úterý 16. února 2021

#112: Jak napsat hudební recenzi

Úvodem by se slušelo říct, že se rozhodně nepovažuji za žádného mistra oboru, který by měl lidem radit, jak se píšou hudební recenze. Stejně jako neexistuje zaručený návod, jak napsat knihu, tak neexistuje ani přesný postup, jak napsat recenzi. Na stranu druhou je pravda, že pár recenzí za sebou už mám, a tak jsem si řekla, že by možná nebylo na škodu zužitkovat to do nějakého článku. Tady je. 



1.) Čtěte

Pokud nejste talent od přírody, základem je mít něco přečteného (což se ale tak nějak předpokládá, protože nikdo se k hudební kritice asi nedostane z náhlého popudu). Je to stejné jako se psaním knih. Čím víc máte načteno, tím víc to máte pod kůží a píšete s větší lehkostí. Osobně nedoporučuji číst předem recenze na desky, které se chystáte psát. Ať chcete, nebo ne, jiná recenze zdeformuje váš vlastní pohled na věc. Já to nedělám i z toho důvodu, aby mi z přečteného textu něco neuvízlo v paměti a já to pak nevědomky nebrala za svoje. Po dokončení vlastní recenze zato není na škodu přečíst si cizí. Někdy budete překvapeni, že nejste jediní, kdo sdílí stejný názor. Nikdy ale recenzi nepřepisujte jen proto, že to někdo z NME vidí kompletně jinak. O tom to přece je, že k jednomu uměleckému dílu existuje mnoho přístupů.

2.) Rešeršujte

Rešerše ke knize jsou otrava a nikoho nebaví. (Mě teda rozhodně ne, a proto je ani moc nedělám, haha, ehm...) Rešerše k desce v podobě rozhovorů, cover stories či Wikipedie vám ale reálně poradí co psát, z jakého hlediska to vzít. Vlastně si ani nedokážu představit, že bych je nedělala. Tedy pokud nerecenzujete Xindla X nebo třeba Marka Ztraceného, protože kde nic není... Znáte to. Já masochista však nejsem.

3.) Poslouchejte

Samozřejmě nejzásadnější věc. Není však poslouchání jako poslouchání. Desku je třeba naposlouchat. Desku je třeba si trochu prožít, protože teprve pak se vám odhalí věci a spojitosti, které během rychlého poslechu v pozadí neuslyšíte. Tím nenaznačuji, že pravá recenze vzniká jedině po stopadesátém poslechu, kdy album znáte už pozpátku. To je jen rada pro snadnější psaní, protože čím víc naposloucháno máte, tím víc víte, co psát. A o to tu jde.

4.) Ptejte se

Když nevíte, jak začít, začněte si pokládat otázky:
  • Jaká je nová nahrávka v porovnání se starší tvorbou umělce?
  • Pokud je to prvotina, splnila očekávání, které jste si udělali na základě singlů a EP?
  • Co ve vás vzbuzuje? Jaké je její hlavní téma? Nemusí to být žádné oficiální téma řečené muzikantem, jak ji vnímáte vy? 
  • Drží jako celek? Nebo je to spíš roztříštěná kolekce? 
  • Funguje většina věcí? Nebo je to spíš kolekce o pár hitech a zbytek je vata?
  • Má vůbec nějaké věci na první dobrou? Nebo je to přesně ten typ desky, která je skvělá jako celek a nemusí mít vůbec žádná výraznější místa?
  • Jaká je ve srovnání s podobnými alby?
5.) Hrajte si slovy

Nebojte se barvitějších charakteristik a metafor. Závidím anglicky píšícím autorům, protože čeština v tomhle směru moc ohebná není. Je pravda, že když třeba recenzujete kytarovku, kde deset songů zní jak jeden, moc toho asi nevymyslíte. Kde to ale jde, tam se nebojte si s textem trochu pohrát. Hudební recenze má být především zábava, není třeba se držet suché akademické kritiky. Zkuste do recenze třeba napasovat úryvek textu nebo název desky, pokud se tam hodí. To je mimochodem můj starý trik, který mě nejednou spasil při vymýšlení nadpisu nebo závěrečného shrnutí. Ráda taky do recenzí pašuju různé popkulturní narážky.

6.) Neopakujte se

K editaci neodmyslitelně patří Ctrl+F. Nic mě nenaučilo lépe pracovat se synonymy jako právě psaní recenzí. Nepište v textu desetkrát "kapela", existují taky slova jako "skupina", "formace", "uskupení", "banda", "ansámbl", "parta" atd. atd. "Deska" může být "album", "nahrávka", "debut", "prvotina", "počin" nebo taky "řadovka". "Song" je taky "skladba", "píseň", "písnička", "nahrávka" nebo konkrétněji třeba "vypalovačka", "ukolébavka", "hitovka". Atd. Atd. Viz bod pátý. 

7.) Pište na papír

Tohle se ale netýká jen recenzí. Je pravda, že v poslední době to už moc nepraktikuju, ale dřív jsem si hrubé verze recenzí a některých článků psala skoro pokaždé na papír. Důvod je jednoduchý. Zatímco na počítači vás ruší desítky dalších podnětů, s papírem... jste zkrátka jen vy a papír. A toho bohdá nebude, abyste se nerozepsali.

8.) Překládejte si texty

KPZ pro případy, kdy fakt nevíte, jak začít, nebo prostě jenom nevíte. Takže KPZ skoro pro vždy. Song po songu si překládejte a během překládání mějte danou písničku puštěnou v pozadí. Zaprvé důkladněji pochopíte, o čem muzikant zpívá, co se vám snaží předat, zadruhé si songy naposloucháte. No a za třetí si procvičíte angličtinu, což se vždycky hodí. 

9.) Improvizujte

Když tlačí člověka deadline nebo má psát o interpretovi, o kterém vůbec nic neví a nemá zrovna čas studovat jeho obsáhlou biografii a diskografii, holt nezbývá nic jiného než improvizovat. Zkrátka většinu textu věnujte faktické stránce věci, kterou jste vycucli z Wikipedie či jiných zdrojů, a na desku samotnou se zaměřte v pár větách v závěru recenze. Tohle lze uplatnit asi spíš v kratších recenzích. (Na stranu druhou, proč by se třeba na delší recenzi Metalliky hlásil člověk, který od ní nikdy nic neslyšel, že jo.) Hm. Proč mám pocit, že to, čemu já říkám improvizace, je pro mnohé seriózní novináře ze seriózních médií regulérní recenzí...? Just saying. Don't mind me. 

10.) Trénujte

Psaní je jako sval, musíte ho procvičovat, abyste nevyšli ze cviku. Psaní recenzí není výjimkou... Což by i vysvětlovalo, proč mi to v poslední době vůbec nejde, ha! Děkuji za vaši pozornost a přeju pěkné hudební kritizování. 

čtvrtek 11. února 2021

#111: Nejasná zpráva o konci světa

Nikdy bych si nepomyslela, že něco takového napíšu, ale... S lehkou nostalgií vzpomínám na loňské jaro. Jo, myslím přesně to, kdy začalo celé to šílenství kolem čínské chřipky. Samozřejmě, že to bylo děsivý, nikdo nevěděl, co je před námi a lehce nervózní byli i otrlí flegmatici jako já. V té době jsme ale měli něco, co dnes už nemáme a nejspíše ani nebudeme znovu mít - naději. Vizi, že bude líp, když se všichni semkneme a vydržíme. A ono to fungovalo.

Nevědomost byla tehdy silnější než můj silný odpor vůči všem nesvobodám a omezením a když Babiš poprvé vyhlásil nouzový stav, spadl mi kámen ze srdce. Opravdu. Protože něco se dělo. Takže to nemuselo skončit úplným průserem. Věřila jsem, že budeme měsíc doma a všechno se vrátí do normálu. To se dá vydržet, ne? Stejně jsem potřebovala pauzu od kalení a společenského života. Roušky mi nevadily. Vyjít s tím poprvé do ulic bylo teda celkem divný a musela jsem cca patnáct minut postávat v předsíni, než jsem se konečně odvážila (lol), ale obecně mi nevadí mít půlku ksichtu zakrytou. A než mi budete nadávat do ovcí, vygooglete si slovo dysmorfofobie. Nejsem ovce, jsem jenom magor. :)

Skutečně dnes vzpomínám s jakýmsi steskem na dobu, kdy lidi nosili roušky třeba i na procházku přírodou nebo si je polekaně začali nasazovat, když jste se vynořili pár metrů od nich. Nebyly to loutky vlády ani hysterky, jenom byli součástí nepsané dohody. Že to společně zvládneme. Šití roušek mě minulo, protože nejsem praktická žena a to nezmění žádná pandemie. :D Ale všechna ta solidarita byla pěkná no. Dneska šití roušek nikoho nezajímá a vrcholem solidarity je to, že si ji člověk nasadí do obchodu nebo MHD.

Vůbec ráda vzpomínám na březen a duben minulého roku. Nevím, jestli to bylo lockdownem, ale nebylo skoro dne, kdy bych nebyla venku. Jo, byla jsem na těch svých pochůzkách a cyklo výjezdech věčně sama, ale nevadilo mi to. Výjimečně jsem zažívala takovej ten dobrej overthinking, kdy v podstatě vedete dialog sami se sebou a přicházíte na hromadu věcí. Trochu jsem to zařekla vzhledem ke zbytku roku, ale tehdy jsem opravdu měla docela čistou mysl. A fakt jsem si myslela, že jsem některé záležitosti už překonala. Hmm... Bylo taky super nepít a nemuset řešit, co jste o víkendu zase komu řekli, napsali nebo co jste udělali. Vůbec mi tohle nechybělo. A největší radost mi udělalo, že jsem začala pravidelně cvičit, což se mě drží dodnes. Což neznamená, že jsem teď fitness bitch z IG, ha ha, žeru jako vždycky. Necvičím kvůli postavě. Cvičím, aby mi nehráblo.

Z jarní karantény mám v paměti den, kdy jsem objevila své nové oblíbené místo. Remízek s rozkvetlými stromy na okraji, s posedem, kterým prosvítaly paprsky zapadajícího slunce, s výhledem na rozvlněné moře řepky a chřibské kopce v dáli. Úplná blbost, že? Stejně na to dnes vzpomínám, jako by to byl kdovíjak magický zážitek. Z toho místa šel vidět i hrad, kam jsme se před třemi lety vypravili na 30km túru (a kde jsme o rok později málem položili život při naší pětapadesátce, ale nekažme si krásné vzpomínky). Představovala jsem si, že je to portál do minulosti. Že na tom místě je furt rok 2017 a svět je pořád tím nejskvělejším místem k žití. I když jsem to tehdy nevěděla. Občas takhle přemýšlím... Ale zpátky do roku, který můžeme stejně tak přeskočit.

Přiznám se, že i já patřila ke covid nazi. Neskutečně mě vytáčeli lidi, kteří nedokázali dva týdny sedět na prdeli a prostě museli jít zase kalit se svými nudnými kámoši nebo si dělat piknik v přeplněných Riegrových sadech. Když jsem to mohla pochopit já i další uvědomělí jedinci, proč to nedokázali pochopit oni? Že tohle bude fungovat jenom za předpokladu, když to budeme dodržovat všichni. Že čím víc se nařízení budou porušovat, tím déle budou muset platit. Plot twist. Dnes byste mě pravděpodobně našli v tom parku. A i když roušky nosím a tak, je mi asi už úplně u prdele, jestli někdo jiný ne.

Politici to posrali, nejsou schopni lidem nabídnout žádné konkrétní řešení. Na jaře jsme měli plán, jasnou vizi, naději. Všichni jsme spolupracovali, a tak není divu, že jsme za chvíli mohli být "best in covid" se zaslouženou letní svobodou. Nesvádějme to ale jenom na politiky. Snaží se vymyslet řešení pro lidi, kteří o ně už ani nestojí. To, co se děje teď, je jenom lockdown naoko. Žijeme normálně jen prostě nechodíme do škol, restaurací, posiloven atd. Všichni nadávají, že opatření jsou k ničemu, ale zapomínají na dodatek, že opatření jsou k ničemu, protože je už prostě nikdo nedodržuje. Jenže ani lidem, nám, se nelze divit. K čemu tohle všechno? Abychom byli zase best in covid, na dva měsíce otevřeli a pak si to celé martyrium dali od začátku? Říkají, že naděje je očkování, jenže ani to nám tahle vláda, EU, whoever nejsou schopni zajistit!

Jaro a první lockdown byla naprosto nová, once in a lifetime situace. Pokud jste nepatřili k těm, kterým to ovlivnilo živobytí, zdraví nebo zdraví vaší rodiny, ano, ty dva měsíce se skutečně daly užít. Byl to stav, který se už nikdy neměl opakovat. To jsme si mysleli. Ach... Když jsem četla, že by tohle (ne)žití mělo trvat minimálně dva roky nebo klidně i navždy, smála jsem se. V létě jsem se viděla na koncertě Michaela Kiwanuky a Systémech (tam v největším kotli před pódiem), letos na jaře na přesunutém koncertě Metronomy. Teď už se nevidím nikde. Vůbec nic si nemyslím. A víte, co je nejhorší? Už se ani nevzrušuju a všechno je mi jedno.

Tady je nějakej song pro ty, kteří to ještě nechtějí vzdát. Poslechněte si ho. Tohle je přesně moje jarní nálada. I gotta keep from losin' the rest of me, still worry that I wasted the best of me on you. Gotta let go of weight, can't keep what's holdin' me. Choose to watch while the world break up in front of me...

pátek 1. ledna 2021

#110: 5 self-care, selflove bla bla bla rad, které si v roce 2021 už strčte do p*dele

Soustřeď se na sebe

Tahle rada nebo její napodobeniny na mě poslední dobou pořád odněkud vyskakují. Přítel se se mnou rozešel, ale já ho pořád miluju, co mám dělat? Soustřeď se na sebe. Stále se mi nedaří najít vhodného partnera. Dej si pauzu od urputného hledání a zaměř se na sebe a své koníčky. S někým se občas vídám, ale nejsem si jistá, jaké city ke mně skutečně cítí. Mám mu říct o těch svých? Nic mu neříkej a soustřeď se na sebe. Sejdi se s kamarádkou. Začni navštěvovat nový kurz. SOUSTŘEĎ SE NA SEBE. Ty vole. Chci říct. Rozhodně nemůžu mluvit za všechny, ale pokud můžu mluvit za sebe - jeden z mých největších problémů je ten, že jsem věčně sama a neustále se zaobírám svou vlastní osobou. Z představy, že bych měla trávit ještě více času sama se sebou (jakože už teď je to extrémní) a ještě víc se babrat ve svých myšlenkách, odvařená nejsem, ba mě přímo vytáčí. TY VOLE. Já nepotřebuju chodit po obchodech ani začít brát lekce francouzštiny, já potřebuju vyřešit nějakého kluka. Třeba. Chápu, že autoři těchto rad tím míní prosté - nějak se rozptyl a pořád nemysli na to, co tě trápí. Zapomínají však, že existuje spousta lidí, které mají problém právě kvůli tomu, že se soustřeďují příliš na sebe. 

První se nauč mít rád sám sebe


Další rada nad zlato. Co to vůbec znamená? Copak není naše existence dostatečným důkazem toho, že se asi trochu rádi máme? Já vím, že jsme někdy ze sebe nešťastní. Ubližujeme si špatným chováním a návyky. Ale furt žijeme. A děláme věci, kterými mezi řádky říkáme - chci se mít líp, ať už se to týká uspokojování základních potřeb nebo dodatkových věcí v podobě mezilidských vztahů nebo třeba kariéry. Není to samo o sobě svědectvím, že k sobě chováme úctu a jsme to stejně vždycky my, koho máme na prvním místě? Do prdele, všichni furt mluví o SeLfLoVe, ale co to vlastně v praxi znamená? Mám si snad denně stoupat před zrcadlo a říkat si "Miluje tě"? Eeh... Tahle rada hlavně vysílá brutální vzkaz lidem s psychickou poruchou, kteří zkrátka nikdy nebudou se sebou úplně smíření. V podstatě jim říká, že jsou úplně k ničemu a nikdo je nebude mít nikdy rád. Nebýt OK je přitom OK a láska není jenom privilegium pro nedepresivní a sluníčkové lidičky. Vždyť i ti normální nejsou věčně v pohodě. Každý má momenty, kdy se nenávidí a nikdo se nechová 24/7 stylem "Wau, tak tohle jsi úplně posral, ale stejně tě furt miluju.<3" Kouzlo naopak tkví v tom, že si dokážeme přiznat, že se třeba tak moc super nemáme a že zkrátka nejsme dokonalí. 

Žij v přítomnosti


Evergreen příruček pozitivního myšlení. Žij přítomným okamžikem. Neřeš minulost ani budoucnost. Poddej se momentální chvíli. Na nic nemysli jenom vnímej svět okolo sebe. Waaaaaau. Jsem vyléčená. Upřímně? Neexistuje věc, kterou bych chtěla dělat raději než žít přítomným okamžikem. Neřešit minulost ani budoucnost. Poddat se momentální chvíli. A nemyslet na nic, třeba jenom vnímat tu krásnou letní pohodu u vody. Jenže háček je v tom..., že to není tak úplně jednoduché? Kecám - je to příšerně těžké! Obzvláště pro lidi jako já, kterým mozek šrotuje na 150 %. Když mi řeknete, abych zavřela oči a uvolnila si mysl, o to víc bude má mysl zaneprázdněná a já nervóznější. Četla jsem o tom už hromadu knížek, zkoušela jsem meditaci, ale zatím to vypadá, že po zbytek svého života prostě přítomným okamžikem žít nebudu. Kdyby to bylo tak snadné, nemusely by o tom vznikat tisíce příruček a tihle motivační guru by k bohatství nikdy nepřišli. Čímž netvrdím, že přítomného okamžiku nelze dosáhnout. Zažíváme ho pokaždé, když se do některé činnosti naplno ponoříme nebo když se například dostaneme do stresové situace, která nám neumožňuje myslet na nic jiného. Žít přítomným okamžikem na povel mi ale spíš zavání tím, že ho rozhodně teď žít nebudu.

Buď vděčný


Tohle je už taková míň nasírací rada, protože má rozumný základ, ale taky je problematická. Hele, já třeba vím, že mi v podstatě nic nechybí, až na nějaké blbosti typu alergická rýma nestrádám po zdravotní stránce, vím, že existují miliony lidí, kteří se mají hůř než já, a dokonce se zdá, že se najde pár jedinců, kterým třeba nejsem úplně u prdele. Jen hrstka, ale lepší než nic. Teď jsem si to řekla a když se nad tím člověk zamyslí, dá mu to na chvilku pocit spokojenosti. Jenže stejně tak vím, že můj život má k dokonalosti daleko. Mám pocity beznaděje z toho, že se možná nikdy nestanu publikovaným autorem. A trápí mě, že mě zrovna tam ten člověk nechce. V běžném životě se zkrátka nezabýváte věcmi, kterých máte dostatek, ale právě tím, co vám chybí. Takže jsem vděčná? Asi jo, když se nad tím tak zamyslím. Ale furt to neodstraňuje úseky mého života, ve kterých vděk zrovna nepociťuju. Sorry, nejsem Tamara Klusová. 

Znej svou cenu a nikdy nedělej první krok


Poslední rada je zaměřená pro ženy. Jde zkrátka o to, že chcete nějakého člověka. Protože jste ale badass woman, která zná svou cenu, zásadně se nedoprošujete a nepíšete první ani nikoho nikam nezvete. Už vůbec se nějak nevyznáváte, proboha. Nechápu. Kde se v tom sezení v koutě a pasivním čekání na pana dokonalého skrývá ona sebejistota a vědomí vlastní ceny? Takhle - pokud objektu své touhy napíšete tři zprávy po sobě bez odezvy, asi to není úplně dobrý. Pokud se stále dožadujete něčí pozornosti i poté, co vám onen člověk řekl jasné NE, tak jako dělejte, jak chcete, že jo, ALE... Co je však špatného na tom, když projevíte zájem a třeba napíšete jako první? Já vím. Je to těžký. A odmítnutí bolí. To ale nemá nic co do činění se sebeúctou. Naopak bych řekla, že právě tohle značí, že si sebe vážíte, protože nečekáte na smilování boží a jdete si za svým. Genderové stereotypy si strčte někam. Pokud vás muž odmítne kvůli tomu, že jste ho nenechala splnit jeho tradiční mužskou roli lovce, a on tak ztratil zájem ještě dřív, než ho mohl mít, mám pro vás blbou zprávu - na 99,99 % by vás nechtěl ani normálně. Hele, život je krátký. A pokud jsem se za ty roky něco naučila, nikdy jsem nelitovala toho, co jsem udělala (ne, že by toho bylo moc, haha), ale toho, co jsem neudělala. O tom jednou napíšu eseje. Fucking shit!

úterý 8. prosince 2020

#109: Neumím dělat zázraky


Do tohohle příspěvku se mi moc nechtělo. Nechci se tu litovat ani nechci předávat pochmurná poselství, která by si z toho někdo mohl odnést. Spisovatelská dráha má ale i svou stinnou stránku a taky o té je třeba psát. 

Jak se pravidelní čtenáři mého blogu mohli dovtípit z mého mlčení, ani letošní rok nezakončím jako publikovaný autor. Budu jím vůbec někdy? To je otázka, nad kterou v poslední době raději moc nepřemýšlím. Samozřejmě jsem nečekala, že mi knihu vydá první nakladatelství, které oslovím. Když ale už pošesté nedostanete žádnou odpověď nebo alibistickou "je nám líto, ale nehodí se do edičního plánu", trochu vám to vezme tvůrčí elán a naději. Abychom si rozuměli, nezoufám si nad tím, že česká nakladatelství nedávají začínajícím spisovatelům šanci. Chci tím říct jediné - možná neumím tak dobře psát. V zoufalosti jsem to znovu začala zkoušet i s první knihou, kterou jsem původně nechtěla za debut, ale výsledek je v podstatě stejný.

I to je důvod, proč jsem letos na NIČEM NOVÉM nepracovala. V době pandemie, kdy jsem byla doma ještě víc než obvykle, jsem nenapsala ani čárku. Jsem si vědoma, jak neskutečně plýtvám časem, ale co mám dělat? Mám pokrčit rameny a říct si: "OK, tak to holt s prvními dvěma knížkami nevyšlo, ale to je přece normální, že nikdo není ve svých prvních románových pokusech Stephen King. Aspoň jsem se rozepsala, autorsky se posunula a knížka nr. 3 bude zase o level výš." Nejde tu o to, že bych měla strávit tři měsíce nad psaním nové věci a další tři měsíce nad revizí; vím, že pro normální autory je jeden rok = jedna kniha rutina, ale já to se svou mentální výbavou, čítající chabou pozornost, mizernou produktivitu a neschopnost oddělovat svůj osobní život od tvůrčí činnosti, zkrátka nedokážu. V případě knihy se u mě bavíme o dalších dvou až třech letech práce. Minimálně. Kvůli čemu? Abych strávila další dva roky tím, že budu jednou za tři měsíce, někdy ani to ne, dostávat odmítavé odpovědi? A co pak? Zase jenom pokrčím rameny a strávím další půlku života na mission impossible číslo nekonečno? Protože vám něco řeknu - já to už prostě nevím.

Nevím, jestli umím psát a můj příběh je publikovatelný. Ano, u knížky 1 i 2 jsem si to myslela. Nikdy nebudu patřit k sebevědomým tvůrcům, kteří si myslí, že napsali nejlepší věc ever, ale i já si v závěru myslím, že mé dílo je schopné publikace a lidem se může líbit. Kdyby tomu tak nebylo, nikdy bych ho nenabízela dál, to je logické. Protože se ale zatím nenašlo nakladatelství, které by se mnou tuto myšlenkovou rovinu sdílelo, přestávám si být jistá, na kolik je tento můj názor relevantní. Chápete? Už nevím, na kolik si můžu v tomhle věřit. 

Řeknu vám výstižný příklad z nedávné minulosti. Letos jsem se zúčastnila literární soutěže Knih Dobrovský a stalo se mi něco výjimečného. Napsala jsem povídku, za kterou jsem si stála na 150 %. To říká člověk, který o svém díle věčně pochybuje. Nepamatuju, že by se mi kdy psalo tak lehce. Byl to úplně vesmírny shit, jestli mě chápete. Položila jsem otázku, dostala jsem odpověď. Všechno to do sebe zapadalo, jako dobře namazaný stroj. Většinu povídky jsem napsala 48 hodin před deadlinem a byla to ta nejpřirozenější věc na světě. Na výhru mohli být větší aspiranti než já, ale že bych se nedostala ani do rozšířeného výběru dvaceti pěti nejlepších? Come on! A to teď opravdu nechci znít nějak namyšleně. Přesto - přesně tohle se stalo. A pokud ze sebe vydáte to nejlepší, čeho jste v určitý moment schopni, ale stejně to skončí bez povšimnutí... Třeba to tak dobré nebylo? Nalijme si čistého vína. Jenže já to zase nepoznala. Já si opravdu myslela, že je to dobrý. Pokud nedokážu skórovat ani s výtvorem, o kterém jsem natolik přesvědčená... Neumím dělat zázraky. 

🔺

PS: Tímto textem nechci naznačit, že to snad vzdávám. Budu to zkoušet dát, i když momentálně nemám ani šajnu kde. Jako úplně poslední je tu možnost samonákladu, ale opět: Má cenu jako neznámý autor bez větší propagace a fanouškovské základny vydávat něco, v čem ani skuteční odborníci nevidí potenciál? Z vydávání knížek možná nikdy nezbohatnu, ale prodělávat na tom už vůbec nechci.

pátek 14. srpna 2020

#108: Jak jsem zažila tu nejděsivější spánkovou paralýzu

Ilustrace: Alex Konstad 
"Spánková paralýza je stav mezi spánkem a bděním, kdy si již mozek částečně uvědomuje realitu, ale nedokáže ještě dostatečně odlišit tuto realitu od snu a různých obsahů podvědomí, a zejména dosud nedokáže ovládat svaly, takže člověk má pocit téměř úplného ochrnutí příčně pruhovaného (kosterního) svalstva ovládaného vůlí, včetně neschopnosti používat hlasivky. (...) Ke spánkové paralýze může přispět i nadměrná konzumace alkoholu či drog, také porušení spánkové hygieny. (...)  Tento stav, doprovázený často – ač to není pravidlem – různými halucinacemi a pocitem intenzivního strachu, se vysvětluje opožděním (asynchronicitou) funkce části mozku nazývané Varolův most, zodpovědné za paralýzu příčně pruhovaného svalstva během REM fáze spánku. Je často doprovázena hypnagogickými halucinacemi," říká nám o spánkové paralýze Wikipedie.

Poprvé jsem ji zažila v době, kdy jsem nevěděla, že něco takového existuje. Než jsem upadla do hlubokého spánku, měla jsem nepříjemný pocit, jako by mi vibrovalo tělo a neviditelná síla mě stahovala někam dozadu. Myslím, že ho doprovázely i sluchové a vizuální halucinace. Trvalo to jen sekundu, dvě, ale i tak to bylo pořádně děsivé. To mi bylo šestnáct.

V budoucnu jsem tento stav čas od času znovu zažívala. Kdybych to měla zprůměrovat - cca dvakrát do roka? Někdy to bylo dost strašidelné, jindy jsem se tomu poddala a v podstatě zkoušela, kam se v tomhle stavu můžu mentálně dostat; přirovnala bych to k lucidnímu snění, i když to není přímo snění. Ani později mi ale nedocházelo, že právě tohle je ona obávaná spánková paralýza, o které veřejně mluvila například Billie Eilish (viz její klip k songu "Bury A Friend").



Měla jsem za to, že se projevuje hlavně neschopností hýbat se, což je symptom, který zrovna já nijak zvlášť nevnímám. V šestnácti jsem si dokonce myslela, že to může být astrální cestování, LOL.

Nejděsivější zážitek spojený se spánkovou paralýzou jsem zažila loni v dubnu. Ovlivnily ho tři věci: a) měla jsem brutální kocovinu, b) před spánkem jsem si dala kozlík, to vysvětlím níž, c) nebyla jsem - eufemisticky řečeno - v úplně nejlepší duševní kondici. Nyní se dostáváme k problematičtější fázi, popsat to. I když jsem šla spát celkem brzy, nemohla jsem toho večera usnout a pořád jsem se jen převalovala. Pak přišlo staré známé vibrování doprovázené halucinacemi. Co jsem viděla a slyšela? Já nevím. Nejde to popsat. Jako by se mi v hlavě zhmotnila ta největší hrůza světa. Nebylo to nic skutečného, jenom pocit. Jediné, co jsem mohla rozeznat, byly sirény. Nebo něco na ten způsob. A šílený tlak v očích, jako by mi měly prasknout. V milisekundě jsem si pomyslela: "Panebože, já se fakt už úplně zbláznila." To jediné si z toho jasně pamatuju. Dostaly mě tyhle obrázky. Nevyjadřují přesně to, co jsem zažila, ale přesně tohle jsem zažila, jestli mě chápete. To byl ale teprve začátek noci hrůzy.

Za chvíli jsem upadla do mělkého spánku a prožila jsem to zase. Stejně mě to fascinuje. Okej, řekněme, že halucinace se dají pochopit, prostě nejste úplně vzhůru ani nespíte a váš mozek to nepobírá. Proč se ale přede mnou nevyjeví rapper G-Eazy nebo nemám haluz, že jsem třeba někde u moře? Proč mi mozek nabídne zrovna to nejhorší, co mi nabídnout může? Jedná se navíc o tak realistický přelud... Viděli jste Stranger Things? Spánková paralýza s halucinacemi je Upside Down. Jako by se před vámi na krátký mžik otevřel svět za oponou, který během dne a za normálního stavu nevidíte. Ale on tam někde pořád je. Přesně takový mám z toho pocit.


Znovu jsem se pokusila usnout a pro změnu jsem zažívala stav, který někdy mívám, když nemůžu usnout nebo si jdu lehnout během dne. Lehce spíte, ale zároveň máte pocit, že jste pořád při smyslech a "vnímáte" prostor kolem sebe, ačkoliv technicky vzato už nejste bdělí. Do toho jsem slyšela, jak někdo venku seče trávu, na čemž by nebylo nic divného..., kdyby nebylo zavřené okno a nebyla noc. Vysvobodilo mě zvonění na kostele v šest ráno. Úlevně jsem si oddechla, že je noc hrůzy za mnou, a přestože v šest hodin normálně nevstávám, samou radostí jsem málem vyskočila z postele. Problémem bylo..., ŽE KDYŽ JSEM SE PLNĚ PROBUDILA, NA KOSTELE NIKDO NEZVONIL, BYLA ČERNOČERNÁ TMA A PO ZKONTROLOVÁNÍ MOBILU JSEM ZJISTILA, ŽE JE ASI DVACET MINUT PO PŮLNOCI!

V tom momentě mi ruply nervy. Nepovažuju se za žádného strašpytle, tma mi normálně nevadí, ale tohle bylo už dost i na mě. Rozsvítila jsem světlo a odmítala pokračovat v spánku. A udělala jsem suprovou věc: Vzala jsem si mobil a začala si googlit ještě hrozivější zkušenosti se spánkovými abnormalitami! Doporučuju. Asi tak za hodinu, hodinu a půl jsem si řekla, že to teda zase zkusím. V životě jsem snad neměla větší strach usnout. A i když se to za nějaký výživný spánek považovat rozhodně nedalo (zase se mi zdálo, že nemůžu usnout), naštěstí se to už obešlo bez velkých fantasmagorií. Hrůza nočního dobrodružství se (ne)překvapivě vytratila v denním světle a když pak nadešla noc, zvládla jsem ji bez větších obtíží a strachu. V takové podobě jsem spánkovou paralýzu od té doby nezažila. (A DOUFÁM, ŽE ANI NIKDY NEZAŽIJU.) Z nebe totiž opravdu nespadla a v mém případě se asi stačí vyhýbat kombinaci tří rizikových faktorů.

Teď ještě k tomu kozlíku (potažmo dalším bylinám na spaní), který jsem začala brát loni. Když jsem tehdy už několikátou noc po sobě měla zvláštní sny, vzala jsem si na pomoc Google. A ten mi potvrdil, že se to opravdu může stát: "Kořen kozlíku lékařského navíc inklinuje k navození lucidního snění, z důvodu podpory hlubšího spánku. Kozlík lékařský navíc pomáhá si vzpomenout na své sny. Většina lidí sní, ale většina si své sny nepamatuje. Kozlík pomůže ovládat své sny a navíc si je i zapamatovat. Mějte však na paměti, že kořen Kozlíku zesílí jakékoliv noční dobrodružství, ať už je to hezký sen, nebo noční můra." (zdroj)

Co si představit pod pojmem zvláštní sen? To je opět těžké vysvětlovat, protože sny vnímáme každý jinak. Nebyly to vyloženě noční můry. Svým způsobem to občas bylo parádní. Představte si, že běžný sen je takový film od Filipa Renče, zatímco sen pod kozlíkem může být obří hollywoodská výprava pod taktovkou Jamese Camerona. Někdy ty sny byly natolik intenzivní, že jsem se běžně nad ránem nebo uprostřed noci probouzela. Takže brání kozlíku na dobrý spánek (já ho teda primárně brala na uklidnění, se spaním problém nemám) bylo kontraproduktivní! :D Spánková paralýza byla už jenom třešinkou na dortu a rozhodla jsem se, že po dokončení balení si další nekoupím. (...) Proto jsem si před nějakou dobou koupila Kozlík plus s vitamíny B!

V začátku psaní tohoto článku jsem měla další cameronské sny. Za všechny vám řeknu ten nejintenzivnější. Jeho ústřední dějovou linkou byli zombíci, kteří mě a partu lidí pronásledovali. Jasně, byla to noční můra. Ale bylo to úžasné. Bylo tam úplně všechno. Moje milovaná vesnice mé babičky. Její barák. Nebe plné hvězd, na kterém jsem šli pozorovat Neowise. Nějaký luxusní barák. Zdá se mi, že jsem něco dobrého jedla. A byl tam jeden super kluk (někdo známý, ale fakt už nevím kdo). A jasně, taky tam byli ti zombíci, ale bylo to SKVĚLÉ! Když jsme to s nimi už prohrávali, klasicky jsem otevřela oči. (Nikdy ve snech neumírám, mám silný reflex těsně předtím se probudit.) Jenže ono mě to hned stáhlo zpátky. Tak jsem zase otevřela oči. A pak zase. Tak jsem zase otevřela oči. A pak zase. Takže jsem se nakonec silou vůle uprostřed noci musela kompletně probudit. Takových epizod jsem měla víc, každopádně teď mám už celkem klidné spaní. Takže buď si mé tělo na bylinu zvyklo. Anebo ony bláznivé stavy ovlivnil nějaký stres, i když o žádném nevím. (Je taky pravda, že Kozlík plus má jenom 200 mg léčivé látky, kdežto loni jsem brala tohle s 500 mg asi po dvou tabletách denně. Tip pro odvážlivce.)

Tolik k problematice. V budoucnu se k tématu snění či spánku určitě ještě vrátím. Máte se spánkovou paralýzou či bylinami na spaní podobnou zkušenost? V komentářích se určitě svěřte.Všem, kteří se dostali až na konec článku, přeju dobrou noc! :)

(btw tenhle článek dopisuju po deváté večer, a zase slyším, jak někdo seká trávu. TAK ALE UŽ...)

pátek 10. července 2020

#107: "Kdo má zájem, tak se ozve." Vážně?

Je online, ale nenapíše ti. Nezeptá se, jak ti je. Co je u tebe nového. V podstatě nikdy. Tvůj idol. Kamarád. Příbuzný. Nebo klidně i přítel, se kterým se moc často nevídáš.

"Kdo má zájem, tak se ozve. Tečka," říkají nám všichni vztahoví guru a životem protřelí přátelé. Přečtěte si tu větu ještě jednou. A pak mi upřímně odpovězte na otázku: "A vy se ozýváte?"


Možná ano. Potom jsou obavy či jistá úvaha na místě. Možná jste ale jako já. A já bych se vsadila, že většina z vás je spíš jako já.

Jsem přesně ten typ člověka, který se vás nikdy nezeptá, jak se vám vede. Nevpadne vám random do chatu, jen aby psaním s vámi zabil dlouhou chvíli. A před napsáním nevinného dotazu objektu, který se mu líbí, se musí buď hodně opít, nebo má menší nervové zhroucení. Větší.

Znamená to snad, že mi na mých kamarádech a známých nezáleží? Ne. Copak mě vůbec nezajímá, jak se jim daří? Zajímá. Otravuje mě si s nimi psát? Neotravuje. Ale zkrátka to nedělám. Virtuální small talk není moje oblíbená disciplína. A někdy mi v tom zase brání stud. Nebo je to druh ješitné sebeúcty, kdy se nechci před druhým nebo zkrátka jen sama před sebou ponížit? Chci říct, všichni mají své životy a problémy a nikdo nečeká, až mu vpadnu do chatu a projevím o něho zájem. Pravidlo číslo jedna zní: Hlavně nikoho neotravuj. Tak to nedělám.

Ha! Není to ironické? Protože stejně jsem to nakonec zase já, kdo se trápí, že někdo nepíše jemu a podle populární poučky nahoře si odvozuje, že spoustu lidí vlastně vůbec nezajímá. Jenže... to samé si přece můžou říkat taky oni o mně.


Jak nás vůbec může štvát, že na nás ostatní kašlou, když na ně v podstatě kašleme i my? Proč by se měli věčně angažovat, když my se neangažujeme nikdy? Třeba to nemyslíme zle, ale pokud sami nejsme nejlepšími pisateli nebo nám v napsání druhému brání strach, proč se tolik divíme nad stejným chováním u druhého? Jsme snad nějak zvláštní a nikdo jiný nemůže být jako my? Ne, celý svět se netočí okolo nás a druzí o nás nemusí projevovat neustálý zájem, zatímco my se nijak nesnažíme.

A není to vlastně i trochu smutné? Jakou váhu dnes dáváme zprávám z chatu? Že náklonnost druhého člověka měříme podle frekvence jeho psaní? Na mém příkladě, který rozhodně není nijak ojedinělý, jde přitom krásně vidět, že mě můžete zajímat úplně nejvíc na světě, ale stejně vám nenapíšu. (...) Čímž zase nechci říct, že skutečnost, že vám někdo nepíše, nemůže znamenat i prosté, totiž že jste mu skutečně u prdele; i já samozřejmě některým lidem nepíšu zkrátka jen proto, že o žádné dopisování s nimi nestojím, sorry, jestli si teď někdo dělal naděje. (A vím, že 98 % lidí, kteří mě znají, ani neví, že mám tenhle blog, haha.) Nemůžeme ale všechny házet do jednoho pytle.

K tomuhle textu mě vlastně inspiroval tumblr příspěvek, který tuhle problematiku staví do kontextu karantény.




Líbí se mi jedna z reakcí: "Pokud si děláte takové starosti, že vám někdo nepíše, možná byste mu VY měli napsat a zeptat se, jestli je ON v pohodě. Je rok 2020. Nemáme čas na tyhle stupidní dětské hry!" A tím bych tento článek asi ukončila.

🔺

sobota 23. května 2020

#106: "Je to jen můj názor" je nové "jenom závidíš"

"Jenom závidíš" je nepřemožitelným evergreenem diskuzí, kterým zaručeně knockoutujete každého konverzačního soupeře. Do popředí se ale začíná dostávat také další diskuzní zabiják, který vašemu protivníkovi spolehlivě vezme řeč. "Je to jen můj názor." Ha! A máte vymalováno.

Český diskutér není hloupý a když si dal jedna a jedna dohromady, došla mu fascinující věc - žijeme v zemi, kde máme svobodu slova, a proto ať napíše pod článek nebo fotografii cokoliv, je to přece jen jeho názor, na který má podle ústavy nárok! Takže když třeba vykřikne do diskuzní tmy "Arabáči patří do plynu", obhájí si to slovy, že je to jen jeho názor. Když napíše slavné herečce pod fotku "Jsi hnusné vyžrané prase", všechny výtky smete ze stolu neprůstřelným "Je to jen můj názor". A podobně může zdůvodnit třeba i pobídku zpěvákovi, aby se raději odstřelil, jak otřesně zpívá.

jE tO JeN mŮj NááááZoR!

Názor je, když napíšeš "Nesouhlasím s migrací, protože..." (Doplň si nějaký rozumný, obhajitelný argument bez vulgarit.) Názor je, když napíšeš "Víc ti slušely černé vlasy." Názor (a hluboká pravda) je, když napíšeš "Ed Sheeran je nejpřeceňovanější interpret současnosti." Věci nahoře jsou jenom nechutné xenofobní výroky, urážení a kyberšikana. NENÍ v pořádku takové věci psát. Přehrajme si to na reálnou situaci. Máme tu třeba školou povinnou dívku, kterou její spolužačky slovně napadají a říkají jí, jak je odporná a k ničemu. Předpokládám, že každý rozumný člověk by takovéto chování odsoudil. Nedokážu si představit, že by původci této šikany předstoupili před ředitele a s bezelstným úsměvem mu řekli: "To byl jen náš názor." A ředitel se usmál a řekl: "Aha, tak to je potom v pořádku. Můžete jít." Proč to samé jen v bleděmodrém tolerujeme na síti? Proč dokonce bráníme slovy "Ale vždyť napsal jen svůj názor" autory takových příspěvků, kdy se pak na ně snese vlna oprávněné kritiky?

Samotnou kapitolou je otázka, jestli o naše názory, ty v pravém slova smyslu, vůbec někdo stojí. Mimo mé chápání jdou kupříkladu komentáře narážející na vzhled osoby. A nemluvím teď o vyložených haterech. Mluvím o takových těch hodných duších, které to píšou jen pro dobro oné osoby. "Promiň, Nikol, ale tyhle šaty na tobě vypadají příšerně." "Nezlob se na mě, Týnuš, ale máš tu hrozně křečovitý výraz a vůbec celá ta fotka vypadá hrozně. :(" " Moc se omlouvám, Bereniko, ale tohle vám nesluší. Jdou vám moc vidět vrásky a vypadáte tu na 50 let." Vždy takové komentáře čtu a říkám si...


Jasně. Hyperkorektnost amerických liberálů je druhá věc. Rozhodně si nemyslím, že bychom se v diskuzích měli všichni jenom virtuálně plácat po zádech a psát si, jak jsme úžasní. Ale... Prostě... Co lidi vede k psaní zrovna takových komentářů? Opět si to převeďme na reálnou situaci. Dokážete si představit, že byste vešli do metra a začali k vám přistupovat úplně cizí lidé, kteří by hodnotili váš vzhled. "Nezlobte se, ale v tomhle kabátě vypadáte teda příšerně." "Ježiš, bez make-upu vypadáte jak smrtka, raději se příště namalujte." "Teda z tohohle profilu, jak ke mně sedíte, to je opravdu katastrofa, mladá slečno." Normální člověk by si samozřejmě poklepal na čelo a dotyčného komentujícího poslal někam. Proč je tedy něco takového normou na sociálních sítích? Anebo ještě jinak: To jsme už tak zpitomělí fejkovou dokonalostí, že když se někdo vyfotí trochu jinak, než je tenhle vyfotošopovaný ideál, máme z toho málem mrtvičku a musíme vše uvést na pravou míru tím, že naprosto cizímu člověku napíšeme náš nejapný komentář?

Nejvtipnější je, že autoři těchto komentářů (pokud to nejsou vyloženě anonymní fejky) jsou v 95 % případů hrdinové se zamčenými profily. Asi si moc dobře uvědomují, že by někdo mohl pro změnu vlézt na jejich profil a také jim něco pěkného napsat pod fotku. Není to ironické? Výjimečně ale mají profil otevřený, a to se divím ještě víc, protože tam většinou nacházím vlastně od pohledu úplně normální lidi, kteří dokonce vychovávají děti. Velmi velmi smutné.

Mimochodem, když jsme u těch názorů, populárním nešvarem je také napsat svůj pohled na věc a zakončit ho alibistickým: "Jen názor."


Tak sakra. Buď si za ním stůj a dopředu si ho neomlouvej. Anebo si tenhle svůj ctěný názor strč někam, když máš panickou hrůzu z toho, že by někdo mohl nesouhlasit.

pátek 15. května 2020

#105: ŠOK! Autoři nejsou (většinou) negramotní, jenom trpí autorskou slepotou

Jednou jsem udělala překlep, kterého si nevšiml ani editor. Od ostražitých grammar nazis z řad čtenářů jsem se za to mimo jiné dozvěděla, že si zasluhuji fyzický trest ("Každý se může splést, ale člověk by si to po sobě měl přečíst. Mít takto drastickou chybu hned v úvodu, to je na přesdržku.") či okamžitý vyhazov ("Kdybych byla majitelkou novin a nějaký autor mi tam napsal takovýto paskvil, tak mi už do práce druhý den chodit nemusí!").* Ehm...


Co že to bylo za drastickou chybu? Inu, místo "voda bohatá na živiny" jsem se v popisku úvodní fotografie přepsala na "voda bohatá na živina"... Ale komentářová sekce u článků, to je jiný svět a na jinou debatu. Zaměřme se na onen překlep.

Bylo to poprvé a naposledy? Samozřejmě, že ne. Napsala jsem v minulosti ještě horší kousky? Pochopitelně, že ano. Neovládám snad shodu podmětu s přísudkem nebo správné skloňování zájmen? SAMOZŘEJMĚ, ŽE OVLÁDÁM. Nejsem schopná pochopit rozdíl mezi vymýtit a vymítat? Možná...

Před každým odevzdáním nebo publikováním si svůj výtvor čtu po sobě minimálně dvakrát; ani si nedokážu představit, že bych to nedělala, i když vím, že spousta redaktorů na to s poznámkou "To už je práce editora" kašle. Tak v čem je problém? Problém je v takové drobnosti, které se odborně říká autorská slepota. Prostě tam ty chyby nevidíte. Někdo (většinou ten, kdo nemá s tvořením textů žádné zkušenosti) může říct, že je to jenom výmluva pro odfláknutou práci či neznalost pravopisu. Já bych vám ale mohla odpřisáhnout, že některé texty si po sobě čtu stopadesákrát a žádnou chybu tam nevidím. Stejně se tam ale po sto padesáté první chyba či překlep najde, a to nejčastěji v době, kdy je to už dávno venku a lační grammar nazis v plné polní. Takže co je oním zádrhelem? Autorská slepota. Abych to rozvedla - zkrátka za to může opět náš mozek.

Jak je podrobněji vysvětleno na webu Živě.cz: "Při čtení začíná mozek přecházet na vyšší úroveň abstrakce, i když se snažíme soustředit na jednotlivá slova. Náš mozek už zná jednotlivé věty a myšlenky a snaží se tak rychle dostat ke známému cíli. Nevědomky se snaží doplňovat a opravovat chybějící písmena či slova, protože stejnou myšlenkou už si prošel a dobře ví, jaká má být a co vyjadřuje. Kvůli tomu dochází i k většímu znásilňování jazyků a chyb, které by autor běžně nikdy nepřehlédl. Komplikace navíc nastává i s tím, když v rámci korekce autor ještě doplňuje a upravuje věty. Opravdu si myslíte, že zkušení autoři nevědí, že třeba 'děti skákalY'? Samozřejmě vědí, ale původní věta neobsahovala 'děti', ale třeba 'mladší uživatelé' a po úpravě na děti pak zkrátka přehlédl nutnost změny i slovesa 'skákali', které je třeba jinde a nebo bylo také změněno a při opětovném čtení už mozek takovou chybu přehlušil opětovným přemítáním původní myšlenky 'mladších uživatelů'." 

(Mimochodem, pokud někdy narazíte na patvary typu "skákalyi", tak vězte, že se nejedná o vykutalený překlep autora, který tak kryje svou neznalost, ale spíše o přepisování chybně zvoleného i/y a zapomenuté smazání toho špatného.)

Ze zkušenosti z druhé strany barikády vím, že to stejné se může stát i člověku, který vaši věc opravuje. Mnohokrát jsem sama zažila, že editor mou chybu přehlédl, nebo dokonce svou editací novou chybu (nechtěně) vytvořil. Čím rychlejší a instantnější médium, tím je četnost autorské slepoty bohužel hustější. Chybujeme všichni ve všem, dokonce i my, kteří máme přímo v popisu práce nechybovat a tvořit pravopisně a gramaticky dokonalé články. Není na tom nic chvályhodného, ale je to realita.

A víte co? Nakonec to nejsou chyby, které vypovídají něco o nás, ale přání tělesné újmy či vyhazovu v reakci na ně, které vypovídají něco o autorech takových komentářů.

*Původní komentáře diskutérů byly pro blogové účely upraveny a byly z nich odstraněny pravopisné a gramatické chyby.
 Více na: https://www.zive.cz/clanky/proc-nevidime-chyb-ve-vlastnich-textech/sc-3-a-174975/default.aspx

sobota 9. května 2020

#104: Slavní spisovatelé a jejich spánkové návyky

Očekávání:

Ve svých představách vstávám každý den o půl šesté... Ha ha. Chápu, i představy by měly mít reálný základ. Takže ve svých představách vstávám každý den o půl osmé ráno. Pomalu se proberu, ještě v posteli projedu Instagram, udělám si zelený čaj. S hrnkem teplé tekutiny se přesunu k notebooku. Krátce před osmou začnu pracovat na článcích, jejichž náměty mám vybrané ze dne předešlého. Zapnu Freedom (někteří lidé se nemění ani v těch nejdivočejších snech) a do jedenácti, maximálně do dvanácti mám hotovo. A pak? Mám před sebou pořád celý širý den.

Realita: 

Vstanu kolem desáté. Momentálně mám období, kdy se mi daří probudit se před devátou, ale taky jsem měla předtím třeba etapu, kdy jsme vstávala až někdy k jedenácté. Další průběh dne se odvíjí od toho, zda dělám oběd, nebo sednu hned po probuzení k notebooku a jedu až do poslední tečky. To druhé je nejlepší možnost, protože pak mám do dvou tří hodin hotovo. Když dělám na kratších věcech, mám hotovo i o půl jedné. Většinou ale se psaním pořádně začínám až někdy v jednu a za četného prokrastinování končím v pět šest. Netřeba dodávat, že po několikahodinovém sedánku u PC, který trvá až do večera, je další psací sedánek, tentokrát pro knižní účely, to poslední, co chcete dělat.

Dřív jsem to hodně řešila a svým způsobem mě to štve i dnes. Že prostě nikdy nebudu super produktivní jedinec a nikdy nebudu schopná plně využít potenciál, který skýtá home office. Ježiši, tolik promarněného času... Na stranu druhou - tak co sakra!? Kde jsme vůbec přišli na to, že kvalita člověka se určuje podle počtu věcí, které stihne? A že život je plnohodnotný jenom tehdy, když jsme po jeho většinu vzhůru? Můžu si na sebe uplést bič, můžu si nastavovat budík a procházet si každodenní torturou jako za školních let. Mám dojem, že jsem to i jednu dobu dělávala. Pak zas ale - proč? Protože se to tak prý dělat má? Protože pokud nemakáme na čemkoliv už od rozbřesku (jako všichni normální pracující lidé), jsme flákači a neschopní lemplové? Jenže tak bych se řídila nějakou všeobecnou konvencí, ne svým vlastním rytmem. A co se týče mě, jsem prostě člověk, který si rád pospí, když vstávat vyloženě nemusí. Mám se za to někomu omlouvat? Není to lenost, prostě jsem tak nastavená.

(Mimochodem, řekla bych, že pro lidi trudnomyslné, ehm, povahy, jako jsem já, je to dokonce zdravotní povinnost! Spánek je to nejlepší antidepresivum a navíc je úplně zadarmo.) 

Řeknu vám tajemství, které jsem se kromě dalšího dočetla v této skvělé knize: Každý máme individuální potřebu spánku. To není populistický žvást. To je medicínský fakt, který jen naše prací a penězi posedlá společnost odmítá akceptovat. Ať už je vám přirozené vstávat se slepicemi či ráno vyspávat, nejste ani lepší, ani horší než ti druzí. Jen na tu druhou skupinu si lidé bohužel navykli dívat se skrze prsty a nadávat jim do do povalečů... Toma Hodgkinsona na ně!

Co mě celkem překvapilo - většina slavných spisovatelů patří do skupiny první a jejich den nejčastěji začínal před sedmou hodinou ranní. (Sylvia Plath třeba vstávala ve čtyři hodiny. Teď už chápu, proč se zabila.) Na spánkové návyky některých světoznámých autorů a jejich literární aktivitu se můžete podívat na infografice webu Brain Pickings. (Obrázek se zvětší po kliknutí.) Mně je se svými návyky nejbližší (když vezmu v potaz i průměrný čas, kdy se psaním začínám) asi Bukowski, z čehož mám skutečně radost. To je ironie.



pondělí 27. dubna 2020

#103: Zápisky z karantény II

Přiznávám. V Zápiscích z karantény I jsem lehce podcenila své schopnosti. Mé staré já je samozřejmě zpátky na scéně a dny opět trávím starým dobrým overthinkingem. Ale to se asi dalo čekat.

Na téhle karanténě mě štve jedna věc. I já mám díky sociální izolaci totiž víc času, a děje se mi tahle nepříjemnost - rozhodovací paralýza. Zkrátka nevím, co mám dělat dřív. Výsledek: Většinou nedělám nic!

A plně jsem se utvrdila v jedné věci. Že jsem fakt jiná. Což automaticky neznamená špatná. Ano, jsem introvert, ale jak jsem už vysvětlovala minule, jsem ten druh, kterému nevadí chodit do společnosti, oplývá vcelku solidními komunikačními schopnosti, když má dobrý den, a nikdy by nedal přednost večeru s knihou před večerem venku. Teprve teď si ale uvědomuju, co přesně ta má introverze znamená. Protože zatímco velká část světa pláče nad sociální izolací, já tomu nerozumím. A vlastně mně to i trochu leze na nervy.



Jo, nějakou dobu se teď neuvidíš s přáteli, nezajdeš si na oběd do své oblíbené hipster vegan gender free restaurace a neuděláš si nová selfíčka v posilovně, ALE! Jediné, co se po nás chce, je sedět doma na zadku. Nemusíme rukovat do armády, nemusíme se bát, že nám na hlavu spadne bomba, nemáme potraviny na příděl. Tahle karanténa ani není úplně karanténa. Pořád se můžeme jít projít do lesa, můžeme si jít nakoupit a nikdo se nemusí dozvědět, že jsme se s někým sešli. Čímž rozhodně nikoho nenavádím. Co chci ale říct - není to prostě tak, že by nás zavřeli do atomového krytu a my ztratili na několik měsíců veškerý kontakt s civilizací. Navíc máme neskutečné štěstí, že se tohle neděje v roce 1950, ale v roce 2020, kdy existuje internet a všechny další vymoženosti. Můžeme pracovat z domu, jsme ve virtuálním kontaktu se všemi blízkými osobami a stále se máme čím zabavit, i když je všechno zavřené. Takže sorry jako, ale skoro mě až vytáčí fňukání některých jedinců na téma izolace. Protože i kdybys byl ten nejextrovertnější extrovert, haló. Máme tu takovou situaci, ne úplně ideální, ale ty nemusíš chodit na válečnou frontu, vzdávat se avokádových toastíků ani jsi kvůli blackoutu nepřišel o Netflix. Dokážeš na chvíli zatnout zuby? To ani nemluvím o tom, že někteří lidé musí během tohoto stavu řešit mnohem vážnější problémy.

Chci být tolerantní, jsem tolerantní, ale tohle nechápu. Na stranu druhou..., samozřejmě, že by mě zajímalo, jaké to je. :D Taky bych chtěla, aby mi ze sociální izolace hrabalo a já si z nudy třeba barvila hlavu nafialovo. Chtěla bych se tři dny v kuse přecpávat a opíjet se už od rána. A chtěla bych soucítit se všemi těmi vtipnými memes a tweety. Hm. Možná v příštím životě.