pátek 15. prosince 2017

#80: Chycená v pasti

Na začátku minulého roku jsem dělala poctivé reporty z psaní knihy a vždy se mi k tomu podařilo najít trefný tumblr vtípek. I pro tento příspěvek bych jeden měla. Jen je to spíš už trochu k pláči. Tenhle dialog je totiž z mého skutečného života a došlo k němu už nejednou.

http://amorroso.tumblr.com/post/161718069392/steven-universe-official-someone-id-love-to

Skutečnost, že jsem tento rok o knize na blogu vůbec nepsala, koresponduje se stavem psaní. Ne tedy, že bych letos vůbec nepsala; minimálně první tři měsíce jsem slušně postupovala dál. Pak nastal pracovní přetlak a na psaní nezbýval čas ani chuť. "Nevadí. Na podzim to už rozseknu. Dejte mi tři měsíce a hrubá verze bude venku," říkala jsem si. Nerozsekla jsem to. V podstatě jsem dala dohromady jenom pár stránek. Doslova. Takže review celého roku: KATASTROFA.

Teď by měl přijít odstavec, ve kterém se budu litovat, jakou mám já chudinka tvůrčí krizi, a jehož mezititulkovým vzkazem bude: "Prosím, litujte mě taky a napište mi nějaká slova útěchy." Já tvůrčí krizi ale nemám, to je ten problém. Je pravda, že se nacházím ve fázi vyprávění, kdy tak trochu (HODNĚ) tápu, ale není to tvůrčí krize. Kdybych si k tomu sedla, vím, že v té tmě nachytám zatím neznámé tvary. O tom to je.Vím, že se pohnu dál. Ale... já si k tomu v posledních měsících prostě nesedám. A to je ono.

Už několikátým rokem se snažím sladit psaní pro obživu s psaním, na kterém mi opravdu záleží (jestli mě chápete), vždy jsem s tím nějak válčila, ale letos... to nezvládám. Moje denní porce psaní mě připraví o veškerou energii a představa dalšího psacího kolečka mě mnohokrát děsí. V poslední době se ostatně příšerně lopotím i s články samotnými.

Zatímco vždycky jsem byla zvyklá na určitý freestyle, už skoro druhým rokem píšu na web, kde dodávám jasně daný počet. A témata jsou těžší na zpracování. (btw já o svém přestupu chtěla udělat vlastně celý článek, když to bylo aktuální! Možná ještě udělám nějaké zpětné zhodnocení.) Na konci roku nám ještě upravili systém placení, a zatímco dosud byla taxa pevná, teď se mění podle rozsahu. A možná se budete divit, ale když mi přidáte, opravdu vám budu schopna vyprodukovat kvalitnější a delší článek. Jasně, i tak to jsou pořád jenom tři články denně. Ale pokud si myslíte, že i nad tímhle počtem nemůžete strávit celý den...


Samozřejmě, že můžete! Ale budiž mi ke cti, že poslední měsíce jakousi pracovní morálku mám. Skutečně jsem někdy hotová už před třetí hodinou a už ani nedopisuju o víkendech. Tři články denně se pro mě staly železným pravidlem, které dodržuju. V tomhle potíž zase tolik nevidím. Ale jak jsem už psala... Na knize nepokračuju. Dostala jsem se do začarovaného kruhu, kdy se sice živím tím, co mě baví, ale nejsem schopná kvůli tomu dělat už nic jiného - psát knihy, což je to jediné, o co mi jde. Důvod, proč to dělám... Jenže tenhle důvod mě momentálně neuživí. Proto musím dělat dál writing bitch.

Anebo nemusím. Můžu se na to vykašlat a najít si normální práci. Kterou budu asi nesnášet, a tím i celý svůj život. Otrávená budu chodit v pět domů a to poslední, co budu chtít udělat, bude sednout si k PC. Ne, myslím, že se spíš půjdu najíst, podívám se na seriál a půjdu spát. Protože ráno budu muset zase brzo vstát. A já se chci vyspat! Ale taky mě to může v takzvané normální práci bavit! A proč bych se teprve pak měla snažit o něco víc? Když už všechno budu de facto mít. Jsem dostatečně silná, abych nezpohodlněla? Ráda si to o sobě někdy namlouvám, ale upřímně? Nemyslím si... Pochopitelně bych zpohodlněla. Protože... už jsem vám to někdy říkala? Tohle všechno je fakt strašně těžký.

pátek 13. října 2017

#79: "Ty za ty články dostáváš i peníze?"

Moje kolegyně z druhé práce už několik týdnů ví, že píšu články. Vidí, jak si během chvil volna dopředu sepisuji koncepty. Často se mě ptá, co budu toho dne psát. Jednou přišla řeč na to, co budu dělat, až mi moje sezónní práce skončí. "Ehm, no to co dělám pořád... Budu psát," odpověděla jsem. A pak to přišlo.

(Raz-dva-tři.)

"Ty za ty články dostáváš i peníze?"


Během své kariéry redaktora na volné noze jsem se naučila tři věci:

1.) Když pracuju z domu, nepracuju.
2.) Denně píšu jenom z legrace, hodně se nudím (viz bod jedna).
3.) Psaní není práce, dělám to zadarmo.

Napadlo by vás někdy požádat malíře, aby vám pokoj vymaloval zadarmo? Instalatéra, aby vám zadarmo opravil kohoutek? Odešli jste někdy od kadeřnice bez zaplacení? Asi těžko. Profesionálové, kterým byste vyslovili takový požadavek, by vás hned odeslali na patřičná místa. V případě odchodu bez placení byste mohli mít i potyčky se zákonem. Proč se tedy u psaní na volné noze předpokládá, že vám za to buď neplatí vůbec, nebo jen tak málo, že se z toho nedá ani vyžít?

Psaní je služba jako každá jiná. Možná k ní nepotřebujete štětku ani montážní klíč, ale princip je stále stejný - vy uděláte něco pro někoho. Obětujete kus svého času, využijete své vědomosti a dovednosti a někomu dáte něco, co nemá a potřebuje.

Pochopitelně existují lidi, kteří píší z legrace a je to jejich koníček. Příkladem může být zrovna tenhle blog, za který nedostávám ani korunu. Nepopírám, že na některých místech vám za psaní platí skutečně mizerně. Je každého volba, pro koho a za jakých podmínek bude psát. Pokud si ale někdo myslí, že od pondělí do pátku píšu tři články denně jenom proto, že psaní tolik miluju...


Celkem smutné je, že ani vaše rodina pořádně neví, co děláte; respektive abychom byli přesnější v termínech - nemá zájem to vědět.

Kdysi dávno jsem si u rodinného oběda postěžovala, jak v práci, té neredaktorské, potřebujeme posilu, protože tam nemůžu být každý den. Dozvěděla jsem, že tak to přece u normálních lidí chodí, že jsou každý den v práci. Na to jsem odvětila, že je to super, ale normální lidi obvykle ještě nemusí psát denně články a na jiném webu nedělají přes léto šéfredaktorský zástup. "Prosimtě, ty tvoje články za deset korun."


Málem mi zaskočilo. "Cože? Ale já mluvím psaní pro X! Píšu teďka přece tam!" "No tak to se nedá nic dělat. Když nestíháš, budeš si muset vybrat práci, kde dostáváš víc." "Ehm... Myslíš PSANÍ!?"

Ráda bych řekla, že došlo jen k malému nedorozumění v komunikaci. Myslíte ale, že od té doby rozhovor ve stylu "cože, ty píšeš do X / cože, ty za to tolik dostáváš" už nikdy neproběhl? (...) Netuším, kde podle jejich předpokladů celou dobu beru peníze. Je mi naprosto jasné, že jiní členové rodiny si myslí, že ani nic nedělám. 

Lidé mají své vlastní představy o práci a vydělávání a nechtějí slyšet, že to jde i jinak. Nestojí o to, abyste jim vyvraceli jejich pravdy. Práce je podle nich většinou úvazek od devíti do pěti, kde za nijak slavné peníze vyděláváte na jiné, a hlavně - až na výjimky to nesnášíte. "Co že to dělá ta X? Mám pocit, že někdo říkal, že píše... Už nevím. Kolik za to stejně asi tak může dostávat? Takže nic nedělá."

Stejně jako si to myslela matka mojí kamarádky, když jsem se na začátku roku sešly u jednoho hospodského stolu. Když jsem ji na oplátku chtěla pozvat na panáka já, dozvěděla jsem se, že je to v pořádku, že to klidně zaplatí i podruhé ona, když nepracuju. "Ehm... No... Ale já přece píšu články." "Ale, prosímtě! Kolik za to asi tak dostáváš? Hahaha." Dost na to, aby tu s klidem zaplatila ještě několik dalších kol? Víc než ty u pásu? Ale to jsem si jenom myslela. Navenek jsem to vzdala. Je o tom přece jedno staré přísloví, ne? Svět chce být klamán. Tak ať tedy klamaný je!

(A já jsem ušetřila osmdesát korun za dva panáky vodky.)


čtvrtek 29. června 2017

#78: Nejsem nepřátelská, jenom se stydím

Od jisté doby jsem na označení introvert vlastně trochu alergická. Nelíbí se mi omezené prostory škatulky, do které nás společnost uskladňuje. Nechci být ostatními viděna jen jako ta "divná, tichá, co večer raději stráví s knihou než mezi lidmi". Protože takhle jednoduché to není. A někdy jsem vlastně moc hlučná. Nikdy bych nedala přednost knize před poflakováním v oblíbeném baru. A, sakra, i když jsme někteří z nás opravdu tak trochu divní a hodně potichu, proč by se nad námi mělo vznášet stigma něčeho špatného, pro dravou kulturu 21. století nechtěného? Proto jsem se rozhodla založit na svém blogu novou rubriku, kde se čas od času budu z problémů introverta vypisovat. Kdo jiný by se v nich měl ostatně lépe najít než ostatní píšící?  

V klubu jsem se seznámila s jedním klukem. Podruhé jsme se viděli až někdy po měsíci a bylo to setkání celkem rozpačité. Hlavně ale nebyl čas ani prostor pro delší rozmluvy, takže jsem z toho velké drama nedělala a rozhodně jsem to nebrala jako další ze svých sociálních selhání. Náhodou jsem ho potkala ještě večer. Po návratu domů jsem mu v opilosti a s humorným podtónem vyčetla, že mě ani nepozdravil. On mi vzápětí odepsal, že si mě nevšiml, ale že mu hlavně po našem dřívějším setkání toho dne ani nepřišlo, že bych o nějaký další kontakt stála.


Už střízlivá jsem mu ráno poslala vysmátého smajlíka. I když jsem nevěděla, jestli nemám spíš brečet. Pobaveně jsem mu napsala, že se jenom stydím. Ve skutečnosti jsem mu zjednodušeně odhalila tragédii mého života. A vím, že on mi vlastně dal odpověď za všechny ty lidi, které bych klidně ráda ve svém životě měla, ale vždycky z něho zmizeli. Ne, protože bych jim byla úplně ukradená. Ale prostě jsem jim dala stopku, ještě než stačili vykročit. 

Když se potkám s člověkem, kterého jsem už dlouho neviděla, nebo se ještě neznáme tolik dobře, můj obranný systém zařadí nejvyšší chod. Mám se k nim hlásit? Mám je vůbec pozdravit? Nebo se mám raději dívat na druhou stranu ulice a dělat, že je nevidím? Jasně, že si tě už nejspíš ani nepamatují! A i kdyby, proč bys je měla zajímat? Ty? Hlavně se, proboha, neztrapňuj. Začne mě tedy strašně moc zajímat dění někde mimo prostor, v němž se nachází onen narušitel mého klidu, nebo se oddám studiu dlažebních kostek. Někdy je setkání nevyhnutelné, ale i pro tyhle momenty mám své zbraně - nasadím masku pokerového hráče. Jako třeba u toho kluka. Jsem nepřemožitelná, drsná a nejvíc nad věcí. A druhý to vycítí. Může být sebevětší suverén, ale cítí můj chlad. Je to betonová zeď, kterou nejde porazit, a on se proti ní cítí takhle malý. Tak to vzdá ještě před začátkem. A tím jenom potvrdí moje obavy; opravdu jsem mu ukradená. A pod pokerovou maskou už jenom prosvítají známky smutku...

Je to začarovaný kruh. Bohužel se to nelepší ani teď, když jsem starší a tyhle věci si už moc dobře uvědomuji. Já to vím. Vím, jak odtažitě na ostatní působím. Vím, že právě to je ten hlavní důvod, proč se ani o nic nepokouší. Ale opravdu to není tak, že bych někoho nesnášela. Já si jenom nevěřím. Nechci mít raněné ego. A hodně se stydím...

Pokud jste se v předcházejících řádcích poznali, snad vás tedy aspoň trochu uklidnilo vědomí, že v tom nejste sami. Pokud patříte spíš k druhé straně barikády, mějte s námi introverty trpělivost. A nenechte se odradit našim chladným zevnějškem. Ve skutečnosti pod ním totiž skrýváme to nehřejivější nitro. A moc si přejeme vám ho ukázat, tak nám dejte šanci.


sobota 13. května 2017

#77: Mé (ne)spisovatelské začátky

Kdy ve mně poprvé vzklíčila ta myšlenka, že budu spisovatelem? Vybrala jsem si tu cestu já? Nebo si ta cesta vybrala mě?

Byla jsem dítě s velmi bujnou fantazií. Vím, že to o sobě může prohlásit asi každý, ale přesto bych si dovolila říct, že u mě bylo tohle fantazírování ještě na vyšší úrovni. Zatímco jsem si hrála s barbínkami, hlavou se mi honily stovky příběhů. A pak tu byla taky ta hudba... Nadšeným posluchačem jsem byla od velmi raného věku. Už tehdy ve mně konkrétní skladby vyvolávaly konkrétní obrazy.


Znáte tenhle song? Později jsem si ho nikdy nestáhla, ale když ho dnes slyším náhodně v rádiu, mám husí kůži. Vrací mě zpátky do roku 2000, kdy jsem stvořila svou první hrdinku. Malá holka, přesně v mém věku, vlastně jsem to byla celá já. Během letecké havárie přišla o rodiče a do opatrovnictví si ji měla vzít zákeřná teta. A to nemohla dopustit. Tak utekla z domova a začala její Nekonečná cesta. To byl název toho příběhu. A jak jsem stárla, vymýšlela jsem další a další díly. Strčili ji do dětského domova, ze kterého zase utekla. Dala se dohromady s jednou potulnou partou (která úplnou náhodou vypadala jako členové skupiny A*Teens). Zase ji chytili a zase jim utekla. S partou se rozešla. Putovala dál po světě. Našla své ztracené bratry. Skončila v polepšovně. Byla poslána na nějakou terapii k buddhistickým mnichům (neptejte se mě). A nakonec se v osmnácti vrátila. Ale to už jí došlo, že tam vlastně vůbec nepatří, a tak se jen otočila a pokračovala dál v cestě...

To všechno jsem stvořila. Ve své hlavě. Myslím, že až na jeden jednostránkový pokus (který jsem po nalezení mamkou roztrhla) jsem nic z toho nenapsala. V těch letech jsem vůbec nepsala. Nebyla jsem až tak geniální dítě. I když jsem patřila k premiantům třídy, nic mi nešlo samo. Všechno mě stálo strašné úsilí a rozhodně jsem ve volném času ty své přebujelé myšlenky nesepisovala na papír. Zvláštní... Když se mě babička s dědou ptávali, čím jednou budu, říkala jsem, že spisovatelkou. Taky jsem ale říkala, že budu policistkou, učitelkou nebo herečkou, takže asi tak.

Nemůžu ani říct, že by to byly knížky, které mě k psaní přivedly. Vášnivějším čtenářem jsem se stala někdy v devíti desíti letech, kdy jsem objevila Enid Blyton. Pokud ve mně ale četba jejích příběhů něco probouzela, tak spíš touhu zažívat stejné věci jako hrdinové Tajné sedmy nebo Správné pětky. Podobný klub jsem i založila a dokonce jsme měly svůj případ! Když se u nás vykradla jedna budova, tajně jsme asistovaly policii a skutečně jsme na pár zvláštních věcí přišly. Stopy v blátě nám napovídaly, že se to stalo během deště, na dveře někdo použil čistící pastu, aby skryl otisky prstů, a pak jsme našly ten seznam (ukradených) věcí, na jehož základě jsem za pachatele prohlásila nevlastního otce mé spolužačky. Ve třídě z toho byl pak docela povyk, když na moje podezření spolužačka přišla, ale to už je jiný příběh. A jestli toho zloděje pak našli, tak si stejně myslím, že to bylo díky našemu seznamu stop, který jsem záměrně podstrčila mému mladšímu kamarádovi, synovci policisty. (A, ehm, ne, to není další fantazie, ty věci nahoře se fakt staly.)


Zatímco dráha nezletilého detektiva mě tedy velmi lákala, nepomýšlela jsem vážně na to, že bych knížky mohla jednoho dne i psát. Spisovatelé u mě měli stejnou definici jako herci nebo zpěváci - existovali, ale v nějakém jiném světu, nám běžným smrtelníkům zapovězeném.

Začátek svého literárního života bych datovala do roku 2002. Tehdy se uskutečnily mé první deníkové pokusy, které ovšem opět z důvodu nalezení skončily v koši. Regulérní deník jsem si založila ve dvanácti. K mé smůle ho neustále objevovala mamka, která při rodinných setkáních měla rádoby vtipné průpovídky, že pořád něco píšu a budu asi spisovatelka. Jenže ironie byla v tom, že kromě sepisování deníku (který byl v té době ještě hodně chabý a prostoduchý) jsem vážně nic nepsala! Když jsem se v osmé třídě pomalu rozhodovala, kam půjdu dál, plán zněl, že bych mohla zkusit filmovou školu ve Zlíně. To je pochopitelně vysoká škola, což mi tenkrát jaksi ucházelo, každopádně myšlenka se ve mně nadobro usadila. Budu scenárista. Co na tom, že jsem do té doby měla nadívané snad jen pohádky a trilogii Slunce, seno? Co na tom, že jsem pořád nepsala?

Psát v pravém slova smyslu jsem konečně začala až ve čtrnácti, kdy jsem se přihlásila do kroužku tvůrčího psaní. První povídku, která tam vznikla, už asi nikde nevyštrachám, ale mám dojem, že to bylo něco o rozbité rodině (mé nejoblíbenější téma v pubertě, nevím proč). Viděno dnešní optikou - samozřejmě to byla velmi naivní a stylisticky absolutně marná věc. Dodnes si ale pamatuju, jak mě potěšila pozitivní kritika od ostatních. Dokonce se mi zdála upřímná. Přesto jsem chození do kroužku začala brzy brát spíš jako nepříjemnou povinnost a psaní jsem neskutečně flákala. Psaní na povel, přímá konfrontace nehotového díla s ostatními - ne, to už mi tenkrát bylo proti srsti.

Klíčovým byl v mém literárním životě rok 2006. Rodiče nám na Vánoce konečně sehnali počítač a já se mohla vrhnout do svého prvního, dnes víceméně dokončeného, ale nikdy nepublikovaného románu. Ale o tom třeba zase jindy...

Jaké byly vaše začátky?

PS: Mixtape z období 2000/2001 se mi bohužel nedochoval, ale myslím, že by vypadal podobně.

neděle 9. dubna 2017

#76: 8 záporných archetypů (ženská verze)

MRCHA

Násilnická tyranka. Lže, podvádí a krade si svou cestu na vrchol. Při šplhání k úspěchu zanechává na zádech ostatních stopy svých podpatků. Nezajímají ji pěšáci okolo, záleží jenom na dosažení jejího snu. Zapomeňte, že by vám mohla nabídnout pomocnou ruku - nepomáhá nikomu kromě sebe.



ČERNÁ VDOVA

Svůdná siréna lákající oběti do své pavučiny. Jde po každém, kdo má něco, co ona chce. A chce toho opravdu hodně. Expertka na svádění všeho druhu, využívá svého půvabu, aby si prorazila cestu. Nenechte se ošálit jejími důkazy lásky - všechno je to lež.



ZMIJE

Kamarádka dvojí tváře, ráda oklamává důvěřivé. Díky soucitným úsměvům poznává tajemství svých obětí, které využívá ke spřádání sítí. Její zdánlivě užitečné rady mají jenom za úkol vás zabrzdit. Nedůvěřujte jí - nevynechá příležitosti, aby vás nezradila.



MANIAČKA

Nevyrovnaná šílená žena, do svého bláznivého světa zaplétá i okolí. Životem pochoduje mimo rytmus, ale pro ni je to zbytek světa, který je mimo. Ani se nepokoušejte porozumět její logice - je nepochopitelná.



PARAZIT

Jedovatá popínavka, s druhými spolupracuje kvůli svému pohodlí. Žádné zvěrstvo jí není proti srsti, dokud to pro ni skýtá bezpečí. Sama sebe vidí jako oběť, která nemá jinou možnost, a za své zločiny viní ostatní. Neočekávejte od ní slitování - nezvedne ani prst, když má zachraňovat někoho jiného.




INTRIKÁNKA

Smrtící spiklenec, vymýšlí, jak zničit ostatní. Stejně jako si kočka hraje s myší, hraje si ona s životy. Složité plány, komplikovaná schémata; nic ji netěší víc než dostat druhé do pasti. Dejte si pozor na její spletité konstrukty - přivedou vás jen do problémů.



FANATIČKA

Neústupná extremistka, jménem dobra páchá zlo. Své akce omlouvá úmysly a nad obětmi jenom krčí rameny. Každý, kdo není její spojenec, je nepřítel. Vzdejte se myšlenky, že jí ukážete, jaké chyby dělá - pevně věří tomu, že se mýlíte.



MATKA RODU

Mateřská utlačovatelka, dusí své milované. Ví, co je nejlepší, a udělá všechno pro to, aby ovládla životy svých blízkých - pro jejich dobro. Dokud se její miláčci chovají podle jejích rozkazů, nevidí na nich nic špatného. Nenechte se vlákat do jejího rodinného hnízda - nikdy z něho nevyjdete živí.



(Zdroj)


čtvrtek 9. března 2017

#75: Zásadní pravidlo úspěšných tvůrců - nepřipojovat se

Taky vás někdy napadlo, že slovo prokrastinace de facto neexistovalo v době před sociálními sítěmi? Ne, že by už nebylo vymyšleno, ale nikdo by vám pravděpodobně nerozuměl, kdybyste ho v čase před všemi fejsbuky použili. Náhoda? Nemyslím si. Jsou to právě sociální sítě, které nejvíce ničí naší efektivitu a způsobují neustálé odsouvání věcí. Jak proti tomu bojovat?

Nejlepší by samozřejmě bylo sociálně se vymazat. Protože sítě jsou nové pracovní emaily, většinou to ale bohužel nejde. Nemluvě o tom, že pro lidi pracující v mediální sféře je zapojenost v systému takřka povinnost. Neobviňujme z naší zranitelnosti navíc sítě samotné. Když si je nenecháme přerůst nad hlavu, jsou skvělou věcí. Spojí vás s celým světem, poznáte díky nim spoustu zajímavých lidí. Jenže jde právě o to nenechat si je přerůst nad hlavu. A nemusíte být vůbec typem, který publikuje každé své vydařené selfie, svou cenu měří počtem lajků a večery tráví mezi několika chatovacími okýnky. Problém už máte, když v rámci prokrastinace trávíte čas právě na tomhle internetovém kontinentu. A myslím, že v tomhle má slabou vůli občas každý z nás. 

Základem efektivní práce/psaní proto je jediné: nepřipojovat se. Díváte se každé ráno na Facebook? Odnaučte se to. Je to hnusný zlozvyk. Nemějte Facebook nainstalovaný ve svém mobilu. Nepotřebujete ho a síť nepotřebuje 24/7 ani vás. (Jsou teda prý lidi, kteří tyhle věcí už řeší jenom přes mobil...! Předpokládám ale, že vy jako spisovatelé / redaktoři / jiní přes počítač pracující jedinci jste v tomto směru stále staromódní a něco s velkou obrazovkou a klávesnicí vlastníte.) Pokud na vás ráno z displeje nesvítí zpráva vypadající na důležité sdělení od vašeho šéfa či klienta, nerozptylujte se ani Messengerem. Neotvírejte zprávy od vašich kamarádů, ony vám neutečou. Vypněte si zvuky. Prohlídku sociálních sítí si dejte třeba jako odměnu za hotovou prací, ale nikdy ji s ní nekombinujte.

Jinak vám řeknu, co se po takovém nevinném přihlášení může taky stát:

  • Zjistíte, že vás oblíbený interpret má venku nový klip. Rozhodně ho musíte vidět! Tři minuty vás nezabijí. Hm, moc se vám nelíbí. Hned musíte zjistit, co si o tom v komentářové sekci myslí ostatní. A hele. V nabídce videí je i jeden povedenější, tak si ještě spravíte chuť, ne? A co...
  • Objevíte článek, který sdílel vás kamarád. Hm, tahle problematika je celkem zajímavá, proč jste o tom ještě nikdy neslyšeli? Chcete vědět víc a hned teď. Heslo si napíšete do Google. A pak...
  • Přečtete si zprávu od nadřízeného o novém úkolu. Je to v pořádku. Nespěchá to a můžete to udělat až po splnění primárních povinností. Ale... Stejně vám to vrtá hlavou. Musíte na to pořád myslet. A nakonec to dopadne tak, že začnete s touhle nepodstatnou věcí. Ale spíš vůbec s ničím...
  • Odpovíte na neškodně vypadající zprávu, která se nakonec zvrhne v hádku, či vás jinak vytočí. A teď v poklidu pracujte a dělejte, že se nic nestalo, prosím!
  • Narazíte na zajímavou přestřelku v komentářích. Nemáte čas na opravdu důležité věci, děláte si popcorn.
  • Narazíte na sto milion jedna dalších věcí, které musíte hned v tom momentě rozkliknout, vidět, slyšet,... Spisovatelé jsou tvorové zvídaví a Facebook moře plné pokladů.
  • Dozvíte se, že jste byli pozvání na akci, na které se objeví i váš idol. Panebože! Jste z toho celí rozčílení. Mluvil to někdo o psaní? Akce je za tři dny a vy ještě nemáte ten správný outfit! Vzhůru do víru online shoppingu.
  • Dozvíte se naopak, že váš idol se přes noc stal zadaným... Ta informace vás zabije. A jak asi můžete pracovat, když jste mrtví?
  • Ale dozvíte se třeba i jiné věci. Že vaši kamarádi měli zase skvělou párty bez vás. Vašemu úhlavnímu nepříteli se skvěle daří v životě. Ta kráva je zasnoubená. Toho idiota zase povýšili. A i když jsme všichni děsně nad věcí a takové věci nás přece nemůžou semlít, pravda je taková, že čas od času dostanou většinu z nás. Hlavně pak citlivé spisovatelské duše. A MLUVIL TU POŘÁD NĚKDO O PSANÍ?

A přitom stačilo jediné. Nepřipojovat se. Být aspoň na chvíli sociálně nezvěstným. Nechat to na později. Nenakouknout ze zvědavosti do té podivně začínající zprávy. Nemyslet si, že jste dostatečně silní a tentokrát vás ten propojený svět nevcucne do své prokrastinační spirály.

Až vás zase někdy před prací napadne nakouknout, co nového mezi vašimi virtuálními přáteli, raději si pusťte tenhle song. Nejde o to, že to třeba není zrovna váš šálek čaje. Poslouchejte text. A rozhodně rezonujte s částmi máte na víc / držte se plánu.


sobota 11. února 2017

#74: Rok druhý, kapitola patnáctá, stránka sto šedesát šest

O práci na svém rukopisu jsem naposledy informovala v listopadu minulého roku. Odvážně jsem se tehdy vrhla do challenge napsat padesát tisíc slov za měsíc. Jak to dopadlo? Samozřejmě katastrofou, sorry jako.


Abych challenge zvládla, upustila jsem od zavedeného modelu napsat denně tisíc slov a prostě jsem psala, co nejvíc jsem toho dne zvládla. Udělala jsem velkou chybu, protože to skončilo jediným možným závěrem; ve výsledku jsem toho napsala ještě méně. A pak jsem už nepsala vůbec...

Jednak jsem se tak trochu zadrhla v příběhu. Dospěla jsem do bodu, od kterého jsem nevěděla, jak dál. A jelikož jsem spíše architekt, vymýšlení důležitého děje za pochodu mi nešlo a byla jsem z toho v krizi. V tom posledním příspěvku jsem byla sice za suverénku, ale tak jednoduché to pochopitelně nebylo. Každopádně, nakonec mě opravdu něco napadlo. Teda proč bych byla tak skromná - vymyslela jsem parádní rozuzlení!


(Protože jsem ale jedinec se sebedestruktivními sklony, ještě pořád to není ten konečný konec. Tím si ale radost zatím kazit nebudeme.)

A nebyla to žádná náhoda, povím vám, jaké dva způsoby dostaly ze slepé uličky mě:

1. Změnila jsem úhel vyprávění. Dosaďte do děje novou postavu. Zaměřte úhel hlavního vyprávění jinam. Když váš příběh skomírá, dodejte mu zkrátka šťávu. Novou energii. Já se pořád zabývala tím svým hlavním kvartetem, že jsem už ani nedokázala vidět za obzory. A stačilo je jenom na chvíli uklidit do pozadí, směr vyprávění trochu změnit, dát tam bandu nových vedlejších postav a here we go!

2. Podívala jsem se na seriál. Čtěte dobře. Ne, vlastně nečtete. Tohle není svádění k prokrastinaci. Tohle je rada, která vám může zachránit příběh. Vyberte si jednoduše nějaký seriál, nejlépe s jednou, maximálně dvěma řadami, a v rámci několika dní ho celý nasledujte. Dáte si odstup od svého psaní. Proniknete do jiného příběhového schématu. A rozhodně přijdete na jiné myšlenky, z nichž se může vyklubat pokračování vašeho příběhu. Já se coby fanda Cirkusu Bukowsky pustila do jeho volného spin-offu Rapl. A jako kdysi s Misfits, i tentokrát to zabralo a já po poslední epizodě už věděla, jak dál. Jednu chvíli to tam prostě nebylo a pak už to tam bylo, neptejte se mě na podrobnosti.


Nabízí se tedy otázka, proč jsem i přesto nepsala. Tedy ze začátku jenom málo a pak už vůbec. Co k tomu říct... Teď přijde ta méně zábavnější část.

Asi takhle. Existují dva typy lidí:

Typ A: Problémy v osobním životě fungují v jeho tvorbě jako motor. Psaní je pro něj úkrytem, kam se v těžkých chvílích může schovat, pomocnou ruku, která je pro něj vždy nastavená. Těžká období ho teprve pořádně nakopávají a ví, jak důležité je, aby pracoval dál. Protože to, na čem dělá, je vstupenka k lepším věcem. Větším věcem. A jednoho dne to uvidí i všichni ostatní.

Typ B: To jsem já.



Problémy v osobním životě pro mě fungují jako naprostá brzda. A k takové tragédii asi není třeba nic dalšího dodávat.

Celý rok 2016 byl všelijaký, ale když byl čas, dokázala jsem v něm sednout před Word a psát. Bylo to ale právě někdy v prosinci, kdy se to zlomilo. Nemluvím o depresi. To ani náhodou. Mluvím o horším opaku - apatii. Upadla jsem do hodně divného období netečnosti, které se se mnou bohužel táhne až doteď. Týká se to všeho. A samozřejmě to ovlivňuje i psaní. Protože já prostě nemůžu v takovém období vesele psát dál a dělat že je všechno v pořádku. Tím že píšete, dáváte podvědomí totiž přesně takový signál. Je to asi jako s tou pomůckou, že když jste nervózní, máte žvýkat. Mozek si tak myslí, že jíte a všechno je v pohodě. Protože kdybyste v pohodě nebyli, přece byste nejedli! A já to dělám přesně naopak. Nechci mozku vysílat falešné zprávy.

Uf. Normální člověk by nepochopil. Mě jenom napadá jediné: Proč musím být jedno chodící umělecké klišé?

PS: A jaký seriál naposledy zaujal vás? V komentářích se taky můžete svěřit, co při zamrznutí příběhu pomáhá vám.

neděle 29. ledna 2017

#73: Fragmenty z konce roku

Jako by to bylo včera.

Bylo to před rokem, když jsem o půlnoci stála před sklepem kamaráda. Krev mi zahřívaly bublinky sektu, hodně zastřeným viděním jsem pozorovala gejzíry ohňostrojů a byla jsem šťastná. Aspoň tím iluzorním pocitem štěstí, ale komu na tom sejde? Kdo by v ten moment řekl, co všechno mě v příštích měsících čeká? Já rozhodně ne. A přitom pak trvalo jen několik dnů, než to začalo. A rok 2016 mě vtáhl do sebe.

Ráda bych věděla, kdy určité věci začaly. Kdy jsem si je začala uvědomovat.

Smáli jsme se Kylie Jenner. A pak jsme jenom brečeli...
Ten moment, ale nikdy nejde vystihnout. Jednu chvíli prostě něco není a pak už to je. A nikdo neví, jak to začalo. Takové skutečnosti mě občas přivádí na různé spirituální teorie. Proč se něco stalo zrovna v určitou dobu a ne už dřív? Co bylo tím spouštěčem? Proč se to muselo stát? To přece nemůže být náhoda. Náhoda to nikdy ani není. Všechno má svůj důvod, který později pochopíme.

V minulém roce se mi bohužel přihodila věc, pro kterou žádné vysvětlení nemám. Mohla bych říct, že mi aspoň dodala inspiraci a motivaci do psaní. Ani všechny úspěchy světa mě ale nezbaví té jizvy. Mohla bych říct, že mě posílila. Upřímně si ale ani tím nejsem moc jistá. Spíš vnímám, že něco to ve mně zabilo. K čemu pak jakákoliv moudrost, která by z této události mohla teoreticky plynout? Ať se na ni dívám ze všech stran, nic mi prostě nepřinesla. Její přítomnost neměla smysl. Tohle nám autoři příruček pozitivního myšlení zatajili. Že se občas dějí věci, které žádný význam nemají. Tak vám to aspoň říkám já.

Začátek nového roku je jedním z nejdepresivnějších období v roce. Svátky končí a nastupují povinnosti. Nehledě na přehnaná očekávání, která si ukládáte sami sobě, začátek nového roku smrdí úřednickými lejstry, špinavými ulicemi plnými rozmoklé sněhové břečky a úzkostí. Už se nemůžete alibisticky ohánět prohlášeními: "Nechme to až na příští rok, teď už nic moc nenaděláme." Teď už musíte konat.

Vánoce zato permanentně miluji. Jak jsem starší, už to není samozřejmě kvůli dárkům, ale kvůli té jistotě. Ať se totiž stane přes rok cokoliv, Vánoce stejně přijdou. A zase bude všude ta kouzelná atmosféra. Sejdeme se pod stromkem. Bude dobré jídlo. Uvidíme se s příbuznými. Uvědomuji si, že ne každý tuto jistotu má, a proto jsem za ni vděčná. A prostě se mi líbí, že v životě, kde si nemůžete být jisti ani zítřkem, existuje stále stejný Štědrý den. Chápete mě? To je fuk.

Letos jsem už vzdala marný boj s Českou televizí a jejich štědrovečerní pohádkou a po rozbalení dárků jsem odešla do pokoje. Nalila jsem si sklenici vína, nechala svítit jen vánoční žárovky, usadila jsem se na pohovku a do sluchátek si pustila hudbu. Tu chvíli jsem si opravdu vychutnávala. Muziku sice poslouchám skoro nepřetržitě, ale kolikrát ji skutečně poslouchám? Už jen minimálně. Deformace z povolání. Film Sám doma jsem si už ale uniknout nenechala. Kevin ve scéně v kostele řekl svému sousedovi: "Aspoň budete mít jistotu. A pak se už nikdy nebudete ničeho bát." Déjà vu.

Ale už dost sentimentu. Ať už byl rok 2016 jakýkoliv, očividně jsem ho přežila. A až budu letos stát venku, krev mi budou zahřívat bublinky sektu, zastřeným viděním budu pozorovat gejzíry ohňostrojů a budu šťastná, aspoň tím iluzorním pocitem, budu už vědět, že mě v příštích měsících může potkat cokoliv. Nás všechny. Ale víte, co? Mám takový dojem, že to všichni zase zvládneme.

PS: Kdy byl můj rok 2016 hudební kompilací, takhle by vypadala.