čtvrtek 31. prosince 2015

#59: Ohlédnutí za rokem 2015

Moje reakce při ohlédnutí na uplynulých dvanáct měsíců?


Ale to už je taková novoroční klasika. A navíc by nebylo od věci soustředit se spíše na ty pozitivnější věci letoška. Protože pár - pochopitelně malých a bezvýznamných - se jich skutečně přihodilo. A tenhle souhrn si nepíšu ani tak proto, abych se chválila, ale snad jako nějakou připomínku pro sebe. Protože mi občas přijde, že i kdybych vydala ten největší bestseller všech dob a stala se ředitelem zeměkoule, moje reakce při ohlédnutí zpět by byla...

Ano.

Takže i když si to vůbec neuvědomuji a vůbec nic to neznamená, loni jsem:

1.) Poslala povídku do soutěže Hledá se autor bestselleru


Nepsala jsem tu už několikrát, jak je to se mnou a touhle soutěží; všemi soutěžemi? Takže jo. Wow.


2.) Umístila jsem se v ní na šestém místě


LOL.

3.) Získala jsem svou vlastní rubriku


Začala jsem psát do média, do kterého by mě nikdy ani nenapadlo, že budu psát, a dostala jsem rovnou svou vlastní rubriku, což pro začátek mé velkolepé kariéry myslím není úplně nejhorší. Ale teď vážně. Dneska jsem si to tak uvědomovala. Že jsem tyhle kecy dřív psala jenom na svém druhém blogu pro hrstku lidí a tajně jsem snila, že bych je někdy mohla psát i pro lidí víc a někoho by to vůbec zajímalo. A, proboha, vždyť přesně tohle teď taky dělám! Neuvědomuji si to denně, ale občas mi to všechno dochází a je to prostě neuvěřitelné. Úžasné. Jestli tohle není tím dostatečným důkazem, abyste si šli za svými sny, tak nevím, co už jiného. A už končím, nebo se tu ještě rozbrečím nebo co.

4.) Pokračovala jsem v redaktorské práci


... kterou sice chvílemi nenávidím, ale už kvůli komentářům čtenářů ji nadále dělat budu. LOL podruhé. 

5.) Napsala jsem pár dobrých článků


Hlavně jsem jich napsala hodně a to by nešlo, aby mezi nimi nebylo i pár těch dobrých. To jsou ty vzácné okamžiky, kdy má člověk pocit, že dělá něco, co má opravdu smysl. A je za to tak nějaký šťastný.

6.) Něco jsem si vydělala


Ano, miluji peníze.

7.) Dvacet čtyři hodin jsem si hrála na šéfa jednoho webu


Popsala jsem to tady a nebylo to zase tak závažné, jak to zní. Svým způsobem to ale naprosto bylo!

8.) Začala jsem dělat korektury


A pokud vidíte v mém textu nějaké chyby, problém je samozřejmě na vašem přijímači, ne u mě.


9.) Poslala jsem rukopis do Ceny knižního klubu


Povinnost bez komentáře.

10.) A jasně, taky jsem pokračovala v psaní blogu


Což je taktéž velký úspěch!

Děkuji všem, co mě čtete, a těším se na shledání v příštím roce!


pondělí 21. prosince 2015

#58: Zápisky neurotického editora (2. díl)


Letos se účastním Literární ceny Knižního klubu a protože jsem tu věc (svůj debut) už asi rok neviděla, dělám opět menší revizi. Jako se mi nepodařilo loni, chci to poslat symbolického 23. prosince. Na každý den mám daný počet stran a v mezičase si o tom píšu deníček.

Den 11.: Dnes krásná ukázka mé zbrklé a nepozorné povahy. Opravuji jednu pasáž a něco hodně podstatného mi na ní nesedí. Píšu v ní o vrácení určité věci, ale uvědomuji si, že jsem ještě neopravovala část, kde je tato věc rekvizitou. Kontrolky v hlavě mi začínají blikat a i když se usmívám, začínám mít dost nepěkný pocit. Rychle přeletím několik stránek před editovanou částí. Není to tam. Zběsile kroutím hlavou. Ne ne ne. Není to tak, že jsem tu věc smazala. Není to tak, že jsem tu věc smazala. (...) (...) Ale já jsem to vážně neopravovala! Panika je už dokonalá. V mikrosekundě mě popadne hrůza, že moji beta readeři dostali tuhle vadnou verzi. Nedokážu pochopit, jak jsem si toho mohla v některé ze svých předešlých revizí nevšimnout. Jsem skutečně naprosto neschopná, poněkolikáté v životě mnou projede toto nezvratné zjištění. Někde na pokraji mysli mi pak probleskne ještě jedno zásadní slůvko: Konec. Je jasné, že jestli se stalo to, co se zcela určitě stalo, je konec s celou mou knížku. Protože znovu to psát?


Tak jo. Ještě poslední šance. Třesoucíma se rukama napíšu část textu do vyhledávače. Znám ho skoro nazpaměť. JE TO MOJE NEJOBLÍBENĚJŠÍ PASÁŽ! Napíšu ho a... Posléze ho taky najdu. V revizi jsem se totiž sekla o deset stránek, a aniž bych to zaznamenala, přeskočila jsem jednu kapitolu. Konec grotesky a nyní zpět k serióznímu spisovatelství

Udělám konečně věc, kterou nechápu, proč jsem neudělala dávno. Opravovaná kapitola začíná krátkým odstavcem, který se vztahuje ještě ke kapitole předešlé a s dějem následujícího textu vlastně vůbec nesouvisí. Vždy během předešlých editací mi to tam moc nesedělo, je neskutečné, že až teď mě napadl ten zázračný edit, že ten odstavec zkrátka dám na konec kapitoly, ke které taky patří. Neskutečné, jak dokážu být někdy natvrdlá! Po prvotním šoku dnešní revize mě tedy čeká má nejoblíbenější pasáž vůbec. Není to náhoda. Psala jsem ji ve zvláštním rozpoložení a je to asi jediná pasáž, u které si živě pamatuji, jak vznikala. Bylo by asi mimo říkat, že jsem do ní dala kus sebe, protože to víceméně dělá spisovatel vlastně neustále se všemi texty, ale řekněme, že tohle bylo zkrátka víc než jen pouhé psaní příběhu. Proto ji tak miluji. A hlavně tu větu, kterou jsem dávala do vyhledávače. Její symboliku, již v ní vidím jen já. Když si text pološeptem předčítám, zase víc čtu, než opravuji, a tentokrát se dokonce do hrdinky vžívám a její slova, pronášená se vší vášní, jsou i má slova. Protože... opravdu jsou, he. 

Den 12.: ... se nekonal. Jakou mám výmluvu? Asi takhle. Mám za sebou nejhorší noc ever. Ač si nedokážu vysvětlit, proč se stala zrovna v tento abnormálně normální den (a ne v některém z giga špatných minulých dnů) (a po projekci krásné disneovky Frozen), věc se má tak, že jsem spala asi jenom... třicet minut? Nevěřím. Nepamatuji se. Pamatuji si jenom, jak jsem vůbec nespala. Ráno mi dělalo problémy srozumitelně se vyjadřovat, stěží jsem vůbec chodila. Vtip byl v tom, že jsem v tomhle zfetovaném stavu měla jet do Brna na vánoční nákupy. Optimismus mě ale neopouštěl. Dokonce jsem si na celodenní chození vzala boty na velkém podpatku. Celý den jsem se s ostatními vlekla z obchodu do obchodu, všichni jsme se sami sobě v obchodním centru pořád ztráceli, takže jsme se furt jenom hledali, do toho strašné horko, vyjdeš ven, tam zase prší, jdeš na trhy, už ani necítíš nohy, zima, horko, zima, horko, pak zase nestíháš, v přetopeném vlaku celou dobu stojíš, zpocená víc jak v létě. A pořád máš v sobě jenom tu půlhodinku spánku, která možná ani neproběhla. Výsledek: Nemohla jsem chodit, bolely mě záda, bolely mě paže a do toho jsem si připadala furt víc jak v nějakém surrealistickém snu než v realitě. Takže proto jsem needitovala. Ještě nějaké otázky?

PS: Nejlepší moje hláška během půlnočního Skype, kde jsme se domlouvali na našem sobotním výletu: "Anebo kašleme na spánek, to už ani nemá cenu, ha ha ha ha."


Den 13.: -

Den 14.: -

Den 15.: -

Den 16.: -

Den 17.: ... aneb prokrastinace v přímém přenosu. Každopádně měním plán a revizi chci stihnout do konce tohoto týdne. Už to chci mít z krku a plně se soustředit na jiné věci. Dnes zase hodně umazávám. Dialogy, které se mi dřív zdály ucházející, jsou dnes jenom trapné. Na pomyslné sinusoidě jsem zase dole. Zase jenom přemýšlím, jak moc zoufalé mé psaní je a nesnáším tenhle příběh. Vážně už začínám uvažovat, že nevyjdou-li žádné další pokusy o vydání, vydám to možná samonákladem. Můj debut je jako parazitický přívěsek, kterého se už potřebuji zbavit, abych mohla pokračovat dál. Vím, že to zní krutě, ale tak to prostě cítím. Nevím, jak vůbec budu schopná dělat na jiné látce, když přece ještě musím všechno dopovědět ve dvojce a trojce, ale momentálně cítím jenom frustraci. Poučka pro ostatní: Vždy plánujte jenom jeden díl a ten pište tak, jako by po něm nemělo následovat žádné další pokračování. Aspoň pokud jste začínající autor a zoufale potřebujete, aby vám už konečně někdo vydal debut. A tady ještě špetka humoru:
Revize je jedním ze skutečných potěšení psaní. Miluji květy pozdních myšlenek. (Bernard Malamud)
Den 18.: -

Den 19.: -

Den 20.: Dnes jsem tomu dala celý večer a hlásím dokončeno. Vím, že jsem si před začátkem editování představovala všechno jinak, chtěla jsem si skutečně denně vyhradit určitý čas na určitý počet stránek, nechtěla jsem revidovat zase na poslední chvíli, ale... Jednoduše se to nedalo. A znovu mnou dneska prostupuje přesvědčení, že je to vlastně fuk. Mezi námi - opravdu si nemyslím, že by o uspění/neuspění či vydání/nevydání rozhodovaly tři vaty, jedna přehlédnutá záměna s se z, krkolomný odstavec nebo chybějící čárka. Už jsem to psala kdysi. Buď to můj příběh v sobě má, nebo nemá. Může vás napadnout, proč jsem tedy vůbec dělala další revizi. Protože ani to nebylo na škodu. Tak nějak jsem musela do toho po dlouhých měsících zase nahlédnout. A spoustu věcí jsem opravdu vychytala. Opravila jsem přehlédnuté překlepy a chyby, smazala jsem spoustu blbostí a vaty. K něčemu to bylo. Dnes jsem opět narážela na některé naivní myšlenky a zmítalo mnou pokušení ještě je doříct. Pak jsem se ale zase musela zastavit: Jasně, že ty myšlenky jsou naivní! Jsou to myšlenky devatenáctileté holky, ne dnešní tebe. A devatenáctileté holky, proboha, mají právo být ještě naivní! A jsme opět tam, kde jsme byli.

Celá ta knížka má právo být naivní. Napsalo ji mé mladší já, mé starší já ji mohlo jen lehce zkorigovat, a tak to má být. Skutečně bych musela přepsat celou knížku, aby moje dnešní ego bylo na 100 % spokojené s výsledkem. Nikdy by nebylo... Tak jsem tedy skončila s revizí. Do soutěže jsem se chtěla přihlásit s čistší hlavou až den nato, popřípadě onoho symbolického 23., ale víte co? Vykašlala jsem se na to. Poslala jsem to po půlnoci. A teď už tu věc nechci dlooooooouhou dobu (klidně celou věčnost) vidět. Nebudu pokračovat na druhém díle. Potřebuji pauzu od celé téhle trilogie. Hlavně si počkám na výsledky. Do konce roku zvážím, na čem budu pracovat, a od příštího roku budu konečně psát. Cokoliv. Ale už životně potřebuji něco jiného.

A tady ještě můj vzkaz pro porotu:

čtvrtek 10. prosince 2015

#56: Zápisky neurotického editora (1. díl)



Letos se účastním Literární ceny Knižního klubu a protože jsem tu věc (svůj debut) už asi rok neviděla, dělám opět menší revizi. Jako se mi nepodařilo loni, chci to poslat symbolického 23. prosince. Na každý den mám daný počet stran a v mezičase si o tom píšu deníček.

Den 1.: Asi už po stopadesáté se chválím za prolog. Nemůžou mi vydat aspoň ten? Ušetřilo by se tím i na papíru. Možná je až moc umělecký na to, že má být oním úderným začátkem, možná ho někdo úplně nepochopí, ale já ho fakt miluju! Ach jo... Tak tedy vzhůru do mé nenáviděné první kapitoly. Chci říct: Proč jsou první kapitoly vždycky tak těžkopádně a debilně napsané? Nebo je to zase jenom nějaká moje Achillova pata? No nic. Pistolník Stephena Kinga taky nebyl úplně první liga. Ježiš, nemusím hned s první knihou útočit na Pulitzerovu cenu. A s první kapitolou teda už vůbec ne. Ale tahle ta věta... Smazat! Zbytečná omáčka. Jestli mě moje publicistická praxe už něco naučila, tak potom že když něco moc nefunguje, tak to prostě nekompromisně musí jít pryč. Tohle taky smazat. Sakra, s takovou si smažu zase 20 % textu. Co už. Hm, teď přecházím do lepší fáze. Jo, tuhle mám ráda. A následuje další těžkopádnost... Ty jo, vážně musím všechny tyhle věci dávat do placu hned na začátku? Některé skutečnosti přece mají vyplývat z děje, chování postav.. Ale tyhle věci pochopitelně nikam nevsunu. Musím je tam nechat. Vždyť já vím, já vím. Aspoň to tedy lehounce proškrtám. Ale! To byla doba, kdy jsem si myslela, že u mužského životného rodu se píše jež!? No potěš... Možná bych prostě měla úplně odškrtnout jednu z hlavních vedlejších postav, a tím pádem bych se zbavila i téhle odporné kapitoly. Ale ono by bylo docela dobré, aby v tom příběhu i něco zůstalo, že jo.

Den 2.: Debilní první kapitola vol. 2. Myslím, že zavedu nový styl, kde první kapitoly vůbec nebudou existovat. Začínat se bude rovnou od dvojky. Anebo proč ne už od pětky? Onehdy jsem se bavila s jedním kamarádem, že nám u psaní článku nejde nikdy úvod. Že by bylo super, kdyby se prostě místo začátku hned skákalo do středu. Takový styl musím zavést. Budeme se jmenovat Rychlá generace nebo Rozjetí mladí muži a ženy nebo tak nějak. Zase jsem umázla kus textu. Tentokrát dobrý odstavec. Mám tu knihu revidovat, ne ji ničit! Ale uznávám. Tahle část neplnila v příběhu vůbec žádný význam. Asi jsem na ni pak chtěla udělat nějakou narážku v závěru, ale během psaní jsem na to zapomněla, takže se jedná o úplně zbytečný prvek. A konečně. Druhá kapitola. Líbí se mi ten skok ve kvalitě. Tohle už se dá docela číst. Otázkou je, kdo do druhé kapitoly přestoupí, když ho už tak otráví jednička. A nepíše se zda-li, ale zdali!

Den 3.: ... se málem nekoná. Dnešek se na mě podepíše a moje hlava to večer už nedává. Dnes toho zkrátka bylo všeho moc. Moc jsem toho nachodila, moc jsem toho načetla (!), moc jsem toho napsala a do toho jsem poslouchala moc nových věcí. Nechci tedy říkat, že mě z toho teď bolí hlava, protože ta mě nikdy nebolí, ale zírat dál do té svítící obrazovky jsou muka. Zabalím to. (...) Pak si ale uvědomím, že s takovou toho budu zítra mít dvakrát tolik. Už tak mám hodně věcí na psaní. A pak bude zas víkend a kdo ví, jak to budu stíhat o něm. (...) Ne! Prostě musím svou denní porci revidování dát! Tak trochu mimo smysly se do toho tedy pouštím. Následuje naštěstí celkem pohodová pasáž. Snažím se to číst z odstupu, představuju si, jak to může asi působit na mé dva momentální beta readery. A říkám si, že se jim to vlastně může líbit.

Den 4.: Pohodový pátek. Po první kapitole mě koneckonců už velké katastrofy snad nečekají. Reviduji to přece jenom už po stopadesátédeváté, že ano!? Tak trochu začínám závidět tomu člověku z druhé strany. Myslím sobě v době, kdy jsem to psala. Kdy jsem byla ještě tvůrce. Mrzí mě, že letos jsem se jako spisovatel prakticky nečinila. Tak zase mám za sebou jiné pisatelské úspěchy, ale stejně... Fakt je mi to líto. Tak moc bych chtěla psát, snad bych si i ten čas našla. Tak moc, ale nevím, co... A čas mi pořád ubíhá. A když je ten pátek, chtěla bych zažít i ten pocit, když toho člověk hodně napíše a pak jde ven. Říká si: "Jo, dneska si ten pátek opravdu zasloužím. Hodně jsem toho napsala." Se svou letošní mezerou ve psaní si pátky nezasloužím až do konce svého života!

Den 5.: -

Den 6.: To snad není možné! Měla jsem tu text o tom, jak jsem zapomněla revidovat a pak super brek, jak neumím psát, neovládám slovosled, nesnáším vedlejší postavy, které nechám ve své příští knize zemřít krutou smrtí, jak zase všechno mažu a úplně nejvíc chci smazat celou knížku, a teď otevřu editor a všechno je to pryč! Vždyť to bylo uložené! Chyba v matrixu nebo co to má znamenat!? Jako by nestačilo moje psaní, můj život, všechno, i blog se proti mně spiknul! (No škoda, přišli jste o nejlepší zápisek celého deníčku.)

Den 7.: -

Den 8.: -

Den 9.:  -

Den 10.: Tři dny jsem si nenašla čas, a tak všechno doháním. Stále mě fascinuje, jak se od sebe můžou některé pasáže kvalitou tolik lišit. Vím, že každý máme své špatné a dobré dny, ale stejně. Občas je text tolik dobrý, že se sama v něm ztratím a spíš ho čtu, než reviduju, pak zas je text tak špatný, že ho musím doslova pitvat, abych mu došla na kloub a jenom se divím, v jakém rozpoložení jsem ho asi musela tvořit. Ale jak jsem už psala... Tohle je opravdu jenom kosmetická revize před posláním do soutěže a NEBUDU TO PŘEPISOVAT! To jsem už dělala v minulosti nesčetněkrát. A dělala bych to do nekonečna, NE! Je to můj debut, je to dílo mého mladšího já, nebudu ho z pozice pisatelsky zkušenějšího pořád sekýrovat. Mám právo být ve své prvotině lehce naivní. Mám právo nebýt dokonalá! Tak.

úterý 1. prosince 2015

#55: Proč jsou spisovatelé skvělými kamarády

Tenhle článek není můj, což jde poznat na první pohled - je dobrý. Jenom já ho možná blbě přeložila. (Originálu chtiví čtenáři najdou odkaz na konci.)

Následující osmička důvodů, proč jsou spisovatelé tak super kámoši, se možná úplně nehodí do našich končin. Pokud se nejedná o autora bestsellerů či například scenáristu, málokdo z nás je spisovatelem na plný úvazek. Myslím, že ale i tak se s většinou textu můžeme my píšící ztotožnit. Naše hlavy jsou opravdu přeplněné informacemi, zbožňujeme plánování, málokdy nás nudíte a zcela určitě po vás jednoho dne pojmenujeme postavu. A všichni samozřejmě dobře vypadáme! :)


1.) Spisovatelé jsou dobře informovaní
Informovanost možná není na seznamu vlastností vašeho vysněného kamaráda, ale zamyslete se nad tím. Nikdo nemá rád trapné ticho. Pauzy v konverzaci přichází, když už není o čem povídat. Spisovatelé jsou často ale depozitářem informací. Pokud si na párty sednete vedle spisovatele, trefíte konverzační jackpot: nejenom že si s vámi popovídají o nejaktuálnějších světových událostech, ale klidně vám taky vysvětlí, co má společného zadek Kim Kardashian s feminismem.

2.) Spisovatelé jsou skvělé "plus jedničky" na slavnostních večeřích
Nabídněte spisovateli jídlo zdarma a jenom výjimečně vás odmítne. Někteří dobré jídlo jednoduše potřebují, třeba zrovna žijí na hranici existenčního minima nebo se pokouší dokončit měsíc celonárodního psaní románů (NaNoWriMo) a příprava jídla jednoduše není v jejich plánu. Jiní jsou možná na dobré cestě k úspěchu v novinařině nebo cestopisné literatuře, ale nikdy se úplně nezbavili té noční můry čínských nudlí, které je ve spánku stálé dusí. Podobná večeře je pro ně terapií.

3.) Je skoro nemožné začít nudit spisovatele
Většinu vašich přátel pravděpodobně unavuje neustále slýchat o vašich ex nebo neschopných spolupracovnících. Spisovatelé vám všechny tyhle věci zbaští. Pro vás je to očista duše, pro ně je to sbírání informací. Dost možná zrovna pracují na sérii esejů o tom, jak monotónnost každodenního života zabijí kreativitu naší generace. Připravte se na zaujaté otázky - "ale proč si myslíš, že se tak cítíš? Myslíš si, že je to tím, že podléháš mínění společnosti a jejím nerealistickým představám o tom, jaký bys měl být?" Pokud váš nářek je pro ně brainstormingem, oba si tak navzájem pomáháte a není o něčem takovém právě kamarádství?

4.) Spisovatelé chápou odmítnutí
I když profesně těží z vaší bolesti, mají s vámi soucit. Nejenom proto, že jsou ve své podstatě lepší než běžní civilisté, ale taky z důvodu, že si tím vším prošli sami: pitomé práce v call centrech, kopačky kvůli tomu, že byli příliš zaneprázdnění, dny až týdny izolace od kontaktu s ostatními kvůli psaní. Spisovatelé znají vaši bolest. Nejvíce ze všeho hlavně ale ví, co je to odmítnutí. Odmítli vám v tomto týdnu zvýšit plat? Vašemu kamarádu-spisovatelovi nejspíše jenom dneska odmítli tři jeho články. Když potřebujete rameno, kde se vyplakat, spisovatelé jsou tu pro vás. Co je ale nejdůležitější, jsou to také oni, kdo vás přiměje, abyste se opět zvedli a zkoušeli to znovu.

5.) Možná po vás jednou pojmenují svou postavu
Pohlížejte na přátelství se spisovatelem jako na potenciální investici do budoucnosti a vaší proslulosti. Pokud jste jedním z nejbližších přátel spisovatele v momentě, kdy pracuje na svém románu, možná bude po vás pojmenovaná postava, nebo dokonce budete její předlouhou. Je známa spousta příkladů takzvané "tuckerizace", jednou z nejznámějších je například Philip K. Dick, který do povídky Waterspider dosadil spřáteleného autora Poula Andersona.

6.) Spisovatelé mají nízké požadavky
Možná to je ten hlavní důvod, proč jsou tak skvělými kamarády. Spisovatelé jsou zaneprázdnění, ale flexibilní. Společenští, ale soustředění. Pokud jim to nedovoluje časový rozvrh, nedokážou být pro druhé neustále k dispozici. Na stranu druhou ale neřeší, když jim tři týdny nezavoláte. Ve skutečnosti něco takového vlastně oceňují, když se jim třeba krátí deadline. Možná nebudete vašeho kamaráda-spisovatele vídat moc často, ale čas, který spolu budete trávit, bude obvykle úžasný.

7.) Jsou skvělí organizátoři večírků
Spisovatelé tráví příliš mnoho času zkoumáním a plánováním. Když tedy přijde na organizování něčeho - ať už je to kniha, článek nebo večírek - spisovatelé jsou puntičkáři a ví, jak dát dohromady důležité detaily. Pokud vám budou pomáhat s pořádáním párty, podrobně rozplánují menu a rozumně vyberou drinky. (Kolik znáte abstinujících spisovatelů? Znáte vůbec nějaké?) Lidi budou o takové párty pak mluvit týdny, budou se ptát, odkud pochází všechny ty věci s gorgonzolou a fíky. Byly totiž vynikající. Oh, a váš parťák v plánování se také pečlivě zaměří na rozpočet, takže skončíte s perfektně navrženým rautem, jedinečnými koktejly a jednohubkami za relativní pakatel.

8.) Spisovatelé dobře vypadají
Na střední většina spisovatelů trávila čas čtením knih a nerandila. Od té doby se ale někteří z nich pořádně vyšvihli. Zatímco jejich denní jóga je zaměřena proti tomu, aby se kvůli celodennímu psaní transformovali do Quasimoda, posilují i své břišní svaly. Přidejte k tomu jejich vkusný, hipsterský šatník a na stupnici od jedné do deseti máte solidní devítky.

(zdroj)

středa 28. října 2015

#54: Pár zkurvených tipů pro spisovatele, díl 2. (by Matt Haig)


Spisovatele Matta Haiga znám asi tak jako vy - nijak. Podle tumblr je to ale celkem chytrý chlapík s kopou upřímných rad. Takže tady je jejich další nášup:


1) Dívejte se z okna. 2) Mějte trochu kocovinu. 3) Přemýšlejte, jestli jste jako děti měli dostatek lásky. 4) Dejte si cereálie. 5) Běžte na Twitter.

Sedněte si kurva. Napište 90 000 zkurvených slov. Ať jsou kurevsky dobrý. Dejte si šálek zkurvenýho čaje.

1) Napište nějaká slova. 2) Podívejte se na ně. 3) Smažte je. 4) Povzdechněte si. 5) Běžte si udělat omeletu. 

1) Dívejte se z okna. 2) Vnímejte, jak vás bolí záda. 3) Pociťujte tu hrůzu prázdné stránky. 4) Povzdechněte si. 5) Běžte na Twitter.

Buďte neschopní usnout, nedůvěřujte lidem, vždycky znervózněte, když vás někdo obejme, buďte trochu agorafobičtí, jezte arašídové máslo, chtějte být kočkou.

1) Hodně se napijte. 2) Opijte se. 3) Zahleďte se na polštář. 4) Pohádejte se s polštářem. 5) Nic nenapište.

pondělí 5. října 2015

#53: Nabídky, které se neodmítají (a knížky, které se nepíšou)

Po dlouhé době se hlásím s aktualizací ohledně plánu být celosvětově uznávaným autorem několika bestsellerů a tak dále a tak dále. Nebo to byla krátká doba? Jak už zjistil Hans Castorp v Kouzelném vrchu, čas je dost relativní pojem. A pak asi víte, jak to s tím časem mezi námi spisovateli je... Takže co nového jsem na své misi nemožné zažila?

1.) Od léta jsem si do svého CV přibrala další médium. Normálně bych o místo v něm neusilovala, ale sama jsem jím byla oslovena a dostala jsem nabídku, která se neodmítá: Mít svou vlastní rubriku. A není snad tohle snem každého publicisty?



2.) Internisté jedné z mých redakcí měli školení, a tak jsem se na celých dvacet čtyři hodin stala de facto šéfem. Na starost jsem měla vydávání a psaní článků, aktuality, správu Facebooku... První jsem litovala, že jsem na to kývla. Opět - něco takového se ale pochopitelně odmítnout nedalo, to bych ani nemohla být já. A nakonec to vlastně byla hračka, když to řeknu hodně nadneseně a když opomenu, že jsem se chvílemi cítila takhle:

http://thomassanders.com/post/127255646348/jay2much-thebestoftumbling-so-calm-me


Ale vážně. Systém nespadl, technický šotek měl půlnoc, žádné atentáty a zemětřesení se nekonaly. Díky, světě.

3.) Kromě publicistické práce NIC nepíšu, což není NIC překvapivého. A dál bych to snad ani nerozpitvávala.



4.) Jsem taky loser a hrstka odmítnutí či ignorací (respektive tři, pokud mě paměť neklame) mi znechutila další obesílání nakladatelství. Co vám budu říkat - jsem ten poslední člověk, který by měl nabízení se za svou oblíbenou činnost, a to u mě platí víceméně ve všem. Bohužel. Mám to v genech. Smutné pro povolání, které jsem si vybrala. Má těžká prokrastinace má ale jednu výhodu, aneb rok se s rokem sešel... Ano. Zúčastním se Literární ceny knižního klubu. Naštěstí nemám moc nadějí na úspěch, takže seriózní literatura se nemusí bát, že bude příští rok ohrožena, ale je to prostě další věc, které se musím zúčastnit už jenom proto, abych se mohla na sebe nadále dívat do zrcadla. Tohle je bez debat. Bude se mi někdo smát (či dokonce nade mnou zapláče), když řeknu, že se pustím do další revize? Ne! Protože čtrnáct měsíců je pořádně dlouhá doba, abych mohla svou knížku posílat do soutěže s čistým svědomím. Navíc od té doby, co dělám korektury, jsem zase o něco v tomto bodě chytřejší a přijde mi, že pár drobností by se ještě dalo vypilovat. (Není to k vzteku? Čím více víte, tím víc zjišťujete, že nevíte nic!) Takže tak...

Bude hodně blbé, když na závěr řeknu, že se na revizi s pořadovým číslem 1 568 756 těším?


pondělí 10. srpna 2015

#52: Dá se psaním vydělávat? (2. díl)


Rok se po roce a pěti měsících sešel (prokrastinace level 100) a konečně nadešel čas pro druhý díl článku "Dá se psaním vydělávat?". Už v tom prvním jsme si řekli, že nemusíte být zrovna novinář na plný úvazek, aby vám za vaše texty platili. I tak má ale psaní na volné noze svá úskalí. Dnes si konečně povíme o konkrétních způsobech, jak si vydělat.

1.) Publikujte své články v tištěných médiích
Začněme klasikou. Coby externí redaktor můžete přispívat do časopisů nebo novin. Pokud už nemáte vytipované své favority, zajděte si do knihovny a vypůjčte si tituly, které vás aspoň trochu zaujmou. Doma si je přetřiďte, pečlivě zvažte co a kde byste mohli psát a vytvořte ukázkové články. Některé redakce sice nepracují s externisty, ale za zkoušku nic nedáte. Pokud je vaše psaní osloví, proč by nemohli udělat výjimku? Vždycky je samozřejmě možné i získání interního místa.

Za sebe můžu časopiseckou praxi jedině doporučit. Jak to už tak s mnoha věcmi mého života bývá, dostala jsem se k ní úplnou náhodou. A byla jsem doslova šokována, v jakých číslech - hlavně v případech, kdy se upíšete velkému vydavateli - se tu ceny za článek pohybují. Chci říct, v hodně rozdílných cifrách, když jsem je porovnala s mou tehdejší zkušeností v online médiích. Není to ale jenom o penězích, samozřejmě je to pro autora i skvělý pocit, když své jméno a plody své tvořivosti vidí vytisknuté na papíře.

2.) Přispívejte na webové stránky
Na tomto poli máte ještě více možností, jak se uplatnit, ale částky za vaše články jsou podstatně nižší. Opět záleží kde a v jakém rozsahu budete psát. O výši vašeho honoráře rozhoduje především návštěvnost stránek, a proto bych se nebála oslovit i někoho většího. Koketuje-li někdo s představou, že se jako freelancer bude živit psaním na několik webů zároveň, směle do toho. Velmi mu ale radím, aby si vybíral taková tematicky založená média, k nimž má aspoň minimální vztah. Možná si myslíte, že za peníze budete ochotni psát cokoliv, ale věřte mi - cesta takzvané writing bitch je cesta k tvůrčí záhubě.

Když píšete na web, kterého si nevážíte, o tématech, která vás nezajímají, a plýtváte časem, který jste mohli věnovat psaní něčeho smysluplnějšího (třeba vaší knihy), začnete nenávidět své psaní a začnete nenávidět sami sebe. Ne všechny servery vám navíc budou nabízet obstojné částky a abyste si něco vydělali, budete muset psát hodně. A zkuste si psát hodně, když budete mít mnohdy problém ze sebe doslova vypotit třeba jenom jeden text. Není to jako když máte automaticky pípat u kasy nebo skládat zboží do regálů. Chce se po vás, abyste něco tvořili. A mozek protestuje. Můžete do něho tlačit horem dolem, že musí spolupracovat, jinak jeho nositel nebude mít peníze. Mozek peníze nezajímají. Mozek chce znát smysl toho, že musí vynakládat pozornost, a žádný nenachází. Vždyť to ani není normální pracovní poměr. Nikdo mu ve skutečnosti nedrží nůž pod krkem, takže ani nemusí. "Ale ty musíš, musíš," okřikujete ho. "Vždyť z toho ani nekoukají velké peníze, tak jakou to má cenu? Jakou to má cenu?" znuděně vám odpovídá on. A to pak ani nemluvím o tom, že s některými zaměstnavateli budete mít jasně dané deadliny a opravdu budete muset...

No zkrátka bylo snad dobře vyrozuměno, že možností na internetu je opravdu nespočet, takže přebírejte!

3.) Aktivně hledejte poptávky textů na inzertních serverech a aktivně se nabízejte
Určitě zkuste webtrh. Poptávek je zde spousta a každý den přibývají nové. Problém s webtrhem vidím v tom, že většina inzerátů je značně podceněná a jejich autoři se dokonce potenciální zájemce neostýchají oslovovat termínem pisálci. Jak napovídá druhá věta, kvalitu tady ale jednoznačně převyšuje kvantita, a chce to proto jenom pečlivě oddělovat zrna od plev. Zkusit dále můžete copywriting.cz, ale má zkušenost zde se omezila jenom na registraci, takže vám více z jeho pozadí neprozradím. Nabízet své texty můžete také na Stovkomatu a na tom si prý ony stovky opravdu vydělat lze, tvrdí můj bratranec. A když to říká on, tak to musí být pravda.

4.) Účastněte se kreativních projektů
Sledujte také různé kreativní soutěže a projekty, protože i v nich je mnohdy klíčovým nástrojem psaní. A vůbec - i s vymýšlením dalších věcí jistě nebudou mít vynalézaví spisovatelé problém! Za sebe určitě doporučuji úžasné Future Bakery. Najdete tam nejenom rozmanité projekty, ale také velmi zajímavé finanční odměny. Mně samotné se už jeden (respektive zrovna i ten jediný, který se mi podařilo dotáhnout do konce, to jest patnáct minut před uzávěrkou) podařilo vyhrát a kdybych si stále nehrála na super anonymního blogera, hned bych se vám s tím pochlubila, protože se jedná o něco mně velmi blízkého. Snad v budoucnu...

Máte-li s copywritingem, writing bitchingem či jinou publikační činností také zkušenosti, podělte se s ní v komentářích!

sobota 25. července 2015

#51: Zvěrokruh podle ruských románových hrdinů

Emil Filla: Čtenář Dostojevského
Miluju ruské klasiky. A ještě o něco více jsem nadšencem do ezoterických věd jako astrologie nebo numerologie. Musím proto poslat dál tenhle skvělý alternativní zvěrokruh vytvořený podle hrdinů z ruských románů, na který jsem narazila na tumblr.

Já jsem podle něho Čičikov..., což, jak už konečně zjišťuju, opravdu není výhra. Na stranu druhou - typické vlastnosti Kozoroha se v něm opravdu nezapřou. Jak jste na tom vy?

Beran: Bazarov (Otcové a děti, Turgeněv)
Býk: kníže Myškin (Idiot, Dostojevskij)
Blíženci: Raskolnikov (Zločin a trest, Dostojevskij)
Rak: Konstantin Levin (Anna Karenina, Tolstoj)
Lev: Aljoša Karamazov (Bratři Karamazovi, Dostojevskij)
Panna: Andrej Bolkonskij (Vojna a mír, Tolstoj)
Váhy: Taťána (Evžen Oněgin, Puškin)
Štír: Grigorij Pečorin (Hrdina naší doby, Lermontov)
Střelec: Pierre Bezuchov (Vojna a mír, Tolstoj)
Kozoroh: Čičikov (Mrtvé duše, Gogol)
Vodnář: Věra Pavlovna (Co dělat, Černyševskij)
Ryby: Ilja Oblomov (Oblomov, Gončarov)

úterý 23. června 2015

#50: Extrémně tragický, nudný a předvídatelný článek o dalším z milion a jedna mých relapsů

Uvědomuji si, že mé deníkové zápisky z poslední doby připomínají spíše tragickou komedii. Ve společnosti přátel jsem vždycky platila za baviče, a proto jsem ráda, že ani na blogu nevycházím ze své role. Na stranu druhou můžou moje texty i motivovat. Výpovědi o mé (ne)schopnosti člověka jistě povzbudí a utvrdí ho v názoru, že ať je na tom sebehůře, tak špatně jako já na tom být nemůže.

Spisovatel má totiž psát, a já nepíšu. ABSOLUTNĚ. NIC. Tedy samozřejmě... Píšu každý den. Neustále. O psaní se mi dokonce zdá. Jenže to je redaktorská práce, ne literární. Naplno se ze mě stal novinář, jestli si můžu dovolit toto slovíčko použít (jakože asi jo, když vidím, která individua, se dnes tímto titulem také častují), a mé sny o spisovatelské kariéře slábnou a slábnou. Zatímco druhé teritorium je nejisté, první mi přináší peníze. Nejsem navíc ten typ, co ze sebe denně sype desítku článků. Jeden článek vám v lepším případě napíšu za hodinu, v horším pro mě není problémem nad ním strávit - samozřejmě s hromadou prokrastinačních činností - i hodiny tři. Jsem puntičkář a každou informaci si raději třikrát ověřím, než ji pustím ven. Se vším se piplám a všechno mi trvá neuvěřitelně dlouho. Dokonce i když se fakt soustředím a neprokrastinuju! Samotné psaní je jenom nějakých 40 % práce, celé je to hlavně o vyhledávání, zjišťování. Pak musíte k článku přidat i nějakou galerii, takže zase hledáte, stahujete, upravujete, vkládáte.

Když mám hotovo (jakože úplně hotovo nemám nikdy), není divu, že mám už psaní plné zuby a raději si pouštím novou hudbu a vůbec se nějak informuji po této stránce. Protože i to potřebuji k další mé pisatelské aktivitě. V jednom médiu, pro které píši, jsem teď navíc přislíbila občasnou korektorskou výpomoc, protože na to nešlo říct ne. Nevěřím si po téhle stránce na úplných 100 % (věří někdo z korektorů?), ale právě proto to nešlo odmítnout. Musím se v tomhle neustále vzdělávat a potřebuji takovou zkušenost. A co si budeme povídat, hlavně mě to baví! Poprvé v životě mám pocit, že ty texty skutečně čtu a úplně mi to změnilo i pohled, jakým se dívám na své vlastní články.

Tohle všechno tedy dělám, plus mám také další, nepisatelské pracovní povinnosti. Nebudu se tu ale vymlouvat na nedostatek času. Už minule jsem vám řekla, jak to s tím časem je a že všechno je to hodně relativní věc. Stejně jako někdo může mít spoustu času a nestíhat nic, jiný zase čas nemá a stíhá všechno. Teď jsem zrovna četla podobně laděný fejeton Haliny Pawlovské a jenom jsem kulila očima a pukala závistí, kolik toho údajně za jeden den stíhá ona. (Tedy jestli tak trochu nekecala.)

O co tedy jde, když o čas zase tolik ne? O to, o co vždycky... O psychiku. Zase přemýšlím nad tím, že novou látku ještě uložím na nějaký čas k ledu a dodělám tu svou trilogii. Nebo nevím. Třeba to může být i jedna velká kniha složená ze tří částí, ale jednoduše dopovím celý ten příběh. Protože přesně takový mám pocit. Že dokud nebude řečeno všechno, nedokážu se pohnout dál. A vlastně už ani tak neřeším, že mi dosud nevydali ani ten pitomý debut. Jednoduše to ze sebe chci všechno dostat a pak už... děj se vůle boží nebo něco podobně patetického.

Já nevím, chápe mě někdo? Byl už někdo z vás v podobné situaci a řešil takové dilema? Mám pokračovat v něčem, co možná nemá žádnou budoucnost, ale srdcově jsem k tomu přitahována víc, nebo na něčem čerstvém, daleko ambicióznějším, ale s oním břemenem nevyřčeného na zádech, které bude příčinou toho, že se do procesu tvoření nikdy neponořím naplno? Pokud máte radu či nějakou vlastní zkušenost, sem s ní. Vážně si totiž momentálně připadám, jako ten topící, který se každého stébla trávy chytá...

A protože nejsem v náladě na žádný, rádoby vtipný gif, přidávám aspoň jednu z x skladeb Nine Inch Nails, které by se výborně hodily k popsání mé momentální situace.


úterý 19. května 2015

#49: Můj megalomanský plán Plán mé sebevraždy

Po dlouhé době se opět hlásím, a ještě než vám coby správný profík dám rady, jak napsat průvodní dopis nakladatelství, sdělím vám některé další aktualizace ohledně mého ponurého spisovatelského živobytí.

Takže jak jsem řekla, tak jsem absolutně neudělala:

  • Nenabídla jsem rukopis dalšímu nakladatelství.
  • Dosud jsem nezačala psát novou knihu.
Lichotky na mou osobu posílat nemusíte, sama vím, jak moc schopná a úžasná jsem.

Ale proč si zase jednou píši svůj deníček. Kdyby podobný stav trval nadále, samozřejmě bych se s tím nechlubila. Asi posledních pět dnů ale nejenom úspěšně bojuji se svou prokrastinací (Po kolikáté už!??), ale také mám PLÁN. A ten už j-e-d-e-n c-e-l-ý den plním na výbornou! Takže se pochopitelně potřebuji světu svěřit, jak strašně moc se mi daří a jak schopná a úžasná nakonec stejně přece jenom jsem. Pojďme to ale teď vzít z trochu serióznějšího konce, protože všechny tyhle věci vlastně jsou docela seriózní a já si je moc neužívám.

Takže nejprve, jak se mi dočasně daří porážet prokrastinaci. Už v minulosti mi nejvíce pomáhalo, když jsem si dělala seznamy svých úkolů a postupně si je odškrtávala. Nemusela jsem se tak stresovat, že toho a toho dne musím udělat milión jedna věcí (a z té hrůzy jsem pochopitelně pro jistotu neudělala skoro ani jednu, že ano), všechno jsem měla pěkně rozvržené a hlavně jsem mohla s dmoucí se hrudí pozorovat, jak si jednotlivé položky odškrtávám. Jenže jak se dalo očekávat, po čase jsem začala prokrastinovat i tyto seznamy, až jsem se na ně úplně vykašlala. Právě před několika dny jsem ale narazila na tento skvělý předpřipravený seznam!

Možná si říkáte: "A jaký je v tom rozdíl? Ani tenhle seznam se sám nevyplní!" Je v tom ale velký rozdíl! Aspoň pro ztracený případ mého druhu. Podobných rozvrhů je na internetu spousta, ale tento konkrétní mě opravdu nadchnul svým grafickým vyobrazením. Můžete ho používat jako plánovač malých kroků při plnění větších cílů, nebo, jako ho používám já, jednoduše na rozpis úkolů pro daný den. Důležitá je také konečná odměna za úspěšné splnění všech položek, tedy aspoň já zjistila, že metoda "cukru a biče" na mě obzvláště platí. (Třebaže 'reward' v tomto případě může být chápáno spíše jako určitý zisk nematerialistického původu, to opět záleží na každém, jak tento bod pojme.) Tak jsem si třeba řekla, že pokud své úkoly nesplním, nebudu si moci dát k hokejovému čtvrtfinále pivo, a hned mi to psalo jak o život! Ehm...

A teď k onomu plánu s velkým P. Během usilovného dumání nad všemi možnostmi, co se týče psaní mé druhé knihy, jsem stvořila následující strategii: každý den tři normostrany. Vím, že bych taky rovnou mohla napsat, že jsem si naplánovala sestup do pekla, ale jinak to už nejde. Realita je totiž taková, že neknižních povinností budu mít stále až nad hlavu a nikdy nebudu mít skutečně čas. Respektive vám řeknu, jak to s oním (ne)časem je: Ruku na srdce. Úsloví nemám čas je doopravdy pouze pohodlným alibi pro jednu prachobyčejnou skutečnost, že se nám do něčeho vlastně jenom děsně nechce. Kdyby se nám totiž opravdu chtělo, vždycky si nějaký čas najdeme. I kdyby to znamenalo, že budeme divoce bušit do notebooku během půlhodinové cesty autobusem, nebo že budeme o víkendech psát až do ranního svítání.

Proto můj plán na velké tažení proti té zkurvené resistanci, tomu proklatému stavu spisovatele, kdy psát chcete, víte, že psát dokonce musíte, ale nemůžete. A pokud to nepřekonám teď, tak už NIKDY. Amen.

"Nepíšící spisovatel je příšera dvořící se šílenství" - Už Kafka o takovém stavu věděl své.



čtvrtek 2. dubna 2015

#48: Great Rock'n'Roll Swindle aneb Jak jsem se zúčastnila soutěže Hledá se autor bestselleru 2015

Sláva vítězům, čest poraženým a vivat já za čtverácké šesté místo.


Soutěž Hledá se autor bestselleru je za námi, takže vám konečně můžu s klidným svědomím podat bližší raport o mém působení v ní. Jak jsem už psala dříve, původně jsem se vůbec neměla účastnit. Nebyla jsem totiž schopná vymyslet vhodnou zápletku. Můj námět pocházel někdy z roku 2008. Byla v něm malá špinavá holka v jakési post-apokalyptické verzi světa. Celé dny se toulala po hnusném průmyslovém městě, v metru se šklebila na lidi, doma si poslouchala staré desky a pravidelně navštěvovala bordel, kde na ni vždy oddaně čekala vodka. A jistě, byl to taky svět zanesený radiací, což je logické - v té době jsem měla "radioaktivní etapu" a všechno kolem ní mě děsilo a fascinovalo zároveň.

Takový nápad tedy stál na začátku. Dřív se měl stát součástí povídkové sbírky "Šťastná gama léta: Balady a romance 22. století", ale kromě prologu a jedné další povídky leží ten sešit samozřejmě dodnes netknutý. Šťastně jsem si na něj vzpomněla právě při vymýšlení soutěžního díla. Ve Wordu jsem sepsala asi 5 NS, ale pak jsem ve psaní ustala. Nebyla jsem jednoduše schopná stvořit hlavní zápletku. Použití hudebních desek jako zbraně se mi zdálo trefné a dostatečně patetické na to, aby oslovilo porotu. Jedna deska spasí svět - hotový Hollywood! Přesto jsem nebyla až takový fantasmagor, abych to tak doslovně použila. Napadlo mě třeba, že by tihle "gama lidé" mohli mít úplně jinak sestavený mozek a jejich reakce na hudbu by byla ukončení boje nebo něco v podobném smyslu, ale čtete dobře - je to strašná blbost. Proto jsem vymyslela blbost ještě větší! Ať už byla sebevíc šílená, minimálně za zápletkou a závěrem si stojím a pravděpodobně i to byl hlavní důvod, proč jsem se dostala tak daleko. Až jsem byla překvapená, že jsem já, nezápletkař, na poslední chvíli něco podobného vymyslela.

Na psaní jsem ale měla jenom dva dny, a proto výsledek dopadl tak, jak dopadl. V podstatě jsem vůbec nepomýšlela na umístění, šlo mi už jenom o překonání sebe sama a splnění slibu. Psát pod takovým tlakem byla docela legrace, hlavně když přišla řada na mé oblíbené vymýšlení jmen. Co mi normálně trvá týdny až měsíce, jsem teď musela stihnout za brutálních pár hodin. Hlavní postavu jsem kupříkladu pojmenovala podle skladby M83 (a ten pochopitelně podle stejnojmenného herce, nicméně ano, celý původ je v závěrečné části odhalen). Vincent jako Vincent Cassel, jehož ksicht jsem měla zrovna v hlavě, bylo to někdy po projekci Černé labutě. Jména doktorů, další rychloinspirace odjinud, technická hračička v části číslo tři poté úplný freestyle a zase mi vypomohla skladba mojí oblíbené kapely. Prostě legrácky.


Vím, že když jsem asi patnáct minut před deadlinem povídku odesílala, bylo to stylem: "Tady to máte a teď si s tím dělejte, co chcete." Sama sobě jsem si říkala: "To jako vážně? Vždyť na tohle mi nemůže nikdo skočit!" No očividně jsem dobrý podvodník, protože se mi podařilo z 207 povídek skutečně probojovat do patnáctky. Mé švindly už prokoukli někteří hodnotící v diskuzi, ale to jsem vzhledem k pozadí povídky brala s rezervou. Sama jsem jednoduše věděla, jak málo jsem tomu dala. (Ono vůbec by bouřlivá diskuze mohla být tématem samotným. Zatímco se někde člověk dočkal skutečně podnětné kritiky, jinde už lehce škubaly koutky. Ať žijí čtyři slunce a plivání na hroby, které neexistovaly! Jen ten delta stejk, Ondro, opravdu vtipný nebyl, protože to vůbec nebyl vtip.
:-( )

Potěšilo mě ale, že u jednoho z porotců má povídka skončila na 1. místě! Jinak to bylo celkově pěkné sedmé místo, i s hlasy veřejnosti šesté. Myslím tedy, že má premiéra v Hledá se autor bestselleru a vůbec má první literární soutěž dopadla navzdory původní kapitulaci a tolika komplikacím nad očekávání. Nevymyslím-li žádné další plány s povídkou, jakože mě momentálně nic nenapadá, hodím ji sem v plném znění, i s onou oslavovanou třetí částí a mým milovaným koncem, respektive úplně poslední větou. Hned to ovšem nebude, podrobím ji důkladné 250 % revizi, věci, kterou povídka ke své škodě kvůli časové tísni ani náhodou neprošla. Zabojuji proti všem nelogičnostem a těžkopádnostem, které mi byly vyčítány, a svým kritikům v diskuzi závěrem proto vlastně děkuji!

LONDONS BRNÍÍÍÍÍÍÍÍNG!


HODNOCENÍ ODBORNÉ POROTY:

Kateřina Farná (Právo)

1. místo - Trochu bláznivý příběh z budoucnosti, ovšem konzistentní a jako celek dobře fungující. Pochvalu si zaslouží styl vyprávění stejně jako solidní dialogy. Textu by slušelo více humoru.


Stanislav Šulc (E15)

7. místo - Pěkné postapokalyptické vyprávění s velmi nečekaným motivem hudby, která zachrání svět. Ačkoli je právě spojení hudby a cestování času trochu krkolomné, nevadí to. A vyústění celého příběhu znamenité. Konkurence ale byla tvrdá.


Michaela Burdová (spisovatelka)

7. místo - Autorka má osobitý vypravěčský styl. Člověk se začte, ani neví, jak mu stránky utíkají. Děj ale začne být zbytečně zdlouhavý, neuškodilo by zkrácení. Hlavní hrdinka mi byla nesympatická. Velmi se mi ale líbil konec, skvěle vymyšlené.


A konečně podnětná zpětná vazba od Petra Hauzírka pro všech sedm povídek od konce (Česká televize)

U zbylých děl podle mého názoru úroveň velmi zaostávala a uvést komentář není jednoduše možné. Obsahují plno řemeslných chyb, klišé na klišé a jsou zkrátka naprosto nezvládnutá.



úterý 31. března 2015

#47: Inspirace, rady, moudra - tvůrci sobě


"Když máte trochu volného času, pište. Když se nudíte, plánujte. Když nic neděláte, tvořte své světy. Až přijde váš čas, zařte!" (Ace Antonio Hall)

"Zacházejte se všemi svými vedlejšími postavami tak, aby si myslely, že kniha je o nich." (Jocelyn Hughes)

"Všechny spisovatelské problémy jsou psychologické problémy. Bloky obvykle pramení ze strachu být souzen. Když si budete představovat, že vás svět poslouchá, nenapíšete ani čárku. To je důvod, proč je soukromí tak důležité. První verze byste měli psát tak, jako byste je nikdy neměli nikomu ukázat." (Erica Jong)

"Mám radu pro lidi, kteří chtějí psát. Je mi fuk, jestli jich je pět nebo pět set. Jsou tři věci, které jsou důležité: Zaprvé, pokud chcete psát, potřebujete si vést upřímný, nepublikovatelný deník, který nikdo kromě vás nečte. Kam si můžete zapsat, co si myslíte o životě, o věcech, co si myslíte, že je spravedlivé, a co si myslíte, že je nespravedlivé. Zadruhé, musíte číst. Nemůžete být spisovatelem, pokud nejste čtenář. Jsou to právě skvělí literáti, kteří nás učí, jak psát. Zatřetí, pište. Prostě pište aspoň trochu každý den. I kdyby to mělo být jenom půlhodinu - pište, pište, pište." (Madeleine L'Engle)

Pokud něco nefunguje, pokud v příběhu, který jste si stvořili, máte blok a nedokážete se posunout dál, vezměte si svou oblíbenou scénu, váš nejlepší nápad nebo nejdramatičtější úsek, a dejte ho pryč. Je to brutální, ale někdy nevyhnutelné.

"Nic není originální. Kraďte všude, kde se setkáváte s inspirací nebo kde vaše představivost dostává podněty. Nasávejte staré filmy, nové filmy, hudbu, knihy, kresby, básně, sny, nahodilé rozhovory, architekturu, mosty, pouliční značky, stromy, mraky, vodní plochy, světlo a stíny. Vybírejte si jen věci, které promlouvají přímo k vaší duši. Pokud se podle toho budete řídit, vaše práce (a krádež) bude autentická. Autentičnost je vzácná; originalita neexistuje. A nedělejte si starosti s ukrýváním vašeho zlodějství - oslavujte ho, pokud chcete. Jinak mějte vždy na paměti slova Jean-Luca Godarda: 'Nezáleží na tom, odkud věci berete - záleží, kam je berete.'" (Jim Jarmusch)

"První verzi knihy pište srdcem, přepisujte hlavou." (Mike Rich)

"Nečekejte. Spisovatelé jsou jediní umělci, kteří očekávají, že se někam dostanou čekáním. Každý ví, že pokud chcete být tanečníkem, musíte tančit, musíte zpívat, pokud chcete být zpěvákem, hrát, pokud chcete být hercem. Vypadá to ale, že spousta lidí si myslí, že nemusí psát, aby byli spisovateli. Takže namísto psaní čekají. Isaac Asimov to krásně shrnul v šesti slovech: 'Je to psaní, které vás učí.' Psaní je to, co vás učí. Psaní vás vede k 'inspiraci'. Psaní je to, co vytváří nápady. Nic víc, nic míň. Nemeditujte, necvičte jógu, neberte drogy. Prostě pište." (Neil Gaiman)

"Pokud jste spisovatelé, vaší první povinností, povinností, kterou dlužíte sami sobě, svým čtenářům a svému vlastnímu psaní, je, stát se skvělými. Stát se nejlepšími spisovateli, jakými můžete být." (Theodora Goss)

"Psaní je jako zaměstnání. Budou dny, kdy se vám ho nebude chtít ho dělat. Slyšeli jste ale už o 'učitelském bloku' nebo o 'zubařském bloku'? Nedokážu pochopit, proč jsme tuto záhadnou frázi stvořili jenom pro spisovatele." (Lois Lowry)

sobota 14. března 2015

#46: Spisovatelé a věk, ve kterém prorazili

Jakou radu bych dala mladším spisovatelům? (...)

Proboha. 

To zní: A) jako bych byla už kdovíjak ostřílený spisovatelský matador
B) jako bych byla už tak stará!

Takže jinak, jakou radu bych dala obecně všem píšícím? Dejte tomu čas. Všemu. 

Nevím, jak vy, ale já docela trpím na tenhle syndrom staršího a vždy mě deprimuje, když vidím mladšího člověka, který toho dokázal daleko víc než já. Je z toho skoro posedlost, že si u každého mladého spisovatele nebo debutujícího hudebníka musím hledat rok narození, abych se ujistila "uf, je starší než já, ještě je to dobré". Proč je pro nás přitom úspěch v mladém věku tolik zásadní? Jsou snad ti, kdo publikovali coby náctiletí, lepší než my, kteří nemůžeme najít nakladatele ani v pozdějších letech?

Svou první knihu jsem začala psát ve čtrnácti, takže je pochopitelné, že mým snem bylo publikovat jako velmi mladá. Dnes už vím, že ze mě druhá Sandra Lanczová nebude. (Ano, přátele, čtete dobře. Nebyla jsem jiná a od devíti do patnácti let jsem četla výhradně dívčí romány!) Víte ale, co? Nakonec jsem ráda, že se tak nestalo. Že jsem svou faktickou prvotinu nebyla schopná tehdy ještě dopsat, nebo snad, nedejbože, publikovat. Dneska bych ji totiž nenáviděla. Když se podívám, kde jsem byla ještě ve svých devatenácti a kde jsem dnes, je to rozdíl mílové vzdálenosti.

Nechci odrazovat žádné mladistvé pisatele od kroku publikovat brzy. To, že jsem já nebyla génius, neznamená, že jim ve svých šestnácti nemůžete být vy. Přesto ale víceméně platí, že v podobných životních etapách se teprve pilujeme a není třeba věci nijak uspěchávat. Ani dnes nejsem na vrcholu svých tvůrčích sil, je to ostatně celoživotní proces. Přesto jsem si jistá, že za věcí, která by mi vyšla dnes, bych si stála už víc než právě za oním románem v šestnácti.

Jednou provždy se proto přestaňte stresovat. Psaní není sportovní klání, vykašlete se na honění rekordů. Absolutně nic o vašem psaní nevypovídají. Za desítky let si lidi nebudou pamatovat věky, v nichž autoři debutovali, ale tituly samotné. Co je ostatně největším balzámem pro podobně vystresované autory? Zjištění, že ti největší literární velikáni publikovali svá zásadní díla (či dokonce prvotiny) až v pozdějších letech svého života. A vy přece nechcete být druhá Sandra Lanczová, ale nová J.K. Rowling!







pátek 13. března 2015

sobota 7. března 2015

#44:A co dál...

Moje aktuální pisatelská nečinnost mě už opravdu deprimuje. Proto jsem se rozhodla udělat si jasný plán, podle kterého se budu v následujících dnech ubírat. A kam si ho jinam zapsat než do svého blogerského deníčku?

Zatím jsem se vám nesvěřovala, ale pravda je taková, že už pár týdnů bojuji s dalším ďábelským ponoukáním. Respektive pěkně debilním nápadem, abychom se vyhnuli tomu poetickému patosu. Napadlo mě totiž, že svou dopsanou prvotinu už nebudu nikde nabízet a naopak budu pokračovat na psaní druhého díla. Nakladatelstvím budu následně nabízet rozšířenou verzi. Jednoduše řečeno by se už nejednalo o trilogii, ale o dva díly. Není to úplně špatný nápad. Jednička má obsahově opravdu blízko ke dvojce a myslím, že by v kontextu s připojeným druhým dílem dopadla daleko lépe. Třebaže příběh je napsán tak, aby fungoval samostatně, chápu, že mnoha nakladatelům může i přesto připadat nedořečený. Nehrozí ostatně, že bych měla náraz strašnou spoustu textu, kterou by se teprve nakladatelé báli vydat. Nevím, jestli svou věc můžu označit jako novelu, protože v tomhle se snad všichni na internetu rozchází, co jsem si tak našla. Každopádně je to text o "pouhých" 169 normostranách. 

Takže místo abych se věnovala práci na svém skutečném prvním románu s velkým R, koketovala jsem s podobnými myšlenkami...

Od včerejšího dne ale vím, že dalšího půlroku se budu věnovat také další pracovní činnosti. Čas práce na nové knize se tím pádem krátí. Tím pádem odpadá prostor na jakékoliv srandičky!

Z toho důvodu jsem si opět popovídala sama se sebou (taky byste to někdy měli praktikovat, je to skvělá věc) a já mi sdělilo jasný a upřímný názor na věc, když jsem ho opět konfrontovala se svými záměry: "Vy*er se, ku*va, už na to! Konečně rozešli všechna nakladatelství, která tě napadnou a začni už, PROBOHA, psát novou knihu!" 


Co jsem na to mohla říct... Já mám vždycky pravdu. A pak jsem taky dnes narazila na tenhle citát:
"Skutečnost, že něco nechcete publikovat, je v devíti z deseti případů důkazem, že byste to měli publikovat." (Gilbert Keith Chesterton)
A asi na tom něco bude. Žádné přívěsky v podobě přidaného druhého dílu. Pokud má můj prvorozenec někdy vyjít, tak potom v podobě, v jaké je teď. Jako malé neviňátko, které pustili do světa bez kompasu. Nepotřebuje staršího bráchu, jenž by ho cestou vedl a před ostatními obhajoval jeho existenci. Právě proto, že se ho v takovéto podobě z určitých osobních důvodů docela ostýchám najednou vydat, ho takto musím vydat! Neboť bod číslo 9Pokud vás některý nápad znervózňuje, nebo pokud je vám nevolno z myšlenky, že určitý příběh budou číst lidé, tak pak jste pravděpodobně na té správné cestě.

Můj plán je tedy následující:
  1. Navázat na dosud napsaný text a konečně ZAČÍT PSÁT KNIHU! HNED!
  2. Obeslat všechna možná (a vhodná) nakladatelství! Nejpozději do tří dnů.
  3. Modlit se, abych nebyla vybrána do finální patnáctky soutěže Hledá se autor bestselleru. (To je žert, vlastně by to bylo docela pěkné, kdyby je můj nedonošenec oslovil.☺Čím více se prodlužuje doba, kdy jsem se na něho naposledy dívala, tím více se mi líbí a vkládám v něho naděje. Drž se, hochu!)
  4. Konečně si ujasnit, jakým směrem chci ubírat svůj další blogový projekt, nebo vůbec promyslet možné jiné projekty, když mám tolik nápadů. Asi si dám opět pokec sama se sebou.

A na důkaz bodu jedna přikládám Gang Of Four a jejich výbornou věc, jež se nechtěně stala soundtrackem právě mého nového příběh. A ne náhodou!

neděle 1. března 2015

#42: Jak jsem se stala autorem sci-fi (humoristické povídání)

Je to k nevíře, ale letošního ročníku soutěže Hledá se autor bestselleru jsem se skutečně zúčastnila. Já vím, že jsem se k něčemu podobnému přece už zapřísahala dříve, ale ten kdo mě skutečně zná (já), tomu snad ani nemohl věřit.

Ale teď vážně. Vážně jsem se chtěla zúčasnit, ale dlouhou dobu jsem jednoduše nebyla schopná nic vymyslet. Protože nevím, jestli jsem se o tom už zmiňovala, ale já a sci-fi je opravdu sci-fi. Fantasy ani nevím, co je. Udělala jsem si na papír malý brainstorming a napsala si následující hesla:

'temný', 'Poslední dnové světa', 'cestování v čase', 'konec světa', 'VESMÍR', 'LÉTO', 'Den, kdy nezapadlo slunce'

Prostě úplně super indicie. Vyloženě v tom jde vidět ten vypointovaný příběh. Pak se mi ale v hlavě připomenula jedna látka...

V sedmnácti jsem vymyslela jeden docela zajímavý námět, který jsem chtěla rozpracovat do něčeho většího. Konkrétně jsem tím pojmenovala svou "povídkovou sbírku". Onen námět ji měl uvádět a ukončovat. Kromě prologu a jedné krátké povídky mi ten sešit ale pochopitelně dodnes zeje prázdnotou. Teď ale nastala konečně ta pravá chvíle vynést nápad na světlo. Protože byl docela sci-fi. Byla jsem opravdu nadšená, že jsem si na něj tak šťastně vzpomněla a konečně ho mohla nějakým způsobem zpracovat.

JENŽE!

Ta proklatá pointa se mi ne a ne vyjevit. Napsala jsem několik stránek, ale pak jsem své snažení opět přerušila. Byla jsem jednoduše zaseknutá někde za půlkou a nevěděla jsem, jak mám motiv posunout dál. Tak jsem to vzdala... Jsem ale sebevrah. Bylo to v úterý, kdy jsem psala články někdo do dvou do rána a když jsem šla spát, ještě pořád ve mně vřely myšlenky. Tak mě napadlo, že by se toho stavu dalo využít a sama sebe jsem se zeptala: Nevymyslela bych přece jenom nějakou pointu? No co vám budu povídat. Třicet sekund po této otázce jsem ji samozřejmě vymyslela, fakt díky, mozku!



Stejně jsem se do psaní pořád moc nehrnula. Když jsem si pointu v duchu ale ještě víc obrousila, přišlo mi to jako vlastně docela dobrý příběh. Možná zpackaný v mém provedení, ale sám o sobě dobrý. Takže mi najednou bylo líto se ho vzdát. Věděla jsem, že tři dny je slušný šibeniční termín, ale zase jsem si říkala: Co můžu ztratit? Jo, nejspíš to zmastím a porota povídku hned smete ze stolu, ale co na tom pak záleží, když jsem se na ni chtěla původně úplně vykašlat? Proč to jenom nezkusit? Vždyť o nic nejde.

A jak už tedy můžete vědět z úvodu mého příspěvku, šla jsem trochu do sebe a opravdu se tak stalo. Konečně jsem se poprvé v životě zúčastnila literární soutěže!

No a teď se jenom modlím, aby neměla porota slabou chvilku, a skutečně mě snad nezvolila do finální patnáctky. Byla by to urážka žánru sci-fi!

středa 11. února 2015

#41: Jak napsat knížku?

Napište 50 slov. Máte odstavec.

Napište 400 slov. Máte stránku.

Napište 300 stránek. Máte rukopis.

Pište každý den. Máte návyk.

Editujte a přepisujte. Tak se zlepšujete.

Své psaní posílejte dál, abyste se dočkali komentářů od ostatních. To je zpětná vazba.

Nemějte strach z odmítnutí nebo publikování. To zažívá spisovatel.

Když nepíšete, čtěte. Čtěte díla spisovatelů lepších, než jste vy. Čtěte a vnímejte.


Zdroj: Ajay Ohri