#46: Spisovatelé a věk, ve kterém prorazili

Jakou radu bych dala mladším spisovatelům? (...)

Proboha. 

To zní: A) jako bych byla už kdovíjak ostřílený spisovatelský matador

B) jako bych byla už tak stará!

Takže jinak, jakou radu bych dala obecně všem píšícím? Dejte tomu čas. Všemu. 

Nevím, jak vy, ale já docela trpím na tenhle syndrom staršího a vždy mě deprimuje, když vidím mladšího člověka, který toho dokázal daleko víc než já. Je z toho skoro posedlost, že si u každého mladého spisovatele nebo debutujícího hudebníka musím hledat rok narození, abych se ujistila "uf, je starší než já, ještě je to dobré". Proč je pro nás přitom úspěch v mladém věku tolik zásadní? Jsou snad ti, kdo publikovali coby náctiletí, lepší než my, kteří nemůžeme najít nakladatele ani v pozdějších letech?

Svou první knihu jsem začala psát ve čtrnácti, takže je pochopitelné, že mým snem bylo publikovat jako velmi mladá. Dnes už vím, že ze mě druhá Sandra Lanczová nebude. (Ano, přátele, čtete dobře. Nebyla jsem jiná a od devíti do patnácti let jsem četla výhradně dívčí romány!) Víte ale, co? Nakonec jsem ráda, že se tak nestalo. Že jsem svou faktickou prvotinu nebyla schopná tehdy ještě dopsat, nebo snad, nedejbože, publikovat. Dneska bych ji totiž nenáviděla. Když se podívám, kde jsem byla ještě ve svých devatenácti a kde jsem dnes, je to rozdíl mílové vzdálenosti.

Nechci odrazovat žádné mladistvé pisatele od kroku publikovat brzy. To, že jsem já nebyla génius, neznamená, že jim ve svých šestnácti nemůžete být vy. Přesto ale víceméně platí, že v podobných životních etapách se teprve pilujeme a není třeba věci nijak uspěchávat. Ani dnes nejsem na vrcholu svých tvůrčích sil, je to ostatně celoživotní proces. Přesto jsem si jistá, že za věcí, která by mi vyšla dnes, bych si stála už víc než právě za oním románem v šestnácti.

Jednou provždy se proto přestaňte stresovat. Psaní není sportovní klání, vykašlete se na honění rekordů. Absolutně nic o vašem psaní nevypovídají. Za desítky let si lidi nebudou pamatovat věky, v nichž autoři debutovali, ale tituly samotné. Co je ostatně největším balzámem pro podobně vystresované autory? Zjištění, že ti největší literární velikáni publikovali svá zásadní díla (či dokonce prvotiny) až v pozdějších letech svého života. A vy přece nechcete být druhá Sandra Lanczová, ale nová J.K. Rowling!

#45: Moje reakce na dnešní zveřejnění finální patnáctky soutěže Hledá se autor bestselleru

Ale tak jako samozřejmě, že mám i radost!

A ano. Chci tím říct, že jsem se nějakým záhadným způsobem opravdu vecpala do finální patnáctky!

#44:A co dál...

Moje aktuální pisatelská nečinnost mě už opravdu deprimuje. Proto jsem se rozhodla udělat si jasný plán, podle kterého se budu v následujících dnech ubírat. A kam si ho jinam zapsat než do svého blogerského deníčku?

Zatím jsem se vám nesvěřovala, ale pravda je taková, že už pár týdnů bojuji s dalším ďábelským ponoukáním. Respektive pěkně debilním nápadem, abychom se vyhnuli tomu poetickému patosu. Napadlo mě totiž, že svou dopsanou prvotinu už nebudu nikde nabízet a naopak budu pokračovat na psaní druhého díla. Nakladatelstvím budu následně nabízet rozšířenou verzi. Jednoduše řečeno by se už nejednalo o trilogii, ale o dva díly. Není to úplně špatný nápad. Jednička má obsahově opravdu blízko ke dvojce a myslím, že by v kontextu s připojeným druhým dílem dopadla daleko lépe. Třebaže příběh je napsán tak, aby fungoval samostatně, chápu, že mnoha nakladatelům může i přesto připadat nedořečený. Nehrozí ostatně, že bych měla náraz strašnou spoustu textu, kterou by se teprve nakladatelé báli vydat. Nevím, jestli svou věc můžu označit jako novelu, protože v tomhle se snad všichni na internetu rozchází, co jsem si tak našla. Každopádně je to text o "pouhých" 169 normostranách. 

Takže místo abych se věnovala práci na svém skutečném prvním románu s velkým R, koketovala jsem s podobnými myšlenkami...

Od včerejšího dne ale vím, že dalšího půlroku se budu věnovat také další pracovní činnosti. Čas práce na nové knize se tím pádem krátí. Tím pádem odpadá prostor na jakékoliv srandičky!

Z toho důvodu jsem si opět popovídala sama se sebou (taky byste to někdy měli praktikovat, je to skvělá věc) a já mi sdělilo jasný a upřímný názor na věc, když jsem ho opět konfrontovala se svými záměry: "Vy*er se, ku*va, už na to! Konečně rozešli všechna nakladatelství, která tě napadnou a začni už, PROBOHA, psát novou knihu!" 

Co jsem na to mohla říct... Já mám vždycky pravdu. A pak jsem taky dnes narazila na tenhle citát:

"Skutečnost, že něco nechcete publikovat, je v devíti z deseti případů důkazem, že byste to měli publikovat." (Gilbert Keith Chesterton)

A asi na tom něco bude. Žádné přívěsky v podobě přidaného druhého dílu. Pokud má můj prvorozenec někdy vyjít, tak potom v podobě, v jaké je teď. Jako malé neviňátko, které pustili do světa bez kompasu. Nepotřebuje staršího bráchu, jenž by ho cestou vedl a před ostatními obhajoval jeho existenci. Právě proto, že se ho v takovéto podobě z určitých osobních důvodů docela ostýchám najednou vydat, ho takto musím vydat! Neboť bod číslo 9: Pokud vás některý nápad znervózňuje, nebo pokud je vám nevolno z myšlenky, že určitý příběh budou číst lidé, tak pak jste pravděpodobně na té správné cestě.

Můj plán je tedy následující:

1. Navázat na dosud napsaný text a konečně ZAČÍT PSÁT KNIHU! HNED!
2. Obeslat všechna možná (a vhodná) nakladatelství! Nejpozději do tří dnů.
3. Modlit se, abych nebyla vybrána do finální patnáctky soutěže Hledá se autor bestselleru. (To je žert, vlastně by to bylo docela pěkné, kdyby je můj nedonošenec oslovil.☺Čím více se prodlužuje doba, kdy jsem se na něho naposledy dívala, tím více se mi líbí a vkládám v něho naděje. Drž se, hochu!)
4. Konečně si ujasnit, jakým směrem chci ubírat svůj další blogový projekt, nebo vůbec promyslet možné jiné projekty, když mám tolik nápadů. Asi si dám opět pokec sama se sebou.

A na důkaz bodu jedna přikládám Gang Of Four a jejich výbornou věc, jež se nechtěně stala soundtrackem právě mého nového příběh. A ne náhodou!

#43: Test: Máte talent na psaní?

#42: Jak jsem se stala autorem sci-fi (humoristické povídání)

Je to k nevíře, ale letošního ročníku soutěže Hledá se autor bestselleru jsem se skutečně zúčastnila. Já vím, že jsem se k něčemu podobnému přece už zapřísahala dříve, ale ten kdo mě skutečně zná (já), tomu snad ani nemohl věřit.

Ale teď vážně. Vážně jsem se chtěla zúčasnit, ale dlouhou dobu jsem jednoduše nebyla schopná nic vymyslet. Protože nevím, jestli jsem se o tom už zmiňovala, ale já a sci-fi je opravdu sci-fi. Fantasy ani nevím, co je. Udělala jsem si na papír malý brainstorming a napsala si následující hesla:

'temný', 'Poslední dnové světa', 'cestování v čase', 'konec světa', 'VESMÍR', 'LÉTO', 'Den, kdy nezapadlo slunce'

Prostě úplně super indicie. Vyloženě v tom jde vidět ten vypointovaný příběh. Pak se mi ale v hlavě připomenula jedna látka...

V sedmnácti jsem vymyslela jeden docela zajímavý námět, který jsem chtěla rozpracovat do něčeho většího. Konkrétně jsem tím pojmenovala svou "povídkovou sbírku". Onen námět ji měl uvádět a ukončovat. Kromě prologu a jedné krátké povídky mi ten sešit ale pochopitelně dodnes zeje prázdnotou. Teď ale nastala konečně ta pravá chvíle vynést nápad na světlo. Protože byl docela sci-fi. Byla jsem opravdu nadšená, že jsem si na něj tak šťastně vzpomněla a konečně ho mohla nějakým způsobem zpracovat.

JENŽE!

Ta proklatá pointa se mi ne a ne vyjevit. Napsala jsem několik stránek, ale pak jsem své snažení opět přerušila. Byla jsem jednoduše zaseknutá někde za půlkou a nevěděla jsem, jak mám motiv posunout dál. Tak jsem to vzdala... Jsem ale sebevrah. Bylo to v úterý, kdy jsem psala články někdo do dvou do rána a když jsem šla spát, ještě pořád ve mně vřely myšlenky. Tak mě napadlo, že by se toho stavu dalo využít a sama sebe jsem se zeptala: Nevymyslela bych přece jenom nějakou pointu? No co vám budu povídat. Třicet sekund po této otázce jsem ji samozřejmě vymyslela, fakt díky, mozku!

Stejně jsem se do psaní pořád moc nehrnula. Když jsem si pointu v duchu ale ještě víc obrousila, přišlo mi to jako vlastně docela dobrý příběh. Možná zpackaný v mém provedení, ale sám o sobě dobrý. Takže mi najednou bylo líto se ho vzdát. Věděla jsem, že tři dny je slušný šibeniční termín, ale zase jsem si říkala: Co můžu ztratit? Jo, nejspíš to zmastím a porota povídku hned smete ze stolu, ale co na tom pak záleží, když jsem se na ni chtěla původně úplně vykašlat? Proč to jenom nezkusit? Vždyť o nic nejde.

A jak už tedy můžete vědět z úvodu mého příspěvku, šla jsem trochu do sebe a opravdu se tak stalo. Konečně jsem se poprvé v životě zúčastnila literární soutěže!

No a teď se jenom modlím, aby neměla porota slabou chvilku, a skutečně mě snad nezvolila do finální patnáctky. Byla by to urážka žánru sci-fi!

#41: Jak napsat knížku?

Napište 50 slov. Máte odstavec.

Napište 400 slov. Máte stránku.

Napište 300 stránek. Máte rukopis.

Pište každý den. Máte návyk.

Editujte a přepisujte. Tak se zlepšujete.

Své psaní posílejte dál, abyste se dočkali komentářů od ostatních. To je zpětná vazba.

Nemějte strach z odmítnutí nebo publikování. To zažívá spisovatel.

Když nepíšete, čtěte. Čtěte díla spisovatelů lepších, než jste vy. Čtěte a vnímejte.

Zdroj: Ajay Ohri

#40: Jste architekti, nebo zahradníci?

Jste architekti?

• Máte už před psaním do podrobností rozvržený celý příběh?
• Znáte každý záhyb na oblečení vašich postav, detailní architektoniku jejich obydlí a každou jejich myšlenku? 

Nebo jste zahradníci?

• Zasadíte malé semínko nápadu a poté čekáte, co z něho vyroste?
• Víte sice, jakého druhu bude nejspíš vaše rostlina, ale nemáte žádnou určitou představu, jak konkrétně bude vypadat?

Za sebe můžu říct, že stejně jako většina spisovatelů, mám v sobě vlastnosti z obou typů. Jednoznačně u mě ale převládá architekt.

Má dopsaná prvotina byla výjimka. U ní jsem opravdu zasela malé semínko nápadu a čekala, co z něho vyroste. Až na několik záchytných bodů se příběh kompletně tvořil během psaní. Jinými slovy řečeno - měla jsem obrovské štěstí, že něco vůbec vzešlo! Jinak totiž musím mít nad svým dílem kontrolu a než usednu ke psaní, celý příběh už musí existovat. Důvodem je hlavně má velká slabina, a to jest neschopnost vymyslet závěr. Spousta povídek kvůli mé Achillové patě ztroskotala. S vervou se pouštím do vyprávění, abych za půli zjistila, že ho nejsem schopna dotáhnout do smysluplného závěru, a tak ho zase pustím k ledu. Když píšete krátké literární útvary, nevadí to, ale pokud se vám tahle věc přihodí během psaní knížky, je to docela dost velký problém.

Co se týče mého nového námětu, momentálně jsem tedy ještě ve fází příprav. Hlavní dějovou linku jsem načrtla hned v úvodu, vymyslela jsem zápletku, která celý příběh otočí, ale zatím jsem ještě neměla jasno, kde to všechno skončí. A na tom všem momentálně pracuji a musím říct, že nějaké nápady na možné ukončení už mám, což mi k pocitu klidu stačí. Představa, že bych strávila spoustu času na budování příběhu a následně bych zjistila, že jsem s jeho vyvrcholením ve slepé uličce, mě popravdě hodně děsí. A ono je koneckonců i tohle architektování čekáním zahradníka, co z mých myšlenkových seancí vyroste, tudíž i tak se někdy nestačím divit.

Také další architekti mi asi dají za pravdu, že i předem daný příběh během svého psaní stejně mnohdy ožije a začne se psát sám. Když jsem si kupříkladu zpětně pročítala svou první skoro dokončenou young adult, vlastně jsem byla na hodně místech překvapená, kam se děj nakonec pohnul, protože původně jsem ho zamýšlela úplně jinak.

Který typ spisovatele převládá u vás?

(původní myšlenka od George R. R. Martina)

#39: Hledá se autor bestselleru 2015 (protože pitomec roku 2014 se už našel.)

Nový rok načněme krásným krédem od rumunského sochaře a fotografa Constantina Brâncușiho:

Pracujte jako otroci, rozkazujte jako králové, TVOŘTE JAKO BOHOVÉ. 

A teď se zase snesme zpátky na zem. Musím se vám totiž pochlubit, co za kus idiota jsem. Na konci minulého příspěvku jsem se chvástala, jak se chytnu další šance a svůj dokončený (střídavě milovaný a nenáviděný, momentálně hlavně to druhé) debut pošlu do literární soutěže Knižního klubu. Když jsem si prohlížela vítěze minulé a jejich témata, bylo mi jasné, že nebudu mít absolutně žádnou šanci (což neznamená, že bych si za svým dílem nestála, nebo se nějak schválně vůči ostatním pokořovala, to je jen střízlivé konstatování faktu), ale proč to nezkusit? Když není co ztratit a můžete jenom získat? Když jsem se o soutěži dozvěděla dříve v roce, samozřejmě jsem účast opovržlivě zavrhovala s tím, že do té doby budu mít už dávno smlouvu u jiného vydavatelství, tak dlouho fakt čekat nebudu, tse. Jak jsem si na konci roku ráda vzpomněla! 

Ještě v prvních prosincových dnech mě chytaly myšlenkové šoky, kdy jsem sebou vždy trhla, stočila ustrašený pohled na kalendář a říkala si: "No jasně, ta soutěž! Uf, zatím všechno stíhám, v pohodě. Deadline je konec roku, času ještě dost." Tak určitě. Byl poslední prosincový týden, kdy jsem pravidelně vedla rozhovory se sebou: "Ta soutěž!" "Vím o tom, vím o tom!" "Super, tak to hlavně nezapomeň odeslat." "Ha ha ha, nezapomenu! To už teda fakt ne." Dokonce (!) jsem si někdy 29. prosince k tomu sedla (!!) a už jsem to chtěla odeslat (!!!). Něco mě ale vyrušilo, tak jsem to opět nechala na později - času dost. Když se vrátím ještě o pár dnů dřív, vlastně jsem opravdu měla v plánu rukopis symbolicky zaslat den před Štědrým dnem! Ale bylo už něco po půlnoci, už jsem ani nevěděla, jak jsem se jmenuju, jak jsem byla zase mimo z editování jiného článku, a po rozumné úvaze jsem to nechala na jindy.

Jak jsem měla soutěž všechny předchozí dny neustále na paměti, 31. a možná i den předtím jsem měla ale mysl křišťálově čistou. Nic mě netížilo. Nic jsem nemusela dělat. Vůbec jsem neměla poslat nějaký zpropadený rukopis do jedné soutěže! O půlnoci jsem jsem si zase potěšeně cucala svůj sekt, stála v mrazu noci a kochala se pohledem na zimní krajinu, kterou prosvěcovaly gejzíry ohňostrojů, požitkářsky jsem filozofovala nad novým rokem a svými dalšími plány a byla jsem prostě úplně klidná. Vůbec jsem neměla těžkou hlavu z toho, že jsem něco zapomněla poslat! Bylo asi patnáct minut po půlnoci, když jsem pak po svém novoročním rozjímání a s ještě nedopitým sektem scházela schody, a tam se to stalo. Všechno se mi připomnělo v podobě pořádně rány přímo do mého obličeje. Au! Naprosto mě to zmrazilo na místě. Ani nemůžu popsat, co přesně jsem v tu chvíli cítila.

Vím, že jsem si několik dnů předtím o soutěži udělala jasný obrázek a realisticky jsem posoudila mé (ne)možnosti vyhrát. Přesto jsem nemohla uvěřit, že vážně jsem na to zapomněla. Zase. Nevěděla jsem, jestli mám cítit strašnou lítost, strašně znechucení sama nad sebou, nebo všechno a ještě víc naráz. Říkala jsem si, že to už snad ani nemůže být možné, že se proti mně snad už musely spiknout nějaké vyšší síly, nebo jsem prostě jenom úplný dement zralý na léčení. 

Fajn. Zkusím se na to dívat i trochu z jiné stránky, i když se mi tenhle můj alibismus už hnusí. Vyhlašování soutěže by proběhlo až v září, což by mi asi značně znesnadnilo a zabrzdilo mé další vydavatelské pokusy. A vážně jsem asi neměla šanci. Před svědky tu ale slibuji, že další příležitost si už uniknout nenechám. A to není jenom kvůli tomu, že jsem poslední soutěž prošvihla. Je to hlavně kvůli tomu, že soutěž Hledá se autor bestselleru na mé účinkování čeká už tři roky. Takže letos to už konečně rozseknu! A doufám, že mě budete následovat.

K letošnímu tématu (fantasy/sci-fi) sice nemám zrovna kladný vztah, ale možná už je načase střihnout si žánrovou premiéru. Podrobnější pravidla najdete zde. Letos je kupříkladu změna a zúčastnit se můžou blogeři i ti, co své povídky už publikovali na webu, či v časopise. Rozsah je 10-25 NS, deadline 28. února, spoustu času na tvoření - vzhůru do toho!

#38: Ohlédnutí za rokem 2014

Kdybych chtěla být hodně stručná...

Ale jelikož si tu hraju tak trochu na spisovatele, nebylo by od věci být podrobnější. Takže jaký byl rok 2014 z pohledu mých pisatelských aktivit?

Předně vám o sobě chci říct následující: Jsem patologický prokrastinátor a neurotik, má pozornost neustále těká z jednoho nápadu na druhý, spoustu věcí načnu a nikdy je už nedokončím, dělá mi zatěžko se do určité práce opravdu ponořit, někdy je pro mě problémem napsat i banální článek, když mě něco nebaví (a mě toho nebaví fakt spousta), nedokážu se přimět psanou věc odevzdat včas, moje termíny jsou jedině deadliny, nikdy nedokážu oddělit psaní od svého momentálního duševního stavu, což znamená, že po většinu času jednoduše vůbec nepíšu, nemám žádnou disciplínu, jediný můj spisovatelský rituál je chaos, i když to nedávám najevo, kritika mě občas dokáže hodně nalomit, lehce ztrácím přesvědčení ve své věci, opravdu ambiciózní a činu schopná jsem jenom v momentech, kdy mě někdo pořádně nasere, vlastně vůbec nechápu, proč píšu, když jsem podle všeho ten nejméně vhodný člověk na podobnou aktivitu. Letos jsem zase mohla napsat stovky věcí, které jsem nenapsala. Mohla jsem vůbec dokázat kopu velkých věcí, které jsem ani nezkusila. Měla jsem asi obeslat najednou všechna vydavatelství, která by mě napadla, a nečekat půlroku až se mi milostivě ozve jedno, s tím že vlastně pro mě ani nemají ve svém edičním plánu místo. Respektive neozve. Měla jsem za tu dobu napsat už dávno další knížku a nenechat se brzdit a setrvávat ze všeho čekání v jakési tvůrčí paralýze. Podle svých novoročních předsevzetí, jestli se to dá tak říct, protože nic jako předsevzetí doopravdy samozřejmě neuznávám, jsem měla být úplně jinde, ale nejsem. Tolik mého upřímného doznání.

Teď pojďme k těm pozitivnějším skutečnostem, protože právě ty máme dle všech světových motivačních příruček upřednostňovat. Takže:

1.) Začněme tím krásným pocitem, když mě hned dva dny po odeslání ukázky požádali o zaslaní celého rukopisu

Vím, nakonec z toho nic nebylo. Ale těch patnáct minut euforie bylo stejně krásných.

2.) I když... moment! A co třeba začít vůbec finální revizí knihy?

Tak ještě jednou to šampíčko na ten den...

Aha, no to je docela dobrý nápad! Den, kdy jsem měla narozeniny, mám vrytý do paměti už od jeho prvních minut. Protože i v takové denní době se našel někdo, kdo mi dokázal můj den patřičně osladit; znáte ten vtip, že zrada nikdy nepřichází od vašich nepřátel? Ale pak jsem se vzbudila a svítilo slunce. A pak jsem dokončila revizi. A večer jsem šla slavit a staly se ještě nějaké věci, ale ty už sem nepatří a navíc nejsou ani nijak podstatné. Takže tak.

4.) Určitou dobu jsem také úspěšně bojovala s prokrastinací

Prokrastinaci mám bohužel zapsanou ve svém DNA kódu a není nic, co bych na tom mohla změnit. Přesto můžu říct, že kniha Konec prokrastinace od Petra Ludwiga mi dala velkou školu a dodnes z jejích myšlenek žiju. Především pak začátek roku jsem jela výborně podle denních plánů, buzer lístek se mi zelenal a můj flow lístek jenom proudil. A, sakra, co! Od Nového roku můžu se vším zase znovu začít (protože není vítěz ten, kdo nikdy nespadl, ale ten kdo se vždy zvedne!)

5.) Mám za sebou první zkušenosti v komunikaci s vydavatelstvími

Není jich moc. A jsou víceméně stručné. Ale jsou, a to je důležité.

6.) Mám za sebou první odmítnutí

Ano, i to je, hodnoceno z odstupu, pozitivní věc. Jak chcete pisatelsky růst, když nikdy nepoznáte ani zklamání z odmítnutí?

7.) Začala jsem psát pro jedno médium

Kdybyste mi ještě minulý rok řekli, že pro tohle médium budu v budoucnu psát, nevěřila bych vám. Ostatně asi jsem o to nikdy ani nijak nestála. Na začátku roku letošního ve mně ale začala hlodat myšlenka, že by mohlo být docela fajn tam jednoho dne psát. Někteří spoluspisovatelé by mě asi nepochopili, kdybych napsala, o co přesně jde, ale já jsem v tomhle směru měla své hodnoty vždycky posunuté trochu jinde. Stejně jsem ale o tom smýšlela jako o pouhém "možná, někdy", jak tak obvykle smýšlím o svých vysněných místech. Přece jenom mi připadalo, že tohle je už trochu mimo můj level. Navíc jsem pro tuhle práci neměla ani úplně nejvhodnější předpoklady; jak by mě mohli vzít? Proč se potom vůbec pokoušet? V létě se ve mně ale něco zlomilo, respektive někdo něco řekl a vztek bývá vždy mým nejlepším motorem. Za jeden den jsem dala dohromady ukázkové články, ty jsem i s průvodním dopisem hned vzápětí poslala a myslela jsem, že pak budu dny až týdny čekat na odpověď, jestli se jí vůbec dočkám. Odpověď přišla v podstatě obratem a byla velice kladná, takže asi není už žádným tajemstvím, že tam opravdu dnes píšu. Ale nebojte se, vše je v rovnováze. Protože i když se může zdát, že je v mém pisatelském životě vždycky všechno tak lehké, vydání třeba takové knížky je stále mission impossible. Ale to je fuk, jaké médium oslovíme v roce příštím? :)

8.) Pokračovala jsem s jinými publikačními činnostmi 

Pokračovala jsem v tom, co jsem načala už v letech předešlých a měla jsem ze všeho radost. Protože zejména psaní v jednom publikačním žánru mě opravdu baví a je mi sladkým bolestným za to, že má oficiální spisovatelská kariéra zatím de facto neexistuje.

9.) Napadl mě nový námět

Utěšující vědět, že jsem ještě schopná vymyslet smysluplný příběh.

10.) Pravidelně jsem psala Spisovatelovu bibli

Jak jsem napsala, tak jsem udělala, a pravidelně nepravidelně jsem do blogu přispívala. Snažila jsem se do vás hustit rádoby chytrá moudra, referovala jsem o svém marném snažení vydat knižní debut a občas jsem taky psala úplně o někom jiném, třeba o novináři Jimu Foleyovi, což je článek, který je za loňský rok taky mým nejoblíbenějším. Jo, a založila jsem facebookovou stránku blogu, takže pokud na ní ještě nejste, neostýchejte se přidat! :)

A v návaznosti na to chci vlastně poděkovat i všem, kdo se na mém blogu pravidelně nepravidelně zastaví, věnují nějaký čas k přečtení mých příspěvků a občas třeba i zanechají komentář. Možná to tak nevypadá, ale opravdu velmi si vaší pozornosti vážím a doufám, že nezklamu ani v měsících příštích. Přeju vám krásné prožití vánočních svátků a pokud jste dočetli až sem, čeká vás jako dárek pěkná písnička!


PS: A já využiju údajného kouzla Vánoc a zkusím své štěstí v této soutěži. Držte mi pěsti!

#37: Pravda o psaní v deseti bodech

(originál by Carly Watters)

1. Nikdy neví, jak správně psát

Nikdo. Jsou lidé, kteří se o to pokouší už delší dobu, ale nikdo z nich neví, jak správně na to. Můžou vám poradit, můžou vám rukopis zkontrolovat, ale nedokážou vám říct, jak psát.

Jednoduše píší. 

2. Pište každý den

Dopis pro kamaráda. Referát do školy. Dlouhou textovou zprávu. Nezáleží co, prostě pište něco každý den.

3. Pište o tom, co znáte

To neznamená "Pište, co jste zažili". Znamená to, že musíte mít dostačující znalosti o světě vašeho příběhu, abyste stvořili reálné scenérie. Nebuďte líní. Udělejte si průzkum.

Když píšete, mějte vědomí, co píšete.

4. Pište to, co musí být sděleno

"Spisovatel je svět uvězněný v člověku." (Victor Hugo)

5. Připravte se na zklamání

Tohle je nejtěžší pravidlo, které musíte přijmout. Lidem se nebudou líbit vaše věci. Někteří je budou nenávidět. Vydavatelé vás budou odmítat. V literárních soutěžích budete prohrávat. Budou vám říkat, že vaše psaní není dobré.

Některá z největších literárních děl byla vydavateli znovu a znovu a znovu odmítána.

Svět spisovatele je svět zklamání. Ernest Hemingway si prostřelil hlavu. Sylvia Plath strčila hlavu do trouby. Nejsou to spisovatelé, kteří šílí, lidé šílí.

Lidé trpí všude kolem nás a my si toho nevšímáme, dokud tu osobu nemilujeme, nebo její příběh pro nás není sepsán.

6. Připravte se na "zabíjení svých dětí"

Netýká se to jenom vašich postav. Připravte se, že budete odstraňovat celé scény a jména. Připravte se, že budete měnit konec nebo začátek, nebo dokonce budete celý příběh přepisovat od znovu.

Obětujte věci, které milujete, pro větší dobro vašeho díla.

7. Respektujte jazyk

Slova mají sílu ovlivňovat lidi. Mají sílu změnit jejich životy. Užívejte jich velice pečlivě. Neznevažujte zbraň; nožem kolem sebe taky jenom tak nemáváte, bylo by to nebezpečné. Stejně tak je to se slovy.

Neužívejte slova jenom čistě z důvodu, že můžete. Papír, na který vaše slova vytisknou, bude dostupný déle, než si vůbec odvážíte myslet.

8. Respektujte čtenáře

Předpokládejte, že každý čtenář je chytrý, nebo ještě chytřejší, než jste vy. Dokonce i když píšete pro děti; zjednodušený jazyk neznačí zjednodušenou mysl.

9. Riskujte

Pokud vás některý nápad znervózňuje, nebo pokud je vám nevolno z myšlenky, že určitý příběh budou číst lidé, tak pak jste pravděpodobně na té správné cestě.

10. Především respektujte postavy

Respektujte téma. Respektujte prostředí. Respektujte místo, dobu, budovy. Pište tak, aby se všechny tyto věci shodovaly s vámi a postavami vaší knihy, jinak je znevažujete.

Neznevažujte je.