děckám "mesidže", ale bohužel také tentokrát má pro to údernější slovo cizí jazyk - overthinking. Prostě příliš moc řešení všeho. Anebo taky podle Urban Dictionary: Skvělý způsob, jak všechno posrat. Líp bych to už nepopsala.

Jasně. Každý člověk má někdy problémů nad hlavu. Na to nemusíte být umělec, abyste kvůli myšlenkám nemohli v noci spát. Jenže jedna věc je mít takové overthinking jednou za čas, když třeba nestíháte v práci, máte potíže s partnerem nebo vás zlobí pubertální dítě, druhá řešit hodně moc všechno pořád a ve většině případů věci, které ani skutečnými problémy nejsou. Vítejte v mém mozku. Radši se ani moc nepřivazujte, protože z téhle jízdy stejně nevyváznete bez úhony.

Popravdě ani nevím, kdy a jestli existovala doba, kdy můj mozek nejel na 250% výkon. Hádejte, co třeba dělám teď? Ano, píšu článek, ale mezi ťukáním do písmenek se pořád zastavuji a přemýšlím o úplně něčem jiném. Protože na to nejde nemyslet. Pořád dokola si to přehrávám. Analyzuji to ze všech stran. A každý nový rozbor mně přináší novou vlnu zoufalství...


JEŽIŠIKRISTE, PIŠ!

Představte si, že by vám mozek na každou nepříliš čitelnou situaci dokázal vymyslet padesát scénářů, z nichž je jeden horší než druhý a všechny jsou samozřejmě naprosto reálné. Představte si, že uděláte nějakou blbost nebo něco hloupého řeknete a jste schopni to rozebírat ještě rok poté. Upřímně ani nevím, jaké je to o všem hodně nepřemýšlet. To je i důvod, proč si vlastně nikdy nepřipadám šťastná. Nechápejte mě špatně. Depresivní etapa mého života je snad navždy za mnou a dneska jsem víceméně pozitivní člověk. I ty nejlepší životní momenty si ale zkrátka nedokážu užívat naplno, protože za sebou táhnu vak myšlenek. Jonathan Safran Foer v knize Příliš nahlas a k nevíře blízko napsal: "Byl to jeden z nejlepších dnů mého života, den, kdy jsem žil svůj život, a vůbec jsem o tom nepřemýšlel." Souhlasím. Takový den by jistě byl jeden z nejlepších dnů života. Jen jsem ho ještě nezažila.

Uvědomila jsem si to před nedávnem, když jsem se šla sama projít. Venku bylo krásně, všechny povinnosti dne byly splněny, mohla jsem se jenom kochat nádherou a klidem letní přírody (a pochutnávat si na ukradených meruňkách z pole, kvůli kterým jsem si primárně vyšla, hehe). Jo. Byl to super relax v přírodě... Až na to, že vůbec nebyl! Teoreticky jsem neměla žádné akutní problémy, které bych musela tolik řešit. Prakticky jsme byla furt nějaká nervózní, myšlenky mi těkaly od tématu k tématu a kolem a kolem jsem si tu procházku vůbec neužila. A tam mi to i došlo. Že tak je to furt. A že není možné, abych ten procesor ve své hlavě na chvíli utišila a žila momentem. Nedoporučujte mi na to žádné knížky, četla jsem jich mraky. Ale knížky... jsou prostě jenom knížky. Nepřeprogramují vám mozek.

Snad ani nemusím zmiňovat, jakou paseku vám overthinking dělá v hlavě s mezilidskými vztahy. Ty miliony a miliony výkladů pátrajících po opravdových záměrech za činy a slovy ostatních. Ráda bych vám napsala, že to není moc legrace, ale lhala bych vám - je to PEKLO. A nejhorší/nejlepší je, že takové problémy vždycky přejdou. Až na jednu výjimku se mi ještě nestalo, že bych se ohlédla zpět a neřekla si: "Panebože, kvůli takovému idiotovi ses trápila! Kdes nechala hlavu?" Nemůžu to ale zastavit. Znovu a znovu si budu dělat ty největší životní tragédie ze situací, které by byly moc béčkové i na romány Rosamunde Pilcher. Protože můj mozek mi poví stovky důvodů, proč to tragédie opravdu jsou.

Myslím, že je to právě overthinking, které stojí na začátku množství psychických potíží. Člověk, který má úzkosti, vlastně jenom moc vymýšlí co by kdyby a všem těm představám věří. Člověk se sociální fóbií zase moc přemýšlí o tom, jak na druhé lidi působí a co všechno se mu mezi nimi může stát. Kámenem úrazu budou naše mozky, které jedou více než dobře. Ha. Vlastně jsme asi jenom moc zdraví. Když nad tím ale tak přemýšlím, občas bych se téhle superschopnosti klidně vzdala za cenu, že bych měla aspoň chvíli čistou hlavu. A třeba dopsala tenhle článek, aniž bych myšlenkami pořád odbíhala k...


pondělí 16. července 2018

#88: 22 pravidel pro psaní příběhu podle Pixaru

Emma Coats je nezávislá filmařka, která několik let pracovala u Pixaru. Zde se podílela na úspěšných snímcích jako Vzhůru do oblak či Rebelka. Vlastní zkušenosti a rady od protřelých kolegů promítla do následující dvaadvacítky pravidel pro úspěšné vytvoření příběhu.



1.) Svou postavu obdivujte za to, že se stále snaží, ne za její úspěchy.

2.) Pište tak, aby vám to přišlo zábavné jako publiku, ne vám jako autorům.

3.) Je důležité držet se námětu, ale dokud příběh nedopíšete, nikdy nezjistíte, o čem skutečně je. Poté následuje přepisování.

4.) Bylo nebylo... Každý den... Jednoho dne... Kvůli tomu... Proto... Až dokud...

5.) Zjednodušujte. Zaměřujte se. Kombinujte postavy. Vykašlete se na vedlejší příběhy. Bude vám připadat, že se zbavujete cenného materiálu, ale dá vám to svobodu.

6.) V čem je vaše postava dobrá, co jí jde? Postavte ji do opačné situace. Připravte pro ni výzvu. Jak se s ní popere?

7.) Vymyslete konec ještě předtím, než napíšete prostředek. Opravdu. Konce jsou těžké, vymýšlejte je předem.

8.) Dokončete váš příběh, i když se vám nezdá dokonalý. V ideálním světě byste měli oboje, ale jděte dál. Příště se vám to podaří líp.

9.) Když nevíte, jak dál, udělejte si seznam věcí, které by se rozhodně NESTALY. Mnohokrát tak přijdete na to, jak pokračovat.

10.) Rozeberte si příběhy, které máte rádi. Najděte v nich to, co se vám tolik líbí, a použijte to ve svém vlastním psaní.

11.) Příběhy se formují tím, že je hodíte na papír. Pokud zůstanou ve vaší hlavě, nikdo se o nich nedozví.

12.) Ignorujte první věc, která vás napadne. A taky druhou, třetí, čtvrtou, pátou. Vyhněte se všemu zřejmému. Překvapte sami sebe.

13.) Vaše postava musí mít nějaký postoj. Pasivní/poddajní jedinci se vám jako spisovatelovi možná budou líbit, ale pro vaše publikum jsou jedem.

14.) Proč musíte říct zrovna TENHLE příběh? Co je to za spalující víru uvnitř vás, ze které příběh žije? Tam najdete srdce celého příběhu.

15.) Kdybyste byli postavou vy, jak byste se v té situaci cítili? Upřímnost vede k uvěřitelnosti neuvěřitelných situací.

16.) Co je v sázce? Dejte nám důvod, abychom hrdinovi fandili. Co se stane, když neuspěje? Položte mu do cesty překážky.

17.) Žádná práce není zbytečná. Když něco nefunguje, nechte to být a pokračujte. Později se to bude hodit.

18.) Musíte znát sami sebe. Musíte dokázat rozpoznat, kdy ze sebe skutečně vydáváte to nejlepší, a kdy si jenom pohráváte.

19.) Náhody, které způsobují postavám problémy, jsou skvělé. Náhody, které je z nich dostávají, jsou podvod.

20.) Cvičte. Můžete začít na filmu, který se vám nelíbí. Jak byste ho předělali ve snímek, který by se vám líbil?

21.) Musíte se dokázat ztotožnit s vašimi postavami/situacemi, nemůžete jenom psát pro efekt. Proč byste se takto chovali VY?

22.) Jaká je podstata vašeho příběhu? Nejúspornější způsob, jak ji sdělit? Pokud ho znáte, můžete odtud začít stavět vyprávění.

(zdroj)

středa 4. července 2018

#87: Nervozita stoupá

Další milník je za mnou. Předevčírem jsem překonala 70 tisíc slov. Cože? Že se tu někdo v březnu chvástal tím, že v dubnu bude už hotovo? Mám pocit, že ten samý člověk tomu sám nevěřil, a nevěřili jste tomu ani vy, takže...


A jak stoupá počet slov ve wordovém dokumentu, stoupá i moje nervozita. Konec se blíží rychlostí světla (Můžu říct, že do konce léta to už... OK! Jako bych nic neříkala.) a já pořád nevím, jestli mě chápete.

Zrovna předevčírem jsem znovu objevila tu magickou vlastnost literárního textu - že se píše sám. Psala jsem to už nesčetněkrát a taky to ještě nesčetněkrát zopakuji. Sama na to totiž neustále zapomínám, což se odráží v tom, jaký respekt od psaní někdy mám... No dobře, není to respekt, je to čirá lenost.


Byla přede mnou další "náročná pasáž", čti pasáž, ve které jsem nevěděla, jak pokračovat, a byla jsem lenivá to psaním zjistit. Jakmile jsem ale začala psát, příběh už zase sám šlapal kupředu. V pondělí se mi vůbec dobře psalo. Výjimečně. Možná tomu napomohl fakt, že jsem zrovna dočetla skvělý román od Johna Grishama "Vyvolávač deště". Bylo to mé poprvé, takže jsem netušila, co mám od tohoto spisovatele čekat. Právnický žánr se mi také nezdál zrovna dvakrát atraktivní. Nakonec jsem ale byla příjemně překvapená. Všimla jsem si, že se trocha té Grishamovy lehkosti a vlastnosti jít rovnou k věci a dlouho nic neokecávat promítla právě do mého posledního psaní. Což je jedině dobře. Sáhodlouhé popisování ve čtených knížkách nemám moc ráda a sama se s ním jako autor docela trápím. Grisham je kdežto velmi stručný a namísto omáčky okolo postavu hází rovnou do víru dění. A jednu věc máme společnou - těžiště našeho vyprávění leží v dialozích. Dobrý dialog vám o postavě řekne víc než popisy na deseti stránkách. Dlouhé odstavce bez přímé řeči mě trochu odrazují i jako čtenáře, protože ne každý je dokáže zaplnit slovy tak, že čtenáře nenudí. Ale přímá řeč, ta můj krevní tlak vždycky zvýší. Vím, že mnozí z vás teď asi kroutí hlavou a nechápou. Nepsala jsem už ale někdy, že nejsem zrovna typický knihomol?



Zpátky ale k hlavní stati tohoto příspěvku. Totiž že konec se blíží, ale stále ho nevidím. Jasně, finální zápletku mám vymyšlenou už od loňského roku. Pořád ale nevím, jaké bude vyústění příběhu po tomhle plot twistu.

Malý spoiler pro budoucí čtenáře, který se na blogu jistě ztratí: Ani se nepokoušejte hádat pachatele. Fakt. Je to úplně zbytečný.

S nějakými variantami už trochu koketuji, ale pořád jsou to jenom takové můstky, které vedou k další akci. A já bych už ráda znala podobu těch závěrečných slov, můstky mě nezajímají! Připadám si jako svůj vlastní čtenář, který se blíží k posledním stránkám, a furt neví, jak to všechno na konci dopadne. Může jenom doufat, že to autor moc nezmastí. Zkuste mi pak na internetech knihu hodnotit slovy, jak je moc předvídatelná. Sakra, vždyť ani já nevím, jak skončí jako! A opravdu z toho už začínám být nervní.

Já vím, že zatím se mi všechna ta slepá místa vždycky vyjevila sama. Utěšuji se, že se to podle zákonu pravděpodobnosti prostě musí stát i teď, i když se mi tomu momentálně nechce věřit. Vzpomínám si na ten E-PIC-KÝ KO-NEC (aspoň z mého skromného pohledu, haha), který mě napadl při psání povídky do Hledá se autor bestselleru. Tak trochu už začínám pomýšlet na možnost, že to třeba nebude úplně happyend pro mé postavy...

Mé postavy

Ono totiž nejde jenom o to vymyslet závěr, ono jde o to vymyslet grandiózní závěr. K čemu mi bude dopsání knížky, když konec bude nemastný neslaný? To bych to nemohla oslavit ve velkém stylu, jak plánuji a už se nemůžu dočkat. A vlastně bych takhle ani neskončila a vymýšlela dál. Musí to být stoprocentní závěr, nic menšího.

Mám takový dojem... Že šance, že na něho přijdu, se zvýší, když se do toho znovu opřu.


PS: Na poličce mi už leží další Grisham. Ještě než tu knížku dopíšu, možná se i naučím psát!

pátek 25. května 2018

#86: Otevřená zpověď uzavřeného introverta

Angličtina má pro to výraz - shaming. Těžko bychom hledali stejně pádný český ekvivalent, který by se dal krásně pojit s dalšími slovy, určujícími důvod onoho zostuzování. A tak tu máme třeba slut-shaming (když je žena moc koketní), mom-shaming (když se matka nechová tak, jak se "matka chovat má"), fat-shaming (když si někdo dovolí mít kila navíc), atd. atd. Já bych si ještě dovolila doplnit termín introvert-shaming. Když jste introvertní. Hrozná hanba, že?

Podle psychologických pouček je introverze protikladem k extroverzi. Zajímavé je, že zatímco za komunikativnost, otevřenost a náchylnost k lidem vás nikdo nepokárá, být tichý introvert spousta lidí vidí jako problém. Mít takový problém na americké střední by vás klidně mohlo dostat na jisté seznamy. Není divné, že si ve své zemi můžeš koupit zbraň stejně snadno jako balíček žvýkaček. Ale introvertní chování? Tak to už, sakra, divné je!

"Proč nic neříkáš?" Kdybych měla dostávat korunu pokaždé, když mi tohle někdo řekl, myslím, že bych si už mohla zaplatit slušný kurz, který by mě přes víkend naučil, jak být víc komunikativní. Obávám se ale, že ani ten by mi nepomohl. A hlavně je mi to už jedno. Nestydím se za to, jaká jsem, a nebudu se za to nikomu omlouvat.

Už jako dítě jsem byla stydlivá a měla jsem problém komunikovat s dospělými a obecně s lidmi, které jsem neznala. Dneska bych prostě řekla - taková jsem se narodila a mám to v genech. Jako malá jsem takové sebevědomí ale neměla. Jako malá jsem věřila tomu, co říkali ostatní. A podle jejich řečí jsem chápala, že být tiché, nesmělé dítě bylo něco špatného. Co hůř - bylo to mé selhání. Měla jsem devět deset let a místo abych jako správné dítě přemýšlela, co zase kde provedu, trápila jsem se sama nad sebou. Nechtěla jsem se pořád tolik stydět, nechtěla jsem být tichá a chtěla jsem komunikovat s dospělými třeba jako moje vlastnice "Janička", kterou mi matka pořád předhazovala jako vzor toho nejsprávnějšího potomka. Prostě to ale nešlo! Bylo to asi stejné, jako kdybyste leváka násilím nutili, aby psal pravou, nebo po dyslektikovi chtěli, aby vám plynule přečetl odstavec z knihy. Měla jsem tak nastavený mozek. Stejně jako depresi nevyléčíte tím, že někomu řeknete "tak prostě neměj špatnou náladu", tak ani introverta nevyléčíte slovy "tak se prostě bav". Teď už to chápu. Tehdy jsem to ale nevěděla a nebyl nikdo, kdo by mi to řekl.


Postupem času se komunikace s ostatními o něco zlepšovala. Sem tam si ale stále někdo neodpustil poznámku, která mě zase bodla do mého slabého místa a vrátila mě zpátky na začátek. "Dívej na X, ta tu jenom sedí, mlčí a pozoruje. Z té jednou něco bude! Ta nám všem jednou ukáže." Ta druhá část připomínky mi možná měla zalichotit. Já se ale dokázala soustředit jenom na to ponížení, které mi způsobil o několik let starší kluk v hloučku dalších lidí. To mi bylo čtrnáct. Myslím, že jsem se tehdy jenom pitomě uculila a pronesla jsem něco na způsob: "A co mám jako říkat?" Uvnitř jsem ale zuřila a cítila se... zostuzeně. Měla jsem chuť zakřičet: "Jasně, že jsem ticho, protože jsem myslela, že na tu akci půjdu jen se svými dvěma kámoškami, ale zatím tu sedím s úplně cizími lidmi, kteří se spolu baví o věcech, o kterých já nic nevím a nemůžu se k nim nijak vyjádřit! A myslím, že všichni vidíme, že jsem potichu, takže je třeba to ještě komentovat!?"

Slovy ani nemůžu popsat, jak jsem trpěla v kroužku tvůrčího psaní v tom samém roce. Byla to vlastně moje první socializace mimo základku. (Dobře, ještě tu byl tábor, ale ten nepočítám, protože na táborech se i z introvertů stávají extroverti... Nebo ne?) A zatímco všichni ostatní s komunikací neměli problém (a hlavně byli ze stejného města nebo školy), zase jsem tu byla já, divná a tichá, která nikoho neznala, k ničemu se nevyjadřovala a s nikým si nepovídala. Na výletě na filmový festival mě někdo z nich označil za nejtišší ze skupiny. Wow. Fakt? No nebýt tebe, kdo by to byl do mě řekl.


Dnes bych dostala nálepku weirdo. Prostě ten vadnej. Je mi jasné, že mě tak vnímali. A mě to mrzelo, protože "jinak jsem byla přece úplně normální", vztekala jsem se tenkrát.

Ve třídě jsem patřila k nejpopulárnějším lidem. Měla jsem kamarády, se kterými jsem každou volnou chvíli byla venku a hodiny a hodiny jsme spolu kecali a smáli se, až se mi z toho točila hlava. Tolikrát jsem v letech základní školy paradoxně slyšela výtku, že jsem až moc hlučná. Během tělocviku jsem se jednou tak moc hádala se svou spolužačkou, až třídní ruply nervy a zařvala na mě, ať už "držím tu hubu". Hádat jsem se vůbec uměla a v 6. třídě jsem proti svým úhlavním nepřítelkyním předvedla v šatně takový dramatický výstup, že mi mé kámošky málem tleskaly, jak byly ohromené. A když se partička kluků pokusila o něco na způsob šikany, měla jsem z nich jenom legraci a s nadhledem jsem jim vracela slovní údery zpátky, až je to zase omrzelo. Jo, i taková jsem byla. Dřív jsem byla vlastně hodně cool, dnes mi ta má tehdejší odvaha a držkatost chybí. Pak jsem ale seděla v tom kroužku mezi těmi neznámými, úžasnými, asertivními a komunikativními lidmi, a byla jsem vyplašená nula, která pravděpodobně neuměla ani do deseti napočítat...

Střední škola pro mě teoreticky měla být ještě větší krize, ale... nebyla. Od té doby se vlastně všechno jen lepšilo. Opět jsem samozřejmě patřila k těm nejtišším, ale já měla svůj hlouček tří čtyř kamarádek a to mi k dobrému pocitu stačilo. Hlavně jsem v šestnácti objevila punk a když vám jednou do ucha zařve Johnny Rotten "And we don't care!", nemůžete si už dál dělat těžkou hlavu kvůli takovým nicotným věcem, jako je reputace.

Introvert jsem (překvapivě, ha) zůstala až do dnešních dnů. Někdy mám světlé chvilky, kdy se vůbec nestydím. Někdy dokonce velmi zdatně zvládám komunikaci s cizími lidmi. Mezi těmi známými jsem pořád moc hlučná a pořád mi to moc mele. Kamarádka mi onehdy řekla, že jsem moc ukecaná. Ok. Ten stejný den se mě jiný člověk zeptal - wait, for it -, proč nic neříkám. OK. Měla jsem v sobě už moc ginu a toniku na to, aby se mi chtělo vysvětlovat, že nic neříkám jenom proto, že ho v podstatě neznám, ven si ho pozvala moje kamarádka, společně se baví o svých věcech, do kterých já nemůžu zasáhnout, i kdybych chtěla, a že i kdyby to tak nebylo, tak co jako, tak jsem prostě tichá, jsem třeba introvert, jako ty jsi extrovert, je v tom snad problém? Tak jsem mu jenom odvětila, že sleduju hokej na plátně. Protože ten jsem fakt sledovala. A díky mému úpěnlivému fandění a modlení dal Martin Nečas v poslední sekundě vyrovnávacího góla, takže asi tak. 



To se ani nebavíme o tom, jak moc nezdvořilé mi takové otázky přijdou. Extroverti, když jste ve společnosti a někdo není komunikačně zrovna moc aktivní, věřte mi, on o tom ví. Nemusíte mu to připomínat a stavět ho do pozice špatného.

Chci říct, tak to prostě je. Jsou flegmatici. Jsou cholerici. Jsou sangvinici. Jsou melancholici. Jsou introverti. Jsou extroverti. A je taky milion dalších povahových charakteristik. Skvělé je, že nikdo není stejný. Každý je jiný, a proto život není nudný. Nebo snad ne? Nechtějte, abych vyslovila tu otázku...

A proč vy, sakra, pořád tolik mluvíte?


A tady je ta pěkná motivační písnička. "So stop your cheap comments, 'cause we know what we feel!" 

čtvrtek 3. května 2018

#85: V nekonečné válce se čtenáři

Internetové diskuze pod články, fenomén naší doby. Znáte z pozice čtenáře? Hloupá otázka.

Pro mě jsou denním chlebem z druhé strany barikády. Jsem člověk, který ony články píše a každodenně vstupuje na bitevní pole se čtenáři. O co se bojuje? To přece vůbec není důležité. Podstatné je na článek kliknout, vstoupit do jeho komentářové sekce a pod rouškou anonymity autora vulgárně osočit. Když se mezi tím stihne poslat kopa žluče i na jiné etnikum, migranty nebo Kalouska, jedině dobře. Proč to dělají, když v tomhle střetu není reálných vítězů ani poražených? Asi proto, že žijeme v době, která lidi naučila věřit, že podobné chování je v pořádku. A možná si myslí, že svým jednáním skutečně raní osobu na druhé straně, "zdroj" jejich vzteku - mě. Mno...


V životě jsem kvůli nim neměla těžké spaní. Na bývalém webu jsem si dokonce pořizovala screeny těch nejpovedenějších, mohla bych z nich na blogu udělat třeba silvestrovský speciál. Diskutéry novinkového typu, potenciální čtenáře tohohle článku, teď asi zklamu, ale ve většině případů z vás my redaktoři máme opravdu jenom legraci. Aspoň u mně to není o žádné hroší kůži, jak se někteří lidé mylně domnívají. Je to otázka postoje. Pokud se v komentářích začnete vyjadřovat hrubě, nenávistně či jinak útočně, a to nejenom vůči mé osobě, jakákoliv možnost, že bych vás mohla brát vážně, je v tahu a nezajímáte mě. Ahoj.


S českým diskutérským plemenem ve své nejryzejší podobě jsem se setkala právě na minulém webu, pro který jsem psala. Z těch nadávek, rasistických/xenofobních/sexistických/extrémistických výblitků by si jeden skoro postavil piedestal. Něco vás to o vašich spoluobčanech naučí.

Nyní píšu na stránku, kde se čtenáři sice o něco lépe krotí, ale zase se potkávám s dalším druhem diskutéra - čtenář ví všechno nejlíp, redaktor je marný idiot u klávesnice. Věc se má totiž takhle; píšu pro multižánrový web, kde se věnuji stovkám a stovkám odlišných témat. Informace se snažím získávat z několika zdrojů, víceméně jsem pečlivá a s některými články se piplám asi déle, než bych měla. Přesto se mi čas od času stává, že se v mém článku objeví chyba. Nemluvím teď o pravopisu. V tom samozřejmě taky chybuju, ale to je jen důsledek mé nepozornosti (a v komentářích se pak za to zahajují inkviziční procesy, ale o tom až jindy). Občas mi ujede i nějaký fakticky fail, který si v rychlosti neuvědomím a trapně ho pak musím po upozornění přepisovat. O tom nemluvím. Mluvím o faktických chybách, které prostě nemůžu vědět.

Ve svém aktuálním redaktorském angažmá musím vědět od každého trochu a je naprostá utopie, pokud si někdo myslí, že bych měla být stoprocentní odborník na všechny probírané oblasti. Jsou věci, které jednoduše nevím a není v mých silách si je zjistit. Nedělám pro print, kde si jeden článek můžete rešeršovat týdny (a podle toho taky dostáváte odpovídající honorář). Píšu pro rychlé médium, kde jsou články z rána večer už staré. Prostě se ztratí v záplavě dalších textů. Bude to teď znít hnusně, ale nikdo nemá čas se s takovými články dlouze s*át. Smutná realita internetových médií, ale vy, já, všichni po takovém rychlém servise voláme. Mým úkolem není psát tři články měsíčně, ale tři články denně. Na konci týdně v podstatě už ani nevím, co jsem v uplynulých pěti dnech napsala. Pod tvorbou článku si navíc nemůžete představovat pouhé psaní textu. Samozřejmě jsou tu i další náležitosti včetně vyhledávání fotek, tvoření galerie, připisování popisků. Samotné psaní je jenom nějakých šedesát procent.


To si ale velká část čtenářů našich článků neuvědomuje. Přišli na zábavní web, a hledají akademicky přesné eseje. Jedna věc je mi to v diskuzi slušně vysvětlit. Udělala jsem chybu, uznávám, díky za připomínku. Druhá věc je dát mi to vědět vulgárně a vybranými slovy mi objasnit, jak neschopná jsem. Děkuji! Naposledy jsem kupříkladu prý chybně napsala povolání jedné osoby. Bylo/je to tak ve Wikipedii, nejsem naivní, vím, že odvolávat se na ni je vcelku amatérské, ale opravdu mě nenapadlo, že i takovou banalitu bych měla blíže zkoumat a potvrzovat deseti zdroji. To bych taky nedělala nic jiného. Nicméně chyba se údajně vloudila. Jedno jediné slovo. V diskuzi se pak neřešil článek, ale opět moje neschopnost a amatérština webu, na který titíž uživatelé stejně stále chodí a přes reklamy nás živí. Jeden uživatel mě zahrnul hardcore informacemi k tématu ve stylu: "Jak to, ty krávo, nemůžeš vědět!?" A opět jsme tam, kde jsme byli - protože nemůžu. Protože nikdo to neví! A web by musel najímat tisícovky odborníků, aby hnidopišští a vždy chytřejší čtenáři byli spokojení.

Ještě se vám pochlubím s jednou specialitou, kterou někteří diskutéři dělají - čtou jenom nadpis. Před nedávnem jsem kupříkladu psala článek s celkem zavádějícím titulkem. Teď si to vymyslím, ale princip bude stejný, třeba - "ŽENA SPADLA ZE 100. PATRA A PŘEŽILA!" Hned v druhé větě perexu ale vše objasňuji. Příklad: "Opravdu je možné, aby žena spadla ze 100. patra a přežila? V příběhu nového filmu Davida Finchera ano!" V druh-hé vě-tě pe-re-xu. I přečtení druhé věty perexu je pro některé ale očividně nadlidský úkol, jak se ukázalo v diskuzi. Podle našeho příkladu by se tak jednalo o smršť komentářů ve stylu: "To přece neni mozne abi prezyla. jste idioti!!" "boze to je demence odebiram si vas z facebooku!" "A jednorožci asi taky existují, že? :D Ježiši, proč vás vůbec čtu?" "pico" V takových chvílích mám chuť vystoupit ze stínu anonymního a bavícího se redaktora a capslockem s giga vykříčníky některým napsat: "JSTE NORMÁLNÍ?!!!!!!! UMÍTE VŮBEC ČÍST!!!!!??" Nebo něco takového, moc po jejich psát neumím.


Všechny nadějné budoucí internetové redaktory, kteří nesdílí moji náturu, ale nechci děsit. Samozřejmě existuje i protipól k tomuto typu čtenářstva. Už několik let píšu pro tematicky zaměřenou stránku, za kterou sice dostávám jen pár drobných, ale tamní publikum a jeho odezva je nesrovnatelná. Ne, že bych kritiku neschytávala i tady, ale víte, co je úžasné? Je k věci a člověk se nad ní - když neberu v potaz trolly, ale ty neberu v potaz nikdy - může opravdu zamyslet. Ve většině případů ale převládají pozitivní reakce. A když mi lidi za moje texty dokonce děkují... To je ta chvíle, kdy vás napadá, že to má smysl.

A tak to je. Pokud taky píšete, asi víte, o čem mluvím. Pokud psát chcete, nenechte se zastrašit morem idiocie v českých diskuzí. A pokud jste jedním z přenašečů té nákazy...



středa 18. dubna 2018

#84: Nikdy není pozdě

"Spisovatelé a věk, ve kterém prorazili" patří do pětky nejčtenějších článků na mém blogu. Potěšilo mě, že nejsem jediná, kdo má depresi z toho, že už ve dvaceti nedobyl svět, a nervózně sleduje všechny mladší, už dávno úspěšně jedince. Je těžké přijmout fakt, že věk je jenom číslo, když doba je rychlá a chce po nás všechno a hned. A protože motivace není nikdy dost, mám tu zase něco málo inspirace, kterou jsem sesbírala na tumblr.


*

Ve 23 letech Oprah vyhodili z její první reportérské práce.
Ve 24 letech pracoval Stephen King jako školník a bydlel v přívěsu.
Ve 27 letech se Vincent van Gogh vzdal kariéry kazatele a rozhodl se nastoupit do umělecké školy.
Ve 28 letech byla J.K. Rowling matka samoživitelka na podpoře a přemýšlela o sebevraždě.
Ve 30 letech pracoval Harrison Ford jako tesař.
Julia Child vydala první kuchařku ve 39 letech a první televizní pořád měla v 51.
Stan Lee vydal první komiksovou knížku po čtyřicítce.
Alan Rickman zanechal kariéry grafika a začal hrát ve 42.
Samuel L. Jackson dostal svou první roli po 46.
Morgan Freeman poprvé hrál v 52.
Grandma Moses začala malovat v 76.
Louise Bourgeois se stala slavnou umělkyní teprve v 78.


Ať už je váš sen jakýkoliv, nikdy není pozdě ho dosáhnout. Neselhali jste jenom proto, že už ve 21 letech nejste slavní a bohatí. Sakra, vlastně je v pohodě, pokud ještě ani nevíte, čeho chcete dosáhnout. I když dneska obracíte burgery, obsluhujte v restauraci nebo zvedáte telefony, nikdy nevíte, kde skončíte zítra. 

Nikdy si neříkejte, že jste příliš staří, abyste něco dokázali.
Nikdy si neříkejte, že jste promarnili svou šanci.
Nikdy si neříkejte, že nejste dostatečně dobří.
Všechno je možné. Žijte svůj sen.

(zdroj)

Svých snů můžete dosáhnout v kterémkoliv věku.
Věděli jste, že Harrison Ford byl ve třiceti tesařem? Vera Wang navrhla své první šaty po čtyřicítce.
Snažím se tu jenom říct, že vy mladí všichni blázníte a snažíte se něčím být, i když ještě ani neznáte sami sebe.
Víte, co se stalo Oprah, když měla dvacet tři? Vyhodili ji! Představte si vyhozenou Oprah.
Tak to udělali chybu.
Ne, neudělali. Protože to tehdy ještě nebyla Oprah.
Byl to jenom třiadvacetiletý pankáč, který musel být vyhozený, aby se stal Oprah.
Někdy musíte selhat, abyste uspěli.

neděle 25. března 2018

#83: Tak dlouho se prokrastinuje, až se za to musí platit

Doslova.

Na konci února na mě zase padla krize. Když jsem už několikátý den po sobě byla kolem šesté stále na notebooku, místo psaní článků dokola přepínala mezi Facebookem a Instagramem a nakonec jsem to vzdávala s tím, že "zítra je taky den a zítra mi to určitě půjde líp", věděla jsem, že jsem zase v průseru. Co ale dělat, když ani kozoroží vůle nestačí?

... eufemisticky řečeno.

Shodou okolností jsem dočítala skvělou knížku Roberta Vlacha Na volné noze, kde se v kapitole o sociálních sítích psalo o blokovacích softwarech. Ne, že bych o nich slyšela poprvé, ale teprve tentokrát mě napadlo o nich reálně uvažovat. Konkrétně jsem si stáhla Freedom. Zaregistrovala jsem a v profilu si vyplnila seznam Distractions, tedy notorických stránek, na které jsem během psaní odbíhala. Je tam i možnost úplné blokace internetu, což v případě psaní článků ale samozřejmě nejde používat. Pak už si stačí jen vybrat, jak dlouho bude vaše nerušená session trvat, a zapnout. A můžete psát.


První dny jsem byla nadšená. Bylo to (ne)uvěřitelné, ale když jsem už nemohla překlikávat na zabijáky produktivity (teda mohla, ale vítala mě jen zelená stránka s motýlkem), najednou jsem psala! Najednou byly třeba tři hodiny odpoledne a já měla nejenom napsané tři články, ale stihla jsem jít i nakoupit, uklidit a uvařit si oběd. Ve tři hodiny! Asi ale chápete, že ani svoboda dneska není zadarmo.

Po sedmi spuštění, ze kterých jsem ještě dvě omylem vyplýtvala, mi skončila bezplatná verze. Takže buď jsem mohla zase spadnout do prokrastinační pasti, nebo si za další používání softwaru připlatit. Jelikož se mi Freedom za zkušební dobu osvědčilo, nebylo důvodu, proč si plnou verzi nepořídit. Roční předplatné mě i se slevovým kódem přišlo na 19,9 dolarů, tedy cca 409 korun. Vím, není to moc. Přesto mi přijde proti logice platit za něco, co můžete mít zadarmo... TY VOLE! Ale aspoň jde krásně vidět, kam vás až může ta děvka prokrastinace dohnat. Abyste platili, že nebudete chodit na Facebook, lol.

Taky bych měla ještě druhou antilogickou připomínku: Jasně, že blokovací mód si můžete kdykoliv vypnout (je tam i nějaké nastavení proti tomu, ale to jsem zatím nezkoumala). Možností k prokrastinaci je na internetu taky nepřeberné množství, nemusí se omezovat jenom na stránky ze seznamu. Pokud ale narazíte na nového parazita, není nic jednoduššího než si seznam o položku doplnit. A abych si program sama vypínala? To mi přijde asi stejně nesmyslné jako pít na Antabus; jako teoreticky můžete, ale proč? Proč?


No to už se dostáváme do temných prokrastinačních hlubin. Hlavně chci ale říct, že nic takového jsem za měsíc, co Freedom používám (wow, ani se mi tomu nechce věřit!), neudělala. Zatím jen dělám zázraky. Nechci to zakřiknout, ale když píšu hned od rána, třeba už v jednu mám hotovo. I když se ke psaní dostanu později, stejně si práci nastavuji tak, abych maximálně o půl čtvrté končila. Psaní se den ode dne liší podle tématu, které si zvolím, ale většinou se snažím, aby mi to zabralo kolem tří hodin. Díky Freedom to není mission impossible. V tomhle už musím být neúprosná. Celodenní vysedávání u PC, během kterého někdy ty články ani všechny nenapíšu, by mě brzy zničilo. To ani nemluvím o tom, jaký dopad by to mělo/má na psaní knížku.

Nakonec je to stejně všechno jenom o návyku. Když se naučíte psát bez všech těch rozptýlení, třeba už nebudete potřebovat ani placené softwary. Já to riskovat nebudu; zatímco běžně vám stačí cca 28 dní na osvojení nového zvyku, myslím, že v mém případě bychom mohli mluvit i o několika měsících! Možná s tím budu bojovat celý život. A hlavně jsem si to už předplatila, že? :) Jen mě tak napadá, kolik času jsem mohla ušetřit, kdybych tohle začala praktikovat dřív. Co všechno jsem už mohla napsat, kde jsem mohla být... Ale to už je téma na jinou úvahu. Třeba jindy.

PS: Máte s podobným softwarem zkušenosti? Jak s prokrastinací (ne)bojujete vy?
PPS: S premium účtem získáte i slevy nebo několikaměsíční free verze na další programy, konkrétně třeba na Todoist, který už delší dobu mám a možná akci i využiju, nebo třeba na Brain.fm, který neznám, ale vypadá zajímavě.

čtvrtek 22. února 2018

#82: Moje malé Nagano

Před dvaceti lety jsme vyhráli nejcennější zlato v historii českého hokeje. Někdy si namlouvám, že si to pamatuju, ale asi spíš ne.

Dnes jsem ve své knize překonala hranici 60 tisíc slov. Už jenom "pár" dalších a technicky tu máme román. Nebude to asi ještě konec, sama pořád netuším, co v něm mé hrdiny čeká. Vím ale, že letos tu cílovou pásku už přetrhnu. Snad si teď sama na sebe neušiju bič, ale dávám tomu dva měsíce.



Nevěříte? Já taky ne, ale teď už to budu muset splnit, když jsem to sem napsala. A aby mi to furt jenom nekecalo, tady mám malý důkaz, že fakt píšu - první pohled do útrob mé knihy. Tak za 100 let na viděnou na papíře!



PS: Nagano si sice fakt nepamatuju, ale s Pchjongčchangem to můžeme napravit, ne?