neděle 29. března 2020

#102: 10 filmových tipů do karantény, která kvůli našim spoluobčanům bude trvat pravděpodobně do roku 2025, díky

Poslední dobou zase hodně sleduju filmy, tak mě už před časem napadlo udělat článek s filmovými tipy. V čase karantény, kdy spousta lidí brečí, že nemá co dělat, se to teprve hodí - sledujte filmy! (Anebo čtěte, poslouchejte hudbu, vyšívejte, co já vím. Já prostě nerozumím tomu, jak se někdo může během tohoto dočasného stavu nudit. Tak zkrátka dělejte všechny ty věci, na které jindy dle svých slov "nemáte čas", ne?)

Upozornění: 1.) Následující desítka je tvořená dobrými (4 hvězdičky a výš na ČSFD) filmy, které jsem viděla v poslední době, a to hlavně starými. Je to z důvodu, že jedu "1001 filmů, které musíte vidět, než umřete", takže 85 % toho, co sleduju, tvoří starší snímky. Vím, že spoustě lidem se podobné seznamy protiví a neradi sledují (čtou) něco, co musí. Já ale film zkrátka miluju, chci mít toho nadívaného co nejvíc, takže to beru spíš jako kompas/doporučení, co si pustit. Obecně mám raději starší filmy (stejně jako knihy).

2.) Ze začátku je v tomhle průvodci lehce přegabinováno, ale to neznamená, že bych doporučovala svůj idol na úkor filmu; ty věci jsou dobrý! Má cca půlroční obliba Gabina je vůbec vtipná. Od určité doby jsem sice tušila, že herec s takovým jménem existuje (pochopitelně), ale coby velký filmový odborník jsem s ním neviděla ani jeden film. Hlavně jsem ho měla zafixovaného jako nějakého staršího pána. Netušila jsem, že existuje i něco jako mladý Jean Gabin. A když jsem to díky 1001 konečně zjistila, našla jsem takovou tu životní hereckou crush. Konec pubertálního blogísku. (Lžu, dole bude ještě pokračovat, sorry)

3.) Všechny filmy, kromě Cesty do fantazie, jsem viděla v originále s titulky, tudíž neručím za věci, které jsou předabované. Většina z nich dabing stejně ani nemá.

Den začíná (1939)


François je slévač, typický working class hero. Naděje na lepší život mu svitne, když se seznámí s mladou ženou François. Jestli už ta jména nejsou osud. Problémem je, François-žena chce spíš postaršího cvičitele psů, který je slušně řečeno kretén - nepochopíš. (Jakože nepochopíš, jak mu může dávat přednost před Gabinem, ne to, že je kretén.) Spor mezi oběma muži vyvrcholí v nešťastnou vraždu. A to už se dostáváme k ústřednímu motivu filmu, kdy Gabin sedí ve svém bytě, zatímco venku na něj čeká policie, a vzpomíná na věci, které všemu předcházely... Sakra. Tohle jsem si s hlavním hrdinou protrpěla do jeho poslední cigarety. Z filmu na vás padne tíha osudu, kterému se nejde vyhnout. A den začíná...

Na dně (1936)


Kdo se probrečel předchozím počinem, musí si dát antidepresivum v podobě malého velkého filmu od Renoira. Znovu se zde setkáváme s Gabinem, který je tentokrát (pro změnu) životní loser Pépel, first class zlodějíček ze zavšivené ubytovny s charismatem ovšem tak fatálním, že týpek, kterého jde vykrást, mu nabídne ještě pohoštění a sošku k tomu. Také Pépelovi svitne naděje na lepší život v podobě něžného pohlaví. A také v tomto případe se bohužel jedná o lehce natvrdlou ženu. NEPOCHOPÍŠ. V tomto filmu se ale Gabin dočká konce, který si zaslouží.

Velká iluze (1937)


Do třetice ještě jednoho Gabina, ale teď už to nebude tolik o jeho modrých očích (které si musíte domyslet, páč všechny ty filmy jsou černobílé). Když "Velká iluze" vznikala, nikdo si nedokázal představit, že by svět mohl postihnout další válečný konflikt. Přitom se lidstvo zrovna nacházelo v jeho předvečeru. A další válka měla být ještě ničivější a zrůdnější než ta předešlá... Goebbels tenhle film nesnášel, takže vy si ho rozhodně musíte pustit (pokud jste ho tedy ještě neviděli).

Miluji tě, teď zemři (2019)


A teď něco úplně jiného. A barevného. Pokud čtete americké weby, možná jste zaznamenali případ sedmnáctileté Michelle Carter, která donutila svého přítele Conrada k sebevraždě. Dvoudílný dokument ze série HBO vám ukáže, že nic není tak černobílé, jak vám to prezentuje většina mainstreamových médií, a pokud už někoho soudíme z hlediska morálky, ani oběť po této stránce nebyla nejvzornější. Mimochodem, překvapil mě fakt, že neexistuje důkaz, že by Michelle skutečně dala Conradovi poslední impuls k sebevraždě. Celá žaloba tak v podstatě stála na nepodloženém tvrzení obžalované.

Tenká modrá čára (1988)



V žánru ještě zůstaneme, ale vrátíme se o pár dekád zpátky. "Tenká modrá čára" (neplést s Tenkou červenou linií od Terrence Malicka, ale klidně se podívat i na to) se zabývá vraždou dallaského policisty, ke které došlo v půli 70. let. Po jeho zhlédnutí pravděpodobně ztratíte víru v soudnictví, které muže nahoře poslalo na elektrické křeslo v podstatě bez důkazů. Zato vaše víra ve vyšší spravedlnost bude obnovena.

Na opuštěném místě (1950)


Dixon s tváří Humphreyho Bogarta je horkokrevný scenárista, který nejde pro ránu daleko. Přesně ten typ, kterého obviníte z vraždy, když je ve vašem rajónu objevena mrtvá žena. Když se pak Dixon díky policejnímu vyšetřování seznámí se svou sousedkou, sledujete spíše studii jejich vztahu než temnou noir. Přesto se stejně jako hlavní ženská hrdinka po celou dobu ptáte: "Vraždil, nebo nevraždil?" Konec je brilantní. 

Dědička (1949)


Nikterak atraktivní, nikterak inteligentní a už vůbec ne vtipná. Nic z toho však nepotřebujete, když jste Catherine Sloper, dědička slušného kapitálu. Když této ženě proto konečně zkříží cestu jeden atraktivní nápadník (atraktivní dle příběhu, ne podle mě), průměrného diváka napadne: "Jasně, jde po penězích." Ne tak naivní Catherine, která se do Morrise naprosto zblázní. První dvě třetiny filmu jsou klasické melodrama, kdy budete oscilovat mezi dvěma polohami - na jednu stranu se ve vás bude hromadit žluč stejně jako v otci Catherine (jejich vztah byl skvěle vyeskalovaný), na stranu druhou budete možná pochybovat a říkat si: "Ale třeba mu o ty prachy fakt nejde." I kdyby vás ale tahle část filmu nudila, rozhodně doporučuju počkat si na závěr a velkolepou proměnu hlavní hrdinky ztvárněné (nesmrtelnou, dnes 103letou) Oliviou de Havilland. Inspirující zejména pro autory z hlediska vývoje postavy. "Yes, I can be very cruel. I have been taught by masters."

Cesta do fantazie (2001)


Animáky nejsou můj šálek čaje. Asi proto jim většinou dávám čtyři až pět hvězdiček, když se na některý výjimečně kouknu, ha! Co už ale skutečně jde mimo můj zájmový okruh - japonské animáky. A taky japonská hudba, japonská literatura, japonské filmy atd. Obecně japonská kultura. "Cesta do fantazie" mě ale mile překvapila - byla to nádhera. Pravděpodobně je to další klasika, kterou všichni už znají, jen já, velký filmový odborník, ji poznávám až teď. Vzhledem k faktům popsaným výše je to ale snad pochopitelné. Btw jsem jediná, kdo byl během závěrečných titulků šokovaný, že už je konec, a hledal, jestli existuje pokračování? Protože... takhle to přece nemohlo skončit!
PS: Neexistuje. :(

Ohlédni se v hněvu (1958)


Já tyhle mluvící filmy, které řeší hlavně vztahy mezi jednotlivými postavami, prostě můžu. V tomto případě se jedná o adaptaci stejnojmenné divadelní hry Johna Osbournea. Hrdina Jimmy je rozhněvaný mladý muž, který furt na někoho ječí a furt je nasranej, a diváka možná napadne: "Ale proč?" Myslím, že já to asi věděla. A hlavně ho hraje démonický Richard Burton, takže i kdyby nic jiného, dívalo se to na velmi dobře.

Ivan Vasiljevič mění povolání (1973)


Nepopulární názor, ale sovětské filmy jsou dobré. Vlastně je přímo miluju..., pokud nejsou od Ejzenštejna. Přiznám se ale, že v případě téhle komedie jsem si nebyla tolik jistá. Abych byla přesnější - po prvních minutách to skončilo v koši! Dobré hodnocení na ČSFD mi však nedalo a film jsem z koše ještě zachránila. Dobře jsem udělala. Po úvodní wtf grotesce se to totiž slušně rozjelo a já se dokonce chvílemi smála. Příběh v kostce: Pomocí stroje času se do našeho století dostane Ivan Hrozný, zatímco dva současníci spadnou do carské Rusi, kde vám za každý špatný pohled sekají hlavy. Klasik by řekl - shit happens.

A tady ještě shortlist hodně dobrých méně známých filmů, které jsem viděla už dřív:
Přízračný svět (o té divné životní etapě po konci střední)
Ďábelské ženy (ten KONEC! Opovažte se hledat spoilery.)
Ingrid Goes West (zábava o Instagramu. Jen to vlastně vůbec není zábava.)
Zúčtování  (cool příběh s parádní zápletkou. A hraje tam Punisher Jon Bernthal.)
Tramvaj do stanice Touha  ("Hey, Stelaaaaaaa!")
Pandořina skříňka (i dlouhé němé filmy můžou být super a i nemluvící herečky nemusí přehrávat. A mladší hrdina je velkej fešák, rodák z Prahy.)
Červené střevíčky (méně psychopatická Černá labuť, vizuální porno)
Welcome To The Dollhouse (fajn drama o dospívání, detaily už moc nevím)

pondělí 23. března 2020

#101: Zápisky z karantény

Ten nadpis je trochu vtip, protože...


Což neznamená, že by mě to vůbec nevzrušovalo. Jsou to ale jen takové malichernosti, třeba že se mi zrušil koncert. Nemohla jsem jet do Prahy. S rouškou si na kole asi moc nezajezdím. No a zelené pivo si letos na zahrádce taky nedám. Myslím, že je více než jisté, že letos jaro nebude. Ovšem jestli mi zruší i léto... Tak tady končí veškerá legrace, vážení! Okej. Humor mě možná přejde, až to já nebo někdo z mého okolí dostane, chápu. Ale do té doby tu máme takové zvláštní mezidobí. Jsem jediná, kdo si to svým způsobem... užívá? 

Pomiňme teď skutečnost, že celá situace je samozřejmě daleko od výrazu "užívat si". Uvědomuji si, jak těžký je momentální stav pro mnoho lidí (a teď ani nemám na mysli přímo tu nemoc) a jak těžký pro nás všechny ještě bude. V tomhle mě vůbec neberte za slovo, mluvím jen o sobě. A já cítím v tomhle období... jakýsi klid? Netřeba tu dlouze znovu rozebírat, jak funguje můj mozek. A když se teď všichni nacházíme v tomhle podivném (ne)bytí, když teď vlastně chvíli nežijeme, ale vyčkáváme, když teď najednou spoustu věcí nejenom nemůžeme, ale rovnou nesmíme. Jako bych zkrátka na moment vydechla a spadl ze mě nějaký tlak. Dává to smysl? 

Nebudu zacházet do detailů, ale v poslední době mi bylo mizerně. Haha, jasný. A kdy mi není mizerně? :D  Ale to je možná to. Že jsem už na chvíli potřebovala z toho řetězce osobních krizí vyskočit. A i když tohle pozastavení života předešlé problémy nijak neřeší, mám pocit, že na chvíli můžu zase volně dýchat. Včera mi došla fascinující věc: že takhle bych se cítila pořád, kdyby můj mozek nejel každý den na overdrive. Takže karanténa je ten lék! Nezbývá než doufat, že ji využiju na 100 %, protože něco takového se v budoucnu už nemusí opakovat, a hlavně nikdo nechceme, aby se to opakovalo.

Jestli si už teď myslíte, že jsem magor (počkat, to jste si o mně podle minulých příspěvků ještě nemysleli?), mám v zásobě vyšší kalibr - během karantény abstinuju.


Vůbec bych to nezmiňovala, protože to podle mě není žádný big deal, ale přijde mi, že velká část lidí v izolaci leje ještě víc než za normálního režimu. Vždycky musím být za černou ovci. A teď vám řeknu něco zvláštního. Je fakt, že v poslední době bylo těch víkendových akcí na mě moc. Říká vám něco pojem kocovinová depka? K tomu si připočtěte můj obecně mizerný stav, o kterém tu už nějakou dobu melu. Kdybych řekla, že mi nebylo nejlíp, bylo by to velmi eufemistické. Nutně jsem si potřebovala dát od společenského života pauzu. Jenže jsem přesně ten typ, kterého vždycky přemluvíte, aby s vámi šel ven. To je ten můj paradox. Jsem sice introvert a sociofob, ale na stranu druhou lidi potřebuju. Takže jdu mezi ně pokaždé, když se najde příležitost. A stejně tak jsem typ, který se lehko nechá unést vírem večera, ehm. Abych to zkrátila; potřebovala jsem společenský oddech, ale netušila, jak na to. A chápete..., že oni teď všechno zavřou a pošlou nás do karantény? Řekněme si, že tohle asi nebude "Tajemství" a "Devět nebo kolik dohod", až takovou moc moje mysl nemá, ehm, ale - COŽE? 

A ještě jedná věc, kvůli které si k mnoha vtípkům o karanténě nemůžu dát hashtag relatable - nepřežírám se a dokonce cvičím. To druhé tedy pravidelně nepravidelně už dělám nějaký rok, ale teď mám víc času, víc energie i víc chuti. Takže nevím, jak vy, ale já se z karantény chystám vylézt s nejčistější hlavou od mých sedmnácti let. A se sixpackem.


Pokud to samozřejmě ve zdraví přežiju.

PS: Co se týče povídkové soutěže Knihy Dobrovský, nevím, jestli už byly rozeslány emaily o postupu do druhého kola, ale v mém případě je to zcela určitě passé. Ne, že by se mi ten můj výtvor náhle přestal líbit, ale asi jsem se trochu... No jelikož je tu ještě 0,1% šance, zatím si to nechám pro sebe. :D

PPS: Pokud se extrémně nudíte, již brzy (možná ještě dnes) vyjde článek s pár filmovými tipy.