neděle 31. srpna 2014

#29: Deníky Sylvie Plath



Sylvia Plath byla už delší dobu na mém must read seznamu. Pod skleněným zvonem vypadalo podle anotací na netu jako přesně ten typ depresivní literatury pro lidi mého druhu. Plath pak jako další adeptka na doplnění řad mých oblíbených, psychicky narušených modlů. V knihovně se mi ale podařily sehnat pouze její Deníky..., což je svým způsobem vlastně ještě cennější čtivo. Právě v nich je totiž čtenáři odhaleno spisovatelčino nitro v celé jeho ryzosti a hloubce.

Když odhlédnu od obsahové stránky a podívám se jenom na tu formální, musím přiznat, že se nejednalo zrovna o nejlehčí čtenářský zážitek. Plath je především básnířka a já nejsem úplně poeticky založený člověk. Nic to ale nemění na skutečnosti, že se jedná o významné literární dílo. Je to koneckonců deník, onen opus magnum, který možná leží v šuplíku nejednoho z vás. Díky němu jsem se dozvěděla, že Plath vlastně ani nebyla natolik pochmurná figurka se sebedestrukčními sklony, jako mladá ambiciózní žena s nesmírným elánem do života. S tragickým koncem, bohužel...

Taky jsem ale dozvěděla další tři věci, které mě jako mladého literáta docela uklidnily a myslím, že útěchu mohou poskytnout i vám. Nejspíš vám totiž budou blízké a během vašeho uměleckého snažení se s nimi potýkáte taky. Dozvěděla jsem se totiž, že také Sylvia Plath...

1.) ... trpěla velmi vážnými pochybnostmi o kvalitě svého psaní.
Sylvie Plath dnes bývá označovaná za jednu z nejvýznamnějších autorek dvacátého století. Pokud si však myslíte, že o svém velkém talentu byla během aktivních let nezdolně přesvědčená i ona, mýlili byste se. Také ona propadala ze všeho nejvíce skepsi a nebyla si jistá, zda se její snažení vůbec kdy dočká výsledků. Mnoho napsaných textů vyhazovala, přepisovala a styděla se za některé své vydané kusy. Honba po dokonalosti a neustála nenaplněnost z jejího dosažení je tedy odvěkým problémem nejspíše každého tvořícího.
Zatím se nedokážeme uživit psaním, což je jediné zaměstnání, o které stojíme, a je možní, že to nezvládneme nikdy. Co bychom mohli dělat pro peníze, aniž bychom jim museli obětovat svůj čas a energii a uškodili naší práci? A co když - a to je vůbec ta nejhorší představa - není naše tvorba dost dobrá? Víme, co to je odmítnutí. Není to znamení, že bychom se ani neměli obtěžovat býti spisovateli? Jak jenom můžeme vědět, že když budeme nyní tvrdě pracovat a vnitřně se rozvíjet, jednoho dne se staneme více než jenom průměrnými? (...) Nic se však nedovíme, dokud jsme nepracovali, nepsali. Nemáme žádnou záruku, že jako spisovatelé složíme doktorát. Neměli nakonec matky a obchodníci pravdu? Neměli jsme se raději vyhnout těmto zneklidňujícím otázkám, přijmout řádné zaměstnání a zajistit svým dětičkám šťastnou budoucnost?

2.) ... byla skoro nepřetržitě odmítána.
Jako spisovatelka zažila Sylvia Plath prudký start s úspěšně vydanými a kritikou ceněnými povídkami a básněmi. Po duševním kolapsu ve třiadvaceti letech však přišlo podivné období literární stagnace a Plath dostávala jedno odmítnutí za druhým. A tento stav trval několik let. Takže ještě jednou: Odmítání byli i slavní spisovatelé, zkoušejte dál.


Byla jsem rozmazlená, tak rozmazlená svým jednoduchým úspěchem v Seventeen, v Harper's i Mademoiselle, že jsem usoudila, že když napíšu povídku a neprodám ji nebo když vytvořím něco jenom jako cvičení a pak to nemohu udat, děje se něco divného. Byla jsem talentovaná, nadaná - hm, říkali to všichni redaktoři - tak proč bych neměla očekávat, že se mi každá minuta psaní nějak vrátí? Jedná skvělá povídka týdně? Chtěla jsem psát dvacetistránkové příběhy o nahodilostech, které v podstatě nedokázaly upoutat ani mě.
3.) ... nepsala.
A teď možná úplně největší útěcha pro patologické prokrastinátory. Jestli Sylvia Plath podle svých deníků totiž něco opravdu ovládala, bylo to nepsaní. Většinu jejich stránek vyplňují jenom sliby, jak už od toho a toho dne začne pravidelně psát a následné znechucení nad sebou samou, že zase nepíše nic. Nejvíce ji pak trápila neschopnost stvořit román. Opět se tedy potvrzují moje slova o paradoxu psaní: Základní charakteristikou velké části spisovatelů je právě věčné nepsaní.
Neschopnost mě zcela ubíjí, znechucuje. Jsem břídil, kterému štěstěna nepřeje - odmítnuta světem dospělých, nikam nepatřící. Nejsem součástí Tedovy kariéry (možná však patřím k jeho tvorbě), nemám svou vlastní životní dráhu, nepatřím do života svých přátel a ani se nemohu zaštítit mateřstvím. (...) Můj mrtvě narozený nezřetelný cíl - stát se spisovatelkou - se zhroutil. Vím, že mám talent, jasně si však uvědomuji ztuhlost svého pohledu, jež mne dusí.


1 komentář:

  1. Zajímavý článek. Člověku se hned uleví, když ví, že stejnými mindráky trpí i slavní. :)

    OdpovědětVymazat