#51: Zvěrokruh podle ruských románových hrdinů

Emil Filla: Čtenář Dostojevského

Miluju ruské klasiky. A ještě o něco více jsem nadšencem do ezoterických věd jako astrologie nebo numerologie. Musím proto poslat dál tenhle skvělý alternativní zvěrokruh vytvořený podle hrdinů z ruských románů, na který jsem narazila na tumblr.

Já jsem podle něho Čičikov..., což, jak už konečně zjišťuju, opravdu není výhra. Na stranu druhou - typické vlastnosti Kozoroha se v něm opravdu nezapřou. Jak jste na tom vy?

Beran: Bazarov (Otcové a děti, Turgeněv)
Býk: kníže Myškin (Idiot, Dostojevskij)
Blíženci: Raskolnikov (Zločin a trest, Dostojevskij)
Rak: Konstantin Levin (Anna Karenina, Tolstoj)
Lev: Aljoša Karamazov (Bratři Karamazovi, Dostojevskij)
Panna: Andrej Bolkonskij (Vojna a mír, Tolstoj)
Váhy: Taťána (Evžen Oněgin, Puškin)
Štír: Grigorij Pečorin (Hrdina naší doby, Lermontov)
Střelec: Pierre Bezuchov (Vojna a mír, Tolstoj)
Kozoroh: Čičikov (Mrtvé duše, Gogol)
Vodnář: Věra Pavlovna (Co dělat, Černyševskij)
Ryby: Ilja Oblomov (Oblomov, Gončarov)

#50: Extrémně tragický, nudný a předvídatelný článek o dalším z milion a jedna mých relapsů

Uvědomuji si, že mé deníkové zápisky z poslední doby připomínají spíše tragickou komedii. Ve společnosti přátel jsem vždycky platila za baviče, a proto jsem ráda, že ani na blogu nevycházím ze své role. Na stranu druhou můžou moje texty i motivovat. Výpovědi o mé (ne)schopnosti člověka jistě povzbudí a utvrdí ho v názoru, že ať je na tom sebehůře, tak špatně jako já na tom být nemůže.

Spisovatel má totiž psát, a já nepíšu. ABSOLUTNĚ. NIC. Tedy samozřejmě... Píšu každý den. Neustále. O psaní se mi dokonce zdá. Jenže to je redaktorská práce, ne literární. Naplno se ze mě stal novinář, jestli si můžu dovolit toto slovíčko použít (jakože asi jo, když vidím, která individua, se dnes tímto titulem také častují), a mé sny o spisovatelské kariéře slábnou a slábnou. Zatímco druhé teritorium je nejisté, první mi přináší peníze. Nejsem navíc ten typ, co ze sebe denně sype desítku článků. Jeden článek vám v lepším případě napíšu za hodinu, v horším pro mě není problémem nad ním strávit - samozřejmě s hromadou prokrastinačních činností - i hodiny tři. Jsem puntičkář a každou informaci si raději třikrát ověřím, než ji pustím ven. Se vším se piplám a všechno mi trvá neuvěřitelně dlouho. Dokonce i když se fakt soustředím a neprokrastinuju! Samotné psaní je jenom nějakých 40 % práce, celé je to hlavně o vyhledávání, zjišťování. Pak musíte k článku přidat i nějakou galerii, takže zase hledáte, stahujete, upravujete, vkládáte.

Když mám hotovo (jakože úplně hotovo nemám nikdy), není divu, že mám už psaní plné zuby a raději si pouštím novou hudbu a vůbec se nějak informuji po této stránce. Protože i to potřebuji k další mé pisatelské aktivitě. V jednom médiu, pro které píši, jsem teď navíc přislíbila občasnou korektorskou výpomoc, protože na to nešlo říct ne. Nevěřím si po téhle stránce na úplných 100 % (věří někdo z korektorů?), ale právě proto to nešlo odmítnout. Musím se v tomhle neustále vzdělávat a potřebuji takovou zkušenost. A co si budeme povídat, hlavně mě to baví! Poprvé v životě mám pocit, že ty texty skutečně čtu a úplně mi to změnilo i pohled, jakým se dívám na své vlastní články.

Tohle všechno tedy dělám, plus mám také další, nepisatelské pracovní povinnosti. Nebudu se tu ale vymlouvat na nedostatek času. Už minule jsem vám řekla, jak to s tím časem je a že všechno je to hodně relativní věc. Stejně jako někdo může mít spoustu času a nestíhat nic, jiný zase čas nemá a stíhá všechno. Teď jsem zrovna četla podobně laděný fejeton Haliny Pawlovské a jenom jsem kulila očima a pukala závistí, kolik toho údajně za jeden den stíhá ona. (Tedy jestli tak trochu nekecala.)

O co tedy jde, když o čas zase tolik ne? O to, o co vždycky... O psychiku. Zase přemýšlím nad tím, že novou látku ještě uložím na nějaký čas k ledu a dodělám tu svou trilogii. Nebo nevím. Třeba to může být i jedna velká kniha složená ze tří částí, ale jednoduše dopovím celý ten příběh. Protože přesně takový mám pocit. Že dokud nebude řečeno všechno, nedokážu se pohnout dál. A vlastně už ani tak neřeším, že mi dosud nevydali ani ten pitomý debut. Jednoduše to ze sebe chci všechno dostat a pak už... děj se vůle boží nebo něco podobně patetického.

Já nevím, chápe mě někdo? Byl už někdo z vás v podobné situaci a řešil takové dilema? Mám pokračovat v něčem, co možná nemá žádnou budoucnost, ale srdcově jsem k tomu přitahována víc, nebo na něčem čerstvém, daleko ambicióznějším, ale s oním břemenem nevyřčeného na zádech, které bude příčinou toho, že se do procesu tvoření nikdy neponořím naplno? Pokud máte radu či nějakou vlastní zkušenost, sem s ní. Vážně si totiž momentálně připadám, jako ten topící, který se každého stébla trávy chytá...

A protože nejsem v náladě na žádný, rádoby vtipný gif, přidávám aspoň jednu z x skladeb Nine Inch Nails, které by se výborně hodily k popsání mé momentální situace.

#49: Můj megalomanský plán Plán mé sebevraždy

Po dlouhé době se opět hlásím, a ještě než vám coby správný profík dám rady, jak napsat průvodní dopis nakladatelství, sdělím vám některé další aktualizace ohledně mého ponurého spisovatelského živobytí.

Takže jak jsem řekla, tak jsem absolutně neudělala:

• Nenabídla jsem rukopis dalšímu nakladatelství.
• Dosud jsem nezačala psát novou knihu.

Lichotky na mou osobu posílat nemusíte, sama vím, jak moc schopná a úžasná jsem.

Ale proč si zase jednou píši svůj deníček. Kdyby podobný stav trval nadále, samozřejmě bych se s tím nechlubila. Asi posledních pět dnů ale nejenom úspěšně bojuji se svou prokrastinací (Po kolikáté už!??), ale také mám PLÁN. A ten už j-e-d-e-n c-e-l-ý den plním na výbornou! Takže se pochopitelně potřebuji světu svěřit, jak strašně moc se mi daří a jak schopná a úžasná nakonec stejně přece jenom jsem. Pojďme to ale teď vzít z trochu serióznějšího konce, protože všechny tyhle věci vlastně jsou docela seriózní a já si je moc neužívám.

Takže nejprve, jak se mi dočasně daří porážet prokrastinaci. Už v minulosti mi nejvíce pomáhalo, když jsem si dělala seznamy svých úkolů a postupně si je odškrtávala. Nemusela jsem se tak stresovat, že toho a toho dne musím udělat milión jedna věcí (a z té hrůzy jsem pochopitelně pro jistotu neudělala skoro ani jednu, že ano), všechno jsem měla pěkně rozvržené a hlavně jsem mohla s dmoucí se hrudí pozorovat, jak si jednotlivé položky odškrtávám. Jenže jak se dalo očekávat, po čase jsem začala prokrastinovat i tyto seznamy, až jsem se na ně úplně vykašlala. Právě před několika dny jsem ale narazila na tento skvělý předpřipravený seznam!

Možná si říkáte: "A jaký je v tom rozdíl? Ani tenhle seznam se sám nevyplní!" Je v tom ale velký rozdíl! Aspoň pro ztracený případ mého druhu. Podobných rozvrhů je na internetu spousta, ale tento konkrétní mě opravdu nadchnul svým grafickým vyobrazením. Můžete ho používat jako plánovač malých kroků při plnění větších cílů, nebo, jako ho používám já, jednoduše na rozpis úkolů pro daný den. Důležitá je také konečná odměna za úspěšné splnění všech položek, tedy aspoň já zjistila, že metoda "cukru a biče" na mě obzvláště platí. (Třebaže 'reward' v tomto případě může být chápáno spíše jako určitý zisk nematerialistického původu, to opět záleží na každém, jak tento bod pojme.) Tak jsem si třeba řekla, že pokud své úkoly nesplním, nebudu si moci dát k hokejovému čtvrtfinále pivo, a hned mi to psalo jak o život! Ehm...

A teď k onomu plánu s velkým P. Během usilovného dumání nad všemi možnostmi, co se týče psaní mé druhé knihy, jsem stvořila následující strategii: každý den tři normostrany. Vím, že bych taky rovnou mohla napsat, že jsem si naplánovala sestup do pekla, ale jinak to už nejde. Realita je totiž taková, že neknižních povinností budu mít stále až nad hlavu a nikdy nebudu mít skutečně čas. Respektive vám řeknu, jak to s oním (ne)časem je: Ruku na srdce. Úsloví nemám čas je doopravdy pouze pohodlným alibi pro jednu prachobyčejnou skutečnost, že se nám do něčeho vlastně jenom děsně nechce. Kdyby se nám totiž opravdu chtělo, vždycky si nějaký čas najdeme. I kdyby to znamenalo, že budeme divoce bušit do notebooku během půlhodinové cesty autobusem, nebo že budeme o víkendech psát až do ranního svítání.

Proto můj plán na velké tažení proti té zkurvené resistanci, tomu proklatému stavu spisovatele, kdy psát chcete, víte, že psát dokonce musíte, ale nemůžete. A pokud to nepřekonám teď, tak už NIKDY. Amen.

"Nepíšící spisovatel je příšera dvořící se šílenství" - Už Kafka o takovém stavu věděl své.

#48: Great Rock'n'Roll Swindle aneb Jak jsem se zúčastnila soutěže Hledá se autor bestselleru 2015

Sláva vítězům, čest poraženým a vivat já za čtverácké šesté místo.

Soutěž Hledá se autor bestselleru je za námi, takže vám konečně můžu s klidným svědomím podat bližší raport o mém působení v ní. Jak jsem už psala dříve, původně jsem se vůbec neměla účastnit. Nebyla jsem totiž schopná vymyslet vhodnou zápletku. Můj námět pocházel někdy z roku 2008. Byla v něm malá špinavá holka v jakési post-apokalyptické verzi světa. Celé dny se toulala po hnusném průmyslovém městě, v metru se šklebila na lidi, doma si poslouchala staré desky a pravidelně navštěvovala bordel, kde na ni vždy oddaně čekala vodka. A jistě, byl to taky svět zanesený radiací, což je logické - v té době jsem měla "radioaktivní etapu" a všechno kolem ní mě děsilo a fascinovalo zároveň.

Takový nápad tedy stál na začátku. Dřív se měl stát součástí povídkové sbírky "Šťastná gama léta: Balady a romance 22. století", ale kromě prologu a jedné další povídky leží ten sešit samozřejmě dodnes netknutý. Šťastně jsem si na něj vzpomněla právě při vymýšlení soutěžního díla. Ve Wordu jsem sepsala asi 5 NS, ale pak jsem ve psaní ustala. Nebyla jsem jednoduše schopná stvořit hlavní zápletku. Použití hudebních desek jako zbraně se mi zdálo trefné a dostatečně patetické na to, aby oslovilo porotu. Jedna deska spasí svět - hotový Hollywood! Přesto jsem nebyla až takový fantasmagor, abych to tak doslovně použila. Napadlo mě třeba, že by tihle "gama lidé" mohli mít úplně jinak sestavený mozek a jejich reakce na hudbu by byla ukončení boje nebo něco v podobném smyslu, ale čtete dobře - je to strašná blbost. Proto jsem vymyslela blbost ještě větší! Ať už byla sebevíc šílená, minimálně za zápletkou a závěrem si stojím a pravděpodobně i to byl hlavní důvod, proč jsem se dostala tak daleko. Až jsem byla překvapená, že jsem já, nezápletkař, na poslední chvíli něco podobného vymyslela.

Na psaní jsem ale měla jenom dva dny, a proto výsledek dopadl tak, jak dopadl. V podstatě jsem vůbec nepomýšlela na umístění, šlo mi už jenom o překonání sebe sama a splnění slibu. Psát pod takovým tlakem byla docela legrace, hlavně když přišla řada na mé oblíbené vymýšlení jmen. Co mi normálně trvá týdny až měsíce, jsem teď musela stihnout za brutálních pár hodin. Hlavní postavu jsem kupříkladu pojmenovala podle skladby M83 (a ten pochopitelně podle stejnojmenného herce, nicméně ano, celý původ je v závěrečné části odhalen). Vincent jako Vincent Cassel, jehož ksicht jsem měla zrovna v hlavě, bylo to někdy po projekci Černé labutě. Jména doktorů, další rychloinspirace odjinud, technická hračička v části číslo tři poté úplný freestyle a zase mi vypomohla skladba mojí oblíbené kapely. Prostě legrácky.

Vím, že když jsem asi patnáct minut před deadlinem povídku odesílala, bylo to stylem: "Tady to máte a teď si s tím dělejte, co chcete." Sama sobě jsem si říkala: "To jako vážně? Vždyť na tohle mi nemůže nikdo skočit!" No očividně jsem dobrý podvodník, protože se mi podařilo z 207 povídek skutečně probojovat do patnáctky. Mé švindly už prokoukli někteří hodnotící v diskuzi, ale to jsem vzhledem k pozadí povídky brala s rezervou. Sama jsem jednoduše věděla, jak málo jsem tomu dala. (Ono vůbec by bouřlivá diskuze mohla být tématem samotným. Zatímco se někde člověk dočkal skutečně podnětné kritiky, jinde už lehce škubaly koutky. Ať žijí čtyři slunce a plivání na hroby, které neexistovaly! Jen ten delta stejk, Ondro, opravdu vtipný nebyl, protože to vůbec nebyl vtip.
:-( )

Potěšilo mě ale, že u jednoho z porotců má povídka skončila na 1. místě! Jinak to bylo celkově pěkné sedmé místo, i s hlasy veřejnosti šesté. Myslím tedy, že má premiéra v Hledá se autor bestselleru a vůbec má první literární soutěž dopadla navzdory původní kapitulaci a tolika komplikacím nad očekávání. Nevymyslím-li žádné další plány s povídkou, jakože mě momentálně nic nenapadá, hodím ji sem v plném znění, i s onou oslavovanou třetí částí a mým milovaným koncem, respektive úplně poslední větou. Hned to ovšem nebude, podrobím ji důkladné 250 % revizi, věci, kterou povídka ke své škodě kvůli časové tísni ani náhodou neprošla. Zabojuji proti všem nelogičnostem a těžkopádnostem, které mi byly vyčítány, a svým kritikům v diskuzi závěrem proto vlastně děkuji!

LONDONS BRNÍÍÍÍÍÍÍÍNG!

HODNOCENÍ ODBORNÉ POROTY:

Kateřina Farná (Právo)

1. místo - Trochu bláznivý příběh z budoucnosti, ovšem konzistentní a jako celek dobře fungující. Pochvalu si zaslouží styl vyprávění stejně jako solidní dialogy. Textu by slušelo více humoru.

Stanislav Šulc (E15)

7. místo - Pěkné postapokalyptické vyprávění s velmi nečekaným motivem hudby, která zachrání svět. Ačkoli je právě spojení hudby a cestování času trochu krkolomné, nevadí to. A vyústění celého příběhu znamenité. Konkurence ale byla tvrdá.

Michaela Burdová (spisovatelka)

7. místo - Autorka má osobitý vypravěčský styl. Člověk se začte, ani neví, jak mu stránky utíkají. Děj ale začne být zbytečně zdlouhavý, neuškodilo by zkrácení. Hlavní hrdinka mi byla nesympatická. Velmi se mi ale líbil konec, skvěle vymyšlené.

A konečně podnětná zpětná vazba od Petra Hauzírka pro všech sedm povídek od konce (Česká televize)

U zbylých děl podle mého názoru úroveň velmi zaostávala a uvést komentář není jednoduše možné. Obsahují plno řemeslných chyb, klišé na klišé a jsou zkrátka naprosto nezvládnutá.

#47: Inspirace, rady, moudra - tvůrci sobě

"Když máte trochu volného času, pište. Když se nudíte, plánujte. Když nic neděláte, tvořte své světy. Až přijde váš čas, zařte!" (Ace Antonio Hall)

"Zacházejte se všemi svými vedlejšími postavami tak, aby si myslely, že kniha je o nich." (Jocelyn Hughes)

"Všechny spisovatelské problémy jsou psychologické problémy. Bloky obvykle pramení ze strachu být souzen. Když si budete představovat, že vás svět poslouchá, nenapíšete ani čárku. To je důvod, proč je soukromí tak důležité. První verze byste měli psát tak, jako byste je nikdy neměli nikomu ukázat." (Erica Jong)

"Mám radu pro lidi, kteří chtějí psát. Je mi fuk, jestli jich je pět nebo pět set. Jsou tři věci, které jsou důležité: Zaprvé, pokud chcete psát, potřebujete si vést upřímný, nepublikovatelný deník, který nikdo kromě vás nečte. Kam si můžete zapsat, co si myslíte o životě, o věcech, co si myslíte, že je spravedlivé, a co si myslíte, že je nespravedlivé. Zadruhé, musíte číst. Nemůžete být spisovatelem, pokud nejste čtenář. Jsou to právě skvělí literáti, kteří nás učí, jak psát. Zatřetí, pište. Prostě pište aspoň trochu každý den. I kdyby to mělo být jenom půlhodinu - pište, pište, pište." (Madeleine L'Engle)

Pokud něco nefunguje, pokud v příběhu, který jste si stvořili, máte blok a nedokážete se posunout dál, vezměte si svou oblíbenou scénu, váš nejlepší nápad nebo nejdramatičtější úsek, a dejte ho pryč. Je to brutální, ale někdy nevyhnutelné.

"Nic není originální. Kraďte všude, kde se setkáváte s inspirací nebo kde vaše představivost dostává podněty. Nasávejte staré filmy, nové filmy, hudbu, knihy, kresby, básně, sny, nahodilé rozhovory, architekturu, mosty, pouliční značky, stromy, mraky, vodní plochy, světlo a stíny. Vybírejte si jen věci, které promlouvají přímo k vaší duši. Pokud se podle toho budete řídit, vaše práce (a krádež) bude autentická. Autentičnost je vzácná; originalita neexistuje. A nedělejte si starosti s ukrýváním vašeho zlodějství - oslavujte ho, pokud chcete. Jinak mějte vždy na paměti slova Jean-Luca Godarda: 'Nezáleží na tom, odkud věci berete - záleží, kam je berete.'" (Jim Jarmusch)

"První verzi knihy pište srdcem, přepisujte hlavou." (Mike Rich)

"Nečekejte. Spisovatelé jsou jediní umělci, kteří očekávají, že se někam dostanou čekáním. Každý ví, že pokud chcete být tanečníkem, musíte tančit, musíte zpívat, pokud chcete být zpěvákem, hrát, pokud chcete být hercem. Vypadá to ale, že spousta lidí si myslí, že nemusí psát, aby byli spisovateli. Takže namísto psaní čekají. Isaac Asimov to krásně shrnul v šesti slovech: 'Je to psaní, které vás učí.' Psaní je to, co vás učí. Psaní vás vede k 'inspiraci'. Psaní je to, co vytváří nápady. Nic víc, nic míň. Nemeditujte, necvičte jógu, neberte drogy. Prostě pište." (Neil Gaiman)

"Pokud jste spisovatelé, vaší první povinností, povinností, kterou dlužíte sami sobě, svým čtenářům a svému vlastnímu psaní, je, stát se skvělými. Stát se nejlepšími spisovateli, jakými můžete být." (Theodora Goss)

"Psaní je jako zaměstnání. Budou dny, kdy se vám ho nebude chtít ho dělat. Slyšeli jste ale už o 'učitelském bloku' nebo o 'zubařském bloku'? Nedokážu pochopit, proč jsme tuto záhadnou frázi stvořili jenom pro spisovatele." (Lois Lowry)

#46: Spisovatelé a věk, ve kterém prorazili

Jakou radu bych dala mladším spisovatelům? (...)

Proboha. 

To zní: A) jako bych byla už kdovíjak ostřílený spisovatelský matador

B) jako bych byla už tak stará!

Takže jinak, jakou radu bych dala obecně všem píšícím? Dejte tomu čas. Všemu. 

Nevím, jak vy, ale já docela trpím na tenhle syndrom staršího a vždy mě deprimuje, když vidím mladšího člověka, který toho dokázal daleko víc než já. Je z toho skoro posedlost, že si u každého mladého spisovatele nebo debutujícího hudebníka musím hledat rok narození, abych se ujistila "uf, je starší než já, ještě je to dobré". Proč je pro nás přitom úspěch v mladém věku tolik zásadní? Jsou snad ti, kdo publikovali coby náctiletí, lepší než my, kteří nemůžeme najít nakladatele ani v pozdějších letech?

Svou první knihu jsem začala psát ve čtrnácti, takže je pochopitelné, že mým snem bylo publikovat jako velmi mladá. Dnes už vím, že ze mě druhá Sandra Lanczová nebude. (Ano, přátele, čtete dobře. Nebyla jsem jiná a od devíti do patnácti let jsem četla výhradně dívčí romány!) Víte ale, co? Nakonec jsem ráda, že se tak nestalo. Že jsem svou faktickou prvotinu nebyla schopná tehdy ještě dopsat, nebo snad, nedejbože, publikovat. Dneska bych ji totiž nenáviděla. Když se podívám, kde jsem byla ještě ve svých devatenácti a kde jsem dnes, je to rozdíl mílové vzdálenosti.

Nechci odrazovat žádné mladistvé pisatele od kroku publikovat brzy. To, že jsem já nebyla génius, neznamená, že jim ve svých šestnácti nemůžete být vy. Přesto ale víceméně platí, že v podobných životních etapách se teprve pilujeme a není třeba věci nijak uspěchávat. Ani dnes nejsem na vrcholu svých tvůrčích sil, je to ostatně celoživotní proces. Přesto jsem si jistá, že za věcí, která by mi vyšla dnes, bych si stála už víc než právě za oním románem v šestnácti.

Jednou provždy se proto přestaňte stresovat. Psaní není sportovní klání, vykašlete se na honění rekordů. Absolutně nic o vašem psaní nevypovídají. Za desítky let si lidi nebudou pamatovat věky, v nichž autoři debutovali, ale tituly samotné. Co je ostatně největším balzámem pro podobně vystresované autory? Zjištění, že ti největší literární velikáni publikovali svá zásadní díla (či dokonce prvotiny) až v pozdějších letech svého života. A vy přece nechcete být druhá Sandra Lanczová, ale nová J.K. Rowling!

#45: Moje reakce na dnešní zveřejnění finální patnáctky soutěže Hledá se autor bestselleru

Ale tak jako samozřejmě, že mám i radost!

A ano. Chci tím říct, že jsem se nějakým záhadným způsobem opravdu vecpala do finální patnáctky!

#44:A co dál...

Moje aktuální pisatelská nečinnost mě už opravdu deprimuje. Proto jsem se rozhodla udělat si jasný plán, podle kterého se budu v následujících dnech ubírat. A kam si ho jinam zapsat než do svého blogerského deníčku?

Zatím jsem se vám nesvěřovala, ale pravda je taková, že už pár týdnů bojuji s dalším ďábelským ponoukáním. Respektive pěkně debilním nápadem, abychom se vyhnuli tomu poetickému patosu. Napadlo mě totiž, že svou dopsanou prvotinu už nebudu nikde nabízet a naopak budu pokračovat na psaní druhého díla. Nakladatelstvím budu následně nabízet rozšířenou verzi. Jednoduše řečeno by se už nejednalo o trilogii, ale o dva díly. Není to úplně špatný nápad. Jednička má obsahově opravdu blízko ke dvojce a myslím, že by v kontextu s připojeným druhým dílem dopadla daleko lépe. Třebaže příběh je napsán tak, aby fungoval samostatně, chápu, že mnoha nakladatelům může i přesto připadat nedořečený. Nehrozí ostatně, že bych měla náraz strašnou spoustu textu, kterou by se teprve nakladatelé báli vydat. Nevím, jestli svou věc můžu označit jako novelu, protože v tomhle se snad všichni na internetu rozchází, co jsem si tak našla. Každopádně je to text o "pouhých" 169 normostranách. 

Takže místo abych se věnovala práci na svém skutečném prvním románu s velkým R, koketovala jsem s podobnými myšlenkami...

Od včerejšího dne ale vím, že dalšího půlroku se budu věnovat také další pracovní činnosti. Čas práce na nové knize se tím pádem krátí. Tím pádem odpadá prostor na jakékoliv srandičky!

Z toho důvodu jsem si opět popovídala sama se sebou (taky byste to někdy měli praktikovat, je to skvělá věc) a já mi sdělilo jasný a upřímný názor na věc, když jsem ho opět konfrontovala se svými záměry: "Vy*er se, ku*va, už na to! Konečně rozešli všechna nakladatelství, která tě napadnou a začni už, PROBOHA, psát novou knihu!" 

Co jsem na to mohla říct... Já mám vždycky pravdu. A pak jsem taky dnes narazila na tenhle citát:

"Skutečnost, že něco nechcete publikovat, je v devíti z deseti případů důkazem, že byste to měli publikovat." (Gilbert Keith Chesterton)

A asi na tom něco bude. Žádné přívěsky v podobě přidaného druhého dílu. Pokud má můj prvorozenec někdy vyjít, tak potom v podobě, v jaké je teď. Jako malé neviňátko, které pustili do světa bez kompasu. Nepotřebuje staršího bráchu, jenž by ho cestou vedl a před ostatními obhajoval jeho existenci. Právě proto, že se ho v takovéto podobě z určitých osobních důvodů docela ostýchám najednou vydat, ho takto musím vydat! Neboť bod číslo 9: Pokud vás některý nápad znervózňuje, nebo pokud je vám nevolno z myšlenky, že určitý příběh budou číst lidé, tak pak jste pravděpodobně na té správné cestě.

Můj plán je tedy následující:

1. Navázat na dosud napsaný text a konečně ZAČÍT PSÁT KNIHU! HNED!
2. Obeslat všechna možná (a vhodná) nakladatelství! Nejpozději do tří dnů.
3. Modlit se, abych nebyla vybrána do finální patnáctky soutěže Hledá se autor bestselleru. (To je žert, vlastně by to bylo docela pěkné, kdyby je můj nedonošenec oslovil.☺Čím více se prodlužuje doba, kdy jsem se na něho naposledy dívala, tím více se mi líbí a vkládám v něho naděje. Drž se, hochu!)
4. Konečně si ujasnit, jakým směrem chci ubírat svůj další blogový projekt, nebo vůbec promyslet možné jiné projekty, když mám tolik nápadů. Asi si dám opět pokec sama se sebou.

A na důkaz bodu jedna přikládám Gang Of Four a jejich výbornou věc, jež se nechtěně stala soundtrackem právě mého nového příběh. A ne náhodou!

#43: Test: Máte talent na psaní?

#42: Jak jsem se stala autorem sci-fi (humoristické povídání)

Je to k nevíře, ale letošního ročníku soutěže Hledá se autor bestselleru jsem se skutečně zúčastnila. Já vím, že jsem se k něčemu podobnému přece už zapřísahala dříve, ale ten kdo mě skutečně zná (já), tomu snad ani nemohl věřit.

Ale teď vážně. Vážně jsem se chtěla zúčasnit, ale dlouhou dobu jsem jednoduše nebyla schopná nic vymyslet. Protože nevím, jestli jsem se o tom už zmiňovala, ale já a sci-fi je opravdu sci-fi. Fantasy ani nevím, co je. Udělala jsem si na papír malý brainstorming a napsala si následující hesla:

'temný', 'Poslední dnové světa', 'cestování v čase', 'konec světa', 'VESMÍR', 'LÉTO', 'Den, kdy nezapadlo slunce'

Prostě úplně super indicie. Vyloženě v tom jde vidět ten vypointovaný příběh. Pak se mi ale v hlavě připomenula jedna látka...

V sedmnácti jsem vymyslela jeden docela zajímavý námět, který jsem chtěla rozpracovat do něčeho většího. Konkrétně jsem tím pojmenovala svou "povídkovou sbírku". Onen námět ji měl uvádět a ukončovat. Kromě prologu a jedné krátké povídky mi ten sešit ale pochopitelně dodnes zeje prázdnotou. Teď ale nastala konečně ta pravá chvíle vynést nápad na světlo. Protože byl docela sci-fi. Byla jsem opravdu nadšená, že jsem si na něj tak šťastně vzpomněla a konečně ho mohla nějakým způsobem zpracovat.

JENŽE!

Ta proklatá pointa se mi ne a ne vyjevit. Napsala jsem několik stránek, ale pak jsem své snažení opět přerušila. Byla jsem jednoduše zaseknutá někde za půlkou a nevěděla jsem, jak mám motiv posunout dál. Tak jsem to vzdala... Jsem ale sebevrah. Bylo to v úterý, kdy jsem psala články někdo do dvou do rána a když jsem šla spát, ještě pořád ve mně vřely myšlenky. Tak mě napadlo, že by se toho stavu dalo využít a sama sebe jsem se zeptala: Nevymyslela bych přece jenom nějakou pointu? No co vám budu povídat. Třicet sekund po této otázce jsem ji samozřejmě vymyslela, fakt díky, mozku!

Stejně jsem se do psaní pořád moc nehrnula. Když jsem si pointu v duchu ale ještě víc obrousila, přišlo mi to jako vlastně docela dobrý příběh. Možná zpackaný v mém provedení, ale sám o sobě dobrý. Takže mi najednou bylo líto se ho vzdát. Věděla jsem, že tři dny je slušný šibeniční termín, ale zase jsem si říkala: Co můžu ztratit? Jo, nejspíš to zmastím a porota povídku hned smete ze stolu, ale co na tom pak záleží, když jsem se na ni chtěla původně úplně vykašlat? Proč to jenom nezkusit? Vždyť o nic nejde.

A jak už tedy můžete vědět z úvodu mého příspěvku, šla jsem trochu do sebe a opravdu se tak stalo. Konečně jsem se poprvé v životě zúčastnila literární soutěže!

No a teď se jenom modlím, aby neměla porota slabou chvilku, a skutečně mě snad nezvolila do finální patnáctky. Byla by to urážka žánru sci-fi!