#39: Hledá se autor bestselleru 2015 (protože pitomec roku 2014 se už našel.)

Nový rok načněme krásným krédem od rumunského sochaře a fotografa Constantina Brâncușiho:

Pracujte jako otroci, rozkazujte jako králové, TVOŘTE JAKO BOHOVÉ. 

A teď se zase snesme zpátky na zem. Musím se vám totiž pochlubit, co za kus idiota jsem. Na konci minulého příspěvku jsem se chvástala, jak se chytnu další šance a svůj dokončený (střídavě milovaný a nenáviděný, momentálně hlavně to druhé) debut pošlu do literární soutěže Knižního klubu. Když jsem si prohlížela vítěze minulé a jejich témata, bylo mi jasné, že nebudu mít absolutně žádnou šanci (což neznamená, že bych si za svým dílem nestála, nebo se nějak schválně vůči ostatním pokořovala, to je jen střízlivé konstatování faktu), ale proč to nezkusit? Když není co ztratit a můžete jenom získat? Když jsem se o soutěži dozvěděla dříve v roce, samozřejmě jsem účast opovržlivě zavrhovala s tím, že do té doby budu mít už dávno smlouvu u jiného vydavatelství, tak dlouho fakt čekat nebudu, tse. Jak jsem si na konci roku ráda vzpomněla! 

Ještě v prvních prosincových dnech mě chytaly myšlenkové šoky, kdy jsem sebou vždy trhla, stočila ustrašený pohled na kalendář a říkala si: "No jasně, ta soutěž! Uf, zatím všechno stíhám, v pohodě. Deadline je konec roku, času ještě dost." Tak určitě. Byl poslední prosincový týden, kdy jsem pravidelně vedla rozhovory se sebou: "Ta soutěž!" "Vím o tom, vím o tom!" "Super, tak to hlavně nezapomeň odeslat." "Ha ha ha, nezapomenu! To už teda fakt ne." Dokonce (!) jsem si někdy 29. prosince k tomu sedla (!!) a už jsem to chtěla odeslat (!!!). Něco mě ale vyrušilo, tak jsem to opět nechala na později - času dost. Když se vrátím ještě o pár dnů dřív, vlastně jsem opravdu měla v plánu rukopis symbolicky zaslat den před Štědrým dnem! Ale bylo už něco po půlnoci, už jsem ani nevěděla, jak jsem se jmenuju, jak jsem byla zase mimo z editování jiného článku, a po rozumné úvaze jsem to nechala na jindy.

Jak jsem měla soutěž všechny předchozí dny neustále na paměti, 31. a možná i den předtím jsem měla ale mysl křišťálově čistou. Nic mě netížilo. Nic jsem nemusela dělat. Vůbec jsem neměla poslat nějaký zpropadený rukopis do jedné soutěže! O půlnoci jsem jsem si zase potěšeně cucala svůj sekt, stála v mrazu noci a kochala se pohledem na zimní krajinu, kterou prosvěcovaly gejzíry ohňostrojů, požitkářsky jsem filozofovala nad novým rokem a svými dalšími plány a byla jsem prostě úplně klidná. Vůbec jsem neměla těžkou hlavu z toho, že jsem něco zapomněla poslat! Bylo asi patnáct minut po půlnoci, když jsem pak po svém novoročním rozjímání a s ještě nedopitým sektem scházela schody, a tam se to stalo. Všechno se mi připomnělo v podobě pořádně rány přímo do mého obličeje. Au! Naprosto mě to zmrazilo na místě. Ani nemůžu popsat, co přesně jsem v tu chvíli cítila.

Vím, že jsem si několik dnů předtím o soutěži udělala jasný obrázek a realisticky jsem posoudila mé (ne)možnosti vyhrát. Přesto jsem nemohla uvěřit, že vážně jsem na to zapomněla. Zase. Nevěděla jsem, jestli mám cítit strašnou lítost, strašně znechucení sama nad sebou, nebo všechno a ještě víc naráz. Říkala jsem si, že to už snad ani nemůže být možné, že se proti mně snad už musely spiknout nějaké vyšší síly, nebo jsem prostě jenom úplný dement zralý na léčení. 

Fajn. Zkusím se na to dívat i trochu z jiné stránky, i když se mi tenhle můj alibismus už hnusí. Vyhlašování soutěže by proběhlo až v září, což by mi asi značně znesnadnilo a zabrzdilo mé další vydavatelské pokusy. A vážně jsem asi neměla šanci. Před svědky tu ale slibuji, že další příležitost si už uniknout nenechám. A to není jenom kvůli tomu, že jsem poslední soutěž prošvihla. Je to hlavně kvůli tomu, že soutěž Hledá se autor bestselleru na mé účinkování čeká už tři roky. Takže letos to už konečně rozseknu! A doufám, že mě budete následovat.

K letošnímu tématu (fantasy/sci-fi) sice nemám zrovna kladný vztah, ale možná už je načase střihnout si žánrovou premiéru. Podrobnější pravidla najdete zde. Letos je kupříkladu změna a zúčastnit se můžou blogeři i ti, co své povídky už publikovali na webu, či v časopise. Rozsah je 10-25 NS, deadline 28. února, spoustu času na tvoření - vzhůru do toho!

#38: Ohlédnutí za rokem 2014

Kdybych chtěla být hodně stručná...

Ale jelikož si tu hraju tak trochu na spisovatele, nebylo by od věci být podrobnější. Takže jaký byl rok 2014 z pohledu mých pisatelských aktivit?

Předně vám o sobě chci říct následující: Jsem patologický prokrastinátor a neurotik, má pozornost neustále těká z jednoho nápadu na druhý, spoustu věcí načnu a nikdy je už nedokončím, dělá mi zatěžko se do určité práce opravdu ponořit, někdy je pro mě problémem napsat i banální článek, když mě něco nebaví (a mě toho nebaví fakt spousta), nedokážu se přimět psanou věc odevzdat včas, moje termíny jsou jedině deadliny, nikdy nedokážu oddělit psaní od svého momentálního duševního stavu, což znamená, že po většinu času jednoduše vůbec nepíšu, nemám žádnou disciplínu, jediný můj spisovatelský rituál je chaos, i když to nedávám najevo, kritika mě občas dokáže hodně nalomit, lehce ztrácím přesvědčení ve své věci, opravdu ambiciózní a činu schopná jsem jenom v momentech, kdy mě někdo pořádně nasere, vlastně vůbec nechápu, proč píšu, když jsem podle všeho ten nejméně vhodný člověk na podobnou aktivitu. Letos jsem zase mohla napsat stovky věcí, které jsem nenapsala. Mohla jsem vůbec dokázat kopu velkých věcí, které jsem ani nezkusila. Měla jsem asi obeslat najednou všechna vydavatelství, která by mě napadla, a nečekat půlroku až se mi milostivě ozve jedno, s tím že vlastně pro mě ani nemají ve svém edičním plánu místo. Respektive neozve. Měla jsem za tu dobu napsat už dávno další knížku a nenechat se brzdit a setrvávat ze všeho čekání v jakési tvůrčí paralýze. Podle svých novoročních předsevzetí, jestli se to dá tak říct, protože nic jako předsevzetí doopravdy samozřejmě neuznávám, jsem měla být úplně jinde, ale nejsem. Tolik mého upřímného doznání.

Teď pojďme k těm pozitivnějším skutečnostem, protože právě ty máme dle všech světových motivačních příruček upřednostňovat. Takže:

1.) Začněme tím krásným pocitem, když mě hned dva dny po odeslání ukázky požádali o zaslaní celého rukopisu

Vím, nakonec z toho nic nebylo. Ale těch patnáct minut euforie bylo stejně krásných.

2.) I když... moment! A co třeba začít vůbec finální revizí knihy?

Tak ještě jednou to šampíčko na ten den...

Aha, no to je docela dobrý nápad! Den, kdy jsem měla narozeniny, mám vrytý do paměti už od jeho prvních minut. Protože i v takové denní době se našel někdo, kdo mi dokázal můj den patřičně osladit; znáte ten vtip, že zrada nikdy nepřichází od vašich nepřátel? Ale pak jsem se vzbudila a svítilo slunce. A pak jsem dokončila revizi. A večer jsem šla slavit a staly se ještě nějaké věci, ale ty už sem nepatří a navíc nejsou ani nijak podstatné. Takže tak.

4.) Určitou dobu jsem také úspěšně bojovala s prokrastinací

Prokrastinaci mám bohužel zapsanou ve svém DNA kódu a není nic, co bych na tom mohla změnit. Přesto můžu říct, že kniha Konec prokrastinace od Petra Ludwiga mi dala velkou školu a dodnes z jejích myšlenek žiju. Především pak začátek roku jsem jela výborně podle denních plánů, buzer lístek se mi zelenal a můj flow lístek jenom proudil. A, sakra, co! Od Nového roku můžu se vším zase znovu začít (protože není vítěz ten, kdo nikdy nespadl, ale ten kdo se vždy zvedne!)

5.) Mám za sebou první zkušenosti v komunikaci s vydavatelstvími

Není jich moc. A jsou víceméně stručné. Ale jsou, a to je důležité.

6.) Mám za sebou první odmítnutí

Ano, i to je, hodnoceno z odstupu, pozitivní věc. Jak chcete pisatelsky růst, když nikdy nepoznáte ani zklamání z odmítnutí?

7.) Začala jsem psát pro jedno médium

Kdybyste mi ještě minulý rok řekli, že pro tohle médium budu v budoucnu psát, nevěřila bych vám. Ostatně asi jsem o to nikdy ani nijak nestála. Na začátku roku letošního ve mně ale začala hlodat myšlenka, že by mohlo být docela fajn tam jednoho dne psát. Někteří spoluspisovatelé by mě asi nepochopili, kdybych napsala, o co přesně jde, ale já jsem v tomhle směru měla své hodnoty vždycky posunuté trochu jinde. Stejně jsem ale o tom smýšlela jako o pouhém "možná, někdy", jak tak obvykle smýšlím o svých vysněných místech. Přece jenom mi připadalo, že tohle je už trochu mimo můj level. Navíc jsem pro tuhle práci neměla ani úplně nejvhodnější předpoklady; jak by mě mohli vzít? Proč se potom vůbec pokoušet? V létě se ve mně ale něco zlomilo, respektive někdo něco řekl a vztek bývá vždy mým nejlepším motorem. Za jeden den jsem dala dohromady ukázkové články, ty jsem i s průvodním dopisem hned vzápětí poslala a myslela jsem, že pak budu dny až týdny čekat na odpověď, jestli se jí vůbec dočkám. Odpověď přišla v podstatě obratem a byla velice kladná, takže asi není už žádným tajemstvím, že tam opravdu dnes píšu. Ale nebojte se, vše je v rovnováze. Protože i když se může zdát, že je v mém pisatelském životě vždycky všechno tak lehké, vydání třeba takové knížky je stále mission impossible. Ale to je fuk, jaké médium oslovíme v roce příštím? :)

8.) Pokračovala jsem s jinými publikačními činnostmi 

Pokračovala jsem v tom, co jsem načala už v letech předešlých a měla jsem ze všeho radost. Protože zejména psaní v jednom publikačním žánru mě opravdu baví a je mi sladkým bolestným za to, že má oficiální spisovatelská kariéra zatím de facto neexistuje.

9.) Napadl mě nový námět

Utěšující vědět, že jsem ještě schopná vymyslet smysluplný příběh.

10.) Pravidelně jsem psala Spisovatelovu bibli

Jak jsem napsala, tak jsem udělala, a pravidelně nepravidelně jsem do blogu přispívala. Snažila jsem se do vás hustit rádoby chytrá moudra, referovala jsem o svém marném snažení vydat knižní debut a občas jsem taky psala úplně o někom jiném, třeba o novináři Jimu Foleyovi, což je článek, který je za loňský rok taky mým nejoblíbenějším. Jo, a založila jsem facebookovou stránku blogu, takže pokud na ní ještě nejste, neostýchejte se přidat! :)

A v návaznosti na to chci vlastně poděkovat i všem, kdo se na mém blogu pravidelně nepravidelně zastaví, věnují nějaký čas k přečtení mých příspěvků a občas třeba i zanechají komentář. Možná to tak nevypadá, ale opravdu velmi si vaší pozornosti vážím a doufám, že nezklamu ani v měsících příštích. Přeju vám krásné prožití vánočních svátků a pokud jste dočetli až sem, čeká vás jako dárek pěkná písnička!


PS: A já využiju údajného kouzla Vánoc a zkusím své štěstí v této soutěži. Držte mi pěsti!

#37: Pravda o psaní v deseti bodech

(originál by Carly Watters)

1. Nikdy neví, jak správně psát

Nikdo. Jsou lidé, kteří se o to pokouší už delší dobu, ale nikdo z nich neví, jak správně na to. Můžou vám poradit, můžou vám rukopis zkontrolovat, ale nedokážou vám říct, jak psát.

Jednoduše píší. 

2. Pište každý den

Dopis pro kamaráda. Referát do školy. Dlouhou textovou zprávu. Nezáleží co, prostě pište něco každý den.

3. Pište o tom, co znáte

To neznamená "Pište, co jste zažili". Znamená to, že musíte mít dostačující znalosti o světě vašeho příběhu, abyste stvořili reálné scenérie. Nebuďte líní. Udělejte si průzkum.

Když píšete, mějte vědomí, co píšete.

4. Pište to, co musí být sděleno

"Spisovatel je svět uvězněný v člověku." (Victor Hugo)

5. Připravte se na zklamání

Tohle je nejtěžší pravidlo, které musíte přijmout. Lidem se nebudou líbit vaše věci. Někteří je budou nenávidět. Vydavatelé vás budou odmítat. V literárních soutěžích budete prohrávat. Budou vám říkat, že vaše psaní není dobré.

Některá z největších literárních děl byla vydavateli znovu a znovu a znovu odmítána.

Svět spisovatele je svět zklamání. Ernest Hemingway si prostřelil hlavu. Sylvia Plath strčila hlavu do trouby. Nejsou to spisovatelé, kteří šílí, lidé šílí.

Lidé trpí všude kolem nás a my si toho nevšímáme, dokud tu osobu nemilujeme, nebo její příběh pro nás není sepsán.

6. Připravte se na "zabíjení svých dětí"

Netýká se to jenom vašich postav. Připravte se, že budete odstraňovat celé scény a jména. Připravte se, že budete měnit konec nebo začátek, nebo dokonce budete celý příběh přepisovat od znovu.

Obětujte věci, které milujete, pro větší dobro vašeho díla.

7. Respektujte jazyk

Slova mají sílu ovlivňovat lidi. Mají sílu změnit jejich životy. Užívejte jich velice pečlivě. Neznevažujte zbraň; nožem kolem sebe taky jenom tak nemáváte, bylo by to nebezpečné. Stejně tak je to se slovy.

Neužívejte slova jenom čistě z důvodu, že můžete. Papír, na který vaše slova vytisknou, bude dostupný déle, než si vůbec odvážíte myslet.

8. Respektujte čtenáře

Předpokládejte, že každý čtenář je chytrý, nebo ještě chytřejší, než jste vy. Dokonce i když píšete pro děti; zjednodušený jazyk neznačí zjednodušenou mysl.

9. Riskujte

Pokud vás některý nápad znervózňuje, nebo pokud je vám nevolno z myšlenky, že určitý příběh budou číst lidé, tak pak jste pravděpodobně na té správné cestě.

10. Především respektujte postavy

Respektujte téma. Respektujte prostředí. Respektujte místo, dobu, budovy. Pište tak, aby se všechny tyto věci shodovaly s vámi a postavami vaší knihy, jinak je znevažujete.

Neznevažujte je.

#36: Mám nový námět!

Ano, vážení a milí, doslova jsem byla osvícena duchem. Ne, nebudu vás tu zase obtěžovat spirituálními věcmi. Myslím to vážně. Jednoduše mě v celé té mé momentální spisovatelské i duševní mizérii napadl seriózní námět na nový příběh. A to je takový malý zázrak.

Jak možná víte, v létě jsem nadšeně referovala o práci na druhém dílu mého debutu. Jak už zcela jistě nevíte (ale pravděpodobně tušíte), dlouho mi mé zanícení nevydrželo. Řekněme, že mám ale slušný základ, na kterém v budoucnu můžu stavět. Stále nemám totiž jasno, zda mou prvotinu vůbec někde vydají. Začínám propadat přesvědčení, že spíše ne, než ano, takže jsem se pochopitelně ve psaní pokračování sama zbrzdila. Teda takhle - ta věc jednou vyjde, i kdybych ji měla později vydat na vlastní triko. Nepsala jsem ji proto, aby mi ležela navěky, řečeno tím obludným spisovatelským termínem, "v šuplíku". Co ale zoufale potřebuji je, aby mě vůbec poprvé publikovalo vydavatelství. A jestliže tenhle příběh je pro ně až moc alternativní (to nevím, jenom odhaduji, protože jsem se z došlých odpovědí nedočkala zatím ani řádku kritiky), potřebuji tedy jiný.

V zásobě mám dvě velká a dokonce rozpracovaná témata, ale momentálně se nacházím asi ještě ve stádiu, kdy si na ně tak úplně netroufnu. V zásobě mám dokonce už i jednu svým způsobem hotovou knihu, řekněme trochu nekonvenční young adult, o které jsem se na blogu už několikrát zmiňovala. Již řečené ale stále platí - tohle nebude můj debut. Co ovšem tedy dál?

V minulých týdnech proběhlo několik zoufalých pokusů a bylo napsáno několik útržkovitých fragmentů, z nichž měla vyjít zaručená příští velká věc. Skončilo to ale jenom mým vztekem, že do všech těch věcí strkám až příliš moc sebe. A když jsme u toho - kdybych chtěla psát o sobě, tak rovnou do vydavatelství zašlu své, daleko lépe formálně zvládnuté deníky, což pochopitelně nechci.

(Mimochodem jak jen to přijde, že deníky jsou vždycky takové krásné pisatelské majstrštyky a pak si sednete před word a padají z vás jenom neohrabané odstavce? Ach, možná jsem vážně odsouzená pouze k autobiografickému odvětví...)

Takže blbost, všechny malé zásvity inspirace jsem zavrhla jenom jako maskované psychoanalýzy svého ega, nic co by se dalo publikovat. Pak se to ale stalo a - jak už to obvykle s významnými věcmi v životě člověka bývá - vlastně ani nevím kdy, kde a jak. Ale stalo se to, a to je to nejdůležitější! Jednoduše mě nevím po jak dlouhé době napadl zbrusu nový námět. A pozor - to dokonce bez žádného hudebního podnětu..., což je skoro úplný unikát!

Víte, problém s většinou mých námětů je ten, že vznikly během mých náctiletých let, v době, kdy jsem prostě nepromýšlela žádné další detaily a logičnosti. Některé bych dneska už nemohla napsat, protože to jednoduše byly nesmysly. Teď jsem navíc chtěla stvořit něco čerstvého. Něco, co jsem vymyslela ve své dnešním a řekněme už i ustálenějším duševním rozpoložení. Prostě něco, o čem budu na sto procent přesvědčená dnes i zítra. Něco opravdového a dotaženého, ne jenom další nejasný obrys příběhu. A něco takového mě právě před několika dny konečně, vskutku zázrakem napadlo!

Ráda bych věděla, že se stalo něco, co mě ten námět nějak vyasociovalo, ale jednoduše o ničem nevím. Vím jenom, že ten příběh tam nebyl a pak tam už byl. V hlavě jsem měla jednu skutečnou scénu z mého života a na tu jsem našroubovala smyšlený děj, tak odlišný od mé reality, že jsem mu ihned řekla ano. První jsem ještě moc nevěděla, kam bych ho povedla. Věděla jsem jen, že bych ho ráda podala se značným sarkasmem, no prostě klasicky mým stylem. Před pár dny se ale přihodil další úžasný obrat. Poslouchala jsem bri-lant-ní soundtrack k filmu Interstellar od mého oblíbeného Hanse Zimmera. Byla to skladba "Detach", která jako deus ex machina v mé hlavě udělala najednou úplný příběhový kotoul s mým námětem. Jo! Do půlky děje to jistě budou samé legrácky a střízlivé popisování jednoho neobvyklého konání. Ovšem pak - a to zcela ve shodě s dramatickým obratem songu ke konci třetí minuty - se něco změní! Něco se stane a tohle už kurva nebude komický, tohle bude sakra vážný! A najednou jsem před sebou měla velice seriózní látku.

Zda se mi také podaří ji seriózně zpracovat, je věc druhá. Teď se tím ale nesnažím moc zaobírat. Dámy a pánové, já mám totiž nový námět!

#35: Jak je to s těmi nápady

Nápady, které září v noci, obvykle vypadají ráno jinak.

Neničte staré nápady. Postavte z nich nové.

Nápady, které jsou hluboko, temné a neznámé, jednoznačně stojí za prozkoumání.

A klasický a velice smutný život jednoho nápadu...

#34: Všechno souvisí se vším a znamení jsou všude kolem nás, jen si jich všímat

Nevím, jak je to u vás, ale můj život je nabitý náhodami. Tedy náhodami v řeči racionálně uvažujících jedinců. Já na nic jako náhoda pochopitelně nevěřím. Věřím, že věcí se dějí z určitého důvodu a všechno souvisí se vším. Kdybych vám vyprávěla o svém životě, popisovala bych vám řetězec na sebe navazujících událostí, povídala bych vám o lidech, které jsem nikdy neměla znát, ale poznala jsem je v těch správných etapách svého života, a udivovala bych vás svými, skoro až magickými historkami, pro které neexistuje žádné rozumové vysvětlení.

Ve skutečnosti bych vám tedy nic takového nevyprávěla, protože mám vždycky dojem, že jsou to věci jenom mezi mnou a nějakou vyšší silou a většina z nich má beztak význam jenom pro mě. O tom to je. Každý má svá malá duchovní tajemství. Na začátku tohoto týdne se mi ale stala věc, která mě nejenom zase jednou pořádně vyvedla z rutiny všední každodennosti, ale navíc souvisí s mým knižním debutem. A proto vám menší náhled do mého fantaskního světa přece jenom dám. Je to opravdu příklad dokonalé synchronicity.

Byla jsem zrovna na jednom místě, které je spojeno s příběhem mé prvotiny. Jako první mě vyvedl z míry tento song:

Úplně nečekaně se ozval z rádia. Jako onehdy. Kdo čte můj blog pozorně, ví, že má obliba hudby jde ruku v ruce se psaním. Právě Oasis mi byli velkou inspirací při vzniku mého debutu. Teda kecám. Největší! Byla to zrovna jejich hudba na pozadí, která ve mně vyvolávala určité obrazy a představovala mi určité, zatím bezejmenné hrdiny. Pořádně jsem je ještě neznala, ale zdálo se mi, že by stálo za to o jejich, na první pohled bezvýznamných životech, předat lidem zprávu. Moc reálně jsem to ale neviděla. Připadalo mi totiž, že ti lidi ani žádný pořádný příběh neměli. Aspoň jsem ho neměla v hlavě. Psát o nich, by znamenalo skutečně ve svém životě poprvé psát, a na to jsem se ještě neviděla. Jednou by ty jejich bezcílné epizodky možná mohli být dobrým námětem pro seriál, ale teď jsem se držela bezpečných vod a psala jsem už dávno vymyšlené příběhy, v klamné naději, že konečně díky nim poznám první finiš. Žádný se ale nekonal a já se jenom trápila a trápila.

Za rok od té doby jsem začala na své prvotině pracovat.

Na začátku roku letošního jsem měla hotovo.

Kdyby byla kniha skutečně jednoho dne zfilmovaná, "Don't Look Back In Anger" by byla znělka první série. Dokonce jsem si z jejího textu vypůjčila jméno pro vedlejší ženskou hrdinku. Slyšet tu skladbu na takovém místě, bylo pro mě jak probuzení z mrákoty, podivné letargie, v níž jsem se poslední dobu opět nacházela. Byl to magický moment. Jako by mi něco nahoře připomínalo, kam patřím a popichovalo mě, ať, sakra, koukám pokračovat v tom, o co se tu celou dobu snažím. A já v tu chvíli věděla, co jsem zač, a věděla jsem, co taky udělám.

Z tohohle by Kája ale ještě nebyl moc nadšený, takže jdeme dál...

Tu událost byste samu o sobě samozřejmě mohli nazvat náhodou, ale nebyla toho dne jediná! Když jsem pak z onoho místa odcházela, na mobilu jsem si všimla nepřijatého hovoru. Někdo mi volal zrovna v momentě, kdy jsem tak blaženě poslouchala mně velmi blízké tóny. Podle výpisu jsem zjistila, že to byla moje kamarádka. Kamarádka, která mi byla předobrazem pro jednu vedlejší ženskou postavu. Vedlejší postavu pojmenovanou po jméně v textu songu! V tu chvíli mně to ještě nedocházelo. Stále jsem byla rozjařená z oné podivné synchronicity s písničkou. Zavolala jsem jí zpět. Dlouho jsme se neviděly, tak mně zajímalo, co mi asi může chtít. Vypadla z ní jenom otázka, co dělám a jestli nechci večer něco podniknout. Samozřejmě jsem hned nadšeně souhlasila, a tak jsme si domluvily schůzku.

Po ukončení hovoru mi došlo, k čemu v předcházejících vteřinách došlo. Ten telefonát byl totiž velmi podobný tomu, kterým začíná první kapitola mého příběhu. (Ta) vedlejší hrdinka v ní volá hlavní a ptá se, jestli nechce přijet. Přímo začíná po pozdravu slovy: "Co děláš?". V podstatě jsem tedy trochu v odlišném znění prožila reálně úvod svého debutu. Poté, co jsem z rádia slyšela jeho soundtrack. Na místě, které je spojené s jeho příběhem! Ano, byla jsem z toho pořádně, ale velice příjemně udivená.

V autobuse jsem si ještě říkala: Tak fajn, a teď přijdu domů a v mailu budu mít zprávu z vydavatelství, že mi můj krví a potem proceděný debut přece jenom vydají. Ha ha. Ale život není až tak růžový. Už pro takové nevšední okamžiky ho ale stejně mám tak trochu i ráda.

#33: Mrtvý bod

Pravidelní čtenáři mého blogu si možná povšimli, že jsem už dlouho nepsala o svém knižním debutu. Naposledy 20. srpna, což je datum, které mě upřímně děsí. Za námi je už polovina října, a proto si myslím, že je na čase vyložit karty na stůl. Věc s mou autorskou prvotinou se má totiž následovně - nijak. Mrtvý bod. Dead end. Asi.

V minulých týdnech jsem se až příliš nechala vnést do víru pracovních, nepisatelských povinností a komunikaci s vydavatelstvími jsem odsunula na druhou kolej. Pak přišla ještě příležitost u jednoho internetového média, o které se rozepisuji právě ve svém posledním Spisovatelově deníku. Že jsem byla hned následně skutečně přijatá, o tom jsem se už nezmínila... Nicméně se tak opravdu stalo, a mně tím vyvstaly další povinnosti, další pohodlné alibi pro ignorování těch několika desítek zpropadených normostran, ležících ve složce mých souborů a od začátku roku čekajících na své knižní zveřejnění.

Bohužel se stalo to, co se asi dalo očekávat. Kormidlo převzali mi staří kamarádi - slečna Nejistota, paní Rezignace a věčně nespokojený pan Perfekcionismus. Z třetího vydavatelství se mi druhý redaktor neozval, možná by stačilo připomenout se, protože dle jednoho rozhovoru, který jsem si s ním četla, se snaží - třebaže ve většině případů záporně - odpovědět všem. Třeba se na mě jenom zapomnělo, což by vzhledem k mé důvtipné Štěstěně nebylo vůbec scestné. Problém je, že jsem nějak ztratila sílu se připomenout. Vůbec si už nejsem jistá, jestli ta knížka stojí za vydání. Takové kecy jsem tu vedla už tolikrát, ale teď mé pochybnosti dosáhly maxima. Třeba je to jenom blábol, kterým jsem si léčila určité komplexy a každý další zvenku v něm uvidí jenom bezcenný výkřik do tmy od jedné zoufalé holky. 

Nevím. 

Nevím. 

Nevím.

Jo. Když se tou věcí někdy prodírám, musím zcela nesobecky přiznat, že po textové stránce to nějakou hodnotu má. Nejsem začátečník, poslední roky nedělám skoro nic jiného než trávím veškeré své dny ve psaní a teď nemluvím o psaní knížek. Čert ale vem technickou stránku! Co příběh? Má to příběh? Má to příběh, který dokáže lidi vzít za srdce a donutí je knížku dočíst až do konce? A to je otázka, na kterou si v posledních dnech vůbec nejsem jistá s odpovědí... Kdybych aspoň nebyla tak ovlivnitelná. Kdybych se tak moc nedala zmanipulovat strašidelným časem, který letí, a já žádné výsledky pořád nevidím... Každopádně!

Včera se stala věc, která mně zase dala malý budíček. Během pojídání pizzy se mi z rádia ozval tenhle song:

Možná ho znáte. Je to skvělá záležitost. Určitě jedna z mých nejoblíbenějších. Asi bych ji zařadila do soundtracku svého života a tak dále a tak dále. To ale není až tolik podstatné. Podstatné je, že právě tohle je skladba, která je spjatá s mým debutem! Kdyby byla moje plánovaná trilogie televizním seriálem, uslyšíte ji asi v předposledním dílu poslední série, haha. Je to hymna jara roku 2011, což je jen tak mimochodem období, kdy byly položeny myšlenkové základy mého příběhu. Jen tak mimochodem je to období, které vůbec bylo jednou velkou inspirací pro napsání mého příběhu. A já si uvědomila, že i kdyby ten debut měl být v očích veřejnosti sebepitomější, mám ho ráda a bylo by fajn, kdyby opravdu vyšel. Vybavili se mi všichni moji hrdinové, moje nádherná zlatíčka, a já si připadala jako mrcha, která podvedla své nejlepší kámoše.

Takže, sakra, jo! Kašlu co bylo a jdu opět do toho. Připomenu se třetímu vydavateli a pokud řekne ne, jdu dál. Protože i kdyby mi to neměli nikdy vydat, ráda bych aspoň jednou slyšela PROČ a nenechám toho, dokud to neuslyším. Nevědomost byla sladká už tolikrát v minulosti, ale teď je na čase sklízet i hořké plody. Jdu do toho.

PS: Proč vydávání knížky musí být taková otrava?

#32: Pár zkurvených tipů pro spisovatele (by Matt Haig)

Na internetu najdete stovky a stovky zaručených rad ohledně psaní a všechny víceméně zavánějí klišé. Je proto opravdu osvěžující narazit jednou i na pár podobně zkurvených, smrtelně upřímných tipů. Na svědomí je má britský spisovatel a novinář Matt Haig. A protože český překlad je český překlad a nedokáže plně transkribovat ono kouzelné a mocné fucking, kdo by raději originál, zde jest!

1. Nemyslete si, že fakt, že vás začali publikovat, vás učiní šťastnými. Ten pocit bude trvat tak čtyři týdny, pokud budete mít štěstí. Pak bude zase všechno zkurveně při starém.

2. Hemingway se zkurveně mýlil. Neměli byste psát, když jste opilí. (Podívejte se třeba na můj třetí román.)

3. Hemingway měl ale i pravdu. První verze knížky je vždycky na hovno.

4. Nikdy se neptejte vydavatele nebo literárního agenta, co přesně hledají. Nejlepší z nich, pokud jsou k vám upřímní, nemají ani zkurvené tušení, protože ty nejlepší knížky se mnohdy vynořují odnikud.

5. Za pět let bude středník nic víc než zkurvené zamrkání.

6. Za pět let bude spisovatelem každá zkurvená osoba na Twitteru.

7. Ignorujte zkurvené snoby. Klidně si pište vesmírnou zombie sex operu. Hlavně tomu dejte zkurvenou duši.

8. Pokud to kurva nestojí za čtení, tak pak to ani nestojí za psaní. Pokud to lidi nerozesměje, nebo nerozpláče, nebo nerozstřelí jejich zkurvené mysli, tak proč se s tím obtěžovat?

9. Nesnažte se být dalším Stephenem Kingem, nebo dalším Zadiem Smithem, nebo další Neilem Gaimanem, nebo dalším zkurveným Jonathanem Safranem Foerem. Buďte kurva další vy.

10. Příběhy jsou zkurveně jednoduché. ZÁPLETKA ÚPLNĚ KAŽDÉ KNIHY: Někdo hledá něco. KOMERČNÍ VERZE: Najde to. LITERÁRNÍ VERZE: Nenajde to. (A o tom to, kurva, je.)

11. Nikdo neví všechno. Především pak, kurva, já. Kromě jedné věci:

12. Nikdy, kurva, nezabíjejte psa.

13. A jo, ještě poslední věc: pište cokoliv, kurva, chcete. 

#31: Proč publikovat na literárních serverech?

Setkala jsem se už s mnoha autory, kteří si útlocitně hlídali svá dílka a k podobným serverům měli nechuť. Celkem to dokážu pochopit. Stejně tak si ale myslím, že hlavně pro začínající spisovatele jsou literární weby důležitou, skoro až nezbytnou složkou rozvoje. Nemusí to ostatně být hned vaše nejambicióznější útvary, které na netu volně zpřístupníte. Kupříkladu já vždycky publikovala jenom šuplíkové povídky a krátké texty, které neměly ambice být součástí velkého příběhu.

Abych teď nevypadala, jako četný přispěvatel - byla jsem. Začala jsem v roce 2007, nejplodnější období jsem měla v roce 2008. Postupně jsem povídky a krátké literární útvary přestala psát a tudíž klesla i moje aktivita. Respektive absolutně vymizela. Před pár týdny se ale stala zvláštní událost, když jsem z náhlé inspirace stvořila po dlouhé době něco, co nemělo v plánu být knihou. K tomu jsem pocítila strašnou touhu opět si literárně zapublikovat a slyšet jakoukoliv reakci. Znovu jsem tedy zahlásila comeback a zapřísáhla se, že vzniklý text bude mít i své pokračovatele a udělám z toho rovnou celý seriál. Co vám budu povídat... Moje náhle inspirace se opět proměnila v ambici a teď mám akorát námět na další možnou knihu.

Ale ještě pro upřesnění otázky v nadpisu: Správně by měla znít, proč publikovat na Saspi? Protože přestože existuje celá řada literárních serverů, s lepším jsem se ještě nesetkala. Proč tedy na něho publikovat?

1.) Získáte odezvu na svá díla
Nemusíte hned publikovat knížku, abyste se dočkali odezvy na vaše psaní. Nemusíte ani podstupovat torturu v podobě beta readerů z blízkého okolí. (Nebo jsou snad mezi námi silní jedinci, pro které to není tortura!?) Můžete zkrátka vydávat anonymně a dočkávat se okamžité a nezaujaté kritiky od naprosto cizích lidí. A na Saspi je to kritika k věci. Objektivního hodnocení se vám dostane od uživatelů, kteří problematice skutečně rozumí. Jestli se mi něco nelíbilo na jiných webech, tak především ono blogískové publikum, kde si deset kámošek vzájemně chválilo své povídky. Nepopírám, že někdo může mít se Saspi i negativní zkušenosti. Pokud ale můžu mluvit za sebe, za celou svou kariéru na tomto webu jsem se nesetkala s vyloženými urážkami od nějakého provokatéra. Ostatně od toho tam existují i určitá pravidla. Navíc - než je váš příspěvek publikován, dostane se mu schvalování od některého z adminů. Minimálně jedné reakce od člověka povolaného se tedy dočkáte.

Děkujeme za přínosný a motivující komentář, příště přijďte zas!

2.) Píšete pro publikum
I kdyby to mělo být jenom pět lidí, vaše publikované texty se číst budou. Budou vidět. A pokud budou skvělé, proč byste se neměli dočkat i nějaké té chvály a povzbuzení? Můžete si tak najít dokonce základnu budoucích čtenářů vašich prvních knižních děl.

Každý má právo na svých patnáct minut slávy!

3.) Zvyknete si přijímat negativní kritiku
Myslím, že v tomhle mi dáte za pravdu. Když přijde na negativní kritiku, všichni většinou nasazujeme smrtelné poker face a na všechny strany hrajeme, že nás něco takového absolutně nemůže rozhodit. Ale v jádru nás to žere. Pořád o tom musíme přemýšlet. A to nejhorší - skutečně začínáme věřit, že stojíme za nic. A to může být kritika sebeobjektivnější a vyřčená s těmi nejlepšími úmysly, tedy napomoci našemu psaní. Negativní reakce zkrátka bolí a hlavně potom tak citlivého tvora, jakým je spisovatel. I když to nikdy nepřiznáme. Pokud to ale chcete se svým psaním v životě opravdu někam dotáhnout, musíte si na tvrdé soudy ostatních přivyknout co nejdříve. Protože i když budete skutečně skvělí a úspěšní autoři, setkávat se s nimi budete neustále. Skvělá škola? Literární servery!

Klasická situace poté, co se vám dostalo negativní kritiky, která byla rozhodně řečena 'jen pro vaše dobro'.

4.) Uvidíte svůj vývoj
A znovu: Tohle je jako na denících to nejfantastičtější. Když si dnes prohlížím své staré publikované povídky, musím se usmívat. Vidím všechny ty nedostatky, chápu, že všechna kritika byla oprávněná. Vidím tolik hrubek! Ale nezalézám kvůli tomu do kanálu. Je pro mě naopak nesmírně povzbuzující, když černé na bílém vidím, že se mé psaní za ty roky někam posunulo. Díky bohu! Možná ani dnes nejsem výborná, ale pořád vím, že jsem lepší. A když jsem mohla za ty roky spisovatelsky vyrůst do svého aktuálního bodu, proč bych se neměla vyvíjet i roky další?

Co má společného Vlčí smečka z Pařby po prokalené noci a spisovatel po x-letech nečtení některých svých povídek? Víc než si myslíte!

5.) Cvičíte psaní
A to je ostatně další důvod. Abyste se mohli vyvíjet, musíte psát. Spisovatelské klišé, které opakují všichni zkušenější, ale díky Saspi vidím, že to opravdu není lež. A se všemi body uvedenými nahoře je to úplně jiné cvičení než to šuplíkové.

A to se vyplatí!

#30: James Foley - hledač odpovědí, jehož oběť nesmí přijít nazmar

 "A lot of questions, no answers." (Twitter Jamese Foleyho)

Nikdy bych si nepomyslela, že do svého spisovatelského blogu budu psát o něčem tragičtějším, než může být absolutní shození mého díla, či rovnou absolutní nemožnost ho vydat. Už vůbec nebylo mým záměrem sem tahat politiku. Mám až dost vyhraněné názory na dění kolem sebe, ale od své tvorby se je snažím oddělovat. Umění a politika by se zkrátka neměly příliš míchat.

Situaci na Blízkém Východě se mi ještě donedávna dařilo úspěšně ignorovat. Netýkala se mě, tak proč bych se měla starat? Co si pamatuji, špatné věci se tam kvůli náboženskému přesvědčení děly odjakživa. O těch nejaktuálnějších se ke mně dostávaly sem tam kusé informace, mluvící o řádění jakéhosi IS. Nic, co by mě vzrušilo. Pak se ale stala ta věc s Jamesem Foleyem. Původně jsem si zdařile nevšímala ani této události. Jak jsem jindy vnímavá, občas mám velice důmyslně zastřená čidla, možná je to nějaký podvědomý ochranný reflex. Osud Foleyho si mě ale jakousi náhodou našel. A já si připadala, jako by mě někdo polil kýblem ledové vody.

Zaprvé jsem byla vystrašená, že se takové věci ve světě dějí. Zadruhé naštvaná, že kvůli zvrhlým postojům jiných a bojům mocných platí životem nevinní, v tomto případě žurnalista na volné noze, který nestojí ani za jednou svrženou bombou či lidskou ztrátou. Zatřetí rozčarovaná, že se tak stalo naprosto obscénním způsobem, v podobě reality show servírované až do našich obýváků. A my jako hloupé ovečky na to ještě klikali. Já necenzurované video neviděla a ani to nemám v plánu. Jsem skutečně znechucená, že člověka, který byl vinen snad jenom tím, že chtěl vědět a chtěl lidem zprostředkovat pravdu, odpraví ze světa takovou cestou a ještě ho donutí před smrtí pronést jako poslední slova propagandistické lži. Co mu předtím asi museli naslibovat? Čím mu vyhrožovali? Jaké byly vůbec jeho poslední myšlenky? Žil snad až do poslední chvíle v naději, že ho přece jenom propustí na svobodu? Otázky, na které snad ani nechci znát odpověď.

Osobně jsem ho samozřejmě neznala, ale myslím, že pár vzpomínkových článků jeho kolegů a přátel mluví za vše. Skromný, stále usměvavý muž s nadáním povzbuzovat všechny okolo. Novinář, který místo na své ego, myslel na trpící lidi, již během své cesty potkával. Ani po prvním zajetí v roce 2011 se nevzdal a znovu šel riskovat svou kůži. Tolik mu leželo na srdci dobro ostatních a tolik chtěl ostatním ukazovat skutečnost. Měl zkrátka své přesvědčení a poslání, za což mu patří všechna čest.

A myslím, že tenhle článek sem skutečně patří. Jim Foley byl v podstatě jedním z nás, jen své psaní využíval jiným způsobem. Jsem přesvědčená, že jednoho dne by z něho byl vynikající spisovatel. Chtěl ukázat, co špatného se ve světě děje a snad i trochu napomoci jeho nápravě. Můžete namítnout, že to byla sysifovská práce ve společnosti, která si zakládá na záměrném nezájmu a zavírání očí před skutečností. Můžete namítnout, že za ztrátu života obscénní vraždou v přímém přenosu to ani nemělo cenu. Já už ale teď chápu, že stejně jako byla jeho smrt zbytečná, tak i zbytečná nebyla, protože mnoha lidem konečně otevřela oči. Přinutila je zajímat se. Příkladem za všechny koneckonců může být autorka tohoto článku. Chm... Paradoxně se tak vlastně splnilo Foleyho přání ostatním pravdu ukázat. Osud má důmyslné a kruté způsoby, jak plnit naše přání.

Ale zkusme mu ho plnit i nadále. Ať je jeho příběh pro nás inspirací. Nenabádám vás, ať se z vás teď stanou váleční reportéři. Osobnost Jamese Foleyho nám může být příkladem napříč celým spektrem života. Nezavírejte oči před děním ve světě. Zajímejte se, jak můžete pomoci i na dálku. Brojte proti nenávisti a předsudkům. Nebuďte součástí nepřemýšlejícího stádia, které jenom opakuje dogmata nastolená staletími. Stůjte si za svým přesvědčením a nebojte se bránit pravdu a dobro. A mluvím konkrétně na vás spisovatelé - vy se svým psaním máte velkou moc oslovovat davy. Využijte ji.

Fráze plné klišé - může vás napadnout - podle kterých ale stále nežijeme. Všichni jsme přitom malými dílky obří skládačky a k nějakému posunu k lepšímu může dojít jedině, když začneme první u sebe. Teď. Oběť JF byla velká, ale dokažme, že ne zbytečná.

Koho by příběh Jamese Foleyho dále zajímal, zde je stránka, kterou založila jeho rodina, když byl zajatý. Nyní funguje jako nadace, jež si klade za cíl pomáhat rodinám unesených žurnalistů, zlepšit komunikaci s vládou, více chránit novináře v ohrožených částech světa a přispět na vzdělání mládeže. Pokud vyjde některá z mých knížek a dostane se mi za ní i vcelku slušné finanční odměny, já sama jsem rozhodnutá přispět.


PS: Zatímco jsem měla rozpracovaný tento článek, vrazi z ISIS bohužel popravili i dalšího novináře, Stevena Sotloffa... Hold vzdávám i jeho památce.