úterý 8. prosince 2020

#109: Neumím dělat zázraky


Do tohohle příspěvku se mi moc nechtělo. Nechci se tu litovat ani nechci předávat pochmurná poselství, která by si z toho někdo mohl odnést. Spisovatelská dráha má ale i svou stinnou stránku a taky o té je třeba psát. 

Jak se pravidelní čtenáři mého blogu mohli dovtípit z mého mlčení, ani letošní rok nezakončím jako publikovaný autor. Budu jím vůbec někdy? To je otázka, nad kterou v poslední době raději moc nepřemýšlím. Samozřejmě jsem nečekala, že mi knihu vydá první nakladatelství, které oslovím. Když ale už pošesté nedostanete žádnou odpověď nebo alibistickou "je nám líto, ale nehodí se do edičního plánu", trochu vám to vezme tvůrčí elán a naději. Abychom si rozuměli, nezoufám si nad tím, že česká nakladatelství nedávají začínajícím spisovatelům šanci. Chci tím říct jediné - možná neumím tak dobře psát. V zoufalosti jsem to znovu začala zkoušet i s první knihou, kterou jsem původně nechtěla za debut, ale výsledek je v podstatě stejný.

I to je důvod, proč jsem letos na NIČEM NOVÉM nepracovala. V době pandemie, kdy jsem byla doma ještě víc než obvykle, jsem nenapsala ani čárku. Jsem si vědoma, jak neskutečně plýtvám časem, ale co mám dělat? Mám pokrčit rameny a říct si: "OK, tak to holt s prvními dvěma knížkami nevyšlo, ale to je přece normální, že nikdo není ve svých prvních románových pokusech Stephen King. Aspoň jsem se rozepsala, autorsky se posunula a knížka nr. 3 bude zase o level výš." Nejde tu o to, že bych měla strávit tři měsíce nad psaním nové věci a další tři měsíce nad revizí; vím, že pro normální autory je jeden rok = jedna kniha rutina, ale já to se svou mentální výbavou, čítající chabou pozornost, mizernou produktivitu a neschopnost oddělovat svůj osobní život od tvůrčí činnosti, zkrátka nedokážu. V případě knihy se u mě bavíme o dalších dvou až třech letech práce. Minimálně. Kvůli čemu? Abych strávila další dva roky tím, že budu jednou za tři měsíce, někdy ani to ne, dostávat odmítavé odpovědi? A co pak? Zase jenom pokrčím rameny a strávím další půlku života na mission impossible číslo nekonečno? Protože vám něco řeknu - já to už prostě nevím.

Nevím, jestli umím psát a můj příběh je publikovatelný. Ano, u knížky 1 i 2 jsem si to myslela. Nikdy nebudu patřit k sebevědomým tvůrcům, kteří si myslí, že napsali nejlepší věc ever, ale i já si v závěru myslím, že mé dílo je schopné publikace a lidem se může líbit. Kdyby tomu tak nebylo, nikdy bych ho nenabízela dál, to je logické. Protože se ale zatím nenašlo nakladatelství, které by se mnou tuto myšlenkovou rovinu sdílelo, přestávám si být jistá, na kolik je tento můj názor relevantní. Chápete? Už nevím, na kolik si můžu v tomhle věřit. 

Řeknu vám výstižný příklad z nedávné minulosti. Letos jsem se zúčastnila literární soutěže Knih Dobrovský a stalo se mi něco výjimečného. Napsala jsem povídku, za kterou jsem si stála na 150 %. To říká člověk, který o svém díle věčně pochybuje. Nepamatuju, že by se mi kdy psalo tak lehce. Byl to úplně vesmírny shit, jestli mě chápete. Položila jsem otázku, dostala jsem odpověď. Všechno to do sebe zapadalo, jako dobře namazaný stroj. Většinu povídky jsem napsala 48 hodin před deadlinem a byla to ta nejpřirozenější věc na světě. Na výhru mohli být větší aspiranti než já, ale že bych se nedostala ani do rozšířeného výběru dvaceti pěti nejlepších? Come on! A to teď opravdu nechci znít nějak namyšleně. Přesto - přesně tohle se stalo. A pokud ze sebe vydáte to nejlepší, čeho jste v určitý moment schopni, ale stejně to skončí bez povšimnutí... Třeba to tak dobré nebylo? Nalijme si čistého vína. Jenže já to zase nepoznala. Já si opravdu myslela, že je to dobrý. Pokud nedokážu skórovat ani s výtvorem, o kterém jsem natolik přesvědčená... Neumím dělat zázraky. 

🔺

PS: Tímto textem nechci naznačit, že to snad vzdávám. Budu to zkoušet dát, i když momentálně nemám ani šajnu kde. Jako úplně poslední je tu možnost samonákladu, ale opět: Má cenu jako neznámý autor bez větší propagace a fanouškovské základny vydávat něco, v čem ani skuteční odborníci nevidí potenciál? Z vydávání knížek možná nikdy nezbohatnu, ale prodělávat na tom už vůbec nechci.

3 komentáře:

  1. Nevzdávej to! Když člověku o něco hodně jde, tak vždycky přijde období zmaru a po něm většinou náhle nějaký zlom, kdy se to konečně povede.
    Nakladatelství teď nemají dobré období, je jasné, že se nechtějí pouštět do žádných akcí s nováčky, ale za pár měsíců bude třeba všechno jinak.
    A s tou povídkou pro Knihy Dobrovský by se nedalo udělat něco jiného? Před pár lety se mi stalo něco podobného - posílala jsem text, na který jsem byla hrdá, do soutěže, kde naprosto propadl. Strašně mě to zklamalo a dlouho jsem pak nepsala, ale za pár měsíců jsem dostala nabídku publikovat v jiném sborníku a tahle povídka do něj skvěle zapadla a byla dobře přijata.
    Držím palce, ať se ti brzo zadaří.
    TH

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. děkuji za povzbuzení. A s tou povídkou by se určitě dalo něco dělat, dokonce jsem to v létě začala přepisovat na novelu. Pak mi ale nějak došel elán cokoliv tvořit... Snad bude příští rok pozitivnější. (Kromě covid testů, tam to může zůstat negativní. :D)

      Smazat
  2. Chtěla jsem se zeptat, jestli máte betačtenáře a máte od nich ohlasy na svou tvorbu? Možná by to zásadně pomohlo... Nicméně jsem ve stejném stádiu, po loňském roce to nevzdávejte, knihžní trh dostal zabrat a my nováčci musíme jen čekat.

    OdpovědětSmazat