pátek 14. února 2020

#99: (Ne)rekapitulace roku 2019 a (ne)předsevzetí do roku 2020

Předsevzetí si nedávám. Zaprvé nechápu, proč se změnou čekat na konec roku a nezačít hned. (O tom jsem jednou napsala vtipnou slohovku. Jakože... fakt to byla slohová práce. :D) Zadruhé mě štve, že i tak obyčejná věc se dneska zkomercializovala a s posledními dny roku se na vás odevšad valí, jak máte být s novým rokem lepší, hezčí a zdravější, k čemuž samozřejmě potřebujete super cool předražené diáře, značkové úbory, permanentky do posilovny, kurzy seberozvoje, detoxikační čaje, zázračné pilulky a bla bla bla. New year, new me, bitch. NASRAT! Tahle dávka hysterie je nově podpořená výkvětem dnešní společnosti, "influencery", kteří vám tu dají kódík na některou ze super vychytávek pro plnění vašich předsevzetí, tu vydají velkou výroční zprávu, kde lidu nastíní, co všechno si do nového roku předsevzali oni. Pokud tam není seberozvoj, cvičení a další obří projekty, "o kterých se všichni již brzy dozvíte", tak to není správný influencer a ihned dejte unfollow!


Ale konec legrácek. Zpět ke mně. Takže i když si předsevzetí nedávám, něco na ten způsob jsem si přece jenom dala. Zařekla jsem se, že už nikdy NIKDY nebudu říkat, že byl nějaký rok nejhorší a horší už to být nemůže. Chápete, že jsem tohle říkala třeba o roku 2018? Samozřejmě, že byl hrozný a stalo se v něm pár špatných věcí, kterými jsem poznamenána dodnes. Proč byl ale teda rok 2019, já v úplně nejhorších sra*kách svého života a zase jsem se nostalgicky ohlížela do toho "pekla" s koncovkou '18? Dobře, 2011 taky nebyl moc veselý, ale ten je už moc daleko, abych mohla porovnávat. Ale 2019? Chci říct: Horší to už být nemůže, ne? (A sakra! Už jsem to "předsevzetí" zase stačila porušit.) Jako jasný...

(Následoval delší odstavec plný negativismu a skryté sebelítosti, který jsem pro vaše i moje duševní zdraví smazala. Není zač.)

Takže tak a pojďme si raději shrnout plány ohledně mého psaní. Na jednu stranu je krásné, že je letos opět mám, ale u jejich napsání s krásnem nejspíš taky končíme. Protože:

1.) Chci být aktivnější na blogu


Začínáme zlehka náhodou. Mám pocit, že jsem takový plán ještě nikdy nepsala, takže to snad nezní tolik trapně. V editoru se mi válí spousta nevydaných článků, ale ještě víc mám v hlavě nápadů. Určitě bych chtěla pokračovat v trendu posledních let a psát více nespisovatelských článků. V první řadě osobnější texty pod štítkem Ze života spisovatele. Ten o overthhinking je na blogu nejčtenější článek vůbec..., což je vlastně celkem smutné a doufám, že na to lidi klikali jen ze zvědavosti či náhodou, ne že by na to taky trpěli (RIP). V druhé řadě chci v sobě resuscitovat sarkastického komentátora a znovu se sem tam vyjadřovat k aktuálním tématům. Na platformu pro tento účel vhodnou momentálně nepíšu, ale potřebu své názory zvracet mám v poslední době celkem urgentní. A taky mě včera napadla rubrika, kam bych prostě dávala nahodilé hluboké myšlenky, ale to je jen takový výhledový námět. Mimochodem, v editoru mám třeba už velmi erudovaný text o mém osobním pohledu na znamení zvěrokruhu. (...) Takže pokud vás už věty výše lehce nahlodaly, nyní je asi ta pravá chvíle opustit řady mých pravidelných čtenářů.


PS: Pokud vás zajímají jen články o psaní, ty by měly stále převažovat. Na konci loňského roku jsem ale chytla nějakou druhou mízu (haleluja) a jsem teď ve stádiu, kdy chci psát hrozně moc všechno. Tak mi dopřejte trochu toho entuziasmu, však on za chvíli zas pomine.

2.) Chci napsat scénář


Také neskrývám udivení, že jsem něco takového napsala, protože dneska ráno jsem o tom třeba ještě nevěděla. Ale věc se má tak: Letos jsem se zúčastnila literární soutěže Knihy Dobrovský, a aniž bych se chtěla chlubit, ta povídka se mi povedla. Neříkám, že vyhraju, to si jenom myslím... Ehm, to byl samozřejmě jeden z mých vtipů! Ale teď vážně. Kdo mě sleduje delší dobu, možná ví, jak věčně nespokojená se svým psaním jsem a jak mi všechno trvá sto padesát let, pokud to vůbec dokončím. Tato povídka se mi nejenom z nějakých záhadných důvodů líbí, ale - ač jsem to všechno nechávala opět na poslední chvíli - psala se mi lehce a lehce se mi taky vymýšlela. Dokonce mi velké problémy nečinil ani konec! Takže i kdybych nevyhrála, jakože z cca tisícovky zúčastněných asi nevyhraju, jednou za celé století zažívám radost a svým způsobem jsem na sebe pyšná. Což je osmý div světa v tomto temném zámku hrůzy nazývající se můj mozek. A tak jsem si říkala, že kdyby to nevyšlo, povídku bych se pokusila přetavit do scénáře. Takové věci se člověku podaří vymyslet jen párkrát za život. Navíc se jedná o krátký příběh, který jsem vlastně už psala filmovým stylem, takže si myslím, že bych to mohla zvládnout. (Pro srovnání: Svou knížku bych se nikdy nepokusila přepsat do scénáře, nejsem sebevrah. :D)


To je soundtrack té povídky, ehm. Jak říkám - najdi si dobrý soundtrack do pozadí a máš půl práce hotovo.

Co se týče povídky, vydám o tom každopádně ještě článek. Zároveň s vymýšlením a psaním jsem si totiž vedla něco na způsob tvůrčího deníčku, do kterého jsem zaznamenávala, jak se povídka postupně rodila. Je vcelku fascinující, jak se příběh postupem času sám mění. A myslím, že to taky může zodpovědět otázku nespisovatelů, jak se to všechno vlastně vymýšlí.

3.) Chci vydat knížku


Bez komentáře.

A taky jsem chtěla napsat, že bych mohla být zase jednou ambicióznější jako publicista, ale jak tak čtu body výše, nejspíš na to kašlu a budu se opět poctivě flákat, prokrastinovat, nepsat a tak no.

A tady je tradiční playlist roku, jehož songy nyní nemůžu slyšet ještě o něco víc než loňské (ty loňské vlastně už slyšet můžu :D). Prostřednictvím songů popisuju to, co jsem chtěla napsat v první půli článku, ale smazala jsem to.

středa 8. ledna 2020

#98: Myslíte si, že být spisovatelem je vysněná práce? Je to spíše horor

Nový průzkum odhalil, že 60 % Britů by chtělo být spisovateli. Takový život může mít svá pozitiva, ale dokázali by se vypořádat s nejistotou, osamělostí a paranoií?

(Autorem originálního článku, který vyšel 20. února 2015 v The Guardian, je britský spisovatel Tim Lott. Odkaz na konci.)



Průzkum, který uspořádala organizace YouGov, ukazuje, že v Británii touží být nejvíce lidí spisovatelem. Až 60 % dotazovaných tvrdí, že by se tím chtělo živit. Je to ještě o 24 % více než těch, kteří chtějí být televizním moderátorem, a o úctyhodných 29 % více než těch, kteří chtějí být filmovou hvězdou.

To je něco, nad čím zůstává rozum stát; nebo by zůstával, kdyby se autoři tak usilovně nepokoušeli vyhýbat otřepaným frázím. Skutečnost, že lidé sní o tom, že by byli spisovateli, jenom dokládá, jak málo ví o realitě tohoto povolání. Nebo jak málo znají práci jednoho z největších učitelů George Orwella. Byl to právě on, který o romanopiscích řekl: "Všichni spisovatelé jsou marniví, sobečtí a líní a úplně vespodu jejich pohnutek leží tajemství. Psaní knihy je hrozný, vyčerpávající boj podobný dlouhému záchvatu bolestivé nemoci. Člověk by se nikdy do takové věci nepouštěl, kdyby nebyl poháněn démonem, kterému nejde ani vzdorovat, ani mu rozumět."

Takový pohled na psaní není zrovna součástí obecné představy o spisovatelích. Na ty se naopak pohlíží jako na klidné, ušlechtilé bytosti, olizující si svá pera a věčně zírající z okna, kde hledají inspiraci, která vždycky přijde. Osoby vznášející se v bublině, pozorující svět z božské perspektivy, nesvázané klasickou pracovní dobou, ale chytající krásné věty ze vzduchu jako poletující motýly, které dekorativně přišpendlují ke stránce.

Kéž by tomu tak skutečně bylo. Uznávám, že někteří autoři zveličují své potěšení z vytváření fikce. Pokud můžu mluvit za sebe, psaní knížek se věnuji už skoro dvacet let, a nikdy to nebylo z důvodu, že bych si to vybral, ale protože, přesně jak popisuje Orwell, jsem byl "hnán démonem, kterému nešlo ani vzdorovat, ani mu rozumět". Už tolikrát jsem zatoužil po jiném živobytí. Jak už ale nyní chápu, bylo to naprosto zbytečné přání, protože žádnou jinou zpeněžitelnou dovednost neovládám.

Dosáhl jsem skromného úspěchu, vyhrál pár cen, získal pár nominací a občas - a ta doba je už společně s tehdejším průmyslem nenávratně pryč -,  jsem od nakladatelů shrábl slušnou zálohu. Nemůžu ani popřít, že by spisovatelství neskýtalo spoustu výhod.

Spisovatelé ostatním předkládají svou představu o světě, která je pro ně z určitých důvodů důležitá, i když to může být, jak rovněž poznamenal Orwell, skoro nerozeznatelné od dítěte, které se svým řevem dožaduje pozornosti. V těch nejlepších momentech se jejich práce proměňuje z řemesla ve skutečné umění. Lidé si jich váží, to je pravda. A daleko lépe kontrolují svůj čas než většina námezdních otroků. Zírání z okna k tomu také bezpochyby patří, a to hodně.

Nicméně, jak zdůrazňuji začínajícím spisovatelům, kteří navštěvují mé kurzy, psaní románů pro obživu je těžké. Nepředstavitelně těžké pro ty, kteří to ještě nikdy nezkusili. Není to o nic méně jednodušší než operace mozku nebo, vskutku, pověstné raketové inženýrství. Zvládnout dialog, popis, podtext, zápletku, strukturu, postavy, čas, úhel pohledu, začátky, konce, téma a mnoho dalšího je herkulovská práce, kterou o nic víc nečiní přitažlivější ani fakt, že vždycky, vždycky selžete.

Každý autor mi dá za pravdu, že umělecké dílo nikdy nedokončujeme, pouze ho opouštíme. A jako perfekcionisté nikdy nedosahujeme svých cílů. Potýkáme se s neúspěchy, a to dokonce i tehdy, když jsme úspěšní, protože na nás stále dopadá tíha literatury, která se nám vysmívá svou velikostí a odhaluje naši bezvýznamnost.

Se spisovatelskou činností souvisí také obrovské množství odmítnutí - všechny ceny, na které jste měli být nominováni, ale nebyli, všechna prodaná televizní a filmová práva za vaše knihy, které se nikdy nenatočily, všechny kopie, které se neprodaly. Mezitím musíte zápasit se žárlivostí při sledování svých rivalů - a autoři vidí rivaly všude bez ohledu na to, jak moc se to snaží popírat -, kteří jsou mnohem úspěšnější než vy (s neviditelnou méně úspěšnější menšinou si starosti přirozeně neděláte). Psaní není přátelská a nápomocná branže. Jak podotkl John Dos Passos: "Spisovatelé jsou jako blechy, navzájem se jen nepatrně vyživují."

Je to převážně osamělá disciplína, je plná nejistot, a nejenom těch finančních. Fakt, že jste napsali jednu dobrou knihu, vám nezaručuje, že se vám to podaří i příště. Ze vztahů vám dělá chaos, protože většina spisovatelů je extrémně introvertní a uprostřed práce si jen stěží všímá okolního světa. Pokud jste úspěšní, snadno se můžete stát domýšlivým a narcistickým. Pokud nejste, zažíváte pocity deprese a beznaděje.

Rozumím tomu, proč si někteří lidé myslí, že mám štěstí, když jsem spisovatel. Vím, že tady po sobě zanechám nějaký odkaz, část práce, která pro mě měla určitý význam. Vím to, protože stále dostávám dopisy, ve kterých mi čtenáři děkují a oceňují, že jsem vrhl nové světlo do jejich života. Pořád věřím, že je to vznešená profese a nic jiného - vzhledem ke svým omezeným schopnostem - bych nemohl dělat.

Pokud mám být ale upřímný, kdyby existovala šance vyměnit si to s Georgem Clooneym, dlouho bych neváhal. Ve skutečnosti i řidič taxi, který v průzkumu skončil se svými 13 % na dně žebříčku, vypadá často lákavěji.

Psaní není volba, je to poslání, a podle mě se za něj platí cenou, kterou všichni ti lidé, kteří v něm vidí jenom onen půvab, nedokážou pochopit. Asi je to tak lepší, protože kdyby to dokázali, nikdy by psát možná ani nezačali.

(zdroj)

pondělí 23. prosince 2019

#97: Jak jsem přežila kyjovskou (pěta)padesátku

(uvedené kilometry jsou z níže vysvětlených důvodů pouze orientační)

0 km - A je to tady. Asi po dvou letech prázdných keců jdeme kyjovskou padesátku. Původně jsme chtěli stovku s nočním pochodem, ale i půlka ujde. Ráno je mlha a celkem kosa, ale předpověď je jasná - další sluneční výheň na naší milované jižní Moravě. Mám s sebou foťák a předpokládám, že udělám hodně fotek. Tak ještě povinné selfíčko na úvod a jdeme na to! Na IG story si k němu napíšu: "Ještě naživu." Hahaha. Ohromná legrace.


1 km - Jsme mezi prvními chodci, a tak jsme do toho pořádně šlápli, abychom měli náskok a nikdo nás nepředbíhal. Po cestě si povídáme a děláme vtípky. Skrz květnový opar se začínají prodírat první sluneční paprsky. Bude krásně. Z batohu si vytahuji první proteinovou tyčinku, kterou zapíjím Redbullem bez cukru. Ovšemže jsem na cestu řádně připravená! Mám ještě energetickou tyčinku číslo dvě a dva litry vody. Předpokládám, že se občerstvíme po cestě. Na fotkách z minulých ročníků si lidé opékali špekáčky. Ten bych si dala.

Nějaká skupinka s malým klukem je nám v patách. Tak to vůbec! Přidáváme do kroku. Cestou míjíme první a na dlouhou dobu poslední prodejnu s potravinami. Dávám bráchovi peníze a vysílám ho na rychlý nákup Red Bullu číslo dvě. Mám takový pocit, že se mi bude hodit. Skupina za námi má naštěstí stejný nápad jako my, takže náskok neztrácíme. Následně se tedy jen trochu ztrácíme v oné obci, ale s pomocí místní ženy se opět dostáváme na trasu.

6 km - Po loukách procházíme další vesnicí. Naprosto nečekaně se odněkud z boční ulice vyřítí týpek a předbíhá nás. Á, tady bude někdo znát zkratky. Na jeho adresu proneseme pár peprných slov. Potkáváme další skupinu turistů. Aroma trávy, které ji ovíjí, napovídá, že tady žádný útok na naši pozici nehrozí. Se skelným zrakem se nás ptají, kolikátku jdeme. Padesátku, samozřejmě. To by prej mohl říct každý, odpovídají pobaveně. Ponecháváme je jejich psychotropním látkám a teoriím a s lehkostí je předbíháme.

Jdeme lesem a nálada mezi námi je pořád povznesená. Dělám pár fotek a po cestě si zvesela pískám. Trochu se mi už chce na záchod, ale nechce se mi chodit mezi stromy. To vydržím. Během cesty určitě něco bude. Stín v lese je osvěžující.


Máme za sebou první kontrolu. Myslela jsem si, že u ní bude nějaký záchod, ale nic tam nebylo. Neva. Zas tak moc se mi nechce. Pokračujeme dál.

15 km - Po druhé kontrole následuje dlouhý úsek lesem. Už nedržíme jako celek a jsme různě rozmístění. Já jdu překvapivě na špici a jsem pořádný kus za ostatními. Že by teprve teď začal pořádně působit Red Bull? Jde se mi zlehka a nepociťuji ani náznak únavy. Kosíme kilák za kilákem a ukazatel nám říká, že je před námi už jenom 35 kilometrů. Coool.

Náskok jsem ztratila. Nejdeme moc dobrým terénem. A pak se to stane. Je před námi díra, kterou musíme přeskočit. Jak mám ale stažené svaly, během skoku dostanu křeč do pravého lýtka. S výkřikem se skolím k zemi. Wau. Sedím na zemi, mnu si nohu a přemýšlím, jestli se začít hystericky smát, nebo brečet. Jakože... nejsme ani v půli cesty, a já si natáhnu sval? Uprostřed širého lesa!? Okej, poprvé toho dne uznám, že to asi nebude úplná brnkačka. Ostatní mi pomáhají vstát a já to po pár krocích a kulhání naštěstí nějak rozchodím. To bychom tedy měli, ale stejně se nemůžu zbavit pocitu hrůzy. Jestli se něco takového může přihodit už na cca 17. km, ve zbývající části cesty se může stát úplně cokoliv!

17 km - Je před námi úsek prudkého stoupání. Úplně to nejlepší, co chcete dělat poté, co jste si natáhli sval. Nakonec to ale jsou stejně moje plíce, které mi dělají problémy. Říkala jsem vám, že jsem alergik? Říkala jsem vám, že je 29. května a moje alergie dosahuje vrcholu na pomezí května a června? Tak vám to říkám teď.

Udýchaní, ale šťastní jsme u kazatelny na kopci, kde získáváme další razítko. Pořizuji pár dalších fotek. Když jsme přežili tenhle kopec, přežijeme už všechno, ne? Ne? Ne!????


22 km - Touhle dobou jsme už dávno měli narazit na další značku, ale nikde nic není. Nevíme, kam dál. Radši ale jdeme dopředu, než abychom se vraceli do kopce přes popadané kmeny. Potkáváme nějakého týpka, který chilluje na stromě. Není, jak tobě, borče, ale není čas ztrácet čas. Dávám si druhou proteinovou tyčinku. Tím pádem jsem bez jídla. Vážně jsem měla plán, že se po cestě někde najím, ale já už fakt nevím. Navíc mi přestává působit Algifen, kterým jsem se ráno nadopovala, a začínají mě znovu chytat křeče (prostě mě jako bonus chytly večer předtím i krámy, co to budu korektně skrývat). Za cesty do sebe hážu Paralen. Není čas ztrácet... Pořizuju další fotky. Poslední toho dne. Jdeme dál, ale značky furt nenacházíme. Jsme úplně, ale úplně v hajzlu.


Jsme spasení. Teda jen zčásti. Objevujeme se v obci, jejíž jméno je nám povědomé. Paráda, jenže tady jsme vůbec být neměli! Doopravdy jsme se měli nacházet v bodu od naší pozice vzdáleném asi tři kilometry. Super. Úplně nejvíc super, ty jo. Jenom mě už tak trochu bolí nohy, slunce pálí, mě dochází síly, ale jinak je všechno ÚPLNĚ SUPER!


26 km - Další kontrola je v hospodě, takže jdu poprvé toho dne na záchod. Za tu cestu jsem už úplně zapomněla, že se mi chtělo. Všechnu přijatou tekutinu jsem ze sebe stejně hned vypotila. Usedám si na prkýnko a je to fakt hodně, hodně divný pocit. Třepou se mi nohy. Umývám si ruce a v zrcadle pozoruju svou špinavou, upocenou a spálenou tvář. V hospodě je nabídka jídel, ale na to musíme zapomenout. Zašli jsme si pět kiláků a ztratili tolik času, že budeme vůbec rádi, jestli to stihneme do šesti večer, kdy budou na místě startu/cíle ještě pořadatelé. I když máme v nohách už skoro třicet kiláků, díky naší zacházce nejsme ani v půlce. No a kdyby vám to z mého psaní ještě nedocházelo - ano, jsme už totálně v prdeli.

Další stoupání. Kurva. To ani nebudu hvězdičkovat, protože zkurvenost toho úseku si slušné výrazy nezaslouží. Dávám si druhý Redbull, tu nejlepší KPZ ever. Zachraňuje mě také teď a mně se jde hned lehčeji. Do mých řečí se opět navrací optimismus a humor. S ostatníma zase kecáme, ale... Naši cestu najednou rozděluje elektrický plot. Je dostatečně nízko, abyste ho mohli překročit, ale dostatečně vysoko, abyste mohli dostat ránu, když tento krok uděláte nešikovně. V mysli se mi objeví scéna ze Slunce, seno. Jenže jiné cesty není, drát je natažený všude, kam se jen podíváte. Takže buď jdeme zase špatně, anebo je psychicky špatnej někdo, kdo tohle vymyslel... Jakože - WTF!? Stejný problém jako my řeší cyklista na druhé straně. Pomáháme mu s kolem a on plot překračuje. Na druhou stranu ho následují další tři členové naší výpravy a já... se úplně normálně rozbrečím. Já, která věčně vypadám, že žádné emoce nemám a zakládám si na smrtící sebekontrole neodpouštějící jakékoliv projevy slabosti. Ale v ten moment mi je to u prdele. Mám hrůzu z těhle věcí, ale o to ani nejde. Najednou prostě vyplave ven všechen stres, který jsem během pochodu nasbírala. Jenže pokud jste už pochopili, dali jsme se na cestu, ze které není návratu, takže nakonec to i s pomocí mé sestřenice přelízávám. A jako vždy, slzy střídá smích. Jde se dál.

Hrad, další cíl naší trasy, se už tyčí na kopci. Cesta k němu je ale nekonečná. Sice jdeme už po rovném povrchu silnice, ale furt stoupáme. A slunce do toho... Povzbuzuju se myšlenkou na stánek s cukrovinkami, který tam loni stál a já v něm koupila babičce perník. Mám u sebe litr, takže si batoh naplním vším, co mi přijde pod ruku. Perníky, turecké medy, žužu. Všechno skoupím. Sladké poslední roky už moc nejím, ale nyní jsem posedlá pouhou myšlenkou na ně. Věřím, že tam bude i nějaký stánek s rychlým občerstvením. Třeba si dám i pivo na nervy, zajíknu se nadšením.

(...)

Největší rozčarování ever. Žádný stánek s cukrovinkami tu není. Stojí tu jenom cedule: "Zákaz stánkového prodeje." Chci zemřít.

Jak jsi mi to, Bože, mohl udělat!????????


30 km - Zastavíme se sotva na pár minut a už nám připadá, že chodíme po střepech, když se to pak pokoušíme rozchodit. Strategická chyba. Poučení pro příště: Nezastavovat. Na této cestě už NIKDY. Pořád ještě nejsme ani v půli. Dávám se do hysterického smíchu.

Cestu si krátíme povídáním o jídle. Říkám, co všechno bych si ráda dala. Nevím proč, ale mám strašnou chuť na jahodovou buchtu s drobením. Nakonec si přece jenom beru zbytek těstovin s vajíčkem, které si na cestu udělal bratr. Není to sice buchta s drobením, ale momentálně je to asi to nejlepší jídlo na světě. Hltavě ho jím, jako bych už nikdy neměla nic jiného pozřít. Došla mi voda. U studánky si doplňujeme lahve. Voda ale teče po malých kapkách a za námi jsou další lidi, takže si ji doplním sotva do čtvrtiny. Ještěže jsem se posilnila těstovinami. Je před námi nejhorší úsek trasy.

Sice lehko, ale pořád stoupáme. Těžce oddechuju. Předbíhá nás starší pán. Vůbec to už neřeším. Zaostávám i za ostatními z naší skupiny, ale to mě taky nezajímá. Nemůžu dýchat. Koketuju s myšlenkou, že se na všechno vyseru. S dalším hysterickým smíchem ji zase odháním. Jak se na to asi můžu vysrat uprostřed širých lesů!? Jediná cesta ven je buď po mých nohách, nebo vzduchem, to když se tu zhroutím a přiletí si pro mě vrtulník. Nic mezi. Pořád na to ale myslím. Že to udělám a demonstrativně si sednu na zem. NIKDY BYCH SE UŽ NEZVEDLA!!!! Jako bych vůbec měla na výběr. Musím pokračovat dál. Nemůžu dýchat. Stoupání neustává. Části bez stromů se střídají se zalesněnou částí a já asi vyletím z kůže. Když jdu totiž stínem, je mi nepříjemné mít na očích brýle. Když jdu ale částí bez stromů, slunce mi dělá zle. Takže pořád si sundávám a zase nasazuju brýle. Hysterický smích střídají záchvaty pláče. Silou vůle se ženu kupředu, nic jiného ve mně nezbylo. Do zbláznění si opakuju mantry, že to zvládnu. Krok za krokem. Tak ještě jeden krok a ještě jeden krok a ještě další krok. A furt mám před sebou tu buchtu s drobenkou. Jdu za tou vidinou jako ryba za návnadou. NEMŮŽU DÝCHAT!

38 km - Jdu sama. První na mě čekali, ale nakonec se na to vykašlali. Jedině dobře. Jsem v rozpoložení, kdy bych mohla vraždit pohledem. Zatímco s nimi jsem šla podle mapky, kterou někdo z nich sledoval, teď jdu jen podle značek. V jiném případě by to totiž znamenalo sundat si batoh. Otevřít ho. Vyndat si mapku. A batoh si dát znovu na záda. To bych se ale taky na tom batohu mohla rovnou oběsit. No nic. Musím jen doufat, že jdu správně. Mým směrem jdou naštěstí i jiné skupinky nebo jednotlivci. Někteří z nich se se mnou dokonce pokouší komunikovat. Nemůžou mě nechat na pokoji? Ať si, laskavě, hledí svého. Jsem velmi příjemná, když jsem velmi nasraná. Po zbytek cesty se držím skupinky starších žen. Nezdá se, že by také ony měly problémy. Hahaha, a z toho mám být jako v depresi? Nasrat!

Jsem bez vody, ale po cestě je studánka se smradlavou vodou. Také to mi je ukradené. Naplním si láhev a ten hnus piju jako tu nejexkluzivnější tekutinu v celém vesmíru. Už déle jak dvě hodiny poslouchám v pravidelných intervalech pípaní vybité baterky u starého mobilu, který používám na poslouchání písniček. Mohla bych ho samozřejmě vypnout, ale viz Proč nejdu s mapkou. Při každém novém pípnutí si říkám: "Ještě jednou to uslyším a skočím z prvního srázu." Terén je naštěstí už všelijaký a chvílemi jdu i z kopce. Všelijaký znamená taky se stromy přes cestu, které musím složitě přelézat. Na ruce nalézám krev, ale nemám ponětí, odkud pochází. Ruku odřenou nemám.

44 km - Pořád jdu lesem. Nevím, kde jsem. Nevím, kolik je hodin. Napadá mě, že když čas nezkontroluji na mobilu, třeba tolik hodin zase nebude. Co víte? Za zkoušku to stojí. Stejně nemám sílu si ho zezadu batohu vytáhnout. Nemám ani energii na to, abych ostatním napsala zprávu a zeptala se jich, jak jsou na tom oni. Oni asi taky ne, protože žádná zpráva nedochází ani mně. Netuším, kolik kilometrů mi ještě zbývá. Můžu jen doufat, že ne moc. Jenže značka následuje značku a já žádný záchytný bod nenacházím. Můžu jenom doufat... Ále ať si tu třeba zdechnu, whatever!!!!

CIVILIZACE!

Míjím chatky a jsem konečně v lokalitě, kterou jsme dnes procházeli, jen z jiné strany. Trochu si zajdu, protože nemůžu najít další značku. Mou radost to ale nekalí. Konec je blízko.

VESNICE!

Míjím autobusovou zastávku a napadne mě, že bych se na to mohla vykašlat a dopravila se do města busem. Ihned ji zaženu. Po tom všem!? Nejde o to, že by to byl zbabělý krok, ale po tom všem by to byla hlavně ta nejhorší věc, kterou bych si sama sobě udělala. Jakože jsem došla až sem a pak... Ne. Na tohle nebudu ani myslet. Mám strach, že cesta zpět povede stejnou cyklistickou stezkou jako na začátku. Chci říct, jasně, na začátku to bylo fajn a tak, ale... Od té doby jsme prošli několika kruhy pekla. A když si na tu cestu teď vzpomínám, vlastně byla pěkně nekonečná! Modlím se, protože nic jiného už dneska dělat nemůžu. Vidím směrovku, která hlásá zbývající kilometry do cílové destinace. Tři kilometry. (...) Dámy a pánové, přivítejte nervový kolaps č. 1350.


52 km - Přede mnou není nic než dlouhá polní cesta. Slunce stojí vysoko a já mu jdu přímo v ústrety. Obličej si kryju láhví se zbývající vodou, protože mě nic jiného nenapadá. Za chvilku jsem bez vody. Připadám si jako hrdina westernu na rozpálené pouští krajině v posledním tažením. Přemýšlím, kde ve městě asi vyjdu. Mám takové tušení, že to bude na druhém konci od startu pochodu. Seru na hrdinství. Mám plán, že až se na tom konci objevím, zhroutím se do hlíny a zavolám si taxíka. PO TOM VŠEM. Je mi to už jedno. Cestou potkávám nějakou smažku, která se mě ptá na oheň. Seriously? SERIOUSLY!???? Jakože zdechám. A někdo. Se. Mě. Zeptá. Na. Oheň. OPRAVDU!???? Ten týpek může být rád, že jsem ho jenom slovně odbyla. Asi. Doufám. Ale stále jsem celá, tak to snad nic vulgárního nebylo. Konečně jdu po cestě lemované stromy. Jak vím, že je cíl nablízku, do žil se mi vlévá nová energie z nějakých utajovaných rezervoárů. A pak to přijde. Potkám třešeň. Bohužel dosáhnu asi jenom na tři kuličky, ale radost je neskutečná. Nikdy jsem netušila, jak dobře může taková třešeň chutnat a jak může člověka osvěžit. Po krátké chvíli potkávám další. Ta má už třešní víc a jsou na můj dosah, ale zároveň vidím, že jsou v zahradě majitelé. Beru si tedy jenom trochu. Musím se pak sobe smát. Jako by mi teď záleželo na tom, že mě někdo okřikne. Poté stejně zjišťuju, že ti lidé byli daleko a ani by mě neviděli. No to je už fuk. Jdu a jdu... a najednou vydechuji úžasem. Jsem na konci polní cesty. Vidím první domy. A není to opačný konec města. Je to ten, kterým jsme přišli, jen jiná ulice. Zase brečím, ale poprvé toho dne štěstím.


55 km - Jsem zpět na startu. Na chodníku vidím sedět zbytek naší skupiny. Čekala jsem, že si neodpustí nějakou poznámku, ale skoro s potěšením zjišťuji, že jsou stejně v hajzlu jako já. Organizátoři to bohužel už balí. No tak nic. Tak nebudu mít diplom. Jedna paní si mě ale všímá a posílá mě dozadu, že mi tam diplom ještě dají. Jsem tak oficiálně poslední účastník, který dal padesátku s diplomem. Respektive pětapadesátku, jak neopomenu při psaní poznamenat, a tak mám jako jediná z naší výpravy (a pravděpodobně jediná ze všech zúčastněných) na diplomu tohle číslo. Paní vtipkuje, že to na mě nejde vůbec poznat. No jo, vy máte ještě mladé nohy. Uznávám, že další hysterický záchvat smíchu mixnutý s brekem by byl lehce nemístný, a tak se jenom debilně usměju. O pár minut později sedíme v autě a jedeme domů. Vzpomínám, jak jsem kdysi dávno plánovala, že celou trasu dáme max do čtyř a pak si ve městě skočíme na pořádné jídlo a vychlazenou desítku. Vzpomínám taky na to, jak jsem kdysi dávno plánovala, že úspěšnou padesátku zakončím večer s kamarády na pivním festivalu. Ach ta naše naivní mladší já.

S námahou vylezu z auta a mám co dělat, abych se vůbec dostala do baráku. Doma ze sebe smyju směsici potu a špíny. Zjišťuju, že na místě, kde jsem měla popruhy batohu, mám opruzeniny. Jsem spálená. Levou nohu mám napuchlou a ještě měsíc poté s ní nebudu moc vlézt do boty. Mám obří puchýře. A ty nehty, jo tak s těmi se můžu rozloučit. Pořád mám na mysli tu buchtu s drobenkou, ale vezmu zavděk i polévce a párku s kečupem. Normálně bych vyjedla celou ledničku, ale už ani hlad nemám. Můžu jen vnímat bolest. Úplně všude. O půl deváté si jdu lehnout a usnu tvrdým spánkem vítězů. A to byl příběh o tom, jak jsem přežila kyjovskou (pěta)padesátku. Pochodu zdar!

*

sobota 21. prosince 2019

#96: Poctivě vyprokrastinovaný článek o konci revize

Ahoj. Jmenuji se XY a mou specialitou je psát resumé z revize dva (hahaha) tří měsíce po jejím konci. Ne, že by to byla věc, kterou svět dychtivě očekává, ale hlavně já měla v hlavě připravený pěkný článek..., který tam už nemám. Tak se pokusím improvizovat, protože to je jediná věc, která nám chaotikům a patologickým prokrastinátorům nakonec zbývá.

Takže, také u revize se mi přihodila stejná věc jako při dopisování knížky a čím blíže konec byl, tím více jsem ho odkládala. Tentokrát se ale nejednalo o oddalování příjemného (znáte to? Taky si marcipán z dortu vždycky necháváte na konec?), spíš mě v závěru čekalo nejvíc práce, z čehož měl můj laxní mozek panickou hrůzu. V závěru srpna jsem si ale opět promluvila do duše (taky to někdy zkuste!) a jasně jsem si řekla, ať se konečně vzpamatuju... Dobře, takhle přesně jsem to neřekla a určitě to bylo plné sprostých slov, ale jak říkám, bylo to už někdy před půlstoletím.

Poslední kapitola je zásadní, protože v ní ústy hrdiny všechno vysvětluju. (Takže poznámka pro případné čtenáře, kteří knihu po prvních stranách neodloží a dokonce vydrží až do těch posledních: Ono by se to tam mělo všechno v závěru vysvětlit, jestli jsem na něco nezapomněla, tudíž neztrácejte trpělivost!) Vzhledem k vidině blížícího konce jsem ji ale během psaní pěkně odflákla, takže bylo třeba si nad ní znovu sednout a spoustu věcí přepsat/dopsat. A víte, jak to bývá. Ať už nějaký úkol vypadá sebetěžší, ono to stejně vždycky jde, když si nad tím sednete. Takže se stalo, že bylo 30. srpna dvě hodiny ráno, uvnitř milion stupňů, a já dokončila revizi. Juchů. Ne, ani teď jsem se nijak zvlášť neradovala, protože to neumím. Člověk by až řekl: "Taková duševně statická figurka, která si nikdy nic neumí užívat, si prostě zaslouží, aby jí to na just někdo vydal!"

Že jsem poté poctivě prokrastinovala i zaslání knihy do prvního nakladatelství netřeba dodávat, přece nepůjdu proti své pověsti. První zaslání bylo navíc (asi) fail, protože nakladatelství, které jsem si vybrala, na svých stránkách nemělo formulář či email pro případné autory, takže jsem to poslala někam na informace nebo co. Druhé mělo formulář, ale zase mi tam zprvu nešel nahrát soubor, takže kdo ví, jestli se něco někam vůbec odeslalo! Řekněme, že tohle by byl ale splněný sen, ovšem nepředbíhejme.

V mezičase samozřejmě dělám další revizi, tentokrát už na papíře, a opět si to užívám. Zase mě fascinuje, jak odlišně se čte text z počítačového editoru a jak z papíru. Jakože úplně jinak a líp! Zatím jsem ale neměla stránku, ve které bych něco neškrtla/neopravila... Hmm, dobré na to, že to už někomu nabízím.

No a teď už radši končím, protože mi tenhle článek vůbec neleží už zase několik týdnů v editoru a já nepřemýšlím, jak ho zajímavě ukončit!

PS: a aby text nebyl tak prázdný (i mně holt někdy dojdou gify), tady je aspoň pěkná (trochu tematická) písnička.



pátek 19. července 2019

#95: Řekni mi, o čem píšeš, a já ti povím, jaký nejsi


Jeden člověk mi kdysi řekl něco v tom stylu, že jsem jenom velké macho na internetu, ale ve skutečnosti jsem v komunikaci úplně zoufalá. Nebo tak nějak, fakt si to už nepamatuju. Neurazilo mě to. Jednak to bylo řečeno v kontextu dalších věcí, jednak mi to řekl někdo, jehož názor pro mě absolutně nic neznamená. Co je ale hlavní - já to vím. Vím, že moje persona online je odlišná od osobnosti v reálu. Doopravdy nejsem tak výmluvná, nesypu vtípky z rukávu, nejsem tak úžasně pohotová a jízlivá a často vůbec nevím, jak reagovat. Řeknu vám totiž tajemství o nás píšících - většina z nás píše právě proto, že se jinak vyjadřovat moc neumíme. Překvapivé, že?

Velká část z nás není nejlepšími společníky, žijeme ve vlastním světě a komunikace s ostatními, obzvláště s neznámými lidmi, nám nejde. Jsme kvůli tomu snad falešní? Klameme ostatní, když nás pak poznají v realitě a zjistí tu hořkou pravdu, že jsme vlastně absolutně nudní a zakřiknutí patroni? Nemáme právo se na internetu chovat extrovertně, když jsme jinak uzavření introverti? Vcelku chápu zklamání nad instagramovou modelkou, která bez všech filtrů, póz a Photoshopů není v reálu tak nádherná a dokonalá. Ale co čekáte od člověka, který většinu času tráví schovaný za textovým editorem, daleko od skutečného světa? Což takhle se první zamyslet, proč nějaký člověk raději volí písmenka a nehlásá své názory nahlas?

To se samozřejmě netýká pouze spisovatelů a redaktorů, ale umělců obecně. Jeden pěkný příklad za všechny - frontwoman britské kapely Wolf Alice Ellie Rowsell. Na pódiu je to divoká holka, která se nebojí zvýšit hlas a překypuje sebevědomím. Jenže pak ji dosadíte do místnosti s cizím člověkem, který s ní má dělat rozhovor. A najednou před sebou máte mladou ženu, která se drží stranou, odpovídá stručně a odměřeně a kolem a kolem vypadá na strašně prázdného a arogantního člověka. A zatímco takový muzikant-chlap by byl označen za cool frajera, žena je jenom namyšlená děvka, kterou za její vystupování musíme zkritizovat. Respektive jsem se s tím setkala zatím jen u českých "novinařů", což možná taky o něčem vypovídá. Ale zpátky k problematice. Ellie uvádím jako výstižnou ukázku rozporu mezi dílem a veřejným profilem. (A když si pustíte třeba tohle video, pochopíte, že celý zádrhel je velmi prostý - je to zkrátka jen stydlivý a uzavřený umělec. A je po senzaci.)

Báseň, román, skladba, obraz, socha, herecká role - to všechno jsou prostředky, se kterými se mi tišší, uzavřenější vypořádáváme s naším komplikovaným vnitřním světem a konfrontujeme se s tím venkovním. Zatímco ve svých dílech jsme expresivní a otevření, při styku s lidmi můžeme být bezradní a mít daleko k výrazným osobnostem promlouvajícím z našich děl. Berte, nebo nechte být. Ale nedivte se.

pondělí 15. července 2019

#94: Pár věcí, které mě naučila revize

Co je vrchol prokrastinace (kromě psaní o psaní)? Když článek o revizi dokončíte skoro později než samotnou revizi! Je to tak, odpočet stránek se mi zastavil na čísle 39 a víc než dva týdny - i s doplněním detailů, které si nechávám na konec - tomu nedávám. Momentálně se nacházím v nejlepší části celého textu. Což nechápejte tak, že i nejméně opravuji, právě naopak. Moc dobře si pamatuji, jak jsem tenhle závěrečný úsek psala během horkých srpnových nocí loni na dvoře. Události v příběhu nabraly rekordní otáčky a já věděla, že konec je nablízku. A podle toho taky text plný překlepů vypadá. Ale vůbec mi to nevadí. Pokud nemusím něco zvlášť přepisovat, opravování zapomenuté čárky nebo špatného i/y mě baví. A hlavně mě baví ten závěrečný děj. Možná je ta knížka blbost, ale závěr aka mikulášský večírek se mi prostě líbí. Dokonce jsem se přistihla, že hlavní hrdinku chvílemi lituji a upřímně s ní soucítím (!), což je vhledem k tomu, že se mi podařilo vytvořit nesympatickou postavu hyperdramatického fracka s nepřiznanou hraniční poruchou osobnosti fakt divné. Ne. Nepsala jsem o sobě, ehm.

Btw tady je malá ukázka mé pisatelské morálky.

Nechápete? Nejste jediní...

Zatímco většina svědomitých spisovatelů si k příběhu jistě vede pečlivou dokumentaci a má na to kupříkladu nějaký sešit, tohle je, prosím, náhled do mých "pracovních listů" - pár papírů popsaných chaotickými poznámkami, jejichž význam zapomínám hned v momentu napsání. A něco po sobě ani nemůžu přečíst, ha. Závěrečný tuning a dopisování "věcí nechaných na potom" bude ještě hodně hodně zajímavý... Myslím, že jsem už ale jednou vysvětlovala, že mým řádem je chaos a neumím pracovat jinak. A stejně tak NENÁVIDÍM seznamy, to-do listy, rozvrhy a další organizační věci. Ustup, Satane. Ne.


Během revidování jsem objevila svou slabou stránku - nadužívání výplňových slov typu "ale", "ještě", "samozřejmě" atd. Bohužel mi to došlo až někde v poslední třetině knihy. Taky jsem si ale uvědomila pár dalších věcí:

1.) Autorská slepota je skutečná
Ne, že bych to předtím nevěděla. Ale teď se o tom ujišťuji ještě víc. Takové to, když si něco přečtete desetkrát, ale chybu tam stejně najdete až po jedenácté. To přinejlepším. Ale dost možná ji tam ani nenajdete. Najela jsem na techniku, kdy si jednotlivé úseky po sobě čtu dvakrát - jednou nahlas, to abych slyšela, jak to všechno zní, podruhé v duchu, abych doladila "poslední chybky". A stejně v druhém čtením narážím na věci, které jsem měla opravit už ve čtení prvním. A je mi jasné, že při čtení třetím bych narazila na další přehlédnuté chyby. Každopádně to moc nehrotím. Vím, že právě díky fenoménu autorské slepoty (o kterém chci udělat celý článek) to stejně nikdy nebude stoprocentní a podobně rozsáhlé dílo potřebuje pohled druhé osoby. A zopakuji to už asi posté - pokud ten příběh v sobě něco má, editora od vydání neodradí přehlédnuté ji/jí. V opačném případě to může být bezchybný rukopis s nulovou prací pro korektora, ale stejně mi to nikdo nemusí chtít vydat.

2.) Když se už jednou člověk do tvorby knihy pustí, měl by pokračovat bez velkých přestávek
To platí samozřejmě také o revizi. Protože co se většinou stane, když s nějakým textem dlouho nepracujete? Zapomínáte. Týká se to hlavně detailů. Hodně věcí jsem musela mazat/přepisovat jenom kvůli své nepozornosti. Buď jsem se opakovala, nebo jsem třeba načrtla věc, ke které jsem se už později nikdy nevrátila. Naposledy jsem se hodně pobavila nad jménem. Jak jsem už kdysi dávno psala, jména (a taky titulky, podnadpisy apod.) jsou má Achillova pata a vždycky se na nich nejvíc zaseknu. Celou knížku jsem kupříkladu psala bez jména jedné zásadní postavy. X se v mém příběhu objevovala dokonce i značnou část revize. Když byla ale ona postava na straně 130. poprvé uvedena do děje, došlo mi, že by už nebylo od věci ji nějak pojmenovat. Vůbec mě to nezdrželo několik dní a neměla jsem chuť notebook prohodit oknem! Jedno debilní jméno. Ale nakonec jsem něco splácala. Jaké bylo mé překvapení..., když někde na 195. straně ta postava jméno měla! A jaké bylo mé udivení..., když ji na stránkách dalších zase nahradilo anonymní X. Jako by mě zkrátka na chvilku osvítil Bůh, jenže když jsem se k tomu kdoví po jaké době vracela, zase jsem to zapomněla. Ale jinak jsem myslím v pořádku. Doufám...

3.) Že bych si měla víc věřit
Jsem zbrklá. Ve všem ve svém životě. Tedy i v revidování. Když narazím na pasáž, která mi moc nesedí, na divně uspořádanou větu nebo divně vyskloňované slovo, samozřejmě hned mažu a přepisuju..., abych si hned vzápětí přečetla nadcházející text a zjistila, že vše vlastně sedí a vše má svůj důvod. Takže zase dopisuju nebo mačkám ctrl+Z. Stačilo by přitom jenom ubrat páru a trochu víc si věřit. Je to sice těžko k uvěření, ale ani ten člověk, který psal hrubou verzi textu, nebyl úplně blbej.

4.) Mazání je základním kamenem revize
Psala jsem to už na svém Facebooku. Když vám něco nesedí a není to ani žádná důležitá část, která v příběhu musí být - SMAZAT. Můj rukopis je už chudší o cca 5 tisíc slov. U větších pasáží, které jsem musela odstranit kvůli tomu, že se tam vzhledem k budoucímu ději nehodily, mě to fakt mrzelo. (Samozřejmě jsem je nesmazala úplně, ale překopírovala jsem je do jiného dokumentu.) Jinak si ale mazání užívám. Je to stejně parádní pocit, jako když máte přerostlé vlasy a a konečně vás někdo ostřihá. Což mi připomíná, že bych se zase měla trochu ostříhat.

5.) Že se mi vlastně podařilo napsat celkem solidní příběhový mindfuck...
Ale tohle jste nečetli, okej? Ta knížka je samozřejmě skvělá a strašně jednoduchá na pochopení. Vůbec s vaším mozkem nedělá v každé nové kapitole kotouly, to jenom já jsem pitomá. Fakt. Určitě to tak musí být.

úterý 7. května 2019

#93: Když píšu, tak jsem šťastná. Proč tedy (moc) nepíšu?



Jednou jsem psala, že nikdy nejsem šťastná. Není to ale tak úplně pravda. Existuje jeden moment, ve kterém jsem šťastná skoro pokaždé. A nemusíme chodit daleko - ano, je to psaní.

Ne, že bych čirou radost zažívala zrovna při psaní článků, mluvím samozřejmě o psaní knih. Mluvím o těch okamžicích, kdy se necháte unést proudem inspirace. Prsty vám jezdí po klávesnici, prázdná strana se zaplňuje slovy, věty tvoří odstavce a vy najednou už vůbec nevnímáte, že píšete. Na chvíli zase neexistuje minulost, kterou jste zpackali, ani budoucnost, která vždycky vypadá hůř v představách než v realitě. Jste jen vy a svítící editor, přítomnost, která je svým způsobem vlastně vždycky dokonalá. A o čem jiném skutečné štěstí je?

Pro vás, jako pro spisovatele, najednou neexistuje žádný jiný svět než svět vašich hrdinů. A zatímco sami se životem často necháváme vláčet a čekáme, co dalšího si pro nás vesmír, Bůh, osud, říkejtesi tomujakchcete, připravil, ve světě literárních postav existuje jen jedna pravda a vy jste jejím strůjcem. Nic není větší jistota než fiktivní svět, který jste přivedli k životu. Je to jediné místo, které je plně ve vaší moci, a nestane se v něm nic, co byste sami nechtěli. Nikdo z rodiny vám tam nehodí klacek pod nohy, žádnej kámoš vám nebodne dýku do zad a nenaletíte v něm žádnému týpkovi. Chápete mě?

(A úplně nejlepší pocit, který můžete během dlouhé práce na knize zažít, je moment v závěru, kdy do sebe začne všechno magicky zapadat, všechno souvisí se vším a i když vám některé prvky příběhu první nemusely dávat smysl, najednou to všechno smysl dává. Tedy aspoň já jsem to během finiše zažila. Jako by váš příběh byl součástí nějakého rozsáhlého univerza. Jste to ale jenom vy. To vy jste ten Bůh, vesmír, whatever, vy jste všeho příčina i důsledek. Což je i dobrá paralela k životu, ale tam už je to trochu složitější.)

Ehm, no prostě jsem těmahle ezo žvásty à la Tamara Klusová chtěla říct, že když píšu, když chytnu ten proud, jsem šťastná. Další otázka je tedy nasnadě: Proč nepíšu častěji? A jsme doma...

Nebudu vám lhát. Za tu dobu, kdy jsem psaní začala brát vážně a rozhodla se, že chci být regulérním publikovaným autorem, jsem už mohla vydat několik knih. Ně-ko-lik. A nemusela bych mít ani pracovní rutinu Stephena Kinga, stačilo by si nad tím denně s výjimkou víkendů na hodinku sednout. Tu stejnou hodinku, kterou jindy trávím třeba absolutně bezcenným kontrolováním sociálních sítí nebo sledováním videoklipů, které jsem viděla už milionkrát.

Problém je ten, že po většinu roku se prostě víc zaobírám sama sebou než tvorbou. Už jsem to jednou vysvětlovala - nedokážu vesele pokračovat ve psaní, když tam venku jsou jiné věci, které se musí řešit. Okej, ve skutečnosti jsou spíš jen v mojí hlavě, ale pořád jsou až moc skutečné. Denní porci článků v takových etapách roku ještě nějak zvládnu (i když, co si budeme..., kolikrát jsou dny, že se i na to vykašlu a pak je, naštvaná sama na sebe, musím dopisovat), ale pak se můj energetický potenciál vyčerpá. Psaní je pro mě zkrátka ta poslední věc na světě, kterou chci dělat, když se cítím mizerně.

Řeknu vám ještě jednu věc: Upřímně si myslím, že kdyby ze mě byl už konečně publikovaný autor, můj život by se změnil k lepšímu. Vlastně jsem o tom docela přesvědčená. Nejsem naivní. Rozhodně nečekám, že moje knížka bude trhák, statisíce lidí mě bude najednou obdivovat a moje bankovní konto se nafoukne o pár nul (i když, i ta možnost tu samozřejmě vždycky je :D). Ani nečekám, že pouhou knihou snad vymizí všechny věci, které teď řeším; já, hlavní příčina problémů, se nezměním. Přesto... Něco se změní. Konečně za sebou budu mít hmatatelný kus práce. Najednou budu žít v realitě, ve které je skutečně možné vydat knížku, což mi přijde jako dobrá realita. A třeba i nabudu dojmu, že moje existence není úplně zbytečná. I kdyby moje knížka měla udělat radost / pomoci / dát inspiraci jen jednomu člověku, je to úspěch. (A ano, je to staré klišé, ale to nic nemění na tom, že je to pravda!) I kdyby se můj život měl změnit jen o jedno procento k lepšímu, pořád je to neskutečně moc!

Takže znovu: Proč nepíšu, tedy aspoň ne v takové míře, v jaké bych měla? Protože se často cítím špatně. Co mám dělat pro to, abych se špatně necítila? Psát. Proč tedy nepíšu? Protože...

...

čtvrtek 17. ledna 2019

#92: Čtyři lekce, které mě naučil zkur... neotřelý rok 2018

Znáte to. Je konec roku, a přitom teprve včera byl jeho začátek. Ohlížíte se zpátky, chcete vědět, co jste prožili, ale vidíte jenom jeden rozmáznutý flek. Chcete vědět, kam jste se posunuli, ale zdá se, že se za ten rok vůbec nic nezměnilo. Jak by taky mohlo, když od posledního Silvestra uběhl jenom týden...

Ještěže máme ty instagramy. Jenom tak jsem mohla zjistit, že je to iluze. Že také uplynulý rok měl skutečně dvanáct měsíců. A vlastně byl ukrutně dlouhý. Byl plný skvělých koncertů. Parádních setkání. Nevšedních zážitků. Oslav a večírků. A jen tak mimochodem - dopsala jsem knihu.



Byly to ale bohužel i ty horší věci. Rok 2018 bych označila za rok plný extrémů - buď jsem se zkrátka měla hodně dobře, nebo hodně špatně, nic mezi. A spíš převládalo to druhé... Pár věcí jsem se ale naučila:

(každý z bodů mělo doprovázet velmi vtipné meme, ale našla jsem jen jedno :-/)

1. Všechno špatné jednou pomine

Pamatujete si na dobu, kdy jste si naposledy říkali, že teď už to fakt nedáte? Všechno se vám sypalo na hlavu, problém střídal problém a zdálo se, že na konci tunelu žádné světlo není? No ale stejně jste se z toho nějak dostali. Protože tak to je, v jiném případě by to byl už úplný konec. Vždycky to nakonec pominulo, jen tomu v tu určitou chvíli nikdy nevěříte. A tak znovu a znovu trpíte.

2. I na špatné období budete jednou vzpomínat

Nebo je to jenom moje specialita? Nemluvím samozřejmě o vyloženě špatných obdobích, když vám například někdo zemře nebo trpíte nemocí. Mluvím o takových těch klasických dnech/týdnech na nic, kdy vás štvou různé malichernosti a z různých důvodů se nemáte dobře. Jednou to ale přejde, vy se podíváte nazpět a... Prosím, řekněte mi, že nejsem jediná divná a že i další z vás mají tendenci si temná období svého života romantizovat. Za všechny příklady bych uvedla svůj sedmnáctý rok, kde jsem po večerech sedávala ve tmě svého pokoje, v uších jsem měla Pornography od The Cure a prožívala "existenční krizi". Můj nejlepší kámoš seděl za vraždu, ve škole jsem to nesnášela, mezi svými kámoškami jsem si připadala jako outsider a hlavou se mi honila kopa dalších ponurostí. Jenže co naděláte... Ta deska už nikdy nebude znít tak dobře jako tehdy a na ten čas dnes celkem sadomasochisticky vzpomínám. Také v roce s osmnáctkou na konci bych našla několik krátkých epizod temna, na které dnes vzpomínám skoro... s potěšením!? Třeba jsem jenom sebedestruktivní posluchač NIN (jsem!). Ale spíš si myslím, že takhle naše paměť funguje. Špatné věci časem přefiltruje. Utrpení dodá jakýsi sentimentální punc. A přiměje vás tak nějak s nostalgií vzpomínat i na doby, kdy nebylo nejlíp.



3. Vždycky poznáte někoho lepšího

Ten příběh začíná pokaždé stejně. Někoho poznáte. Začnete se bavit. Psát si. Vyjdete si ven. Třeba si spolu něco začnete. Třeba si spolu ani nic nezačnete. Každopádně chci říct jednu věc - prostě se do někoho zamilujete, abychom byli konkrétní. To slovo používám vždycky trochu s despektem. Jenže víte, jak to chodí. Většinou z toho nakonec nic není. Něco se pokazí. Ten člověk se vám začne vzdalovat. Co s tím ale naděláte, když jste pořád zamilovaní? Nejhorší je ta jistota, kterou v tu chvíli máte. Protože byste dali snad i ruku do ohně, že nikoho lepšího už nenajdete. Fakt. Nikdy. Tohle je ten nejlepší, nekrásnější, pro vás nejvhodnější, nej nej nej bla bla bla člověk, kterého jste ve svém životě potkali. (Okej, je to sice debil, je totálně prázdný a otrávený a vlastně i úplně tuctově vypadá, ale pst, to se ještě neví! To by přece bylo moc snadné, kdyby se to vědělo hned!) Takže když to s ním nemá vyjít..., je to tak trochu v prdeli, co si budeme korektně povídat. Ha, kolik jsem už takových nejlepších kluků z celé planety potkala. Mám vlastně neobyčejné štěstí. Ale... pokud to nemá žádnou budoucnost, dřív nebo později na to dojdete. Pokud nejste úplní blázni. U každého to trvá jinak déle, ale vždy nastane ta chvíle osvícení. Rána do hlavy. Moment, kdy toho už máte plné zuby. A všechno vám bohužel dojde... Že jste se zase zamilovali do úplného idiota! V nejlepších případech o vás ten člověk po čase dokonce začne na-jed-nou jevit zájem, ale vy s potěšením zjišťujete, že už vás vůbec nezajímá. Zařeknete se, že příště už takhle nebudete vyvádět. Budete zkušenější. Jenže znáte to... Zase někoho poznáte. Člověka, který bude ještě lepší než ten minulý nejlepší. A zase budete vědět, že nikoho lepšího než tohoto nejlepšího už nepoznáte. Ale poznáte. Tak to je. A pokud ne, tak je to asi konečná a poznali jste toho pravého / tu pravou... Ale tohle není blogísek z červené knihovny, takže žádné happy endy!

4. Musíte trpět, abyste mohli pocítit radost

Tu podivnou pravdu jsem si opět uvědomila před Vánocemi. Bylo 20. prosince, ale já jsem ani vzdáleně nebyla ve vánoční náladě. Už několik dní jsem něco řešila. Toho dne pohár mé trpělivosti přetekl a rozhodla jsem se, že to jedním rázným krokem ukončím. Škoda že nemůžu být konkrétní (tohle není ani humoristický blog), ale prostě jsem udělala jednu věc, která mi konečně měla dát jistotu. K mému štěstí vše dopadlo dobře. A najednou... Trápily mě samozřejmě i jiné věci, ale ty nebyly nic ve srovnání s tímhle problémem. A když jsem ho měla už vyřešený, najednou jsem cítila takovou neskutečnou úlevu. Radost. Štěstí. A blížily se Vánoce, jupííí. Znovu mi došel ten paradox. Že nebýt toho utrpení předtím, tuhle radost bych necítila. Zní to divně, ale musela jsem trpět, abych pocítila štěstí. I když se bezstarostný život jeví jako vysněná utopie, teprve díky starostem a bolesti dokážeme prožívat radost. Myslete na to, až vám v roce 2019 zase nebude do smíchu.

A na závěr je tu další playlist, který úspěšně popisuje můj minulý rok. Bohužel, loni jsem si některé songy spojila s určitými situacemi tak moc, že několik z nich dneska nemůžu už poslouchat. RIP. :(


středa 5. prosince 2018

#91: Dopsáno!

Trvalo to 150 let. Vypila jsem během toho stovky a stovky zelených čajů a Red Bullů bez cukru. Slyšela milionkrát soundtrack Interstellar od Hanse Zimmera. Málem jsem zešílela.

Lidi se mě ptali, kdy to už bude hotovo - to samé zajímalo i mě.
Lidi se mě ptali, jak se to jmenuje a o čem to je - to se přece neříká, dokud to není hotové, odbývala jsem je. Nechápali. Možná ani nevěřili, že jsem to psala.

Fakt jsem to ale psala. Slovo za slovem. Odstavec za odstavcem. Kapitolu za kapitolou. Mohla jsem jenom doufat, že tam někde je v té temnotě i konec. Byla to jen víra, co mě nutilo stále sedat k počítači a psát dál. No, ale jak už jste si mohli z podobně laděného textu odvodit - mám hotovo.


Na šampaňské je ještě brzy. Je to samozřejmě teprve první verze a přede mnou je ještě velmi náročná revize (ale zatím se na ni sebedestruktivně těším, chaha). Ale tak jako jasně, že mám radost. Fakt... Tohle je ta divná věc s lidmi, jako jsem já. Tak dlouho a usilovně se o něco snažíme. A když toho dosáhneme... 



Napsala jsem poslední tečku, vypnula Word, zaklapla notebook a... to bylo vše. Ne, že bych čekala, že budu radostí skákat do stropu, ale stejně. Dopsala jsem knížku, panebože. To aspoň nemůžu předstírat, že jsem šťastná? No nemůžu.

Ale jo. Je to dobrý pocit.

A pokud zdárně dopíšu revizi, nemusíte mít strach, že bych už lehce nešílela. Minimálně se aspoň hodně opiju.

Závěr první verze byl koneckonců očekávaný dlouho. Respektive od července, abych byla přesná, ehm. Nebylo to zas takové překvapení. To správné ukončení příběhu se ale ne a ne vyjevit. Teprve na začátku listopadu (nejhoršího měsíce tohohle roku btw, ale nepředbíhejme, prosinec může ještě překvapit!), když jsem ležela během krátké nemoci v posteli a přemýšlela o knize, mě napadl možný konec. Nijak extra jsem z něho nadšená nebyla, ale rozhodla jsem, že to zkusím. Co mi ostatně zbývalo jiného? Jak to už ale bývá, příběh nakonec převzal velení sám nad sebou a najednou přede mnou byla daleko lepší a hlavně smysluplnější verze závěru. Halelujá!

Možná i z toho důvodu jsem se v úplném závěru nikam nehnala a dopisování jsem natahovala, co nejvíc to šlo. Musela jsem si pak trochu promluvit do duše, ať už toho nechám, sednu si k tomu, sakra, a těch posledních pár stránek dodělám. Tak jsem to teda udělala. Dopsala jsem ty stránky. Poslední odstavec jsem si vyloženě užívala a neodpustila jsem si i nějakou pro mě typickou srandičku. No však si to třeba někdy přečtěte. :)

A co teď? Není čas ztrácet čas.

VZHŮRU NA REVIZI!

Konečně můžu použít obrázek, který mi měsíce až roky hnije mezi oblíbenými příspěvky na tumblr. Já se toho fakt dožila. Neuvěřitelné.


sobota 8. září 2018

#90: Zpátky na začátek

Nadpis zní celkem depresivně, ale výjimečně se nejedná o životní paralelu k textům NIN. Vůbec.

Ve vzpomínkách se vracím do roku 2014. Moje dosud nevydaná prvotina je hotová, zažívám svá první odmítnutí a přemýšlím, jakým směrem se vydat dál. Chci začít pracovat na věci, kterou mám rozpracovanou od osmnácti, ale nakonec začnu (ne)překvapivě psát druhý díl debutu. Nadšení mě ale brzy opouští a já se začínám rozhlížet po něčem jiném. Respektive se pokouším něco vymyslet.

V říjnu jdu ven s jedním klukem. Ušetřím vás detailů, ale stane se jedna podivná věc, kterou prostě nedokážu označit jinak než zásah osudu, klidně se mi zasmějte. V takové, řekněme zvláštní situaci, ehm, dostanu telefonát, který bych rozhodně nikdy nečekala a který mě ze všeho zachraňuje. Až na delší den si plně uvědomím, jak divný deus ex machina jsem zažila a že to fakt nemohla být jenom náhoda. V dalších dnech o tom samozřejmě hodně přemýšlím. Postupně si celý problém přebírá fantazie a moje hlava začíná vymýšlet příběhy. Protože tak to u spisovatelů obvykle bývá.

Ráda bych věděla, kdy se to přesně stalo. Že třeba 11. listopadu ve tři hodiny odpoledne jsem na to přišla. Tyhle momenty ale nejdou zachytit. Tak jsem ale přemýšlela, rekapitulovala jsem si říjnovou událost a pak přišla ta nejelementárnější otázka spisovatele: "A co kdyby?" Co kdyby to bylo všechno jinak? Co kdyby jsem tam tehdy byla z úplně jiného důvodu? Co kdyby... tam byli ještě další lidi, celá parta a dělali bychom nějaké věci?



BINGO!

Námět byl na světě. Původním záměrem bylo napsat temně laděnou satiru. Pak jsem během psaní ale poslouchala soundtrack "Interstellar" a dramatický obrat ve skladbě "Detach" udělal i obrat s celým příběhem. No jasně! První to budou jenom legrácky, ale pak se tam stane něco hodně špatného. Někdo zemře. A už to bude kurva vážný.

SUPER!

Jenže víte, jak je to s těmi příběhy... Krásně si je v hlavě narýsujete, ale oni se pak stejně začnou měnit a psát po svém. Takže nejenom, že jsem onu zápletku nakonec úplně změnila, ale moji hrdinové se jí v syžetu ani přímo nezúčastnili. Scéna s "Detach" v pozadí (lol) byla ale stále aktuální. Jen už měla úplně jinou podobu. Měl to být právě onen velký závěrečný plot twist, o kterém tu už nějakou dobu melu. Po něm bude následovat už jenom epilog..., jehož obsah stále ještě neznám, ale nekažme si optimisticky laděný článek. Jeho účelem totiž bylo říct - jsem tam.


Jednou skladbou to začalo, jednou skladnou všechno také končí. Se svým psaním jsem doslova před dveřmi onoho velkého odhalení. Modlete se za mou hrdinku. Modlete se za mě. Celou dobu jsem vzhlížela přesně k tomuto bodu a nyní ho už konečně převedu do Wordu. Co se stane po něm? Příběh si svou cestu zase najde, na mně to už nezáleží.

A tak mě napadá, že před epilogem se podruhé v životě podívám na Interstellar.