pátek 19. července 2019

#95: Řekni mi, o čem píšeš, a já ti povím, jaký nejsi


Jeden člověk mi kdysi řekl něco v tom stylu, že jsem jenom velké macho na internetu, ale ve skutečnosti jsem v komunikaci úplně zoufalá. Nebo tak nějak, fakt si to už nepamatuju. Neurazilo mě to. Jednak to bylo řečeno v kontextu dalších věcí, jednak mi to řekl někdo, jehož názor pro mě absolutně nic neznamená. Co je ale hlavní - já to vím. Vím, že moje persona online je odlišná od osobnosti v reálu. Doopravdy nejsem tak výmluvná, nesypu vtípky z rukávu, nejsem tak úžasně pohotová a jízlivá a často vůbec nevím, jak reagovat. Řeknu vám totiž tajemství o nás píšících - většina z nás píše právě proto, že se jinak vyjadřovat moc neumíme. Překvapivé, že?

Velká část z nás není nejlepšími společníky, žijeme ve vlastním světě a komunikace s ostatními, obzvláště s neznámými lidmi, nám nejde. Jsme kvůli tomu snad falešní? Klameme ostatní, když nás pak poznají v realitě a zjistí tu hořkou pravdu, že jsme vlastně absolutně nudní a zakřiknutí patroni? Nemáme právo se na internetu chovat extrovertně, když jsme jinak uzavření introverti? Vcelku chápu zklamání nad instagramovou modelkou, která bez všech filtrů, póz a Photoshopů není v reálu tak nádherná a dokonalá. Ale co čekáte od člověka, který většinu času tráví schovaný za textovým editorem, daleko od skutečného světa? Což takhle se první zamyslet, proč nějaký člověk raději volí písmenka a nehlásá své názory nahlas?

To se samozřejmě netýká pouze spisovatelů a redaktorů, ale umělců obecně. Jeden pěkný příklad za všechny - frontwoman britské kapely Wolf Alice Ellie Rowsell. Na pódiu je to divoká holka, která se nebojí zvýšit hlas a překypuje sebevědomím. Jenže pak ji dosadíte do místnosti s cizím člověkem, který s ní má dělat rozhovor. A najednou před sebou máte mladou ženu, která se drží stranou, odpovídá stručně a odměřeně a kolem a kolem vypadá na strašně prázdného a arogantního člověka. A zatímco takový muzikant-chlap by byl označen za cool frajera, žena je jenom namyšlená děvka, kterou za její vystupování musíme zkritizovat. Respektive jsem se s tím setkala zatím jen u českých "novinařů", což možná taky o něčem vypovídá. Ale zpátky k problematice. Ellie uvádím jako výstižnou ukázku rozporu mezi dílem a veřejným profilem. (A když si pustíte třeba tohle video, pochopíte, že celý zádrhel je velmi prostý - je to zkrátka jen stydlivý a uzavřený umělec. A je po senzaci.)

Báseň, román, skladba, obraz, socha, herecká role - to všechno jsou prostředky, se kterými se mi tišší, uzavřenější vypořádáváme s naším komplikovaným vnitřním světem a konfrontujeme se s tím venkovním. Zatímco ve svých dílech jsme expresivní a otevření, při styku s lidmi můžeme být bezradní a mít daleko k výrazným osobnostem promlouvajícím z našich děl. Berte, nebo nechte být. Ale nedivte se.

pondělí 15. července 2019

#94: Pár věcí, které mě naučila revize

Co je vrchol prokrastinace (kromě psaní o psaní)? Když článek o revizi dokončíte skoro později než samotnou revizi! Je to tak, odpočet stránek se mi zastavil na čísle 39 a víc než dva týdny - i s doplněním detailů, které si nechávám na konec - tomu nedávám. Momentálně se nacházím v nejlepší části celého textu. Což nechápejte tak, že i nejméně opravuji, právě naopak. Moc dobře si pamatuji, jak jsem tenhle závěrečný úsek psala během horkých srpnových nocí loni na dvoře. Události v příběhu nabraly rekordní otáčky a já věděla, že konec je nablízku. A podle toho taky text plný překlepů vypadá. Ale vůbec mi to nevadí. Pokud nemusím něco zvlášť přepisovat, opravování zapomenuté čárky nebo špatného i/y mě baví. A hlavně mě baví ten závěrečný děj. Možná je ta knížka blbost, ale závěr aka mikulášský večírek se mi prostě líbí. Dokonce jsem se přistihla, že hlavní hrdinku chvílemi lituji a upřímně s ní soucítím (!), což je vhledem k tomu, že se mi podařilo vytvořit nesympatickou postavu hyperdramatického fracka s nepřiznanou hraniční poruchou osobnosti fakt divné. Ne. Nepsala jsem o sobě, ehm.

Btw tady je malá ukázka mé pisatelské morálky.

Nechápete? Nejste jediní...

Zatímco většina svědomitých spisovatelů si k příběhu jistě vede pečlivou dokumentaci a má na to kupříkladu nějaký sešit, tohle je, prosím, náhled do mých "pracovních listů" - pár papírů popsaných chaotickými poznámkami, jejichž význam zapomínám hned v momentu napsání. A něco po sobě ani nemůžu přečíst, ha. Závěrečný tuning a dopisování "věcí nechaných na potom" bude ještě hodně hodně zajímavý... Myslím, že jsem už ale jednou vysvětlovala, že mým řádem je chaos a neumím pracovat jinak. A stejně tak NENÁVIDÍM seznamy, to-do listy, rozvrhy a další organizační věci. Ustup, Satane. Ne.


Během revidování jsem objevila svou slabou stránku - nadužívání výplňových slov typu "ale", "ještě", "samozřejmě" atd. Bohužel mi to došlo až někde v poslední třetině knihy. Taky jsem si ale uvědomila pár dalších věcí:

1.) Autorská slepota je skutečná
Ne, že bych to předtím nevěděla. Ale teď se o tom ujišťuji ještě víc. Takové to, když si něco přečtete desetkrát, ale chybu tam stejně najdete až po jedenácté. To přinejlepším. Ale dost možná ji tam ani nenajdete. Najela jsem na techniku, kdy si jednotlivé úseky po sobě čtu dvakrát - jednou nahlas, to abych slyšela, jak to všechno zní, podruhé v duchu, abych doladila "poslední chybky". A stejně v druhém čtením narážím na věci, které jsem měla opravit už ve čtení prvním. A je mi jasné, že při čtení třetím bych narazila na další přehlédnuté chyby. Každopádně to moc nehrotím. Vím, že právě díky fenoménu autorské slepoty (o kterém chci udělat celý článek) to stejně nikdy nebude stoprocentní a podobně rozsáhlé dílo potřebuje pohled druhé osoby. A zopakuji to už asi posté - pokud ten příběh v sobě něco má, editora od vydání neodradí přehlédnuté ji/jí. V opačném případě to může být bezchybný rukopis s nulovou prací pro korektora, ale stejně mi to nikdo nemusí chtít vydat.

2.) Když se už jednou člověk do tvorby knihy pustí, měl by pokračovat bez velkých přestávek
To platí samozřejmě také o revizi. Protože co se většinou stane, když s nějakým textem dlouho nepracujete? Zapomínáte. Týká se to hlavně detailů. Hodně věcí jsem musela mazat/přepisovat jenom kvůli své nepozornosti. Buď jsem se opakovala, nebo jsem třeba načrtla věc, ke které jsem se už později nikdy nevrátila. Naposledy jsem se hodně pobavila nad jménem. Jak jsem už kdysi dávno psala, jména (a taky titulky, podnadpisy apod.) jsou má Achillova pata a vždycky se na nich nejvíc zaseknu. Celou knížku jsem kupříkladu psala bez jména jedné zásadní postavy. X se v mém příběhu objevovala dokonce i značnou část revize. Když byla ale ona postava na straně 130. poprvé uvedena do děje, došlo mi, že by už nebylo od věci ji nějak pojmenovat. Vůbec mě to nezdrželo několik dní a neměla jsem chuť notebook prohodit oknem! Jedno debilní jméno. Ale nakonec jsem něco splácala. Jaké bylo mé překvapení..., když někde na 195. straně ta postava jméno měla! A jaké bylo mé udivení..., když ji na stránkách dalších zase nahradilo anonymní X. Jako by mě zkrátka na chvilku osvítil Bůh, jenže když jsem se k tomu kdoví po jaké době vracela, zase jsem to zapomněla. Ale jinak jsem myslím v pořádku. Doufám...

3.) Že bych si měla víc věřit
Jsem zbrklá. Ve všem ve svém životě. Tedy i v revidování. Když narazím na pasáž, která mi moc nesedí, na divně uspořádanou větu nebo divně vyskloňované slovo, samozřejmě hned mažu a přepisuju..., abych si hned vzápětí přečetla nadcházející text a zjistila, že vše vlastně sedí a vše má svůj důvod. Takže zase dopisuju nebo mačkám ctrl+Z. Stačilo by přitom jenom ubrat páru a trochu víc si věřit. Je to sice těžko k uvěření, ale ani ten člověk, který psal hrubou verzi textu, nebyl úplně blbej.

4.) Mazání je základním kamenem revize
Psala jsem to už na svém Facebooku. Když vám něco nesedí a není to ani žádná důležitá část, která v příběhu musí být - SMAZAT. Můj rukopis je už chudší o cca 5 tisíc slov. U větších pasáží, které jsem musela odstranit kvůli tomu, že se tam vzhledem k budoucímu ději nehodily, mě to fakt mrzelo. (Samozřejmě jsem je nesmazala úplně, ale překopírovala jsem je do jiného dokumentu.) Jinak si ale mazání užívám. Je to stejně parádní pocit, jako když máte přerostlé vlasy a a konečně vás někdo ostřihá. Což mi připomíná, že bych se zase měla trochu ostříhat.

5.) Že se mi vlastně podařilo napsat celkem solidní příběhový mindfuck...
Ale tohle jste nečetli, okej? Ta knížka je samozřejmě skvělá a strašně jednoduchá na pochopení. Vůbec s vaším mozkem nedělá v každé nové kapitole kotouly, to jenom já jsem pitomá. Fakt. Určitě to tak musí být.

úterý 7. května 2019

#93: Když píšu, tak jsem šťastná. Proč tedy (moc) nepíšu?



Jednou jsem psala, že nikdy nejsem šťastná. Není to ale tak úplně pravda. Existuje jeden moment, ve kterém jsem šťastná skoro pokaždé. A nemusíme chodit daleko - ano, je to psaní.

Ne, že bych čirou radost zažívala zrovna při psaní článků, mluvím samozřejmě o psaní knih. Mluvím o těch okamžicích, kdy se necháte unést proudem inspirace. Prsty vám jezdí po klávesnici, prázdná strana se zaplňuje slovy, věty tvoří odstavce a vy najednou už vůbec nevnímáte, že píšete. Na chvíli zase neexistuje minulost, kterou jste zpackali, ani budoucnost, která vždycky vypadá hůř v představách než v realitě. Jste jen vy a svítící editor, přítomnost, která je svým způsobem vlastně vždycky dokonalá. A o čem jiném skutečné štěstí je?

Pro vás, jako pro spisovatele, najednou neexistuje žádný jiný svět než svět vašich hrdinů. A zatímco sami se životem často necháváme vláčet a čekáme, co dalšího si pro nás vesmír, Bůh, osud, říkejtesi tomujakchcete, připravil, ve světě literárních postav existuje jen jedna pravda a vy jste jejím strůjcem. Nic není větší jistota než fiktivní svět, který jste přivedli k životu. Je to jediné místo, které je plně ve vaší moci, a nestane se v něm nic, co byste sami nechtěli. Nikdo z rodiny vám tam nehodí klacek pod nohy, žádnej kámoš vám nebodne dýku do zad a nenaletíte v něm žádnému týpkovi. Chápete mě?

(A úplně nejlepší pocit, který můžete během dlouhé práce na knize zažít, je moment v závěru, kdy do sebe začne všechno magicky zapadat, všechno souvisí se vším a i když vám některé prvky příběhu první nemusely dávat smysl, najednou to všechno smysl dává. Tedy aspoň já jsem to během finiše zažila. Jako by váš příběh byl součástí nějakého rozsáhlého univerza. Jste to ale jenom vy. To vy jste ten Bůh, vesmír, whatever, vy jste všeho příčina i důsledek. Což je i dobrá paralela k životu, ale tam už je to trochu složitější.)

Ehm, no prostě jsem těmahle ezo žvásty à la Tamara Klusová chtěla říct, že když píšu, když chytnu ten proud, jsem šťastná. Další otázka je tedy nasnadě: Proč nepíšu častěji? A jsme doma...

Nebudu vám lhát. Za tu dobu, kdy jsem psaní začala brát vážně a rozhodla se, že chci být regulérním publikovaným autorem, jsem už mohla vydat několik knih. Ně-ko-lik. A nemusela bych mít ani pracovní rutinu Stephena Kinga, stačilo by si nad tím denně s výjimkou víkendů na hodinku sednout. Tu stejnou hodinku, kterou jindy trávím třeba absolutně bezcenným kontrolováním sociálních sítí nebo sledováním videoklipů, které jsem viděla už milionkrát.

Problém je ten, že po většinu roku se prostě víc zaobírám sama sebou než tvorbou. Už jsem to jednou vysvětlovala - nedokážu vesele pokračovat ve psaní, když tam venku jsou jiné věci, které se musí řešit. Okej, ve skutečnosti jsou spíš jen v mojí hlavě, ale pořád jsou až moc skutečné. Denní porci článků v takových etapách roku ještě nějak zvládnu (i když, co si budeme..., kolikrát jsou dny, že se i na to vykašlu a pak je, naštvaná sama na sebe, musím dopisovat), ale pak se můj energetický potenciál vyčerpá. Psaní je pro mě zkrátka ta poslední věc na světě, kterou chci dělat, když se cítím mizerně.

Řeknu vám ještě jednu věc: Upřímně si myslím, že kdyby ze mě byl už konečně publikovaný autor, můj život by se změnil k lepšímu. Vlastně jsem o tom docela přesvědčená. Nejsem naivní. Rozhodně nečekám, že moje knížka bude trhák, statisíce lidí mě bude najednou obdivovat a moje bankovní konto se nafoukne o pár nul (i když, i ta možnost tu samozřejmě vždycky je :D). Ani nečekám, že pouhou knihou snad vymizí všechny věci, které teď řeším; já, hlavní příčina problémů, se nezměním. Přesto... Něco se změní. Konečně za sebou budu mít hmatatelný kus práce. Najednou budu žít v realitě, ve které je skutečně možné vydat knížku, což mi přijde jako dobrá realita. A třeba i nabudu dojmu, že moje existence není úplně zbytečná. I kdyby moje knížka měla udělat radost / pomoci / dát inspiraci jen jednomu člověku, je to úspěch. (A ano, je to staré klišé, ale to nic nemění na tom, že je to pravda!) I kdyby se můj život měl změnit jen o jedno procento k lepšímu, pořád je to neskutečně moc!

Takže znovu: Proč nepíšu, tedy aspoň ne v takové míře, v jaké bych měla? Protože se často cítím špatně. Co mám dělat pro to, abych se špatně necítila? Psát. Proč tedy nepíšu? Protože...

...

čtvrtek 17. ledna 2019

#92: Čtyři lekce, které mě naučil zkur... neotřelý rok 2018

Znáte to. Je konec roku, a přitom teprve včera byl jeho začátek. Ohlížíte se zpátky, chcete vědět, co jste prožili, ale vidíte jenom jeden rozmáznutý flek. Chcete vědět, kam jste se posunuli, ale zdá se, že se za ten rok vůbec nic nezměnilo. Jak by taky mohlo, když od posledního Silvestra uběhl jenom týden...

Ještěže máme ty instagramy. Jenom tak jsem mohla zjistit, že je to iluze. Že také uplynulý rok měl skutečně dvanáct měsíců. A vlastně byl ukrutně dlouhý. Byl plný skvělých koncertů. Parádních setkání. Nevšedních zážitků. Oslav a večírků. A jen tak mimochodem - dopsala jsem knihu.



Byly to ale bohužel i ty horší věci. Rok 2018 bych označila za rok plný extrémů - buď jsem se zkrátka měla hodně dobře, nebo hodně špatně, nic mezi. A spíš převládalo to druhé... Pár věcí jsem se ale naučila:

(každý z bodů mělo doprovázet velmi vtipné meme, ale našla jsem jen jedno :-/)

1. Všechno špatné jednou pomine

Pamatujete si na dobu, kdy jste si naposledy říkali, že teď už to fakt nedáte? Všechno se vám sypalo na hlavu, problém střídal problém a zdálo se, že na konci tunelu žádné světlo není? No ale stejně jste se z toho nějak dostali. Protože tak to je, v jiném případě by to byl už úplný konec. Vždycky to nakonec pominulo, jen tomu v tu určitou chvíli nikdy nevěříte. A tak znovu a znovu trpíte.

2. I na špatné období budete jednou vzpomínat

Nebo je to jenom moje specialita? Nemluvím samozřejmě o vyloženě špatných obdobích, když vám například někdo zemře nebo trpíte nemocí. Mluvím o takových těch klasických dnech/týdnech na nic, kdy vás štvou různé malichernosti a z různých důvodů se nemáte dobře. Jednou to ale přejde, vy se podíváte nazpět a... Prosím, řekněte mi, že nejsem jediná divná a že i další z vás mají tendenci si temná období svého života romantizovat. Za všechny příklady bych uvedla svůj sedmnáctý rok, kde jsem po večerech sedávala ve tmě svého pokoje, v uších jsem měla Pornography od The Cure a prožívala "existenční krizi". Můj nejlepší kámoš seděl za vraždu, ve škole jsem to nesnášela, mezi svými kámoškami jsem si připadala jako outsider a hlavou se mi honila kopa dalších ponurostí. Jenže co naděláte... Ta deska už nikdy nebude znít tak dobře jako tehdy a na ten čas dnes celkem sadomasochisticky vzpomínám. Také v roce s osmnáctkou na konci bych našla několik krátkých epizod temna, na které dnes vzpomínám skoro... s potěšením!? Třeba jsem jenom sebedestruktivní posluchač NIN (jsem!). Ale spíš si myslím, že takhle naše paměť funguje. Špatné věci časem přefiltruje. Utrpení dodá jakýsi sentimentální punc. A přiměje vás tak nějak s nostalgií vzpomínat i na doby, kdy nebylo nejlíp.



3. Vždycky poznáte někoho lepšího

Ten příběh začíná pokaždé stejně. Někoho poznáte. Začnete se bavit. Psát si. Vyjdete si ven. Třeba si spolu něco začnete. Třeba si spolu ani nic nezačnete. Každopádně chci říct jednu věc - prostě se do někoho zamilujete, abychom byli konkrétní. To slovo používám vždycky trochu s despektem. Jenže víte, jak to chodí. Většinou z toho nakonec nic není. Něco se pokazí. Ten člověk se vám začne vzdalovat. Co s tím ale naděláte, když jste pořád zamilovaní? Nejhorší je ta jistota, kterou v tu chvíli máte. Protože byste dali snad i ruku do ohně, že nikoho lepšího už nenajdete. Fakt. Nikdy. Tohle je ten nejlepší, nekrásnější, pro vás nejvhodnější, nej nej nej bla bla bla člověk, kterého jste ve svém životě potkali. (Okej, je to sice debil, je totálně prázdný a otrávený a vlastně i úplně tuctově vypadá, ale pst, to se ještě neví! To by přece bylo moc snadné, kdyby se to vědělo hned!) Takže když to s ním nemá vyjít..., je to tak trochu v prdeli, co si budeme korektně povídat. Ha, kolik jsem už takových nejlepších kluků z celé planety potkala. Mám vlastně neobyčejné štěstí. Ale... pokud to nemá žádnou budoucnost, dřív nebo později na to dojdete. Pokud nejste úplní blázni. U každého to trvá jinak déle, ale vždy nastane ta chvíle osvícení. Rána do hlavy. Moment, kdy toho už máte plné zuby. A všechno vám bohužel dojde... Že jste se zase zamilovali do úplného idiota! V nejlepších případech o vás ten člověk po čase dokonce začne na-jed-nou jevit zájem, ale vy s potěšením zjišťujete, že už vás vůbec nezajímá. Zařeknete se, že příště už takhle nebudete vyvádět. Budete zkušenější. Jenže znáte to... Zase někoho poznáte. Člověka, který bude ještě lepší než ten minulý nejlepší. A zase budete vědět, že nikoho lepšího než tohoto nejlepšího už nepoznáte. Ale poznáte. Tak to je. A pokud ne, tak je to asi konečná a poznali jste toho pravého / tu pravou... Ale tohle není blogísek z červené knihovny, takže žádné happy endy!

4. Musíte trpět, abyste mohli pocítit radost

Tu podivnou pravdu jsem si opět uvědomila před Vánocemi. Bylo 20. prosince, ale já jsem ani vzdáleně nebyla ve vánoční náladě. Už několik dní jsem něco řešila. Toho dne pohár mé trpělivosti přetekl a rozhodla jsem se, že to jedním rázným krokem ukončím. Škoda že nemůžu být konkrétní (tohle není ani humoristický blog), ale prostě jsem udělala jednu věc, která mi konečně měla dát jistotu. K mému štěstí vše dopadlo dobře. A najednou... Trápily mě samozřejmě i jiné věci, ale ty nebyly nic ve srovnání s tímhle problémem. A když jsem ho měla už vyřešený, najednou jsem cítila takovou neskutečnou úlevu. Radost. Štěstí. A blížily se Vánoce, jupííí. Znovu mi došel ten paradox. Že nebýt toho utrpení předtím, tuhle radost bych necítila. Zní to divně, ale musela jsem trpět, abych pocítila štěstí. I když se bezstarostný život jeví jako vysněná utopie, teprve díky starostem a bolesti dokážeme prožívat radost. Myslete na to, až vám v roce 2019 zase nebude do smíchu.

A na závěr je tu další playlist, který úspěšně popisuje můj minulý rok. Bohužel, loni jsem si některé songy spojila s určitými situacemi tak moc, že několik z nich dneska nemůžu už poslouchat. RIP. :(