úterý 12. dubna 2016

#67: Mission impossible, měsíc třetí

http://joehillsthrills.tumblr.com/post/141562903682/whats-your-writing-routine-like


To je opět jenom na odlehčený rozjezd. Ve skutečnosti třetí měsíc psaní nebyl tolik divoký. Říkala jsem už, že mě psaní TPPNDPZ (akronym celého názvu. Ano. Všech sedm písmen, nedělám si legraci.) totiž baví? Zatím v příběhu neležím půlstoletí, zatím se mě netýkají úmorné revize, zatím jsem to nečetla už milionkrát. Za několik dalších měsíců si samozřejmě povíme.

Ale ne. Je to podle mě zkrátka samotná látka, která mě nutí dosavadní práci snad i nějak milovat. (Je to možné? Milovat tak sebedestruktivní činnost jako je PSANÍ KNÍŽKY!?) Jako vždy, samozřejmě je možné, že zkazím ten převod myšlenek do wordové podoby. Námět sám o sobě ale má jisté ambice a nebála bych se ho dokonce označit za vcelku originální. Takovou sebejistotu zažívám za všechny ty roky literárních pokusů asi poprvé.

Minule jsem řešila dilema s dvěma super zápletkami. Ke své radosti můžu oznámit, že po intenzivním brainstormingu jsem na to už přišla! A rozhodla jsem to celkem šalamounsky. V první zápletce měli být hrdinové svědky jedné události, která naprosto změní směr příběhu. Druhá zápletka to ale celé komplikovala a děj byl kvůli ní poněkud překombinovaný. Jak to udělat, abych druhou postavila do popředí a přitom ani úplně nezabila první? Nakonec jsem to vymyslela tak, že zlomová událost v syžetu zůstane, jen se stane bez účasti postav, tiše na pozadí, zdánlivě nijak nesouvisející s hlavním dějem. Naprosto související se zápletkou číslo dvě! Nebude to tedy už souboj dvou velkých dějových zvratů, jeden zkrátka bude souviset s druhým, a dohromady tak budou tvořit jednu velkou zápletku. Uf. Možná jsem studium filmové teorie neměla tak rychle vzdávat, aspoň bych to mohla dnes rozebírat o něco učeněji. Škoda pak, že o tom nemůžu psát v detailech, chápu, že tyhle nekonkrétní rozbory vám nic neříkají.

Líbí se mi poté, jak mě během tvorby ovlivňují věci z mého vlastního života. Taky to tak máte? Z pozice člověka zvenčí to tak možná nevypadá. Což je vlastně jedině dobře! Já ale moc dobře vím, co jsem třeba chtěla některou větou vyjádřit. Vím, že tahle postava vznikla za chodu a je odrazem jednoho skutečného člověka. Vím, že když jeden hrdina poslouchal v autě Davida Bowieho, nebyl to náhodný prvek, ale jakási forma holdu, protože jsem to psala zrovna ten večer po Bowieho smrti. I když je to úplně jiný příběh s jinými lidmi, právě v těch čtenářem neviděných detailech a náznacích vidím mezi řádky kroniku svého vlastního života.

A mimochodem, mám další skvělý soundtrack na psaní. Jistě nepřekvapí, že je to... Hans Zimmer a jeho hudba pro nového Supermana. Na akčnější scény jasná volba.


1 komentář:

  1. ..."vidím mezi řádky kroniku svého vlastního života"... to se mi moc líbí... I kdyby byla kniha stoprocentní fikcí, vždycky v ní bude spisovatelův otisk :)

    OdpovědětSmazat