#33: Mrtvý bod

Pravidelní čtenáři mého blogu si možná povšimli, že jsem už dlouho nepsala o svém knižním debutu. Naposledy 20. srpna, což je datum, které mě upřímně děsí. Za námi je už polovina října, a proto si myslím, že je na čase vyložit karty na stůl. Věc s mou autorskou prvotinou se má totiž následovně - nijak. Mrtvý bod. Dead end. Asi.

V minulých týdnech jsem se až příliš nechala vnést do víru pracovních, nepisatelských povinností a komunikaci s vydavatelstvími jsem odsunula na druhou kolej. Pak přišla ještě příležitost u jednoho internetového média, o které se rozepisuji právě ve svém posledním Spisovatelově deníku. Že jsem byla hned následně skutečně přijatá, o tom jsem se už nezmínila... Nicméně se tak opravdu stalo, a mně tím vyvstaly další povinnosti, další pohodlné alibi pro ignorování těch několika desítek zpropadených normostran, ležících ve složce mých souborů a od začátku roku čekajících na své knižní zveřejnění.

Bohužel se stalo to, co se asi dalo očekávat. Kormidlo převzali mi staří kamarádi - slečna Nejistota, paní Rezignace a věčně nespokojený pan Perfekcionismus. Z třetího vydavatelství se mi druhý redaktor neozval, možná by stačilo připomenout se, protože dle jednoho rozhovoru, který jsem si s ním četla, se snaží - třebaže ve většině případů záporně - odpovědět všem. Třeba se na mě jenom zapomnělo, což by vzhledem k mé důvtipné Štěstěně nebylo vůbec scestné. Problém je, že jsem nějak ztratila sílu se připomenout. Vůbec si už nejsem jistá, jestli ta knížka stojí za vydání. Takové kecy jsem tu vedla už tolikrát, ale teď mé pochybnosti dosáhly maxima. Třeba je to jenom blábol, kterým jsem si léčila určité komplexy a každý další zvenku v něm uvidí jenom bezcenný výkřik do tmy od jedné zoufalé holky. 

Nevím. 

Nevím. 

Nevím.

Jo. Když se tou věcí někdy prodírám, musím zcela nesobecky přiznat, že po textové stránce to nějakou hodnotu má. Nejsem začátečník, poslední roky nedělám skoro nic jiného než trávím veškeré své dny ve psaní a teď nemluvím o psaní knížek. Čert ale vem technickou stránku! Co příběh? Má to příběh? Má to příběh, který dokáže lidi vzít za srdce a donutí je knížku dočíst až do konce? A to je otázka, na kterou si v posledních dnech vůbec nejsem jistá s odpovědí... Kdybych aspoň nebyla tak ovlivnitelná. Kdybych se tak moc nedala zmanipulovat strašidelným časem, který letí, a já žádné výsledky pořád nevidím... Každopádně!

Včera se stala věc, která mně zase dala malý budíček. Během pojídání pizzy se mi z rádia ozval tenhle song:

Možná ho znáte. Je to skvělá záležitost. Určitě jedna z mých nejoblíbenějších. Asi bych ji zařadila do soundtracku svého života a tak dále a tak dále. To ale není až tolik podstatné. Podstatné je, že právě tohle je skladba, která je spjatá s mým debutem! Kdyby byla moje plánovaná trilogie televizním seriálem, uslyšíte ji asi v předposledním dílu poslední série, haha. Je to hymna jara roku 2011, což je jen tak mimochodem období, kdy byly položeny myšlenkové základy mého příběhu. Jen tak mimochodem je to období, které vůbec bylo jednou velkou inspirací pro napsání mého příběhu. A já si uvědomila, že i kdyby ten debut měl být v očích veřejnosti sebepitomější, mám ho ráda a bylo by fajn, kdyby opravdu vyšel. Vybavili se mi všichni moji hrdinové, moje nádherná zlatíčka, a já si připadala jako mrcha, která podvedla své nejlepší kámoše.

Takže, sakra, jo! Kašlu co bylo a jdu opět do toho. Připomenu se třetímu vydavateli a pokud řekne ne, jdu dál. Protože i kdyby mi to neměli nikdy vydat, ráda bych aspoň jednou slyšela PROČ a nenechám toho, dokud to neuslyším. Nevědomost byla sladká už tolikrát v minulosti, ale teď je na čase sklízet i hořké plody. Jdu do toho.

PS: Proč vydávání knížky musí být taková otrava?

#32: Pár zkurvených tipů pro spisovatele (by Matt Haig)

Na internetu najdete stovky a stovky zaručených rad ohledně psaní a všechny víceméně zavánějí klišé. Je proto opravdu osvěžující narazit jednou i na pár podobně zkurvených, smrtelně upřímných tipů. Na svědomí je má britský spisovatel a novinář Matt Haig. A protože český překlad je český překlad a nedokáže plně transkribovat ono kouzelné a mocné fucking, kdo by raději originál, zde jest!

1. Nemyslete si, že fakt, že vás začali publikovat, vás učiní šťastnými. Ten pocit bude trvat tak čtyři týdny, pokud budete mít štěstí. Pak bude zase všechno zkurveně při starém.

2. Hemingway se zkurveně mýlil. Neměli byste psát, když jste opilí. (Podívejte se třeba na můj třetí román.)

3. Hemingway měl ale i pravdu. První verze knížky je vždycky na hovno.

4. Nikdy se neptejte vydavatele nebo literárního agenta, co přesně hledají. Nejlepší z nich, pokud jsou k vám upřímní, nemají ani zkurvené tušení, protože ty nejlepší knížky se mnohdy vynořují odnikud.

5. Za pět let bude středník nic víc než zkurvené zamrkání.

6. Za pět let bude spisovatelem každá zkurvená osoba na Twitteru.

7. Ignorujte zkurvené snoby. Klidně si pište vesmírnou zombie sex operu. Hlavně tomu dejte zkurvenou duši.

8. Pokud to kurva nestojí za čtení, tak pak to ani nestojí za psaní. Pokud to lidi nerozesměje, nebo nerozpláče, nebo nerozstřelí jejich zkurvené mysli, tak proč se s tím obtěžovat?

9. Nesnažte se být dalším Stephenem Kingem, nebo dalším Zadiem Smithem, nebo další Neilem Gaimanem, nebo dalším zkurveným Jonathanem Safranem Foerem. Buďte kurva další vy.

10. Příběhy jsou zkurveně jednoduché. ZÁPLETKA ÚPLNĚ KAŽDÉ KNIHY: Někdo hledá něco. KOMERČNÍ VERZE: Najde to. LITERÁRNÍ VERZE: Nenajde to. (A o tom to, kurva, je.)

11. Nikdo neví všechno. Především pak, kurva, já. Kromě jedné věci:

12. Nikdy, kurva, nezabíjejte psa.

13. A jo, ještě poslední věc: pište cokoliv, kurva, chcete. 

#31: Proč publikovat na literárních serverech?

Setkala jsem se už s mnoha autory, kteří si útlocitně hlídali svá dílka a k podobným serverům měli nechuť. Celkem to dokážu pochopit. Stejně tak si ale myslím, že hlavně pro začínající spisovatele jsou literární weby důležitou, skoro až nezbytnou složkou rozvoje. Nemusí to ostatně být hned vaše nejambicióznější útvary, které na netu volně zpřístupníte. Kupříkladu já vždycky publikovala jenom šuplíkové povídky a krátké texty, které neměly ambice být součástí velkého příběhu.

Abych teď nevypadala, jako četný přispěvatel - byla jsem. Začala jsem v roce 2007, nejplodnější období jsem měla v roce 2008. Postupně jsem povídky a krátké literární útvary přestala psát a tudíž klesla i moje aktivita. Respektive absolutně vymizela. Před pár týdny se ale stala zvláštní událost, když jsem z náhlé inspirace stvořila po dlouhé době něco, co nemělo v plánu být knihou. K tomu jsem pocítila strašnou touhu opět si literárně zapublikovat a slyšet jakoukoliv reakci. Znovu jsem tedy zahlásila comeback a zapřísáhla se, že vzniklý text bude mít i své pokračovatele a udělám z toho rovnou celý seriál. Co vám budu povídat... Moje náhle inspirace se opět proměnila v ambici a teď mám akorát námět na další možnou knihu.

Ale ještě pro upřesnění otázky v nadpisu: Správně by měla znít, proč publikovat na Saspi? Protože přestože existuje celá řada literárních serverů, s lepším jsem se ještě nesetkala. Proč tedy na něho publikovat?

1.) Získáte odezvu na svá díla
Nemusíte hned publikovat knížku, abyste se dočkali odezvy na vaše psaní. Nemusíte ani podstupovat torturu v podobě beta readerů z blízkého okolí. (Nebo jsou snad mezi námi silní jedinci, pro které to není tortura!?) Můžete zkrátka vydávat anonymně a dočkávat se okamžité a nezaujaté kritiky od naprosto cizích lidí. A na Saspi je to kritika k věci. Objektivního hodnocení se vám dostane od uživatelů, kteří problematice skutečně rozumí. Jestli se mi něco nelíbilo na jiných webech, tak především ono blogískové publikum, kde si deset kámošek vzájemně chválilo své povídky. Nepopírám, že někdo může mít se Saspi i negativní zkušenosti. Pokud ale můžu mluvit za sebe, za celou svou kariéru na tomto webu jsem se nesetkala s vyloženými urážkami od nějakého provokatéra. Ostatně od toho tam existují i určitá pravidla. Navíc - než je váš příspěvek publikován, dostane se mu schvalování od některého z adminů. Minimálně jedné reakce od člověka povolaného se tedy dočkáte.

Děkujeme za přínosný a motivující komentář, příště přijďte zas!

2.) Píšete pro publikum
I kdyby to mělo být jenom pět lidí, vaše publikované texty se číst budou. Budou vidět. A pokud budou skvělé, proč byste se neměli dočkat i nějaké té chvály a povzbuzení? Můžete si tak najít dokonce základnu budoucích čtenářů vašich prvních knižních děl.

Každý má právo na svých patnáct minut slávy!

3.) Zvyknete si přijímat negativní kritiku
Myslím, že v tomhle mi dáte za pravdu. Když přijde na negativní kritiku, všichni většinou nasazujeme smrtelné poker face a na všechny strany hrajeme, že nás něco takového absolutně nemůže rozhodit. Ale v jádru nás to žere. Pořád o tom musíme přemýšlet. A to nejhorší - skutečně začínáme věřit, že stojíme za nic. A to může být kritika sebeobjektivnější a vyřčená s těmi nejlepšími úmysly, tedy napomoci našemu psaní. Negativní reakce zkrátka bolí a hlavně potom tak citlivého tvora, jakým je spisovatel. I když to nikdy nepřiznáme. Pokud to ale chcete se svým psaním v životě opravdu někam dotáhnout, musíte si na tvrdé soudy ostatních přivyknout co nejdříve. Protože i když budete skutečně skvělí a úspěšní autoři, setkávat se s nimi budete neustále. Skvělá škola? Literární servery!

Klasická situace poté, co se vám dostalo negativní kritiky, která byla rozhodně řečena 'jen pro vaše dobro'.

4.) Uvidíte svůj vývoj
A znovu: Tohle je jako na denících to nejfantastičtější. Když si dnes prohlížím své staré publikované povídky, musím se usmívat. Vidím všechny ty nedostatky, chápu, že všechna kritika byla oprávněná. Vidím tolik hrubek! Ale nezalézám kvůli tomu do kanálu. Je pro mě naopak nesmírně povzbuzující, když černé na bílém vidím, že se mé psaní za ty roky někam posunulo. Díky bohu! Možná ani dnes nejsem výborná, ale pořád vím, že jsem lepší. A když jsem mohla za ty roky spisovatelsky vyrůst do svého aktuálního bodu, proč bych se neměla vyvíjet i roky další?

Co má společného Vlčí smečka z Pařby po prokalené noci a spisovatel po x-letech nečtení některých svých povídek? Víc než si myslíte!

5.) Cvičíte psaní
A to je ostatně další důvod. Abyste se mohli vyvíjet, musíte psát. Spisovatelské klišé, které opakují všichni zkušenější, ale díky Saspi vidím, že to opravdu není lež. A se všemi body uvedenými nahoře je to úplně jiné cvičení než to šuplíkové.

A to se vyplatí!

#30: James Foley - hledač odpovědí, jehož oběť nesmí přijít nazmar

 "A lot of questions, no answers." (Twitter Jamese Foleyho)

Nikdy bych si nepomyslela, že do svého spisovatelského blogu budu psát o něčem tragičtějším, než může být absolutní shození mého díla, či rovnou absolutní nemožnost ho vydat. Už vůbec nebylo mým záměrem sem tahat politiku. Mám až dost vyhraněné názory na dění kolem sebe, ale od své tvorby se je snažím oddělovat. Umění a politika by se zkrátka neměly příliš míchat.

Situaci na Blízkém Východě se mi ještě donedávna dařilo úspěšně ignorovat. Netýkala se mě, tak proč bych se měla starat? Co si pamatuji, špatné věci se tam kvůli náboženskému přesvědčení děly odjakživa. O těch nejaktuálnějších se ke mně dostávaly sem tam kusé informace, mluvící o řádění jakéhosi IS. Nic, co by mě vzrušilo. Pak se ale stala ta věc s Jamesem Foleyem. Původně jsem si zdařile nevšímala ani této události. Jak jsem jindy vnímavá, občas mám velice důmyslně zastřená čidla, možná je to nějaký podvědomý ochranný reflex. Osud Foleyho si mě ale jakousi náhodou našel. A já si připadala, jako by mě někdo polil kýblem ledové vody.

Zaprvé jsem byla vystrašená, že se takové věci ve světě dějí. Zadruhé naštvaná, že kvůli zvrhlým postojům jiných a bojům mocných platí životem nevinní, v tomto případě žurnalista na volné noze, který nestojí ani za jednou svrženou bombou či lidskou ztrátou. Zatřetí rozčarovaná, že se tak stalo naprosto obscénním způsobem, v podobě reality show servírované až do našich obýváků. A my jako hloupé ovečky na to ještě klikali. Já necenzurované video neviděla a ani to nemám v plánu. Jsem skutečně znechucená, že člověka, který byl vinen snad jenom tím, že chtěl vědět a chtěl lidem zprostředkovat pravdu, odpraví ze světa takovou cestou a ještě ho donutí před smrtí pronést jako poslední slova propagandistické lži. Co mu předtím asi museli naslibovat? Čím mu vyhrožovali? Jaké byly vůbec jeho poslední myšlenky? Žil snad až do poslední chvíle v naději, že ho přece jenom propustí na svobodu? Otázky, na které snad ani nechci znát odpověď.

Osobně jsem ho samozřejmě neznala, ale myslím, že pár vzpomínkových článků jeho kolegů a přátel mluví za vše. Skromný, stále usměvavý muž s nadáním povzbuzovat všechny okolo. Novinář, který místo na své ego, myslel na trpící lidi, již během své cesty potkával. Ani po prvním zajetí v roce 2011 se nevzdal a znovu šel riskovat svou kůži. Tolik mu leželo na srdci dobro ostatních a tolik chtěl ostatním ukazovat skutečnost. Měl zkrátka své přesvědčení a poslání, za což mu patří všechna čest.

A myslím, že tenhle článek sem skutečně patří. Jim Foley byl v podstatě jedním z nás, jen své psaní využíval jiným způsobem. Jsem přesvědčená, že jednoho dne by z něho byl vynikající spisovatel. Chtěl ukázat, co špatného se ve světě děje a snad i trochu napomoci jeho nápravě. Můžete namítnout, že to byla sysifovská práce ve společnosti, která si zakládá na záměrném nezájmu a zavírání očí před skutečností. Můžete namítnout, že za ztrátu života obscénní vraždou v přímém přenosu to ani nemělo cenu. Já už ale teď chápu, že stejně jako byla jeho smrt zbytečná, tak i zbytečná nebyla, protože mnoha lidem konečně otevřela oči. Přinutila je zajímat se. Příkladem za všechny koneckonců může být autorka tohoto článku. Chm... Paradoxně se tak vlastně splnilo Foleyho přání ostatním pravdu ukázat. Osud má důmyslné a kruté způsoby, jak plnit naše přání.

Ale zkusme mu ho plnit i nadále. Ať je jeho příběh pro nás inspirací. Nenabádám vás, ať se z vás teď stanou váleční reportéři. Osobnost Jamese Foleyho nám může být příkladem napříč celým spektrem života. Nezavírejte oči před děním ve světě. Zajímejte se, jak můžete pomoci i na dálku. Brojte proti nenávisti a předsudkům. Nebuďte součástí nepřemýšlejícího stádia, které jenom opakuje dogmata nastolená staletími. Stůjte si za svým přesvědčením a nebojte se bránit pravdu a dobro. A mluvím konkrétně na vás spisovatelé - vy se svým psaním máte velkou moc oslovovat davy. Využijte ji.

Fráze plné klišé - může vás napadnout - podle kterých ale stále nežijeme. Všichni jsme přitom malými dílky obří skládačky a k nějakému posunu k lepšímu může dojít jedině, když začneme první u sebe. Teď. Oběť JF byla velká, ale dokažme, že ne zbytečná.

Koho by příběh Jamese Foleyho dále zajímal, zde je stránka, kterou založila jeho rodina, když byl zajatý. Nyní funguje jako nadace, jež si klade za cíl pomáhat rodinám unesených žurnalistů, zlepšit komunikaci s vládou, více chránit novináře v ohrožených částech světa a přispět na vzdělání mládeže. Pokud vyjde některá z mých knížek a dostane se mi za ní i vcelku slušné finanční odměny, já sama jsem rozhodnutá přispět.


PS: Zatímco jsem měla rozpracovaný tento článek, vrazi z ISIS bohužel popravili i dalšího novináře, Stevena Sotloffa... Hold vzdávám i jeho památce.

#29: Deníky Sylvie Plath

Sylvia Plath byla už delší dobu na mém must read seznamu. Pod skleněným zvonem vypadalo podle anotací na netu jako přesně ten typ depresivní literatury pro lidi mého druhu. Plath pak jako další adeptka na doplnění řad mých oblíbených, psychicky narušených modlů. V knihovně se mi ale podařily sehnat pouze její Deníky..., což je svým způsobem vlastně ještě cennější čtivo. Právě v nich je totiž čtenáři odhaleno spisovatelčino nitro v celé jeho ryzosti a hloubce.

Když odhlédnu od obsahové stránky a podívám se jenom na tu formální, musím přiznat, že se nejednalo zrovna o nejlehčí čtenářský zážitek. Plath je především básnířka a já nejsem úplně poeticky založený člověk. Nic to ale nemění na skutečnosti, že se jedná o významné literární dílo. Je to koneckonců deník, onen opus magnum, který možná leží v šuplíku nejednoho z vás. Díky němu jsem se dozvěděla, že Plath vlastně ani nebyla natolik pochmurná figurka se sebedestrukčními sklony, jako mladá ambiciózní žena s nesmírným elánem do života. S tragickým koncem, bohužel...

Taky jsem ale dozvěděla další tři věci, které mě jako mladého literáta docela uklidnily a myslím, že útěchu mohou poskytnout i vám. Nejspíš vám totiž budou blízké a během vašeho uměleckého snažení se s nimi potýkáte taky. Dozvěděla jsem se totiž, že také Sylvia Plath...

1.) ... trpěla velmi vážnými pochybnostmi o kvalitě svého psaní.
Sylvie Plath dnes bývá označovaná za jednu z nejvýznamnějších autorek dvacátého století. Pokud si však myslíte, že o svém velkém talentu byla během aktivních let nezdolně přesvědčená i ona, mýlili byste se. Také ona propadala ze všeho nejvíce skepsi a nebyla si jistá, zda se její snažení vůbec kdy dočká výsledků. Mnoho napsaných textů vyhazovala, přepisovala a styděla se za některé své vydané kusy. Honba po dokonalosti a neustála nenaplněnost z jejího dosažení je tedy odvěkým problémem nejspíše každého tvořícího.

Zatím se nedokážeme uživit psaním, což je jediné zaměstnání, o které stojíme, a je možní, že to nezvládneme nikdy. Co bychom mohli dělat pro peníze, aniž bychom jim museli obětovat svůj čas a energii a uškodili naší práci? A co když - a to je vůbec ta nejhorší představa - není naše tvorba dost dobrá? Víme, co to je odmítnutí. Není to znamení, že bychom se ani neměli obtěžovat býti spisovateli? Jak jenom můžeme vědět, že když budeme nyní tvrdě pracovat a vnitřně se rozvíjet, jednoho dne se staneme více než jenom průměrnými? (...) Nic se však nedovíme, dokud jsme nepracovali, nepsali. Nemáme žádnou záruku, že jako spisovatelé složíme doktorát. Neměli nakonec matky a obchodníci pravdu? Neměli jsme se raději vyhnout těmto zneklidňujícím otázkám, přijmout řádné zaměstnání a zajistit svým dětičkám šťastnou budoucnost?

2.) ... byla skoro nepřetržitě odmítána.
Jako spisovatelka zažila Sylvia Plath prudký start s úspěšně vydanými a kritikou ceněnými povídkami a básněmi. Po duševním kolapsu ve třiadvaceti letech však přišlo podivné období literární stagnace a Plath dostávala jedno odmítnutí za druhým. A tento stav trval několik let. Takže ještě jednou: Odmítání byli i slavní spisovatelé, zkoušejte dál.

Byla jsem rozmazlená, tak rozmazlená svým jednoduchým úspěchem v Seventeen, v Harper's i Mademoiselle, že jsem usoudila, že když napíšu povídku a neprodám ji nebo když vytvořím něco jenom jako cvičení a pak to nemohu udat, děje se něco divného. Byla jsem talentovaná, nadaná - hm, říkali to všichni redaktoři - tak proč bych neměla očekávat, že se mi každá minuta psaní nějak vrátí? Jedná skvělá povídka týdně? Chtěla jsem psát dvacetistránkové příběhy o nahodilostech, které v podstatě nedokázaly upoutat ani mě.

3.) ... nepsala.
A teď možná úplně největší útěcha pro patologické prokrastinátory. Jestli Sylvia Plath podle svých deníků totiž něco opravdu ovládala, bylo to nepsaní. Většinu jejich stránek vyplňují jenom sliby, jak už od toho a toho dne začne pravidelně psát a následné znechucení nad sebou samou, že zase nepíše nic. Nejvíce ji pak trápila neschopnost stvořit román. Opět se tedy potvrzují moje slova o paradoxu psaní: Základní charakteristikou velké části spisovatelů je právě věčné nepsaní.

Neschopnost mě zcela ubíjí, znechucuje. Jsem břídil, kterému štěstěna nepřeje - odmítnuta světem dospělých, nikam nepatřící. Nejsem součástí Tedovy kariéry (možná však patřím k jeho tvorbě), nemám svou vlastní životní dráhu, nepatřím do života svých přátel a ani se nemohu zaštítit mateřstvím. (...) Můj mrtvě narozený nezřetelný cíl - stát se spisovatelkou - se zhroutil. Vím, že mám talent, jasně si však uvědomuji ztuhlost svého pohledu, jež mne dusí.

#28: V předsálí života

Rychlý raport ze dnů posledních a mého snažení vydat debut, být známější, bohatší, lepší a tak dále a tak dále a tak dále. Původně jsem chtěla psát článek o Sylvii Plath, ale přihodily se zase nějaké věci, kvůli nimž teď čekám v předsálí, snad už konečně toho pekla nebe? Nevím, ale svěřím se s nimi zavčas, dokud jsou ještě horké, s nejistým rozuzlením, a proto tedy i vzrušující.

Věc číslo jedna: Možná, ale opravdu jen možná (nechci to zakřiknout) budu psát do jednoho internetového média. V rámci utajení nemůžu napsat jakého, ale můžu snad jenom říct, že je to opravdu velké a řekla bych i dost vlivné médium. O jeho oslovení jsem uvažovala už delší dobu, ale - jak to už v mém životě bývá - až jedna negativní zkušenost a následná motivace z ní mě k tomuto konečnému kroku dokopala. A pak jsem si zase mohla nadávat, proč já blbá jsem to neudělala dřív. Odpověď totiž byla rychlá a kladná natolik, abych si mohla dovolit říct, že možná do něho opravdu budu psát. Koneckonců i ona odpověď je pro mě malý úspěch, třebaže nemůžu říct, že by mě vyloženě překvapila. Co se týče neliterárních záležitostí, doposud mi vyšlo vše, o co jsem se pokusila. Což neříkám proto, abych se vychvalovala. Chci tím jenom navázat na vtipnou pointu, že ohledně všeho dalšího, jakožto i mého slavného života, mi nevychází nic, cha cha. Ale to spíš než do spisovatelova deníku patří do toho mého sešitového, takže hned k věci druhé...

Věc číslo dva: ... a ta už je literární. Jak pozorní čtenáři blogu odtuší, týká se opět mé knihy. Tu jsem zaslala do třetího vydavatelství (ne, z druhého nad mým debutem vězí stále jedna velká černá díra), z něhož se mi dnes i ozvali. Pouze tedy s tím, že pán, kterému jsem to poslala, to předává osobě povolanější - z množství kontaktů jsem nějak nemohla poznat, komu přesně mám ukázku poslat. A mám takový pocit, že tentokrát se odezvy už dočkám. Na mysli mám i tu negativní. Nějaká ale zkrátka bude a já tak konečně povstanu tváří tvář realitě. Realitě mého psaní, nebo aspoň toho, které jsem předvedla tam.

A zase jsem něco udělala a pak by dávalo i smysl, proč mi šanci dal až třetí či další vydavatel. Má hrdinka až při poslední poslední revizi dostala své jméno. Tedy to pravé. Stále jsem totiž měla problémy s jejím příjmením. Nic lepšího mě ale nenapadalo (ty jména!) a pak taky XY prostě už byla XY. Potom jsem si ale četla noviny a tam jsem to spatřila. Byla to nějaká anketa a odpovídala tam jedna holka. Holka, která měla velice podobné příjmení s mou hrdinkou! Ale přesně o těch pár chybějících písmenek lepší. Halelujá! XY byla na světě. A taky v tom byla ještě jedna další shoda, ale tu možná vysvětlím až někdy, v daleké ale snad už bližší budoucnosti, v níž můj debut bude mít své místo v obchodech.

#27: Reviduji (po stopadesátjednamilionkráté), tedy jsem

Takže jak jsem řekla, tak i udělám - kašlu na pravidlo, že nemám psát dvěma vydavatelům najednou a v tomto týdnu posílám rukopis na posouzení dalšímu. Druhý oslovený vydavatel se ani po mém druhém mailu neozval a mě už nebaví čekat. Minulý rok jsem si předsevzala, že můj debut vyjde ještě letos a pro tento svůj záměr hodlám udělat maximum. Bezvýsledné čekání na odpověď vydavatelství, které se, pravda, primárně zaměřuje na trochu jiný druh literatury než je moje kniha (což mi mohlo být jasné už dávno, kdybych někdy dřív myslela, než konala!), v něm není zahrnuto. V těchto dnech proto položím základy pro mé další možnosti a potom se uvidí.

Vtipné je, že se zatím vůbec nenaplňují mé černé vize o odpovědích shrnujících v sobě kritické důvody, proč je mé psaní špatné a nikdo ho nechce vydat. Jen teda teď nevím, jestli by to nebylo lepší než žádné odpovědi nebo věcná, neurčitá zamítnutí mé žádosti... Ale abych ještě nepředbíhala. Také druhé vydavatelství se ještě může stále ozvat. A pokud by byla reakce kladná, tak pak by myslím teprve začala pořádná legrace... Ale nepředbíhejme, nepředbíhejme!

Zatím svůj rukopis podrobuji asi už sto padesáté poslední revizi. Jestliže na mě ale od posledního zaslání rukopisu vyskakují během občasných pročítání zlí bubáci v podobě přehlédnutých překlepů, jízlivost opravdu není na místě. Na místě je naopak další pořádná revize! A teď se vám musím svěřit se svým malým objevením Ameriky. Klidně se mi smějte, protože počítám, že většina z vás tohle už praktikuje dávno, ale já teď reviduji na vytisknuté kopii rukopisu! Ano, dámy a pánové, konečně mi došlo, že čtení z papíru a vepisování svých poznámek je daleko efektivnější, rychlejší a oči a hlavu méně namáhající než čtení a opravovaní z obrazovky. Haleluja! Tak už i já jsem postoupila do tohoto levelu spisovatelství. Haleluja. Ne vážně nechápu, proč mě taková triviálnost nenapadlo už dřív, když vím, jak moc nesnáším to stále zírání do svítící obrazovky. Takhle jsem dnes zrevidovala takovou kupu materiálu, která by mi někdy vydala i na několik dnů. Opravování s červenou propiskou jsem si vyloženě užívala a přece jenom - čtení vašeho díla na papíře, byť jen v podobě běžné Wordové kopie, je úplně jiný pocit než čtení z počítače. Dokonce se mi můj příběh zase jednou nezdál natolik debilní a své hrdiny jsem dokázala i obdivovat. Bylo to opravdu osvěžující poprvé revidovat takhle. A plácám se po hlavě, když pomyslím, že jsem to tak mohla praktikovat vždycky! Kolik času bych ušetřila.

Menší komplikace ovšem: Zjišťuji, že překlepy nakonec nejsou až natolik katastrofální. Což ve mně vyvolává pocit nějakého pořádně divného déjà vu...

Tenhle vtip jsme tu už snad jednou měli, ne... !?

#26: Chaos je mým pořádkem

Já a píšící rituály - ošemetná otázka. Obecně mám totiž velký problém s denními rituály. Za svou rutinu bych proto asi nazvala jenom permanentní chaos. I to je svým způsobem rituál. Stačí když začnu u pravidelnosti psaní. V mém případě pravidelné nepravidelnosti. Snažím se s tím bojovat, čtu všechny ty publikace o konci prokrastinace, chvíli na začátku roku se dokonce dalo říct, že vše úspěšně zvládám (ostatně za zdárné dokončení revize vděčím právě knize). Víte ale co? Nezvládám to. Rozvržení času a sil je stále mým velkým Goliášem a já jsem David ještě pořád malý, setrvávající v pozici, v níž ho zvěčnil Michelangelo. Odhodlání tam je, ale vystřelení z praku nulové.

Na druhou stranu s tím ale ani nechci bojovat. Na druhou stranu jsem i příznivec jakési zvrácené teorie, že psaní je z velké části právě o tomto nepsaní. Nutit se k činnosti a snažit se dodržovat časové přihrádky a frekvence mi přijde jako paradox ke svobodné umělecké disciplíně, jakou by psaní přece mělo být. Obecně nesnáším jakákoliv pravidla a omezení. Když vám píšu své rady nebo rady jiných, už zkušenějších spisovatelů, můžete si je vzít k srdci. Někomu skutečně otevřou oči a ukáží jim východisko z neřešitelné situace, do níž se svým psaním mohli sklouznout. Stejně tak ale máte plné právo se mnou či s jinými nesouhlasit a myslet si pravý opak. O tom to je. Že neexistují žádná univerzální pravidlo, jak správně by se mělo psát. A asi to je ten důvod, proč psaní tolik miluji.

Z těchto všech důvodů se vám tedy nesvěřím se svými pisatelskými rituály, protože takové ani neexistují. Řekněme, ale že by se našlo pár věcí, které mé psaní provází častěji než ostatní. Ráda kupříkladu píšu na balkóně. Vzhledem k tomu, že je tato aktivita omezena ročním obdobím, bych se mohla považovat ze druh letního spisovatele. Je to ale vážně skvělé prostředí ke tvoření nových myšlenek a třídění těch starých. Člověk není izolován mezi čtyřmi stěnami a v blízkém kontaktu s okolním světem a všemi jeho zvuky si připadá více jako tvor žijící a ne zachmuřený podivín před obrazovkou, když je venku přece tolik krásné. (...) (...) A fajn, taky tam nechytám internet, ehm. (Obecně miluji všechna místa, která nejsou online, ale to je zase na jiné povídání.)

Oproti tomu se mi moc nedaří psát v pokoji, a když už, preferuji noční část dne. U svého stolu se navíc musím uchylovat ke starým rituálům a zapalovat svíčku, protože mi nesvítí lampička a zásuvka je u stolu jenom jedna. Což ale vůbec není špatný rituál, když nad tím přemýšlím! Každé psaní zahajuji hrnkem zeleného čaje. Pro balkónové psaní si v časech podzimu dělám čaj rovnou do termosky. Psát potřebuji bez přítomnosti jiného člověka. Někdo to už řekl přede mnou, ale psaní je totiž hlavně osamělá činnost. Hudbu si pouštím pouze doma při psaní hrubých verzí a je to nejčastěji buď ta, která mě k tomu a tomu námětu inspirovala, klasika nebo čistě jenom náhodný random. Tvoření nových souvětí mi pak lépe odsýpá. Během revize zato potřebuji klid na soustředění a taky abych se slyšela, když si napsané věci pološeptem předčítám.

Chci věřit, že jednoho dne budu skutečně uznávaná spisovatelka, kterou psaní bude živit, a tak psací rituály do svého života opravdu zavedu. Dokonce třeba vstanu v osm…, dobře, to je blbost, tak aspoň v deset, udělám si čaj a opravdu strávím nějaký delší nepřerušovaný čas psaním. Pak si udělám přestávku a malé tvůrčí kolečko si dám ještě večer. Naučím se to tak dělat každodenně s výjimkou víkendů jako jedinou připomínkou na pochmurný život pracujícího lidu. Něco vám ale řeknu: nemyslím si, že by to skutečně někdy mohla být pravda. Myslím, že i v těch nejlepších letech mé kariéry by to bylo pořád to stejné pojednání o chaosu. Výjimkou ale bude, že v této utopické budoucnosti budu mít prachy, což bude nežnou záplatou na rty mého věčně ustaraného a tyranského svědomí. A tak to má být. 

Pište, jak chcete, a kašlete na rozvrhy. Psaní není povinná školní docházka.

Vstávat! Je před námi další krásný den, ve kterém budeme tvořit dějiny a psát poselství pro příští generace! Ne... Takhle to u mě opravdu nechodí.

To be continued: Ne všichni naštěstí byli tak nesvědomití, a proto se příště podíváme na denní rituály slavnějších kolegů. V komentářích se můžete pochlubit také s vašimi rituály.

#25: O samých divných věcech, z nichž nejdivnější je ta, že poprvé v životě píšu

Vydavateli jsem napsala, odpovědi jsem se doposud nedočkala. Pomalu ale jistě koketuju s myšlenkou, že tomu dám ještě pár dnů a píšu jinému (tomu, kterému jsem měla napsat jako první, kdybych se nepokoušela o rekordy). O to tu ale teď neběží. Co je hlavní novinou týdne - už zase skáču přes kaluže. Teda už zase píšu. A poprvé v životě mám dojem, že skutečně píšu!

Dala jsem si slib…, no to zní moc něžně. Rozkázala jsem si, že od července napíšu minimálně dvě stránky denně. Klasicky jsem začala až od třetího, OVŠEM s pěti stránkami! Chápe mě někdo, nebo jste tu všichni ze stáje maniackých grafofilů? Pět stránek! A šlo to ze mě úplně lehce, prostě jenom tak. Úplně to odporuje zákonům mé psací normy. Včera jsem se pustila do dalších dvou stránek. Večer jsem si chtěl ještě zacvičit, tak jsem si slíbila rozkázala, že to do půl osmé stihnu. Jenže zbývalo mi ještě nějakých dvacet minut a já jsem už věděla, že to nestihnu. Ale já jsem to stihla - jednoduše jenom tak. Takže abych to shrnula, momentálně je má situace taková, že mám načatou devátou stranu. A to zatím bez jedné jediné přímé řeči (!!!) - chápete mé nechápání?

To bylo ale ještě nebylo to nejdivnější. Lehce mě i fascinuje skutečnost, že to všechno jsem uvařila jenom z vody. Obvykle mívám své příběhy promyšlené do nejmenších detailů a nemůže se stát, že bych byla zaskočená. Věc, na které dělám, je ale jiná. Je to první příběh, který skutečně ještě neexistuje. Znám své hrdiny, vím, jak by to mělo skončit, vím o pár minizápletkách, jež bych do děje ráda implantovala, ale to je všechno. Text vznikal tak, jak jsem ho psala. Jistěže se svým způsobem vždycky píše příběh sám (sakra, asi znovu opráším "O psaní" od Kinga), ale teprve teď jsem intenzivně poznala, co to doopravdy znamená. A je to neskutečný pocit. Takový, kvůli němuž se opravdu vyplatí psát. Moc si to po sobě během tvoření hrubé verze ani nečtu, takže na konci budu asi sama velmi překvapená, co jsem to vlastně stvořila.

Protože - já si skutečně připadám jako svůj vlastní čtenář. Vyprávění jsem skončila v bodě, kdy hrdince vyzvání mobil a na displeji se objevuje jméno. A je to strašná sranda, protože já nemám ani tucha, jaké jméno to bude a nemůžu se dočkat, až se to sama během psaní dozvím. Kdo jí, zatraceně, může volat a co tím zase rozpoutá!?

Ale tu nejdůležitější věc jsem stále ještě neřekla: Nepracuji na nové (staré) věci (viz mé další plány z dubnového příspěvku). Přestože nevím, zda se vůbec kdy dočkám vydání svého debutu a jestli bude někdo vůbec stát o jeho pokračování, píšu jeho druhý (absolutně nový) díl.

#24: O psaní s Neilem Gaimanem

O přeceňování inspirace: "Pokud budete psát jenom v momentech, kdy dostanete inspiraci, možná budete docela dobří básníci, ale nikdy romanopisci. Protože denně budete muset na papír házet nová slova a ty nečekají na chvíli, až budete inspirovaní. Takže budete muset psát, i když budete bez inspirace... A nejdivnější je, že za šest, dvanáct měsíců se ohlédnete zpátky, a nebudete si už pamatovat, kterou scénu jste napsali pod tíhou inspirace a kterou z prostého faktu, že jste něco museli napsat."

O idealizování procesu psaní a realitě: "Proces psaní může být kouzelný - někdy si budete připadat, jako byste otevřeli střešní okno a jenom se procházeli řídkým vzduchem, je to pocit absolutního a naprostého štěstí. Většinou je to ale proces, kdy skládáte jedno slovo vedle druhého."

O nutnosti umět svá díla dokončit: "Musíte se naučit věci dokončovat - tak se učíte. Učíte se dokončováním věcí."

O nutnosti vzdělávat se: "Pokud máte rádi fantasy a chcete být dalším Tolkienem, nečtěte tolkienovky - Tolkien je taky nečetl, ale četl finskou filologii. Pusťte se do čtení knížek mimo vaši komfortní zónu, pusťte se do poznávání nových věcí."

O nutnosti být sám sebou: "Vyprávějte svůj příběh. Nesnažte se vyprávět příběhy jiných lidí. Protože jako začínající spisovatelé začínáte vždy mluvit hlasy ostatních lidí - roky předtím jste je četli... Ale co nejdřív jak je to jen možné, začněte vyprávět příběhy, které můžete napsat jenom vy. Protože vždy budou lepší spisovatelé než vy, vždy budou chytřejší spisovatelé než vy. Jenom vy ale můžete být sebou."

O spisovatelském řemesle: "Být spisovatelem je velice specifickým druhem práce: jste to vždy vy proti prázdnému listu papíru (nebo černé obrazovce) a mnohdy je to právě prázdný papír, který vyhrává."

Na otázku, zda miluje barvu oblohy: