pátek 25. května 2018

#86: Otevřená zpověď uzavřeného introverta

Angličtina má pro to výraz - shaming. Těžko bychom hledali stejně pádný český ekvivalent, který by se dal krásně pojit s dalšími slovy, určujícími důvod onoho zostuzování. A tak tu máme třeba slut-shaming (když je žena moc koketní), mom-shaming (když se matka nechová tak, jak se "matka chovat má"), fat-shaming (když si někdo dovolí mít kila navíc), atd. atd. Já bych si ještě dovolila doplnit termín introvert-shaming. Když jste introvertní. Hrozná hanba, že?

Podle psychologických pouček je introverze protikladem k extroverzi. Zajímavé je, že zatímco za komunikativnost, otevřenost a náchylnost k lidem vás nikdo nepokárá, být tichý introvert spousta lidí vidí jako problém. Mít takový problém na americké střední by vás klidně mohlo dostat na jisté seznamy. Není divné, že si ve své zemi můžeš koupit zbraň stejně snadno jako balíček žvýkaček. Ale introvertní chování? Tak to už, sakra, divné je!

"Proč nic neříkáš?" Kdybych měla dostávat korunu pokaždé, když mi tohle někdo řekl, myslím, že bych si už mohla zaplatit slušný kurz, který by mě přes víkend naučil, jak být víc komunikativní. Obávám se ale, že ani ten by mi nepomohl. A hlavně je mi to už jedno. Nestydím se za to, jaká jsem, a nebudu se za to nikomu omlouvat.

Už jako dítě jsem byla stydlivá a měla jsem problém komunikovat s dospělými a obecně s lidmi, které jsem neznala. Dneska bych prostě řekla - taková jsem se narodila a mám to v genech. Jako malá jsem takové sebevědomí ale neměla. Jako malá jsem věřila tomu, co říkali ostatní. A podle jejich řečí jsem chápala, že být tiché, nesmělé dítě bylo něco špatného. Co hůř - bylo to mé selhání. Měla jsem devět deset let a místo abych jako správné dítě přemýšlela, co zase kde provedu, trápila jsem se sama nad sebou. Nechtěla jsem se pořád tolik stydět, nechtěla jsem být tichá a chtěla jsem komunikovat s dospělými třeba jako moje vlastnice "Janička", kterou mi matka pořád předhazovala jako vzor toho nejsprávnějšího potomka. Prostě to ale nešlo! Bylo to asi stejné, jako kdybyste leváka násilím nutili, aby psal pravou, nebo po dyslektikovi chtěli, aby vám plynule přečetl odstavec z knihy. Měla jsem tak nastavený mozek. Stejně jako depresi nevyléčíte tím, že někomu řeknete "tak prostě neměj špatnou náladu", tak ani introverta nevyléčíte slovy "tak se prostě bav". Teď už to chápu. Tehdy jsem to ale nevěděla a nebyl nikdo, kdo by mi to řekl.


Postupem času se komunikace s ostatními o něco zlepšovala. Sem tam si ale stále někdo neodpustil poznámku, která mě zase bodla do mého slabého místa a vrátila mě zpátky na začátek. "Dívej na X, ta tu jenom sedí, mlčí a pozoruje. Z té jednou něco bude! Ta nám všem jednou ukáže." Ta druhá část připomínky mi možná měla zalichotit. Já se ale dokázala soustředit jenom na to ponížení, které mi způsobil o několik let starší kluk v hloučku dalších lidí. To mi bylo čtrnáct. Myslím, že jsem se tehdy jenom pitomě uculila a pronesla jsem něco na způsob: "A co mám jako říkat?" Uvnitř jsem ale zuřila a cítila se... zostuzeně. Měla jsem chuť zakřičet: "Jasně, že jsem ticho, protože jsem myslela, že na tu akci půjdu jen se svými dvěma kámoškami, ale zatím tu sedím s úplně cizími lidmi, kteří se spolu baví o věcech, o kterých já nic nevím a nemůžu se k nim nijak vyjádřit! A myslím, že všichni vidíme, že jsem potichu, takže je třeba to ještě komentovat!?"

Slovy ani nemůžu popsat, jak jsem trpěla v kroužku tvůrčího psaní v tom samém roce. Byla to vlastně moje první socializace mimo základku. (Dobře, ještě tu byl tábor, ale ten nepočítám, protože na táborech se i z introvertů stávají extroverti... Nebo ne?) A zatímco všichni ostatní s komunikací neměli problém (a hlavně byli ze stejného města nebo školy), zase jsem tu byla já, divná a tichá, která nikoho neznala, k ničemu se nevyjadřovala a s nikým si nepovídala. Na výletě na filmový festival mě někdo z nich označil za nejtišší ze skupiny. Wow. Fakt? No nebýt tebe, kdo by to byl do mě řekl.


Dnes bych dostala nálepku weirdo. Prostě ten vadnej. Je mi jasné, že mě tak vnímali. A mě to mrzelo, protože "jinak jsem byla přece úplně normální", vztekala jsem se tenkrát.

Ve třídě jsem patřila k nejpopulárnějším lidem. Měla jsem kamarády, se kterými jsem každou volnou chvíli byla venku a hodiny a hodiny jsme spolu kecali a smáli se, až se mi z toho točila hlava. Tolikrát jsem v letech základní školy paradoxně slyšela výtku, že jsem až moc hlučná. Během tělocviku jsem se jednou tak moc hádala se svou spolužačkou, až třídní ruply nervy a zařvala na mě, ať už "držím tu hubu". Hádat jsem se vůbec uměla a v 6. třídě jsem proti svým úhlavním nepřítelkyním předvedla v šatně takový dramatický výstup, že mi mé kámošky málem tleskaly, jak byly ohromené. A když se partička kluků pokusila o něco na způsob šikany, měla jsem z nich jenom legraci a s nadhledem jsem jim vracela slovní údery zpátky, až je to zase omrzelo. Jo, i taková jsem byla. Dřív jsem byla vlastně hodně cool, dnes mi ta má tehdejší odvaha a držkatost chybí. Pak jsem ale seděla v tom kroužku mezi těmi neznámými, úžasnými, asertivními a komunikativními lidmi, a byla jsem vyplašená nula, která pravděpodobně neuměla ani do deseti napočítat...

Střední škola pro mě teoreticky měla být ještě větší krize, ale... nebyla. Od té doby se vlastně všechno jen lepšilo. Opět jsem samozřejmě patřila k těm nejtišším, ale já měla svůj hlouček tří čtyř kamarádek a to mi k dobrému pocitu stačilo. Hlavně jsem v šestnácti objevila punk a když vám jednou do ucha zařve Johnny Rotten "And we don't care!", nemůžete si už dál dělat těžkou hlavu kvůli takovým nicotným věcem, jako je reputace.

Introvert jsem (překvapivě, ha) zůstala až do dnešních dnů. Někdy mám světlé chvilky, kdy se vůbec nestydím. Někdy dokonce velmi zdatně zvládám komunikaci s cizími lidmi. Mezi těmi známými jsem pořád moc hlučná a pořád mi to moc mele. Kamarádka mi onehdy řekla, že jsem moc ukecaná. Ok. Ten stejný den se mě jiný člověk zeptal - wait, for it -, proč nic neříkám. OK. Měla jsem v sobě už moc ginu a toniku na to, aby se mi chtělo vysvětlovat, že nic neříkám jenom proto, že ho v podstatě neznám, ven si ho pozvala moje kamarádka, společně se baví o svých věcech, do kterých já nemůžu zasáhnout, i kdybych chtěla, a že i kdyby to tak nebylo, tak co jako, tak jsem prostě tichá, jsem třeba introvert, jako ty jsi extrovert, je v tom snad problém? Tak jsem mu jenom odvětila, že sleduju hokej na plátně. Protože ten jsem fakt sledovala. A díky mému úpěnlivému fandění a modlení dal Martin Nečas v poslední sekundě vyrovnávacího góla, takže asi tak. 



To se ani nebavíme o tom, jak moc nezdvořilé mi takové otázky přijdou. Extroverti, když jste ve společnosti a někdo není komunikačně zrovna moc aktivní, věřte mi, on o tom ví. Nemusíte mu to připomínat a stavět ho do pozice špatného.

Chci říct, tak to prostě je. Jsou flegmatici. Jsou cholerici. Jsou sangvinici. Jsou melancholici. Jsou introverti. Jsou extroverti. A je taky milion dalších povahových charakteristik. Skvělé je, že nikdo není stejný. Každý je jiný, a proto život není nudný. Nebo snad ne? Nechtějte, abych vyslovila tu otázku...

A proč vy, sakra, pořád tolik mluvíte?


A tady je ta pěkná motivační písnička. "So stop your cheap comments, 'cause we know what we feel!" 

čtvrtek 3. května 2018

#85: V nekonečné válce se čtenáři

Internetové diskuze pod články, fenomén naší doby. Znáte z pozice čtenáře? Hloupá otázka.

Pro mě jsou denním chlebem z druhé strany barikády. Jsem člověk, který ony články píše a každodenně vstupuje na bitevní pole se čtenáři. O co se bojuje? To přece vůbec není důležité. Podstatné je na článek kliknout, vstoupit do jeho komentářové sekce a pod rouškou anonymity autora vulgárně osočit. Když se mezi tím stihne poslat kopa žluče i na jiné etnikum, migranty nebo Kalouska, jedině dobře. Proč to dělají, když v tomhle střetu není reálných vítězů ani poražených? Asi proto, že žijeme v době, která lidi naučila věřit, že podobné chování je v pořádku. A možná si myslí, že svým jednáním skutečně raní osobu na druhé straně, "zdroj" jejich vzteku - mě. Mno...


V životě jsem kvůli nim neměla těžké spaní. Na bývalém webu jsem si dokonce pořizovala screeny těch nejpovedenějších, mohla bych z nich na blogu udělat třeba silvestrovský speciál. Diskutéry novinkového typu, potenciální čtenáře tohohle článku, teď asi zklamu, ale ve většině případů z vás my redaktoři máme opravdu jenom legraci. Aspoň u mně to není o žádné hroší kůži, jak se někteří lidé mylně domnívají. Je to otázka postoje. Pokud se v komentářích začnete vyjadřovat hrubě, nenávistně či jinak útočně, a to nejenom vůči mé osobě, jakákoliv možnost, že bych vás mohla brát vážně, je v tahu a nezajímáte mě. Ahoj.


S českým diskutérským plemenem ve své nejryzejší podobě jsem se setkala právě na minulém webu, pro který jsem psala. Z těch nadávek, rasistických/xenofobních/sexistických/extrémistických výblitků by si jeden skoro postavil piedestal. Něco vás to o vašich spoluobčanech naučí.

Nyní píšu na stránku, kde se čtenáři sice o něco lépe krotí, ale zase se potkávám s dalším druhem diskutéra - čtenář ví všechno nejlíp, redaktor je marný idiot u klávesnice. Věc se má totiž takhle; píšu pro multižánrový web, kde se věnuji stovkám a stovkám odlišných témat. Informace se snažím získávat z několika zdrojů, víceméně jsem pečlivá a s některými články se piplám asi déle, než bych měla. Přesto se mi čas od času stává, že se v mém článku objeví chyba. Nemluvím teď o pravopisu. V tom samozřejmě taky chybuju, ale to je jen důsledek mé nepozornosti (a v komentářích se pak za to zahajují inkviziční procesy, ale o tom až jindy). Občas mi ujede i nějaký fakticky fail, který si v rychlosti neuvědomím a trapně ho pak musím po upozornění přepisovat. O tom nemluvím. Mluvím o faktických chybách, které prostě nemůžu vědět.

Ve svém aktuálním redaktorském angažmá musím vědět od každého trochu a je naprostá utopie, pokud si někdo myslí, že bych měla být stoprocentní odborník na všechny probírané oblasti. Jsou věci, které jednoduše nevím a není v mých silách si je zjistit. Nedělám pro print, kde si jeden článek můžete rešeršovat týdny (a podle toho taky dostáváte odpovídající honorář). Píšu pro rychlé médium, kde jsou články z rána večer už staré. Prostě se ztratí v záplavě dalších textů. Bude to teď znít hnusně, ale nikdo nemá čas se s takovými články dlouze s*át. Smutná realita internetových médií, ale vy, já, všichni po takovém rychlém servise voláme. Mým úkolem není psát tři články měsíčně, ale tři články denně. Na konci týdně v podstatě už ani nevím, co jsem v uplynulých pěti dnech napsala. Pod tvorbou článku si navíc nemůžete představovat pouhé psaní textu. Samozřejmě jsou tu i další náležitosti včetně vyhledávání fotek, tvoření galerie, připisování popisků. Samotné psaní je jenom nějakých šedesát procent.


To si ale velká část čtenářů našich článků neuvědomuje. Přišli na zábavní web, a hledají akademicky přesné eseje. Jedna věc je mi to v diskuzi slušně vysvětlit. Udělala jsem chybu, uznávám, díky za připomínku. Druhá věc je dát mi to vědět vulgárně a vybranými slovy mi objasnit, jak neschopná jsem. Děkuji! Naposledy jsem kupříkladu prý chybně napsala povolání jedné osoby. Bylo/je to tak ve Wikipedii, nejsem naivní, vím, že odvolávat se na ni je vcelku amatérské, ale opravdu mě nenapadlo, že i takovou banalitu bych měla blíže zkoumat a potvrzovat deseti zdroji. To bych taky nedělala nic jiného. Nicméně chyba se údajně vloudila. Jedno jediné slovo. V diskuzi se pak neřešil článek, ale opět moje neschopnost a amatérština webu, na který titíž uživatelé stejně stále chodí a přes reklamy nás živí. Jeden uživatel mě zahrnul hardcore informacemi k tématu ve stylu: "Jak to, ty krávo, nemůžeš vědět!?" A opět jsme tam, kde jsme byli - protože nemůžu. Protože nikdo to neví! A web by musel najímat tisícovky odborníků, aby hnidopišští a vždy chytřejší čtenáři byli spokojení.

Ještě se vám pochlubím s jednou specialitou, kterou někteří diskutéři dělají - čtou jenom nadpis. Před nedávnem jsem kupříkladu psala článek s celkem zavádějícím titulkem. Teď si to vymyslím, ale princip bude stejný, třeba - "ŽENA SPADLA ZE 100. PATRA A PŘEŽILA!" Hned v druhé větě perexu ale vše objasňuji. Příklad: "Opravdu je možné, aby žena spadla ze 100. patra a přežila? V příběhu nového filmu Davida Finchera ano!" V dru-hé vě-tě pe-re-xu. I přečtení druhé věty perexu je pro některé ale očividně nadlidský úkol, jak se ukázalo v diskuzi. Podle našeho příkladu by se tak jednalo o smršť komentářů ve stylu: "To přece neni mozne abi prezyla. jste idioti!!" "boze to je demence odebiram si vas z facebooku!" "A jednorožci asi taky existují, že? :D Ježiši, proč vás vůbec čtu?" "pico" V takových chvílích mám chuť vystoupit ze stínu anonymního a bavícího se redaktora a capslockem s giga vykříčníky některým napsat: "JSTE NORMÁLNÍ?!!!!!!! UMÍTE VŮBEC ČÍST!!!!!??" Nebo něco takového, moc po jejich psát neumím.


Všechny nadějné budoucí internetové redaktory, kteří nesdílí moji náturu, ale nechci děsit. Samozřejmě existuje i protipól k tomuto typu čtenářstva. Už několik let píšu pro tematicky zaměřenou stránku, za kterou sice dostávám jen pár drobných, ale tamní publikum a jeho odezva je nesrovnatelná. Ne, že bych kritiku neschytávala i tady, ale víte, co je úžasné? Je k věci a člověk se nad ní - když neberu v potaz trolly, ale ty neberu v potaz nikdy - může opravdu zamyslet. Ve většině případů ale převládají pozitivní reakce. A když mi lidi za moje texty dokonce děkují... To je ta chvíle, kdy vás napadá, že to má smysl.

A tak to je. Pokud taky píšete, asi víte, o čem mluvím. Pokud psát chcete, nenechte se zastrašit morem idiocie v českých diskuzí. A pokud jste jedním z přenašečů té nákazy...