#76: 8 záporných archetypů (ženská verze)

MRCHA

Násilnická tyranka. Lže, podvádí a krade si svou cestu na vrchol. Při šplhání k úspěchu zanechává na zádech ostatních stopy svých podpatků. Nezajímají ji pěšáci okolo, záleží jenom na dosažení jejího snu. Zapomeňte, že by vám mohla nabídnout pomocnou ruku - nepomáhá nikomu kromě sebe.

ČERNÁ VDOVA

Svůdná siréna lákající oběti do své pavučiny. Jde po každém, kdo má něco, co ona chce. A chce toho opravdu hodně. Expertka na svádění všeho druhu, využívá svého půvabu, aby si prorazila cestu. Nenechte se ošálit jejími důkazy lásky - všechno je to lež.

ZMIJE

Kamarádka dvojí tváře, ráda oklamává důvěřivé. Díky soucitným úsměvům poznává tajemství svých obětí, které využívá ke spřádání sítí. Její zdánlivě užitečné rady mají jenom za úkol vás zabrzdit. Nedůvěřujte jí - nevynechá příležitosti, aby vás nezradila.

MANIAČKA

Nevyrovnaná šílená žena, do svého bláznivého světa zaplétá i okolí. Životem pochoduje mimo rytmus, ale pro ni je to zbytek světa, který je mimo. Ani se nepokoušejte porozumět její logice - je nepochopitelná.

PARAZIT

Jedovatá popínavka, s druhými spolupracuje kvůli svému pohodlí. Žádné zvěrstvo jí není proti srsti, dokud to pro ni skýtá bezpečí. Sama sebe vidí jako oběť, která nemá jinou možnost, a za své zločiny viní ostatní. Neočekávejte od ní slitování - nezvedne ani prst, když má zachraňovat někoho jiného.

INTRIKÁNKA

Smrtící spiklenec, vymýšlí, jak zničit ostatní. Stejně jako si kočka hraje s myší, hraje si ona s životy. Složité plány, komplikovaná schémata; nic ji netěší víc než dostat druhé do pasti. Dejte si pozor na její spletité konstrukty - přivedou vás jen do problémů.

FANATIČKA

Neústupná extremistka, jménem dobra páchá zlo. Své akce omlouvá úmysly a nad obětmi jenom krčí rameny. Každý, kdo není její spojenec, je nepřítel. Vzdejte se myšlenky, že jí ukážete, jaké chyby dělá - pevně věří tomu, že se mýlíte.

MATKA RODU

Mateřská utlačovatelka, dusí své milované. Ví, co je nejlepší, a udělá všechno pro to, aby ovládla životy svých blízkých - pro jejich dobro. Dokud se její miláčci chovají podle jejích rozkazů, nevidí na nich nic špatného. Nenechte se vlákat do jejího rodinného hnízda - nikdy z něho nevyjdete živí.

(Zdroj)

#75: Zásadní pravidlo úspěšných tvůrců - nepřipojovat se

Taky vás někdy napadlo, že slovo prokrastinace de facto neexistovalo v době před sociálními sítěmi? Ne, že by už nebylo vymyšleno, ale nikdo by vám pravděpodobně nerozuměl, kdybyste ho v čase před všemi fejsbuky použili. Náhoda? Nemyslím si. Jsou to právě sociální sítě, které nejvíce ničí naší efektivitu a způsobují neustálé odsouvání věcí. Jak proti tomu bojovat?

Nejlepší by samozřejmě bylo sociálně se vymazat. Protože sítě jsou nové pracovní emaily, většinou to ale bohužel nejde. Nemluvě o tom, že pro lidi pracující v mediální sféře je zapojenost v systému takřka povinnost. Neobviňujme z naší zranitelnosti navíc sítě samotné. Když si je nenecháme přerůst nad hlavu, jsou skvělou věcí. Spojí vás s celým světem, poznáte díky nim spoustu zajímavých lidí. Jenže jde právě o to nenechat si je přerůst nad hlavu. A nemusíte být vůbec typem, který publikuje každé své vydařené selfie, svou cenu měří počtem lajků a večery tráví mezi několika chatovacími okýnky. Problém už máte, když v rámci prokrastinace trávíte čas právě na tomhle internetovém kontinentu. A myslím, že v tomhle má slabou vůli občas každý z nás. 

Základem efektivní práce/psaní proto je jediné: nepřipojovat se. Díváte se každé ráno na Facebook? Odnaučte se to. Je to hnusný zlozvyk. Nemějte Facebook nainstalovaný ve svém mobilu. Nepotřebujete ho a síť nepotřebuje 24/7 ani vás. (Jsou teda prý lidi, kteří tyhle věcí už řeší jenom přes mobil...! Předpokládám ale, že vy jako spisovatelé / redaktoři / jiní přes počítač pracující jedinci jste v tomto směru stále staromódní a něco s velkou obrazovkou a klávesnicí vlastníte.) Pokud na vás ráno z displeje nesvítí zpráva vypadající na důležité sdělení od vašeho šéfa či klienta, nerozptylujte se ani Messengerem. Neotvírejte zprávy od vašich kamarádů, ony vám neutečou. Vypněte si zvuky. Prohlídku sociálních sítí si dejte třeba jako odměnu za hotovou prací, ale nikdy ji s ní nekombinujte.

Jinak vám řeknu, co se po takovém nevinném přihlášení může taky stát:

• Zjistíte, že vás oblíbený interpret má venku nový klip. Rozhodně ho musíte vidět! Tři minuty vás nezabijí. Hm, moc se vám nelíbí. Hned musíte zjistit, co si o tom v komentářové sekci myslí ostatní. A hele. V nabídce videí je i jeden povedenější, tak si ještě spravíte chuť, ne? A co...
• Objevíte článek, který sdílel vás kamarád. Hm, tahle problematika je celkem zajímavá, proč jste o tom ještě nikdy neslyšeli? Chcete vědět víc a hned teď. Heslo si napíšete do Google. A pak...
• Přečtete si zprávu od nadřízeného o novém úkolu. Je to v pořádku. Nespěchá to a můžete to udělat až po splnění primárních povinností. Ale... Stejně vám to vrtá hlavou. Musíte na to pořád myslet. A nakonec to dopadne tak, že začnete s touhle nepodstatnou věcí. Ale spíš vůbec s ničím...
• Odpovíte na neškodně vypadající zprávu, která se nakonec zvrhne v hádku, či vás jinak vytočí. A teď v poklidu pracujte a dělejte, že se nic nestalo, prosím!
• Narazíte na zajímavou přestřelku v komentářích. Nemáte čas na opravdu důležité věci, děláte si popcorn.
• Narazíte na sto milion jedna dalších věcí, které musíte hned v tom momentě rozkliknout, vidět, slyšet,... Spisovatelé jsou tvorové zvídaví a Facebook moře plné pokladů.
• Dozvíte se, že jste byli pozvání na akci, na které se objeví i váš idol. Panebože! Jste z toho celí rozčílení. Mluvil to někdo o psaní? Akce je za tři dny a vy ještě nemáte ten správný outfit! Vzhůru do víru online shoppingu.
• Dozvíte se naopak, že váš idol se přes noc stal zadaným... Ta informace vás zabije. A jak asi můžete pracovat, když jste mrtví?
• Ale dozvíte se třeba i jiné věci. Že vaši kamarádi měli zase skvělou párty bez vás. Vašemu úhlavnímu nepříteli se skvěle daří v životě. Ta kráva je zasnoubená. Toho idiota zase povýšili. A i když jsme všichni děsně nad věcí a takové věci nás přece nemůžou semlít, pravda je taková, že čas od času dostanou většinu z nás. Hlavně pak citlivé spisovatelské duše. A MLUVIL TU POŘÁD NĚKDO O PSANÍ?

A přitom stačilo jediné. Nepřipojovat se. Být aspoň na chvíli sociálně nezvěstným. Nechat to na později. Nenakouknout ze zvědavosti do té podivně začínající zprávy. Nemyslet si, že jste dostatečně silní a tentokrát vás ten propojený svět nevcucne do své prokrastinační spirály.

Až vás zase někdy před prací napadne nakouknout, co nového mezi vašimi virtuálními přáteli, raději si pusťte tenhle song. Nejde o to, že to třeba není zrovna váš šálek čaje. Poslouchejte text. A rozhodně rezonujte s částmi máte na víc / držte se plánu.

#74: Rok druhý, kapitola patnáctá, stránka sto šedesát šest

O práci na svém rukopisu jsem naposledy informovala v listopadu minulého roku. Odvážně jsem se tehdy vrhla do challenge napsat padesát tisíc slov za měsíc. Jak to dopadlo? Samozřejmě katastrofou, sorry jako.

Abych challenge zvládla, upustila jsem od zavedeného modelu napsat denně tisíc slov a prostě jsem psala, co nejvíc jsem toho dne zvládla. Udělala jsem velkou chybu, protože to skončilo jediným možným závěrem; ve výsledku jsem toho napsala ještě méně. A pak jsem už nepsala vůbec...

Jednak jsem se tak trochu zadrhla v příběhu. Dospěla jsem do bodu, od kterého jsem nevěděla, jak dál. A jelikož jsem spíše architekt, vymýšlení důležitého děje za pochodu mi nešlo a byla jsem z toho v krizi. V tom posledním příspěvku jsem byla sice za suverénku, ale tak jednoduché to pochopitelně nebylo. Každopádně, nakonec mě opravdu něco napadlo. Teda proč bych byla tak skromná - vymyslela jsem parádní rozuzlení!

(Protože jsem ale jedinec se sebedestruktivními sklony, ještě pořád to není ten konečný konec. Tím si ale radost zatím kazit nebudeme.)

A nebyla to žádná náhoda, povím vám, jaké dva způsoby dostaly ze slepé uličky mě:

1. Změnila jsem úhel vyprávění. Dosaďte do děje novou postavu. Zaměřte úhel hlavního vyprávění jinam. Když váš příběh skomírá, dodejte mu zkrátka šťávu. Novou energii. Já se pořád zabývala tím svým hlavním kvartetem, že jsem už ani nedokázala vidět za obzory. A stačilo je jenom na chvíli uklidit do pozadí, směr vyprávění trochu změnit, dát tam bandu nových vedlejších postav a here we go!

2. Podívala jsem se na seriál. Čtěte dobře. Ne, vlastně nečtete. Tohle není svádění k prokrastinaci. Tohle je rada, která vám může zachránit příběh. Vyberte si jednoduše nějaký seriál, nejlépe s jednou, maximálně dvěma řadami, a v rámci několika dní ho celý nasledujte. Dáte si odstup od svého psaní. Proniknete do jiného příběhového schématu. A rozhodně přijdete na jiné myšlenky, z nichž se může vyklubat pokračování vašeho příběhu. Já se coby fanda Cirkusu Bukowsky pustila do jeho volného spin-offu Rapl. A jako kdysi s Misfits, i tentokrát to zabralo a já po poslední epizodě už věděla, jak dál. Jednu chvíli to tam prostě nebylo a pak už to tam bylo, neptejte se mě na podrobnosti.

Nabízí se tedy otázka, proč jsem i přesto nepsala. Tedy ze začátku jenom málo a pak už vůbec. Co k tomu říct... Teď přijde ta méně zábavnější část.

Asi takhle. Existují dva typy lidí:

Typ A: Problémy v osobním životě fungují v jeho tvorbě jako motor. Psaní je pro něj úkrytem, kam se v těžkých chvílích může schovat, pomocnou ruku, která je pro něj vždy nastavená. Těžká období ho teprve pořádně nakopávají a ví, jak důležité je, aby pracoval dál. Protože to, na čem dělá, je vstupenka k lepším věcem. Větším věcem. A jednoho dne to uvidí i všichni ostatní.

Typ B: To jsem já.

Problémy v osobním životě pro mě fungují jako naprostá brzda. A k takové tragédii asi není třeba nic dalšího dodávat.

Celý rok 2016 byl všelijaký, ale když byl čas, dokázala jsem v něm sednout před Word a psát. Bylo to ale právě někdy v prosinci, kdy se to zlomilo. Nemluvím o depresi. To ani náhodou. Mluvím o horším opaku - apatii. Upadla jsem do hodně divného období netečnosti, které se se mnou bohužel táhne až doteď. Týká se to všeho. A samozřejmě to ovlivňuje i psaní. Protože já prostě nemůžu v takovém období vesele psát dál a dělat že je všechno v pořádku. Tím že píšete, dáváte podvědomí totiž přesně takový signál. Je to asi jako s tou pomůckou, že když jste nervózní, máte žvýkat. Mozek si tak myslí, že jíte a všechno je v pohodě. Protože kdybyste v pohodě nebyli, přece byste nejedli! A já to dělám přesně naopak. Nechci mozku vysílat falešné zprávy.

Uf. Normální člověk by nepochopil. Mě jenom napadá jediné: Proč musím být jedno chodící umělecké klišé?

PS: A jaký seriál naposledy zaujal vás? V komentářích se taky můžete svěřit, co při zamrznutí příběhu pomáhá vám.

#73: Fragmenty z konce roku

Jako by to bylo včera.

Bylo to před rokem, když jsem o půlnoci stála před sklepem kamaráda. Krev mi zahřívaly bublinky sektu, hodně zastřeným viděním jsem pozorovala gejzíry ohňostrojů a byla jsem šťastná. Aspoň tím iluzorním pocitem štěstí, ale komu na tom sejde? Kdo by v ten moment řekl, co všechno mě v příštích měsících čeká? Já rozhodně ne. A přitom pak trvalo jen několik dnů, než to začalo. A rok 2016 mě vtáhl do sebe.

Ráda bych věděla, kdy určité věci začaly. Kdy jsem si je začala uvědomovat.

Smáli jsme se Kylie Jenner. A pak jsme jenom brečeli...

Ten moment, ale nikdy nejde vystihnout. Jednu chvíli prostě něco není a pak už to je. A nikdo neví, jak to začalo. Takové skutečnosti mě občas přivádí na různé spirituální teorie. Proč se něco stalo zrovna v určitou dobu a ne už dřív? Co bylo tím spouštěčem? Proč se to muselo stát? To přece nemůže být náhoda. Náhoda to nikdy ani není. Všechno má svůj důvod, který později pochopíme.

V minulém roce se mi bohužel přihodila věc, pro kterou žádné vysvětlení nemám. Mohla bych říct, že mi aspoň dodala inspiraci a motivaci do psaní. Ani všechny úspěchy světa mě ale nezbaví té jizvy. Mohla bych říct, že mě posílila. Upřímně si ale ani tím nejsem moc jistá. Spíš vnímám, že něco to ve mně zabilo. K čemu pak jakákoliv moudrost, která by z této události mohla teoreticky plynout? Ať se na ni dívám ze všech stran, nic mi prostě nepřinesla. Její přítomnost neměla smysl. Tohle nám autoři příruček pozitivního myšlení zatajili. Že se občas dějí věci, které žádný význam nemají. Tak vám to aspoň říkám já.

Začátek nového roku je jedním z nejdepresivnějších období v roce. Svátky končí a nastupují povinnosti. Nehledě na přehnaná očekávání, která si ukládáte sami sobě, začátek nového roku smrdí úřednickými lejstry, špinavými ulicemi plnými rozmoklé sněhové břečky a úzkostí. Už se nemůžete alibisticky ohánět prohlášeními: "Nechme to až na příští rok, teď už nic moc nenaděláme." Teď už musíte konat.

Vánoce zato permanentně miluji. Jak jsem starší, už to není samozřejmě kvůli dárkům, ale kvůli té jistotě. Ať se totiž stane přes rok cokoliv, Vánoce stejně přijdou. A zase bude všude ta kouzelná atmosféra. Sejdeme se pod stromkem. Bude dobré jídlo. Uvidíme se s příbuznými. Uvědomuji si, že ne každý tuto jistotu má, a proto jsem za ni vděčná. A prostě se mi líbí, že v životě, kde si nemůžete být jisti ani zítřkem, existuje stále stejný Štědrý den. Chápete mě? To je fuk.

Letos jsem už vzdala marný boj s Českou televizí a jejich štědrovečerní pohádkou a po rozbalení dárků jsem odešla do pokoje. Nalila jsem si sklenici vína, nechala svítit jen vánoční žárovky, usadila jsem se na pohovku a do sluchátek si pustila hudbu. Tu chvíli jsem si opravdu vychutnávala. Muziku sice poslouchám skoro nepřetržitě, ale kolikrát ji skutečně poslouchám? Už jen minimálně. Deformace z povolání. Film Sám doma jsem si už ale uniknout nenechala. Kevin ve scéně v kostele řekl svému sousedovi: "Aspoň budete mít jistotu. A pak se už nikdy nebudete ničeho bát." Déjà vu.

Ale už dost sentimentu. Ať už byl rok 2016 jakýkoliv, očividně jsem ho přežila. A až budu letos stát venku, krev mi budou zahřívat bublinky sektu, zastřeným viděním budu pozorovat gejzíry ohňostrojů a budu šťastná, aspoň tím iluzorním pocitem, budu už vědět, že mě v příštích měsících může potkat cokoliv. Nás všechny. Ale víte, co? Mám takový dojem, že to všichni zase zvládneme.

PS: Kdy byl můj rok 2016 hudební kompilací, takhle by vypadala. 

#72: Na pokraji šílenství

Jednou jsem na Facebooku psala o Jacku Londonovi a jeho pravidlu tisíc slov za den. Za první měsíc psaní od mého spisovatelského blackoutu jsem se z tohoto pravidla snažila v posledních dnech udělat návyk a hlásím úspěch.

Nadto jsem se na začátku týdne hecla do projektu National Novel Writing Month. I o něm jsem už psala na sociální síti. Stačí se zaregistrovat a vaším úkolem je poté dát dohromady padesát tisíc slov za měsíc. Respektive klidně už celou knížku! Je to samozřejmě naprosto šílená challenge, chce se říci přímo sebevražedná, ale za pokus nic nedáte. Hlavně budete mít pak takové pěkné statistiky.

Dnes jsem ještě nepsala a nemám v tom započítaný ani 1. listopad, proto ta bídná průměrná bilance.

Problém je tak trochu ve mně, protože já šílenec skutečně jsem. A když se už na nějakou challenge dám, má kozorožská tvrdohlavost mi velí taky ji dokončit. Takže to bude ještě hodně zajímavé... Tak jako tak mám momentálně 39 000 slov, takže padesát jich možná nebude ani třeba. I bez toho si už připadám jako Michelangelo během prací na stropu Sixtínské kaple.

Ale přejděme už konečně k tomu hlavnímu. Chci říct. Už je to tady.

Nevím, jak v příběhu dál.

Kdysi dávno, když byla celá knížka ještě v plenkách, jsem znala děj skoro až do konce. Jenže příběh se pak začal psát sám, změnila se zápletka, některé postavy nikdy nebyly přivedeny na světlo... Jsem teď někde za půlí a i když vím, co se tu děje, nevím, jak to sdělit ostatním. Jak to zabalit do nějakého děje. Což je opravdu parádní, když jsem se dokonce dala na jakousi challenge. Na stranu druhou, neříká se, že nejlépe se tvoří pod tlakem? Já jsem toho ten nejzářnější příklad, což mi připomíná zejména účast v jedné soutěži.

Takže brečet nebudu. Mám několik hodin, abych to vymyslela. Když se tak nestane, budu muset sednout k Wordu a vymyslet to za chodu. Neexistuje jiné řešení. Už jsem vám psala, jak je to s tou tvůrčí krizí. A především - já vím, že v sobě ten příběh mám. Tak ho už jenom objevit.

#71: 8 záporných archetypů (mužská verze)

TYRAN

Násilnický despota, za každou cenu chce dosáhnout moci. Nemilosrdně dobývá vše, co si vytyčí, a šlape přitom po svých nepřátelích. Lidé pro něho nejsou nic jiného než pěšáci a všechnu sílu má ve svých rukou on. Rozmyslete se, než vstoupíte tomuto muži do cesty - nebude ani chvíli uvažovat nad vaším zničením.

BASTARD

Vyděděný syn, kterého spaluje vztek. Nemůže dostat to, co chce, tak všechny kolem sebe zraňuje. Často dělá věcí jenom kvůli efektu, rád ostatní provokuje. Své vzpurné chování dává hrdě na odiv. Nenechte se zmást jeho chlapeckým vystupováním, je plný nenávisti.

ĎÁBEL

Okouzlující zloduch, ostatním dává to, co si podle něho zaslouží. Svým charismatem vábí oběti k jejich vlastní destrukci. Pomáhá mu k tomu i schopnost odhalovat v druhých slabosti. Zacpávejte si uši před jeho lichotkami - vábí vás vstříc katastrofě.

ZRÁDCE

Dvojitý agent, zrazuje ty, kteří mu nejvíc věří. Nikdo nemá ani stín podezření, jaké zlo se ukrývá v jeho srdci. Navzdory podporujícím úsměvům a soucitnému naslouchání plánuje zničení svých přátel. Nikdy se k němu neotáčejte zády - skončíte s nožem v zádech.

VYVRHEL

Osamělý outsider, tak moc chce někam patřit. Trýzněný a neodpouštějící. Ostatní se ho strání a mají k tomu obvykle dobrý důvod. Dychtí po spáse, ale je ochotný jí dosáhnout i obětováním druhých. Neplýtvejte na něho soucitem, on pro vás žádný nemá.

PODLÝ GÉNIUS

Nenávistný osnovatel, rád se chlubí svou nadprůměrnou inteligencí. Lidé s nižším intelektem jsou mu odporní, a nižší intelekt mají podle něj všichni ostatní. Složité skládačky a experimenty jsou jeho poznávací značkou. Nenechte se jím ovlivňovat - hra je vždy zmanipulovaná ku jeho prospěchu.

SADISTA

Divoký predátor. Krutost mu působí potěšení. Násilí a psychologická brutalita jsou pro něho jen hry; hraje je s odvahou a umem. Utečte od něho pryč - rozpárá vám srdce a bude se během toho smát.

TERORISTA

Temný rytíř, má pokroucenou představu o cti. Povýšený, věří ve svou vlastní mravnost a všechny kolem sebe soudí podle svých pravidel. Konec vždycky ospravedlní jeho nekalé úmysly a žádná konvenční morálka ho nezastaví. Nepokoušejte se zalíbit jeho smyslu pro spravedlnost - má ho úplně jiný než vy.

(Zdroj)

#70: Proč jsem byla Zmizelá

Po čtyřech a půl měsících jsem zpátky a ani nevím, jak začít... Super, takže úvod bychom měli.

Když jsem v dubnu psala, že mám kromě psaní článků opět další práci, ještě jsem vesele zvládala knihu i blog. Pak to všechno spadlo...

Nejprve se nám trochu změnily poměry v práci a zůstaly jsme v ní de facto dvě. Ta představa by mi pár týdnů nazpět zněla jako šílenství. Do podobné situaci jsme se ale dostala, aniž bych to vůbec registrovala, a když se tak pak stalo, už jsem byla plně aklimatizovaná. Aspoň bylo víc peněz. A víte, jak krásně se zapomíná v pracovním víru? V tomhle jsem hodně schizofrenní. Jak jsem líná, jsem i naprostý workoholik, který se rád topí v milionech činností. Několik měsíců jsem tedy s výjimkami měla práci každý druhý den, od rána do večera. Ale nechte mě tam nonstop, vážně mi to nevadí. Tohle by bylo ještě fajn. Střídání práce se zaslouženými volny.

Jenže tak to nebylo.

Do toho jsem samozřejmě musela stále mít své tři články denně. "V pohodě. Nachystám si je už během volných chvil v práci a večer jenom přepíšu," říkala jsem si. Stejně jsem se nemohla ubránit hrůze, která mnou jímala, když jsem jela první takový dvousměnný den o půl deváté domů. V tu chvíli jsem totiž chtěla jenom zalehnout a zapomenout, že se dnešek stal. Ráno jsem ostatně zase vstávala. Ale nemohla jsem. Musela jsem psát. Protože kdybych si to nechala na zítřek, měla bych už článků šest. A to bych určitě všechno nezvládla a den nato by jich bylo zase víc. To je ta nevýhoda psaní na volné noze. Jasně, že se na to můžu přece vykašlat. Můžu jít třeba ven nebo tak. Články nechávané na potom jsou ale v případě denního psaní koule, která se nabaluje a valí se na vás. Nechtěla bych se s touto koulí potýkat, zatímco musím ještě pracovat jinde.  A tak jsem tedy i přes svou tragickou redaktorkou morálku psala. Kolem deváté jsem zasedla k notebooku, stopky jsem si nastavila na dvě hodiny, do uší dala nějakou hudbu a pracovala. Jak už to tak bývá, v podobně mezní situaci jsem to nakonec stíhala rychleji než za normálních podmínek. Do dvou hodin jsem měla hotové něco, co mi jindy trvalo celý den. Paráda! Takhle by to šlo. A možná bude tedy i nepsací víkend.

Ale nebyl.

Dobře tu třetí činnost jsem si už nemusela nabírat, ale aby bylo jasno, já si nestěžuji. Šéfredaktor jedné redakce si chtěl dát na prázdniny oraz, a tak se mě a ještě několika lidí zeptal na zástup. Samozřejmě jsem se přihlásila já. Jednak to byly opět nějaké peníze navíc, jednak to pro mě zkrátka byla další nabídka, nad kterou se nepřemýšlí a bere se. Opět nová zkušenost. Dalo se to ostatně stíhat. V mých představách. Nakonec jsem to ale nějak stíhala i v reálu. To korekturování. Editování. Vydávání. Kaž-dý jed-not-li-vý den. Jen si už nic jiného nepamatuji. Nevím, jaký byl červenec nebo srpen. Ale asi tu byl a uběhl hodně rychle. Určitě jsem v něm dělala i něco jiného, ale mám teď úplné okno.

Teda jo. Teď jsem si na něco vzpomněla. První týden v červenci šla na dovolenou i šéfová z jiné redakce a já dělala zástup také tam, takže jsem si užila takové šéfredaktorské kombo.

Nebudu ani zmiňovat, že v neredaktorské práci mě kvůli dovolené opustil druhý člověk, nebo o tom, jaké chvíle utrpení mi připravila v tom samém týdnu technika.

Ale já pořád nějak fungovala. Dobře, přiznávám, že později už jsem ztratila nit a s mým super dvousměnným provozem to šlo lehce do kytek. I když jsem měla prostor, v práci jsem si často už nic nepřipravila a večer jsem stěží dala do kupy jeden článek. Měla jsem už všeho dost, chtěla jsem notebook prohodit oknem, jít spát a nikdy se nevzbudit. Stejně jsem ale ty články pak podle plánu dopsala. Prostě už jenom nebyly volna ani nepsací víkendy, co se dá dělat. O nějakém pokračování na knize nebo blogování nemohla být ale vůbec řeč. I přes to všechno by se špetka času našla, ale nebudu lhát - nechtěla jsem. Když jsem už měla všechno dopsané a mohla si dělat, co se mi zachtělo, dřív bych se zabila než zase sedět u PC a psát. Však jsem si místo toho taky raději užívala koupání, opalování, jízd na kole a výletů a jak mi bylo dobře!

Tolik krátkého vysvětlení, proč jsem byla takovou dobu nezvěstná a že to snad neznamená, že bych s blogem končila. Nemá to sloužit jako brek, jak jsem chudinka byla zaneprázdněná. Samozřejmě to byl naprosto šílený půlrok, ale klidně bych si ho dala znovu. Depky naopak začínám chytat teď, když jsem znovu přeladila na home office... Ale to je asi spíš na povídání do mého deníku.

Teď si musím prvně dodělat nějaké resty, udělat si pořádek v pár věcech a opět se zařadit do spisovatelského procesu. Na blogu se v příštích dnech můžete těšit na velký článek o záporných postavách, povídání o těch nejvíc otravných autorech, či vám poradím, jak pracovat efektivněji

Na závěr si přečtěte povídání o nejhorším dni vašeho života:

#69: Jak překonat tvůrčí krizi? Pište

Na téma tvůrčí krize byly napsány stovky a stovky návodů a všechny radí vesměs stejné: Dejte si na chvíli pauzu, pracujte na něčem jiném, hledejte inspiraci ve svém okolí. Přitom existuje jenom jedna zaručená rada: Pište.

Že to zní jako paradox? Jak máte psát, když máte přece tu tvůrčí krizi!? Jiné východisko ale neexistuje, je mi to líto. Žádný příběh ještě nevznikl tím, že někdo seděl na židli a zíral do zdi. Všechny knihy světa tu máme proto, že je někdo napsal. Proto pište. Předpokládám, že příběh už máte v určité fázi, v hlavě snad máte i nějaké varianty, jak by mohl pokračovat. I kdyby to nebylo nic určitého, chyťte se toho prvního možného, co vás napadne. A začněte to házet na papír či do editoru.

První ze sebe budete těžce vymačkávat slova. Bude se vám to možná zdát nesmyslné a těžkopádné. Budete asi i hodně škrtat a mazat. Čím víc ale budete psát, tím víc se do toho budete dostávat. A aniž si to pak vůbec stačíte uvědomit, najednou máte několik odstavců a znovu nakopnutý příběh. Už víte, kam se bude odvíjet. A je po tvůrčí krizi.

Nechci se tomuto pojmu moc vysmívat, ale myslím, že ho roky zbytečně přeceňujeme. Romantizujeme si ho, dáváme mu až vznešený půvab a věnujeme mu pozornosti, kolik si ani nezaslouží. V drtivé většině případů ale ona slavná tvůrčí krize podle mě není nic jiného než odpor psát. Nechuť přemoci se a vlákno příběhu najít tím, že na něm prostě začnu pracovat. Ručně. Ne žádným dumáním a filozofováním. Chce se po nás úsilí. A my bychom přitom vážně jenom chtěli zírat do té zdi a byli osvíceni Bohem, ach jo.

Na mě kupříkladu tvůrčí krize vždy zákonitě doléhá, když mám napsat nějakou urgentní recenzi. Když už není zbytí, sednu si k papíru s tím, že zkusím dát dohromady aspoň pár poznámek. Někdy pak ale uběhne hodina, dvě a já ke svému podivení zjišťuji, že už mám vlastně celý hrubý text. Kdybych si ale k tomu papíru nesedla, další dny až týdny bych si jenom zoufala, jak mě nic nenapadá a jakou hroznou tvůrčí krizi já chudinka mám.

Zkuste se podívat na vaše minulé tvůrčí krize. Nepřekonali jste je náhodou taky právě samotným psaním? Zkuste se podívat i na vaše minulá díla. Vsadím se, že v nich naleznete pasáže, které původně nebyly vůbec v plánu. Na světlo se ale prodraly právě čirým aktem psaním. Nevymysleli jste je, zkrátka se samy napsaly. A jak tedy najít onu ztracenou linii vyprávění, jak nakopnout vyschlou tvůrčí mízu? Pište! Tak prosté to je. Ale ani o píď lehčí.

#68: TFP

To není žádná další zkratka, to byl bohužel ještě donedávna stav mého psaní. Totally fucked up. Omlouvám se za anglicismus, ale v češtině pro to snad neexistuje lepší výraz.

Předně bych měla říct, že duben byl, co se psaní týče, zatím nejbídnější. Opět mám o nepisatelskou práci navíc a o něco víc mám z důvodu nového místa také redaktorských povinností, o tom napíšu ještě v jiném příspěvku. O čas tentokrát ale ani tak nešlo. Spíš jsem ještě před několika dny byla v bodu, kdy jsem nemohla pokračovat, i kdybych chtěla.

Totiž takhle.

Při psaní aktuální věci se opravdu snažím dodržovat pravidlo takzvaného first draftu a jenom píšu, nepročítám to, jedu pořád dopředu. Tenhle styl má za sebou ale první velkou oběť. To jsem zrovna pracovala na zatím poslední kapitole, sama sobě jsem se obdivovala, jak se mi to všechno krásně rozvijí, navazuje na sebe a... Uvědomila jsem si, že v onom úseku uvádím poprvé na scénu jednu důležitou rekvizitu... Předmět, který ale měl být už několik stránek dozadu ukradený!

To byla pořádná rána, kterou můj spisovatelský elán rázem dostal. V prvních momentech jsem se snažila hlavně zachovat klid. Určitě se musela vymyslet nějaká klička, jak tohle napravit. S mým příběhem se to má ale tak, že všechno souvisí se vším. Všechno. Pro čtenáře to jistě musí být dobrý zážitek, sama se ráda dozvídám, že určité, na první pohled bezvýznamné symboly vlastně měly v ději své místo a všechno je tam z nějakého důvodu. Pro autora už ovšem existuje riziko, že se do svých rovnic a příběhových kotoulů brzy zamotá, což je můj případ.

Asi týden, dva jsem to vyřešit nedokázala, ať jsem svůj příběh obracela na všechny strany. Racionálním východiskem se mohla jevit možnost, že bych ten předmět představila čtenářům už dříve. V té pasáži ale osvětluji spoustu dalších věcí. Kdybych je sdělila už na začátku, čtenář by přišel o moment překvapení. Už je to přece jenom nějaká osmdesátá stránka, stala se spousta událostí, čtenář má o postavách nějakou představu a já mu ji teď svým novým odhalením pokroutím. Nemůžu to zkrátka vyklopit hned na začátku. O to jde. Že čtenář po většinu času hlavně neví. Pak taky, kdybych se k takovému kroku opravdu odhodlala, zase to nejde. V té části narážím i na skutečnosti, které se staly bezprostředně předtím. Pustit se do jakéhokoliv přepisování, by se rovnalo přepsat celý dosavadní materiál! Co jsem tedy mohla dělat, když jsem nemohla dělat vůbec nic?

Po několika dlouhých dnech mě přece jenom napadlo jedno schůdné řešení. Ani z něho jsem původně nebyla moc nadšená, ale vůči mému dílu bylo zároveň i nejméně invazivní. Jednoduše ten předmět neuvedu do děje. Sice mě to mrzí, protože se mi ta odhalující kapitola opravdu hodně líbila, ale nedá se nic dělat. Přepsala jsem ji s nějakými novými okolnostmi a část ze smazaného textu jsem použila dokonce jako úvodní odstavec celé knížky (nechci říkat prolog, protože ten už v podstatě mám). Čtenář tak vlastně bude mít o tajemství víc a když nad tím tak uvažuji, vlastně to možná bude nakonec k dobru příběhu! No další psaní napoví.

Teď ještě musím vymyslet, co udělat s další předpřipravenou pasáží, která se opět točí kolem onoho předmětu, ale na to přijdu asi až časem. Z toho mi plyne jedno velké ponaučení:

NEPŘESKAKUJTE KAPITOLY A NIKDY SI NEPIŠTE NIC DOPŘEDU!

Nevím, jak vy, ale psaní na přeskáčku je moje oblíbená disciplína. Omlouvám si to tím, že to stejně jednou budu muset napsat. Jenže jak vidíte, s tímto přístupem můžete lehce narazit. Zatímco jste si totiž dopředu napsali určitou část děje, příběh před ní se vyvíjí sám a je dost možné, že až dojde do onoho hotového bodu, dojde ke srážce. Takhle mě třeba mrzí, že se budu muset asi i tohohle textu zbavit - vždyť byl tak skvělý a zase tak pěkně navazoval! Vinit z toho ale můžu jenom sebe. Text, na kterém právě pracuji, musí mít vždycky přednost před těmi nadepsanými. Bylo by pěkné, kdyby spisovatelství bylo jako atomové inženýrství a vše se v něm dalo předem naplánovat, ale takhle to zkrátka nefunguje. Příběh si žije svým vlastním životem a vy se mu nakonec stejně musíte přizpůsobit, pokud v něm chcete pokračovat dál.

Tak snad bude květen úspěšnější měsíc.

#67: Mission impossible, měsíc třetí

http://joehillsthrills.tumblr.com/post/141562903682/whats-your-writing-routine-like

To je opět jenom na odlehčený rozjezd. Ve skutečnosti třetí měsíc psaní nebyl tolik divoký. Říkala jsem už, že mě psaní TPPNDPZ (akronym celého názvu. Ano. Všech sedm písmen, nedělám si legraci.) totiž baví? Zatím v příběhu neležím půlstoletí, zatím se mě netýkají úmorné revize, zatím jsem to nečetla už milionkrát. Za několik dalších měsíců si samozřejmě povíme.

Ale ne. Je to podle mě zkrátka samotná látka, která mě nutí dosavadní práci snad i nějak milovat. (Je to možné? Milovat tak sebedestruktivní činnost jako je PSANÍ KNÍŽKY!?) Jako vždy, samozřejmě je možné, že zkazím ten převod myšlenek do wordové podoby. Námět sám o sobě ale má jisté ambice a nebála bych se ho dokonce označit za vcelku originální. Takovou sebejistotu zažívám za všechny ty roky literárních pokusů asi poprvé.

Minule jsem řešila dilema s dvěma super zápletkami. Ke své radosti můžu oznámit, že po intenzivním brainstormingu jsem na to už přišla! A rozhodla jsem to celkem šalamounsky. V první zápletce měli být hrdinové svědky jedné události, která naprosto změní směr příběhu. Druhá zápletka to ale celé komplikovala a děj byl kvůli ní poněkud překombinovaný. Jak to udělat, abych druhou postavila do popředí a přitom ani úplně nezabila první? Nakonec jsem to vymyslela tak, že zlomová událost v syžetu zůstane, jen se stane bez účasti postav, tiše na pozadí, zdánlivě nijak nesouvisející s hlavním dějem. Naprosto související se zápletkou číslo dvě! Nebude to tedy už souboj dvou velkých dějových zvratů, jeden zkrátka bude souviset s druhým, a dohromady tak budou tvořit jednu velkou zápletku. Uf. Možná jsem studium filmové teorie neměla tak rychle vzdávat, aspoň bych to mohla dnes rozebírat o něco učeněji. Škoda pak, že o tom nemůžu psát v detailech, chápu, že tyhle nekonkrétní rozbory vám nic neříkají.

Líbí se mi poté, jak mě během tvorby ovlivňují věci z mého vlastního života. Taky to tak máte? Z pozice člověka zvenčí to tak možná nevypadá. Což je vlastně jedině dobře! Já ale moc dobře vím, co jsem třeba chtěla některou větou vyjádřit. Vím, že tahle postava vznikla za chodu a je odrazem jednoho skutečného člověka. Vím, že když jeden hrdina poslouchal v autě Davida Bowieho, nebyl to náhodný prvek, ale jakási forma holdu, protože jsem to psala zrovna ten večer po Bowieho smrti. I když je to úplně jiný příběh s jinými lidmi, právě v těch čtenářem neviděných detailech a náznacích vidím mezi řádky kroniku svého vlastního života.

A mimochodem, mám další skvělý soundtrack na psaní. Jistě nepřekvapí, že je to... Hans Zimmer a jeho hudba pro nového Supermana. Na akčnější scény jasná volba.