pátek 25. května 2018

#86: Otevřená zpověď uzavřeného introverta

Angličtina má pro to výraz - shaming. Těžko bychom hledali stejně pádný český ekvivalent, který by se dal krásně pojit s dalšími slovy, určujícími důvod onoho zostuzování. A tak tu máme třeba slut-shaming (když je žena moc koketní), mom-shaming (když se matka nechová tak, jak se "matka chovat má"), fat-shaming (když si někdo dovolí mít kila navíc), atd. atd. Já bych si ještě dovolila doplnit termín introvert-shaming. Když jste introvertní. Hrozná hanba, že?

Podle psychologických pouček je introverze protikladem k extroverzi. Zajímavé je, že zatímco za komunikativnost, otevřenost a náchylnost k lidem vás nikdo nepokárá, být tichý introvert spousta lidí vidí jako problém. Mít takový problém na americké střední by vás klidně mohlo dostat na jisté seznamy. Není divné, že si ve své zemi můžeš koupit zbraň stejně snadno jako balíček žvýkaček. Ale introvertní chování? Tak to už, sakra, divné je!

"Proč nic neříkáš?" Kdybych měla dostávat korunu pokaždé, když mi tohle někdo řekl, myslím, že bych si už mohla zaplatit slušný kurz, který by mě přes víkend naučil, jak být víc komunikativní. Obávám se ale, že ani ten by mi nepomohl. A hlavně je mi to už jedno. Nestydím se za to, jaká jsem, a nebudu se za to nikomu omlouvat.

Už jako dítě jsem byla stydlivá a měla jsem problém komunikovat s dospělými a obecně s lidmi, které jsem neznala. Dneska bych prostě řekla - taková jsem se narodila a mám to v genech. Jako malá jsem takové sebevědomí ale neměla. Jako malá jsem věřila tomu, co říkali ostatní. A podle jejich řečí jsem chápala, že být tiché, nesmělé dítě bylo něco špatného. Co hůř - bylo to mé selhání. Měla jsem devět deset let a místo abych jako správné dítě přemýšlela, co zase kde provedu, trápila jsem se sama nad sebou. Nechtěla jsem se pořád tolik stydět, nechtěla jsem být tichá a chtěla jsem komunikovat s dospělými třeba jako moje vlastnice "Janička", kterou mi matka pořád předhazovala jako vzor toho nejsprávnějšího potomka. Prostě to ale nešlo! Bylo to asi stejné, jako kdybyste leváka násilím nutili, aby psal pravou, nebo po dyslektikovi chtěli, aby vám plynule přečetl odstavec z knihy. Měla jsem tak nastavený mozek. Stejně jako depresi nevyléčíte tím, že někomu řeknete "tak prostě neměj špatnou náladu", tak ani introverta nevyléčíte slovy "tak se prostě bav". Teď už to chápu. Tehdy jsem to ale nevěděla a nebyl nikdo, kdo by mi to řekl.


Postupem času se komunikace s ostatními o něco zlepšovala. Sem tam si ale stále někdo neodpustil poznámku, která mě zase bodla do mého slabého místa a vrátila mě zpátky na začátek. "Dívej na X, ta tu jenom sedí, mlčí a pozoruje. Z té jednou něco bude! Ta nám všem jednou ukáže." Ta druhá část připomínky mi možná měla zalichotit. Já se ale dokázala soustředit jenom na to ponížení, které mi způsobil o několik let starší kluk v hloučku dalších lidí. To mi bylo čtrnáct. Myslím, že jsem se tehdy jenom pitomě uculila a pronesla jsem něco na způsob: "A co mám jako říkat?" Uvnitř jsem ale zuřila a cítila se... zostuzeně. Měla jsem chuť zakřičet: "Jasně, že jsem ticho, protože jsem myslela, že na tu akci půjdu jen se svými dvěma kámoškami, ale zatím tu sedím s úplně cizími lidmi, kteří se spolu baví o věcech, o kterých já nic nevím a nemůžu se k nim nijak vyjádřit! A myslím, že všichni vidíme, že jsem potichu, takže je třeba to ještě komentovat!?"

Slovy ani nemůžu popsat, jak jsem trpěla v kroužku tvůrčího psaní v tom samém roce. Byla to vlastně moje první socializace mimo základku. (Dobře, ještě tu byl tábor, ale ten nepočítám, protože na táborech se i z introvertů stávají extroverti... Nebo ne?) A zatímco všichni ostatní s komunikací neměli problém (a hlavně byli ze stejného města nebo školy), zase jsem tu byla já, divná a tichá, která nikoho neznala, k ničemu se nevyjadřovala a s nikým si nepovídala. Na výletě na filmový festival mě někdo z nich označil za nejtišší ze skupiny. Wow. Fakt? No nebýt tebe, kdo by to byl do mě řekl.


Dnes bych dostala nálepku weirdo. Prostě ten vadnej. Je mi jasné, že mě tak vnímali. A mě to mrzelo, protože "jinak jsem byla přece úplně normální", vztekala jsem se tenkrát.

Ve třídě jsem patřila k nejpopulárnějším lidem. Měla jsem kamarády, se kterými jsem každou volnou chvíli byla venku a hodiny a hodiny jsme spolu kecali a smáli se, až se mi z toho točila hlava. Tolikrát jsem v letech základní školy paradoxně slyšela výtku, že jsem až moc hlučná. Během tělocviku jsem se jednou tak moc hádala se svou spolužačkou, až třídní ruply nervy a zařvala na mě, ať už "držím tu hubu". Hádat jsem se vůbec uměla a v 6. třídě jsem proti svým úhlavním nepřítelkyním předvedla v šatně takový dramatický výstup, že mi mé kámošky málem tleskaly, jak byly ohromené. A když se partička kluků pokusila o něco na způsob šikany, měla jsem z nich jenom legraci a s nadhledem jsem jim vracela slovní údery zpátky, až je to zase omrzelo. Jo, i taková jsem byla. Dřív jsem byla vlastně hodně cool, dnes mi ta má tehdejší odvaha a držkatost chybí. Pak jsem ale seděla v tom kroužku mezi těmi neznámými, úžasnými, asertivními a komunikativními lidmi, a byla jsem vyplašená nula, která pravděpodobně neuměla ani do deseti napočítat...

Střední škola pro mě teoreticky měla být ještě větší krize, ale... nebyla. Od té doby se vlastně všechno jen lepšilo. Opět jsem samozřejmě patřila k těm nejtišším, ale já měla svůj hlouček tří čtyř kamarádek a to mi k dobrému pocitu stačilo. Hlavně jsem v šestnácti objevila punk a když vám jednou do ucha zařve Johnny Rotten "And we don't care!", nemůžete si už dál dělat těžkou hlavu kvůli takovým nicotným věcem, jako je reputace.

Introvert jsem (překvapivě, ha) zůstala až do dnešních dnů. Někdy mám světlé chvilky, kdy se vůbec nestydím. Někdy dokonce velmi zdatně zvládám komunikaci s cizími lidmi. Mezi těmi známými jsem pořád moc hlučná a pořád mi to moc mele. Kamarádka mi onehdy řekla, že jsem moc ukecaná. Ok. Ten stejný den se mě jiný člověk zeptal - wait, for it -, proč nic neříkám. OK. Měla jsem v sobě už moc ginu a toniku na to, aby se mi chtělo vysvětlovat, že nic neříkám jenom proto, že ho v podstatě neznám, ven si ho pozvala moje kamarádka, společně se baví o svých věcech, do kterých já nemůžu zasáhnout, i kdybych chtěla, a že i kdyby to tak nebylo, tak co jako, tak jsem prostě tichá, jsem třeba introvert, jako ty jsi extrovert, je v tom snad problém? Tak jsem mu jenom odvětila, že sleduju hokej na plátně. Protože ten jsem fakt sledovala. A díky mému úpěnlivému fandění a modlení dal Martin Nečas v poslední sekundě vyrovnávacího góla, takže asi tak. 



To se ani nebavíme o tom, jak moc nezdvořilé mi takové otázky přijdou. Extroverti, když jste ve společnosti a někdo není komunikačně zrovna moc aktivní, věřte mi, on o tom ví. Nemusíte mu to připomínat a stavět ho do pozice špatného.

Chci říct, tak to prostě je. Jsou flegmatici. Jsou cholerici. Jsou sangvinici. Jsou melancholici. Jsou introverti. Jsou extroverti. A je taky milion dalších povahových charakteristik. Skvělé je, že nikdo není stejný. Každý je jiný, a proto život není nudný. Nebo snad ne? Nechtějte, abych vyslovila tu otázku...

A proč vy, sakra, pořád tolik mluvíte?


A tady je ta pěkná motivační písnička. "So stop your cheap comments, 'cause we know what we feel!" 

čtvrtek 3. května 2018

#85: V nekonečné válce se čtenáři

Internetové diskuze pod články, fenomén naší doby. Znáte z pozice čtenáře? Hloupá otázka.

Pro mě jsou denním chlebem z druhé strany barikády. Jsem člověk, který ony články píše a každodenně vstupuje na bitevní pole se čtenáři. O co se bojuje? To přece vůbec není důležité. Podstatné je na článek kliknout, vstoupit do jeho komentářové sekce a pod rouškou anonymity autora vulgárně osočit. Když se mezi tím stihne poslat kopa žluče i na jiné etnikum, migranty nebo Kalouska, jedině dobře. Proč to dělají, když v tomhle střetu není reálných vítězů ani poražených? Asi proto, že žijeme v době, která lidi naučila věřit, že podobné chování je v pořádku. A možná si myslí, že svým jednáním skutečně raní osobu na druhé straně, "zdroj" jejich vzteku - mě. Mno...


V životě jsem kvůli nim neměla těžké spaní. Na bývalém webu jsem si dokonce pořizovala screeny těch nejpovedenějších, mohla bych z nich na blogu udělat třeba silvestrovský speciál. Diskutéry novinkového typu, potenciální čtenáře tohohle článku, teď asi zklamu, ale ve většině případů z vás my redaktoři máme opravdu jenom legraci. Aspoň u mně to není o žádné hroší kůži, jak se někteří lidé mylně domnívají. Je to otázka postoje. Pokud se v komentářích začnete vyjadřovat hrubě, nenávistně či jinak útočně, a to nejenom vůči mé osobě, jakákoliv možnost, že bych vás mohla brát vážně, je v tahu a nezajímáte mě. Ahoj.


S českým diskutérským plemenem ve své nejryzejší podobě jsem se setkala právě na minulém webu, pro který jsem psala. Z těch nadávek, rasistických/xenofobních/sexistických/extrémistických výblitků by si jeden skoro postavil piedestal. Něco vás to o vašich spoluobčanech naučí.

Nyní píšu na stránku, kde se čtenáři sice o něco lépe krotí, ale zase se potkávám s dalším druhem diskutéra - čtenář ví všechno nejlíp, redaktor je marný idiot u klávesnice. Věc se má totiž takhle; píšu pro multižánrový web, kde se věnuji stovkám a stovkám odlišných témat. Informace se snažím získávat z několika zdrojů, víceméně jsem pečlivá a s některými články se piplám asi déle, než bych měla. Přesto se mi čas od času stává, že se v mém článku objeví chyba. Nemluvím teď o pravopisu. V tom samozřejmě taky chybuju, ale to je jen důsledek mé nepozornosti (a v komentářích se pak za to zahajují inkviziční procesy, ale o tom až jindy). Občas mi ujede i nějaký fakticky fail, který si v rychlosti neuvědomím a trapně ho pak musím po upozornění přepisovat. O tom nemluvím. Mluvím o faktických chybách, které prostě nemůžu vědět.

Ve svém aktuálním redaktorském angažmá musím vědět od každého trochu a je naprostá utopie, pokud si někdo myslí, že bych měla být stoprocentní odborník na všechny probírané oblasti. Jsou věci, které jednoduše nevím a není v mých silách si je zjistit. Nedělám pro print, kde si jeden článek můžete rešeršovat týdny (a podle toho taky dostáváte odpovídající honorář). Píšu pro rychlé médium, kde jsou články z rána večer už staré. Prostě se ztratí v záplavě dalších textů. Bude to teď znít hnusně, ale nikdo nemá čas se s takovými články dlouze s*át. Smutná realita internetových médií, ale vy, já, všichni po takovém rychlém servise voláme. Mým úkolem není psát tři články měsíčně, ale tři články denně. Na konci týdně v podstatě už ani nevím, co jsem v uplynulých pěti dnech napsala. Pod tvorbou článku si navíc nemůžete představovat pouhé psaní textu. Samozřejmě jsou tu i další náležitosti včetně vyhledávání fotek, tvoření galerie, připisování popisků. Samotné psaní je jenom nějakých šedesát procent.


To si ale velká část čtenářů našich článků neuvědomuje. Přišli na zábavní web, a hledají akademicky přesné eseje. Jedna věc je mi to v diskuzi slušně vysvětlit. Udělala jsem chybu, uznávám, díky za připomínku. Druhá věc je dát mi to vědět vulgárně a vybranými slovy mi objasnit, jak neschopná jsem. Děkuji! Naposledy jsem kupříkladu prý chybně napsala povolání jedné osoby. Bylo/je to tak ve Wikipedii, nejsem naivní, vím, že odvolávat se na ni je vcelku amatérské, ale opravdu mě nenapadlo, že i takovou banalitu bych měla blíže zkoumat a potvrzovat deseti zdroji. To bych taky nedělala nic jiného. Nicméně chyba se údajně vloudila. Jedno jediné slovo. V diskuzi se pak neřešil článek, ale opět moje neschopnost a amatérština webu, na který titíž uživatelé stejně stále chodí a přes reklamy nás živí. Jeden uživatel mě zahrnul hardcore informacemi k tématu ve stylu: "Jak to, ty krávo, nemůžeš vědět!?" A opět jsme tam, kde jsme byli - protože nemůžu. Protože nikdo to neví! A web by musel najímat tisícovky odborníků, aby hnidopišští a vždy chytřejší čtenáři byli spokojení.

Ještě se vám pochlubím s jednou specialitou, kterou někteří diskutéři dělají - čtou jenom nadpis. Před nedávnem jsem kupříkladu psala článek s celkem zavádějícím titulkem. Teď si to vymyslím, ale princip bude stejný, třeba - "ŽENA SPADLA ZE 100. PATRA A PŘEŽILA!" Hned v druhé větě perexu ale vše objasňuji. Příklad: "Opravdu je možné, aby žena spadla ze 100. patra a přežila? V příběhu nového filmu Davida Finchera ano!" V druh-hé vě-tě pe-re-xu. I přečtení druhé věty perexu je pro některé ale očividně nadlidský úkol, jak se ukázalo v diskuzi. Podle našeho příkladu by se tak jednalo o smršť komentářů ve stylu: "To přece neni mozne abi prezyla. jste idioti!!" "boze to je demence odebiram si vas z facebooku!" "A jednorožci asi taky existují, že? :D Ježiši, proč vás vůbec čtu?" "pico" V takových chvílích mám chuť vystoupit ze stínu anonymního a bavícího se redaktora a capslockem s giga vykříčníky některým napsat: "JSTE NORMÁLNÍ?!!!!!!! UMÍTE VŮBEC ČÍST!!!!!??" Nebo něco takového, moc po jejich psát neumím.


Všechny nadějné budoucí internetové redaktory, kteří nesdílí moji náturu, ale nechci děsit. Samozřejmě existuje i protipól k tomuto typu čtenářstva. Už několik let píšu pro tematicky zaměřenou stránku, za kterou sice dostávám jen pár drobných, ale tamní publikum a jeho odezva je nesrovnatelná. Ne, že bych kritiku neschytávala i tady, ale víte, co je úžasné? Je k věci a člověk se nad ní - když neberu v potaz trolly, ale ty neberu v potaz nikdy - může opravdu zamyslet. Ve většině případů ale převládají pozitivní reakce. A když mi lidi za moje texty dokonce děkují... To je ta chvíle, kdy vás napadá, že to má smysl.

A tak to je. Pokud taky píšete, asi víte, o čem mluvím. Pokud psát chcete, nenechte se zastrašit morem idiocie v českých diskuzí. A pokud jste jedním z přenašečů té nákazy...



středa 18. dubna 2018

#84: Nikdy není pozdě

"Spisovatelé a věk, ve kterém prorazili" patří do pětky nejčtenějších článků na mém blogu. Potěšilo mě, že nejsem jediná, kdo má depresi z toho, že už ve dvaceti nedobyl svět, a nervózně sleduje všechny mladší, už dávno úspěšně jedince. Je těžké přijmout fakt, že věk je jenom číslo, když doba je rychlá a chce po nás všechno a hned. A protože motivace není nikdy dost, mám tu zase něco málo inspirace, kterou jsem sesbírala na tumblr.


*

Ve 23 letech Oprah vyhodili z její první reportérské práce.
Ve 24 letech pracoval Stephen King jako školník a bydlel v přívěsu.
Ve 27 letech se Vincent van Gogh vzdal kariéry kazatele a rozhodl se nastoupit do umělecké školy.
Ve 28 letech byla J.K. Rowling matka samoživitelka na podpoře a přemýšlela o sebevraždě.
Ve 30 letech pracoval Harrison Ford jako tesař.
Julia Child vydala první kuchařku ve 39 letech a první televizní pořád měla v 51.
Stan Lee vydal první komiksovou knížku po čtyřicítce.
Alan Rickman zanechal kariéry grafika a začal hrát ve 42.
Samuel L. Jackson dostal svou první roli po 46.
Morgan Freeman poprvé hrál v 52.
Grandma Moses začala malovat v 76.
Louise Bourgeois se stala slavnou umělkyní teprve v 78.


Ať už je váš sen jakýkoliv, nikdy není pozdě ho dosáhnout. Neselhali jste jenom proto, že už ve 21 letech nejste slavní a bohatí. Sakra, vlastně je v pohodě, pokud ještě ani nevíte, čeho chcete dosáhnout. I když dneska obracíte burgery, obsluhujte v restauraci nebo zvedáte telefony, nikdy nevíte, kde skončíte zítra. 

Nikdy si neříkejte, že jste příliš staří, abyste něco dokázali.
Nikdy si neříkejte, že jste promarnili svou šanci.
Nikdy si neříkejte, že nejste dostatečně dobří.
Všechno je možné. Žijte svůj sen.

(zdroj)

Svých snů můžete dosáhnout v kterémkoliv věku.
Věděli jste, že Harrison Ford byl ve třiceti tesařem? Vera Wang navrhla své první šaty po čtyřicítce.
Snažím se tu jenom říct, že vy mladí všichni blázníte a snažíte se něčím být, i když ještě ani neznáte sami sebe.
Víte, co se stalo Oprah, když měla dvacet tři? Vyhodili ji! Představte si vyhozenou Oprah.
Tak to udělali chybu.
Ne, neudělali. Protože to tehdy ještě nebyla Oprah.
Byl to jenom třiadvacetiletý pankáč, který musel být vyhozený, aby se stal Oprah.
Někdy musíte selhat, abyste uspěli.

neděle 25. března 2018

#83: Tak dlouho se prokrastinuje, až se za to musí platit

Doslova.

Na konci února na mě zase padla krize. Když jsem už několikátý den po sobě byla kolem šesté stále na notebooku, místo psaní článků dokola přepínala mezi Facebookem a Instagramem a nakonec jsem to vzdávala s tím, že "zítra je taky den a zítra mi to určitě půjde líp", věděla jsem, že jsem zase v průseru. Co ale dělat, když ani kozoroží vůle nestačí?

... eufemisticky řečeno.

Shodou okolností jsem dočítala skvělou knížku Roberta Vlacha Na volné noze, kde se v kapitole o sociálních sítích psalo o blokovacích softwarech. Ne, že bych o nich slyšela poprvé, ale teprve tentokrát mě napadlo o nich reálně uvažovat. Konkrétně jsem si stáhla Freedom. Zaregistrovala jsem a v profilu si vyplnila seznam Distractions, tedy notorických stránek, na které jsem během psaní odbíhala. Je tam i možnost úplné blokace internetu, což v případě psaní článků ale samozřejmě nejde používat. Pak už si stačí jen vybrat, jak dlouho bude vaše nerušená session trvat, a zapnout. A můžete psát.


První dny jsem byla nadšená. Bylo to (ne)uvěřitelné, ale když jsem už nemohla překlikávat na zabijáky produktivity (teda mohla, ale vítala mě jen zelená stránka s motýlkem), najednou jsem psala! Najednou byly třeba tři hodiny odpoledne a já měla nejenom napsané tři články, ale stihla jsem jít i nakoupit, uklidit a uvařit si oběd. Ve tři hodiny! Asi ale chápete, že ani svoboda dneska není zadarmo.

Po sedmi spuštění, ze kterých jsem ještě dvě omylem vyplýtvala, mi skončila bezplatná verze. Takže buď jsem mohla zase spadnout do prokrastinační pasti, nebo si za další používání softwaru připlatit. Jelikož se mi Freedom za zkušební dobu osvědčilo, nebylo důvodu, proč si plnou verzi nepořídit. Roční předplatné mě i se slevovým kódem přišlo na 19,9 dolarů, tedy cca 409 korun. Vím, není to moc. Přesto mi přijde proti logice platit za něco, co můžete mít zadarmo... TY VOLE! Ale aspoň jde krásně vidět, kam vás až může ta děvka prokrastinace dohnat. Abyste platili, že nebudete chodit na Facebook, lol.

Taky bych měla ještě druhou antilogickou připomínku: Jasně, že blokovací mód si můžete kdykoliv vypnout (je tam i nějaké nastavení proti tomu, ale to jsem zatím nezkoumala). Možností k prokrastinaci je na internetu taky nepřeberné množství, nemusí se omezovat jenom na stránky ze seznamu. Pokud ale narazíte na nového parazita, není nic jednoduššího než si seznam o položku doplnit. A abych si program sama vypínala? To mi přijde asi stejně nesmyslné jako pít na Antabus; jako teoreticky můžete, ale proč? Proč?


No to už se dostáváme do temných prokrastinačních hlubin. Hlavně chci ale říct, že nic takového jsem za měsíc, co Freedom používám (wow, ani se mi tomu nechce věřit!), neudělala. Zatím jen dělám zázraky. Nechci to zakřiknout, ale když píšu hned od rána, třeba už v jednu mám hotovo. I když se ke psaní dostanu později, stejně si práci nastavuji tak, abych maximálně o půl čtvrté končila. Psaní se den ode dne liší podle tématu, které si zvolím, ale většinou se snažím, aby mi to zabralo kolem tří hodin. Díky Freedom to není mission impossible. V tomhle už musím být neúprosná. Celodenní vysedávání u PC, během kterého někdy ty články ani všechny nenapíšu, by mě brzy zničilo. To ani nemluvím o tom, jaký dopad by to mělo/má na psaní knížku.

Nakonec je to stejně všechno jenom o návyku. Když se naučíte psát bez všech těch rozptýlení, třeba už nebudete potřebovat ani placené softwary. Já to riskovat nebudu; zatímco běžně vám stačí cca 28 dní na osvojení nového zvyku, myslím, že v mém případě bychom mohli mluvit i o několika měsících! Možná s tím budu bojovat celý život. A hlavně jsem si to už předplatila, že? :) Jen mě tak napadá, kolik času jsem mohla ušetřit, kdybych tohle začala praktikovat dřív. Co všechno jsem už mohla napsat, kde jsem mohla být... Ale to už je téma na jinou úvahu. Třeba jindy.

PS: Máte s podobným softwarem zkušenosti? Jak s prokrastinací (ne)bojujete vy?
PPS: S premium účtem získáte i slevy nebo několikaměsíční free verze na další programy, konkrétně třeba na Todoist, který už delší dobu mám a možná akci i využiju, nebo třeba na Brain.fm, který neznám, ale vypadá zajímavě.

čtvrtek 22. února 2018

#82: Moje malé Nagano

Před dvaceti lety jsme vyhráli nejcennější zlato v historii českého hokeje. Někdy si namlouvám, že si to pamatuju, ale asi spíš ne.

Dnes jsem ve své knize překonala hranici 60 tisíc slov. Už jenom "pár" dalších a technicky tu máme román. Nebude to asi ještě konec, sama pořád netuším, co v něm mé hrdiny čeká. Vím ale, že letos tu cílovou pásku už přetrhnu. Snad si teď sama na sebe neušiju bič, ale dávám tomu dva měsíce.



Nevěříte? Já taky ne, ale teď už to budu muset splnit, když jsem to sem napsala. A aby mi to furt jenom nekecalo, tady mám malý důkaz, že fakt píšu - první pohled do útrob mé knihy. Tak za 100 let na viděnou na papíře!



PS: Nagano si sice fakt nepamatuju, ale s Pchjongčchangem to můžeme napravit, ne?

neděle 4. února 2018

#81: Nový rok, staré naděje

Dře to, ale jde to.

Protože už jsem vám to říkala? Fakt strašně moc si přeju, abych tu knížku měla už dopsanou. A třeba i zeditovanou. Vydanou. Panebože! A asi mi konečně taky došlo, že bez psaní to nepůjde. Takže jsem do toho vlaku zase naskočila. Sice jsou to zatím takové České dráhy se spoustou výluk a tříhodinových uvíznutí uprostřed neznáma, ale jsem na cestě! A konec už není fata morgána a dostává reálnějších obrysů.

Díky znovuobnovené psací činnosti jsem si opět potvrdila také dvě věci, které mohou pomoci i vám:

1.) Vaše psaní není tak špatné, jak se vám zdá. Tuhle problematiku jsem ostatně rozebírala podrobněji už dřív. I když průběžné pročítání z důvodů popsaných v odkazovaném článku neuznávám, kvůli dlouhé pauze nebylo zbytí. Musela jsem si to letmo pročíst, abych se znovu dostala do příběhu. A protože jsem po tak dlouhé době měla odstup, zjistila jsem..., že to vlastně vůbec není špatné! Vlastně je to dost dobré, aspoň ten příběh mi přijde vcelku originální. Takže se nenechte zmást tou klesající přímkou nadšení se stoupajícím počtem propsaných hodin. Je naprosto přirozené, že se nám přestává líbit něco, co děláme už příliš dlouho. Jsem přesvědčená, že i Victor Hugo v určitých momentech nesnášel své Bídníky.

2.) Jediné, co musíte udělat pro prolomení tvůrčí krize, je psát. Jiné řešení neznám. A protože nic jako tvůrčí krize samozřejmě neexistuje. Před dvěma týdny jsem třeba ještě nevěděla, že v příští kapitole se nám trochu více představí hrdina X, že čtenář o něm zjistí, že je to tak trochu, ehm, debil a že se i on začne namáčet do věcí, do kterých by neměl. Ale přesně to všechno se stalo, když jsem si k tomu po předlouhých týdnech sedla. Nic jsem nemusela dlouho vymýšlet, prostě se to začalo samo objevovat, když jsem tomu konečně dala šanci. Takže znovu: Když nevíte, co psát, pište.

Mimochodem, citát dole je taky užitečná rada. Psaní ukončete v tom nejlepším a na další den se vám bude hned snadněji navazovat. Hodí se třeba pro ty, kteří si denní psaní odměřují časově, ne podle celých kapitol/odstavců.

"Denní psaní ukončete v momentě, kdy stále chcete pokračovat." - Helen Dunmore 
Moje kniha má nově také jakousi mood board na tumblr, kde budu reblogovat příspěvky související s příběhem. Myslím, že je to užitečný nástroj jak pro autora, tak pro čtenáře. Hlavně tak můžete druhým říct, o čem vaše kniha bude, a přitom neříct nic. :) Srandička.

A když nebudete vědět, co si ke psaní pustit, mám tu další výroční playlist, tentokrát s titulkem 2017. Skladby jsou seřazeny chronologicky a vypráví jakýsi příběh mého loňského roku. Taky vám řeknou vše, a nic. Poslouchejte. A pište.