úterý 23. prosince 2014

#38: Ohlédnutí za rokem 2014

Kdybych chtěla být hodně stručná...

Ale jelikož si tu hraju tak trochu na spisovatele, nebylo by od věci být podrobnější. Takže jaký byl rok 2014 z pohledu mých pisatelských aktivit?

Předně vám o sobě chci říct následující: Jsem patologický prokrastinátor a neurotik, má pozornost neustále těká z jednoho nápadu na druhý, spoustu věcí načnu a nikdy je už nedokončím, dělá mi zatěžko se do určité práce opravdu ponořit, někdy je pro mě problémem napsat i banální článek, když mě něco nebaví (a mě toho nebaví fakt spousta), nedokážu se přimět psanou věc odevzdat včas, moje termíny jsou jedině deadliny, nikdy nedokážu oddělit psaní od svého momentálního duševního stavu, což znamená, že po většinu času jednoduše vůbec nepíšu, nemám žádnou disciplínu, jediný můj spisovatelský rituál je chaos, i když to nedávám najevo, kritika mě občas dokáže hodně nalomit, lehce ztrácím přesvědčení ve své věci, opravdu ambiciózní a činu schopná jsem jenom v momentech, kdy mě někdo pořádně nasere, vlastně vůbec nechápu, proč píšu, když jsem podle všeho ten nejméně vhodný člověk na podobnou aktivitu. Letos jsem zase mohla napsat stovky věcí, které jsem nenapsala. Mohla jsem vůbec dokázat kopu velkých věcí, které jsem ani nezkusila. Měla jsem asi obeslat najednou všechna vydavatelství, která by mě napadla, a nečekat půlroku až se mi milostivě ozve jedno, s tím že vlastně pro mě ani nemají ve svém edičním plánu místo. Respektive neozve. Měla jsem za tu dobu napsat už dávno další knížku a nenechat se brzdit a setrvávat ze všeho čekání v jakési tvůrčí paralýze. Podle svých novoročních předsevzetí, jestli se to dá tak říct, protože nic jako předsevzetí doopravdy samozřejmě neuznávám, jsem měla být úplně jinde, ale nejsem. Tolik mého upřímného doznání.

Teď pojďme k těm pozitivnějším skutečnostem, protože právě ty máme dle všech světových motivačních příruček upřednostňovat. Takže:

1.) Začněme tím krásným pocitem, když mě hned dva dny po odeslání ukázky požádali o zaslaní celého rukopisu



Vím, nakonec z toho nic nebylo. Ale těch patnáct minut euforie bylo stejně krásných.

2.) I když... moment! A co třeba začít vůbec finální revizí knihy?


Tak ještě jednou to šampíčko na ten den...

Aha, no to je docela dobrý nápad! Den, kdy jsem měla narozeniny, mám vrytý do paměti už od jeho prvních minut. Protože i v takové denní době se našel někdo, kdo mi dokázal můj den patřičně osladit; znáte ten vtip, že zrada nikdy nepřichází od vašich nepřátel? Ale pak jsem se vzbudila a svítilo slunce. A pak jsem dokončila revizi. A večer jsem šla slavit a staly se ještě nějaké věci, ale ty už sem nepatří a navíc nejsou ani nijak podstatné. Takže tak.

4.) Určitou dobu jsem také úspěšně bojovala s prokrastinací



Prokrastinaci mám bohužel zapsanou ve svém DNA kódu a není nic, co bych na tom mohla změnit. Přesto můžu říct, že kniha Konec prokrastinace od Petra Ludwiga mi dala velkou školu a dodnes z jejích myšlenek žiju. Především pak začátek roku jsem jela výborně podle denních plánů, buzer lístek se mi zelenal a můj flow lístek jenom proudil. A, sakra, co! Od Nového roku můžu se vším zase znovu začít (protože není vítěz ten, kdo nikdy nespadl, ale ten kdo se vždy zvedne!)

5.) Mám za sebou první zkušenosti v komunikaci s vydavatelstvími



Není jich moc. A jsou víceméně stručné. Ale jsou, a to je důležité.

6.) Mám za sebou první odmítnutí



Ano, i to je, hodnoceno z odstupu, pozitivní věc. Jak chcete pisatelsky růst, když nikdy nepoznáte ani zklamání z odmítnutí?

7.) Začala jsem psát pro jedno médium



Kdybyste mi ještě minulý rok řekli, že pro tohle médium budu v budoucnu psát, nevěřila bych vám. Ostatně asi jsem o to nikdy ani nijak nestála. Na začátku roku letošního ve mně ale začala hlodat myšlenka, že by mohlo být docela fajn tam jednoho dne psát. Někteří spoluspisovatelé by mě asi nepochopili, kdybych napsala, o co přesně jde, ale já jsem v tomhle směru měla své hodnoty vždycky posunuté trochu jinde. Stejně jsem ale o tom smýšlela jako o pouhém "možná, někdy", jak tak obvykle smýšlím o svých vysněných místech. Přece jenom mi připadalo, že tohle je už trochu mimo můj level. Navíc jsem pro tuhle práci neměla ani úplně nejvhodnější předpoklady; jak by mě mohli vzít? Proč se potom vůbec pokoušet? V létě se ve mně ale něco zlomilo, respektive někdo něco řekl a vztek bývá vždy mým nejlepším motorem. Za jeden den jsem dala dohromady ukázkové články, ty jsem i s průvodním dopisem hned vzápětí poslala a myslela jsem, že pak budu dny až týdny čekat na odpověď, jestli se jí vůbec dočkám. Odpověď přišla v podstatě obratem a byla velice kladná, takže asi není už žádným tajemstvím, že tam opravdu dnes píšu. Ale nebojte se, vše je v rovnováze. Protože i když se může zdát, že je v mém pisatelském životě vždycky všechno tak lehké, vydání třeba takové knížky je stále mission impossible. Ale to je fuk, jaké médium oslovíme v roce příštím? :)

8.) Pokračovala jsem s jinými publikačními činnostmi 



Pokračovala jsem v tom, co jsem načala už v letech předešlých a měla jsem ze všeho radost. Protože zejména psaní v jednom publikačním žánru mě opravdu baví a je mi sladkým bolestným za to, že má oficiální spisovatelská kariéra zatím de facto neexistuje.

9.) Napadl mě nový námět




Utěšující vědět, že jsem ještě schopná vymyslet smysluplný příběh.

10.) Pravidelně jsem psala Spisovatelovu bibli



Jak jsem napsala, tak jsem udělala, a pravidelně nepravidelně jsem do blogu přispívala. Snažila jsem se do vás hustit rádoby chytrá moudra, referovala jsem o svém marném snažení vydat knižní debut a občas jsem taky psala úplně o někom jiném, třeba o novináři Jimu Foleyovi, což je článek, který je za loňský rok taky mým nejoblíbenějším. Jo, a založila jsem facebookovou stránku blogu, takže pokud na ní ještě nejste, neostýchejte se přidat! :)

A v návaznosti na to chci vlastně poděkovat i všem, kdo se na mém blogu pravidelně nepravidelně zastaví, věnují nějaký čas k přečtení mých příspěvků a občas třeba i zanechají komentář. Možná to tak nevypadá, ale opravdu velmi si vaší pozornosti vážím a doufám, že nezklamu ani v měsících příštích. Přeju vám krásné prožití vánočních svátků a pokud jste dočetli až sem, čeká vás jako dárek pěkná písnička!


PS: A já využiju údajného kouzla Vánoc a zkusím své štěstí v této soutěži. Držte mi pěsti!

úterý 9. prosince 2014

#37: Pravda o psaní v deseti bodech

(originál by Carly Watters)



1. Nikdy neví, jak správně psát

Nikdo. Jsou lidé, kteří se o to pokouší už delší dobu, ale nikdo z nich neví, jak správně na to. Můžou vám poradit, můžou vám rukopis zkontrolovat, ale nedokážou vám říct, jak psát.

Jednoduše píší. 

2. Pište každý den

Dopis pro kamaráda. Referát do školy. Dlouhou textovou zprávu. Nezáleží co, prostě pište něco každý den.

3. Pište o tom, co znáte

To neznamená "Pište, co jste zažili". Znamená to, že musíte mít dostačující znalosti o světě vašeho příběhu, abyste stvořili reálné scenérie. Nebuďte líní. Udělejte si průzkum.

Když píšete, mějte vědomí, co píšete.

4. Pište to, co musí být sděleno

"Spisovatel je svět uvězněný v člověku." (Victor Hugo)

5. Připravte se na zklamání

Tohle je nejtěžší pravidlo, které musíte přijmout. Lidem se nebudou líbit vaše věci. Někteří je budou nenávidět. Vydavatelé vás budou odmítat. V literárních soutěžích budete prohrávat. Budou vám říkat, že vaše psaní není dobré.

Některá z největších literárních děl byla vydavateli znovu a znovu a znovu odmítána.

Svět spisovatele je svět zklamání. Ernest Hemingway si prostřelil hlavu. Sylvia Plath strčila hlavu do trouby. Nejsou to spisovatelé, kteří šílí, lidé šílí.

Lidé trpí všude kolem nás a my si toho nevšímáme, dokud tu osobu nemilujeme, nebo její příběh pro nás není sepsán.

6. Připravte se na "zabíjení svých dětí"

Netýká se to jenom vašich postav. Připravte se, že budete odstraňovat celé scény a jména. Připravte se, že budete měnit konec nebo začátek, nebo dokonce budete celý příběh přepisovat od znovu.

Obětujte věci, které milujete, pro větší dobro vašeho díla.

7. Respektujte jazyk

Slova mají sílu ovlivňovat lidi. Mají sílu změnit jejich životy. Užívejte jich velice pečlivě. Neznevažujte zbraň; nožem kolem sebe taky jenom tak nemáváte, bylo by to nebezpečné. Stejně tak je to se slovy.

Neužívejte slova jenom čistě z důvodu, že můžete. Papír, na který vaše slova vytisknou, bude dostupný déle, než si vůbec odvážíte myslet.

8. Respektujte čtenáře

Předpokládejte, že každý čtenář je chytrý, nebo ještě chytřejší, než jste vy. Dokonce i když píšete pro děti; zjednodušený jazyk neznačí zjednodušenou mysl.

9. Riskujte

Pokud vás některý nápad znervózňuje, nebo pokud je vám nevolno z myšlenky, že určitý příběh budou číst lidé, tak pak jste pravděpodobně na té správné cestě.

10. Především respektujte postavy

Respektujte téma. Respektujte prostředí. Respektujte místo, dobu, budovy. Pište tak, aby se všechny tyto věci shodovaly s vámi a postavami vaší knihy, jinak je znevažujete.

Neznevažujte je.







pondělí 24. listopadu 2014

#36: Mám nový námět!

Ano, vážení a milí, doslova jsem byla osvícena duchem. Ne, nebudu vás tu zase obtěžovat spirituálními věcmi. Myslím to vážně. Jednoduše mě v celé té mé momentální spisovatelské i duševní mizérii napadl seriózní námět na nový příběh. A to je takový malý zázrak.

Jak možná víte, v létě jsem nadšeně referovala o práci na druhém dílu mého debutu. Jak už zcela jistě nevíte (ale pravděpodobně tušíte), dlouho mi mé zanícení nevydrželo. Řekněme, že mám ale slušný základ, na kterém v budoucnu můžu stavět. Stále nemám totiž jasno, zda mou prvotinu vůbec někde vydají. Začínám propadat přesvědčení, že spíše ne, než ano, takže jsem se pochopitelně ve psaní pokračování sama zbrzdila. Teda takhle - ta věc jednou vyjde, i kdybych ji měla později vydat na vlastní triko. Nepsala jsem ji proto, aby mi ležela navěky, řečeno tím obludným spisovatelským termínem, "v šuplíku". Co ale zoufale potřebuji je, aby mě vůbec poprvé publikovalo vydavatelství. A jestliže tenhle příběh je pro ně až moc alternativní (to nevím, jenom odhaduji, protože jsem se z došlých odpovědí nedočkala zatím ani řádku kritiky), potřebuji tedy jiný.

V zásobě mám dvě velká a dokonce rozpracovaná témata, ale momentálně se nacházím asi ještě ve stádiu, kdy si na ně tak úplně netroufnu. V zásobě mám dokonce už i jednu svým způsobem hotovou knihu, řekněme trochu nekonvenční young adult, o které jsem se na blogu už několikrát zmiňovala. Již řečené ale stále platí - tohle nebude můj debut. Co ovšem tedy dál?

V minulých týdnech proběhlo několik zoufalých pokusů a bylo napsáno několik útržkovitých fragmentů, z nichž měla vyjít zaručená příští velká věc. Skončilo to ale jenom mým vztekem, že do všech těch věcí strkám až příliš moc sebe. A když jsme u toho - kdybych chtěla psát o sobě, tak rovnou do vydavatelství zašlu své, daleko lépe formálně zvládnuté deníky, což pochopitelně nechci.

(Mimochodem jak jen to přijde, že deníky jsou vždycky takové krásné pisatelské majstrštyky a pak si sednete před word a padají z vás jenom neohrabané odstavce? Ach, možná jsem vážně odsouzená pouze k autobiografickému odvětví...)

Takže blbost, všechny malé zásvity inspirace jsem zavrhla jenom jako maskované psychoanalýzy svého ega, nic co by se dalo publikovat. Pak se to ale stalo a - jak už to obvykle s významnými věcmi v životě člověka bývá - vlastně ani nevím kdy, kde a jak. Ale stalo se to, a to je to nejdůležitější! Jednoduše mě nevím po jak dlouhé době napadl zbrusu nový námět. A pozor - to dokonce bez žádného hudebního podnětu..., což je skoro úplný unikát!

Víte, problém s většinou mých námětů je ten, že vznikly během mých náctiletých let, v době, kdy jsem prostě nepromýšlela žádné další detaily a logičnosti. Některé bych dneska už nemohla napsat, protože to jednoduše byly nesmysly. Teď jsem navíc chtěla stvořit něco čerstvého. Něco, co jsem vymyslela ve své dnešním a řekněme už i ustálenějším duševním rozpoložení. Prostě něco, o čem budu na sto procent přesvědčená dnes i zítra. Něco opravdového a dotaženého, ne jenom další nejasný obrys příběhu. A něco takového mě právě před několika dny konečně, vskutku zázrakem napadlo!

Ráda bych věděla, že se stalo něco, co mě ten námět nějak vyasociovalo, ale jednoduše o ničem nevím. Vím jenom, že ten příběh tam nebyl a pak tam už byl. V hlavě jsem měla jednu skutečnou scénu z mého života a na tu jsem našroubovala smyšlený děj, tak odlišný od mé reality, že jsem mu ihned řekla ano. První jsem ještě moc nevěděla, kam bych ho povedla. Věděla jsem jen, že bych ho ráda podala se značným sarkasmem, no prostě klasicky mým stylem. Před pár dny se ale přihodil další úžasný obrat. Poslouchala jsem bri-lant-ní soundtrack k filmu Interstellar od mého oblíbeného Hanse Zimmera. Byla to skladba "Detach", která jako deus ex machina v mé hlavě udělala najednou úplný příběhový kotoul s mým námětem. Jo! Do půlky děje to jistě budou samé legrácky a střízlivé popisování jednoho neobvyklého konání. Ovšem pak - a to zcela ve shodě s dramatickým obratem songu ke konci třetí minuty - se něco změní! Něco se stane a tohle už kurva nebude komický, tohle bude sakra vážný! A najednou jsem před sebou měla velice seriózní látku.

Zda se mi také podaří ji seriózně zpracovat, je věc druhá. Teď se tím ale nesnažím moc zaobírat. Dámy a pánové, já mám totiž nový námět!








středa 5. listopadu 2014

#35: Jak je to s těmi nápady

Nápady, které září v noci, obvykle vypadají ráno jinak.

Neničte staré nápady. Postavte z nich nové.


Nápady, které jsou hluboko, temné a neznámé, jednoznačně stojí za prozkoumání.

A klasický a velice smutný život jednoho nápadu...



neděle 2. listopadu 2014

#34: Všechno souvisí se vším a znamení jsou všude kolem nás, jen si jich všímat

Nevím, jak je to u vás, ale můj život je nabitý náhodami. Tedy náhodami v řeči racionálně uvažujících jedinců. Já na nic jako náhoda pochopitelně nevěřím. Věřím, že věcí se dějí z určitého důvodu a všechno souvisí se vším. Kdybych vám vyprávěla o svém životě, popisovala bych vám řetězec na sebe navazujících událostí, povídala bych vám o lidech, které jsem nikdy neměla znát, ale poznala jsem je v těch správných etapách svého života, a udivovala bych vás svými, skoro až magickými historkami, pro které neexistuje žádné rozumové vysvětlení.

Ve skutečnosti bych vám tedy nic takového nevyprávěla, protože mám vždycky dojem, že jsou to věci jenom mezi mnou a nějakou vyšší silou a většina z nich má beztak význam jenom pro mě. O tom to je. Každý má svá malá duchovní tajemství. Na začátku tohoto týdne se mi ale stala věc, která mě nejenom zase jednou pořádně vyvedla z rutiny všední každodennosti, ale navíc souvisí s mým knižním debutem. A proto vám menší náhled do mého fantaskního světa přece jenom dám. Je to opravdu příklad dokonalé synchronicity.

Byla jsem zrovna na jednom místě, které je spojeno s příběhem mé prvotiny. Jako první mě vyvedl z míry tento song:


Úplně nečekaně se ozval z rádia. Jako onehdy. Kdo čte můj blog pozorně, ví, že má obliba hudby jde ruku v ruce se psaním. Právě Oasis mi byli velkou inspirací při vzniku mého debutu. Teda kecám. Největší! Byla to zrovna jejich hudba na pozadí, která ve mně vyvolávala určité obrazy a představovala mi určité, zatím bezejmenné hrdiny. Pořádně jsem je ještě neznala, ale zdálo se mi, že by stálo za to o jejich, na první pohled bezvýznamných životech, předat lidem zprávu. Moc reálně jsem to ale neviděla. Připadalo mi totiž, že ti lidi ani žádný pořádný příběh neměli. Aspoň jsem ho neměla v hlavě. Psát o nich, by znamenalo skutečně ve svém životě poprvé psát, a na to jsem se ještě neviděla. Jednou by ty jejich bezcílné epizodky možná mohli být dobrým námětem pro seriál, ale teď jsem se držela bezpečných vod a psala jsem už dávno vymyšlené příběhy, v klamné naději, že konečně díky nim poznám první finiš. Žádný se ale nekonal a já se jenom trápila a trápila.

Za rok od té doby jsem začala na své prvotině pracovat.


Kdyby byla kniha skutečně jednoho dne zfilmovaná, "Don't Look Back In Anger" by byla znělka prvního dílu. Dokonce jsem si z jejího textu vypůjčila jméno pro vedlejší ženskou hrdinku. Slyšet tu skladbu na takovém místě, bylo pro mě jak probuzení z mrákoty, podivné letargie, v níž jsem se poslední dobu opět nacházela. Byl to magický moment. Jako by mi něco nahoře připomínalo, kam patřím a popichovalo mě, ať, sakra, koukám pokračovat v tom, o co se tu celou dobu snažím. A já v tu chvíli věděla, co jsem zač, a věděla jsem, co taky udělám.

Z tohohle by Kája ale ještě nebyl moc nadšený, takže jdeme dál...


Tu událost byste samu o sobě samozřejmě mohli nazvat náhodou, ale nebyla toho dne jediná! Když jsem pak z onoho místa odcházela, na mobilu jsem si všimla nepřijatého hovoru. Někdo mi volal zrovna v momentě, kdy jsem tak blaženě poslouchala mně velmi blízké tóny. Podle výpisu jsem zjistila, že to byla moje kamarádka. Kamarádka, která mi byla předobrazem pro jednu vedlejší ženskou postavu. Vedlejší postavu pojmenovanou po jméně v textu songu! V tu chvíli mně to ještě nedocházelo. Stále jsem byla rozjařená z oné podivné synchronicity s písničkou. Zavolala jsem jí zpět. Dlouho jsme se neviděly, tak mně zajímalo, co mi asi může chtít. Vypadla z ní jenom otázka, co dělám a jestli nechci večer něco podniknout. Samozřejmě jsem hned nadšeně souhlasila, a tak jsme si domluvily schůzku.

Po ukončení hovoru mi došlo, k čemu v předcházejících vteřinách došlo. Ten telefonát byl totiž velmi podobný tomu, kterým začíná první kapitola mého příběhu. (Ta) vedlejší hrdinka v ní volá hlavní a ptá se, jestli nechce přijet. Přímo začíná po pozdravu slovy: "Co děláš?". V podstatě jsem tedy trochu v odlišném znění prožila reálně úvod svého debutu. Poté, co jsem z rádia slyšela jeho soundtrack. Na místě, které je spojené s jeho příběhem! Ano, byla jsem z toho pořádně, ale velice příjemně udivená.

V autobuse jsem si ještě říkala: Tak fajn, a teď přijdu domů a v mailu budu mít zprávu z vydavatelství, že mi můj krví a potem proceděný debut přece jenom vydají. Ha ha. Ale život není až tak růžový. Už pro takové nevšední okamžiky ho ale stejně mám tak trochu i ráda.

středa 15. října 2014

#33: Mrtvý bod

Pravidelní čtenáři mého blogu si možná povšimli, že jsem už dlouho nepsala o svém knižním debutu. Naposledy 20. srpna, což je datum, které mě upřímně děsí. Za námi je už polovina října, a proto si myslím, že je na čase vyložit karty na stůl. Věc s mou autorskou prvotinou se má totiž následovně - nijak. Mrtvý bod. Dead end. Asi.

V minulých týdnech jsem se až příliš nechala vnést do víru pracovních, nepisatelských povinností a komunikaci s vydavatelstvími jsem odsunula na druhou kolej. Pak přišla ještě příležitost u jednoho internetového média, o které se rozepisuji právě ve svém posledním Spisovatelově deníku. Že jsem byla hned následně skutečně přijatá, o tom jsem se už nezmínila... Nicméně se tak opravdu stalo, a mně tím vyvstaly další povinnosti, další pohodlné alibi pro ignorování těch několika desítek zpropadených normostran, ležících ve složce mých souborů a od začátku roku čekajících na své knižní zveřejnění.

Bohužel se stalo to, co se asi dalo očekávat. Kormidlo převzali mi staří kamarádi - slečna Nejistota, paní Rezignace a věčně nespokojený pan Perfekcionismus. Z třetího vydavatelství se mi druhý redaktor neozval, možná by stačilo připomenout se, protože dle jednoho rozhovoru, který jsem si s ním četla, se snaží - třebaže ve většině případů záporně - odpovědět všem. Třeba se na mě jenom zapomnělo, což by vzhledem k mé důvtipné Štěstěně nebylo vůbec scestné. Problém je, že jsem nějak ztratila sílu se připomenout. Vůbec si už nejsem jistá, jestli ta knížka stojí za vydání. Takové kecy jsem tu vedla už tolikrát, ale teď mé pochybnosti dosáhly maxima. Třeba je to jenom blábol, kterým jsem si léčila určité komplexy a každý další zvenku v něm uvidí jenom bezcenný výkřik do tmy od jedné zoufalé holky. 

Nevím. 

Nevím. 

Nevím.

Jo. Když se tou věcí někdy prodírám, musím zcela nesobecky přiznat, že po textové stránce to nějakou hodnotu má. Nejsem začátečník, poslední roky nedělám skoro nic jiného než trávím veškeré své dny ve psaní a teď nemluvím o psaní knížek. Čert ale vem technickou stránku! Co příběh? Má to příběh? Má to příběh, který dokáže lidi vzít za srdce a donutí je knížku dočíst až do konce? A to je otázka, na kterou si v posledních dnech vůbec nejsem jistá s odpovědí... Kdybych aspoň nebyla tak ovlivnitelná. Kdybych se tak moc nedala zmanipulovat strašidelným časem, který letí, a já žádné výsledky pořád nevidím... Každopádně!

Včera se stala věc, která mně zase dala malý budíček. Během pojídání pizzy se mi z rádia ozval tenhle song:


Možná ho znáte. Je to skvělá záležitost. Určitě jedna z mých nejoblíbenějších. Asi bych ji zařadila do soundtracku svého života a tak dále a tak dále. To ale není až tolik podstatné. Podstatné je, že právě tohle je skladba, která je spjatá s mým debutem! Kdyby byla moje plánovaná trilogie televizním seriálem, uslyšíte ji asi v předposledním dílu poslední série, haha. Je to hymna jara roku 2011, což je jen tak mimochodem období, kdy byly položeny myšlenkové základy mého příběhu. Jen tak mimochodem je to období, které vůbec bylo jednou velkou inspirací pro napsání mého příběhu. A já si uvědomila, že i kdyby ten debut měl být v očích veřejnosti sebepitomější, mám ho ráda a bylo by fajn, kdyby opravdu vyšel. Vybavili se mi všichni moji hrdinové, moje nádherná zlatíčka, a já si připadala jako mrcha, která podvedla své nejlepší kámoše.

Takže, sakra, jo! Kašlu co bylo a jdu opět do toho. Připomenu se třetímu vydavateli a pokud řekne ne, jdu dál. Protože i kdyby mi to neměli nikdy vydat, ráda bych aspoň jednou slyšela PROČ a nenechám toho, dokud to neuslyším. Nevědomost byla sladká už tolikrát v minulosti, ale teď je na čase sklízet i hořké plody. Jdu do toho.



PS: Proč vydávání knížky musí být taková otrava?

neděle 12. října 2014

#32: Pár zkurvených tipů pro spisovatele (by Matt Haig)

Na internetu najdete stovky a stovky zaručených rad ohledně psaní a všechny víceméně zavánějí klišé. Je proto opravdu osvěžující narazit jednou i na pár podobně zkurvených, smrtelně upřímných tipů. Na svědomí je má britský spisovatel a novinář Matt Haig. A protože český překlad je český překlad a nedokáže plně transkribovat ono kouzelné a mocné fucking, kdo by raději originál, zde jest!




1. Nemyslete si, že fakt, že vás začali publikovat, vás učiní šťastnými. Ten pocit bude trvat tak čtyři týdny, pokud budete mít štěstí. Pak bude zase všechno zkurveně při starém.

2. Hemingway se zkurveně mýlil. Neměli byste psát, když jste opilí. (Podívejte se třeba na můj třetí román.)


3. Hemingway měl ale i pravdu. První verze knížky je vždycky na hovno.


4. Nikdy se neptejte vydavatele nebo literárního agenta, co přesně hledají. Nejlepší z nich, pokud jsou k vám upřímní, nemají ani zkurvené tušení, protože ty nejlepší knížky se mnohdy vynořují odnikud.


5. Za pět let bude středník nic víc než zkurvené zamrkání.


6. Za pět let bude spisovatelem každá zkurvená osoba na Twitteru.


7. Ignorujte zkurvené snoby. Klidně si pište vesmírnou zombie sex operu. Hlavně tomu dejte zkurvenou duši.


8. Pokud to kurva nestojí za čtení, tak pak to ani nestojí za psaní. Pokud to lidi nerozesměje, nebo nerozpláče, nebo nerozstřelí jejich zkurvené mysli, tak proč se s tím obtěžovat?


9. Nesnažte se být dalším Stephenem Kingem, nebo dalším Zadiem Smithem, nebo další Neilem Gaimanem, nebo dalším zkurveným Jonathanem Safranem Foerem. Buďte kurva další vy.


10. Příběhy jsou zkurveně jednoduché. ZÁPLETKA ÚPLNĚ KAŽDÉ KNIHY: Někdo hledá něco. KOMERČNÍ VERZE: Najde to. LITERÁRNÍ VERZE: Nenajde to. (A o tom to, kurva, je.)


11. Nikdo neví všechno. Především pak, kurva, já. Kromě jedné věci:


12. Nikdy, kurva, nezabíjejte psa.


13. A jo, ještě poslední věc: pište cokoliv, kurva, chcete. 

středa 8. října 2014

#31: Proč publikovat na literárních serverech?

Setkala jsem se už s mnoha autory, kteří si útlocitně hlídali svá dílka a k podobným serverům měli nechuť. Celkem to dokážu pochopit. Stejně tak si ale myslím, že hlavně pro začínající spisovatele jsou literární weby důležitou, skoro až nezbytnou složkou rozvoje. Nemusí to ostatně být hned vaše nejambicióznější útvary, které na netu volně zpřístupníte. Kupříkladu já vždycky publikovala jenom šuplíkové povídky a krátké texty, které neměly ambice být součástí velkého příběhu.

Abych teď nevypadala, jako četný přispěvatel - byla jsem. Začala jsem v roce 2007, nejplodnější období jsem měla v roce 2008. Postupně jsem povídky a krátké literární útvary přestala psát a tudíž klesla i moje aktivita. Respektive absolutně vymizela. Před pár týdny se ale stala zvláštní událost, když jsem z náhlé inspirace stvořila po dlouhé době něco, co nemělo v plánu být knihou. K tomu jsem pocítila strašnou touhu opět si literárně zapublikovat a slyšet jakoukoliv reakci. Znovu jsem tedy zahlásila comeback a zapřísáhla se, že vzniklý text bude mít i své pokračovatele a udělám z toho rovnou celý seriál. Co vám budu povídat... Moje náhle inspirace se opět proměnila v ambici a teď mám akorát námět na další možnou knihu.

Ale ještě pro upřesnění otázky v nadpisu: Správně by měla znít, proč publikovat na Saspi? Protože přestože existuje celá řada literárních serverů, s lepším jsem se ještě nesetkala. Proč tedy na něho publikovat?

1.) Získáte odezvu na svá díla
Nemusíte hned publikovat knížku, abyste se dočkali odezvy na vaše psaní. Nemusíte ani podstupovat torturu v podobě beta readerů z blízkého okolí. (Nebo jsou snad mezi námi silní jedinci, pro které to není tortura!?) Můžete zkrátka vydávat anonymně a dočkávat se okamžité a nezaujaté kritiky od naprosto cizích lidí. A na Saspi je to kritika k věci. Objektivního hodnocení se vám dostane od uživatelů, kteří problematice skutečně rozumí. Jestli se mi něco nelíbilo na jiných webech, tak především ono blogískové publikum, kde si deset kámošek vzájemně chválilo své povídky. Nepopírám, že někdo může mít se Saspi i negativní zkušenosti. Pokud ale můžu mluvit za sebe, za celou svou kariéru na tomto webu jsem se nesetkala s vyloženými urážkami od nějakého provokatéra. Ostatně od toho tam existují i určitá pravidla. Navíc - než je váš příspěvek publikován, dostane se mu schvalování od některého z adminů. Minimálně jedné reakce od člověka povolaného se tedy dočkáte.

Děkujeme za přínosný a motivující komentář, příště přijďte zas!

2.) Píšete pro publikum
I kdyby to mělo být jenom pět lidí, vaše publikované texty se číst budou. Budou vidět. A pokud budou skvělé, proč byste se neměli dočkat i nějaké té chvály a povzbuzení? Můžete si tak najít dokonce základnu budoucích čtenářů vašich prvních knižních děl.

Každý má právo na svých patnáct minut slávy!
3.) Zvyknete si přijímat negativní kritiku
Myslím, že v tomhle mi dáte za pravdu. Když přijde na negativní kritiku, všichni většinou nasazujeme smrtelné poker face a na všechny strany hrajeme, že nás něco takového absolutně nemůže rozhodit. Ale v jádru nás to žere. Pořád o tom musíme přemýšlet. A to nejhorší - skutečně začínáme věřit, že stojíme za nic. A to může být kritika sebeobjektivnější a vyřčená s těmi nejlepšími úmysly, tedy napomoci našemu psaní. Negativní reakce zkrátka bolí a hlavně potom tak citlivého tvora, jakým je spisovatel. I když to nikdy nepřiznáme. Pokud to ale chcete se svým psaním v životě opravdu někam dotáhnout, musíte si na tvrdé soudy ostatních přivyknout co nejdříve. Protože i když budete skutečně skvělí a úspěšní autoři, setkávat se s nimi budete neustále. Skvělá škola? Literární servery!

Klasická situace poté, co se vám dostalo negativní kritiky, která byla rozhodně řečena 'jen pro vaše dobro'.

4.) Uvidíte svůj vývoj
A znovu: Tohle je jako na denících to nejfantastičtější. Když si dnes prohlížím své staré publikované povídky, musím se usmívat. Vidím všechny ty nedostatky, chápu, že všechna kritika byla oprávněná. Vidím tolik hrubek! Ale nezalézám kvůli tomu do kanálu. Je pro mě naopak nesmírně povzbuzující, když černé na bílém vidím, že se mé psaní za ty roky někam posunulo. Díky bohu! Možná ani dnes nejsem výborná, ale pořád vím, že jsem lepší. A když jsem mohla za ty roky spisovatelsky vyrůst do svého aktuálního bodu, proč bych se neměla vyvíjet i roky další?

Co má společného Vlčí smečka z Pařby po prokalené noci a spisovatel po x-letech nečtení některých svých povídek? Víc než si myslíte!

5.) Cvičíte psaní
A to je ostatně další důvod. Abyste se mohli vyvíjet, musíte psát. Spisovatelské klišé, které opakují všichni zkušenější, ale díky Saspi vidím, že to opravdu není lež. A se všemi body uvedenými nahoře je to úplně jiné cvičení než to šuplíkové.

A to se vyplatí!

sobota 13. září 2014

#30: James Foley - hledač odpovědí, jehož oběť nesmí přijít nazmar

 "A lot of questions, no answers." (Twitter Jamese Foleyho)

Nikdy bych si nepomyslela, že do svého spisovatelského blogu budu psát o něčem tragičtějším, než může být absolutní shození mého díla, či rovnou absolutní nemožnost ho vydat. Už vůbec nebylo mým záměrem sem tahat politiku. Mám až dost vyhraněné názory na dění kolem sebe, ale od své tvorby se je snažím oddělovat. Umění a politika by se zkrátka neměly příliš míchat.

Situaci na Blízkém Východě se mi ještě donedávna dařilo úspěšně ignorovat. Netýkala se mě, tak proč bych se měla starat? Co si pamatuji, špatné věci se tam kvůli náboženskému přesvědčení děly odjakživa. O těch nejaktuálnějších se ke mně dostávaly sem tam kusé informace, mluvící o řádění jakéhosi IS. Nic, co by mě vzrušilo. Pak se ale stala ta věc s Jamesem Foleyem. Původně jsem si zdařile nevšímala ani této události. Jak jsem jindy vnímavá, občas mám velice důmyslně zastřená čidla, možná je to nějaký podvědomý ochranný reflex. Osud Foleyho si mě ale jakousi náhodou našel. A já si připadala, jako by mě někdo polil kýblem ledové vody.

Zaprvé jsem byla vystrašená, že se takové věci ve světě dějí. Zadruhé naštvaná, že kvůli zvrhlým postojům jiných a bojům mocných platí životem nevinní, v tomto případě žurnalista na volné noze, který nestojí ani za jednou svrženou bombou či lidskou ztrátou. Zatřetí rozčarovaná, že se tak stalo naprosto obscénním způsobem, v podobě reality show servírované až do našich obýváků. A my jako hloupé ovečky na to ještě klikali. Já necenzurované video neviděla a ani to nemám v plánu. Jsem skutečně znechucená, že člověka, který byl vinen snad jenom tím, že chtěl vědět a chtěl lidem zprostředkovat pravdu, odpraví ze světa takovou cestou a ještě ho donutí před smrtí pronést jako poslední slova propagandistické lži. Co mu předtím asi museli naslibovat? Čím mu vyhrožovali? Jaké byly vůbec jeho poslední myšlenky? Žil snad až do poslední chvíle v naději, že ho přece jenom propustí na svobodu? Otázky, na které snad ani nechci znát odpověď.

Osobně jsem ho samozřejmě neznala, ale myslím, že pár vzpomínkových článků jeho kolegů a přátel mluví za vše. Skromný, stále usměvavý muž s nadáním povzbuzovat všechny okolo. Novinář, který místo na své ego, myslel na trpící lidi, již během své cesty potkával. Ani po prvním zajetí v roce 2011 se nevzdal a znovu šel riskovat svou kůži. Tolik mu leželo na srdci dobro ostatních a tolik chtěl ostatním ukazovat skutečnost. Měl zkrátka své přesvědčení a poslání, za což mu patří všechna čest.

A myslím, že tenhle článek sem skutečně patří. Jim Foley byl v podstatě jedním z nás, jen své psaní využíval jiným způsobem. Jsem přesvědčená, že jednoho dne by z něho byl vynikající spisovatel. Chtěl ukázat, co špatného se ve světě děje a snad i trochu napomoci jeho nápravě. Můžete namítnout, že to byla sysifovská práce ve společnosti, která si zakládá na záměrném nezájmu a zavírání očí před skutečností. Můžete namítnout, že za ztrátu života obscénní vraždou v přímém přenosu to ani nemělo cenu. Já už ale teď chápu, že stejně jako byla jeho smrt zbytečná, tak i zbytečná nebyla, protože mnoha lidem konečně otevřela oči. Přinutila je zajímat se. Příkladem za všechny koneckonců může být autorka tohoto článku. Chm... Paradoxně se tak vlastně splnilo Foleyho přání ostatním pravdu ukázat. Osud má důmyslné a kruté způsoby, jak plnit naše přání.

Ale zkusme mu ho plnit i nadále. Ať je jeho příběh pro nás inspirací. Nenabádám vás, ať se z vás teď stanou váleční reportéři. Osobnost Jamese Foleyho nám může být příkladem napříč celým spektrem života. Nezavírejte oči před děním ve světě. Zajímejte se, jak můžete pomoci i na dálku. Brojte proti nenávisti a předsudkům. Nebuďte součástí nepřemýšlejícího stádia, které jenom opakuje dogmata nastolená staletími. Stůjte si za svým přesvědčením a nebojte se bránit pravdu a dobro. A mluvím konkrétně na vás spisovatelé - vy se svým psaním máte velkou moc oslovovat davy. Využijte ji.

Fráze plné klišé - může vás napadnout - podle kterých ale stále nežijeme. Všichni jsme přitom malými dílky obří skládačky a k nějakému posunu k lepšímu může dojít jedině, když začneme první u sebe. Teď. Oběť JF byla velká, ale dokažme, že ne zbytečná.

Koho by příběh Jamese Foleyho dále zajímal, zde je stránka, kterou založila jeho rodina, když byl zajatý. Nyní funguje jako nadace, jež si klade za cíl pomáhat rodinám unesených žurnalistů, zlepšit komunikaci s vládou, více chránit novináře v ohrožených částech světa a přispět na vzdělání mládeže. Pokud vyjde některá z mých knížek a dostane se mi za ní i vcelku slušné finanční odměny, já sama jsem rozhodnutá přispět.


PS: Zatímco jsem měla rozpracovaný tento článek, vrazi z ISIS bohužel popravili i dalšího novináře, Stevena Sotloffa... Hold vzdávám i jeho památce.

neděle 31. srpna 2014

#29: Deníky Sylvie Plath



Sylvia Plath byla už delší dobu na mém must read seznamu. Pod skleněným zvonem vypadalo podle anotací na netu jako přesně ten typ depresivní literatury pro lidi mého druhu. Plath pak jako další adeptka na doplnění řad mých oblíbených, psychicky narušených modlů. V knihovně se mi ale podařily sehnat pouze její Deníky..., což je svým způsobem vlastně ještě cennější čtivo. Právě v nich je totiž čtenáři odhaleno spisovatelčino nitro v celé jeho ryzosti a hloubce.

Když odhlédnu od obsahové stránky a podívám se jenom na tu formální, musím přiznat, že se nejednalo zrovna o nejlehčí čtenářský zážitek. Plath je především básnířka a já nejsem úplně poeticky založený člověk. Nic to ale nemění na skutečnosti, že se jedná o významné literární dílo. Je to koneckonců deník, onen opus magnum, který možná leží v šuplíku nejednoho z vás. Díky němu jsem se dozvěděla, že Plath vlastně ani nebyla natolik pochmurná figurka se sebedestrukčními sklony, jako mladá ambiciózní žena s nesmírným elánem do života. S tragickým koncem, bohužel...

Taky jsem ale dozvěděla další tři věci, které mě jako mladého literáta docela uklidnily a myslím, že útěchu mohou poskytnout i vám. Nejspíš vám totiž budou blízké a během vašeho uměleckého snažení se s nimi potýkáte taky. Dozvěděla jsem se totiž, že také Sylvia Plath...

1.) ... trpěla velmi vážnými pochybnostmi o kvalitě svého psaní.
Sylvie Plath dnes bývá označovaná za jednu z nejvýznamnějších autorek dvacátého století. Pokud si však myslíte, že o svém velkém talentu byla během aktivních let nezdolně přesvědčená i ona, mýlili byste se. Také ona propadala ze všeho nejvíce skepsi a nebyla si jistá, zda se její snažení vůbec kdy dočká výsledků. Mnoho napsaných textů vyhazovala, přepisovala a styděla se za některé své vydané kusy. Honba po dokonalosti a neustála nenaplněnost z jejího dosažení je tedy odvěkým problémem nejspíše každého tvořícího.
Zatím se nedokážeme uživit psaním, což je jediné zaměstnání, o které stojíme, a je možní, že to nezvládneme nikdy. Co bychom mohli dělat pro peníze, aniž bychom jim museli obětovat svůj čas a energii a uškodili naší práci? A co když - a to je vůbec ta nejhorší představa - není naše tvorba dost dobrá? Víme, co to je odmítnutí. Není to znamení, že bychom se ani neměli obtěžovat býti spisovateli? Jak jenom můžeme vědět, že když budeme nyní tvrdě pracovat a vnitřně se rozvíjet, jednoho dne se staneme více než jenom průměrnými? (...) Nic se však nedovíme, dokud jsme nepracovali, nepsali. Nemáme žádnou záruku, že jako spisovatelé složíme doktorát. Neměli nakonec matky a obchodníci pravdu? Neměli jsme se raději vyhnout těmto zneklidňujícím otázkám, přijmout řádné zaměstnání a zajistit svým dětičkám šťastnou budoucnost?

2.) ... byla skoro nepřetržitě odmítána.
Jako spisovatelka zažila Sylvia Plath prudký start s úspěšně vydanými a kritikou ceněnými povídkami a básněmi. Po duševním kolapsu ve třiadvaceti letech však přišlo podivné období literární stagnace a Plath dostávala jedno odmítnutí za druhým. A tento stav trval několik let. Takže ještě jednou: Odmítání byli i slavní spisovatelé, zkoušejte dál.


Byla jsem rozmazlená, tak rozmazlená svým jednoduchým úspěchem v Seventeen, v Harper's i Mademoiselle, že jsem usoudila, že když napíšu povídku a neprodám ji nebo když vytvořím něco jenom jako cvičení a pak to nemohu udat, děje se něco divného. Byla jsem talentovaná, nadaná - hm, říkali to všichni redaktoři - tak proč bych neměla očekávat, že se mi každá minuta psaní nějak vrátí? Jedná skvělá povídka týdně? Chtěla jsem psát dvacetistránkové příběhy o nahodilostech, které v podstatě nedokázaly upoutat ani mě.
3.) ... nepsala.
A teď možná úplně největší útěcha pro patologické prokrastinátory. Jestli Sylvia Plath podle svých deníků totiž něco opravdu ovládala, bylo to nepsaní. Většinu jejich stránek vyplňují jenom sliby, jak už od toho a toho dne začne pravidelně psát a následné znechucení nad sebou samou, že zase nepíše nic. Nejvíce ji pak trápila neschopnost stvořit román. Opět se tedy potvrzují moje slova o paradoxu psaní: Základní charakteristikou velké části spisovatelů je právě věčné nepsaní.
Neschopnost mě zcela ubíjí, znechucuje. Jsem břídil, kterému štěstěna nepřeje - odmítnuta světem dospělých, nikam nepatřící. Nejsem součástí Tedovy kariéry (možná však patřím k jeho tvorbě), nemám svou vlastní životní dráhu, nepatřím do života svých přátel a ani se nemohu zaštítit mateřstvím. (...) Můj mrtvě narozený nezřetelný cíl - stát se spisovatelkou - se zhroutil. Vím, že mám talent, jasně si však uvědomuji ztuhlost svého pohledu, jež mne dusí.


středa 20. srpna 2014

#28: V předsálí života

Rychlý raport ze dnů posledních a mého snažení vydat debut, být známější, bohatší, lepší a tak dále a tak dále a tak dále. Původně jsem chtěla psát článek o Sylvii Plath, ale přihodily se zase nějaké věci, kvůli nimž teď čekám v předsálí, snad už konečně toho pekla nebe? Nevím, ale svěřím se s nimi zavčas, dokud jsou ještě horké, s nejistým rozuzlením, a proto tedy i vzrušující.

Věc číslo jedna: Možná, ale opravdu jen možná (nechci to zakřiknout) budu psát do jednoho internetového média. V rámci utajení nemůžu napsat jakého, ale můžu snad jenom říct, že je to opravdu velké a řekla bych i dost vlivné médium. O jeho oslovení jsem uvažovala už delší dobu, ale - jak to už v mém životě bývá - až jedna negativní zkušenost a následná motivace z ní mě k tomuto konečnému kroku dokopala. A pak jsem si zase mohla nadávat, proč já blbá jsem to neudělala dřív. Odpověď totiž byla rychlá a kladná natolik, abych si mohla dovolit říct, že možná do něho opravdu budu psát. Koneckonců i ona odpověď je pro mě malý úspěch, třebaže nemůžu říct, že by mě vyloženě překvapila. Co se týče neliterárních záležitostí, doposud mi vyšlo vše, o co jsem se pokusila. Což neříkám proto, abych se vychvalovala. Chci tím jenom navázat na vtipnou pointu, že ohledně všeho dalšího, jakožto i mého slavného života, mi nevychází nic, cha cha. Ale to spíš než do spisovatelova deníku patří do toho mého sešitového, takže hned k věci druhé...

Věc číslo dva: ... a ta už je literární. Jak pozorní čtenáři blogu odtuší, týká se opět mé knihy. Tu jsem zaslala do třetího vydavatelství (ne, z druhého nad mým debutem vězí stále jedna velká černá díra), z něhož se mi dnes i ozvali. Pouze tedy s tím, že pán, kterému jsem to poslala, to předává osobě povolanější - z množství kontaktů jsem nějak nemohla poznat, komu přesně mám ukázku poslat. A mám takový pocit, že tentokrát se odezvy už dočkám. Na mysli mám i tu negativní. Nějaká ale zkrátka bude a já tak konečně povstanu tváří tvář realitě. Realitě mého psaní, nebo aspoň toho, které jsem předvedla tam.

A zase jsem něco udělala a pak by dávalo i smysl, proč mi šanci dal až třetí či další vydavatel. Má hrdinka až při poslední poslední revizi dostala své jméno. Tedy to pravé. Stále jsem totiž měla problémy s jejím příjmením. Nic lepšího mě ale nenapadalo (ty jména!) a pak taky XY prostě už byla XY. Potom jsem si ale četla noviny a tam jsem to spatřila. Byla to nějaká anketa a odpovídala tam jedna holka. Holka, která měla velice podobné příjmení s mou hrdinkou! Ale přesně o těch pár chybějících písmenek lepší. Halelujá! XY byla na světě. A taky v tom byla ještě jedna další shoda, ale tu možná vysvětlím až někdy, v daleké ale snad už bližší budoucnosti, v níž můj debut bude mít své místo v obchodech.

středa 30. července 2014

#27: Reviduji (po stopadesátjednamilionkráté), tedy jsem

Takže jak jsem řekla, tak i udělám - kašlu na pravidlo, že nemám psát dvěma vydavatelům najednou a v tomto týdnu posílám rukopis na posouzení dalšímu. Druhý oslovený vydavatel se ani po mém druhém mailu neozval a mě už nebaví čekat. Minulý rok jsem si předsevzala, že můj debut vyjde ještě letos a pro tento svůj záměr hodlám udělat maximum. Bezvýsledné čekání na odpověď vydavatelství, které se, pravda, primárně zaměřuje na trochu jiný druh literatury než je moje kniha (což mi mohlo být jasné už dávno, kdybych někdy dřív myslela, než konala!), v něm není zahrnuto. V těchto dnech proto položím základy pro mé další možnosti a potom se uvidí.

Vtipné je, že se zatím vůbec nenaplňují mé černé vize o odpovědích shrnujících v sobě kritické důvody, proč je mé psaní špatné a nikdo ho nechce vydat. Jen teda teď nevím, jestli by to nebylo lepší než žádné odpovědi nebo věcná, neurčitá zamítnutí mé žádosti... Ale abych ještě nepředbíhala. Také druhé vydavatelství se ještě může stále ozvat. A pokud by byla reakce kladná, tak pak by myslím teprve začala pořádná legrace... Ale nepředbíhejme, nepředbíhejme!

Zatím svůj rukopis podrobuji asi už sto padesáté poslední revizi. Jestliže na mě ale od posledního zaslání rukopisu vyskakují během občasných pročítání zlí bubáci v podobě přehlédnutých překlepů, jízlivost opravdu není na místě. Na místě je naopak další pořádná revize! A teď se vám musím svěřit se svým malým objevením Ameriky. Klidně se mi smějte, protože počítám, že většina z vás tohle už praktikuje dávno, ale já teď reviduji na vytisknuté kopii rukopisu! Ano, dámy a pánové, konečně mi došlo, že čtení z papíru a vepisování svých poznámek je daleko efektivnější, rychlejší a oči a hlavu méně namáhající než čtení a opravovaní z obrazovky. Haleluja! Tak už i já jsem postoupila do tohoto levelu spisovatelství. Haleluja. Ne vážně nechápu, proč mě taková triviálnost nenapadlo už dřív, když vím, jak moc nesnáším to stále zírání do svítící obrazovky. Takhle jsem dnes zrevidovala takovou kupu materiálu, která by mi někdy vydala i na několik dnů. Opravování s červenou propiskou jsem si vyloženě užívala a přece jenom - čtení vašeho díla na papíře, byť jen v podobě běžné Wordové kopie, je úplně jiný pocit než čtení z počítače. Dokonce se mi můj příběh zase jednou nezdál natolik debilní a své hrdiny jsem dokázala i obdivovat. Bylo to opravdu osvěžující poprvé revidovat takhle. A plácám se po hlavě, když pomyslím, že jsem to tak mohla praktikovat vždycky! Kolik času bych ušetřila.

Menší komplikace ovšem: Zjišťuji, že překlepy nakonec nejsou až natolik katastrofální. Což ve mně vyvolává pocit nějakého pořádně divného déjà vu...

Tenhle vtip jsme tu už snad jednou měli, ne... !?

neděle 13. července 2014

#26: Chaos je mým pořádkem

Já a píšící rituály - ošemetná otázka. Obecně mám totiž velký problém s denními rituály. Za svou rutinu bych proto asi nazvala jenom permanentní chaos. I to je svým způsobem rituál. Stačí když začnu u pravidelnosti psaní. V mém případě pravidelné nepravidelnosti. Snažím se s tím bojovat, čtu všechny ty publikace o konci prokrastinace, chvíli na začátku roku se dokonce dalo říct, že vše úspěšně zvládám (ostatně za zdárné dokončení revize vděčím právě knize). Víte ale co? Nezvládám to. Rozvržení času a sil je stále mým velkým Goliášem a já jsem David ještě pořád malý, setrvávající v pozici, v níž ho zvěčnil Michelangelo. Odhodlání tam je, ale vystřelení z praku nulové.

Na druhou stranu s tím ale ani nechci bojovat. Na druhou stranu jsem i příznivec jakési zvrácené teorie, že psaní je z velké části právě o tomto nepsaní. Nutit se k činnosti a snažit se dodržovat časové přihrádky a frekvence mi přijde jako paradox ke svobodné umělecké disciplíně, jakou by psaní přece mělo být. Obecně nesnáším jakákoliv pravidla a omezení. Když vám píšu své rady nebo rady jiných, už zkušenějších spisovatelů, můžete si je vzít k srdci. Někomu skutečně otevřou oči a ukáží jim východisko z neřešitelné situace, do níž se svým psaním mohli sklouznout. Stejně tak ale máte plné právo se mnou či s jinými nesouhlasit a myslet si pravý opak. O tom to je. Že neexistují žádná univerzální pravidlo, jak správně by se mělo psát. A asi to je ten důvod, proč psaní tolik miluji.

Z těchto všech důvodů se vám tedy nesvěřím se svými pisatelskými rituály, protože takové ani neexistují. Řekněme, ale že by se našlo pár věcí, které mé psaní provází častěji než ostatní. Ráda kupříkladu píšu na balkóně. Vzhledem k tomu, že je tato aktivita omezena ročním obdobím, bych se mohla považovat ze druh letního spisovatele. Je to ale vážně skvělé prostředí ke tvoření nových myšlenek a třídění těch starých. Člověk není izolován mezi čtyřmi stěnami a v blízkém kontaktu s okolním světem a všemi jeho zvuky si připadá více jako tvor žijící a ne zachmuřený podivín před obrazovkou, když je venku přece tolik krásné. (...) (...) A fajn, taky tam nechytám internet, ehm. (Obecně miluji všechna místa, která nejsou online, ale to je zase na jiné povídání.)

Oproti tomu se mi moc nedaří psát v pokoji, a když už, preferuji noční část dne. U svého stolu se navíc musím uchylovat ke starým rituálům a zapalovat svíčku, protože mi nesvítí lampička a zásuvka je u stolu jenom jedna. Což ale vůbec není špatný rituál, když nad tím přemýšlím! Každé psaní zahajuji hrnkem zeleného čaje. Pro balkónové psaní si v časech podzimu dělám čaj rovnou do termosky. Psát potřebuji bez přítomnosti jiného člověka. Někdo to už řekl přede mnou, ale psaní je totiž hlavně osamělá činnost. Hudbu si pouštím pouze doma při psaní hrubých verzí a je to nejčastěji buď ta, která mě k tomu a tomu námětu inspirovala, klasika nebo čistě jenom náhodný random. Tvoření nových souvětí mi pak lépe odsýpá. Během revize zato potřebuji klid na soustředění a taky abych se slyšela, když si napsané věci pološeptem předčítám.

Chci věřit, že jednoho dne budu skutečně uznávaná spisovatelka, kterou psaní bude živit, a tak psací rituály do svého života opravdu zavedu. Dokonce třeba vstanu v osm…, dobře, to je blbost, tak aspoň v deset, udělám si čaj a opravdu strávím nějaký delší nepřerušovaný čas psaním. Pak si udělám přestávku a malé tvůrčí kolečko si dám ještě večer. Naučím se to tak dělat každodenně s výjimkou víkendů jako jedinou připomínkou na pochmurný život pracujícího lidu. Něco vám ale řeknu: nemyslím si, že by to skutečně někdy mohla být pravda. Myslím, že i v těch nejlepších letech mé kariéry by to bylo pořád to stejné pojednání o chaosu. Výjimkou ale bude, že v této utopické budoucnosti budu mít prachy, což bude nežnou záplatou na rty mého věčně ustaraného a tyranského svědomí. A tak to má být. 

Pište, jak chcete, a kašlete na rozvrhy. Psaní není povinná školní docházka.
Vstávat! Je před námi další krásný den, ve kterém budeme tvořit dějiny a psát poselství pro příští generace! Ne... Takhle to u mě opravdu nechodí.

To be continued: Ne všichni naštěstí byli tak nesvědomití, a proto se příště podíváme na denní rituály slavnějších kolegů. V komentářích se můžete pochlubit také s vašimi rituály.

sobota 5. července 2014

#25: O samých divných věcech, z nichž nejdivnější je ta, že poprvé v životě píšu

Vydavateli jsem napsala, odpovědi jsem se doposud nedočkala. Pomalu ale jistě koketuju s myšlenkou, že tomu dám ještě pár dnů a píšu jinému (tomu, kterému jsem měla napsat jako první, kdybych se nepokoušela o rekordy). O to tu ale teď neběží. Co je hlavní novinou týdne - už zase skáču přes kaluže. Teda už zase píšu. A poprvé v životě mám dojem, že skutečně píšu!

Dala jsem si slib…, no to zní moc něžně. Rozkázala jsem si, že od července napíšu minimálně dvě stránky denně. Klasicky jsem začala až od třetího, OVŠEM s pěti stránkami! Chápe mě někdo, nebo jste tu všichni ze stáje maniackých grafofilů? Pět stránek! A šlo to ze mě úplně lehce, prostě jenom tak. Úplně to odporuje zákonům mé psací normy. Včera jsem se pustila do dalších dvou stránek. Večer jsem si chtěl ještě zacvičit, tak jsem si slíbila rozkázala, že to do půl osmé stihnu. Jenže zbývalo mi ještě nějakých dvacet minut a já jsem už věděla, že to nestihnu. Ale já jsem to stihla - jednoduše jenom tak. Takže abych to shrnula, momentálně je má situace taková, že mám načatou devátou stranu. A to zatím bez jedné jediné přímé řeči (!!!) - chápete mé nechápání?

To bylo ale ještě nebylo to nejdivnější. Lehce mě i fascinuje skutečnost, že to všechno jsem uvařila jenom z vody. Obvykle mívám své příběhy promyšlené do nejmenších detailů a nemůže se stát, že bych byla zaskočená. Věc, na které dělám, je ale jiná. Je to první příběh, který skutečně ještě neexistuje. Znám své hrdiny, vím, jak by to mělo skončit, vím o pár minizápletkách, jež bych do děje ráda implantovala, ale to je všechno. Text vznikal tak, jak jsem ho psala. Jistěže se svým způsobem vždycky píše příběh sám (sakra, asi znovu opráším "O psaní" od Kinga), ale teprve teď jsem intenzivně poznala, co to doopravdy znamená. A je to neskutečný pocit. Takový, kvůli němuž se opravdu vyplatí psát. Moc si to po sobě během tvoření hrubé verze ani nečtu, takže na konci budu asi sama velmi překvapená, co jsem to vlastně stvořila.

Protože - já si skutečně připadám jako svůj vlastní čtenář. Vyprávění jsem skončila v bodě, kdy hrdince vyzvání mobil a na displeji se objevuje jméno. A je to strašná sranda, protože já nemám ani tucha, jaké jméno to bude a nemůžu se dočkat, až se to sama během psaní dozvím. Kdo jí, zatraceně, může volat a co tím zase rozpoutá!?


Ale tu nejdůležitější věc jsem stále ještě neřekla: Nepracuji na nové (staré) věci (viz mé další plány z dubnového příspěvku). Přestože nevím, zda se vůbec kdy dočkám vydání svého debutu a jestli bude někdo vůbec stát o jeho pokračování, píšu jeho druhý (absolutně nový) díl.


čtvrtek 3. července 2014

#24: O psaní s Neilem Gaimanem

O přeceňování inspirace: "Pokud budete psát jenom v momentech, kdy dostanete inspiraci, možná budete docela dobří básníci, ale nikdy romanopisci. Protože denně budete muset na papír házet nová slova a ty nečekají na chvíli, až budete inspirovaní. Takže budete muset psát, i když budete bez inspirace... A nejdivnější je, že za šest, dvanáct měsíců se ohlédnete zpátky, a nebudete si už pamatovat, kterou scénu jste napsali pod tíhou inspirace a kterou z prostého faktu, že jste něco museli napsat."

O idealizování procesu psaní a realitě: "Proces psaní může být kouzelný - někdy si budete připadat, jako byste otevřeli střešní okno a jenom se procházeli řídkým vzduchem, je to pocit absolutního a naprostého štěstí. Většinou je to ale proces, kdy skládáte jedno slovo vedle druhého."

O nutnosti umět svá díla dokončit: "Musíte se naučit věci dokončovat - tak se učíte. Učíte se dokončováním věcí."


O nutnosti vzdělávat se: "Pokud máte rádi fantasy a chcete být dalším Tolkienem, nečtěte tolkienovky - Tolkien je taky nečetl, ale četl finskou filologii. Pusťte se do čtení knížek mimo vaši komfortní zónu, pusťte se do poznávání nových věcí."

O nutnosti být sám sebou: "Vyprávějte svůj příběh. Nesnažte se vyprávět příběhy jiných lidí. Protože jako začínající spisovatelé začínáte vždy mluvit hlasy ostatních lidí - roky předtím jste je četli... Ale co nejdřív jak je to jen možné, začněte vyprávět příběhy, které můžete napsat jenom vy. Protože vždy budou lepší spisovatelé než vy, vždy budou chytřejší spisovatelé než vy. Jenom vy ale můžete být sebou."

O spisovatelském řemesle: "Být spisovatelem je velice specifickým druhem práce: jste to vždy vy proti prázdnému listu papíru (nebo černé obrazovce) a mnohdy je to právě prázdný papír, který vyhrává."

Na otázku, zda miluje barvu oblohy:


pondělí 30. června 2014

#23: Bod zlomu (a o dalších komplikacích ze života spisovatele)

Tak mě opět jednou chytla rázná nálada. Taková, která by dobyla svět a stala se ředitelkou zeměkoule, kdyby na to přišlo. Emoční break point. Buď - anebo. All in. Moment, který zažívám ve svém životě bohužel méně, než bych si přála. A řekla jsem si, že dál pasivně čekat teda už nebudu, to dělám i bez toho celý svůj život. Opět se sama ozvu a řeknu si o ano či ne. Já vím, že toho mají hodně, vím, že čekací doba je kolem třech měsíců. Taky ale vím, že odpověď Ne, nemáme zájem ještě nikoho nezabila a o drahocenný čas života ho nepřipravila. Tohle čekání mě navíc totiž paralyzuje v další práci. Jak jsem už psala dříve, nevím, zda se vrhnout na druhý díl nebo do nové látky. Když totiž už jednou začnu psát, chci se do toho ponořit se vším všudy. Asi poprvé v životě chci dosáhnout bodu jedna mého skromného rádce, hehe.

Pokud se dočkám záporné odpovědi, už také vím, kam to pošlu příště - do vydavatelství, do něhož jsem to měla, kdybych měla trochu toho fištróna, zaslat hned napoprvé. Jednou možná udělám i článek, kde budu své zkušenosti s vydavatelstvími uvádět jmenovitě a detailněji. Tohle mi docela na netu chybí, respektive se mi ještě nepodařilo najít zkušenosti s těmi mými vydavateli. Víceméně se dohledáte hlavně obecných rad. Jak moc by mi pomohlo, kdybych se dočetla, že i někdo ostatní musel u toho a toho vydavatelství dlouho čekat a jak přesně s nimi jednali. (Nebo možná se mýlím a takových rad se válí na síti nespočet, potom budu velice ráda za odkaz.) Pokud se někdo osmělí mi knížku opravdu vydat, do článku se tedy pustím. Jinak ne. A doufám, že jsem si tímto prohlášením pod sebou nevykopala hrob a vesmír mi to nevrátí tím způsobem, že mě schválně nechá projít několika knižními domy. O zas tak skvělý  a obsáhlý článek nestojím. I dvě vydavatelství jsou pro mou křehkou duševní schránku až moc.

PS: A po prvotním suverénním napsání zprávy a jejím odeslání, je panika tu. Otevírání mailové schránky mě opět bude stát několik infarktů!

PPS: A aby toho nebylo málo, asi díky viru mi nejdou dělat háčky a čárky se Shiftem. Co víc si může člověk zavalený píšícími povinnostmi jako já přát?

Mimochodem, taky jste si všimli, že když své dílko kontrolujete a vědomě hledáte chyby, mohli byste pak přísahat, že jste ty nejzásadnější vychytali, ale když si pak věc pročítáte jen tak letmo a rozhodně chyby nevyhledáváte, najednou na vás začne vyskakovat to-lik překlepů?

Klasické další xxx-té pročítání, jehož cílem rozhodně nebylo vyhledávat překlepy

Není zbytí. Pokud bude odpověď zamítavá (jakože mi možná už teď leží v poště, ale já se odvážím si to ověřit asi až za několik hodin), maličké revize se můj debut ještě bude muset podrobit. Normálně se na to ale těším! Stýská se mi po mých hrdinech.

středa 25. června 2014

#22: Hudba - má největší inspirace

K tomuto tématu jsem se chtěla dopracovat až časem. K dřívější realizaci mě ale donutil názor jednoho člena facebookové diskuze, když přišla řeč na poslech hudby během psaní. Tady je jeho znění: "Poslouchat hudbu při psaní mi přijde stejné, jako psát báseň na základě knihy či obrazu - přichází se o autentičnost, básník se omezuje na to, co mu předložil již jiný umělec a případná 'inspirace' není nic jiného, než subjektivní vnímání již hotového díla." Totiž chci říct: Cože? Chce tu tím snad někdo říct, že jsem absolutně neautentický spisovatel? Netajím se totiž tím, že drtivá většina mých literárních útvarů vzniká na základě poslechu hudby.

Hudba je elementární složka mého života hned vedle psaní. Kdybych si musela vybrat mezi ztrátou pisatelské schopnosti a ztrátou možnosti ještě někdy v budoucnu slyšet hudbu, nejsem si jistá, jestli bych volila možnost druhou. Hudba je pro mě víc než vším a je tedy pochopitelné, že ve spojitosti s mou fantazijní myslí vyvolává tato skutečnost také určité následky. Není to ale tak, že bych si třeba poslechla "This Charming Man" od The Smiths a pak napsala povídku o jednom velmi šarmantním mladém muži, který má píchnuté kolo a nemá si co dát večer na sebe. (I když i tady by se dalo ještě o ledasčem polemizovat. Přece jenom povídka a text skladby jsou dva rozdílné útvary a o dvou odlišných pozorovatelích totožného subjektu nemluvě...) Takovým způsobem u mě hudba jako inspirace nefunguje. Spíš jsou to ty imaginativní obrazy a nálady, jež mi při poslechu v hlavě naskakují. Tak to mám od raného dětství, tedy doby kdy jsem už logicky mohla těžko kopírovat text do mých příběhů, když jsem mu vůbec nerozuměla. Už tehdy mi stačila jedna písnička a v mé hlavě se začínala odehrávat dějství těch největších melodramat.

Když jsem ve čtrnácti chodila s kamarádkou po venku a z mobilu nám hráli Rammstein a jejich "Du Hast", těžko jsem mohla já neněmčinář pochytit autorovy ideové úmysly. Ty moje byly ale plné vzteku, násilí a jakéhosi mrazivě vzrušujícího příběhu, který se odehrával v podzemí odstavené stanice metra. Ve čtrnácti jsem položila první myšlenkové základy velkého příběhu, jež jsem v pozdějších letech, s dalšími zkušenostmi na bedrech dopilovávala a jednoznačně je na mém seznamu budoucích prací.

Ve dvanácti jsem obdivovala kapelu Good Charlotte. Moje skoro dokončená knížka v podstatě vznikla jenom podle jejich písniček. Kdybych vám to ovšem neřekla, ani si toho nevšimnete. Hudba v tomto případě fungovala spíše jako soundtrack. (S tím je asi spojeno i to, že příběhy v mé hlavě jsou v první fázi filmy. Tak je to samozřejmě u každého, ale já to beru zkrátka se vším všudy. Kolikrát jsem se i přistihla, že některé pasáže jsou psány skoro až podle filmových kompozic.)

Nebo kupříkladu má dopsaná prvotina. Až mě fascinuje, když si uvědomím, že nebýt hudby Oasis, nikdy by můj debut nevznikl. Respektive ano, něco by určitě vzniklo, protože má první věc je hlavně hodně inspirována etapou mého života, ale přesně v takové podobě ne. Bratři Gallagherovi se slovy jako "slowly walking down the hall, faster than a cannonball" vás opravdu nijak extrémně k napsání zápletky inspirovat nemůžou, ale opět: Jejich muzika je především dokonalým pozadím k osudům mých hrdinů. A takových případů bych tu mohla uvádět ještě nespočet. Protože tak to u mě zkrátka odmalička chodí. ŽIVOT=HUDBA=PSANÍ

Proto se mě možná i trochu dotkl lehce hloupý názor na začátku. Kdybych to totiž přehnala do extrémů, stejně tak můžete říct, že kdo se nechává inspirovat svým vlastním životem, není autentický. V tomto případě se spisovatel totiž jenom "omezuje na to, co mu předkládá osud a případná 'inspirace' tedy není nic jiného než subjektivní vnímaní těchto událostí". Nebo se za právoplatné a autentické literáty mohou považovat jenom ti, jež dostávají inspiraci z jakéhosi "božího vnuknutí"? Ano. Svým způsobem tak opravdu všichni tvoříme, ale asi nikdo nepíše o věcech, se kterými by se, ať už teoreticky či prakticky, nikdy nesetkal. Jsou to přece právě ony vnější subjekty a naše reakce na ně, které dávají podobu naším dílům. A pak už nevidím rozdíl, jestli je oním hnacím motorem, onou inspirací svit měsíce, osud člověka ze sousedství, modré oči milované osoby nebo právě oblíbená skupina.

Snahu o uměleckou autenticitu zkrátka není třeba dohánět až do takových krajností. Buďte sví, pokoušejte se o originál, ale - vrátím-li se ke skladbě zmiňované ve druhém odstavci - pokud vás kupříkladu song od The Smiths navede k napsání velkého románu o mladém sympatickém muži, kterého ovšem trápí tak malicherné problémy jako je propíchnutá duše, tak se do něho jednoduše pusťte a napište velkou studii člověka Morrisseyova typu. Psaní je hravost a svoboda. Nenechte se omezovat zásadami o autenticitě. Takové ani neexistují. A o názor jiného člověka z úvodu v podstatě ani tak nejde. Jde spíš o mou vášeň k hudbě a její věčnou propojenost se psaním, kterou bych vám tak jako tak jednoho dne vyjevila. Ostatně co vy a hudba jako inspirace?

neděle 8. června 2014

#21: Jak je důležité býti spisovatelem

Tohle povídání jsem možná měla zařadit hned na začátek blogu. O nutnosti býti spisovatelem. Zdá se mi totiž, že většina dnešních autorů podlehla jenom syndromu šuplíkového psaní.

("Šuplíkové psaní" mi je stejně záhadou. Asi protože mám sama psaní nad hlavu a na luxus jako psaní do šuplíku mi už nezbývá sil a času. Asi protože nevidím smysl psát věci bez dalšího záměru. Nebo to prostě jenom nechápu.)

A nemluvím o tom, že si ve svém volném čase sem tam napíšete povídku, se kterou nemáte žádné další ambice. Mluvím tu o lidech, kterým se v šuplíku válí rovnou i několik dokončených románů. Protože takoví vážně existují! A já tomu nerozumím. Jsem asi zkrátka člověk, který používá knihy jako prostředek, jak rozšířit své myšlenky. Chci oslovit lidi a chci se nějakým způsobem zapsat do dějin, i když to v konečném výsledku nemusí znamenat vůbec nic. Nedokážu si představit, že bych obětovala hromadu času pro nic. Touha poslat své dílo do světa, i kdyby mělo předat své poselství jenom jednomu člověku, je pro mě základ spisovatelství. Vraťme se ale ještě k lidem, kteří schovávají po zásuvkách (možné) poklady.

Když jich zeptáte, proč se nepokusí některou ze svých knih vydat, dostane se vám odpovědi: "Haha. A kdo by mi to asi vydal? Nejsem žádný idealista. Snad si nemyslíš, že na mě někde čekají." Každá literární soutěž je pro takové lidi debilní, blog je pro děcka, ten si zásadně nepíšou, každý mladý spisovatel, který to dokázal, vlastně vůbec neuměl psát a vůbec nikdo okolo neumí psát, jenom oni, přestože nikdy nikomu neukázali byť jen čárku ze své tvorby. A nejsmutnější je, že tito autoři, kteří se nikdy o nic nepokusili, mají i ty největší tendence podobným způsobem srážet ostatní. Obecně je naše zapadlá zemička nakažena nepřející náladou. Je dobře známo, že úspěch je u nás v očích masy skoro trestným činem a za odvahu a snahu vydat se jiným směrem než stádo se vám dostává výsměchu. Přinejlepším. Kdyby tedy podobné, sebevědomí srážející řeči vedli někteří z obyčejných ovčanů, nedivila bych se. Mrzí mě ale, že jsou to nejvíc sami spoluspisovatelé. Místo sebedůvěry a vzájemné podpory se člověk setká spíše s výmluvami a podkopáváním nohou.

A víte co? Něco vám řeknu. Oni mají pravdu. Opravdu nikdy neuspějí, stejně jako vy, pokud podlehnete takovým řečem. Doba možná je pro umělce těžší, ale ještě nakažlivější je vlna naší malosti a podceňování. Každý ale nějak začínal. Všichni úspěšní spisovatelé stáli kdysi na stejné startovní čáře jako vy. Rozdíl je ten, že se vůbec pokusili vyběhnout. Taková ta klasická rovnice vítězů a poražených: Postavte vedle sebe stovku spisovatelů. Opravdový talent bude mít polovina z nich. Uspěje ale jenom jeden. Jak je to možné, když mělo čtyřicet devět dalších podobné schopnostní předpoklady? Jednoduše. Protože ten jediný v ně skutečně věřil. Ten jediný to nevzdal po pár neúspěších, vytrval ve svém přesvědčení a nenechal se odradit řečmi okolí. A není to jenom laciná poučka z laciné motivační příručky. Jen se kolem sebe rozhlédněte. Vezměte si pár příkladů ze svého vlastního života. Přesně tak to funguje. Všichni máme na začátku stejné podmínky a nemluvím teď jenom o spisovatelství. Liší se už pouze to, jak s nimi dokážeme naložit, jak vytrváme a nevzdáme se. To jsou fakta, žádná senzační Tajemství a Kouzla a jiné slátaniny. A pokud umíte psát, ale ještě před startem vedete poraženecké kecy viz výše, nikdy neuspějete. To si pamatujte. A můžete psát líp než Steinbeck, Dostojevskij a Remarque dohromady. Neuspějete.

Ale možná jsou vaše pochyby správné. Možná opravdu nejste dobří. Co to ale první zjistit? Co se o to první několikrát pokusit a teprve pak se nadobro profesionální dráhy spisovatele nadobro vzdát? Zkuste to! Pokud je psaní vaší vášní, neberte ho jenom jako koníček. Nepište jenom do šuplíku! Buďte spisovateli! Je mi líto, že stále řidčeji potkávám lidi, kteří by to o sobě hrdě prohlašovali. A nezáleží vůbec na tom, čím se živíte doopravdy. Doplňujte si třeba regály v supermarketu, nebo sbírejte odpadky v parku, ale až se vás jednoho dne zeptají, co děláte, řekněte, že jste spisovatelem. Protože to je vaše skutečné povolání. Jedině s takovým postojem budete moci skutečně něčeho dosáhnout. Pryč se skromností a přízemností. Pište, všude říkejte, že píšete a berte to smrtelně vážně! Pište stejně jako dýcháte. Jinak to hned teď vzdejte.

Jak už řekl Miller: Přestaňte přemýšlet o tom, že budete spisovatel. Prostě se jím staňte.



pátek 23. května 2014

#20: Autorská panika vol.2

Hlásím se s další aktualizací ohledně vydání mé knížky. Z druhého nakladatelství se ještě stále nikdo neozval, ale to přecházím s klidem. Něco jiného mě momentálně trápí. Jak totiž čas stále postupuje, začínám na svém díle spatřovat další a další trhliny. O nějakých překlepech, kterých jsem si při poslední revizi nevšimla a teď na mě vykukují jako bubáci z temných koutů, nemluvím. Při opětovném pročítání ale narážím na určité pasáže a říkám si: "Tohle jsem mohla napsat líp." "Tohle jsem měla ještě rozvinout." "Tohle jsem měla radši celé přepsat." Čas zkrátka hraje proti mně a čím víc mi tohle dílo bude v PC dlít, tím víc ho budu asi nesnášet.


Průtahy v komunikaci s vydavatelstvími mě v mé sebekritice jenom usvědčují. Možná to fakt není zase tak úžasné dílo. A i když tohle zažívají skoro všichni začínající spisovatelé a musím vydržet a bla bla bla - ego těmihle kecy zkrátka neobměkčíte.

Ta honba za uměleckou dokonalostí... Vždycky tu bude a nikdy nebudete se svým výtvorem na sto procent spokojeni. Den možná jo. Úspěšnější z nás týden. Možná existují i tací, kterým to vydrží měsíc! Stejně jako se den za dnem duševně vyvíjíte, tak ve vás ale i narůstají pochybnosti a vědomí, že jste spoustu věcí vlastně mohli napsat jinak, lépe. Nebo nevím... Jsou i takoví, kteří nic takového neznají a po dopsání poslední tečky si za svým dílem suverénně stojí, s absencí jakéhokoliv nutkání po pár dnech zase něco přepsat a změnit? Jste to snad vy? Nebo jste stejně jako já oběti šílené štvanice po dokonalosti?

Je pravda, že mé krizi trochu dodala i skutečnost, že mám za sebou první zkušenost s beta readerem. Ne, žádného zhodnocení jsem se od něj ještě nedočkala, ale o to tu neběží. Najednou jsem si ale snad poprvé uvědomila, že mou knížku budou číst i jiní lidé. Při dalším pročítání jsem se na svůj debut snad poprvé dokázala podívat optikou jiného člověka. A najednou jsem si už vůbec nebyla jistá, jestli v něm i on dokáže vidět to, co jsem v něm já aspoň ještě před krátkou chvílí vidět dokázala. Nechci, aby si někdo myslel, že tohle je maximum, co ze sebe dokážu vypotit. Má prvotina je v podstatě jenom začátek, takové spisovatelské odpíchnutí, které mi připraví půdu pro mety daleko vyšší. Zvolené téma jsem ve své první knížce jenom naťukla. Pokud bude dána šance i dalším dílům plánované trilogie, chystám daleko rozsáhlejší rozvinutí látky. Vůbec chci v budoucnu vyprávět ještě jinší příběhy...

Jinak jsem nově založila také facebook. Kromě odkazů na nové články tam čas od času hodím i nějakou tu inspiraci, tipy, obrázky, citáty, videa,... Vše samozřejmě v duchu Spisovatelovy bible. Pokud tedy chcete, budu ráda, když se přidáte. Žádný masivní nápor lajků nečekám, vděčná budu i za jeden týdně :)