neděle 31. srpna 2014

#29: Deníky Sylvie Plath



Sylvia Plath byla už delší dobu na mém must read seznamu. Pod skleněným zvonem vypadalo podle anotací na netu jako přesně ten typ depresivní literatury pro lidi mého druhu. Plath pak jako další adeptka na doplnění řad mých oblíbených, psychicky narušených modlů. V knihovně se mi ale podařily sehnat pouze její Deníky..., což je svým způsobem vlastně ještě cennější čtivo. Právě v nich je totiž čtenáři odhaleno spisovatelčino nitro v celé jeho ryzosti a hloubce.

Když odhlédnu od obsahové stránky a podívám se jenom na tu formální, musím přiznat, že se nejednalo zrovna o nejlehčí čtenářský zážitek. Plath je především básnířka a já nejsem úplně poeticky založený člověk. Nic to ale nemění na skutečnosti, že se jedná o významné literární dílo. Je to koneckonců deník, onen opus magnum, který možná leží v šuplíku nejednoho z vás. Díky němu jsem se dozvěděla, že Plath vlastně ani nebyla natolik pochmurná figurka se sebedestrukčními sklony, jako mladá ambiciózní žena s nesmírným elánem do života. S tragickým koncem, bohužel...

Taky jsem ale dozvěděla další tři věci, které mě jako mladého literáta docela uklidnily a myslím, že útěchu mohou poskytnout i vám. Nejspíš vám totiž budou blízké a během vašeho uměleckého snažení se s nimi potýkáte taky. Dozvěděla jsem se totiž, že také Sylvia Plath...

1.) ... trpěla velmi vážnými pochybnostmi o kvalitě svého psaní.
Sylvie Plath dnes bývá označovaná za jednu z nejvýznamnějších autorek dvacátého století. Pokud si však myslíte, že o svém velkém talentu byla během aktivních let nezdolně přesvědčená i ona, mýlili byste se. Také ona propadala ze všeho nejvíce skepsi a nebyla si jistá, zda se její snažení vůbec kdy dočká výsledků. Mnoho napsaných textů vyhazovala, přepisovala a styděla se za některé své vydané kusy. Honba po dokonalosti a neustála nenaplněnost z jejího dosažení je tedy odvěkým problémem nejspíše každého tvořícího.
Zatím se nedokážeme uživit psaním, což je jediné zaměstnání, o které stojíme, a je možní, že to nezvládneme nikdy. Co bychom mohli dělat pro peníze, aniž bychom jim museli obětovat svůj čas a energii a uškodili naší práci? A co když - a to je vůbec ta nejhorší představa - není naše tvorba dost dobrá? Víme, co to je odmítnutí. Není to znamení, že bychom se ani neměli obtěžovat býti spisovateli? Jak jenom můžeme vědět, že když budeme nyní tvrdě pracovat a vnitřně se rozvíjet, jednoho dne se staneme více než jenom průměrnými? (...) Nic se však nedovíme, dokud jsme nepracovali, nepsali. Nemáme žádnou záruku, že jako spisovatelé složíme doktorát. Neměli nakonec matky a obchodníci pravdu? Neměli jsme se raději vyhnout těmto zneklidňujícím otázkám, přijmout řádné zaměstnání a zajistit svým dětičkám šťastnou budoucnost?

2.) ... byla skoro nepřetržitě odmítána.
Jako spisovatelka zažila Sylvia Plath prudký start s úspěšně vydanými a kritikou ceněnými povídkami a básněmi. Po duševním kolapsu ve třiadvaceti letech však přišlo podivné období literární stagnace a Plath dostávala jedno odmítnutí za druhým. A tento stav trval několik let. Takže ještě jednou: Odmítání byli i slavní spisovatelé, zkoušejte dál.


Byla jsem rozmazlená, tak rozmazlená svým jednoduchým úspěchem v Seventeen, v Harper's i Mademoiselle, že jsem usoudila, že když napíšu povídku a neprodám ji nebo když vytvořím něco jenom jako cvičení a pak to nemohu udat, děje se něco divného. Byla jsem talentovaná, nadaná - hm, říkali to všichni redaktoři - tak proč bych neměla očekávat, že se mi každá minuta psaní nějak vrátí? Jedná skvělá povídka týdně? Chtěla jsem psát dvacetistránkové příběhy o nahodilostech, které v podstatě nedokázaly upoutat ani mě.
3.) ... nepsala.
A teď možná úplně největší útěcha pro patologické prokrastinátory. Jestli Sylvia Plath podle svých deníků totiž něco opravdu ovládala, bylo to nepsaní. Většinu jejich stránek vyplňují jenom sliby, jak už od toho a toho dne začne pravidelně psát a následné znechucení nad sebou samou, že zase nepíše nic. Nejvíce ji pak trápila neschopnost stvořit román. Opět se tedy potvrzují moje slova o paradoxu psaní: Základní charakteristikou velké části spisovatelů je právě věčné nepsaní.
Neschopnost mě zcela ubíjí, znechucuje. Jsem břídil, kterému štěstěna nepřeje - odmítnuta světem dospělých, nikam nepatřící. Nejsem součástí Tedovy kariéry (možná však patřím k jeho tvorbě), nemám svou vlastní životní dráhu, nepatřím do života svých přátel a ani se nemohu zaštítit mateřstvím. (...) Můj mrtvě narozený nezřetelný cíl - stát se spisovatelkou - se zhroutil. Vím, že mám talent, jasně si však uvědomuji ztuhlost svého pohledu, jež mne dusí.


středa 20. srpna 2014

#28: V předsálí života

Rychlý raport ze dnů posledních a mého snažení vydat debut, být známější, bohatší, lepší a tak dále a tak dále a tak dále. Původně jsem chtěla psát článek o Sylvii Plath, ale přihodily se zase nějaké věci, kvůli nimž teď čekám v předsálí, snad už konečně toho pekla nebe? Nevím, ale svěřím se s nimi zavčas, dokud jsou ještě horké, s nejistým rozuzlením, a proto tedy i vzrušující.

Věc číslo jedna: Možná, ale opravdu jen možná (nechci to zakřiknout) budu psát do jednoho internetového média. V rámci utajení nemůžu napsat jakého, ale můžu snad jenom říct, že je to opravdu velké a řekla bych i dost vlivné médium. O jeho oslovení jsem uvažovala už delší dobu, ale - jak to už v mém životě bývá - až jedna negativní zkušenost a následná motivace z ní mě k tomuto konečnému kroku dokopala. A pak jsem si zase mohla nadávat, proč já blbá jsem to neudělala dřív. Odpověď totiž byla rychlá a kladná natolik, abych si mohla dovolit říct, že možná do něho opravdu budu psát. Koneckonců i ona odpověď je pro mě malý úspěch, třebaže nemůžu říct, že by mě vyloženě překvapila. Co se týče neliterárních záležitostí, doposud mi vyšlo vše, o co jsem se pokusila. Což neříkám proto, abych se vychvalovala. Chci tím jenom navázat na vtipnou pointu, že ohledně všeho dalšího, jakožto i mého slavného života, mi nevychází nic, cha cha. Ale to spíš než do spisovatelova deníku patří do toho mého sešitového, takže hned k věci druhé...

Věc číslo dva: ... a ta už je literární. Jak pozorní čtenáři blogu odtuší, týká se opět mé knihy. Tu jsem zaslala do třetího vydavatelství (ne, z druhého nad mým debutem vězí stále jedna velká černá díra), z něhož se mi dnes i ozvali. Pouze tedy s tím, že pán, kterému jsem to poslala, to předává osobě povolanější - z množství kontaktů jsem nějak nemohla poznat, komu přesně mám ukázku poslat. A mám takový pocit, že tentokrát se odezvy už dočkám. Na mysli mám i tu negativní. Nějaká ale zkrátka bude a já tak konečně povstanu tváří tvář realitě. Realitě mého psaní, nebo aspoň toho, které jsem předvedla tam.

A zase jsem něco udělala a pak by dávalo i smysl, proč mi šanci dal až třetí či další vydavatel. Má hrdinka až při poslední poslední revizi dostala své jméno. Tedy to pravé. Stále jsem totiž měla problémy s jejím příjmením. Nic lepšího mě ale nenapadalo (ty jména!) a pak taky XY prostě už byla XY. Potom jsem si ale četla noviny a tam jsem to spatřila. Byla to nějaká anketa a odpovídala tam jedna holka. Holka, která měla velice podobné příjmení s mou hrdinkou! Ale přesně o těch pár chybějících písmenek lepší. Halelujá! XY byla na světě. A taky v tom byla ještě jedna další shoda, ale tu možná vysvětlím až někdy, v daleké ale snad už bližší budoucnosti, v níž můj debut bude mít své místo v obchodech.